Nevinné zlo
1.
Oknem svítí do pokoje měsíc, v jehož září se koupe dvojice omamné krásy. I paprsky netuší na kom spočinout. Zda na plavovlasé ženě nezvyklých nádherných rysů nebo na černovlasém muži, který se k ní naklání. Sněhově bílá ruka hladí rozkošné rysy, rudé rty jsou pootevřené a zvoucí k polibku.
„Mino, má milovaná, tolik po tobě toužím.“
„I já můj pane,“ zašeptá v odpověď spíš dívka než žena.
„Miluji tě až za hrob.“
Jemná ruka s náramkem se natáhne k drsné kráse muže. Pohladí ji. Muž se zachvěje.
Pach stok je sotva únosný, ale přece jenom v tom místě, kde krysy mají svůj domov, leží postava neobyčejné krásy. Po tváři mu přebíhají sotva znatelné pocity. Ruka se chvěje, jako by chtěla něco naznačit, ale nedokáže to. Rty se chvějí jménem, které ne a ne vyklouznout. Ostré rysy patří jednoznačně muži. I přestože je místo domovem krys, on na sobě má vysoké kožené boty, upnuté kalhoty, vestu a sněhově bílou košili s drahocennými krajkami.
Ruka se sevře v pěst.
„Dej od ní ruce pryč!“
„Polib mě, učiň mě svou hned!“ šeptá dívka. Odhaluje krk s tepající žilkou. Muž sotva vnímá muže, který se objevil. Je ještě daleko, ale on by stihl. Tak lákavé moci ji nazvat svou ženou. Sice je jeho ženou, ale ještě ne úplně. „Prosím! Chci se stát navždy tvou.“
„Pusť ji, hrabě!“ ozve se zřetelněji a na dveře dopadne něco mocného.
„Van Helsing!“ zasyčí postava u dívčina lůžka. Kdyby ji učinil hned svou, už nikdy by ho nemohl potkat, ale váhá. Pohladí tvář, kterou miluje, skloní hlavu k bělostné šíji. Políbí ji. Rty rozevře ještě víc, objeví se špičáky.
„Pusťte ji!“ Do dveří se zařízne sekera.
„Kousni! Jsem celá tvá, jen tvá, můj pane!“ prosí ho dívka naléhavě.
Muž zvedne hlavu. V tom tónu je něco naléhavého, něco…
Dveře se rozletí, hrabě zvedne oči, které nelidsky zaplanou. V místnosti stojí jeho úhlavní nepřítel Van Helsing. Představoval si ho jinak. Jako staršího muže v dokonalém obleku anglického džentlmena. Ne tak syrového, ne tak mužného a odhodlaného. Zasyčí, přemístí se k němu, aby ho zabil, ale je odhozen k oknu. Zvedne se. Ucítí svou vlastní krev. Chce zmizet, když se mu do těla zakousne nesmírná bolest, která ho trhá na kusy. Zahlédne střelnou zbraň, do uší se mu zařízne Minin křik. Postaví se, udělá krok k balkonu, další, potom spadne dolů do zahrady.
„Jste v pořádku, Mino?“
„Jsem. Děkuji… Nechápu… Co…“ S tváří ukrytou v rukou pomalu se ptá jako dítě nebo žena, která se právě probudila ze snu.
„To jeho kejkle s vámi. Odpočiňte si. „Pane Harkere, je v pořádku. Potřebuje jenom zotavit. Myslím, že ji omámil, ale teď co je pryč, je po iluzi.“
„Je mrtvý?“ Van Helsing se vykloní z okna, sundá si klobouk. Měsíční paprsky ozáří starší, ale ještě ne úplně starou tvář, strniště, uštvaný výraz v očích. Van Helsing se pokřižuje.
„Ano je mrtvý. Omlouvám se za dveře, ale bylo málo času.“
„V pořádku, hlavně, že Mina je v pořádku. Holčičko, jsi v pořádku?“ optá se ji starostlivě starší džentlmen v sametovém županu.
„Tati? Kde… Ano. Díky bohu. Zdál se mi divný sen.“
„To je v pořádku. Nechám u tebe chůvu s paní Pembrokovou, ano.“
„Děkuji, otče. Bože, je mi slabo. Pánové, můžete odejít?“ požádá je tiše. Je bledá jako stěna, v očích únava, ale ruce zatíná v pěst.
„Samozřejmě, omlouvám se madam.“ Van Helsing si narazí na hlavu široký klobouk. Vyjde z dívčiny ložnice. Za ním její otec, který ho vede do pracovny. Posadí ho k stolku, oběma nalije po skleničce.
„Je opravdu mrtvý?“
„Je, díky bohu. Tahle puška co mám, je speciálně vyrobená pro lov upírů. Má vysvěcené kulky naplněné svatou vodou, kterou mi požehnal samotný papež v Římě. Sám je vyrábím ve své laboratoři. Plášť kulky je směs olova a stříbra, které na ně má zničující účinek. Ještě žádný upír ji nepřežil, ale i tak byste měl dbát o svou dceru více. Je poznamená upírem, proto bude lákat další. Nejhorší budou první dva týdny.“
„Chápu. Udělám vše, co mi doporučíte. Zůstanete delší dobu v Londýně, profesore?“
„Ano. Už moc dlouho cestují. Potřebují si odpočinout.“ Usměje se a jeho rysy se zjemní. „Stýskalo se mi po Londýně, víte.“
„Rád bych vás přivítal ve společnosti jako prvního. Pozítří pořádám malé soaré, přijdete?“
„Velmi rád, ale teď půjdu. Kočár na mě čeká.“
„Samozřejmě, promiňte. Já vás zdržují, zatímco musíte být unavený. Nevím, jak poděkovat.“
„Nic se neděje. Ale málem bych zapomněl. Do slečniny ložnice dejte víc zrcadel, taky nějaký česnek a nad postel zavěste kříž. To by mělo odradit všechny upíry.“
„Děkuji ještě jednou. Bez vás bych byl ztracený.“ Podá mu ruku. Van Helsing ji přijme, potřese. Vezme pušku, klobouk dá na hlavu a v doprovodu svého hostitele vyrazí ke kočáru, který na něj čeká. Na kozlíku sedí shrbený muž v dlouhém kabátě.
