Výprava rytíře Estienna za Perlou smrti
2. kapitola
Tichý šepot se nese lesem a mezi stromy se objevují rychlé zákmity stínů, které připomínají lidi, ale nejsou jimi. Jsou příliš rychlé, příliš malé. Zvědavě se přibližují ke skomírajícímu ohýnku. Ariel hrábne nohou, ale nikdo se nevzbudí. Jako by se na jejich víčka snesl neviditelný spánek.
Najednou vykoukne zpoza stromu maličká dívenka oděná do zelené sukénky. Zvědavě pozoruje lidi, kteří vtrhli na palouk. Kdo to asi je? A ten krásný rytíř, jehož vlasy září ve tmě svým jasem je nejhezčí ze všech. Osůbka mávne křídly a nakloní se nad neznámým.
„Není hezký?“ optá se druhá stejně oblečená. Společně okukují smrtelníky.
„Je.“
„Je to člověk! Má velké nohy a špičatý nos,“ nakrčí nos třetí.
„Kušuj! Co tu asi pohledávají?“
„Netuším, ale měli jsme tu dnes tancovat. Je úplněk. Nemůžeme tancovat, když tu jsou ti smrtelnicí. Mohou nás vidět.“
„Já vím! Co s nimi?“
„Začarujeme je a stanou se z nich houby,“ navrhne se smíchem, který rozezvučí palouk.
V tom Ariel couvne a narazí do štítu pobitého stříbrem a zlatem. Ten zvuk se rozlehne snad celým lesem. Estienne si protře oči, ale jas z křídel víl se už ztratil. Posadí se. I ostatní se probouzejí.
„Stalo se něco, Arieli? Jděte spát. Budu hlídat. Ariel by mě neprobudil jen tak pro nic za nic.“
„Jak myslíš, ale k ránu mě probuď,“ řekne Oliver z Dánska, jeho bratránek, který vstoupil k jeho otci do služby. On je učil šermovat a jezdit na koni, když otec zemřel na horečku.
„Vzbudím. Mám zvláštní pocit.“ Opět na ně dolehne spánek, ale neklidný Estienne nemůže spát. Ariel se uklidní, když najednou palouček prosvětlí zvláštní záře.
„Kdo jsi, podobný Oberonovi?“ optá se tichý hlásek u jeho hlavy.
Estienne ohromeně zírá do tváře malé víly. Protře si oči. „Estienne, syn Jindřichův z Bretoni. Kdo jsi ty?“
„Lapis, jméno mé, jasný pane.“ Chytí sukénku a udělá pukrle. „Proč tu jste a bráníte nám v tancování?“ optá se statečně, i když má z toho obra strach.
„Omlouvám se, vílo Lapis, ale netušili jsme, že les je obýván. Hned odjedeme. Zabloudili jsme sem omylem.“
Jasný smích rozezní se paloučkem. Estiennovi připadá, že je to zurčení potůčku nebo zvonkohra, kterou jednou slyšel na jarmarku. „Překročili jste bludný kořen?“ Chytí se za boky a směje se. „Hej, pojďte sem! Překročili bludný kořen! Jak směšné!“
Najednou je palouk rozzářen stříbrnými křídly víl. Na zemi zas hopsají neposední skřítkové. Některé víly se motají kolem koní a do hřív jim vplétají různé byliny. Jiní zase tancují podle kouzelné neviditelné hudby. Zatřese svým bratránkem Oliverem, ale ten spí tvrdě jako dřevo.
„Co se mu stalo?“
„Spí,“ pokrčí rameny malá víla a odlétne. Na očarovaného Estienna se snese z víliných křídel jemný pyl. Zavře oči a skácí se. Usne, jako když ho do vody hodí.
„Máš pravdu, Lapis. Na člověka je moc hezký. Jen ty jeho zlaté kadeře by očarovaly i nás.“ Paloukem zní smích s neviditelnou hudbou. Skřítci se baví, že stahují lidem oděv a vyměňují je. Koně tiše stojí a nechají skřítky a víly dělat si co chtějí. Najednou se vůdkyně zastaví, pohlédne k východu a tleskne. Ozářený palouk pohasne, ale na východě, kde vychází zlaté slunce, tam se objeví první paprsek, který pronikne i větvemi stromů. Zašimrá na tvářích spáčů.
