Vražedná hra 2.
125.
Šerif v doprovodu Wyatta Earpa a Ervina Raymonda vstoupí do hotelu. „Dobrý den.“
„Šerife, opět? Co potřebujete?“
„Byl tu ubytovaný světlovlasý muž. Neznáme jméno. Vyšší, hnědé oči, rád chodil do kasina.“
„Ano, je tu ubytovaný. Pan Charles Morton. Stalo se něco?“ nejistě klouže po návštěvnicích. Tohle je pan Smith a tamto pan Ervin Raymond. Předminulou noc byl pořádně vzteklý, ale netuší proč.
„Ano, pan Morton je mrtvý. Vypadá to, že by mohl něco vědět o Rozparovači.“
„Proboha! Rozparovač? A je mrtvý? Jak to? Co se mu stalo? Zabil ho snad?“
„Ne, pustil se do souboje s někým rychlejším,“ řekne Wyatt. Co tu dělají?
„Aha. A co po mně chcete? Jeho věci jsou v pokoji.“
„Můžeš nám ty dveře otevřít?“ požádá ho klidně Raymond.
„Jistě a neměl u sebe svůj klíč?“ podiví se.
„Ne. Aspoň jsem ho nenašel,“ řekne Raymond. Jdou za hoteliérem nahoru.
„Trojka. Zde je to. Moc pěkný pokoj. Jeden z nejlepších. Hned to bude.“ Vytáhne svazek klíčů a začne hledat ten pravý.
„Vypadá to, že tu není ani noha,“ pronese starší muž. „Hej, whisky a mému příteli taky.“
„Ano, pane. Budete hrát?“
„Jistě. Co kdybychom si zahráli velmi jednoduchou hru?“ obrátí se na Zacka.
„Jakou?“ optá se Zack. Je mu dobře. Koutkem oka zahlédne Maxe. Je rád, že mu ten mizera nic neudělal. Později mu Wyatt řekne, co se vlastně stalo.
„Kdo má vyšší kartu, vyhrává. Něco mi říká, že na poker to nebude. Co si o tom myslíte? A pěkná rána,“ pogratuluje mu k ráně.
„Hm. Netuším, ale ten Ervin Raymond se mi nelíbí. Zastavil vlak. Už jsme mohli být odtud pryč.“ Takhle ho od vytouženého cíle jenom vzdálil. Kdyby mohl, řekl by mu pěkně něco od plic. Nejdřív hra, potom tohle.
„Určitě na to má pravomoc.“
„Ano, eso černé pikové. To je moje karta,“ pronese Zack. Je spojená s jeho rozhodnutím a Mattem. Matt je pikové eso.
„Moje je červená dáma. Mám pocit, že mi přináší štěstí, ale vyhráváte. Máte neuvěřitelné štěstí.“
Zack pokrčí rameny. V téhle hře pokud člověk nemíchá kartami, jde opravu o štěstí. Natáhne ruku a odkryje kartu. „Trojka.“
„Snad budu mít štěstí. Pětka. O nic lepší, ale vyhrávám,“ shrábne pět dolarů. „Co vlastně děláte?“
„Jsem rančerem. Mám malý pěkný koňský ranč nahoře u Poplaru.“
„Daleko jste od svého místa.“
„Mám partnera, který to tam hlídá. Já jezdím a sháním maso, tedy koně. Chceme mít nejlepší ranč s koňmi na Západě. Věřím v ušlechtilou krev.“
„Jistě se vám to povede. Máte šťastnou ruku. Víte co se říká. Štěstí ve hře, neštěstí v lásce.“
Zack se usměje. On má štěstí v obojím. „Pro někoho to neplatí. Pikový král. To jsem já.“
„A eso?“
„Můj partner. On mě k tomu přivedl, ale dost o mě. Jedete do Tucsonu?“
„Ano. Mám tam banku, ale musel jsem odjet. Snad bude vše v pořádku.“
„Banka.“ Znát tak jméno toho bankéře. Bylo by legrační, kdyby to byl on. „Neznáte někoho pod přezdívkou Černý Karlo?“
Starší muž se zachmuří. „Jak by ne! Je to černá skvrna na našem pěkném městě. Rozhodně bych se mu doporučoval vyhnout, ale nejste někdo, kdo by se problémům vyhýbal.“
Zack se usměje. Rozumí si. Chvilku mlčky hrají a upíjejí. „Nesnáším čekání!“
„Já taky ne, ale co člověk může dělat? Nerad bych dostal nálepku vrah. Divím se, že lidé poslechli.“
„Já ne. Kdo by chtěl viset na zdech kanceláří šerifů? Málokdo a jistě by byla vypsaná vysoká odměna. To si raději počkám v příjemné společnosti, až budu moci odjet.“ Někdy se diví, že tam taky nevisí, ale kdo by ho z čeho obviňoval, že? A ti co to udělali, moc už nemluví.