„Jedeme domů, Johne.“
„Samozřejmě. Bylo na čase!“ dodá pro sebe, mlaskne a pobídne koně. Zkušeně kočár vede pryč.
„Pane, pane, probuďte se! Igor není rád sám!“
Postava se zachvěje, jak k němu pozvolna pronikají slova. Otevře oči. Jsou matné, jak v první chvíli netuší, kde je, ale potom jeho ostré smysly prozradí povahu místa.
„Igore?“
„Pán vstal! Igor šťastný. Igor sem odvléct pána. Dobře udělat?“
„Ano, děkuji.“ Sáhne si na ránu. Není tam, ale tu bolest ještě stále cítí. Rysy ztvrdnou. Rozhlédne se po svém domově. Londýnské stoky plné špíny, výkalů, krys a lidských trosek. A mezi nimi on: Hrabě Dracula, nejvyšší mezi upíry. Zvedne se.
„Igore, musíme pryč.“
„Igor říká ano. Pojedeme domů na hrad, pane?“
„Ne. Musíme něco zařídit.“
„Igor poslechne, ale Igor není šťastný, pane. Potřebujete krev.“
Dracula se zamračí. Bez krve by se tak rychle neuzdravil, nebo spíš by to nepřežil. „Přivedl jsi mi někoho.“
„Ano, pane. Igor našel jednu ženu. Šla za měďák sem dolů. Její tělo je v stokách.“
„Výborně. Nejprve domu, potom se postavíme svým nepřátelům.“
„Van Helsing je v městě, pane. Igor ho viděl. Igor ho zabít.“
Dracula zpozorní, chytí se za hlavu, potom se rozpomene. „Igore, musíme zničit velké zlo.“
Igor přikývne. Svého pána bezmezně miluje a je mu oddaný, až za hrob. I přes malou hrbatou postavu je velmi silný. Jeho tvář je šeredná, ale je to jen dobře, protože vzbuzuje hrůzu. „Igor, chápe. Musíme zničit Van Helsinga. Igor pomůže.“
„Děkuji. Musíme se vydat do jednoho vězení.“
„Pane, Igor nemá rád vězení,“ namítne.
Dracula se usměje. „Já taky ne, příteli. Už nikdy se nenechám uvěznit, ale v Toweru je dýka, která dokáže usmrtit zlo. Aspoň v to doufám.“
„Ano, pane?“
„Vyprávěl mi to můj otec. Pojď, ukážu ti to.“ Vyjdou z místnosti, kam ho po zranění dovlekl Igor ze zahrady. Nesl ho na hrbu skoro hodinu, než našel klidnější a suché místo. Potom sem přivedl ženu, která hraběte zaplavila svou nečistou krví. Věděl, že by se hrabě nikdy takového stvoření nedotkl, ale nic lepšího nesehnal. Bez hraběte nebyl nic – pouhá nula. S ním byl mocný.
Vyjdou ven. Hrabě se upraví, podívá se na oblohu, která je jak zvykle pod mrakem. Bude pršet? Kdo ví. Mávne na drožku, která zastaví.
„Tower.“
„Jak račte, vašnosti.“
Dracula mu hodí penci, kterou ruka kočího obratně chytí. Mlaskne na herku. Hrabě se dívá. Ještě není plný sil, proto nechce využívat své schopnosti. Tak Van Helsing je v Londýně. Zajímalo by ho, zda se o jeho smrti už jeho poddaní dozvěděli, ale on se jim ukáže v celé své kráse.
Mina, jeho žena. Musí ji zachránit. Musí. Sevře ruce do pěsti, když si vzpomene na její polibek, na její krásu. Miluje ji, jako žádnou jinou.
„Tower. Dvě pence.“
„Tady máš!“ Dracula pohlédne k stavbě. Projde kolem stráži, jako by tam nebyly, ale ani oni ho nevidí. Projde všemi chodbami, až k obyčejným dveřím, které už nikdo po staletí neotevřel. Dotkne se jich, Jako na povel se otevřou. Vejdou s Igorem dovnitř.
Uprostřed v kruhu jasně září dýka.
„Pane, proč tady?“
„Nevím, Igore.“
„Vezmeme dýku, zabijeme Van Helsinga.“
Dracula si povzdechne. „Není to tak snadné,“ řekne klidným hlasem. „Dýka je chráněna třemi rytíři kulatého stolu, tak mi to vykládal otec.“
„Nejsou tu. Igor je nevidí. Igor vidí brnění.“
„Přesně tak. Jsou tu jejich skořápky, protože jejich duše sídlí v jiném světě, ale pokud jim nedodáme to, co nemají, potom nikdy dýku nezískáme. K tomu potřebujeme… Budeme potřebovat někoho, kdo se vyzná. Někoho, kdo není zlý. Někoho, kdo umí bojovat se zlem.“
„Kdo, pane? Igor ho chytí a přivede!“ Poskočí samou radostí, že může něco udělat.
