8. 1. 2014
Vlakové intermezzo I.
145.
Robin s Drewem vyjdou z kupé a zamíří směrem k lokomotivě. Po cestě minou průvodčího, ale jinak si nikoho nevšímají. Najednou Robin zastaví a zadívá se do prázdného kupé. Otevře a posměšnou úklonou pozve Drewa dál.
„Jsi blázen, víš to?“
„Asi stejně velký jako ty,“ odvětí lehce Drew. Posadí se. Naproti němu si sedne Robin. „Proč chceš se mnou mluvit?“
Robin zadumaně se na něj zadívá. Je to tak jiné než dřív. Otravný malý bratránek zmizel. Najednou tu sedí muž, který mu dal najevo, že ho přitahuje. Popravdě dosud je v takovém chaosu, že netuší, jak na to reagovat. Má přijmout jeho nabídku a zůstat s ním nebo odjet do pouště? Zatracený pacholek! Takhle mu zamíchat život, to je skoro neslušné.
I Drew se na něj dívá, ale má rozhodnuto. Ať Robin s ním zůstane v San Francisku nebo odjede do pouště, on patří k němu. Kašle na rodinu, kašle na peníze i dům. Touží s ním být, i kdyby ho odkopnul, ale doufá, že to neudělá.
„Chci zůstat s tebou.“
Robin přimhouří oči. „I kdybych odešel nazpět do pouště?“
„I přesto,“ potvrdí mu. Nadechne se. „Miluji tě,“ řekne vyprahlým hlasem. Čeká na jakoukoliv reakci, ale Robin naproti němu sedí jako skála. Byl by rád, kdyby řekl aspoň něco, ale to mlčení mu pomalu leze na mozek. „Nebo ten polibek v Mattově domě byl lež?“ Jestli řekne ano, potom se asi zblázní.
„Ne, nebyl. Jen se bojím, co může rodina udělat, ale nejen oni.“
„Na rodinu kašlu!“ řekne zprudka. „I tak se míchá do něčeho, do čeho jim nic není! Pro mě osobně jsi důležitý ty!“
Robin naslouchá jeho hlasu. Těžko uvěřit po tolika letech, že pro někoho je skutečně důležitý. Když si vybaví své dětství, tak každý z rodiny mu dával najevo, jakým je pro ně zklamáním. Co když se to zopakuje? Je už starý a hrbáč k tomu. Není žádný krasavec. „Nejsem žádný hezoun,“ procedí nerad.
„Kašlu na krasavce! Jsi to ty, koho chci. Bože, tohle je jak přemlouvat skálu, aby z ní vytryskla voda!“ zaúpí.
„Mohl bys mít někoho hezčího. Jen se podívej na Matta.“
„No a?“ klekne si a položí mu hlavu na kolena šťastný, že mu to dovolil. „K čemu by mi byl hezoun, když miluji tebe.“
Robin si slabě povzdechne. S pocitem zakázané rozkoše mu hladí jemné vlasy. Uvědomí si, že se nebojí toho, aby s ním byl. Ale spíš sebe, že to nezvládne, že Drew pozná, že je mizera a odejde od něho. Jak mu ale vysvětlit, že prostě kolem hlavy svatozář nemá. Zvládne Drewův odchod, až to pozná a rozhodne se pro někoho lepšího?
Drew zvedne oči. Kdyby tak se dostal do Robinových myšlenek a mohl vidět, co se mu tam honí. Nebo kdyby Robin něco řekl. Proč, sakra, mlčí? Nadzvedne se a přitiskne své rty na Robinovy. V duši dlouze vydechne, jakou mu to přinese rozkoš, ale i to, že ho neodmítl. Laská přísné rty, ale jemně, protože se stále trochu bojí, že ho odmítne, že ho pošle zpět do pekla, kde bude svázán etiketou. S Robinem má pocit, že přemůže i svou rodinu.
Opět ta slast z doteku mužských rtů, z vůně pokožky, z toho, že se líbá. Zavře oči, vychutnává jemné doteky a něhu, která z Drewa při polibku přímo sálá. Tak dlouho potlačoval tuto svou stránku, že teď má problém se udržet a nevzít si to, co se mu přímo nabízí. Myslel si, že je bez svědomí, ale s Drewem opět vykoukla, jako by tam číhala na příležitost.