Smích. „Tak tedy takhle mi to ještě nikdo neřekl. Příjemná společnost je pěkná dívka, která vidí jen tvé oči. Věř zkušenému, mladíku.“
Teď se pro změnu zasměje Zack. On dívku nemá, jen Matta, ale úplně mu vystačí. Možná dokonce víc. Měl by na něj přestat myslet, protože jinak provádí hlouposti. Jako teď, když se přesunulo jeho pět dolarů k staršímu muži. Chvilku mlčky hrajou.
„Tak tady pánové! Nerad to dělám, ale když přikazujete. Je opravdu mrtvý? Takový slušný pán.“
„Byl tu dlouho?“
„Podívám se potom do knihy. Mám tolik hostů, že si nepamatuji, kdo kdy se zde ubytoval,“ přizná rozpačitě.
Ervin Raymond směle jde k jeho věcem. „Tak ho máme.“ Zvedne se od otevřeného vaku. V něm jsou různé serepetičky. „Pokud nebyl obchodní cestující, potom proč má tyhle ženské drobnosti?“
„Tak to byl Rozparovač?“ optá se nedůvěřivě šerif.
„Určitě. Už jenom ten nůž, který měl při sobě a když ho prohledáme určitě najdou se další známky toho, že to byl on.“
„Rád bych se ujistil. Není to kvůli tomu, že bych vám nevěřil, ale chápejte; lidi jsou vyděšení. Obzvláště ženské.“
„Rozumím. Zajdeme za doktorem. Ten by snad měl nám říct víc, ne?“
„Určitě. Nikoho sem nepouštějte,“ obrátí se na majitele. „Zavřete a ticho. Nic jste neslyšel.“
„Dobře, šerife. Tedy nehádal bych ho, že vraždil.“ Zakroutí hlavou, ale pokoj pečlivě zamkne a klíč schová k sobě. „Ženské budou rády, že jo? Hrozná věc, vám řeknu.“
„Kam teď?“
„Za hrobařem a potom za doktorem. Oba bydlí vedle sebe.“
„Pohodlné,“ řekne Wyatt.
„To ano.“ Vede je od hotelu, rád, že konečně se vše zaběhne do starých vyježděných kolejí. Musí přiznat, že mu to dělalo starost. Taková věc je dost neobvyklá.
„Zdravím Jime!“ houkne na majitele pohřebního ústavu.
„Zdravíčko, šerife. Koho mi sem vedete? Víte, že mám raději mrtvé.“ Zabafá z fajfky a odloží noviny.
„Ale no tak, potřebujeme mrtvolu toho světlovlasého.“
„Nebojte, bude mít pěkný pohřeb. Měl u sebe dost peněz.“
„Opravdu? To je fajn, ale potřebujme ho, tak ho vyndejte z té rakve.“ Udělá pár kroků a zabuší na prosté dřevěné dveře. „Aloisi, vyjdi ven, potřebujeme tvou pomoc!“
Za chvilku se objeví zcuchaná hlava. „Co chcete, šerife? Mám tu návštěvu.“
Šerif ho přejede pohledem. „Nežvaň, město potřebuje tvé zkušenosti. Ta holka počká, ale my ne.“ Muž zrudne, ale stáhne se. Za chvilku už o trochu víc v pořádku se objeví. „Tak kde je? U Jimyho? Zase mrtvola.“ V ruce má kufřík s věcmi. Vejde k Jimymu a rozhlédne se.
