Tucson
126.
Vlak sebou trhne, až probudí dvě postavy, které už delší dobu dřímají. Jako na povel nadzvednou klobouky. Zadívají se na sebe. Jeden je hubený jako lunt s šedýma očima. Druhý je svalnatý se špinavě blond vlasy. Oba dva jsou stejně oblečení. Tmavé kalhoty zastrčené do ne zrovna čistých jezdeckých holínek, volná černá saka, zpod kterých vykukují bílé košile a vesty.
„Tucson?“
„Jistě. Jdeme na to.“
„Nejdřív zajdu za šerifem. Mohl jsem taky poslat telegram, že přijedu. Škoda, že mě to nenapadlo.“
„Víš, že nemám rád uvítací výbory. Jo, pomlč o mé maličkosti.“
„Jak chceš. Co budeš dělat?“
Zack se široce usměje. „To co umím nejlépe. Hrát.“
Wyatt přikývne. „Tak zjistí něco o Černém Karlovi.“
„Nemusíš mi říkat, co mám dělat,“ řekne trochu uraženě, když jdou pro koně. Vyvedou je ven, nasednou a krokem vyjedou z nádraží. Zack se rozhlíží po rušném životě. Poplar je proti tomuhle městu jako vesnice, pomyslí si. Tolik lidi a různých. Začít bude těžko. Možná má Wyatt pravdu, že nejdřív by měli zajít k šerifovi, ale podle něj se dá něco získat i u hazardu. Jemně trhne uzdou a Apple poslušně zastaví. Wyatt se po něm otočí, potom stočí zrak na obchod. Odfrkne si.
„Potřeboval bych nějakou novou vestu.“
„Jak chceš, ale nejdřív…“
„Promiň mi to. Zapomněl jsem. Tak jedeme. Co myslíš o tomhle?“ zastaví u hotelu s názvem Severka.
„Proč ne? Ubytovat se někde musíme.“ Zajdou dovnitř. Zack se opět podepíše jako Zack Smith. I tentokrát to v něm vyvolá vzpomínku na Matta. Opravdu to není špatné jméno. Ubytují se a rozejdou po svých povinnostech. Wyatt zamíří na místní policii. Vejde dovnitř. Udiví ho více lidi. Tolik snad ještě na žádné stanici neviděl.
„Potřebujete něco?“ osloví ho chlapík s hvězdou na kabátě.
„Ano potřebuji někoho, kdo to tu vede.“
„A vy jste?“
Wyatt Earp ukáže hvězdu, kterou má skrytou pod kabátem.
„Chápu, maršále. Pojďte dál.“ Vede ho do hloubi budovy. Po chvilce otevře jedny dveře. Wyatt vstoupí dovnitř.
„Hned to bude. Kdo je to?“
„Jmenuji se Wyatt Earp a poslal jsem vám telegram.“
„Zmiz!“ dveře se zavřou. „Vy jste nám dal, ale nic se nestalo. Docela jsem to považoval za dobrý fórek, ale asi před pěti hodinami jsem dostal raport, že se tu Allison opravdu objevil. Všichni mí lidé mají pohotovost.“
„Zatím se neprojevil? Zvláštní. Čekal bych, že hned po tom půjde. Nemá ve zvyku čekat, když ho někdo honí. To pak jde přes mrtvoly.“
„Co by to měl být?“
„Federální zlato.“
Muži zasvítí oči. „To je zajímavé.“
„Ano, ale kvůli němu tu nejsem, ale především kvůli panu Allisonovi.“
„Posaďte se. Whisky? Jste tu sám?“
„Ano. Děkuji. Budu rád za jakoukoliv pomoc. Je na něj vypsaná velká odměna. Nedávno zastavil vlak, protože nás chtěl zadržet. Nejspíš nic neudělá, protože nemá čas, ale má sebou asi tak pět lidi všeho schopných.“
Zavalitý muž s velkým knírem a plavými vlasy přikývne. „Ano, to vím i já. Popravdě nejsem rád, že tu je. I tak máme dost problémů.“
„Rozumím. Projížděli jsme městečkem, kde chytli několikanásobného vraha žen.“
„Žen? To jsem neslyšel. Zajímavé. Potřebujete ještě něco? Mám za chvilku schůzku se starostou města.“
„Ano, rád bych věděl něco o Černém Karlovi. Netuším, kde ho hledat, ale mohla by to být výborná stopa. Nechci nic zanedbat.“
Šerif se zamračí. „Najdete ho na rohu deváté pacifické a osmé. Každý vám to ukáže, ale být tam déle než pět minut zavání krchovem. Je tam moc přistěhovalců a zkuste se s některými domluvit.“
„Ano to vím sám, jak je to obtížné.“
„Díky. Tam se zeptejte. Každý vám ho ukáže. Co se týče té banky, víte, o kterou se jedná? Máme jich tu dost.“
„Netuším, ale zjistím to, jakmile vypátráme Allisona.“
„Aha. Mnoho štěstí a kdyby něco, klidně se obraťte přímo na mě.“
„Díky.“ Oba dva vyjdou. Wyatt pomalu prochází městem. Rozhlíží se kolem sebe. Takže ulice devátá a osmá. Podobně je to i v New Yorku. Je to jedno, musí najít v tom mumraji Doca a najít na tu ulici. Jestli má šerif pravdu, potom to nebude jednoduché jednání. Co když odmítne pomoci? Bude muset. Chytit Claye je prvořadý cíl. Honí se za ním už dost dlouho a nemůže ho lapit. Je jak mřenka. Dojde k hotelu. Nějak nepředpokládá, že by tu byl, proto se na recepci optá.
