14. 2. 2014
Meč draka
1.
Chůva zatáhne těžké závěsy, aby do místnosti nepronikl svit měsíce. V místnosti hoří jenom svíčky. Otočí se a usměje se na malou dívenku obklopenou panenkami. Posadí se do křesla, které je tu připraveno. Nasadí si brýle a vezme do ruky těžkou knihu v tmavě vínovém obalu. Obřadně ji otevře na místě se záložkou.
„Ne, chůvo,“ ozve se z postele panovačný hlas. „Nechci, abys mi dnes četla. Chci si poslechnout, jak to bylo v dávných dobách. Ještě kdy žili draci a čarodějové.“
„Kdo ti řekl o dávných dobách, Serino?“ optá se přísně chůva. Sklapne knihu a odloží ji na stolek.
„Umím poslouchat a vyprávěly si to služky. Řekni, jak to tehdy bylo? Jak vzniklo naše království? A je pravda, že tehdy jsme měli dva krále?“
„No, nebyla to tak docela pravda a vůbec…“
„Chůvo, chůvičko, prosím, prosím,“ zaškemrá plavovlasá dívenka komicky. „Já budu strašně hodná. Ráno všechno sním a vypiju a budu hodná na panenky. Nebudu je házet a uklidím je.“
„V takovém případě dobře, ale jakmile dopovím, jak se to tehdy událo, musíš jít spát.“
„Tak dobrá, a když otevřu oči, bude tu zítra tatínek?“
„Určitě bude. Tak a jak to v dávných dobách bylo.“
„Kdysi dávno, ještě dřív než vzniklo jakékoliv království, žili na zemi draci a národ velkých čarodějů. Lidí moc nebylo a nevládli žádnou sílou.“
„Čarodějů?“ vypískne dívenka. „Určitě byli zlí!“
„Tak a ticho, dámo, nebo přestanu vyprávět, vezmu ti všechny panenky a nebudeš si mít s čím hrát!“
„Dobrá budu ticho jako myška,“ slíbí dívenka. Přitáhne si k sobě ještě víc deku.
„Ti čarodějové nebyli zlí, byli normální, ale toužili po moci ještě větší, než jakou kdy měli. Zatoužili ovládat samotné slunce a určovat, kdy vyjde a kdy zajde.“ Přísně se zadívá na dívenku, ale ta nedutá. Neví, zda ji má ten příběh vyprávět, ale možná to vezme jako pohádku.
„Naše moc nestačí,“ řekne Solsia, nejsilnější čaroděj na zemi. Jeho moc je tak velká, že vládne mořím a vodám. „Musíme získat moc slunce!“
„Ale je to nebezpečné! Co když se slunce vzbouří?“
„Ne! Zde jsem nalezl kouzlo, které ho uvrhne do spánku. V té době mu ukradneme veškerou moc. Potom skutečnými vládci celé země, budeme my! My velký národ čarodějů!“ Rozhlédne se po nejsilnějších čarodějích, kteří se tu shromáždili, aby probrali právě tuto krádež.
„Já jsem pro!“ Do stolu bouchne mohutnou pěstí vysoký bělovlasý muž. Jeho krátké vlasy se ježí všemi možnými směry. Černé oči planou sílou, která vládne lesu. Ovládli vše, kromě jednoho: Síly slunce. „Myslím, že je na čase, abychom ovládli i zbytek.“
„Jistě, ale nejsme jediní vládci.“
Vysoký muž se otočí k druhému, který mu to vmetl do tváře. „Jistě. Ty myslíš ty nemyslící draky?“
„Nemyslící? Myslím, že ti posledně pěkně natrhli…“ zadívá se na dolní část partie. Muž zrudne. „To, že jsou naprosto bez ambicí, ještě neznamená, že neexistují. Naopak jsou silní, možná víc než si dovedeme představit.“
„Je jich velmi málo, to je pravda,“ poznamená zamyšleně Solsia. „Ale přišli jsme se bavit o dracích nebo o síle slunce? Co je nám po nich? Už skoro vymizeli, ale my jsme tady!“
„Máš pravdu. Jdu do toho s tebou.“ Všichni povstanou, vyjdou ven na palouk, kde hoří obrovská vatra. Je konec dne, kdy červánky svými paprsky zalévají zemi, ale oni nehledí na krásu, kterou slunce stvořilo, ale přemýšlí o moci, kterou budou mít, až slunce okradou. Spojí své síly. Síla kolem nich začne plát a vyrazí vzhůru, aby uspala samotné slunce.
Najednou se zapotácí jeden z čarodějů. Potom druhý, další a další.
„Držte! Už to bude!“ křičí nepříčetný Solsia, ale i on se zapotácí. Nad nimi se objeví koule, která na sebe bere lidskou podstatu. Žhne jako žádný oheň na zemi.
„Jak se odvažujete, vy lidští smrtelníci! Jak se odvažujete vůbec pomyslit na krádež?! Za to budete potrestání!“ Slunce vztáhne k lidským bytostem ruce a palouk zalije žhavost.
„Už spí, chůvo, ale mohla bys to dovykládat mě,“ ozve se tichý šepot u chůvina ucha.