Estienne se protáhne, otevře oči a udiveně rozhlíží se kolem sebe. Zdálo se mu to nebo ne? Dotkne se tváře a udiveně hledí na jemný pel, který mu uvízne na prstech. Pak zde skutečně byla víla! A skřítci! Vstane, ale o něco zakopne. S údivem hledí na vytažený meč. Potom se rozhlédne kolem sebe.
Málokdo to ví, ale raraši a skřítci jsou zlomyslná stvoření, která se ráda pobaví na úkor nás smrtelníků, ale co bych měl vám zkušeným vyprávět a dnešní noci se pobavili na úkor našich hrdinů.
„Probuďte se,“ zakřičí Estienne.
„Co je… Panenko Maria, co se stalo?“ zvolá Oliver, když ze sebe sundá kus oblečení, který mu nepatří. I ostatní mají podobné problémy a pracně dávají svou zbroj i šatstvo dohromady.
„Netuším,“ řekne Estienne. Nechce se mu vyprávět, co se mu stalo, protože, co když to byl jen sen?
„To musely být víly, raraši a skřeti, kteří se rádi pobaví na účet poutníka,“ pronese Oliver. „Buďme rádi, že nás nechali žít. Vyjeďme z toho proklatého lesa, kde slunce nesvítí,“ navrhne. Všichni nadšeně přikývnou, protože v srdcích se jim usídlila tíseň z lesa i z toho co se stalo. Yon, chce sundat byliny z hřívy svého koně, když ho Estienne zarazí.
„Nechme to tak. Možná nám to pomůže.“ Vyhoupnou se na koně v teplých pláštích podšitých sobolinou a vyrazí kupředu. Jako by někdo prolomil kouzlo bludného kořene, tak se dostanou pryč, i když v jedné chvíli byliny v koňských hřívách se změní na prach a ztratí se.
„Děkujeme ti, malá lesní vílo,“ zašeptá Estienne, který pochopí laskavost malé Lapis. Jedou sotva znatelnou cestičkou. Putují takhle několik dní a les stále nemá konce. Už jsou vyčerpání a zásoby jídla i pití se jim končí. Dokonce ani stopy zvěře nenacházejí, jako by je někdo zaklel. Nadarmo každé ráno vytahuje Oliver luk, že něco uloví, ale v dohledu není ani zajíc. Jsou unavení a i Estienne přestal zpívat. Večerem si mlčky ustelou a spí. Ráno vstanou s prvním paprskem a jedou dál. Estienne se bojí, že každá hodina, kterou promarní, přivádí jeho bratra blíž a blíž do náruče smrti. Nikdy by si neodpustil, kdyby ho nechal zemřít.
„Snad už konečně narazíme na nějaké obydlí,“ zatouží Gayelin.
„Taky doufám, ale cítíte to?“ Estienne zastaví svého věrného oře Ariela. Otočí hlavu doleva. Najednou je pohladí jemný osvěžující vánek se slanou příchutí.
„Moře,“ zašeptá Yon zasněně. „Jako v mém rodném domově. Tu vůní, ten vítr poznám kdekoliv. Vyrazme tamtím směrem!“ Otočí koně a brzy narazí na širou vodní plochu. Dívají se do dálky a jejich srdce jihne. Tak známý všem pohled.
„Kam se vydáme, pane?“
„Netuším, ale co například tamhle.“ Koňská kopyta rozryjí nedotčený bělostný písek. Vánek hladí jejich unavené tváře. Tuší, že nejsou o nic blíž k cíli, ale pro záchranu nevinného života se nevzdávají. Najednou se moře vzedme a oni s hrůzou se dívají na nestvůru, která se pomalu vynořuje. Moře duní, pění a oni s úžasem se dívají na obrovská chapadla, která se po nich natahají.
„Musíme pryč!“ vykřikne jako první Oliver a namíří svým drahocenným lukem proti příšeře. I Estienne vytáhne Vítězného. Postaví se proti ní, protože nemají kam utéct. Před nimi obluda, za nimi vysoké skály s temným lesem. Yon se statečně postaví a Gayelin vykřikne své heslo: Vítězit pro čest! Rozjedou se proti nestvůře, která proti nim chrlí vodu, až je zalije od hlavy k patě. Vítězný se zaboří do těla příšery, ale projde jim jako nic.
„Nebodejte, ale sekejte!“ vzkřikne mohutným hlasem Estienne. „Pozor, její krev je jedovatá!“ zařve, když spatří, jak písek zčerná.