„Kde se tu dá nejlépe zahrát?“
„To se ptal už váš přítel. U dvou dolarů, jsem mu poradil.“
Wyatt se usměje. „Díky. A kde je to?“
„Kousek odtud. Nápadná budova s hudbou a s mnoha koňmi přede dveřmi.“ Wyatt se obrátí a vyjde. Zanedlouho stojí opřed kasinem u Dvou dolarů. Majiteli se zřejmě musí dařit, ale dobře ví, že Docovi je to celkem jedno. Hlavně, že si zahraje. Vejde dovnitř a okamžitě ho popadne nějaká dívka. Za chvilku už tančí v kole. Po skončení doprovodí slečnu v modrých šatech a hlubokým výstřihem k baru, kde ji objedná pití.
„Bohužel, musím jít.“
„Škoda. Nepošlapal jste mi nohy, ale děkuji za pití a tanec. Je příjemné být s někým, kdo ví, jak tančit.“
Wyatt přikývne. „Netušíte, kde je tu herna?“
„Vzadu,“ pokývne hlavou. „Projít tam není snadné, ale že jste mě tak hezky provedl, tak to pro vás udělám.“ Wyatt celý systém rychle pochopí. Než se hráč dostane k herně, musí koupit pár drinků, zatančit si a teprve možná se dostane od těch krásných sirén k vytouženému cíli.
„Jste jako sirény.“
„Kdo?“
„To byly krásné panny, které svým zpěvem lákaly námořníky na ostrov, aby tam navždy zůstali.“
„A víte, že to sedí? Ravy, pustíš tady toho pána? Zaplatil, přisahám na svou duši.“
„Že jsi to, Emily. Tak běžte.“
„Jen někoho hledám.“
„Tím hůř.“
„Hej, tanečníku a koho hledáte?“
Wyatt se otočí. Clay má rád dívky, možná tu dokonce byl. „Vysoký robustní chlap se lví hřívou. Říkají mu Clay.“
„Tak to netuším. Tady je hodně cizinců, ale kdybych na někoho takového narazila, řeknu. Tak se měj, tanečníku.“
„Emily, mazej na parket!“ Ta na něj rozpustile vyplázne jazyka, ale ihned zmizí na parketě v náručí dalšího příchozího. „Vy taky běžte.“ Otevře dveře a psutí ho dovnitř. Wyatt vkročí. Kroky mu ztlumí koberec. Stěny mají dřevěná ostění, na kterých visí kýčovité krajinky moře. Je tu několik stolů a v rohu drkotá kulička v otáčejícím kole. Ruleta. Přeběhne pohledem místnost. Skoro ihned ho objeví. Jako by byl jediný v celé místnosti. Je magnetem, který přitahuje pozornost, ať chce nebo nechce. Jde za ním.
„Překážíte mi,“ pronese lehce Zack, aniž by se obrátil.
„To jsem já.“
„Něco důležitého?“
„Ano.“
„Počkej, až dohraju. Pánové, moje poslední partie. Bohužel nejsem tak úplně svým pánem.“ Zack se rozhlédne po svých spoluhráčích. Je mu líto, že přerušil, tak výbornou partii, ale zas šance, že by chytil Claye, dává možnost, že by se rychle vrátil do Poplaru. Už mu to tam docela chybí. Tedy Maryina kuchyně mi chybí, vzápětí se opraví.
