Mečíř z hory Nebeské milosti
3.
Yun-ho nemusí pobízet koně poslů, který se zrodil v stájích samotného císaře. Kůň v í přesně, kam má namířeno. Projedou poušť, kopyta se dotknou návsi nějaké vesnice. Jen málo lidi zahlédne postavu s dlouhými vlajícími vlasy a mečem, který temně žhne. Mine rýžová pole, potom i městečko a běží dál, až přijde noc. Yun-ho, zarazí svého koně. Ví, že by mohl běžet nespočet dní a noci, ale on před bitvou nesmí být unavený. Jeho oko musí být jasné a ruka se nesmí chvět. Udělal chybu, když mu dal svůj meč místo jeho pravoplatného. Měl vědět, že ho poslechne, ale nebude s ním moci nikdy zabít Guyamaa. Ale tolik toužil po tom, aby se k němu vrátil, že neuvažoval nad následky, které to bude mít.
Odstrojí koně, který se vznese, aby se napásl na nebeských loukách. Yun-ho osamí. Z lesa přinese větvičky, připraví oheň a pouhým dotekem oheň zažhne. Vidí v nich tančit malé plamenné víly, které jsou jeho družkami po celý život. Lehne si, hlavu si opře o sedlo. Dívá se na krásu hvězd i nebes, ale před očima má jen tvář Dong-oha. Není krásná, ale je zajímavá. Má v sobě ducha, kterého by chtěl sevřít v ruce. Ví, že ho miluje, ale to co mu bratr ukázal, bylo jiné. Tvář zkřivena nenávisti nejen k démonu, ale ke všemu. Musí zabránit jeho proměně v skřeta, kteří ve skupinách vylézají v noci a napadají vesnice nebo někdy i města. Jednají jen na základě svých jednoduchých pudů. Lovit a najíst se. Nic víc je nezajímá. Veškerý lidský cit v nich zemřel. Dokonce i nenávist, která je vedla k proměně, vyhasne.
Nechce ho tak vidět. Pohlédne na meč, který vedle něho leží. Váhá, ale musí to zkusit. Musí ho přivést na stezku světla. Podívá se do očišťujících plamínků ohně. Dovedou zničit jak lásku, tak nenávist, ale pak zůstane jen skořápka, která je bez citů. Nechce to! Odmítne návrh ohně.
Zavře oči, když něco zaslechne. Meč mu vklouzne sám do ruky.
„Kdo je to?“
„Pane, mohu zde přespat?“ ozve se dívčí hlas.
„Kdo jsi?“
„Já? Nevím. Toulám se. Můj oheň minulé noci vyhasl. Je mi zima, mám strach. Jen se ohřeju. Prosím.“
„Jistěže můžeš.“ Zvědavě si prohlíží dívku v potrhaném oblečení. Může jí být tak dvanáct třináct. Dívka se vrhne k ohni, nad který natáhne ruce. Po očku se dívá na muže, který před ní leží v dokonalém oblečení. Je nádherný, ale to ji nezajímá. „Bohužel nic k jídlu nemám.“
„Nevadí. Našla jsem pár hub, k tomu ovoce.“ Od pasu odváže vak, který vypadá pevněj než její oblečení. „Chceš?“ natáhne k němu ruku s ovocem zelené slupky.
Yun-ho si ji nedůvěřivě prohlíží. Vezme si ho. „Sním to později, děkuji.“
Dívka se zatváří zklamaně, ale potom toho nechá. V dřepu se střídavě dívá na oheň a na cizince. Vůbec netuší, jak se tu objevil, ale má jasné příkazy. Zvedne se a jde k němu.
„Nechcete společnost?“ Shodí šaty a schoulí se k jeho tělu. Ruka spočine na Yun-ho hrudi. Ten ji jemně sundá.
„Nemáš zájem? Vypadám snad špatně?“ posadí se, aby vynikly malé prsa, dlouhé vlasy a ploché bříško s klínem. „Nikdo ještě neodmítl.“
„Bohužel nemám.“ Je to ještě dítě a už se živí tělem.
Dívka se tváří nevěřícně, ale potom se usměje. „Nemusíš mi platit, udělám to zadarmo!“ přilehne k němu a maličko roztáhne nohy.