Drew se od něj s úsměvem odtáhne, ale vztáhne ruku a dotkne se Robinových rtů. Chtěl by je poznat víc, ale neodmítne to? Nakonec se způsobně posadí, ale spokojený z ukradené chvilky. Blažený v duši pozoruje Robina.
Robin se na Drewa zadívá. Nejdřív vyřešit jednu věc, potom druhou a přednější je ta, co budou dělat v San Francisku. „Měli bychom vyřešit San Francisko. Matt se Zackem nám pomohou, ale chtěl bych jim předložit nějaký konkrétní plán.“
Drew zklamaně přikývne. Doufal, že budou mluvit o nich dvou, ale jak vidno nepřitahuje Robina tolik jako on jeho. „Dobrá. Máš nějaký návrh?“ Když může být tak chladný, on bude taky, ale vzápětí neodolá. „Ale potom vyřešíme nás dva, dobře.“
„Ano.“
Drew se spokojeně usměje, že má od Robina jasnou odpověď. „Máš už nějaký nápad?“
„Celkem nic moc,“ přizná nerad. Tak rád by ještě nechal Drewa, aby ho prozkoumával. „Ale banku nenechám ani rodině ani té ženské,“ řekne odhodlaně.
„To bych ti ani neradil. To bych už ji raději prodal, ale to nemůžeme. Až přijedeme do města, potom půjdeš se Zackem a Mattem ke starému Windowsovi. Já pojedu do svého domu.“
„Máš ho rád.“
„Méně než tebe. Znamenáš pro mě víc.“ Snad ho slova přesvědčí. Klidně bude mluvit celé hodiny, pokud to bude mít výsledek.
Robin sebou trhne. Věří, že mluví pravdu, ale co bude později? Za pár let? Bude mluvit stejně?
„Otázkou je zda chceš být prezidentem banky naplno nebo stát ve stínu,“ pokračuje Drew.
„Sám nevím,“ zamumlá Robin, ale vzápětí si uvědomí, proč tehdy ze San Franciska odešel. Uhlazenost, intriky, obchody, přetvářka. Nenáviděl to natolik, že jak mohl, vypadl, aby zjistil, že svět kolem je úplně stejný. Jedině v poušti přetvářka a klam mizí a zůstává syrová realita bez jemných odstínů nevyřčených slov.
Drew se k němu nakloní. „Rozhodnout se musíš a já tě podpořím celou váhou svého jména. Můžeš udělat, co chceš.“
„Velkorysé,“ poznamená posměšně Robin. „Promiň, nechtěl jsem. Jen jsem si vybavil, proč jsem odešel ze San Franciska. Myslím, že mi lépe bude, když nechám dozorčí radu jednat, ale nechci jim nechávat volnou ruku. Budeš předsedou a všechna rozhodnutí půjdou přes tebe.“ Když Drew přikývne, Robin si uvědomí, co udělal. Hodil Drewa lvům do jámy a sám se zase schovává. „Nebo ne,“ otočí jako korouhvička. Nechce, aby dělal mezi ním a světem nárazník.
„Proč ne?“
„Budeš muset čelit rodině.“
Drew se usměje. „A víš, že se na to docela těším?“ Tlumeně se rozesměje.
„Jsi cvok?“
„Ani ne. Jen bych tím tak trochu jim vrátil to, co ti provedli. Já v popředí jak mocný předseda banky a ta za mnou jako věrný stín, abychom jim vytřeli zrak!“ rozmáchne se rukou. Před očima mu to jasně vyvstane, jak rodina za ním leze, jak se doprošuje a on bude chladný jako kostka ledu ve whisce.
Robin na něj kouká jak na zjevení. „Jsi vážně blázen. Já bych ji asi uškrtil v prvním okamžiku.“
„Ale jedno bude nutné.“
„Co?“ optá se fascinovaný Robin, aniž by si uvědomil, že právě přistoupil na Drewův návrh.
