Příjezdy a odjezdy I.
130.
Je to dva dny, co jsem poslal telegram a Zack nikde. Zřejmě ho nedostal, myslí si postava opřená o stěnu budovy železničního úřadu. Povzdechne si a zadívá se směrem, odkud by měl přisupět vlak z Denveru. Zatím je tam prázdno, ale podle Jacka by měl přijet co nejdřív. Možná by tam byl i Zack. Stýská se mu po něm. Robin se utěšeně uzdravuje pod péči Šedého vlka, což je jenom dobře. Doktora odmítl, což nechápe, protože mají dobrého. Drew se taky neozval, takže netuší, co s ním je, ale to by spíš dopis mířil Robinovi.
Ten jejich polibek byl takový zvláštní, ale musí přiznat, líbil se mu. Bylo to jiné, než ho líbá Zack, ale zanechalo v něm takovou frustraci. Kéž by tu byl!
Najednou se v dálce objeví kouř, čumák černé lokomotivy. Odlepí se do stěny, narovná se. Dychtivě sleduje příjezd vlaku, ale nejen on, ale i ostatní. Nedaleko stojí Slimy, který jede bůhví kam. Určitě nějaký obchod, ale kdo ví. Nemá ho rád už jen proto, že se snažil zlikvidovat jeho ranč. Podívají se na sebe. Stejné sympatie. Rozhodně by se šikl sem lepší právník.
Místo, aby se díval na Slimyho, začne se rozhlížet, zda odněkud se nevynoří hubená vysoká postava. Zesmutní, když nikdo takový se neobjeví. Koutkem oka zaregistruje hezkou ženu v modrých šatech s černou sukní. Vypadá to, že tu nikoho nezná, ale nechce být samaritánem. Zack nepřijel.
Měl by se konečně odsud odlepit a zajet na ranč. I Šedý vlk naznačil, že by měl vidět hříbátko Víly a Hnědáka a dát mu jméno. Smutně se usměje. Je to už rok, co Hnědák v závodě zemřel. Letos opět bude. Nejdřív nechtěl se ho zúčastnit, ale nakonec si řekl, že by to byla dobrá příprava pro závod o Modrou vlajku.
Vida ta žena má nějakou pomoc, když se k ní sklání nějaký muž, který bere její zavazadlo. Dál si jich nevšímá. Rychlým krokem seběhne z peronu na prašnou ulici.
„Zdravit, Matte!“ křikne Li. „Jak žít?“
„Dobře, Li.“
„To moc dobře. A děkovat Šedému vlkovi za medicínu. Je dobrá, moc dobrá.“
„Vyřídím.“
Pospíchá dál. Dnes už žádný vlak nepřijede, tak zajede na ranč. Jestli by Robin mohl, tak by ho zítra nebo pozítří vzal sebou.
„Taky bys mohl vzít ten kufr,“ ucedí mezi zuby Charlota, když k ní přistoupí John. Zářivě se usměje na muže v světlém obleku, který někam odjíždí.
„Cože? Jo aha,“ řekne trochu nechápavě John Higgins. Rozhlédne se kolem sebe.
„Jacka nehledej, ten má jiné věci na starosti než kufr.“
John ho vezme, do druhé ruky svůj.
„Děkuji moc, pane. Prosím vás!“ zamává rukou v rukavičce. Leslie, který má nakázáno se dívat, zda náhodou nepřijede někdo známý, se ohlédne. „Prosím vás, je tu někde hotel?“
„Ale jistě. Jedete na závody? Ale ty budou až za měsíc.“
„Ne!“ řekne trochu příkřeji, když zahlédne šerifskou hvězdu, ale vzápětí se usměje, když vycítí, že by to mohl být skvělý zdroj informací. Vždy si dala záležet, aby svou nesnášenlivost vůči mužům zákona nedávala znát. Tenhle ňouma ji bude zobat z ruky, rozhodne se. „Omluvám se, dlouhá cesta. Už jsem nemohla jet dál, tak jsem si řekla, že si tu odpočinu.“
„Aha!“ radostně si pošoupne klobouk do týla. „Pojďte za mnou. Rád vás doprovodím. Městečko se stále rozrůstá. Dobrý den, slečno Lilian. Jdete na piknik?“
Charlota si přeměří štíhlou postavu v pěkném oblečení s košíkem na předloktí a hezkým obličejem. V druhé ruce drží krajkový deštník.