Wyatt z kouta místnosti pozoruje hráče, aniž by se zapojil. Nevnímá tiché šustění karet, cinkot mincí a zmačkané bankovky. I dým nevnímá, který tu je. Jen občas si důkladněji prohlédne tu nebo onu tvář.
„Půjdeme?“
Wyatt se neptá, zda vyhrál nebo ne. „Šerif mi řekl, že na rohu deváté a osmé.“
V Zackových očích probleskne zájem. Konečně dobrá zpráva. Vyrazí ven a nikdo nemá odvahu je jakýmkoliv způsobem zastavit, až na Emily.
„Hej, pane tanečníku.“
„Počkej,“ zastaví Doca. „Stalo se něco?“
„Ne, ale Ruby možná viděla toho vašeho chlapa. Jen se stavil tu a zmizel. Ruby říkala, že ho někdo oslovil jako Claye, ale nic víc neví.“
„Děkuji, slečno Emily. Zacku, jdeme?“
„Jo. Tentokrát ho dostaneme. Cítím to v kostech. Je tady.“ Vyrazí z kasina U dvou dolarů pryč. Brzy najdou čtvrť, která má ty dvě ulice. Procházejí kolem děti, které na sebe pokřikuji různými řečmi, ale výborně si rozumí. „Co myslíš, najdeme někoho, kdo umí anglicky? Hej, Černý Karlo?“ osloví menší ženu v šátku.
Ta na něj nechápavě zírá, potom něco řekne a ukáže určitým směrem.
„Já to ukážu!“ ozve se klučina s nataženou rukou.
„Peníze světem hýbe,“ zabručí Zack, který mu dá do dlaně cent. Ten se zašklebí a vezme rychle roha. „Hej, počkej!“ zakřičí dopáleně. Wyatt se pochechtává.
„Tady není nic k smíchu.“
„Ale no tak, ber to s humorem a ejhle vrací se. Není sám, ale někoho vede.“
„Dám mu jednu na holou.“
„Pánové, něco potřebují?“ ozve se úslužný hlas, z kterého med odkapává. Chlapec se směje a má opět natáhnutou ruku. Tentokrát mu dá další penízek Wyatt.
„Danke!“ zakřičí klučina a zmizí ve spletí něčeho, co by se mohlo pokládat mezi ulici, kempem a stanovým městečkem na zlatých polích.
„Ano, potřebovali bychom mluvit s někým, kdo si říká Černý Karlo.“
„Obtížné, pánové. Velmi obtížné.“
„Nepředpokládám, že se spokojíš s centem.“ Když to tady uviděli, domluvili se, že šerifskou hvězdu nechají být. Dostaneš odměnu, až nás tam dovedeš.“
„Situace je velmi těžká a každý dolar je jak kolo u vozu. Malá záloha by mi možná osvěžila paměť,“ říká muž a horlivě se uklání.
„Mně by osvěžila paměť zase tahle zbraň.“
„Ale pánové, nemusíte být hned hrr. Sammy chápe vaší situaci, ale chápejte taky moji. Pánové, tady zbraně nedoporučují. Lidé jsou na ně hákliví.“
„Tak fajn. Tady máš pět dolarů a dalších pět dostaneš, pokud nás k němu zavedeš. Jestli ne, myslím, že přece jenom použiju moji přítelkyní.“
„Pánové, prosím pojďte za mnou. Je hezké vidět tak uznalé pány. Většina hned vyhrožuje, ale to Sammyho paměť neosvěží.“
Zack si pomyslí, že by mohl už mlčet. Má toho medu až dost. Je zvědavý, kam je vede, protože vyšli ze změtí všelijakých přístřešků a míří do jiné čtvrti.
„Kdo je to Černý Karlo?“
„On? Drží město v rukou. Tedy tu spodní část,“ zachechtá se a na okamžik zmizí medový hlas. „Tu, kterou nemají rádi páni radní ani šerif, ale vyhladit ji nemohou. Už se párkrát pokoušeli, ale ona vždy vyrostla znovu. Tak tady to je.“
Zack s Wyattem hledí udiveně na malý domek s malou zahrádkou. Spíš by uvnitř čekali starší dámu, která pravidelně navštěvuje zahradnický spolek, než obávaného zločince. Wyatt si pošoupne klobouk a zírá na bílé záclonky. Zvláštní.