„Nesmí tě nikdy nikdo poznat, tedy kromě starého Windowsa.“
„Připadám si jako zbabělec.“
„Kdepak. Jen jsi opatrný a to je dobře. Nechci, aby ti rodina ublížila, protože tě chci mít jen pro sebe, ale jak to zařídit?“ Drew se zadumá nad tím problémem. Uklidit ho někam? Dojíždět za ním do pouště nebude moci. To neutají, ani kdyby chtěl. Mít ho někde v domě jako milenku, to by mu Robin hodil na hlavu. Musí to být něco jiného. Něco, kde nikdo nebude tušit, co se děje a oni dva, protože pevně věří, že jsou si souzení, se jim budou smát a samozřejmě milovat.
„Nelíbí se mi to. Co když se ti něco stane?“
„Proto musíš být se mnou.“
„Rodina to prokoukne,“ odfrkne si rozzlobeně Robin. „Vymyslíme jiný plán.“
„Ne,“ odmítne Drew. Plán se mu líbí. Jenom vymyslet, jak by mohl být Robin neustále s ním. „Musíme jenom vymyslet, čím budeš, abys mohl být neustále se mnou. Napadlo mě pár věcí, ale to bys mi hodil na hlavu.“
„Jako například?“ optá se zvědavě, protože on nemá nápad ani jediný.
„Například dům, kde bych tě schoval a…“
Robin zbrunátní. „Být nějaká vydržovaná milenka?! To odmítám!“ vykřikne. Nechápe, jak to mohlo Drewa napadnout.
Drew se zazubí. „Já věděl, že se ti to nelíbí.“
„Pánové, děje se něco?“ optá se průvodčí.
Robin s Drewem se k němu otočí. „Omlouváme se, ale potřebujeme projednat menší obchod. Snad nevadí, že tu na chvilku zůstaneme? Nebo je kupé obsazené?“
„Ne, jistěže, ne. Jen jsem slyšel křik a kupé bylo prázdné. Omlouvám se za vyrušení.“
„My se omlouváme. Byla to jen menší prudší výměna názorů.“
„Jistěže.“ Robin s Drewem se usmějí.
„Kdybyste nás nerušil, budeme jen rádi,“ řekne Drew.
„Jak si přejete.“ Zavře dveře a Drew zatáhne záclonky. Oba dva překvapí ticho i jakoby útulnost, která tím vznikla. Drew zrozpačití a prohrábne si vlasy.
Robin založí ruce a přemýšlí. „Takže?“
„Co?“
„Přece náš plán. Drewe, nestárneš?“
„Ne. Nevím popravdě.“ Zamračí se, protože stále nemůže přijít na to, jak to zařídit, aby měl všechno. A nejen on, ale i Robin. „Opravdu by mě bavilo, kdybych mohl rodince vytřít zrak. Tebe ne?“
Robin zavrtí hlavou. „Možná na chvilku. Asi mi bude stačit jenom to, že jim seberu tu banku.“ Nachýlí se. „Tebe by skutečně bavilo rodinku dopalovat?“
„Za to co ti provedli? Ano a s radostí.“
Robin se opře o vypolštářovanou červenou lavici. Překříží nohy jako elegán. Drewa napadne, že tahle póza se k němu nehodí, že lépe mu sluší širák a kolt. Je to vlk, ne nějaký unylý chlápek ze salónu, co konverzuje s dámami. Ne, takhle Robina si nedovede představit. Co by mohl dělat?
„Netuším.“
„Cože?“
„Právě ses ptal, co bych mohl dělat. Netuším, co se ve městě dělá.“
Drew se na něj zadívá, potom si odkašle. „Chci, abys byl se mnou. Nechci, abys tam přijel, dokázal rodině, že jsi naživu a odjel. Přál bych si, kdybys se mnou zůstal.“
„To nebude lehké.“
„Já vím. Proto jsem se asi zeptal. Díval jsem se na tebe a přemýšlel, co bys mohl dělat.“
Robin pokrčí rameny. „Hodím se na dvě věci.“
„Jaké?“
„Dolování a jako střelec.“
„Dolování nám je k ničemu!“ zaprská Drew. „Nebudu tě posílat do našich dolů a pak jsou daleko. Ale…“ Přimhouří oči. Střelec. Vlastně proč by ne? Proč ho to nenapadlo dřív? Tohle vyřeší spoustu věci. „Napadli mě. Byl jsem lehce poraněn.“
„Hej, neřekl jsi, že jsi byl zraněn! Kde? Je to vážné? Sakra, Drewe, odmítám celé to bláznovství! Dáme to těm babám a bude to!“ vpadne mu do toho Robin a prohlíží si ho.