„Ano. Slíbila jsem to Hardymu. Byl tak neodbytný.“
„Ten bude rád.“ Vzpomene si, že mu říkal, že na chvilku vypadne. Takže se slečnou učitelkou, ale celé město je do ní zblázněno, tedy kromě něj. To znamená, že bude mít na starost celé město. Nesmí zapomenout se o tom zmínit panu Bricknerovi. Musí vědět, že si ho samotný šerif natolik váží, že mu svěří i město. Taky při tom uvidí Helen.
„Děkuji. Musím jít.“
„Nashledanou,“ smekne opět klobouk. „To byla naše paní učitelka,“ vysvětlí. „Tohle je restaurace. Jestli máte hlad, nikde lepší jídlo nenajdete. Katy, jak to jde? Chvilka přestávky?“
Charlota si povzdechne. Copak tady jsou jen samé hezké holky? Ale ona je taky krásná a k tomu zkušená.
Katy nakrčí nosík. „Kdepak, jen na chvilku jsem odskočila do vězení.“
„Aha. Nenesla jsi mu snad jídlo?“
„Kdepak. Musím jít. Mamka volá. Měj se!“
„Ty taky.“
„Její maminka je úžasná osoba. Vlastní hotel. Tak tady je U topolů.“ Ukáže na hotel. Klackovitého kluka v čepici a vytahané vestě si nevšimne nikdo. Ten bedlivě sleduje svou paní, ale zároveň i okolí.
„Děkuji moc. Je to krásné městečko, pane šerife.“
Leslie zrudne, zhoupne se na podpatcích. „Oh ne! Já ne, jsem jen zástupcem šerifa.“
„Aha. Přesto, děkuji, za vaší laskavost.“ Podá mu ruku. Leslie ji rozpačitě vezme. Najednou neví, co má dělat, tak nešikovně se k ní skloní a vlepí pusu, až na rukavičce zůstane mokrý flek. Charlota by ho v tu chvíli nejraději zabila. Její nejlepší rukavice. Má chuť ji otřít o sukni, ale ovládne se.
„Není za co. Kdybyste něco potřebovali, ptejte se na Leslieho.“
„Samozřejmě. Doufám, že nebudu vaše služby potřebovat. Je z vás dokonalý džentlmen,“ polichotí mu. Leslie opět zrudne. Pomyslí si, že je to velká dáma. Raději odejde.
Charlota se podívá na hotel. Vykročí k němu.
„Hej, nějak ses k němu měla.“
„Sbírám informace. Chovej se mile a jsi tu za obchodem!“ sjede ho od hlavy k patě. S úsměvem vstoupí dovnitř. Od přepážky zvedne hlavu Kaarl, který to dnes vzal za Katy.
„Vítejte v hotelu U topolů a tím i v městečku Poplar.“ Zkoumavě přejede oba hosty. Charlota k němu přistoupí.
„Dobrý den. Pokoj.“ Vypadá to na slušný hotel.
„Jistě. Ehm…“ sklouzne pohledem po Johnovi. Ten vytáhne doutník.
„Pán mi jen pomohl s kufrem.“
Kaarl si ulehčeně oddechne. Tuhle práci kvůli tomu nemůže dělat. „Rozumím. Tady prosím, a jestli byste se tu nezapsala.“ Pak si vzpomene, co mu Katy svým roztomilým a nekompromisním hláskem nakazovala. Miluje to na ní, když takhle mu nařizuje. „Mohu vědět, jak dlouho se zdržíte?“
Charlota se zamračí. „Netuším. Udělalo se mi ve vlaku špatně, tak jsem se rozhodla cestu přerušit. Děkuji.“ Vezme klíč. Kaarl opět zrozpačití, protože správně by ji měl pomoct, ale když je tu další host.