Rukou Sammyho chytí za límec. „Hele, jestli jsi lhal…“
„Ale pánové! Sammy nemá potřebu lhát, když dostane pět dolarů. Uvnitř skutečně bydlí Černý Karlo. Hned vás uvedu.“
„A co, že máš sem takový přístup?“
„Sammy je prostředníkem. Sammy nosí zprávy. Sammy přivádí klienty, kteří se mu líbí a vy se mi líbíte, protože máte peníze,“ zakončí svou krátkou řeč, kým vlastně je. „Sammy nemá odvahu řídit město. Černý Karlo ano. On je, ale uvidíte sami.“
Otevře vrátka, jako z jiného světa a železným klepadlem zabuší na dveře zvláštním způsobem. Wyatt se Zackem čekají venku.
„Co myslíš, že najdeme?“
„Netuším, ale zřejmě je obávaný. Všiml sis těch dvou střelců?“
„Jo. Hlídají to tu, jako bychom vykrádali nějakou banku.“ Oba hypnotizují dveře.
„Pánové, mohou jít dovnitř. Prosím račte. Černý Karlo za chvilku přijde.“ Čeká a blokuje dveře. Wyatt mu podá druhou pětidolarovku a Sammy se s úklonou uhne. Wyatt se Zackem vejdou dovnitř a opět je překvapí čistota, stůl s ubrusem, židlemi. Na stěně visí hezké květinové obrázky. Podívají se na sebe, ale potom se posadí. Vypadá to, že tu jim nehrozí nebezpečí.
„Vypadá to jako v Maryině kuchyní. Taky by se tam dalo jíst s podlahy,“ řekne zamyšleně Zack.
„Odjedeš tam?“
„Potřebuješ mě?“
Wyatt přikývne. „Jistá ruka se vždy hodí.“
„Pak s tebou zůstanu.“ Mattovi dluží hodně, ale Wyattovým snad ještě víc. Nebýt jich nejspíš by skončil bůhvíjak. Vlastně Wyatt nad ním častokrát přidržel ochrannou ruku. Musí jim to splatit. Přesně jako v Tombstone.
„Dobrý den, pánové.“ Oba překvapeně pootočí hlavu. Žena? Tmavé upnuté šaty s bílým límečkem. Mezi pěknými ňadry se houpe zlatý řetízek s přívěskem, v kterém je červený kámen. Tmavohnědé vlasy jsou vyčesané do drdolu. Modré oči se na ně zvědavě dívají.
V očích mají jedinou otázku: Je to snad Černý Karlo?
„Prý potřebujete mé služby.“
Oba na ni civí.
„Čaj? Hned ho přinesu. Maminka by se zlobila, kdyby věděla, že nepodám čaj hostům.“
„To není možné!“ řeknou v šoku, když odejde.
„Tak tady to je.“ Naservíruje jim čaj v bílých porcelánových šálcích. „Prosím, nerozbijte je. Dá to velkou práci je sem dovézt.“ Posadí se na židli a upije čaj. „Prý potřebujete mých služeb. Upozorňuji vás, že nejsou levné.“
„Vy jste Černý Karlo?“
„Ano, jsem. Lidé raději jednají s muži a mé jméno je Charlotta. Ale prosím, vynechte mé jméno, i kým jsem a začněme se bavit o obchodu.“ Rysy ji zvrdnou a oči zledovatí.
Zack pochopí, že se šokovanými návštěvníky baví. Zanechá to v něm nelibost. Ženy by měly být…
„Jestli nic nepotřebujete, potom prosím nemarněte můj drahocenný čas.“
„Promiňte, ale je nezvyklé…“ Wyatt polkne. Zack se tomu zasměje. Ví moc dobře, co chtěl říct, ale i on s tím má problémy. Žena zločinec. To opravdu se moc nevidí a k tomu je to krásná žena. „Potřebujeme najít jednoho muže. Jeho jméno je Clay Allison.“
„Ano, znám to jméno. Už mi hlásili, že se v Tucsonu objevil. Několik mých lidi mi hlásí, kde se nachází.“
„Pak byste nám mohla říct, kde je?“
„Nemám ho ráda. Už jsem slyšela, že zavraždil dívku. Je jenom v mém zájmu, aby zmizel, ovšem musím udržet svou reputaci. Nemohu vám ho dát zadarmo.“
„Co požadujete?“
„Za informaci, kde se někdo nachází padesát dolarů.“
Zack skoro hvízdne. Za to by se dalo pořídit hodně.