„Ale ne. Mlč a poslouchej. Myslím, že to mám. Prostě postřelili mě. Lehce a ty jsi mi zachránil život. Staneš se mým osobním strážcem! Tímto se ti odměňuji za záchranu života!“ vyhrkne nadšeně. „Budeš se mnou, ale zároveň si tě jako nějakého sloužícího nebudou všímat. Nebudeš ani sluha ani pán a jako strážce musíš mít pokoje vedle mě a právo nosit zbraň! Tak co?!“
Robin se na něj podívá skeptický. „Byl bys první v rodině, kdo by potřeboval osobního strážce.“
„No a? Dovolit si tě platit mohu,“ zazubí se. Stále je nadšenější. Ten plán má všechno, po čem touží. Robin nebude vidět, ale bude blízko něj a jednou možná dojde k tomu, o čem už strašně dlouho sní. „K tomu mohu kdykoliv uvést důkaz, že chtějí převzít banku a kdyby jen tak, myslíš, že naše rodina nemá nepřátele? Osobně, snad já jich moc nemám. Tedy kromě členů rodiny.“
„Mají jich víc než prezident,“ odpoví. „No…“
„Je to skvělý plán hodný mého génia. A budeš stále se mnou. Mohu ti předávat informace a nikdo se nebude divit. Nakonec si na tebe tak zvyknou, že tě budou brát jako vázu v předpokoji. K tomu budeš moci kdykoliv zasáhnout a pán předseda potřebuje občas dovolenou. Tak se prostě se svým osobním strážcem vytratí. Tak co?“ Nahne se nad něj, dychtivý zvědět verdikt. Ten plán podle něj nemá chybu.
Robin si přeje rukou bradou. „Nezní to špatně. Fakt mě budou brát jako vázu?“
„No… pokud chceš být kusem nábytku…“ Oba dva se rozesmějí. Drew má pocit dobře odvedené práce. Spokojeně se usmívá.
„Dobrá, ale až tě to přestane bavit, musíš mi říct. Nechci, aby se ti něco skutečně stalo. Když rodině dojde, že si z nich utahuješ, budou nepříčetní.“
„Nic se mi nestane a pak budu mít tebe po boku. Změnil ses od té doby, co jsme byli malí. Pochybuji, že tě někdo pozná, ale vyzkoušíme to na starém Windowsovi. Co ty na to?“
„Dobře.“ Nastane ticho, když se Drew osmělí a pomalu sklouzne na podlahu. Klekne si a položí ruce Robinovi na kolena. Váhavě, nesmělé, ale stále odvážněji se jich drží, až začne je hladit.
Robin zvědavě se na něj dívá. Co chce dělat? Ale napětí se postupně přenáší i na něj.
„Chci…“ začne rozrušeně, protože neví, co má dál dělat. Pokračovat nebo ne? Odmrští ho nebo ho nechá být? „Přeju si…“ Posune ruce výš ke klínu. Zoufale se zadívá do Robinovy tváře. „Já…“ Jak říct, že ho chce mít v ústech, že ho chce ochutnat, že se s ním chce milovat? Kdyby dal aspoň jakýkoliv náznak odporu nebo souhlasu, ale Robin sedí jako ztuhlá socha.
Paralyzovaný a fascinovaný Robin neví, co má dělat. Snad poprvé v životě neví jak dál. Má mu dovolit, to co vidí v jeho očích nebo ne? Jestliže mu dovolí teď to udělat, potom už nebude cesta návratu. V tenhle okamžik se stále ještě mohou vrátit, ale potom nebude úniku.
Drew polkne a položí mu ruce do klína. V jeho klíně to zuřivě tepe a úd by nejraději protrhl látku, v které je vězněn a dostal se na svobodu. Začne mu soustředěně rozepínat knoflíky, až se dostane ke spodkům. V hlavě má úžas, že se tak daleko dostal. Něžně, ale nekompromisně pohladí Robinův úd přes látku. V duši šťastný zmatek.
„Chtěl bych, prosím, dovol mi aspoň trochu,“ zaprosí a dotkne se knoflíku.