„Nemám rád mrtvoly. Je aspoň čerstvá?“
„Jo. Chceme důkladnou pitvu,“ řekne Ervin. Alois na něj udiveně pohlédne, potom na zbytek.
„Vypadá to, že je to Rozparovač a potřebujeme se ujistit.“
„Cože? Tak dobře. Jdu na to!“ Šerif s Wyattem a Ervinem poodstoupí. Dívají se, jak vytáhne nástroje.
„Člověku se zdá, že čas ubíhá neuvěřitelně, že? Jak je to dlouho, co jsme mluvili o nejslavnějších hráčích a pistolnicích?“
„Jsou to jenom vrazi.“
„Pak bychom byli všichni vrazi. Svoje domovy si musíme bránit, ale když to tak vezmu; štěstí ve hře, plavé vlasy, šedé oči, ledový klid, rychlá ruka, zajímavé zbraně, jaké prý nosí jeden určitý muž a na závěr nemoc. Kdybychom si tyto všechny indicie dali dohromady, co myslíte, že by vyšlo?“
Zack na něj se podívá. Vida, došlo mu to? „Netuším,“ řekne chladně.
„Jen to, že jistý muž není tak mrtvý, ale který nemůže odolat blýsknout se v pokeru nebo dokonce sedřít z někoho kůži.“
„Hrajete si na doktora?“
„Kdepak, jen rád budu vyprávět vnoučatům, že jsem hrál s jedním z nejznámějších mužů na Západě.“ Vezme doutník a zapálí si ho. „Tak co, Maxi, ještě nic?“
„Ještě nic, pane. Ale hlídám to! Nebojte se.“
„Žvásty. Ten je dávno pod kytkami.“ Copak se mu to jméno bude lepit pořád na paty?
Muž se usměje, nic neříká a vezme balíček karet. Červená desítka. Odloží ji a balíček vrátí na místo. Dovnitř vstoupí pár dalších mužů. „Můžeme se přidat?“
„Je nám líto, pánové, ale brzy odjíždíme a neradi bychom načali partii, kterou bychom nemohli vyhrát,“ řekne s širokým úsměvem Zack.
„To jste vy! Měli jste to, chlapi, vidět. Táhl rychleji než pověstný Earp.“
„Prej tu je. Doprovází našeho šerifa.“
„Di ty. Taková blbost. Tady v takovém zapomenutém městě a Earp.“
„Povídá se, že je nejlepším přítelem bratrů Earpů. Určitě by jim nic neodmítl.“
„To jistě ne,“ řekne Zack. Začíná ho ta hra na kočku a myš bavit. „Kdyby ovšem nepráchnivěl v zemi.“
„Viděl jste jeho hrob?“
„Jo ve skálách daleko odtud, asi padesát mil od Tombstonu a nebudu vám říkat, kde. Ještě by ho nějaký lovec našel a vystavil ho v obchodu.“
„Nechutné praktiky, že?“ přisvědčí bankéř. „Co si myslíte o tom Rozparovači?“
„Prý je to ten blonďák, co se mě pokoušel uškrtit?“ poznamená se skleničkami Max.
„Nemáš být venku, kluku ušatý?“ Dobrácky se na něj obrátí bankéř. „Mazej tam.“
„Rozkaz, ale fakt. Doktor Parnas provádí tu pitvu a jeho pokoj je zamčený.“
„Padej.“
„Tak tomu se říká klika. Jen tak mimochodem zastřelíš vraha žen.“
„Nijak si na tom nezakládám, ale proč by to dělal? Proč by škrtil toho kluka?“
Bankéř vyfoukne dým. Už delší dobu tuší, kdo proti němu sedí, ale vůbec mu to nevadí. Je to dokonce čest si zahrát s takovým profíkem jakým je Doc Holliday a jestli je tu Wyatt Earp, tak je to tutovka. Zřejmě má opravdu někde fiktivní hrob a teď vystupuje pod falešným jménem, ale on má co zrovna říkat. „Netuším.“
„Zabil další ženskou.“
„Cože? Povídej. Nic o tom nevíme.“
„Jo těsně, než ho tu pán dostal. Zabil jednu vdovu. Margot Tabis se jmenovala. Moc hodná paní. Vždy mi dala bonbon. Zabít ho.“
„Jak říkáš, už je mrtvý.“
„Fakt to je dobrý. Máte tu vše gratis, pánové,“ prohlásí barman. „Moc děkujeme.“
„Náhoda,“ mávne rukou Zack, ale po zádech mu přejede mráz. Pokolikáté už je to taková šťastná náhoda?