„Berte to tak, že nehledáte nějakého pana Blacka, který bydlí v té a té ulici, číslo popisné to a to. Toho si najdete sami. Vy hledáte někoho, koho je velmi obtížné najít. A taky musím platit své informátory, takže buď padesát dolarů za Claye Allisona nebo nic. Můžete si ho zkusit najít.“
Wyatt pomalu odhrne kabát. Žena lhostejně sklouzne pohledem na hvězdu. „Kus plechu,“ prohodí, čímž rozzuří Wyatta.
„Wyatte, nech paní na pokoji. Dám vám je, už jenom proto, že se mi nechce za ním honit po celých státech, ale informace musí být přesná.“
„Omlouvám se, ale zdá ho chytíte nebo ne, to už neovlivním. Já vás mohu jedině k němu dovést.“
„V pořádku. Věřím vám a zde je padesát dolarů.“
„Výborně… Počkejte!“ Zvedne se a odejde do druhé místnosti.
„Ta… ta…“ Wyatt nemá slov na její adresu. Ženy měl v úctě, ale tahle ho dostala.
„Pánové je mi velmi líto, ale odjel. Nemohu přijmout vaše peníze.“ Odsune je na okraj. „Tohle berte jako to, že chci, abyste ho dopadli.“
„Kam odjel?“
„Na sever. Jestli potřebujete cokoliv jiného…“
„Ne. Děkujeme. Potřebovali jsme jenom, kde se nachází.“
„Chápu. Opravdu je mi líto, ale podle zprávy vyjel velmi spěšně se šesti lidmi, které neznáme, kromě jednoho, ale to vám nepomůže. Je to obyčejný bezvýrazný zlodějíček nevalných schopností.“
„Rozumím.“
„Přesto, kde posledně byl?“
Černý Karlo na něj upře oči. „V bance.“
„V které?“
Žena se usměje. „Omlouvám se, ale ty peníze si zřejmě přece jenom vezmu.“ Když vidí, že jsou opět na stole, otevře dveře. „Jimmy, doveď pány k bance, kde byl ten pán naposled.“
„Ano, slečno Charlotto. Jdeme!“ nasadí si čepici a všichni vyrazí.
„Dost zvláštní, co myslíš?“
„Mně povídej. Myslíš, že má opravdu celé město pod palcem?“
Zack pomalu přikývne. „Možná zní to neuvěřitelně, ale věřil bych tomu. Ženy jsou intrikánky.“
Wyatt si pomyslí, že i když byl se spoustou žen, pak ale stejně jim nevěří. Jednou si vzpomíná, že když chce, aby se něco rozneslo, tak to poví nějaké ženě.
„Dovedou vodit chlapa na provázku.“ Vzpomene si na Poplar.
„Tak tady to je, pánové.“
„Nic nechtěl.“
„Protože dostane něco z těch našich padesáti dolarů.“ Vejdou do velké budovy. Otevřou dveře. Čalouněné lavice, křesla, stolky a šest přepážek. Podívají se na sebe. Zřejmě banka prosperuje, protože je tu docela plno. Tichý hovor se nese místnosti. Zack si všimne postávajícího muže, který sleduje pozorně vše a všechny. Jedna z přepážek se uvolní a Zack si k ní stoupne.
„Potřebujete něco, pane?“
„Ano. Rád bych mluvil s majitelem banky. Šlo by to?“
Muž si ho důkladně prohlédne.
„Řekněte mu jen, že jsme tu v záležitosti map. Určitě bude vědět, oč se jedná.“
„Prosím, vyčkejte.“ Zvedne se, uzavře přepážku a odejde.
„Hezká banka, že?“ prohodí Wyatt a zkušeným okem pozoruje lidi i zabezpečení. „Dokonce tu mají svého vlastního strážného a poslední modely sejfu.“
„To ano, ale znáš to. Žádná z bank není nedobytná.“
„Bav se tak dál a tamten chlápek na nás vlítne.“
„Dobrý den… Á to jste vy! Prosím, pojďte dál. Moje jméno je John Higgins. Tak jste mě přišli navštívit.“
„Netušil jsem, že přijdeme za vámi. Wyatte to je můj spoluhráč. Umí velmi dobře hrát karty.“
„Těší mě. Wyatt Smith.“
„Tak půjdeme. Od vás je to poklona, ale měl byste mě co ještě učit. Tohle není zrovna vhodné místo na jednání. Leo, to je v pořádku. Pány znám.“ Strážný přikývne. John je vede do jiných místnosti. Zack s Wattem se usadí do křesel. Pan Higgins jim nalije po skleničce whisky.
