Výprava rytíře Estienna za Perlou smrti
1.kapitola
Muž s kapucí, která mu stíní obličej před žhavými slunečními paprsky, popožene oslíka, když v dálce uvidí cíl své cesty. Usměje se a pohladí si prázdný žaludek. Při pohledu na stavení, je mu hned lépe. Konečně zastaví na náměstí s kašnou, kde v tuto dobu je hodně lidí. Sundá si ze zad loutnu. Posadí se na obrubu kašny a zadrnká krátkou melodii, aby na sebe upozornil. Do prachu položí čapku, která už ledacos zažila. Nahne se a napije se chladné vody. Mrkne přitom na ženu, která nabírá z kašny vodu. Místní zvědavě pokukují po neznámém, který zdá se přicestoval z daleka. Jsou zvědaví, co jim přináší.
Muž se usměje kradmým pohledům a začne vyprávět novinky, které pochytil cestou. Do čapky spadne pár minci. Zkušeným okem odhadne, že dnes nebude hladovět a možná zbude i na pohár vína. Začne vyprávět příběh O Rolandovi, rytíři, který padl, když se svými druhy statečně chránil zadní voj svého pána.
„Máš pěkný hlas, vyprávěči, ale umíš i jiné příběhy nebo jenom hrdinské?“
Vyprávěč vzhlédne k muži v bohatém oděvu měšťana. Srdce mu zatluče vidinou, že na pár dnů možná týdnů by si nemusel shánět potravu.
„Umím, jaké jen si budete přát. Veselé i smutné, dobrodužné i fantastické a zamilované taky,“ dodá, když zjistí, že předchozím výčtem neudělal dojem.
Muž se pochvalně usměje. „Někdo v rodině je nemocný a chci ji zpříjemnit chvíle. Doufám, že vybereš nějaký krásný dlouhý příběh, který nás nebude nudit.“ Pokyne mu a zpěvák vezme chatrnou uzdu oslíka a jde za svým dobrodincem. Náměstí se pomalu vyprázdní.
V domě bohatého měšťana dostane najíst, až skoro praskne. Dobře ví, že i jeho oslík je dobře zaopatřen. Je překvapen, když v posteli uvidí mladého muže, který se tázavě zadívá na pána domů i jeho. Posadí se na židličku a zkušeným okem rychle odhadne stav věci. Muž, který ho přivedl, se posadí do křesla vedle postele. Vyprávěč moc dobře ví, že na jeho příběhu, ústech a paměti záleží, zda bude hladovět nebo bude mít plné břicho. Zabrnká na loutnu, ale potom ji odloží.
Budu vyprávět příběh,
Který se stal v daleké Francii,
O zradě, cti, dobrodružství, magii,
Ale hlavně o velké lásce,
Která vzplála mezi rytířem
A mocným pánem všech vod.
Estienne spěchá chodbami bohatě zdobeného paláce. Míjí dvořany i rytíře, kteří se sjeli na Velikonoční svátky popřát vše nejlepší svému pánu Karlovi, králi sladké Francie. I on se svým bratrem dostal rozkaz, aby se dostavili do Paříže a vyjádřili úctu a poslušnost svému králi. Na sto bojovníku se stříbrnými štíty s nimi vyrazilo na dalekou cestu. Jeli zvesela, když uprostřed hlubokých lesů na ně zaútočili. Nebyli to žádní lapkové, kteří okrádají pocestné a kterých v té době bylo požehnáno, ale ozbrojení rytíři s jedním cílem. Na pět set jich bylo, ocelové přilbice posázené zlatem se leskly v svitu slunce, meče v zlatých pochvách výhrůžně zvednuté. Aniž na něco čekali, zaútočili.
Bránili se statečně, ale jeden po druhém padali do prachu cesty. Už zbyl jen on, jeho bratr Jurian a věrný rytíř Oliver, který je jejich ochráncem, rádcem ale i bratrancem.