„Opravdu nemám zájem, chci se vyspat.“
„To nemyslíš vážně…?! Dobře.“ Uraženě se zvedne, shýbne se pro oblečení a rychle se obleče. Posadí se na opačnou stranu ohně. O chvilku později si lehne jen tak na zem. Yun-ho ji chvilku pozoruje, ale potom zavře oči. Nevnímá, jak se v lese objeví podivná mlha, která zhoustne a prohlubuje spánek všeho živého. Dívka se zvedne. Oči jí hoří modře jako voda. Lehkým krokem, kdy se neohne ani stéblo trávy, jde ke krásnému cizinci, který vstoupil do jejího lesa. Nebýt příkazu vládkyně, potom by ho jenom svedla a nechala ho, ale takto ho má zabít. Chce ho vytasit meč, ale nejde ji. Překvapeně zírá na pochvu, která žhne temnou aurou smrti. Má paní donést ten meč, i když nechápe proč. Ale pro ji nejde vyndat?
„Ten meč, má milá, nemůže nikdo jiný vytasit než jeho majitel.“
„Posle!“ padne na kolena. „Přinášíš mi snad zprávu?“
Sung-soo se odmítavě na ní podívá, potom se dotkne bratra. „Yun-ho!“ Samozřejmě spí jako dřevo, protože mlha tak působí na vše živé.
„Ten muž je Božský mečíř. Víš, jaký trest by byl za jeho zabití?“
Dívka se zachvěje. „Mám příkaz, kterému se nemohu vzepřít.“
„Chápu. Ovšem tím ho nezabiješ!“
Dívce zahoří oči, odskočí dozadu. V ruce se ji objeví dlouhý zahnutý meč. Napůl je na čtyřech jako divoká kočka. Vyceněné zuby se prodloužily a na čele a pažích se objevilo modře zářící tetování. Sung-soo natáhne ruku a meč od Yun-hoova pasu mu vlétne do ruky. Usměje se stejně jako jeho protivnice. Číhají na sebe, hodnotí svou sílou i stav protivníkovy mysli. Neusmívají se, ale oči jim zlobně hoří na toho druhého.
Nic nedává najevo, že by spolu měli začít bojovat, ale možná zapraskání větve v ohni nebo list, který slétne ze stromu, jim dává znamení a démonka přeskočí oheň. Z hloubi duše ji vychází vrčení, které nepřestává, ale naopak zesiluje. Čepele o sebe zuřivě narážejí. Sung-soo poznává, že jeho protivnice není žádná začátečnice. Má co dělat, ale nakonec výpadem proti ní ji vyrazí meč z ruky. Chňapne jej, ale ihned pustí, když se mu do těla zařízne jedovatá bolest.
„Jsi první, kdo mě porazil!“
„On by to dovedl rychleji než já. Nemám rád cizí meče. Kdo chce jeho smrt? Pověz!“ Meč přiložený k hrdlu zesílí tlak, až se objeví krůpěj krve.
„Nezradím!“ Mohutný skok šelmí démonky ji odnese daleko od Sung-soova meče, a i když za ní rychle vrazí, už je dávno pryč. Nechá ji být. Podívá se vzhůru a tiše zašeptá jméno. Dolů se snese sněhobílý kůň. Sotva se dotkne země, mlha se spálí na prach, až pokryje okolí mlžným popílkem. Pod prvními paprsky slunce se rozpustí. Sung-soo se nahne nad bratříčkem. Meč se zasune do pochvy, kde chybí jeho dvojče.
„Měl by si na sebe dávat větší pozor, bratříčku.“ Smutně se na něj podívá a potom zmizí. Jako společnost spícího těla tu zůstane ohnivý kůň a plamenné víly.
Paprsky se proderou korunami stromů a Yun-ho se probere. Zadívá se na korunu stromu a potom si uvědomí lepkavý pocit. Donese k očím ruku a ušklíbne se. Démoni stopy. Co se tu stalo? Meč tu je, ale dívka je pryč. Odešla nebo se stalo něco jiného? Uhasí oheň, posadí se na hřebce a vyrazí. Co krok to míle, co dva kroky to dvě míle. Cesta za jeho miláčkem ubíhá. Ví, že brzy bude u něj. Srdce mu buší, zrak se dívá kupředu a mysl dlí u něj.