V Robinovi něco povolí. „Dobře, já… udělej to!“ rozhodne se v mžiku.
Drewa zaplaví štěstí. Chvilku se nemůže hnout, jak najednou neví, co má dělat a přitom ještě před chvilkou přesně věděl, po čem touží. Robin natáhne ruce a dotkne se Drewových vlasů. „Proč váháš?“
„Já, nevím co dělat. Vlastně už vím!“ Rozepne knoflíky a vytáhne penis na svobodu. Rozzářeně si ho prohlíží. Hladí ho, dotýká s posvátnou úctou. Potom, ale neváhá a skloní hlavu ke klínu. S přivřenýma očima ho vezme do tepla svých úst. Robina obalí vlhko a teplo a mrštný jazyk začne tančit po citlivém údu. Se slastným výdechem se opře. Nejdřív nic nedělá, ale potom se Drewa dotkne.
Drew zatím se pilně věnuje Robinovu údu. Na chvilku přestane a se zalíbením se na něj dívá. Už se těší, až Robin dosáhne vrcholu. Vlastně je to teď to nejdůležitější. Víc než nějaká banka nebo rodina. Ano, přesně tak. Opět ho vezme do pusy. Nemůže se nabažit spojení jich dvou. Když ucítí, že už bude, přitvrdí a hra se změní v úpornou snahu dosáhnout, aby jeho partner vystříkl.
„Já…“ chce zakřičet Robin, ale uvědomí si, kde je a zavrčí se stisknutýma zuby. Když je konec, uvolní se, skoro se sesune z lavice.
Drew se šťastně opře o jeho nohy. Nemůže se vynadívat na Robinův obličej. Vyjadřuje takovou slast, že je to až neuvěřitelné. Mohl by se na něj takto dívat do nekonečna. Svoji rozkoš absolutně ignoruje. Po tomto celou dobu prahl a teď se jeho touha naplnila. Jako by dostal dárek, o kterém by řekl, že ho nikdy nespatří.
„Tohle bylo…“ Robin neví, co říct. Bylo to úchvatné, se mu zdá tak nicotné, protože nic podobného nezažil, ani si to nepamatuje. Bylo to úžasné, je taky slabé. Naprosto dokonalé… Jak slabá slova jsou. Nakloní se k němu a zvedne Drewovi bradu. Začne ho líbat a přitom si uvědomí i svou chuť semene. Zdá se mu to divné, ale brzy je pohlcen vášní. Matně si uvědomuje, že se o sebe otírají, jak touží po dalších hrátkách.
„Jsem šťastný,“ vysloví své pocity Drew. „Nikdy v životě jsem nebyl šťastnější.“
„Tak si sedni.“
„Cože?“ nechápe Drew, ale když ucítí Robinovu ruku na svých kalhotách a vzedmutém mužství, dojde mu to. „To, nemusíš.“
„Aha, takže sis řekl, že budeš trpícím spasitelem starého hrbáče, co?“
Drew ztuhne. „To ne, ale nějak jsem no… zatraceně jak to vyjádřit?“ zamumlá napůl pro sebe, napůl k Robinovi. „Nějak jsem se nedostal k tomu, že… vlastně…“ připadá si trapně. „Nikdy jsem nepřepokládal, že se budeme milovat. Vlastně jsem to netušil ani před pěti minutami. Tak je to!“ Mimoděk svírá a otevírá ruce.
„To já taky ne, ale moc dobře vím, jakou dokáže udělat paseku frustrace. Takže je řada na mě. Sedni si!“ poručí, spíš vyštěkne. Drew to automaticky provede. „Lepší. Uvidíme, zda s tím něco dokážu.“
„Je to poprvé?“
„A u tebe?“
„Ne, ale tamty no, byly jen tak. Tebe miluji,“ odpoví jistěji Drew.
Robin si povzdechne, sklouzne na podlahu. Zaúpí.
„No vidíš! Okamžitě si sedni!“ Drew ho násilím posadí, když ucítí na zadku ruce, které si ho přitáhnou k sobě. Vlastně skoro má klín v Robinově obličeji.