„Já tu počkám,“ řekne John a vyfoukne dým. Kaarl vezme kufr a jde doprovodit Charlotu nahoru. John se rychle koukne do knihy. Netuší, jak dlouho ho tam zdrží. Hledá Jimmyho, ale nikde není. Takže ho mají někde jinde. Nevadí.
„Noviny, pane?“
„Dej je sem.“ Trochu se podiví, že tak malé městečko má své noviny, ale na druhou stranu se tam možná něco dozví. Rychle přeletné ty dvě dvojstránky. Nuda a nic o Jimmy. Budou to muset vypátrat jinak.
„Hej, kluku!“
Ten se s úsměvem otočí. Mezi předními zuby svítí doslova mezera. „Co si přejete?“ optá se zdvořilé, jak to slyšel od dospělých.
„Neznáš nějakého Matta?“
„Těch je tu několik.“
„Jistě a co Zacka Greye?“
„Toho? Toho zná tu každý. Je zástupcem šerifa. Tedy když tu je. Bydlí na ranči Little Oak. Mají dvě D v kruhu.“
„Děkuji.“ Tak to má vyřešeno. Jimmy je na ranči.
„Není za co! Kdyby něco, Jan je k dispozicím!“ Obrátí se s balíkem novin v ruce a vyběhne. Vzápětí je slyšet. „Nový Poplar news!“
„Dobrý den. Jeden pokoj?“
„Ano. Netuším, jak dlouho se tu zdržím, protože jsem tu za obchodem.“
„Á, vítejte. Poplar má budoucnost. Máme už i noviny. Každým dnem se víc a víc rozrůstáme. Jdete nakupovat pozemky? Jestli chcete, pak u Slimyho, i když teď odjel, ale jistě bude mít pro vás nabídku. Nebo pokud chcete investovat do domů, pak doporučují pana Danze. Stavím je. Ručím svou vlastní hlavou za kvalitu!“ Už se rozhodl, že pro Katy postaví ten nejlepší dům na světě. Začíná pilně střádat. Chce to ještě pár peněz a nějaký pěkný pozemek. Tady nesmí dlouho váhat, i když mu dělá starosti Katyina maminka. Nerada ho vidí, i když nechápe proč. Musí na to přijít, ale určitě si myslí, že jde po majetku nebo to nemyslí vážně, ale on to myslí.
„Uvidíme, ale pozemky mě vždy zajímaly. Pěkné městečko.“ Naškrábá své jméno.
„Děkujeme. Prosím, pojďte za mnou.“ V duchu si plánuje, že by mohl mu postavit nějaký dům. To by získal nějaké peníze. Na pozemky se už díval posledně. Zatím nic Katy neřekl, ale doufá, že bude nadšená. Sice by nejdřív měl dát zásnubní prstýnek, ale pozemek je důležitější.
„Tak tady to je.“ Otevře dveře. John se rozhlédne po útulné místnosti s velkou posteli, paravánu, komodou.
„Výborně. Můžete jít.“
„Ano, a kdybyste chtěl něco investovat do pozemků a staveb, víte, na koho se máte obrátit.“ Snad z toho něco bude.
„Jistě,“ řekne netrpělivě. Chce si pohovořit s Charlotou. Taky musí si najmout nějakého koně a podívat se na ten ranč. Jistě tam bude schovaný. Vykoukne na chodbu, ale ta je prázdná. Zaklepe na Charlotin pokoj. Dveře se ihned otevřou, jako by ho očekávala. Vtáhne ho dovnitř.