„Pane, utíkejme! Není to hanba! To říkám já a já bych z boje neutíkal!“ zvolá Oliver, zatímco jeho meč srazí útočníkovi hlavu.
„Nemohu, rytíř z boje nikdy neutíká!“ odmítne plamenně Estienne.
„Prosím, pane, pamatujte na svého bratra!“
V tu chvílí jeho bratr Jurian vykřikne a předkloní se nad hřívu svého koně. Estienne jedním mohutným skokem svého věrného koně se dostane z kruhu nepřátel a zachytí ho do své náruče. Z bratrových zad ční krátká šipka. Vztekle ji vytrhne a pobídne Ariela k útěku. V srdci žal nad tím co se stalo. Oliver ještě zadržuje zbytky neznámých ozbrojenců, ale nakonec i on obrátí svého věrného oře a prchne, ale kdeže jsou stopy Ariela, nejrychlejšího koně jenž se narodil na úrodných Aragonských pláních! Přesto jede, seč stačí, až na ně narazí na okraji cesty. Zděsí se, že Jurian je mrtvý. Seskočí z koně a zvolá:
„Pane, váš bratr! Co s ním je?“
„Netuším, Olivere. Podívej se sám. Neotevírá oči, ale dýchá. Kdo to byl?“ Vráska na čele vyjadřuje, jaké mu to dělá starosti. Oči přeplněné bolestí se podívají na svého druha. „Proč on? Proč ne já? Je tak mladý. Vydržel bych to!“
„Netuším, ale zjistíme to, až přijedeme do Paříže. Co uděláme? Vrátíme se na rodný hrad nebo pojedeme dál ke králi?“
„Do Paříže! Král Karel nám musí vysvětlit, proč na nevinné poutníky útočí rytíři. Nelíbí se mi to, bratránku. I tak jsme blízko Pařížských bran.“
Oliver přikývne. Estiennovi dělá starost Jurian, ale v Paříži jistě najdou nějakého felčara, který se vyzná v podobných záležitostech. Teď rozzlobeně jde chodbami k audienci, kterou nemohl získat, až nakonec náhoda či božské prozření se nad ním slitovalo a on dostal povolení vidět nejjasnějšího panovníka známých zemí. Černý plášť podšitý sobolinou kolem něj vlaje jako černá křídla. Bohatý oděv se vyjímá na krásné štíhlé postavě, na které spočine se zalíbením nejedno oko rytíře i dvorní dámy, ale tvář stažená úzkostí je odrazuje od seznámení a jen se ptají: Kdo je ten krásný rytíř?
Dveře pobité zlatem se otevřou a on vejde do komnat, kde na trůně sedí král sladké Francie Karel. Jde rovnou k němu a nevšímá si překrásných vlámských koberců, ani vyřezávaného nábytků z vzácných dřevin vykládané perleti a stříbrem. Dojde ke králi, jež jako slunce je obklopen svými nejvěrnějšími rytíři a rádci. Zvědavě se dívá na vetřelce.
Estienne poklekne. Čeká, jak se sluší a patří, ale všechno v něm vře. Nezná ty rytíře, ale možná právě mezi nimi je zrádce, který je napadl. Krev se mu pění při vzpomínce na bratra.
„Kdo jsi a co žádáš?“
„Spravedlnost!“ zahřmí sálem jasně, až všichni zvednou hlavy a otočí se k drzounovi, který porušil jemné ticho, které tu vládlo.
„Spravedlnost? Kdo jsi?“
„Jmenuji se Estienne a jsem syn rytíře Jindřicha, kterému jste daroval hrad, zemi i ženu když vám v bitvě zachránil život. Žádám spravedlnost ne pro sebe, ale pro mého bratra!“
„Dost! Jsi drzý! Takhle tě otec naučil chovat v královské síni?!“ zahřmí hlas králová věrného rádce Garmonda. „Vyveďte ho!“ rozkáže, ale král Karel ho zadrží. Je už dlouho na trůně a dobře ví, že spravedlnost musí být zjednaná.