„Princi, Kassione! Vylekal jste mě!“
„Ale ty mě, chůvo, ne. Nevzpomínám si, že bys mi vyprávěla něco podobného. Dovyprávíš mi ji?“
„Nejste na pohádky trochu starý?“
Kassione se zašklebí. „Nejsem. Na tak zajímavé pohádky ne.“
„No, co mám dělat?“ Zvedne se a upraví princezninu pokrývku. Něžně ji políbí do vlasů. Potom jde za princem do jeho komnat, kde se uvelebí v křesle. Chůva moc dobře ví, že má rád vyprávění, ale povinností prince mu nedovolují trávit čas u vypravěčů.
„A nevynechej žádné pikantnosti.“
„No dovolte, princi?! Nejsem nějaká…“
„Dobrá. Budu se muset spolehnout na svou fantazii.“ Nalije si vína. „Tak povídej. Jak je potrestalo slunce?“
Slunce vztáhne ruce k bytostem a palouk zalije žhavost plamenů. „Zaklínám vás, národ čarodějů, muže, ženy i dětí, abyste už nikdy neokusili sluneční svit. Vyháním vás na sever, kde vládne temnota, kde mé paprsky jsou unavené. Měním vás v noční zvěř, jenž nikdy nebude chodit po dvou. Odsuzuji vás k věčné temnotě v bělostném světě severu!“
Solsia ustrašeně se zadívá na své přátelé, ale vzpamatuje se. Kouzlo nemůže vzít nazpátek, ale jedno může udělat. „Svou mocí zaklínám, aby nám zůstalo dar řeči a moci a tím obětují sama sebe v prospěch čarodějů. Tím…“ nestihne už nic doříct, když se mu oči navždy zavřou, ale ještě spatří, jak jeho lid se mění v srstnatá zvířata s černošedým kožichem a žlutýma očima. Ještě zahlédne, jak utíkají se staženými ocasy z palouku. Muži, ženy i vlčata. Ta, která se sotva narodila, nesou matky v zubech, aby je ochránila před hněvem Slunce.
„Nemohu zrušit tvé kouzlo, protože bylo nezištné, ale už nikdy se neproměníte v lid!“ řekne pomstychtivě slunce, když oblohu zacloní obrovské zvíře. Slunce hněvivě vzhlédne, kdo ho ruší.
„Pomstychtivost! Jak neslušné od slunce. Já, nejvyšší drak, jeden z posledních, tím dávám možnost lidu čarodějů možnost návratu!“
„Draku, proč se pleteš mezi nás?!“
Drak dosedne na palouk a tím zakryje šedočerného vlka s bílými konečky srsti na hlavě, který tu jako jediný zůstal.
„Proč ne? Chci a mám dost síly, abych to mohl uskutečnit. Až čaroděj dosedne na trůn po boku krále, až se vzdá své podstaty, potom se navrátí jejich původní podoba!“ vyřkne kouzlo. Zvedne hlavu a dlouhým zaryčením dá najevo, že kouzla jsou zpečetěná. „Ty, slunce, bys mělo dokončit svou nebeskou pouť.“
„Toho budeš litovat!“ Slunce se vznese, aby ukončilo svou nadvládu nad světem a předalo ji noci. Drak otočí hlavu. Obrovské oči se zalesknou v posledních červánkových paprscích. „My mizíme v propasti věku, ale ty utíkej! Nač ještě čekáš?“
„Děkuji, draku!“
„To je za to poslední setkání, čaroději! Brzy povstane lidská rasa. Daleko slabší než my, ale i silnější. Jen láska, sebeobětování vás zachrání. Podle nás má každá rasa šanci na to, aby prohlédla.“
„Odsuzuješ naší chamtivost a touhu po moci, draku?“
„Chamtivost?“ Ozve se smích. „Ne, ale hloupost, ano. Sbohem, čaroději.“ Mohutnými záběry křídel vzlétne nad sežehnutý palouk. Ještě zahlédne šedočerný stín, jak hladce běží noci za svým lidem. Zadívá se na sever, zemi sněhu, hor a temnoty, která tam vládne většinu roku. Sluneční paprsky se toho území sotva dotknou.
A jak řekl drak, tak se to i naplnilo. Na severu bývalí čarodějové trpělivě čekají, až se mezi nimi narodí člověk, který by stanul po boku krále a vládl s ním. Jen slunce nezapomnělo na svou pohanu a odpírá severní části země své blahodárné paprsky. A draci? Ti se ztratili, až na jednoho, který byl uvězněn pomstychtivým sluncem do meče a uvězněn v kameni.
„Do našeho meče?“
„Je to pohádka, princi, a jestli mě budete přerušovat, nestihnu ji dovyprávět.“
„Pohádka, chůvo? Připomíná to dávné doby našeho lidu, i když dost nezvyklou formou.“
„Odcházím.“
„Ne, počkej, vyprávěj. Budu poslušný jako moje malá sestřička.“
Chůva se dá oměkčit a opět se posadí do křesla. Princ se zvedne, vezme krásně vyšívanou deku, kterou ji přehodí přes ramena. Posadí se nazpět a nalije si další pohár.