„Je dvanáctiletá. To je něco jiného, než to co prodávají v saloonech, ale když je žízeň, tak se to vypije a doutníky rovnou z Kuby. Začínám je preferovat před naší výrobou. Tak jsem slyšel, že jste tu v záležitosti mapy,“ řekne bodře muž, když sedí a dým z doutníků se vznáší pokojem.
„Ano. Myslím, že byl tu Clay Allison.“
„To je pravda.“
Zakc se podívá na Wyatta. „Znáte bankéře Jimmyho? Je bankéřem.“
John vyfoukne dým. „Ano, znám. Jimmy Levin se jmenuje. Nechal u mě jednu mapu.“
„Říkáte to jen tak.“
„Neřekl, že mám to skrývat. Nešířím se, ale když se někdo optá, tak mu to řeknu.“
„Clay se optal taky, že?“ John přikývne. „Dostal ji?“
„Ano. Je mi k ničemu a nechci, aby mi to tady vyloupil. K tomu tvrdil, že Jimmy je mrtvý.“
„Aha.“ Tak to je konec, pomyslí si Zack. Poslední stopa se právě rozplynula v závěji dýmu. Už se těšil, že ho dostanou, ale nakonec není z toho nic. Podívá se na Wyatta. Je taky zklamán.
„Chcete ji vidět?“ pronese zamyšleně John.
„Cože?!“
„Ona je další?“ optá se Zack.
„Jistě. Nevěděli jste to? Pan Levin si u mě uložil do úschovny dvě identické mapy. Předpokládám, že jednu pro sebe a druhou pro partnera nebo, kdyby se s jednou z map něco stalo.“ Vstane a vyjde ven. Za chvilku se vrátí s mapou. Rozloží ji na desku stolu.
„Nic neříkající.“
„Právě proto jsem mu ji klidně dal. Řekl bych, že názvy zná pouze majitel, ale když je po smrti, tak prakticky je mu k ničemu.“
„Mohli bychom ji vzít? On totiž Jimmy není mrtvý.“
V Johnových očích prokmitne zájem. „Opravdu? Vy víte tedy, kde je?“
Pokud se nic nestalo, potom ho mají Drew, Robin a Matt. „Ano, víme. Můžeme tedy dostat mapu?“
„Mě k ničemu není. Mám všeho dost!“ máchne rukou s doutníkem kolem sebe. „Snad vám k něčemu bude.“
„Určitě. Moc děkujeme.“
John Higgins se usměje. „Nebudu vás zdržovat. Určitě spěcháte.“
Wyatt přikývne, schová mapu do kapsy kabátu. „Rádi bychom se zdrželi, ale popravdě rád bych viděl Claye za mřížemi. Je nebezpečný.“
„Určitě. Tak šťastnou cestu a dopadněte ho. Takoví lidé by neměli být na svobodě.“
„Souhlasím a ještě jednou moc děkujeme.“ Vyjdou ven. Za záclonou stojí John a dívá se dolů. Otevřou se dveře a dovnitř vejde žena v tmavých šatech. Na krku se jí houpá zlatý řetízek s přívěskem, v kterém je červený kámen.
„Pane, čaj.“
„Děkuji, Charlotto. Konečně jsou pryč a my se konečně můžeme zmocnit toho zlata.“
„Vím, jak tě štvalo, že nevíš, kde je. Myslíš, že jsem ty mapy vyrobila dobře? Nepozná něco?“ strachuje se, zatímco nalévá čaj.
„Jsi nejlepší padělatel, jakého znám. Nic nepoznají. Je to úplně dokonalá kopie. Je nejvyšší čas, abychom to zlato dostali.“
„Ano.“
„Tví lidé, je sledují?“
„Jako duchové. Vypravíme se na cesty?“
„Ano.“
„Tak vidíš, přece jenom nějaký bankéř, co netouží po zlatě.“
„Myslíš? Teď musíme zpátky do toho městečka. Vůbec se na to netěším.“
„To já taky ne. Čím dřív vyrazíme, tím dřív ho najdeme.“ Oba zamíří k hotelu.