Dracula se usměje, jeho rysy se zjemní, ale jen na okamžik, protože ztvrdnou, jak ho rána zabolí. „Potřebujeme Van Helsinga!“ pronese pevně.
„Nechápu, pane. Igor je hloupý. Van Helsing ublížit pánovi. Igor hloupý… hloupý… hloupý.“
„Nevadí, ale teď pojedeme domů.“ Vyjde z Toweru, jako když přišel. Odchytí další drožku a kočímu nadiktuje adresu svého domu v módní čtvrti Rose Square. Vystoupí před domem, neklidně se podívá na oblohu. Nesnáší to, protože je omezen slunečním svitem víc než čímkoliv jiným. Tak rád by viděl planoucí slunce, ucítil paprsky na tváři, ale to jediné nemůže. Vejde do domu, lehne si do rakve, v které je hrst zeminy z jeho rodné země. Z ní načerpá svou sílu a plně se uzdraví. Jeho tělo s prvním vycházejícím paprskem strne, spojené ruce spočinou klidně na břichu. Ostré rysy se uvolní. Jen jemný záchvěv oči pod víčky, dává tušit, že hrabě sní. Igor vše překontroluje, potom si jde taky lehnout.
Hudba se ozývala ze salonu, na jeho chřípi ostře útočily pachy přítomných. Jak to nesnášel, ale dál se choval jako hrabě Dracula z daleké Transylvánie. Usmíval se na kolemstojící a přemýšlel, která nebo který bude jeho další oběti a pak ji uviděl. Byla jako holubice, jako jaro mezi špínou. Zářila mezi ostatními jako královna. V tu chvílí se rozhodl, že bude patřit jemu a udělá ji královnou všech upírů. Nechal se ji představit a zatančil s ní dva valčíky, což věděl, že vyvolá pobouření mezi dámami, ale on na to nehleděl. Uchvátila ho, milovala ho.
„Miluji tě, Mino.“
„Já taky, polib mě,“ řekl odvážně. Políbil i v koutě zahrady, kam ji nepozorovaně odvedl. Už tehdy se mohla stát jeho, ale jen ji pouze okusil. Naznačil, kým je, co bude chtít, ale ona chtěla víc. Miloval ji jako nikoho jiného. Tu zářivou krásu, která se dotkla jeho srdce. Nikoho jiného neviděl.
Proplouval s ní v náručí londýnskou smetánkou, aniž bys si čehokoliv všímal.
Potom se objevilo jméno Van Helsing. Bylo mu to jedno, viděl jen Minu.
Mina, jeho žena.
Rty se usmějí, tělo se zachvěje, strnulost poleví a on ožije. Ze rtů sklouzne jméno. „Mino.“
„Igor je tu. Igor se těší.“
„Jistě. Oblek?“
„Čeká, pane. Igor si dál záležet.“
„Rozumím. Hosté?“
„Už se sjíždějí, pane hrabě. Tady!“ Dracula se svlékne. Objeví se bělostné tělo šelmy. Protáhne se. Přejde k obleku. Nenávidí je, ale musí je mít. Obleče se sněhové bílé košile, od které se odráží černé polodlouhé vlasy, které si sváže staromódním způsobem – stužkou. Dámy z nějakého důvodu to miluji. Navleče si kalhoty, které mu padnou jako ulité, černé boty vyleštěné šampaňským. Vestu decentně zdobenou světlejším vzorkem. Žaket. Postava, kterou milují ženy a krejčí nenávidí.
„Pane, už jsou tu.“
„Samozřejmě, jak jinak.“ Upraví se v zrcadle, i když se nemůže vidět. Otočí se k Igorovi.
„Dokonalé, pane!“ V malých očích září obrovská láska. „Ještě tady, pane!“ Sklepne malé smítko z kabátu. Hrabě Dracula se usměje, potom jeho tvář zpřísní. Cítí se jak před tím poraněním. Neví, proč není mrtvý, ale je vděčen. Van Helsing, až splní svou úlohu, zemře.
Vyjde z ložnice. Z přijímacího salonu cítí obavy, dohady, pach upírů. Přišili všichni. Nikdo by se nedovážil nepřijmout pozvání nejmocnějšího upíra.
„Vítejte!“
„Není mrtvý? Van Helsing ho nedostal? Žvásty…“
Na tváři hraběte je spokojený úsměv. Přijdou k němu dvě krásné ženy. Jsou nové a jejich chřípí jsou rozšířeny touhou po něm. Políbí jim ruce, podívá se jim hluboko do očí. Jsou sice v moci svého pána, ale on je pánem všech, ale je tu ještě Mina se svou dokonalou krásou. Ona je jeho vyvolenou.
„Vítejte.“
„Nemáte být mrtvý?“ optá se ho drze blondýnka Charlotte, jmenuje se, rozpomene.
„Já?“ Zasměje se. „Jak vidíš, nejsem.“ Pak zpozoruje jiné rysy. Plavé vlnité vlasy, bílé zuby, dokonale tělo, trochu znuděný, až výsměšný pohled. Mávne rukou, všichni ustoupí. „Vítej!“ políbí ho na plné rty. Polibek je opětován.
„Omluvte mě, ale mám něco na práci.“ Odvádí si muže sebou. Nevšímá se úšklebku, šokovaných výrazů ani dohadů a pomluv.