„Máš něco?“
„Jo ten Matt má nějaký ranč. Zítra se vyptám a pod záminkou nákupu ranče nebo pozemků se tam podívám. Určitě bude na ranči.“
„Dobrá. Já zatím se pokusím něco zjistit v městečku. Nelíbí se mi to.“
„Co?“
Charlota lehce pokrčí rameny. „Zkusím vytáhnout něco z toho Leslieho. Vypadá na pořádného ňoumu.“
„Tohle přenechám na tobě.“
„Dobrá a teď běž. Neznáme se.“
John otevře a bez rozhlížení jde do svého pokoje. Kaarl se zastaví na schodech. Udiveně se podívá na pokoje. Oni se znají? Svraští nad tím čelo, ale dlouho nepřemýšlí. Zaklepe na Charlotin pokoj. Ta ho otevře, ale když vidí Kaarla, usměje se.
„Přejete si?“
„Zapomněl jsem jenom sem dát květiny!“ zabručí s vázou v ruce. Nebýt Katy, tak tu není. Položí vázu na stolek.
„Děkuji. To je milé.“
Kaarl pokrčí rameny. Nechápe, k čemu kytky jsou hostům. No nic. On půjde si sednout a doufat, že se Katy utrhne z práce a přijde za ním. Až budou svoji, už nebude muset pracovat. Postará se o ni. Přitáhne si k sobě knihu hostů. Charlota Pembroke, divné jméno usoudí a John Black. Ještě divnější. Pustí to z hlavy a začne se věnovat domů snu, který postaví pro Katy.
John sejde dolů. Mrkne se na toho chlapa, ale ten zřejmě spí. Vyjde ven. Obdivně přejede pohledem světlovlasou ženu. Je nádherná a ty pomněnkové šaty ji sluší. Smekne klobouk, ale žena jde dál. To ho vrátí k realitě. První co je důležité je najít nájemní stáj. Optá se prvního člověka, na kterého narazí. Po chvilce dojde k ohradě s koňmi.
„Hej, je tu někdo?“
„No jo vašnosto, co račte?“ Ze stáje se vypajdá Billy.
„Potřebuji koně. Chci se podívat po nějakých pozemcích.“
„No jo. To maj hodně lidi zájem! To vono jo. Tak jak chcete, vašnosto. Mám nejlepší koně, když nepočítám Mattovy. Jó, jeho děda byl vodborník.“
Pochybuji, ale co. „A nevíte, kterým směrem je ranč Little oak?“
„Vy ho cete kupovat?“ podiví se. „Ten není na prodej, ale jestli dete se podívat na Plamen, tak to jo.“
„Plamen?“
Billy si pošoupne starou hučku, přehodí si tabák na druhou stranu a pokývá hlavou. „No von Plamen je slavnej kůň. Je celej červenej, víte. No a Matt ho lapil. Taky Večernici, to je jméno, co? Má pěkný hříbě. Sám sem byl se na ně podívat.“
„Možná.“
„Tak to jo. Zítra přijďte. Sem tu furt.“
„Dobrá.“ Tak to by měl. Je už docela pozdě, když si uvědomí žaludek. První co udělá, tak se nají, i když pochybuje, že tu dostane něco slušného k jídlu. Vrací se k hotelu, aby se optal na nějakou restauraci, když ji uvidí. Zamíří si tam. Když vejde, posadí se k volnému stolu. Ocení obrus i lístek, který vedle něj položí servírka.
„Co si dáte?“ optá se s úsměvem Katy.
„Dnešní menu.“
„Děkujeme. K pití?“
„Sklenku vína.“
„Dobře. Za chvilku je před ním jídlo a pití. Na talířku se objeví kus buchty. Zvonek nad dveřmi cinkne a on stejně jako ostatní se podívá, kdo to přišel. Charlot. Ta se rozhlédne a posadí se ke stolu. John se snaží na ni necivět, protože ji to sluší. Na černých vlasech malý klobouček, šaty v červené a černé proužky. Neslyší její objednávku, ale ta servírka přikyvuje.