„Ale ještě jedno proroctví se vyplnilo a to, že vznikne další národ. Náš národ. Národ lidí, kteří nemají žádnou magickou sílu, kteří jsou slabí, ale za ta léta dokázala vybudovat království, které nahradilo oba dva národy. Jak čarodějů, tak draků. A časem se na ně zapomnělo. Jen v pohádkách se vypráví o dracích a čarodějích, kteří byli tak silní, že se odvážili postavit slunci. A samozřejmě o šedočerných krutých stínech, které jim zabíjejí dobytek, ale taky to, že kradou nemluvňata. A tak je pojmenovali vlky. Jenže našel se člověk, který nevěřil, že to všechno jsou jenom pohádky.“ Chůva se odmlčí a vzpomíná, jak ten příběh slyšela od své prabáby.
„Opět nás napadli! Zase! Mám toho dost!“ Vysoký robustní muž ve zbroji, která při každém pohybu řinčí, se prochází místnosti. Kolem něj stojí jeho nejvěrnější, takže ve zbroji, jsou přichystání do války, kterou vyvolal jejich jižní soused, ale jakmile se to dozvěděl severní, rozhodl se zaútočit taky. A tak to jde po celá dlouhá léta. Tak dlouho, že už nikdo si nepamatoval, kdy válka nebyla. Králům a šlechtě to bylo jedno, že lid úpí a zeměmi kráčí po boku války smrt a nemoc. Vše jim bylo jedno. „Tohle musí skončit!“
„A já vím jak!“ řekne tiše mladý muž v plné zbroji. „Stačí najít Meč draka, který dokáže porazit každého.“
„Ty ztichni! Žádný takový meč neexistuje. Vypadni a běž do ženských komnat!“ Rytíři zavyjí smíchy. Muž zrudne. Váhá, zda má jít nebo ne, ale nakonec pyšně zvedne hlavu a odkráčí. Musí dokázat, že ten meč existuje, ale kde ho najít? Kde? Ve svých pokojích ze sebe strhá brnění. Ani jeho panoš nestíhá je uklízet.
„Co tě rozesmutnilo, můj pane Leravene?“ optá se sladký hlas. Do místnosti vejde habě oblečená dívka. Zlaté vlasy má umně stočené do zlaté koruny. Zelené oči na něj klidně hledí a dokonalé smyslné tělo je ukryto v modrém hávu vyšívaném zlatým ornamentem.
„Nevěří mi! Nikdo mi nevěří, ale ty ano, že Selvie?“
„Jistěže, pane. Jde o ten meč?“ nepřizná, že to považuje za báchorku stejně jako všichni lidé. Nerozumí, proč chce ho najít, když neexistuje.
„Ano. O Meč draka, který dokáže porazit každého na světě. Musím ho mít. Promiň, ale dnes ne!“ Sundá ze své hrudí drobné ručky. Odejde. Žena se za ním hněvivě zadívá. „A kdy můj, pane? Kdy?!“ Rozzuřeně odejde. Služebné se ji raději klidí z cesty.
Leraven spěchá chodbami k učeným mužům, které najal, aby prohledávali dávno zapsané moudrosti. Rozrazí dveře. Dovnitř pronikne průvan. „Tak co? Našli jste?“
„Nic, pane, ale najdeme. Slibujeme!“
„Slibujete už velmi dlouho! Nepřejte si, aby má trpělivost se skončila!“
„Já, pane, něco mám! Našel jsem to před pár minutami,“ ozve se muž v černém hávu s černou čapkou na hlavě. V ruce drží omšelý svitek. „Podle toho svitku je meč uvězněn ve skále živého pramene a hlídá ho jezerní víla nebývalé moci.“
„Ukaž!“
Muž rozloží na stojanu opatrně svitek. Krátký text a pod ním je vyobrazen meč vražený do kusu skály nebo taky kamene. „Zde, vidíte? Dlouho jsem ten text luštil. Je to zapomenuté písmo velkého národa čarodějů. Kdysi dávno zmizeli, ale jejich písmo se používalo ještě nějakou dobu, než bylo úplně zapomen…“
„Ticho! To mě nezajímá. Kde najdu ten pramen?“
Muž se na něj nešťastně zadívá. „To právě nevím.“
„Já možná vím,“ poznamená další. Všem se uleví, protože už se viděli s hlavami na katových špalcích. Princ je sice velkorysý, ale taky prudký a nekompromisní, ale hlavně nenávidí čekat.
„Povídej.“
„Slyšel jsem kdysi vyprávět o ženě, která obývá jeskyni s pramenem v Severních horách. Jezírko, do kterého vodopád dopadá, je osm měsíců v roce zamrzlé a rozmrzá jen na tři měsíce, ale i tak je velmi nebezpečné se tam dostat. Kolem samotného jezera jsou vysoké skály.“
„Dobrá, ale kde to je?“
„Za hranicemi vašeho severního souseda. Asi den jízdy.“
Leraven se rozesměje. „Vida, bude jako první na řadě! Až najdu meč, zasypu vás zlatem.“
„Ano, pane.“ Všichni jsou spíš rádi, že si zachránili krk. Princ v dobré náladě vyrazí ke svým komnatám. „Hej, kde jsi, Selvie?!“
Ta se zvedne do toaletního stolku, udivená, že pán Leraven je v tak dobré náladě. Nasadí úsměv a překontroluje, zda vypadá dobře.