„Proč? Nepropustil jsi mě?“ ozve se plavovlasý muž, aniž by byl šokovaný nebo dal na sobě něco znát. Naopak v očích září spokojený výraz.
„Nejsi tu kvůli tomu, i když bych rád. Van Helsing a Zlo.“ Vysloví to důrazně. Plavovlasý muž se uvolní. Posadí se do knihovny, kterou ohřívá oheň v krbu. I když nemusí, ale vše je jen zdání, klam a faleš, která má dodat zdání, že zde bydlí lidé.
„Je ve městě. Schovávám se,“ prozradí plavovlasý muž rozpačitě.
„Ty?“
„Ano já. Nech toho. Nechci skončit jako mrtvý, i když teoretický jim jsem.“
Hrabě nalije oběma po skleničce koňaku. Skleničku zahřeji dlaněmi, až se vůně rozvine po místnosti. „Chápu. Mina Harker?“
„Hlídají ji jako oko v hlavě. Kolem ní jsou vystavěné neprostupné spirituální zdi, ale i strážci. Nikdo, ani ty se k ní nepřiblížíš.“
„Chápu. V Londýně přišlo Zlo. Už po několikáté.“
„Vím, ale neznám původce. Nikdo ho neví, pouze cítí jeho moc.“ Oba se na sebe podívají. Zlo, které může zničit nejen je samotné, ale lidi, jejich potravu.
„Já vím, kdo to je.“
Plavovlasý muž zvedne hlavu. „Kdo?“
Hrabě zavrtí hlavou. „Později, ale musím se spojit s Van Helsingem. Tobě to řeknu, protože ti věřím, ale těm druhým ne.“
Muž sklopí hlavu. „Jsem tvým věrným poddaným. Víš, že se mnou si můžeš dělat, co chceš, ale proč s tím zabijákem?! Zabijí nás! Vyhledává. Mnozí z nás jsou štvanou zvěří. Nemáme ho zabít?“
„Až potom, můj drahý příteli. Nejdřív ho využijeme, potom oslavíme svatbu.“
„A jeho smrt.“
„Ano.“Nakloní se k němu. Sála z něho sexuální přitažlivost. Světlovlasému muži se rozšíří oči, odloží skleničku, sundá si oblek. Lehne ve vyzývavě poloze na koberec a jedním pohybem si přejede dokonale tělo. Nabízí se, jak by pro nikoho jiného to neudělal. Touží po svém pánovi. Hrabě nakloní skleníčku a polije ho koňakem od jeho nádherných rtů až po klín. Jantarové kapičky skanou po hříšném těle, ale on odhodí skleničku, až se roztříští. Svlékne se, klekne si k němu a jazykem začne sbírat z těla zlatisté krůpěje. Jednu podruhé, jemně rafinovaně, až tělo se pod ním svíjí touhou.
Oheň z krbu je osvětluje, tančí po nahých tělech, které se spojí v milostném rytmu starým jako lidstvo samo. Hlavy zvracené potěšením, rty vybízející k polibkům. Hladové doteky, které nevybíravě si přisvojují toho druhého. Záblesk rudé barvy, železitá pachuť krve se mísí s touhou. Nevybíravé proniknutí, vzlyknutí, když ho druhý zaplní. Záda s rudými krůpěji krve, rozjitřují smysly ještě víc.
„Miluji tě!“ zazní výkřik v extázi starší než lidstvo. Ochabnuté tělo v náručí toho druhého. Lenivé pohlazení, úsměv na pyšných rtech.
„Já vím, můj příteli. Miluji tě taky.“
„Ale ji víc.“ Nerad se rozpojí, ale lehne si na kožešinu, která je tu zválená. Lačně i s ukojeným výrazem pozoruje tělo hraběte. Tolik rozkoše, tolik žádostivi, tolik toho mu dává.
„Žárlivost? Víš, že nemusíš. I když jsem tě propustil, nikdy jsem tě od sebe neodehnal. To jenom ty jsi chtěl volnost, nebo snad toho teď lituješ?“
Muž se otočí, odhalí kouzelnou křivku zad a vyšpuleného zadku. „Ne. Je tu ještě někdo jiný?“
„Ne.“
„Lžeš.“
Hrabě se zamračí. „Nelžu.“
Plavovlasý muž přimhouří oči. „Už dlouho, můj pane, jsi po mně nezatoužil, ale dřív jsi mě brával do své náruče často.“
Hrabě ho chytí za vlasy, zvrátí mu hlavu, až muž zaúpí bolestí. „Moc si dovoluješ.“
„Mi…Miluji… tě.“
Hrabě ho pustí, potom se dotkne jeho zad. „Nevím sám. Cítím neklid.“ Polibek na bělostnou šíji, pohlazení. Hrabě roztáhne nohy, nechá k svému klínu sklonit světlou hlavu, která ho pohltí do svého tepla a rozehraje veškeré umění, které se za staletí naučil. Hrabě zasténá a vyvrcholí. Přimhouřenýma očima se dívá, jak se jeho milenec se ukájí. Bylo ochuzení o světlo, ale dostali moc rozkoše, chtíče takové jaké lidé nikdy nepoznají.
Pohladí ho a drsně políbí, až se objeví v koutku úst krev. Potom vstane. Musí dnes získat první věc, aby mohl získat dýku, kterou použije a to velmi brzy.