„Zůstaň tak. To nevíš, že když to nejde tak, musí to jít jinak?“ poučí ho Robin. Je rád, že sedí. Ruce hbitě rozepínají kalhoty. Tiše hvízdne, když ho osvobodí ze spodního prádla. „Netušil jsem, že takhle vyrosteš.“
Drew se zardí, ale zároveň pocítí pýchu. „Nikdy ti neublížím, víš to?“
Robin zvedne hlavu. Nečitelně se na něj zadívá. „Vím to,“ ujistí ho a jazykem obkrouží žalud. Pomalu, aby Drew neskončil dříve, než on mu to dovolí. Důkladně prozkoumává celou délku penisu. Vlhčí ho, aby vzápětí zapojil i ruce.
Drew mimoděk sténá. Měl už pár milenců, ale takhle dobrých ne. Vlastně by ho mohl učit. Jenže už chce dosáhnout orgasmu. Ruce položí na hlavu a zatlačí Robinoiuv hlavu ke svému klínu. Naznačuje mu, že chce skončit, že už to dál nesnese, ale Robin se v duchu usměje. Ještě chvilku ho nechá trápit. Přestane a jen slabě jazykem tepe do žaludu, zatímco ruce přejíždějí pomalu penis a stahuji pokožku, až žalud je obnažen jeho dráždění.
„Už to nevydržím.“
Robin něco zamručí a teprve teď ho začne důkladně uspokojovat, ale stačí jen pár chvilek a má plnou pusu semene. Zaprská. Drew, ale tlačí jeho hlavu dál. Má pocit, že se za chvilku sesune, což udělá. S nohama od sebe, s rozepnutýma kalhotám dýchá, jako by uběhl maraton.
„Doprdele, tohle bylo neuvěřitelné!“ vydechne. „To bylo nejlepší sex, jaký jsem kdy zažil. Kde ses…“
„V poušti,“ odvětí suše Robin. Utírá si tvář a pusu kostkovaným kapesníkem. „Tam ženskou nenajdeš, to mi věř, a když se začne vyprávět, člověk ledacos zažije. Jsem rád, že se ti to líbilo.“
„Líbilo? Jenom? Bylo to nádherné, skvostné! Nemám slov. Rád…“
„Měli bychom se vrátit nebo nás budou hledat.“
„Máš pravdu.“ Zvedne se, upraví se. S napětím se dívá na Robina. Potom ostýchavě začne. Ví, kdo bude mít v posteli navrch, ale přece jenom má pocit učně. „Já, doma, budeš vedle mě mít pokoje.“
„Jak budeš chtít, ale víš, že je to neobvyklé.“
„Můžou mi vlézt na hrb!“ usměje se. „Chci tě mít nejen vedle sebe, ale i v posteli. Každou noc.“
Robin se ušklíbne. „Nejsi nějak náročný?“
Drew ho obejme. „A vadilo by ti to? Chci tohle zažít opět. Můžeš si mě vycvičit jako mopslíka.“
„Probůh, co to je?“
„Pes. Dámy si to pořizuji do salónu.“ Nakrčí rozpačitě nos. „Popravdě je to chlupaté, malé a šíleně to štěká. Má rozpláclou držku…“
Robin se směje, až se zalyká. „Budu s tebou každou noc,“ slíbí.
„Vážně?“ Ujišťuje se Drew. Každou noc úžasný sex. Není tím nejšťastnějším chlapem pod sluncem? A k tomu s Robinem. Má v životě kliku jako hrom.
Robin se na něj nečitelně zadívá. „Ještě jednou se optáš a řeknu ne. Půjdeme.“ Vyjde z kupé a nechá ho otevřené. Bude to lepší. Vytáhne hodinky. Tedy to tu byli dost dlouho. Pomalu se vracejí k Zackovi a Mattovi. Vejdou dovnitř. Matt se na ně zadívá.
„Máte to vyřešeno?“
„Máme.“
„Skvělé.“ Jak tak kouká, měl pravdu a je rád. Hodí se k sobě. Zadívá se na Zacka. Má chuť vypláznout jazyk a něco říct, ale nechá si to na někdy jindy, ale má šílenou radost, že tuhle partii vyhrál. Takže kolik to vlastně je? Jeho nálada poklesne, když si uvědomí, že je to opět nějakým záhadným způsobem remíza. Dohraji někdy tu partii?