„Zkus zasáhnout oči!“ zavelí Oliverovi. Ariel tančí kolem chapadel a Vítězný do nich s celou zuřivosti seká. I Yon a Gayelin se činí, seč mohou. Nakonec příšera se zazmítá, moře zaduní a oni stojí na břehu moře, jako by se nic nestalo, ale kolem je černá zem, která jediná dokazuje, že to nebyla noční můra. Otřou si čela. Podívají se na meče. Jsou k ničemu, proto je odhodí do písku. Jen Vítězný září jako by se nedotýkal jedovaté krve.
„Musíme dál.“
„Kam?“
„Má pravdu, pane, kam až půjdeme?“ optá se Yon.
„Tam, kde leží Perla smrti. Tam půjdeme.“ Pobídne Ariela, na kterém stále není znát únava, i když ostatní koně už mají svěšené hlavy. Brzy se dostanou do hor. Dívají se na vysoké strmé stěny. Váhají, zda mají jít pobřežím, lesem nebo horami.
„Přespíme tu a uvidíme,“ nakonec rozhodne Estienne.
„Dobře. Koně jsou unavení.“
Estienne se zachumlá do pláště. Zavře oči, opře se o skálu. Z vrcholku hor se snese mlha jemná jako vánek a oni tvrdě usnou.
Estienne otevře oči a hledí do sličné tváře muže, který na něj se dívá jako za závojem. Usmívá se, něco mluví, ale Estienne ať chce nebo nechce, mu nerozumí. Natáhne ruku, ale obraz zmizí, jako by se rozplynul.
Cink. Kopyto koně zavadí o skálu a zvuk roztříští ticho hor. Estienne otevře oči. Zahledí se k moři, potom k lesu. Kudy mají jít? K moři, kde sídlí jedovaté příšery nebo k lesu, kde číhají víly a zlomyslní skřítci? Zvažuje obě cesty, ale potom se zahledí k vysokým horám, jejichž vrcholky jsou bílé jako vlasy starce. Rozhodne se. S prvním slunečním paprskem se vydají hloub do hor. Udivují je strmé stěny, i zvířata, která zahlédnou tak vysoko, že by se tam báli vylézt. Jsou rádi, protože zatím je nepotkalo žádné nebezpečí, jen chybí jim lidská přítomnost. Netuší, jak dlouho jsou na cestách, ale v tom lese museli překročit nejen bludný kořen. Každé slovíčko, které pronesou, se odrazí od skal. Nakonec umlknou, jak je z toho přepadne tíseň. Vyhlíží konec cesty, záblesk východu, ale stále je obklopuje přítmí.
Vjedou do ještě užší soutěsky, když uslyší rachot a řev. Pohlédnou vzhůru a vytřeští oči, když vidí, jak na ně padá balvan. Popoženou koně, že mají krky natáhnutý kupředu. V očích hrůzu z rachotu. Za nimi dopadá stále více balvanů.
„Estienne, takhle dlouho běžet nemůžeme!“ křikne Oliver, jehož zpěněný kůň stále zpomaluje.
„Já vím, tam je světlo!“ Ukáže před sebe. Pobídne Ariela k rychlejšímu běhu, ale zničehonic úzký průchod je pryč a oni stojí na břehu nádherného jezera, v jehož hladině se zrcadlí les i vysoké stromy. Podívají se vzhůru, zavřou oči, rty vyslovují poslední modlitbu, protože je ta obrovská skála musí zabít. Oněmělí děsem neslyší, jak vody jezera se vzedmou, vytvoří sloup a pohltí vše živé na břehu. Vrženou skálou zastaví a položí ji o kus dál, jako by nic nevážila. Horami se ozve zklamaný řev horských obrů.
Estienne se chytí za krk, jak se snaží nepolknout vodu. Nechápe, co se to děje. Koutkem oka zahlédne svého koně Ariela, potom Olivera a další. Jsem s nimi a brzy skončí můj život a svého bratra jsem nezachránil, pomyslí si hořce. Když se vypravil na cestu, věděl, že bude to obtížná cesta, ale zas takhle si to nepředstavoval. Zavře oči smířen s tím, že je konec.
Necítí stejně jako ostatní, že jsou zachycení jemnými proudy vody a neseni do neznáma hloub a hloub až na dno jezera, kde jsou položení na jemný písek.