Dveře se opět otevřou a on uvidí vyššího štíhlého mladíka. Vstoupí sem, jako by mu to patřilo. „Ahoj, Katy!“
„Matte, dej pokoj a jak je tvému hostu?“
„Už bude v pořádku, ale Mary mě vyslala na pochůzku.“ Udělá obličej jaká je to otrava. Oba se zasmějí.
„Co potřebuješ?“
„Cibuli. Jako na potvoru Mary došla a v obchodě nemají. Chápeš to? Obyčejnou cibulí.“
„Matte, jak se daří?“ vykoukne z kuchyně Katyina maminka.
„Mary, ujde to. Zranění se krásně hojí. Mary tě prosí o cibuli. Prý stačí jedna. Zapomněla prý u Zacharyho objednat větší množství nebo ji někdo na ni chodí do kuchyně.“ Usměje se.
„Počkej tu. Hned ji donesu.“
„A co Zack? Už přijede?“ optá se Katy, ale očima sleduje dění v restauraci. Zájem o příchozího opadl, kromě dvou lidi. Johna a Charloty, kteří se snaží nedat najevo, jak je ten mladík s rozcuchanými vlasy zajímá, ale hltají každé jeho slovo.
„Bojím se, že telegram nedošel, ale když náš dole nezastihne, přijede. Děkuji moc. Musím jít, jinak nebude oběd.“
„Tak se měj.“
„Bylo to v pořádku?“ optá se starostlivě Johna Katy, když vidí, že nejí.
„Ne, je to naopak. Výborné. Poděkujte, prosím, kuchařce.“
„Děkujeme. Doufám, že přijdete opět.“
„Kdo to byl?“
„Matt Darmont a majitel nejkrásnějšího ranče široko daleko. Není velký, ale krásný,“ řekne vřelé. „Chová koně.“
„Chápu. Jmenuji se John Black a sháním pozemky.“ Podiví se, když Katyina tvář ztuhne.
„Pozemky Little oak nejsou na prodej. Jestli je chcete koupit, můžete si ušetřit cestu.“
„Chápu. Škoda. Platím dobře a rozumím tomu dobře, že je to koňský ranč?“
Katy rozvážně přikývne. „Omlouvám se, ale budu muset jít.“
Charlota se ušklíbne. Jít takhle pitomě na děvče - John je osel. Pustí se do jídla. Ocení chuť i tak akorát množství. V klidu u kávy sní buchtu. Tak a teď nenápadně vyzvědět, co potřebuje. John zítra odjede, tak bude mít chvilku klid. Je to milé městečko. Možná až skončí se svou živnosti, mohla by se do takového městečka přistěhovat. Mít svůj domeček se zahradou, odpoledne navštěvovat nějaké dámské spolky. O víkendu chodit na zábavy. Klid a mír. Koutkem oka zahlédne Jacka. Hlídá, to je dobře. Jak vyjde, zkusí vyzvědět, co se dozvěděl, i když jeho hlavní úlohou je ji chránit. Když se nají, vyjde ven. Uvědomí si pozdní hodinu, když narazí na Leslieho. Přijde k němu.