„Budu je držet od tebe z dálky.“
„Přesně to chci, mon ami.“
Muž se usměje. Položí si ruku na srdce, ukloní se, sebere své svršky, potom plavně jako kočka odejde, aniž si dělá něco ze své nahoty. Hrabě se za ním dívá. Je nádherný, ale v něčem má pravdu. Po mužském těle nezatoužil už hodně dlouho. Něco se děje, ale co? Zadívá se z okna ven. Je měsíc, i když nízko letící oblaka ho občas zakryjí. Musí dnes získat první část zbroje a to helmu, protože meč získat nemůže.
Vyrazí před dům, aniž by se rozloučil se svými hosty, kde čeká jeho kočár. Na kozlíku sedí Igor, v ruce opratě dvou koní černých jako smůla.
„Kensal Green.“
„Ano, pane hrabě. Igor má rád hřbitovy. Hyjé!“ Nad hlavami koní práskne bič. Dracula klidným zrakem se chvilku dívá po osvětlených domech, kde se konají večírky zdařilé i méně zdařile, podle toho kdo na něj přišel. Zatáhne záclonku, pohodlně se opře do černého sametu. Celý vnitřek kočáru je vyveden v černé s rudými polštáři. Hrabě se líně usměje, když si vzpomene na Minu, jejíž krása zde zářila jak drahocenná perla. Ještě lépe by se v tomto interiéru vyjímalo její nahé tělo, ale to mu bylo znemožněno. Minu zachrání, ale k tomu potřebuje tu dýku a bohužel Van Helsinga. Nebýt jeho, mnoho věcí by se nestalo, ale nemá cenu vzpomínat na minulost, protože stále je tu možná budoucnost. Kočár zastaví.
Hrabě vystoupí, rozhlédne se kolem. Miluje hřbitovy, jejich tichou atmosféru, vůní tlejících těl a listí. Obzvláště jsou krásné v noci za úplňku, kdy démoni, zlé bytosti a upíři vycházejí. Ta vůně, atmosféra je jedinečná. Mině by se určitě líbila procházka mezi bílými náhrobky andělů a madon. Procházeli by se a nikdo by se neodvážil dotknout jejich majestátů.
„Pane, slunce. Igor je nemá rád.“
„Vím to.“ Nelidskou rychlosti se proplétá mezi hroby k jižnímu cípu hřbitova. Cítí na sobě oči nočních lovců, ale nechávají ho na pokoji. Míjí náhrobky slavných i bezvýznamných duší. Zastaví se před kryptou. Je stará, ale pevně stojí, protože chrání přilbici jednoho z neznámých rytířů kulatého stolu. Tak mu to vyprávěl otec a ten by mu nelhal neboť s nimi i proti nim bojoval. Nadechne se a zarazí se.
„Tak jsi přece jen živý!“
„Van Helsing.“
„Profesor Van Helsing,“ opáčí klidný hlas.
V Draculovi se vše napne s chutí po něm skočit, zakousnout se mu do krku, aby poznal jaký je život upíra. Ovládne se, protože před sebou uzří Minu. Musí ji zachránit. Vypadá jinak než v Minině pokoji, napadne ho, když si prohlíží dlouhý plášť, pečlivě učesané vlasy, oholenou bradu. Na očích má brýle, za kterými jsou modré oči. Vysoká štíhlá svalnatá postava napovídá, že to není člověk, který je zvyklý zahálce.
„Co tu děláš?“
„Co ty?“ opáčí trochu jízlivě Dracula. Nechápe, proč tu mluví, když by se měli pozabíjet. Touha ho usmrtit převládne, skočí, ale opět je odražen. Zasyčí, olízne si rty. Nechápe, že má tak mocné ochrany, že ani on je nedokáže zvládnout.
„Zabiju tě.“
Hrabě se postaví, upraví se od listí. Znechuceně si pomyslí, že touha zabít ho se nějak vypařila, i když ta chuť tu stále je.„Co spolupracovat?“
Van Helsing zalapá po dechu. „Cože?“
„Spolupracovat. Neznáš to slovo?“ optá se posměšně.
„S tebou?“
„Ano se mnou. Mina je v nebezpečí a já ji chci zachránit.“
„Tím, že z ní vysaješ krev? Ne. Proč chceš pomoct?“ optá se zvědavěji, když pochopí, že mu nemůže ublížit, i když kdo ví.
„Ve městě je Zlo, jistě o tom víš.“
Van Helsing přimhouří oči. „Které myslíš? Vás? Vlkodlaky? Čarodějnice?“
„To nejstarší Zlo, abych upřesnil,“ řekne klidně hrabě. Neklidně se podívá na oblohu. Má ještě čas, ale ne tolik, kolik by si přál. „Přeje si jedno. Zničit svět. Vás lidi a vládnout temnotě s dušemi, které kvílí utrpením.“
„Něco jsem zaslechl,“ připustí neochotně. „Jen nechápu, co je vám potom.“
Hrabě se ošije. Nemůže mu říct, že lidi jsou jen obyčejná chátra vhodná akorát k tomu sloužit jako potrava. Je tu sice pár jedinců hodných se stát upíry, ale musí si to nejdřív zasloužit. „To tě nemusí zajímat, ale tebe by to mělo zajímat.“
„Zajímá, ale udělám to sám!“
Smích, který se rozezní mezi náhrobky, zní děsivě. Van Helsing zrudne, protože pochopí, že se mu vysmívá.
„Jak chceš je zničit? Jak?“ ptá se s vyceněnými špičáky, ale přitom ležérně. Van Helsing pochopí, že je nesmírně pobavený jeho naivitou.