„Pak je to šťastná náhoda!“ prohlásí bankéř. „Nechte nás hrát, ano.“
„Jistě, pánové. Cokoliv budete potřebovat, pak stačí kývnout. Budu tu jak na křídlech.“
„Padej k vlaku, ty křídlatý,“ pronese s úsměvem Zack. Max vypadne. Zack se dívá na kartu v ruce. Piková devítka. Vyhrává oproti červené dvojce.
„Nedá mi to nějak spát,“ pronese sveřepě. Moc dobře ví, že šťastné náhody neexistují, že je v tom vždycky něco víc. Co by asi udělal Matt? Jak se asi má? Vzdává to. Stal se jeho součástí a copak jsou vzpomínky tak špatné? Některé určitě, pronese k němu posměšný hlásek. Jako například, když byl na pokraji sil. Nebo tehdy… Vzpomínky jsou k ničemu.
„Proč?“
„Nerozumím.“ Na co se ptá?
„Co vám nedá spát?“
„Že by ten blonďák vraždil. Nějak mi není jasné, proč vraždil. Odcházel odtud rozzuřený, ale aby vraždil? Barmane, jak dlouho tu byl ten blonďák?“
„Dost dlouho, pane.“
„Tak to mohl spáchat, ne?“ přikývne i zeptá se bankéř. „Co kdybychom se šli nahoru najíst?“
Zack přikývne. Má taky hlad. Vypraví se na horu. Zack si uvědomuje pohledy, kterými ho všichni stíhají. Tentokrát nejsou naštvané, pomyslí si. Většinou by ho z měst vyprovodili v zubech. Buď šerifové, obyvatelé nebo bandité. Je těžko žít proti všem.
„Můžeme si přisednout?“ optá se Wyatta. Naznačí mu, že se neznají.
„Ale jistě.“
„Nejste šerif Wyatt Earp?“ optá se ho bankéř, který si poručí steak se šťouchanými brambory.“
„Náhodou jo. Potřebujete něco? Podpisy nerozdávám.“
Zach se usměje.
„Ani ne, ale tady s přítelem jsme diskutovali, zda je ten blond muž opravdu Rozparovačem. Jemu se to moc nezdá.“
Wyatt na Doca upře pohled. Nezdá se mu to? Doc měl vždy v tom výjimečný cit. Naučil se mu věřit, ale vše ukazuje, že je to opravdu rozparovač. „Ano, vypadá to na to. Dokonce zavraždil jednu vdovu těsně, než jste ho dostal.“
„Zasloužil si. Mohu se na něco optat?“ zeptá se Zack.
„Ale jistě.“ Co zase vyčmuchal? Potřebují se odtud dostat pryč, ne pátrat po nějakém zabijákovi. Ale taky ví, že když se na něco upne, dodělá to i kdyby ho to mělo zabít.
„Co se vlastně u něj našlo?“
Wyatt se zarazí. „Neměl bych to říkat, ale vypadáte, že to nikomu neřeknete.“ Oba dva přikývnou a bankéř si uvědomí, že to říká kvůli jeho novému známému nebo spíš Docovi? „V zavazadlech se našly ženské serepetičky. Medailonky, stužky, prstýnky, dokonce kus vlasu. U sebe měl dlouhý nůž. Takový jako používají lovci bizonu na stahování zvířat.“
„Známe to.“
„Ale co měl u sebe?“ opáčí Zack neklidně. Wyatt s bankéřem se na něj podívají.
„Jen ten nůž.“
„Aha.“ Široce se usměje. „To nic. A steak. Mám hlad jak vlk.“ Wyatt sedí a přemýšlí. Doc by se neptal jen tak. Něco cítí nebo něco ví a nechce to říct, ale to by nebyl tak klidný, ovšem pro změnu znepokojil jeho.