„Zde jsem, můj pane. Máte nějaké přání?“
„No jistě, má královno. Dočkáš se toho, slibuji ti to.“ Zatočí s ní, až skončí oba na posteli. Vykasá ji sukni a roztáhne nohy. Pronikne do ní, aniž by na ní bral jakékoliv ohledy.
„Jsi dnes nějak divoký, můj pane,“ vydechne, aniž dá najevo, že ze spojení nemá radost.
„To jsem. Chci ještě!“ Bezohledně si ji bere všemi možnými způsoby. Když skončí, položí ji ruce na břicho. „Jestli otěhotníš a bude to chlapec, staneš se královnou!“
„Opravdu?“ vydechne úžasem.
„Jistěže. Ráno odjíždím a teď mě nech vyspat.“ Zavře oči, unavený souloži. Žena sklouzne z postele, nahá dojde k velkému zrcadlu. Přiloží ruce na břicho. Má si zkazit postavu? Ale být královnou… Bude jí! Leraven vždy plní, co slíbí, snad proto jeho sliby jsou vzácnější než bílé drahokamy.
Ráno se Leraven obleče do zbroje, vezme dvacet rytířů a vyrazí na sever. Jedou dnem i nocí, až dorazí k vysokým horám, kde by mělo být jezírko. Nechá vybudovat tábor a potom začne šplhat. Co vystoupí metr, sklouzne o dva nazpátek, ale nakonec vysílený stojí nahoře. Dívá se dolů a točí se mu hlava. Neví, jak dolu slézt, když skály jsou vyhlazené, že by po nich mohl sjet jak po skluzavce, ale vracet se mu nechce. Posadí se, dívá se střídavě na jezírko a na zapadající slunce. Potom vstane. Jestliže pověst nelže, potom je to živá voda. V tom případě… Skočí…
Dole, překrásná žena, jenže si právě rozčesává dlouhé vlasy, vzhlédne k obloze. Neuvěřitelně zelené oči spatří letící tělo. Odloží jadeitový hřeben a vklouzne do jezírka, kde se promění v ženu s rybím ocasem. Vztáhne ruce a zachytí letící tělo ještě dřív, než se roztříští o útesy. Ponoří ho do živé všeléčící vody. Konejší ho na svých nahých ňadrech.
Leraven najednou zalapá po dechu, otevře oči a zahledí se do nejzelenějších očí, jaké kdy viděl. „Kde to jsem?“
„V Jezerním panství živé vody. Kdo jsi?“
„Leraven, princ Endoru.“
„Neznám takovou zemi. Nezajímám se o lidi, i když vím, že jste přišli a čarodějové s draky odešli. Zůstala jsem zde sama. Proč jsi skákal? To nevíš, že by ses roztříštil o skály? Už jen samotný pád je smrtící. Nikdo ti to neřekl?“ vyčte mu jeho lehkomyslnost.
„Ale ty jsi mě zachránila.“
„Já ne. To živá voda.“ Sevře ho do náruče a podzemní vodou ho vynese do jeskyně. Leraven se rozhlédne, když spatří kámen a v něm meč. Jezerní paní ho pozoruje. Nic nedělá. Bylo souzeno, že přijde muž, který si meč odnese, ovšem zda je to on, toť otázka.
„Ten meč, to je…“
„Meč draka. Můžeš si ho vzít, ale jen když budeš mít šlechetný úmysl a on tě přijme. Jestliže nejsi ten pravý, zblázníš se.“ Princ zaváhá, ale potom sevře meč kolem jílce. Do ruky se mu zakousne zlatý drak na vrcholku jílce. Nikdo z nich nechce ustoupit, až prince mečem trhne a on hladce vyjede z kamene, až pukne. Drak zasyčí a pustí ruku. Zkamení, jako by nebyl živý, ale jen ozdoba. Na ruce je znát krvavý otisk zubů.
„Bolí to.“
„To je znamení draka. Neodkáže to nic vyléčit. Ani moje živá voda ne. Časem se ti to zahojí, můj princi, ale otisk zubů draka ti tam zůstane až do smrti. Až zemřeš nebo předáš meč, potom se otisk přestěhuje na dalšího právoplatného nositele meče. Jen muž s otiskem může mečem vládnout,“ vysvětlí.
„Takže nejsem nesmrtelný.“
„Mohl bys být, ale musel bys zůstat zde, ale to ty neuděláš.“ Jemně pohne rukama. Přiblíží se k princi a obejme ho. Toho zachvátí horečka chtíče. Sevře vílino tělo a klesne s ní na jemné řasy. Políbí ji na studené rty a ruce sklouznou k ochotnému klínu. Umdlen s mečem po boku usne za drahnou dobu. Víla se k němu skloní. V očích žal a smutek. Políbí ho na rty, potom ho sevře do náruče. Vynese ho z jeskyně ven a přemístí ho za skály. Nakloní se k němu, dotkne se spánku a naléhavě zašeptá.