Stihne to nebo ne?
Tolik touží být zpět na hoře s ním po boku. Znova by roztočil výheň a koval. Přes den by pracoval, večer by spolu nazí uléhali na hedvábné pokrývky v jeskyni. Kdyby chtěl, mohli by se přestěhovat blíž k lidem. Udělal by cokoliv, jen aby viděl v jeho očích lásku k němu.
Tam, kde je ten temný vír, tam se bojuje. Stopy démonů jsou jasné odtud, ale jak bitva probíhá? Ví, že je naživu, protože jinak meč by se vrátil k němu. Je naživu, ale jeho mysl zůstala nedotčená nebo to co viděl, je pravda? Nejdřív vybojuje bitvu, potom bude řešit zbytek. Obraz nesmí říkat pravdu. Vrátí se tam, kde je nejšťastnější.
Zlý mrak se přibližuje, jako on se k němu přibližuje na ohnivém koni. Všude kolem jsou vidět stopy velkých bitev. Lidé, démoni, ti všichni spočívají na šedé půdě, která je nasákla krví a nenávistí. Spálená zem, kde nic nebude růst sedm let a sedm dní. Kůň se sotva dotýká země, když se přiblíží k hradu. Už z dálky cítí auru Dong-oha. Bojuje jako tygr a poráží všechny své protivníky, ale nemůže vyhrát, protože meč, který má v ruce, má příkaz chránit ne ničit. Zavalí ho pocit viny, že mu dal svůj meč. Ochránil ho, ale za jakou cenu?
Za jízdy, poblíž Dong-oha, seskočí z koně a postaví se u něj. Jeho meč sám se dostane z pochvy a uměním, které je zkaleno staletím vyčistí prostor před bránou.
„Mistře So Yun-ho, co zde děláte?!“ Dong-oh klesne na kolena s mečem v ruce, zalitý krví. Tvář zarostlou a oči hněvivé a nezkrotné prožitými chvílemi. „Děkuji.“
„Vstaň.“
„Je tam. V hloubi svého paláce. Posílá na mě tisíce démonů, ale já se tam dostanu. Pomstím smrt své milované.“
„Nechceš zanechat své pomsty? Podívej se tvá duše…“
„Mistře! Nemohu. Ne dokud tam bude. Nechápete to?“
Yun-ho nic neřekne, jen před sebe natáhne ruku. Meč, který drží Don-oh mu vyklouzne z ruky a vrátí se k svému dvojčeti, s kterým splyne v jedno.
„Proč mi ho berete?! Proč?! Vykoval jste ho pro mě!“
„To je tvůj meč,“ řekne laskavě i smutně a podá mu meč, který žhne temnotou.
Dong-ohovy oči se neznatelně rozšíří, nadechne se, až se chřípí rozechvěje. Ruka automaticky uchopí meč. Yun-ho pozná, že meč našel svého pána. Ti dva jsou teď jedno. Ovládne temnou auru, která z něj vychází nebo se jí nechá pohltit?
„Božský mečíři, co děláš zde v mé pevnosti Honto?“ ozve se řev býčího démona.
„Přišel jsem tě zabít za smrt Yon-hwa!“ zvolá místo něj Dong-oh.
Smích. „Kdo je to?“
Dong-oh se rozlití. Yun-ho se smíšenými pocity se dívá na tvář zbrázděnou hněvem, nenávisti a zlobou. Najednou není tak krásná. Měl snad jeho bratr pravdu? Ne, musí věřit, že dokáže ho zvrátit.
„Ty ubohý červe, ty si myslíš, že mě můžeš zabít?“ Smích rozléhající se do dálky rozčilí i Yun-hoa.
„Má můj meč, Guymaao! Oslepl jsi nebo to nevidíš?“
Smích přestane. „Meč? Ty už kuješ? Pak chci… Och, spiknutí. Pak!“ Okovaná brána se rozletí, až prasknou veřeje. Yun-ho s Dong-ohem si zakryjí tvář, aby je nezranily třísky. Z hradu se vyvalí horda služebníků.