Estienne otevře oči. Nad sebou vidí jenom temnotu se slabými opalizujícími odlesky. Sáhne si na krk. Jsem v nebi nebo v pekle? pomyslí si. Posadí se. Vedle sebe uvidí své druhy a koně. Vstane. S údivem se kolem sebe rozhlíží. Spíš než peklo nebo nebe mu to připomíná dno jezírka nebo rybníka, kam si jako malý chodil hrát. Dotkne se rostliny, která se kolem jeho ruky ovine jako živá a potom se stáhne. Dotkne se dna a nabere písek. Užasle sleduje, jak písek klesá ke dnu. Potom jde k ostatním. Zatřese Oliverem, ale Yon se už taky probírá. Podívají se na Gayelina. Dotknou se ho. I on po chvilce vstane. Zvědavě se kolem sebe rozhlížejí.
„Je to div divoucí, ale kde to jsme?“
„Musím přiznat, že netuším, ale snad se to brzy dozvíme. Nevíte, co to bylo tam nahoře? Někdo po nás házel balvany větší než celé domy.“
„Kdo ví. Pojedeme?“ navrhne Gayelin.
„Jistě. Někudy cesta musí vést pryč. Je to zvláštní místo. Ryba…,“ hlesne, když kolem nich proplave. Všichni s otevřenou pusou za ní hledí, jako by byla strašidlo. Potom je upoutá jiný zvuk. Otočí se k němu. Nejdřív je to jen slabé světlo, ale to sílí, až hledí na rytíře v modrých oblecích. Na sobě mají pancíře vykládané drahokamy a zlatem. Každý drží zlatý meč a na hlavách mají zlaté přilbice. Každý sedí v sedle drahocenného bělouše. Vede je muž, jehož stříbrné vlasy září jako měsíční svit. Zelené oči si je vážně prohlížejí. Na sobě má bílý oděv vyšívaný stříbrem a perlami. Přes ramena nádherný plášť s vyšitými květy. U pasu se mu skví meč s hruškou z drahých kamenů.
„Pane, omlouvám se za vstup do tvé říše.“ Estienne se hluboce ukloní. Cítí, že je zjevem toho muže okouzlen.
„V pořádku. Sám jsem vás zavedl. Nemám rád, když si horští obři dělají, co chtějí. Kdo jsi a jak se zveš?“ optá se vlídně, ale oči ho pozorně prohlížejí.
„Jsem rytíř Estienne z daleké Bretaně, to jsou mí druhové. Vypravili jsme se za Perlou smrti.“
„Perla smrti?“
„Znáš ji, pane? Prosím, řekněte mi, kde ji najdu?“
„Moje jméno je Llyr a jsem vládcem veškerých vod. Jste v mé říši a já rozhodují o vašem životě. Vidím, že máš sebou potomka koně všech koní Bajarda.“
„Ano. Jeho jméno je Ariel a je rychlejší než vítr, který vane na aragonských pláních.“
Llyr popleská svého černého hřebce. „Pak jsem zvědavý, pane Estienne, který z nich je rychlejší, ale prosím pojeďte se mnou.“
„Děkujeme za záchranu životů. Netuším, jak se odvděčit.“
Llyr se záhadně usměje. Nic neřekne, ale jede přímo vpřed. Estienne neví, kolik uběhne času, když spatří překrásný palác s rozlehlými zahradami. Je celý z bílého mramoru s malými věžičkami, kolem kterých se proplétají různá nevídaná stvoření. Do paláce vedou zlaté schody končící zlatou bránou, která se před Llyrem otevře. Vejdou dovnitř a jejich kroky tlumí koberce jasných barev. Ani u dvora krále Karla není takové bohatství, myslí si. Je to jako v nějaké pohádce, myslí si Etienne. Rozhlíží se kolem sebe v němém úžasu.
„Zde vás opustím. Můj služebník Rian vás ubytuje. Uvidíme se u večeře. Hádám, že máte hlad,“ řekne, když vidí jejich vyhublé tváře.
Estienne se rozpačitě usměje. „Děkuji vám, pane.“
Llyr nedopoví a odejde pryč.
„Prosím, pojďte za mnou. Hosté z povrchu sem málokdy zavítají. Jistě na vás zaútočili horští obři. Jsou ve válce s troly, proto si vás možná spletli. Špatně vidí,“ vysvětlí obří omyl. „Náš pán Llyr je známý, že nad smrtelníky drží ochrannou ruku.“
„Mohu se optat, kde to jsme?“
„Nevíte? Jste ve vodné říši.“ Vysloví něco, ale nikdo z nich nerozumí. „Bojím se, že to nebudete umět vyslovit, ale nejjednodušší byste měli asi slovo Alha.“
„Rozumím. Jsme tvému pánovi vděční, že nás zachránil. Bloudíme už několik dní, spíš týdnů a nemůžeme najít lidské obydlí.“
Úsměv zvlní překrásnou tvář muže. „Protože jste prakticky na konci známého světa. Zde moc lidi nevidíme. Nebojte se, tady jste v bezpečí. Nikdo vám neublíží. Jste našimi milými hosty. Prosím, zde jsou vaše komnaty. Najdete tam i oblečení. Cokoliv si budete přát, stačí vyslovit.“ Ukloní se jim a odejde.