„Už nikdy sem nepřiházej! Podruhé bys zůstal ležet na skálách. Takový je zákon jezerní říše!“ vytratí se. Dobře ví, že za devět měsíců porodí syna, který až přijde čas, od ní odejde za svým otcem, aby dal světu to, co lidští synové by nikdy svým národům nedali. Lásku a mír.
„Kde to jsem?!“ zvolá Leraven malátně. Posadí se, když si uvědomí bolest v ruce. Takže to nebyl sen. Zadívá se na znamení draka, potom mu pohled sklouzne na meč. Snaží si vybavit, jak k němu přišel, ale nevzpomíná si na to. Jeho vzpomínky plavou jako v mlze. Vezme meč do ruky a vyjde ven ze stanu. Je mu jedno, co se stalo, ale důležité je, že má meč.
„Zde!“ zvolá nahlas ke svým rytířům. „Zde je Meč draka! Od této chvíle zvítězíme a pokoříme všechna království. Vytvoříme jen jedno! Endar. Bude silný a mocný jako ten meč! Na koně!“ Sluneční paprsky se odrazí od meče, z kterého vyšlehnou plameny. Rytíři uvěří a zajásají. Konečně! Nasednou na koně, ale daleko nemusí jet, když narazí na skupinku vojáků svého souseda.
„Co tu děláte za hranicemi své země! Zničte je!“ rozkáže velitel v drahé zbroji.
„Ne, vy se vzejdete! Mám Meč draka, který každého porazí!“
„Na ně!“ odvětí velitel vojáků. Leraven vyjde proti veliteli na koni černém jako noc. Rytíři nestačí se s vojáky střetnout a na zemi se válejí mrtví a koně splašeně utíkají všemi možnými směry. Pyšně se obrátí na své věrné.
„Leraven! Leraven! Meč draka! Meč draka!“ Zní při vítězném tažení zeměmi, které se dobrovolně nevzdávají. Vražda krále jen podnítila jeho touhu dobýt veškerý známý svět a tak jednou stanul na nejzazším cípu severní země, kam sluneční paprsky nedosahují.
„Poslední země. Konečně se mohu vrátit ke své královně,“ řekne svému prvnímu muži z Dračí stráže.
„Ano, pane. Nelíbí se mi ta země. Co tam asi může být?“ pokývne k sněhu a tmě.
„Neslyšíte to?“
„Co, pane?“
„Dítě. Pláč dítěte. Kdo mohl pohodit dítě do takové nehostinné krajiny?! Hledejte ho!“ poručí svým rytířům v červené zbroji s drakem na pancíři. Jeho osobní ochrana. Sám se vydá do pusté neutěšené zasněžené krajiny. Najednou stane. Seskočí z koně a pomalu přistoupí k nahému uzlíku. Vezme ho do náruče. „Děvče,“ zvolá udiveně. Pak uvidí vlka. Zamračí se. Vybaví si pověsti o krádežích nemluvňat. „To je lidské dítě, ne tvoje, vlčí! Patří lidem, temný proklatý stíne!“ zvolá. Vytasí meč, rozhodnutý ho chránit před útokem divokého zvířete, ale vlk klidně sedí a dívá se, jak dítě balí do pláště a odváží.
„Konečně!“ zvolá lidským hlasem čaroděj. „Pamatuj můj synu! Odvaha, věrnost a žádná kouzla! Neazpomeň, odkud pocházíš!“ Otočí se a zmizí v pustině, kterou se pouze prohání vítr.
Král s dítkem v náručí spěchá ke své královně Selvie, která mu před léty porodila chlapce Yrsiho. Jak tehdy slíbil, tak to udělal a vzal si ji za ženu. Teď bude mít dvě děti. Yrsiho a tuhle kouzelnou dcerušku. Ani ho nenapadlo, že by mohla mít někde rodiče. Brzy opustí nevlídnou krajinu. Dál po zasněžených cestách spěchá ke své královně. Další den k večeru kopyta jeho černého koně zaduní na kamenném mostě. Král se svou dračí svitou vjede do paláce. Seskočí z koně a jde ke královně, která seběhla z věže, kde uklidňovala Yrsiho.
„Můj pane! Co je to?“
„Dívenka. Bude naše. Její jméno bude… Rhona.“
„Dívka?“ Je ráda, protože takhle neohrozí Yrsiho postavení. Zatleská. „Připravte dětskou komnatu a koupel. Ukažte, můj pane. Je hezounka.“
„Našel jsem ji na severu království,“ vysvětlí a políbí královnu na tvář. „A teď pojďte! Mám hlad.“ Dračí stráž je opustí a král se jde převléknout. Dole v dětských místnostech je dívka uložena do hebkých pokrývek. Služebné se nad ní jenom rozplývají.
„Tak hezounká.“
„A ty husté černé vlasy. Podívejte se, jak je má už dlouhé. To je dobré znamení.“
„A ty ručky. Mají pevný stisk. Rhona, což znamená šťastné dítě. Král ji pojmenoval velmi dobře.“ Žádná z nich netuší, že dítě je podvrženo vlky, aby získali nazpátek svou lidskou podobu.