Co tím chce docílit, když roztočí své meče, pomyslí si Yun. On sám stojí ve světlém hávu uprostřed temnoty. Jen jeho široké rukávy se kolem něj chvějí a vanou. Nic se k němu nedostane. Znepokojeně naslouchá zpěv Dong-ohova meče. Baží po smrti, po krvi a vrchovatě se mu toho dostává.
Skončí to někdy, pomyslí si znepokojeně Dong-oh, kterému i přes tu myšlenku se duše chvěje štěstím. Teprve teď pochopil, co je to držet meč vykovaný Božským mečířem. Jak zpívá, jak se k němu hodí. S tímhle mečem porazí býčího démona, který vztáhl ruku na jeho milovanou Yon-hwa.
Najednou jsou na nádvoří. Nikdo tu není, jen oni dva, vojáci na střeše a Guymaao. Kolem je ticho, že je slyšet šustění praporů ve větru.
„Tak to jsou proslulé meče Nekončící touhy. Nikdy jsem je neviděl, ale slyšel jsem o nich vyprávět ty, kteří je viděli. Ovšem meče by nebyly nic bez umění svého majitele. Taky jsem slyšel, že už nikdy nevykováš žádný meč.“ Zrak démona v hedvábném kaftanu spočine na zbrani s temnou aurou. „Přesto jsi vykoval.“
„Je to mé poslání, Guymaao.“
„Ach ano. Proč jste tu? Kvůli pomstě, která ho rozežírá zevnitř, božský mečíři?“
„Braň se!“
Yun-ho ustoupí stranou. Zde už nemá co dělat, ale tvář kterou miloval, které se dotýkal prsty i ústy, je změněná k nepoznání.
„S takovým štěnětem nemohu prohrát,“ řekne klidně a ustoupí. Vzápětí se ozve nelidský řev, šíje i tělo zmohutní, tvář se promění a na plecích vyroste hříva. Oči zajiskří. V ruce se objeví dlouhý hák, kterým zamává. Zbraně se dotknou a zazpívají ozvěnu smrti.
„Klid, Dong-ohu. Tvůj neklid je tvoje prohra,“ šeptá mečíř.
Ale Cho Dong-oh ho neslyší. Před očima má ladný krok své milované. Smích, který zní mu v uších, rudé rty, které se dotýkaly jeho. V jeho srdci žhne hněv, který se žílami pomalu šíří jako jed.
„Květ pekelné smrti, tak se jmenuje tvůj meč,“ řekne klidně jako by to nic neznamenalo, ale vojáci kolem něho se zachvějí. Šeptem se nese jméno meče. „Dokáže zabít jak démony, tak bohy.“ Vojáci ustoupí jako jeden muž. Yun-ho neví, proč to povídá. Má strach, ale klidně se dívá, jak jeho láska bojuje se strašným démonem. Je silnější, i když pomalejší. Jejich zbraně se vyrovnají, ale cítí, že meč dodává Cho Dong-ohu převahy. Přál by si, aby vyhrál.
Dong-oh bojuje jako divý. Cítí, že meč si přeje vyhrát stejně jako on. Vyskočí, až ho to samotného udiví do jaké výšky a vede sek, ale kolem nohy se mu omotá hák, který jako by byl živý. Strhne ho, až skončí na zemi a kus jede po kamenné dlažbě. Ihned se postaví, i když je otřesen. Ví, že když se nezvedne, rovná se to smrti. Nesmí udělat takovou chybu. Už ne. Rukávem setře svou první krev. Uvědomí si, že do té doby nebyl vůbec zraněn.
Guymaao se rozesměje, do jeho ruky vletí řetěz hákem. „Tak co smrtelný červe? Ty mě chceš porazit? Božský mečíři ten meč si svého pána nezaslouží. Dej mi ho! Dám ti za něj, co jenom si budeš přát. Jsem mocný! Udržím ho svým uměním.“
„Je mi líto, ale Květ pekelné smrti slouží jen jednomu.“
„Květ pekelné smrti?“ upře oči na meč. „Tak se jmenuje? Je ho hodno, ale je hoden ho jeho majitel? Co ty na to božský mečíři?“
„Ano je.“ Doufá, že tím Dong-oh-oha povzbudí. Ten se postaví s mečem v ruce.