„Nevím, ale přijdu na to!“
Hrabě zvedne ruku k obloze. „Máš na to dva dny, než bude zatmění měsíce. Stihneš to?“ otočí se k hrobce a plnou sílou udeří! Van Helsing vykřikne, ustoupí, aby ho nezasáhla cihla nebo kámen. Hrabě zběsile prohledává hrobku, potom vítězně zavyje. Z kostry sebere helmici, kterou doslova musí vyrvat z bílých prstů. Zvedne ji k obloze. Van Helsing na něj udiveně hledí. Hrabě se k němu otočí, oči planou vítězstvím.
„To je jedna z věcí, která nám pomůže, tak co pomůžeš mi?“
Ohromený Van Helsing přikývne.
„Jdeme!“ Vykročí s přilbicí k východu hřbitova. Profesor za ním, ale vůbec nechápe své počínání, ale jak tam stál, přesvědčil ho. Nikdy ho tak nádherného a živočišného neviděl. Sálala z něj ohromná síla, která vše pohlcovala. Nezná důvod jeho jednání, ale dnes v noci zaslechl povídání mezi hroby o temné síle, která se probudila. Z hlasů zněl strach. Nechápal ho, ale pokud má obavy i někdo tak mocný jako hrabě, potom nemůže ji brát na lehkou věc. Bude s ním spolupracovat a až zlo potřou, potom ho definitivně zabije.
„Nastup!“ přikáže mu jako lokajovi.
„Nejsem váš lokaj, hrabě,“ opáčí profesor.
Ten se na něj podívá. „Lokaj by běžel za mým kočárem. Jedeme k profesorovi, Igore.“
Igor pobídne koně k rychlejšímu kroku. Neklidně se podívá na oblohu, ale ta je zatím černá jako temnota.
Van Helsing se usadí do sametu. V skrytu duše obdivuje hraběcí vkus. Ten kočár je nádherný. „Takže co mám udělat?“
„Sehnat zítra přes den meč.“
„Kde?“
„Ve Westminsterském opatství. Bohužel nevím, kde je, ale myslím, že to zvládnete!“ Nakloní se k němu a podívá se do modrých očí. „Nebo snad ne?“ popíchne ho, přestože nechápe, proč to dělá.
„Je poněkud rozsáhle,“ nedá se zastrašit Van Helsing.
„Co tě chránilo předtím, ale teď ne?“
Van Helsing se usměje. „To je tajemství nebo snad si myslíte, že vám je prozradím? Máte mě za hlupáka?“
„Ne. Naopak. Za nebezpečného člověka.“
„Děkuji za poklonu. Jak ten meč vypadá? Jistě tam nebude jediný.“
„Poznáte ho. Bude prostě jiný. Tady si vystupte. Vzal bych vás ke mně domu, ale pochybuji, že byste se tam cítil pohodlně.“ Kočár zastaví před profesorovým domem. Dveře se otevřou a v nich stojí muž.
„Pane?“
„Jsem v pořádku.“ Oba se dívají za kočárem. „Zvláštní…“
„Upír, pane?“
Van Helsing se zadívá na oblohu. „Ano, asi ano. Půjdeme spát. Zítra mám práci.“ Zajde do domu. Zvláštní muž, kterému nerozumí. Proč chce zachránit mravence? Lidé totiž v jeho očích nic jiného nejsou. Vejde do ložnice, sundá si těžký kabát, potom sako. Objeví se hedvábná košile pokrytá znaky. Svlékne ji, prohlédne znaky, ale jsou v pořádku. Pečlivě ji rozloží na židli a vzpomene si na šamana, který je nakreslil. Od té doby, kdykoliv na něj upír zaútočí, ty znaky ho odrazí. Věří jim víc než česneku nebo stříbru. Jedině co je mocnější, je sluneční světlo a svěcená voda, ale ani ty věci nefungují na nejmocnější upíry. Musí zajistit proti nim účinnější zbraň. Vklouzne pod pokrývky se stejnými znaky. Klidně usne.
Hrabě se pohodlně rozvalí v kočáře. V ruce ho tíží přilbice. Je ji nadšený, ale do nosu se mu vtírá jiná vůně, která překrývá všechny ostatní. Po chvilce si uvědomí, že je to profesorova. Musí přiznat, že je velmi vzrušující. Nadechne se jí. Afrodiziakům, ale jaké? Nezná je, ale je smyslné, vzrušující, sexy. Takové, které vzbuzuje se milovat celou noc. Uvědomí si, že už je cítil předtím, když byl s Minou, ale sotva ji zaregistroval. Teď se mu to vybavilo naplno. Rozkošná vůně.
„Pane, jsme doma.“
„Výborně, Igore. Ustáj koně a vrať se. Máš na zítra práci.“
„Igor šťastný, Igor hned bude nazpět.“ Mlaskne a kočár se pohne. Hrabě Dracula vstoupí dovnitř, kde jsou další upíři. Uchechtne se. Kdyby teď po jeho boku uviděli Helsinga, nejspíš by si mysleli, že zešílel.
„Vítejte, hrabě.“
„Bellisima, madono mia,“ zalichotí půvabné světlovlásce. „Čekáte na mě?“
„Caro, samozřejmě že ano. Nebo snad nejsem dost žádoucí? Ne tolik jako Antonio?“
„Antonio je můj přítel, cara. Můj dlouholetý, abych upřesnil, ale musím s lítosti oznámit, že dnes ne.“ Nechá ji stát uprostřed sálu. Z některých rozkošných úst vyjde posměšek.