Všechno by se zdálo být dokonale, až na to, že ne všichni byli spokojení. Už nikdo nebojoval, nemusel do války, ale mohutná armáda, kterou král vydržoval, žádala další a další daně, které vybíral hlavně v poražených zemích a ty se začaly bouřit pod nelidskými zákony, které povyšovaly lid Endaru na něco víc. A tak král jezdil po svých državách a armádou nastoloval pořádek. Tak se stalo, že deset let nebyl ve svém paláci.
Jednoho večera, když byl blízko paláce, vyrazil na koni, jako by byl hnán výčitkami svědomí. Kopyta koní opět zaduní na kamenném mostě, který vede k výstavnímu paláci.
„Jsem doma!“
„Můj pane!“ Rozcuchaná Selvie, stále ještě krásná, ale věk se podepsal na jejím těle i tváři, seběhne ke svému panu. „Ty ses vrátil. Pojď, dám připravit horkou koupel a nechám prostřít stůl tvými oblíbenými jídly.“
„A co Yrsi a Rhona? Kde jsou mé děti?“ Nikdy mezi nimi nedělal rozdíl, i když Yrsi byl o tři roky starší než Rhona.
„Yrsi už šel spát, ale Rhona, můj pane, mi dělá starosti.“
„Starosti? Proč? Stalo se něco?“
„Je vzpurná. Potrestala jsem ji.“
„Co se stalo?“ Nějak se mu to nezdá. I když byla na cestách, vyžadoval přesné zprávy o pokrocích svých dětí.
Selvie se zardí. Král si stáhne plášť a pohodí v lázeňské komnatě do kouta. „Prala se s Yrsim,“ přizná. „Je to dáma! Nemá co se rvát s tvým synem!“
„Rhona je i mým dítětem. Darovalo nám ji samotný les, ale máš pravdu, neměla by to dělat. Po večeři s ní budu chtít mluvit.“
„Děkuji ti, Leravene.“ Hbitě mu sundá košili. Král se slastně ponoří do bazénku, ale v duchu přemýšlí o problémech, které má v království, ale jak vidno nejen v království, ale i v samotném paláci.
Rhona zatím trucovitě klečí v koutě. Dohlíží na ni chůva, která poklimbává. Najednou se usměje a mávne ručkou. Chůvina hlava spadne na prsa. Místnosti se ozve chrápání.
„Mám toho dost! Nechci být holkou!“ dupne vztekle nohou.
„Musíš!“
„Kdo jsi?“ rozhlédne se kolem sebe, ale nikoho nevidí. Potom uslyší jemný cupot. „Myš?“
Ta se postaví na zadní a pacičkami si čistí čumáček. „No ano. Posílá mě tvůj otec, vznešený Zimon. Vzkazuje ti, že nemáš používat kouzla.“
„No a? Jsou tak slabí!“ Postaví se k oknu. V dálce zaslechne vlčí zavytí. Jasně mu rozumí. Otočí se na posla. „Dobře, myško, ale nemohu si pomoct. Nelíbí se mi to.“
„Já vím, ale musíš to zvládnout. Všichni čekají, že opět povstanou.“
„A ukradnou slunci sílu?“ optá se ironicky. „Bylo mi deset. Musím se změnit v chlapce. Až mi bude patnáct, místo jedné hodiny budu muset se změnit na dvě hodiny mezi noci a dnem. V osmnácti už tři hodiny. Co myslíš, jak dlouho mě neprohlédnou bez kouzel?“ optá se mrzutě. Svou vlčí rodinu už si skoro nepamatuje. Co si vzpomíná, tak vyrůstal v paláci obklopen přepychem, ale jakmile slyší vlky, rozumí jim.
„Jen se chtějí změnit nazpátek do lidské podoby. Copak chceš se otci vzepřít?“
Rhon usedne a kolem ní se rozprostřou spodničky. „Ne, to ne.“
„Pak buď hodnou lidu čarodějů. A neměla by ses prát. To holky nedělají.“
Rhon ohrne nos. „Nebaví mě tyhle šaty a jsem kluk. Proč musím… Já vím. PO celé generace se nenarodila dívka, jenže po boku krále může usednout jen královna.“ Převrátí se. „Stanu se královnou. Jakmile se to tak stane, můj lid bude osvobozen. Nesnáším Yrsiho! Podle zvyku před osmnácti narozeninami, bude mi vybrán ženich. Musím způsobit, že se do mě zamiluje. No fuj! Jen představa, že mně líbá, je odporná.“
Myška mu pečlivě naslouchá. „Někdo jde!“
Rhon mávne rukou a klekne si do kouta. Chůva jako na povel zvedne hlavu. Zamžourá na dívčinu postavu.
„Rhona se má dostavit ke králi.“
„Ano.“ Rhon přemýšlí, proč tu král je. Copak mu ostatní země nedávají zabrat? Nebo snad… „Dobrý večer, tatínku,“ způsobně pozdraví v komnatě. Král má před sebou jídlo a zamyšleně se dívá na černovlasou dívku.