„Pane, vyjeli jsme, jak jsi požadoval, abychom se ti poklonili a obnovili slib věrnosti, ale místo toho můj bratr leží na lůžku a zřejmě se nikdy nevzpamatuje.“
„Co se stalo?“
„Byli jsme přepadeni. Ani mi věrní nedokázali, aby zrádná otrávená šipka nezranila mého bratra Juriana. Žádám spravedlnost.“
„Po kom? Znáš snad útočníky?“ ozve se z kruhu rytířů posměšný hlas.
Estienne vzplane, když slyší uštěpačný tón. Smělé vztyčí hlavu jako orel a rozvážně řekne. „Po vás, králi Karle!“
„To by snad stačilo!“ slyší ze všech stran, ale nezvedá se z uctivého pokleku. Rytíři tasí meče a až nejmoudřejší rádce Vilém z Dánska je zastaví. „Uvědom si, s kým mluvíš, smělče!“
„Já vím, s kým mluvím. Vyjeli jsme sem v plné důvěře. Vědět, že cesty ve Francii jsou nebezpečné, vezmu si tisíc ozbrojenců, abych ochránil svého bratra! Každý by to udělal!“
Král zrudne vztekem i ponížením.
„Dovoluješ si hodně! Okamžitě se omluv!“ vzkypí rytíř Galeon, který tasí meč.
„Nehledám omluvy, hledám lék na zranění mého bratra!“ Vstane. „Kdo chce jet se mnou a hledat lék z Perly smrti? Kdo dá svoji čest za krále, který je tak slabý, že neumí ochránit poutníky na cestách?!“ Hořce se rozhlédne kolem sebe, ale nikdo nemá odvahu se zvednout. Estienne se smutně usměje, zahalí se pláštěm.
„Máte špatné rytíře, králi Karle. Sbohem. Až získám lék, pak před Vás pokleknu a obnovím slib věrnosti.“
„Počkej! Já půjdu. Jmenuji se Gayelin a jsem synem rytíře Turpina. Já půjdu s tebou.“
„Já také!“ zvolá další v hnědé suknici, ale s pláštěm zdobeným zlatem. Jeho meč září jak jasné slunce. „Moje jméno je stejně vzácné jako Gayelino a můžete mě zváti Yon a mým otcem byl samotný Renald, jehož jméno je slavné po celé Francii. Nedovolím křivě nařknout svého krále!“
„Já, půjdu, pane, ať půjdete kamkoliv. Padnu za vás, když to bude potřeba. Půjdeme, ne bratránku, protože zde jsou jenom zbabělci,“ řekne Oliver z Dánska, bratranec Estiennův.
„Děkuji vám, pánové. Vidíš, králi Karle, kolik máš věrných? Važ si jich a až se vrátím, rád obnovím slib, který vám dal můj otec.“ Vyjde a za ním dva mladí rytíři. Bez ohlédnutí, aniž je kdokoliv zadrží, vyrazí ze zářivého paláce.
Je slunečný den a král osamí v přijímacím sále. Posadí se. Je mu zima v krásných komnatách a tak k sobě přitáhne hermelínový plášť, aby se zahřál. Cítí únavu a vzpomíná na své mládí, kdy by on sám vyjel na takovou cestu. Rozhlédne se po svých rádcích a rytířích. Tolik chybí těch, kdo skončil v údolí s Ronaldem. Ti by jeli, ti by ochránili jeho čest a drzouna potrestali. Povzdechne si, ale nikdo nemá odvahu se mu podívat do očí a král Karel mlčí.
Unavený Estienne se zastaví na nádvoří paláce. Pohlédne na rytíře, kteří chtějí jít s ním. Navrhl to v hněvu, ale teď na něj doléhá únava i starost o jeho bratříčka. Ještě je mladý ani si nevysloužil rytířské ostruhy, stejně jako ti, co s ním chtějí jet. Toužil jít ke králi do služby, ale teď leží, sotva dýchá a jen vzácné byliny ho udržují při životě.