„Musím jít.“ Rychle vstane, hodí pár drobných na stůl a odejde. Musí to prověřit.
„Odešel rychle.“
„Asi kvůli tomu případu. Víte co, stavte se někdy v Poplaru. Je tam restaurace, ale jídlo je tam božské nebo dokonce u mě na ranči. Mám skvělou hospodyní, která umí steak připravit, tak, že se rozplyne v ústech.“ Zasněně mluví o Maryině kuchyni.
„Stýská se vám?“ prohodí bankéř.
„Možná trochu. Už jsem tam nějakou chvílí nebyl a rodí se hříbata. Je to radost se dívat, když pobíhají kolem svých matek.“ Nevinně upře pohled na bankéře. Ten se v duchu pousměje. Tygr v rouše beránčím. Koho se snaží přesvědčit, že je rančer? Ale jde mu to. Kdyby neviděl mrtvolu, asi by na to skočil.
„Stavím se.“
„Budeme rádi.“ Zack se pustí do masa.
Wyatt zatím spěchá k hrobařovi, jehož místnost se stala pitevnou. Vejde dovnitř. Nemá pitvy rád. Nikdy nechápe, co z nich člověk vyčte, ale byl u pár případů, kdy doktor zpochybnil smrt. Především když šlo o dušení nebo smrt jedem, ale nebylo to moc často.
„Tak jak?“
„Zatím nic nevíme.“ Wyatt přikývne a přesune se k jeho oděvu. Snaží si zapamatovat, každý detail, který by Docovi pomohl. Nakonec toho nechá. Ervin ho celou dobu pozoruje.
„Hledáte něco, maršále?“
„Nic, jen si prohlížím, co měl u sebe. Možná tam bude nějaká další indicie.“
„Vše jsem už prohledal. Nic kromě nože tam nebylo.“
„Peníze?“
„Jo ty měl, ale nic víc,“ potvrdí hrobař. „Mohu vyúčtovat celou moc práci. Nic si nenechávám!“ ohradí se.
„V pořádku.“
„Konec.“
„Tak co, doktore?“
„Nechápu, co chcete slyšet. Smrt zastřelením. Pěkná rána.“
Ervin si odkašle. „A měl pohlavní styk?“
„Ano, měl,“ řekne chladně Alois. Tak pánové, pokud mi neřeknete, co konkrétně chcete, potom jsem skončil.“
„V pořádku a děkuji,“ řekne šerif. Zamyšleně se dívá na mrtvolu. Takže to byl on. Má klid a ženské v městečku taky. „Děkujeme, Raymonde. Měl jste ho delší dobu v merku?“
„Ano, měl. Jsem rád, že ten netvor je mrtvý. Dostavník a vlak může vyjet.“
Šerifovi se uleví. Kdyby mohl, plakal by, ale takhle se půjde opít. Vůbec dneska bude celé městečko slavit, tak nemůže se opít. Neměl se na tuhle práci dávat.
„Děkujeme, maršále.“
„Já nic neudělal, jen jsem zmeškal chycení Claye Allisona, ale jsem rád, že jsme ho dopadli. Nashledanou někdy.“
„Zajímavý chlap, co Raymonde?“
„Moc. Můžete ho pohřbít.“
„Pane! Pane, připravují vlak k odjezdu. Chytli ho! Je to on!“ zvolá Max na celou restauraci. Všichni zajásají.
„Tak půjdeme, ne?“ optá se Zack, vezme klobouk a nasadí si ho na hlavu. Vzpomene si na Matta a jeho ztracený klobouk i odměnu za nový. Možná by mu mohl opět něco přivézt.
„Jistě. Tak se uvidíme ve vlaku.“
„Určitě.“ Jde pro koně. Cestou potká Wyatta. Nenápadně jde za ním. Co kdyby někoho napadlo, že je dobrý nápad Wyatta odstřelit a zajistit si nehynoucí slávu? Ale nic se nestalo a v klidu se posadí do kupé.
„Tak nic u sebe neměl kromě peněz a toho nože,“ řekne Wyatt klidně.