Světlovlasá žena zůstane jako opařená. Byla si tak jistá nejednou nic.
„Copak má drahá, nepovedlo se to?“
„Antonio. Proč ty?“ Bouchne ho do hrudě, ale jako by praštila do skály. „Ty můžeš a já ne?“
„Hrabě si vybírá ne ty, madono. Pojď tančit nebo snad vyrazíme na lov?“
Ženě se zalesknou oči. „Ano. Lov. Budeš mě doprovázet?“
„Samozřejmě, madono. Pojď.“ Vezme ji za ruku a do nočního Londýna vyrazí nádherný světlovlasý pár toužící po krvi.
Igor je zpět, pane. Igor čeká na vaše… ehm rozkazy.“
„Budeš zítra sledovat Van Helsinga v opatství. Ty tam můžeš, ale já ne.“
„Chápu, pane. Igor bude sledovat Van Helsinga. Igor šťastný, že může pánovi sloužit.“
Hrabě nic neřekne, ulehne do rakve, zavře oči. Igor tiše vyjde z ložnice. Musí zařídit spoustu věci. Shrbená postava vyjde do ulic. Pospíchá k domu toho otravného hmyzu. Schová se do křoví, aby nezmeškal pánova nepřítele. Nechápe, proč to jeho pán dělá, ale Igor je šťastný, když může sloužit. Udělá pro něj vše. Je jeho otrokem, dokud bude hrabě živý. Usměje se, až vykouknou zažloutlé zuby. Svítá, potom zpozoruje v domě pohyb. Vykoukne. Ještě nevychází. Opět zaleze do křoví, ke kterému přiběhne pes, který zvedne nohu a počůrá mu boty. Chce ho potrestat, když si připomene, že pán nemá rád rozruch.
Van Helsing se zatím v klidu nají, přečte noviny, ale stále váhá, zdá má hraběte poslechnout. Je to přece jenom jeho nepřítel. Neví, jak se má zachovat, ale je pravdou, že zlo tu je. Jenže proč by ho hrabě ničil? Jaký k tomu může mít důvod?
„Pane, zpráva!“ Osobní sluha mu na stříbrném tácku podává dopis.
Profesor zaváhá. „Kdo ho přinesl?“
„Žena. Byla celá zahalená. Nebylo ji vidět do tváře. Chraptivým hlasem mi sdělila, že to spěchá.“
Upírka to nemohla být, vlkodlaci vylézají taky za noci. I ostatní bytosti mají radši tmu než světlo. Taky kdo to může být? Vezme ozdobnou dýku ve tvaru kříže s rubínem v rukojeti a dopis. Už podle omaku pozná, že je to drahý pergamen, který se už dnes nevyrábí. Opatrně ho rozevře. Nic v něm není. Odloží dýku, opatrně pootevře. Už kdysi byl nemile překvapen dopisy, které přinášely podezřelé osoby.
„Londýn se ponoří do tmy vkrátce, aby tma zapanovala nad světem. Pomozte nejvyššímu, aby mohl úkol dokončit.“
Písmo je elegantní, ale dost starosvětské. Odloží ho. Je snad od hraběte? V duchu to zamítne. Nejspíš ne. Dopis ho nabádá, aby svému nepříteli pomohl, ale má to skutečně udělat? Chápe, proč jeho pomoc potřebuje. I tak mocnému upírovi by neudělalo dobře, kdyby se objevil v opatství. Takže jsou přece jenom místa, kam se bojí nebo snad ne? Proč žádá jeho pomoc? On, který může vše.
„Johne!“
„Pane?“
„Vyrážíme do Westminsterského opatství. Připrav kočár.“ Bude lepší, když bude mít odvoz. Nikdy neví, co se může stát.
„Ano, pane.“
Profesor dočte noviny. Oproti jiným dnům je velký nárůst vražd, loupeží a některé z nich jsou dost otřesné. Bohužel ne všechny mají na svědomí nelidské zrůdy. Pečlivě je složí a pohodí vedle tácu. Z židle vezme sako, které si zapne na košili se znaky. Vezme ještě hůlku, v které se skrývá kord. Široký klobouk, který si zvykl nosit v Americe. Vyrazí směrem k opatství. Neví, kde je má hledat, ale najde to. Vybaví si včerejší den. Byl chladný jako kámen, ale sexuální přitažlivost z něj sálala, že by se mohl popálit. V tom jeho kočáru vypadal jako perla, kterou jen odkrýt, aby zazářila.
Usměje se svým hloupým myšlenkám. Ženy ho nezajímají a většina mužů je tak… nepřitažlivá. Rozhodl se veškerý svůj čas a um věnovat vědě. Když odkryl přítomnost nestvůr, hlavně upírů, rozhodl se proti nim bojovat ze všech sil. Tento boj ho stojí veškerý čas a síly. Na hlouposti, jako pokusit se někoho získat, na to nemá čas ani chuť. Teď musí zabít znovu hraběte Draculu.
Kočár zastaví. Van Helsing vystoupí z kočáru. Na to, že je den, je málo slunečního světla, dokonce slunce zalezlo. Podívá se na velkolepou stavbu, v které se odehrávají korunovace i pohřby anglických králů. Vejde dovnitř. Nepovšimnut spěchá chodbami do knihovny, která tu je zřízená pro potěchu mnich. Jeho rychlé kroky se rozléhají posvátným místem, až ke dveřím do kterých vstoupí. Nedechne se vůně knih a vědění. Vždy říkal, že vědění má svou vlastní specifickou vůní, která mu leckdy způsobí orgasmus. Rozechvělé, jako vždy, přebíhá po vysokých policích plných knih. Kdyby Anglie měla jít k čertu, bylo by to první, co by zachraňoval.