„Alha. Slyšeli jste o takové říši?“ optá se Estienne, ale jeho přátelé zavrtí hlavami.
„Ani pěvci o ní nezpívají. Pojďme a slyšeli jste, co řekl? Čeká nás večeře. Mám hlad.“
„Já taky.“ Váhavě otevřou dveře z červených korálů. S úžasem hledí na místnost se stolem. Není zde nic, až na několik dveří potažených perleti. Jedny se otevřou. „Myslím, že jsou to naše pokoje,“ když zahlédnou na posteli modrý oděv stejný, jako mají tady všichni kolem. Estienne vejde do jednoho z nich a posadí se na postel. Nevnímá přepych, který ho obklopuje, ale pohodlnou postel, která jako by jeho křivky obemkla. Před očima mu vyvstanou zelené oči. Už je někde viděl, ale nemůže si vzpomenout kde. Ty vlasy, sličná tvář dokazují, že to není smrtelník, ale zřejmě ví něco o Perle smrti. Doufá, že mu řekne, kde by ji mohl najít. Tím svého bratra zachrání. Vybaví si, jak nemohoucně, bledý jako plátno ležel na lůžku. Svíral Jurianovu ruku, žadonil, prosil, modlil se k bohu o jeho uzdravení, ale on stále neotvíral oči.
Vstane, sundá ze sebe oblečení a oblékne si modrý oděv, který mu padne jako ulitý. Přehodí si přes ramena plášť podšitý sobolinou. Vyjde do kulaté místnosti. Posadí se do křesla. Ostatní tu ještě nejsou.
„Chci se napít,“ pronese jen tak. Je zvědavý, co se stane. Dveře se otevřou a do nich vpluje žena se stříbrným tácem a křišťálovými poháry. V ruce drží karafu s červenou tekutinou.
„Vítejte v naší říši.“ Postaví to před něj. Estienne neodolá, aby se nedíval na její nahé poprsí a rybí ocas. Neví, co ho přitahuje víc. Světlé růžové rty se vlídně usmívají. „Nebudete pít? To víno je z dalekého Španělska.“
„Odkud?“
„Loď ztroskotala a to co ztroskotá, patří vodní říši. Ochutnejte. Je výborné.“
„Omlouvám se.“
„To nic.“ Švihne ocasem a dostane se z místnosti. Měla pravdu, pomyslí si, víno je lahodné jako slunce, které tam hřeje celé rok. Dveře se otevřou a v nich stojí muž, který je sem dovedl.
„Večeře. Náš pán Llyr vás zve k stolu. Prosím, přijměte jeho pozvání.“
„Jistě, ale mí druhové…“
„Omlouvám se, ale zapomněl jsem to říct. Už odešli.“
„Chápu.“ Jde za tím mužem. Proč ta žena měla ploutev a on ne? Jak je to možné? Neptá se na to. Jde za ním dál, dokud nespatří dva muže s rybími ocasy, kteří hlídají stříbrné dveře. Ty se otevřou a on vstoupí do místnosti, jež je vykládaná drahocenným nefritem a perlami. Na stěnách visí drahocenné gobelíny, na zemi leží koberce s vysokým vlasem. Vše hýří nádherou, ale nejkrásnější, jasnější než samo slunce, září pán vodní říše, Llyr.
„Vítejte u nás, rytíři Estienne. Prosím, posaďte se zde.“ Estienne vyhledá ostatní, ale ti si víc všímají bohaté tabule než jeho.
„Děkuji, vaše Výsosti, ale…“
„Nejdřív jezte, potom vám zodpovím na každou otázku.“ Tleskne. Dovnitř vplují polonahé ženy s mušlemi a flétnami v rukou Spustí líbeznou melodii a Estienne si ji okamžitě vybaví. To byla ta melodie, která se mu zdála v noci a ty zelené oči ho lákaly k sobě…
Jsem snad ve vězení?
Výprava rytíře Estienna za Perlou smrti - 3.