„Květ pekelné smrti,“ zašeptá a meč jako by procitl z dlouhého spánku. Začne mrazivě zpívat, že se všem zježí chloupky na těle. Vojáci v honosných brněních v stříbro zelené barvě ustoupí o krok dozadu, v očích hrůzu ze zpěvu, který meč vydává. „Porazím tě Guymaao!“
Pevně se rozkročí a nadechne se k útoku. Vybavuje si všechny věty, všechny poučky od obou svých mistrů. Udělal chybu, že tak bezhlavě zaútočil, ale teď přesně ví, co má dělat.
Yun-ho se pousměje. Přišel na to, jak se sladit s mečem. Je mu smutno, protože poznává, že meč ovládá jeho ne obráceně. Tolik by si přál opak, ale není to tak.
Guymaao zvážní, jeho oči zahoří. Cítí, že to dosud byla jen hračka, ale teď skutečně se bude bojovat. Dupne nohou, až praskne dlaždice a připraví se. Vojáci na hradbách udeří do bubnu, ale ti dva nevnímají nic kromě sebe.
Meč planoucí temnotou přestane zářit a jeho tma zesílí. Dong-oh otevře oči, zadívá se odhodlaně na velkého mocného démona. „Zabil jsi mou Yon-hwa. Zasloužíš si smrt.“ Rozeběhne se a udeří. Jako živý had z ruky démona vystřelí jeho hák, aby zamezil útoku meče, ale ten se ho dotkne a přeřízne ho. Na dlaždice s prvním proniknutím meče do démoního těla, dopadne hák, který zaduní. Zem zasténá. V Guymaaových očích se objeví údiv. Otočí se ne k svému protivníkovi, ale k tomu, kdo vykoval meč.
„Nechte je být!“ vykřikne s posledním výdechem. Klesne na zem, když na něj dopadne další rána mečem. Guymaao nic nedělá. Ví, že je to jeho konec. Nakonec se prudce zvedne, až Dong-oh odletí. Potácivě jde k Yun-hoovi, božskému mistru a mečíře. Klesne k němu, skloní šíji.
Mezitím se Dong-oh vzpamatuje a rozeběhne se k němu.
„Dost!“ Yun-ho vztyčí ruku k zastavení, ale meč ani jeho majitel neposlouchají. Zanoří se do démoních zad. Yun-ho se zamračí, počká, až vyndá meč. „Řekl jsem dost, žáku Dong-ohu!“
Dong-oh vzhlédne v očích šílený svit. „Je… ještě žije!“ dostane ze sebe. „Musí zemřít.“ Zvedne meč, když narazí na meč. V šoku se dívá na svého mistra, který stojí, nehybný jako skála a krásný jako bůh. Brvy má svraštěle hněvem a v očích odsouzení.
„To je moje záležitost, Dong-ohu!“ Meče se rozdělí, ale ten, který září temnou červení stále blokuje Květ pekelné smrti. Nekončící touhy piji a tuží po světle a temnotě. Jsou jak studny a temný meč odčerpává temnotu z Květu pekelné smrti. Meč planoucí světlem se rozpřáhne a udeří do nastavené šíje démona.
„Jsi laskavý, božský mečíři. Dávej pozor, jeho duše je probuzená,“ vydechne s posledními slovy a jeho tělo zmizí jako by tu nikdy nebyly.
„Proč jsi mi nedovolil ho zabít!?“ zakřičí Dong-oh.
„Protože ti to nepřísluší a pak požádal mě o službu, kterou já nemohu nevyhovět.“
„Jakou službu?“
„Požádal mě o smrt. Skončí to nebo chceš, aby můj meč tě pohltil?“
Dong-oh se zadívá na svůj meč. Má pocit, že se chvěje jako list ve větru, zatímco ten druhý vyčkává a raduje se. Skloní ho a zasune do pochvy. Rozhlédne se kolem sebe. „Je mrtvý, mistře.“
„Ano je.“
Dong-oh klesne na kolena. Jeho ruce se dotknou mistrových bot. „Prosím, omluv mě nehodného, že jsem tě neposlechl. Nebyl jsem to já.“
„Vstaň. Půjdeme.“
„Ano.“ Postaví se vedle něj, tulák, vedle svého mistra. Nikdo se je nesnaží zadržet, nikdo nevystřelí připravené šípy. Odcházejí hlavní bránou ke svým koním. Yun-ho pohladí koně po hřívě, který se na něj podívá moudrýma očima. Vznese se do výšky. Dong-oh se na něj nevěřícně dívá.