„Vítejte.“
„Bratře, potřebuji pomoc.“
„Jako vždy a těm, kteří přicházejí v míru, lásce pomohu rád. Zkoumám tvou práci a jsem rád. Na tomto světe je dost zla, které potřebuje muže, jako jsi ty. Co tě k nám přivádí, můj synu?“
„Prastaré zlo beze jména.“
„Neexistuje nic takového.“
Van Helsing se zamyslí. Mnich má celou knihovnu přečtenou, jeho vědomostí se nemohou vyrovnat nikomu, snad jedině někomu, kdo žije staletí. „Pak chtěl bych vědět, zda v opatství existuje meč, který nemá jméno, je obyčejný, ale přesto zvláštní. Můžeš mi říct, zda existuje?“
„Zbraně!“ vybuchne, ale vzápětí se zklidní. „Zbraně jsou prokletím. Jsou duší všeho zla. Měl bys to vědět, ale přesto existuje, ano je tu jeden meč, který září do noci, ale nevíme, kde je.“
„Nechápu.“
„Jsou to jen pověstí, legendy bratří, kteří ho spatřili. Prý proplouvá chodbami jako přízrak. Nikoho nenapadne, všechny míjí. Povídá se, že dokáže projít dveřmi i kamennými zdmi. Jeden mladý novic, dokonce povídal, že prošel jim, ale přesto neměl na sobě škrábnutí.“
„To bude on.“
„Ale neporadím ti jak ho získat. Někdy je vidět často, někdy celé měsíce se neukáže. Je jak bludný rytíř za grálem.“
„Chápu, ale já ho musím najít ještě dnes.“
Mnich přikývne. „Neporadím ti, ale můžeš tu hledat.“
Van Helsing se kolem sebe rozhlédne. „Co je to za meč?“
„Kdo ví, synu. Kdo ví, ale nechce ublížit. Hledej ho, a pokud jsi dobrým člověkem, uvidíš ho.“
Van Helsing si pomyslí o nemožném úkolu. „Mohu ještě jednu otázku?“
„Jistě.“
„Kde se nejčastěji vyskytuje?“
Mnich se usměje. „Učil ses dobře. V křížových chodbách, většinou západní části.“
„Děkuji ti, otče.“ Mnich za ním hledí. Jeden z jeho žáků než odešel sem. Doufá, že meč najde, i když podle něj zbraně jsou příčinou veškerých neštěstí na zemi.
Van Helsing si to zamíří k západní chodbě. Najednou uslyší zvony. Poledne? Tak brzy? Čas ubíhá rychleji než by chtěl. Je zima, za chvilku zapadne slunce, noční stvoření se probudí. Schová stříbrné hodinky s vyrytým křížem do kapsičky tmavohnědé brokátové vesty. Je zde, ale kde má hledat meč? Povzdechne si. Rozhodne se chodit. Mohl by se modlit, kdyby věděl, že ho to přivolá, ale nějak pochybuje nad tím.
Nervózně začíná klít v latině, kterýž jazyk má rád. Neví, co dělat. Opře se o zeď, začne do ní bušit hlavou. „Kde může být? V těchhle místech není nic. Žádné tajné komnaty, žádné tajné schody, úkryty. Nic. Tak kde může být? Jsou tu jen hroby,“ bručí si pro sebe. „Létající meč. Kdo to kdy viděl?
Přestane, začne holí ťukat, když se ozve zajímavý zvuk, ale brzy zjistí, že je to jenom tlustší zeď? Kde jen může být.
Ťuk. Ťuk.
Chtěl by tu mít hraběte. Rozvalil by opatství jednou ránou. Zničehonic se zastaví čas. Van Helsing má pocit, že se na něj někdo dívá. Otočí se a pokřižuje. Za ním je vidět meč, který vylézá ze zdí. Klesne na zem, nevěřícně se na to dívá. Doslova se prodírá kamením. Už je venku, potom se zastaví a putuje dál. Vstane a vrhne se k němu. Ruka chytí hrušku, projde ji a zarazí se. Dívá se na prázdnou ruku.
„Ne!“ zařve vzteky s hlavou zvrácenou ke klenbě. Ztuhne, natáhne ruku. Jak? Dívá se na strop, na kterém je rýha. Čerstvá. Podívá se dolů, ale nic. Nerozumí tomu, ale ví jedno, potřebuje řebřík. Rozeběhne se do zahrady s vědomím, že má málo času. U malé kůlny najde opřený řebřík. Vezme ho. Opře ho o zeď. Začne šplhat. Prsty se dotknou podivné rýhy. Je jich hodně, sotva viditelné. Tak to jsi ty, ale odkud? Se skřípajícími zuby, přesune řebřík. Jde dál a dál. Najde místo, které je jiné než ostatní. Jako by se sem sbíhaly všechny rýhy.
Zatlačí a potom už jenom si chrání hlavu, protože z otvoru dolu na zem něco vypadne. Řinkot se rozlehne chodbou. Seskočí, i když je to vysoko.
Vítězně zvedne meč, potom si ho prohlédne. Je opravdu obyčejný, nic zvláštního. Nechá řebřík řebříkem, nechá nepořádek, jak je. Rozeběhne se ke kočáru. Má radost jak dítě, že ho našel.