„Vyrostla jsi, Rhono, ale zaslechl jsem nepěkné zvěsti.“
Ou, tak to je zle. Zauvažuje, že použije kouzlo, ale potom stiskne prsty do dlaně. Nesmí použít kouzlo. Nesmí. „Já nerada. Omlouvám se, otče.“
„Proč jsi to udělala?“
Rhon, pyšný na své vlasy, sklopí hlavu. „On mě tahal,“ zabručí.
„Hlavu nahoru a nebruč. Jsi královskou dcerou a ta se nikdy nedívá do země, ale přímo vpřed. Takže proč ses s Yrsim prala?“
„Tahal mě za vlasy!“
Král se rozesměje. Vida. Když byl malý, taky rád tahal dívky za copy, které se mu líbily, ale Yrsi by ji měl považovat za sestru. Snad… „Jen tě škádlí, Rhono. Sourozenci to mezi sebou dělají.“
„Ano, otče, ale mě to bolí.“
„Yrsi by neudělal nic takového. Tak a teď běž.“
„Ano, tatínku.“ Odběhne, rád, že to má za sebou. Brzy bude svítat. Už teď se mění. Až mu bude patnáct, promění se na dvě hodiny. Jak se své strážkyně zbaví, ale nakonec odešla sama. Očekává úsvit. když cítí, že čas přichází, rychle se svleče. Když se to stalo poprvé, jeho šaty tu proměnu nevydržely. Dostal vynadáno a na zadek, že poničil šaty. Malá prsa zmizí, rysy zhrubnou a místo dívky stojí vedle dívčích šatů chlapec. Dojde ke skříni, kde má schované druhé šaty. Ty, které mu vyhovují daleko víc. Obleče se. Sedne si se zkříženýma nohama.
„Kde jsi?“
„Tady,“ vypískne malá myška. „Co ti chtěl král?“
„Vynadal mi za tu rvačku, ale bolelo to!“ Sáhne dozadu a přehodí si přes rameno dlouhý černý cop. Konečkem se začne šimrat po tváři. „Mám pocit, že se něco zítra, vlastně dnes stane.“
„Něco špatného?“
Chlapec sebou trhne. „Netuším, ale bude to velmi významné.“ Sedí a nic nedělá. Bojí se vyjít ven. Svým způsobem, když se promění na dívku, je rád.
„Snídaně, slečno Rhono.“
Rhon se ušklíbne. Nejraději by to zatrhl, ale poslušně sejde ke snídani. Najednou se ozve hluk. Nadzvedne si sukně a vyběhne na terasu, aby viděl na nádvoří. Vykloní se a málem, že nespadne dolů, protože na nádvoří vjede krásný hnědák s mladíkem v sedle. Je asi tak starý jako Yrsi, uvědomí si, ale tím to taky končí. Krásná souměrná postava, hnědé vlasy a zbytek nevidí, ale určitě budou stejně skvělé. Netrpělivě odhodí šokovanou služebnou a seběhne dolů, protože si uvědomí, že odtud nebude nic slyšet. Postaví se za sloup, aby dobře slyšel, ale nedal najevo, že tu je. Zvědavě vykoukne. Je překrásný! Zařve v něm vlčí duše. Nádherný. Líbí se mu. Zelené oči, tmavohnědé vlasy a pravidelná tvář.
„Kdo jsi?!“
„Králi Leravene, zde nesu dopis od Jezerní paní.“
Leraven sebou trhne, úkosem pohlédne na svou ženu v závoji. Převezme dopis, strhne pečeť.
„Králi Leravene,
Posílám ti na další výchovu našeho syna Acelna.
Jezerní paní
„Co je to za nesmysl?“
„Narodil jsem se před patnácti lety,“ ozve se lahodný hlas, který Rhona pohladí po duši. Zvedne hlavu a Leraven si vybaví stejné oči, které se dívaly do jeho tváře, když ho konejšily po jeho skoku. Chtě nechtě uvěří. Jenže co teď?
Rhon se opře o sloup, když uvidí chůvu. Určitě ho hledá. Rozhlédne se a udělá malé kouzlo neviditelnosti. Potřebuje vědět, jak se král rozhodne.
Leraven se rozhlédne po Dračí stráži, po lidech, kteří naslouchají. Mohl by ho nechat popravit a nikdo by ani nemukl. Všichni by to přijali jako samozřejmost, ale má jen jednoho syna a dceru… „Přijímám tě do rodiny, ale věz, že prvorozeným je můj syn Yrsi.“
„Jistě, králi,“ odpoví lahodně, ale chladně hlas Acelna. Zvedne se ze země za šumotu překvapených hlasů. Pochopí, že málo chybělo a mohl skončit na popravišti. Bude to jinak. Matka mu vysvětlila jeho úkol, ale cestou se dozvěděl o dětech krále Leravena. Dívka mu nepřekáží, ale Yrsi je něco jiného. Potom zahlédne kousek černého copu. Zamračí se, protože si uvědomí, že dívku vidí jenom on. Kdo to může být?