„Pomůžete mu?“ ptal se felčara jménem Irving. Nikdo jiný nebyl ochoten převzít jeho bratříčka do péče. Jen kroutili hlavami a odcházeli.
Muž v dlouhém černém plášti s černou čepkou na hlavě zavrtěl hlavou. „Jed, který se dostal do těla vašeho bratra, je zrádný a neumíme ho vyléčit. Je mi líto, pane.“
„Udělám vše, abych ho zachránil! Co mám udělat pro jeho záchranu? Věz, že rád položím svůj život za jeho.“
„Pak jedině by mu pomohla Perla smrti, ale kde se nachází, to nikdo netuší. Dle zvěsti kupců a mnichů na východě či na západě, ale nikdo netuší kde přesně.“
„Najdu ji, ale udržte ho při životě. Zapřísahám vás a bohatě vás odměním. Bretaň je bohatá země a mé jmění je nemalé.“
Muž se poklonil. „Jak si přejete.“ Estienne jako vichřice vyrazil do paláce krále Karla.
Teď zklamaný stojí na nádvoří paláce a nemůže se rozhodnout co dál.
„Nemusíte se mnou jezdit, pánové.“
„Ale my pojedeme, že Yone?! Měl jste pravdu, že cesty nejsou nebezpečné, ale obviňovat z toho krále nebylo vhodné,“ vytkne mu jemně jeho prohřešek Gayelin.
„Já vím, ale hněv a starost o bratra mi zatemnil rozum,“ přizná zahanbeně. „jakmile se vrátím, omluvíme se králi.“
„Kam pojedeme, pane? Víte to?“ optá se usměvavý Yon. „Už jsem se na dvoře krále Karla nudil. Rád poznám nové kraje, že Gayeline?“
„Máš pravdu jako vždy.“
„Netuším. Vím jenom, že musím přivézt ctihodnému Irvingovi Perlu smrti. Kde se nalézá, nikdo neví, ale možná, že na východě v zemích obývaných saracény a různými kouzelníky. Jestli se mnou chcete jet, potom za dvě hodiny u jižní brány. Pojedeme na jih. A potom děj se vůle Boží.“
„Vivat dobrodružství,“ vykřikne Yon. Plácne po širokých ramenou Gayelina. „Pojď, připravíme se na dlouhou cestu.“
„I my, Olivere, půjdeme.“
„Ano, ale dělá mi starosti, kdo to byl.“
„Netuším to, ale jakmile zjistím zrádce, budu požadovat jeho potrestání, ať je to kdokoliv. Nejdřív ale musíme najít lék.“
Oliver nad tím přemýšlí, až dorazí do domu, který si pronajali. Vezmou na sebe čisté oblečení, na ně kroužkové košile. K štíhlým bokům připnou si meče. Estienneův se jmenuje Vítězný a dostal ho od svého otce Jindřicha. On ho dostal od svého otce a ten ho dostal od Toledského vévody, jako poděkování za záchranu života jeho syna. Nikdo nikdy neměl lepší meč. Na hlavu vezmou ocelové přilbice posazené zlatem a drahokamy. Nakonec vezmou malované štíty s erbem hvězdy v zlatém poli. Sejdou ke stájím. Úplně vzadu stojí vraník černý jako noc s hřívou až skoro na zem. Je z přímé linie po Bajardovi, aragonském hřebci, který unikl spravedlnosti krále Karla a je nejrychlejším koněm Burgundska. Otočí se k němu a Estienne mu nabídne jablko. Zaboří mu tvář do hřívy.