„Dobrý večer, madam.“
„Dobrý večer. Je to opravdu milé městečko. Myslíte, že byste mi mohl o něm říct něco víc?“
Leslie si rozpačitě pošoupne klobouk. „Nó, já jsem tu poměrně nový, takže toho moc nevím, ale jestli chcete, tak řeknu Billymu nebo někomu jinému. Ten je tu od začátku.“
„Chápu, ale já myslela poslední rok, co se tu například stalo. Moc mě to zajímá.“
„Aha. No popravdě nic moc. Jsou tu pátky, kdy se kovbojové ztřís… promiňte, kdy vyvádějí trochu víc než je slušné. Pak tu byl pokus o získání Mattova ranče. Prý ho chtěl dostat Bannyon. Dokonce právě v závodě, kdy chtěl ho získat, zastřelili Mattova nejlepšího koně. Pak tu je Clay Alison, co zabil jednu dívku.“
„Cože?“
„No ano.“ Při vzpomínce se zachmuří. „Byl jsem u toho. Zrovna tu noc, kdy jsme ho stihali, mi šerif Hardy nabídl místo zástupce. Vzal jsem to. Použil ji jako rukojmí. Odporné. Někdo z davu vystřelil… Dnes už nikdo neví, jak to bylo, ale je to jeho vina. Jednou ho dopadneme a postavíme před soud.“
„Určitě. Hrozný čin.“
„To ano. Pak tu byla veselka Rose a Grizzlyho. To byla událost. Ještě teď se o tom mluví. Zrovna se po závodech chystá svatba Simplyho, to je lovec z Mattova ranče a Mary. Hardy říká, že je skvělá kuchařka, což se mi nezdá, protože podle mě je nejlepší paní Marie. No to je v kostce…“
„Leslie!“ někdo zahromuje.
„A jeje. Musím jít. Ještě mi neskončila služba. Omlouvám se, madam!“ smekne klobouk. Charlota si skousne rty. Zase se nic nedozvěděla, ale i zítra je den. Podle mužských pohledů, není obvyklé, aby žena se procházela tak pozdě. Rozhlédne se a zaregistruje Jacka, který ji hlídá. Zapomněla, jak to chodí jinde. Nenápadně mu pokyne. Jacek se odlepí od sloupu a zmizí v temnotách. Charlota se vypraví do hotelu. Otevře okno a ustoupí. Za chvilku zaslechne šramot, ale ignoruje to. V okně se objeví postava.
„Viděl tě někdo?“
„Ne, paní,“ odpoví Jacek s těžkým přízvukem přistěhovalce. „Nikdo mě neviděl.“
„Dobře. Víš něco?“
Jacek chvilku sumíruje co říct. „Šerif má dva lidi.“
„Aha. Dobře, můžeš jít.“ Takže nic. Jak je to možné? Ťukot. Zamračí se. John. Musí s tím přestat nebo nakonec vše přijde vniveč.
„Rychle. Neuvědomuješ si, že vše může se zhatit? Šerif má někoho v base.“
„Hloupost. Neriskovali by a nedávali zajatce do vězení. Mohl by šerifovi nakecat něco o zlatě a znáš to sama.“
Charlota přikývne. „Zítra pojedeš na ranč?“
„Přesně tak. Chci to vidět.“ Zavře okno, ale nejdřív se vykloní. Nikdo nikde. To je dobře. Všem jsem namluvil, že chci nakupovat pozemky. Ten recepční mi to sežral i s navijákem. Vsadím se, že to za chvilku bude vědět celý Poplar. Jsem nějak unavený.“
„Já taky. To je tou cestou. Běž pryč. Půjdu si lehnout.“
John k ní přistoupí, stiskne ji ruce. „Co kdybych ti dělal společnost?“
„Ne. Dneska ne. Jindy. Bolí mě hlava.“ Vykroutí se mu.
„Tak fajn. Poslední dobou tě bolí ta hlava dost často. Našla sis někoho jiného?“ vypálí přímo.
Charlota se otočí. „Cože? Co blázníš!“
John ji pozoruje, oči přivřené. „Radil bych ti na to ani nepomyslet.“
„Nevyhrožuj, laskavě. Jsem svobodná!“ John k ní přijde, chytí ji bolestivě za zátylek a zvrátí hlavu. Surově ji políbí, až ji poraní ret.
„Na tohle zapomeň. Víš, co dokážu!“ zmáčkne ji ještě silněji.
„To bolí!“ zakňučí a zkroutí se.