Rhon na sobě ucítí mladíkův pohled. Vycítil jeho přítomnost? Jak je to možné? Lidé přece nemají magické nadání. Rychle opustí bezpečný úkryt a dá se všanc chůvě, která mu vynadá, že není převlečená na slavnost uvítání nového člena rodiny. Poprvé v životě se nechá nastrojit. Dokonce nechá si přikryt černé vlasy průsvitným závojem lemovaným perlami. Takto se vypráví dolů. Rozechvělé vyhlíží mladíka. Nemůže mu odolat. Jako by ho něco neviditelného k němu přitahovalo. Chůva je v šoku, když vezme látku sukně mezi špičky prstů a půvabně se ukloní.
Acelno ihned pozná, že cop, který zahlédl dole na nádvoří, patří této dívce.
„Rhona, má dcera, kterou jsem našel v ledové pustině,“ vysvětlí král. „Jindy není tak nesměla.“
„V ledové pustině?“ optá se udiveně Acelno.
„No ano, bohové mě požehnali tímto dítětem. Našel jsem je v doupěti s vlkem, ale nevypadalo to, že by jí chtěl ublížit.“
„Dobrý den, pane,“ snaží se nedat najevo, že už ví, že to bude její bratr. Bratr, který ji přitahuje. Cítí to v celém těle. Jako by jeho vlčí já řeklo, že je to jeho partner.
„Je tvým novým bratrem, Rhono. Doufám, že nebudeš tak neposlušná jako s Yrsim.“
„Ne, tatínku.“
„Dobře. Večer bude oslava.“ Rhona sleduje, jak muži odchází. Je ještě krásnější, než když ho viděla na nádvoří.
„Tedy, slečno Rhono, já vás nepoznávám,“ pronese udivená chůva.
„Co je ti potom, chůvo?“ odsekne, protože chtěl by být se svým myšlenkami sám. Zanalyzovat, co vlastně to všechno znamená. „Jdu do svého pokoje a nechci být rušená. Večer mi připrav ty modro stříbrné šaty,“ poručí ještě. Chce vypadat naprosto úchvatně. Nadzvedne dlouhou sukni a jde do svých pokojů. Naprosto nežensky práskne dveřmi. „Kde jsi? Vylez z díry!“ poručí myšákovi.
„Tady, Rhone. Stalo se něco?“
„Nevím!“ Strhne z vlasů jemný závoj a pohodí ho do kouta. „Mám nového bratra.“
„To mění všechny plány a je starší?“
Rhon zuřivě zavrtí hlavou. „Není. Yrsi je právoplatným dědicem, ale…“
„Pak je rozhodnuto. Musíš stát po boku Yrsiho. Dobře víš, co drak vyřkl.“
„Já vím!“ utrhne se na něj Rhon. Nelíbí se mu to. Nechce to, ale uvědomuje si přání a touhu své rodiny. Nebýt zvláštních okolností byl by teď pobíhal po krajině jako vlk. Večer se obleče ještě pečlivěji. Sejde dolu a může nechat oči na svém novém bratrovi, ale nevšimne si, že se na ní se zájem dívá Yrsi. I král si jeho zájmu povšiml. Usměje se. Rhona sice je jeho dcera, ale není pokrevně spřízněná. Už v tomhle věku je krásná a nediví se, že vyvolává mužský zájem. Bylo by sice vhodnější, aby si vybral urozenou dívku některého mocného rodu, ale na druhou stranu to má výhodu, protože druhé rodiny by se mohly cítit uraženy, že nezvolil jejich dcery. Takhle by byly spokojeny všechny strany. Večer na loži navrhne to Selvie.
„Ale jsou bratr a sestra. Nemyslím, můj drahý pane, že by Yrsi cítil k Rhoně něco víc.“
„Yrsi si dobře uvědomuje, že není jeho sestra a Rhona je velmi krásná. K tomu šlechta by nemohla ani ceknout. Rozhodl jsem se.“
Myška v rohu ihned zmizí. Běží za svým pánem Rhonem. „Mám zprávu z královy ložnice,“ zapiští.
„Až tě chytí nějaká kočka, nebudu tě litovat. Povídej, co jsi slyšel?“
„Král se rozhodl pro tebe. Budeš královnou, Rhone! Vyhráli jsme.“
Rhon se neusměje, i když tohle byl jeho úkol.
„Teď to nesmíš zkazit. Musíš Yrsiho přesvědčit, že jsi pro něho ta nejlepší.“
A co já? Nemiluje ho, ale dobře ví, že nemá žádnou jinou možnost. Jen stanutí po králově boku a vyvolání draka učiní jeho lid svobodným a navrátí mu lidskou podobu.
„Tohle bylo asi hodně ošemetné. Povinnost a láska?“
Chůva vážně přikývne. „To určitě.“ Trápí prince snad něco? „Tak snad…“
„Ne, teď budu vyprávět chvilku já.“
„Princi!“
„Dobrá, tak pokračuj,“ svolí milostivě. Zahledí se ke dveřím, které se před chvilkou otevřely. Stojí v nich statný muž narezavělých vlasu. Vážně se na sebe podívají, ale je to princ, který jako první uhne zrakem. Chůva se podívá za sebe. To je jenom Antonio, generál dračí stráže. Když princ nic neříká, potom taky nic neřekne.