„Vyrazíme na dalekou cestu, Arieli.“
Odfrknutí ho vyruší. Osedlá ho, jak nejlépe umí. Vyvede ho a všichni užasnou nad jeho krásou. Široká hruď, pevný zadek, nohy jako strunky a jemné malé uši živě střihají. Vyhoupne se na něj. Vedle něj je na svém běloušovi Oliver. Vyrazí, aniž by se s kýmkoliv rozloučili, do neznáma. Vzpomíná si na matku, kterou zanechali doma. Poslal ji dopis, kde vše vysvětluje.
Dojedou k pařížské bráně, ale nikdo je tam nečeká. Ariel netrpělivě přešlápne. Má sto chutí vyrazit vpřed. „Klid, Arieli, ještě budeš rád, když se zastavíš.“
„Máte, skvostného koně, pane,“ ozve se za nimi hlas Yona.
„Jmenuje se Ariel a je nejrychlejším koněm Burgundska.“
„Kam vyrazíme?“ optají se, oblečení do pancířů posazeném stříbrem. Na hlavách jim září jak slunce zlaté přilby a k sedlu jsou připevněné pevné malované štíty.
„Na jih. K Janovu. Tam bychom mohli od kupců zjistit, kde najdeme Perlu smrti.“
„Zvláštní název, nezdá se vám? Čekal bych Perlu života, ale smrti? Co to asi je?“
Tak se baví, až dojedou do hospody na kraji temného lesa. Sesednou a vejdou dovnitř. Hlavu musí sklonit, jak jsou dveře nízké, ale jsou rádi, že spočinou na ložích.
„Vítejte, vzácní pánové. Přejete si?“
„Víno a maso. Jsme vyhladovělí. Napojte koně a důkladně se jim věnujte. Mají za sebou kus cesty!“ Oliver jim hodí po zlatce. Žádný z rytířů si nevšimne chtivého pohledu hostinského. Usadí se kolem dřevěného stolu. Za chvilku už hodují.
„Pánové, je čas jít spát. Zítra je před námi dlouhá cesta.“ Rozejdou se do svých pokojů a netuší, že hostinský je vůdcem nebezpečných lapků, kteří přepadávají bezbranné pocestné, ale hlavně pasou po naditých váčcích. Netuší, že ve víně, které pili, byl uspávací prostředek. Usnou, ale Estienne usoužený starostmi o bratra nespí. Nemůže a krev, jako by mu rychleji kolovala v žilách. Dívá se na měsíc a touží být u bratrova lůžka. Snad dostane dopis s vysvětlením, proč tak náhle odjel. Tak rád by s ním byl! Nakonec sleze z postele, stoupne si o oknu. Chce se podívat na hvězdy, když v tom okamžiku zahlédne záblesk meče. Strne. Vytasí Vítězného a zakřičí: Přepadení! Ale nikdo se mu neozývá. Pochopí, že je sám a hostinský je zradil. Hořce pomyslí na ostatní druhy a na to, že se nedostane k svému koni Arielovi. Pak by ho nikdo nepřemohl! Seběhne dolů. Netuší kolik jich je nebo jak jsou dobře ozbrojeni, ale nedovolí, aby jim ta hanebnost prošla!
Statečně se jim postaví do cesty. Švihne mečem, až prvního lapku přepůlí. Další. Zdá se, že je jich nekončeno, když konečně zahlédne zrádného hostinského. Vykřikne a rozeběhne se na něj. Je stejně jako on ozbrojen mečem, ale copak Vítězenému může odolat obyčejný meč? Švihne a v rukou zrádce zůstane pouhý pahýl. Údivem vykřikne a rozeběhne se pryč, ale Estienne se nedá a dostihne ho. Ten poklekne s nastavenou šíji k ráně, zády k rytíři.
„Postav se!“ vykřikne rozzlobeně, protože nemůže ho zabít ránou do zad, i když je to prachsprostý lapka.