„Kůň pána poslů,“ promluví Yun-ho. „Svou úlohu splnil, proto ho propouštím.“ Usměje se. „Odjedeme odtud.“
Dong-oh natáhne ruku, ale Yun-ho ji odmítne. „Tvůj kůň je příliš unavený. Poběžím.“ Zastrčí si cípy tuniky za ozdobný pas a vyběhne. Dong-oh rychle nasedne na koně a pobídne ho ke klusu. Běží už hodnou chvílí, když se zastaví u jednoho města.
„Zůstaneme tu přes noc. Nemá cenu jít dále.“
„Ano.“ Projdou jako pěší kolem stráži, kteří ji hlídají. Vejdou dovnitř, když je hned přivitá hluk. Rozhlížejí se po živém trhu s mnoha lidmi. Když uvidí stánek s jídlem, zamíří si to tam. Posadí se na lavici a za chvilku mají před sebou rýží s fazolemi, kimči, a k tomu nudle s vepřovým masem. Zapiji to vodou a nakonec si objednají pálenku.
„Mistře já…“
Yun-ho zaváhá, protože jedl jen rýži a zeleninu. „Co chceš dělat?“ Bojí se odpovědi, proto navrhne. „Nechceš jít se mnou?“
Dong-oh mlčí. Ví, že tato nabídka je lákává. „Rád.“
Yun-ho se usměje. Měl jsem pravdu bratříčku. Láska vítězí nad temnotou. „Zítra koupím druhého koně a vyrazíme.“
„Dobře.“ Odloží lžíce i hůlky a jdou hledat nějaký zájezdní hostince. Nemusí hledat dlouho, když ho najdou. Vejdou dovnitř.
„Jeden pokoj.“
„Ano, pánové. Račte dál!“ uklání se jim kyprý majitel. „Bude si přát společnost?“
„Ne, děkuji. Chceme jen klid.“ Vyjdou do druhého patra. Yun-ho odloží meč, když couvne. Nechápe, co se děje. Za ním s připraveným Květem pekelné smrti stojí Dong-oh a jeho oči září nenávisti.
„Co se děje?“ prohlíží si ho, ale v duši se mu usazuje zlá předtucha. „…jeho duše je probuzená…,“slyší slova býčího démona. Kdo jiný by to tak dokonale poznal, než samotný démon?
„Zabiju tě!“ vysloví pomalu. Yun-ho si přikryje obličej dlouhým rukávem a vyrazí sklo. Dopadne na sousední střechu. Rozeběhne se pryč z města. Proč teď a tady? Proč na něj nezaútočil venku? Zabrzdí, když proti němu se postaví žena v červeném šatu se zlatými ozdobami ve vlasech. Kolem ní se šíří smrtelná vůně a cinkot.
„Gheenna!“ zavrčí. Západní vládkyně, které odmítl vykovat meč. Pokusila se ho svést, nastražila na něj různé léčky, ale odolal jí.
„Zdravím, Božský mečíři. Dong-oh je věrný muž, ne?“
„Jistě.“ Uskočí, aby se dostal z města. Nesmí ublížit lidem. Natáhne ruku a do jeho dlaně vklouznou meče.
„Oh, Nekončící touhy. Toužím po nich.“ V obličeji se objeví závist, ale i nenávist. „Chci je!“
„Víš, že meče jen poslouchají svého majitele. Nemohu ti je dát.“
„Pak mi je vykováš.“
„Je mi líto, ale ne.“
„Takže musím ti dovést mladíčka, abys mi je vykoval?“ řekne posměšně. Myslíš, že nevím, že ti zaplatil sexem?“
„Omyl. Miluji ho.“
„I v této podobě?“ Přitáhne si ho k sobě. Yun-ho se zasmuší, když vidí jeho tvář zbrázděnou touhou po krvi a smrti.