„Tak to je fajn. Co o něm víš?“
Chvilku mu naslouchá a potom se zarazí. „Ty Wyatte, opravdu u sebe nic neměl?“
„Ne.“
„A říkáš, že vždy něco oběti sebral?“
„Podle toho Raymonda ano.“
„Podle Raymonda…“ nechá odeznít a potom pečlivě řekne. „Jestli předtím vraždil a nebyl v hotelu, potom proč u sebe neměl tu nějakou upomínku?“
Oba se na sebe podívají.
„Do prdele!“
„Zastavte vlak! Zastavte vlak!“ řve na všechny, až poplaší i výpravčího a průvodčího. Strojvedoucí zatáhne za šňůru a vypustí páru.
„Co se děje?“
Wyatt zdvihne do výšky odznak. „Jsem maršál Spojených států a tímto zakazuji odjezd. Jdeme rychle!“ zamíří si k šerifovi. Rozrazí dveře. „Šerife, kde je Raymond?“
„Eh, netuším, co se děje, je snad Allison tady?“
„Ne, ale vrah ano.“
„Nerozumím. Vždyť ho Jimy právě pohřbívá.“
Doc na nic nečeká a rozeběhne se směrem k hřbitovu. Bránu, která to oznamuje, nejde přehlédnout. Už z dálky vidí vysokou postavu a vybaví si Raymondova slova. „Jo, ale nespal. Hrůzou se potil jako prase.“ Jak to mohl vědět? Jedině tak, že byl u toho.
Raymond něco zaslechne a uvidí maršála, toho hráče a šerifa, jak k němu běží. Rozvážně vytáhne pistoli, i když dává přednost nožům. Zamíří a vystřelí. Minul. Rozeběhne se pryč. Jimy zatím skočí do hrobu k mrtvole.
„Ani po smrti nemáš klid, co? Sakra nechte mě pracovat!“ zařve, ale místo toho slyší střelbu. Nakonec se posadí na rakev a čeká, až to přejde. Když střelba neumlká, vykoukne. Nechápe, proč šerif s těma dvěma střílí po tom Raymondovi. Za chvilku ho stejně dostanou a má pravdu, když ho zasáhne kulka a potom druhá.
„Je mrtvý?“ zvolá. Má další práci. Dneska se nezastaví.
„Ano je mrtvý.“ Doc si u něj poklekne a začne ho prohledávat. Přivře oči, když vytáhne nůž.
„Jak jsi to věděl?“
„Nijak jen mi nedalo spát, vlastně ani netuším.“
Šerif se k němu skloní. „Měl průvodní list. Myslíte, že skutečného Raymonda zabil?“ Zvedne se a prohlíží si malý medailonek. Otevře ho. „Patřil Margot. Jednou mi ho ukazovala. To jsou její děti. Jsou někde na východě. Pošlu jim oznámení. Adresu bude mít ve svých věcech. Proč to dělal?“
„To už asi těžko zjistíme. Wyatte, myslím, že bychom měli jít, ne?“
„I tak toho Claye nestihneme, ale možná už sedí v chládku.“ Vyrazí pryč ze hřbitova. Doc dle starého zvyku dobijí své zbraně. Byl dobrej parchant, ale ne tolik jako on. Teď dorazí do Tucsonu, tam chytí Claye a bude to. Potom odjede za Mattem a možná si konečně otevře tu zubařskou praxi. Peněz na to má dost.
„Dobrá práce, Docu.“
Ten trhne ramenem, jak ho to vyruší z myšlenek. „Jen díky tobě. Nesnáším takové týpky, co podvádějí v kartách.“ Včetně toho, že ho zdržel v tom městě.
Wyatt se usměje a vytáhne doutník. „Vážně?“ Ví, že nejvíc na světě nesnáší podvodníky. Má na něj čich. „Takže to nebylo kvůli vraždám?“
„Ne. Při kartách se snažil držet, ale viděl jsem, jak podváděl. Trochu jsem mu pomíchal s kartami. Snažil se celou dobu oškubat svého souseda, zmetek jeden.“ Zářivě se usměje. Wyatt se rozesměje. Někdy neví, kdo je největší podvodník na světě, ale jedno dobře ví; jak Zack na takového narazí, potom je s ním většinou ámen. Posadí se do vlaku, který prakticky okamžitě vyrazí za Clayem.