John ji pustí. „Pamatuj si, že tím kým jsi, jsi jen díky mě!“ opustí ji. Charlota si otře rty, potom se krutě usměje. „To se pleteš, Johne,“ řekne sama pro sebe chladně. Posadí se k toaletce. Ve svíčce se dívá na svou krásu i ret. Dotkne se ho. Je citlivý. V očích ji to chladně hoří. Za tohle se pomstí. Není ničí majetek.
John vztekle ulehne. Co si ta coura myslí, že ho odmítla? Poslední dobou je to jenom samé bolí mně hlava, jsem unavená. Takhle to dál nepůjde. Až získá zlato, tak tohle celé vyřeší, ale rozhodně se jí nechce zbavit. Je příliš dobrá. Jak padělatel tak v posteli.
Ráno brzy vstane, posnídá v restauraci a zajde do Billyho stáje.
„Tak to je Betty. Je hodná poslušná, akorát do přírody.“
Pěkný kůň, přizná nerad. Vyšvihne se na ni. Pobídne do kroku. Přikývne. Dobrý kůň. Ten staroch měl recht.
Charlota vstane o dost později, takže je skoro čas oběda. Poranění dovedně skryje. Přemýšlí jak zjistit, zda je tu Jimmy nebo ne. John určitě už odjel. Pečlivě se obleče do hnědého kabátku s tmavší sukni dole černě lemované. Vhodný oděv k návštěvě šerifa. Teď ovšem důvod, proč za ním jde. Potom se usměje. Proč ne?
Vyjde ven a zamíří si to k vězení. Jacka nikde nevidí, ale moc dobře ví, že je někde poblíž. Koutkem oka zmerčí tlustou ženskou. Jde stejným směrem. Kdo to asi je, pomyslí si, když ji vidí mizet ve vězení. Počká, potom vstoupí dovnitř. Leslie tu není, ale tohle je zřejmě šerif.
„Madam, potřebujete něco?“ optá se Hardy udiveně.
„Víte, jen jsem chtěla poděkovat tomu milému mladíkovi, Lesliemu, za včerejší pomoc. Úplně jsem to zapomněla.“
„Vyřídím mu to. Víte, tohle není zrovna vhodná místnost pro dámy.“
„Já chci jídlo!“
„Hardy se usměje. Mary mu zřejmě přinesla něco chutného.
„Zemřu hlady!“
„Zmlkni! Prosím, pojďme někam jinam. Jimmy to trochu přebral, víte.“
Jimmy. Takže není na ranči nebo je to někdo, kdo se stejně jmenuje? Pak se rozhodne. „Chápu. Omlouvám se vyrušení. Jen mu to vyřiďte.“ Odejde, ale objede budovu. Jsou tam okna. S mříží, ale to ji nezajímá.
„Jimmy Levin?“
„Jo, to jsme já. To jsi ty Cla… počkat to je ženská.“
„Dostaneme vás odsud.“
„Skvělé! Díky bohu.“ Charlota spokojeně odejde. Hardy zamyšleně naslouchá, jak ztichne řev o jídlo. Zvláštní, protože většinou řve o hodně déle. Pak vezme klíče. Je na čase pustit Pabla. Otevře mříže. Ten radostně vykročí, ale v přední místnosti se otočí k šerifovi.
„Šerife, chcete informaci?“
Ten se podiví. „Ano.“
„Dolar!“
„Běž se….“ ale zvědavost převáží. „Až mi to řekneš, dostaneš ho.“
„Určitě?“
Hardy přikývne. „Tak jo, amigo. Slyšel jsem, že toho druhého chce někdo dostat pryč. Někdo něco říkal pod oknem. Pod mým, ale on to slyšel. Říkal mu Jimmy Levin. Dostanu to?“
Hardy překvapeně to poslouchá, potom mu ji podá. Pablo ho vyzkouší dvěma zuby, co mu zbyly po poslední rvačce a zmizí. Hardy se posadí. Tak je to tu. Musí mít oči na stopkách. Nedostanou ho!