„Zabít… Zabít… lidé… se…,“ zahrčí. Gheenna ho pustí, aby mohl zaútočit na svého mistra.
„Dong-ohu, zadrž! Miluji tě. Copak v srdci nechceš někoho milovat? Když si nevzpomeneš na mě, potom na Yon-Hwa. Miloval jsi ji natolik, že jsi přišel za mnou, vzpomínáš? Pustil ses do mocného démona, abys ji pomstil.“
„Ano… ty vzít… pomstu!“
Gheenna se rozesměje. „Máš to marné, Božský mistře. Aspoň poznáš, že pomsta je sladká.“ Oči ji září nelidskou červení.
Yun-ho přemýšlí, jak se dostat z pasti. Teď by potřeboval svého bratra. Kdyby tu byl jen Dong-oh, potom by ho přemohl, ale s Vládkyní západu po jeho boku to není tak jednoduché. Odskočí a rozeběhne se, když opět zabrzdí. Zaslechne klapnutí okenice a vzápětí vřískot. Město se probudilo.
„Sung-soo!“
Smích, který se děsivě rozléhá po celém městě. „Není tu. Je poslem a zrovna nemůže přijít.“ Yun-ho bojuje proti temnému meči, ale musí dávat pozor, aby nebyl zasažen někdo jiný. Smích jako když utne, když z nebes sletí kůň čistý jako sníh. Jeho kopyta se dotknou střech, které vzplanou. Modré oči se zadívají nebezpečně na Gheennu. Ta dobře ví, že kůň je posvátný a dotknout se ho, by znamenalo vyhnání do pekla. Ovšem nemůže dovolit, aby tak snadno unikl.
Yun-ho se na něj vyšvihne. Ignoruje poplašné bubny, které oznamují požár. Zachránil jsi mě bratříčku, ale za jakou cenu, pomyslí si. Kůň jako by četl jeho myšlenky, vyrazí z města pryč. Yun-ho se ohlédne. Jdou za ním. V srdci má smutek, protože má bojovat s Dong-ohem. Doufal, že se vrátí spolu do jeho obydlí, ale zřejmě podcenil sílu meče… I když stále se to může změnit. Stačí ho přesvědčit. Kůň slétne. Yun-ho sotva stihne z jeho hřbetu sklouznout, když zmizí v dálce. Postaví se proti svým protivníkům. Teď už nemusí se na nic ohlížet. Jedině kdo by ho mohl porazit je Květ pekelné smrti, ale to by jeho pán musel…
„Zabiju tě!“
Yun-hoa z žákových slov zamrazí. Kdysi mu říkal jinak. Sevře pevně rty. Nemůže už před ním couvnout. Jediná cesta je ho zabít nebo… Meč Nekončící touhy se srazí s Květem pekelné smrti. Ozve se nervy drásající zvuk.
„Nemůžeš mě zasáhnout.“ Pečlivě zvažuje svá slova. „Dokonce ani jsi nebyl schopen pomstít svou lásku.“
„Ne!“ zařve a zaútočí tak divoce, že meč světla má co dělat, aby ochránil svého pána. Yun-ho se na něj smutně dívá.
„Musel zemřít rukou někoho jiného.“
„Ne!“ zaskučí. Gheenna, která až teprve teď pochopí, jaký má Yun-ho úmysl. „Dong- ohu, vrať se. Ke mně!“ Ale on jí neposlouchá. Dál divoce útočí mečem, že skoro není vidět pohyby, ale i temné světlo Nekončící touhy vykonává svou a odráží meč, z kterého saje jeho temnotu.
„Aura se zmenšuje?“ pomyslí si unaveně. Má ho zabít nebo ji?
„Do pekla s tebou!“ ozve se křik Gheenny, až se objeví puklina v zemi. „Ať tě pohltí země!“ Zmizí, jako by tu nikdy nebyla, ale na Dong-oha to nemá žádný vliv. Stále útočí jako divoké zvíře bez rozmyslu.
Yun-ho pozná, že jeho srdce se už zmocnila temnota a pomalu se proměňuje. Za chvilku přestane bojovat a vyrazí do noci, aby ukojil hlad a touhu po krvi. Přesto se nechce vzdát.