„Ne!“ ale to už na něj dotírají ostatní zaslepení jeho bohatou zbrojí a zlatem, které u sebe má. Bojuje jako ďas a ruka mu neumdlévá. Nakonec stojí pokrytý krví lapků. Otře si čelo. „Byli zdatní a v přesile, ale Vítěznému nic neodolá,“ řekne spokojeně. Schová meč do pochvy a jde se podívat na koně. Už nejde nahoru, ale ustele si u Arielových kopyt. Ucítí něžný dotek tlamy svého hřebce. Pohladí ho po klenutém krku a usne.
„Estienne! Kde jsi?!“ probudí ho hlasy za ranního úsvitu.
„Zde. Hostinský nás zradil a zavolal lapky, ale Vítězný si s nimi lehce poradil.“ Lehce se dotkne meče.
„Nejspíš nám dal do vína uspávací dryák. Děkujeme ti!“ Oliver ho obejme ho a políbí na tváře. I ostatní to udělají.
„Pojedeme, protože před námi leží daleká cesta.“
„Nasedejme!“
Tak opět jedou tmavým lesem, kde je sotva vidět cestička. Bedlivě se kolem sebe rozhlížejí, zda někoho neuvidí, ale les je pohlcuje svou temnou zelení, čím dál víc. Ruce svírají zlacené hrušky mečů. Rozhlíží se kolem sebe.
„Zde by mohla sídlit královna Mab se svými vílami,“ prohodí Yon.
„Díš pravdu, Yone, ale nám nic neudělají. Naše víra je pevná jako kámen.“
„Ano, ale v lesích nežijí jen skřítkové a kouzelné víly, ale i démoni, kteří rádi napadají pocestné.“
„Bál bych se spíš medvěda než démona,“ řekne lehkovážně Estienne. Pobídne koně a ten udělá krok dopředu.
„Jak dlouho už jedeme? Nejeli jsme tudy už dvakrát?“ všichni se zadívají na kámen ve tvaru ryby. Už prvně jim byl nápadný.
„Určitě jsme překročili bludný kořen,“ pochmurně pronese Oliver.
„Co budeme dělat teď?“ ozve se Yon. „Mám pocit, že v těch lesích nejsme hodiny, ale týdny. Pořád stejná cesta. Máš pravdu, pane Olivere. Určitě jsme překročili bludný kořen, ale kudy tedy vede správná cesta?“
Gayelin přemýšlí. „Šel bych spát, protože jak mi říká moje matka: Ráno moudřejší večera.“
Estienne kývne. „Dobře. Tam je malý palouček, tak tu přenocujeme.“ Uvážou přepevně koně, aby se nesplašili, a rozdělají oheň. Zahalí se do plášťů a mlčí. Estienne se pousměje a příjemným hlasem začne zpívat prastarou baladu. Oliver, Yon i Gayelin si lehnou, dívají se do ohně a naslouchají písní o nejrychlejším z koní Bajardovi.
„Mohl bys, pane, zpívat. Jsi lepší než leckterý pěvec, který k nám na hrad zavítal.“
„Děkuji. Moje matka mě naučila a rád jsem poslouchal trubadúry jak na našem hradě, tak v podhradí. S bratrem jsme tam utíkali, kdykoliv to šlo. Sedli jsme do prachu k jejich nohám a naslouchali o divech v dalekých zemích. Nejraději mám právě příběh Renalda a Rolanda.“
„A tato píseň?“
„Tu jsem složil sám. Obdivoval jsem Renaldova koně Bajarda, ale taky proto že můj hřebec Ariel je jeho přímým potomkem.“
„Cože?!“
Všechny hlavy se otočí k nádhernému černému hřebci.
„Už chápu, proč na něm jako jediném není vidět únava, ale pojďme spát. Zítra snad se z toho prokletého lesa vymotáme.“
Oheň pomalu dohořívá, jasné hvězdy svítí nad hlavami poutníků. Větve stromů hlídají jejich spánek. Jenom někdo bdí. Věrný Ariel hlídá spánek svého pána, připravený kdykoliv vyrazit do boje za čest, spravedlnost stejně jako jeho předek Bajard.
Výprava rytíře Estienna za Perlousmrti - 2.