„Yon-hwa!“ zahřmí. Musí to zabrat, protože netuší, co by jiného mohlo být pro něj důležitější než jeho láska? Zpozoruje, že seky se zpomalí.
„Miluje tě!“
Zahrčení. „Mi…lovala!“
„Miluje! Stále tě milovala, ne?“
„Aáno!“ vzdychne.
„Nechtěl by, abys to udělal! Přestaň bojovat! Je mrtvý!“
„Mrtvý. Je mrtvý… TVOU RUKOU!“ S výkřikem vede sek, který by svedl přepůlit i městskou bránu. Oba meče se spojí v jednu Nekončící touhu a nastaví svůj břit ostří pekelného květu, který žhne černí. Nárazem se na chvilku rozzáří okolí, ale potom je ticho. Přiloží si ho k čelu a tiše mu poděkuje, že ho opět ochránil před jeho nevědomosti. V prachu u jeho nohou leží meč, který stále má kolem sebe auru temnoty. Vyřkne slova a z města k němu dorazí pochva, do které se meč zasune. Vezme ho do ruky. Smutně přemýšlí, jak dopadlo jeho kování.
Když zaopatří meče. Rozhlédne se, zda ho neuvidí, ale nikde není. Potom klesne na kolena. Sáhne rukou pod tuniku. Když jí vytáhne, je zbarvená krvi. Sevře rty. Za chvilku dostane horečku. Měl by vyhledat bylinkaře a nechat se ovázat, ale bude v tomhle městečku někdo zkušený?
Zastrčí oba dva meče za pas a vyrazí k branám, které jsou zavřené. Pomyslí si, zda je to kvůli němu nebo démonům. Když se brána neotevře, odrazí se a přeskočí ji. Strážní se rozutečou, ale před ním ještě stojí jiní lidé. Vytáhne zbraň, když zavrávorá.
„Je zraněn, chlapi! Je to démon pustiny!“ zařve jeden z nich a zaútočí. Yun-ho si pomyslí, že ho boj i skok hodně vyčerpal. Přesto se postaví těmhle lidem. Je sám napůl člověk, ale nedovolí, aby ho přemohli. Meče opět roztančí svůj smrtelný tanec. Yun-ho se drží za zranění. Cítí, jak krev konečně začíná prosakovat vrstvami oblečení. Netuší, zda ho zranil Dong-oh nebo Gheenna, ale řekl by, že to byla Gheenna. Nijak se neprojevovala, tak ji věnoval méně pozornosti. Zřejmě měl jenom odlákat jeho pozornost, což se mu povedlo.
„Je neporazitelný!“
Konečně. Meče se zastaví, spojí se v jeden celek. Yun-ho ho vezme a zastrčí si ho za pas. Rozhlédne se kolem sebe. Nikdo tu není. Okna zavřená, město se jako by ponořilo do spánku. Prochází uličkami a pátrá po domu léčitele. Tam je. Zabuší na dveře, ale nikdo nejde otevřít. Vejde dovnitř. Prázdný, jako by tu bydlel duch, ale oheň ještě hoří. Zavolá, ale nikdo nedopovídá, proto si nabere bylinky, které zná. Víc se nevyzná. Zachmuřeně se vrátí do hospody, odkud vyšel. Zavře dveře i okenice od pokoje a posadí se. Stáhne si vrchní tuniku a odhalí svalnaté tělo. Zachmuřeně pozoruje ránu. Byla to Gheenna, protože cítí, že v ráně je i jed.
Řekl by, že je víc slabý od toho jedu, než od té rány. Většinou něco takového ignoruje, i když už je to pár desítek let, co ho někdo trefil. Sung-soo by ho mohl kdykoliv zasáhnou, ale neudělá to. Kde asi je teď? Odvedla ho Gheenna za povinnostmi nebo snad Císař nebes? Chybí mu. Jistě by věděl, co dělat. Zvedne se, aby rozdrtil bylinky, když se zapotácí a upadne. Sevřená ruka se pootevře a na podlahu se rozsypou bylinky. Yun-ho se podívá na stůl. Ještě kousek, aby mohl rozdrtit bylinky a přiložit na ránu. Na nic jiného nemá síly. V posledním zákmitu jasné mysli, zašeptá: „Bratříčku.“
