Výprava rytíře Estienna za Perlou smrti
3. kapitola
Jsem zmatený z toho dvora i z jejího vládce, pomyslí si, ale hlavně z očí, které na něm visí. Po starém zvyku mu Llyr předkládá nejvybranější lahůdky, které stůl nabízí. Nemůže nic říct, aniž by urazil svého hostitele. Oči, které slibují a žádají, které jsou zvědavé, ale zatím mlčí.
„Pane Llyre, povězte mi, kde najdu Perlu smrti? Jedině ta může vyléčit mého bratra, který byl zraněný bandity, když jsme jeli pozdravit našeho vládce sladké Francie, krále Karla.“
„Perla smrti? Zvláštní.“
„Znáte místo, kde by mohla být?“
Llyr zkoumá zlaté vlasy, pravidelnou sličnou tvář i ustarané oči svého hosta. Zdvihne se v něm touha po mladém muži, ale ovládne ji. „Ano vím.“ Potěší ho, když vrásky zmizí a jeho host omládne. Zatouží po něm ještě víc, ale umíní si, že mu to neřekne. Všechny věci mají čas.
„Byl bych vám velmi vděčný, kdybyste mi to řekl.“
Llyr váhá, ale potom na něj pohlédne. „Odpočiňte si, naberte síly. Až budete odcházet, věnuji vám dary hodné krále.“
„Děkujeme vám. Musím se přiznat, že nás zmáhal hlad a únava, ale hlavně beznaděj z toho, že netušíme, kam jdeme.“ Slova krále v něm zvedla opět naději, že cesta brzy skončí.
„Jsem rád, že jste tu. Odpočiňte si, bavte se, jak si přejete. Musím odejít, ale zůstaň tu. Tví druzí jsou šťastni, buď i ty,“ požádá ho tiše.
„Děkuji.“ Sleduje jeho vysokou postavu, která jde středem uklánějících se mužů i žen. Když se za ním stříbrné dveře zavřou, veselá melodie se ihned ozve.
„Estienne, takhle si představují ráj, i když je to tu hodně nezvyklé. Co ti řekl?“ optá se Oliver.
„Že ví, kde je Perla smrti.“
„To je dobře. Rád bych dokončil nás úkol a vrátil se domů.“ Zamyslí se. „Když jsem tam byl, toužil jsem se vydat na cesty, ale teď bych se rád vrátil.“ Zadumaně hledí na přepych kolem sebe. Nikdy nic takového neviděl, a že viděl toho hodně. Ty zvláštnosti kolem něj, včetně obyvatel tohoto světa, ho zneklidňují.
„Já taky. Ten příkaz všechno změnil. Co říkáš vládci toho světa?“
„Je zvláštní.“
„Ano.“ Okouzluje mě. Přitahuje mě. Vždy ho trápilo to, že je jiný od ostatních, ale teprve tady začíná chápat, proč raději zrakem spočine na muži než na ženě. To jak se na něj dívá, jak se ho jemně dotýkal, i když se mu zdálo, že by nemusel, to vše v něm vyvolává obavy i vzrušení.
„Je ti něco, Estienne?“
„Ne, nic.“
„Jsi zamyšlený. Yon s Gayelinem se baví velmi dobře.“
„Ano, vidím, ale mě trápí osud mého bratra. Co asi dělá?“
Oliver se na něj ztrápeně zadívá. Ví, že si dává za vinu, že vzal bratra sebou, ale marně by mu vykládal, že to Jurian tak chtěl. Nejspíš by jel za Estiennem, i kdyby ho neuprosil. Vždy ho příliš chránil a stal se z něj trošku svéhlavý prudký mladík. „Netrap se. Víš, že ti Irving slíbil, že dokáže ten jed zadržet.“
„Já vím, ale i tak mám strach. Půjdu si lehnout. Jsem unavený. Musím přiznat, že od té doby, co jsme odjeli, nás potkává jedno dobrodružství za druhým a věř mi, rád bych je nikdy nezažil. Nikdo nám nebude věřit, až tohle budeme vyprávět.“
„Podivuhodný sen, i když se v naší rodině vypráví, že kdysi víla byla ženou jednoho našeho prapředka. Samozřejmě tomu nevěříme.“
„Neslyšel jsem o tom. Půjdeš taky nebo tě zaujala ta dívka se zelenýma vlasy, která po tobě pokukuje?“
„Zaujala,“ přizná. „Je krásná, nemyslíš?“
„Ano, je.“ Ovšem její vládce je třikrát úchvatnější. Sevře ruku, jak si přeje mezi prsty držet prameny stříbrných vlasů. Jaké jsou? Hebké nebo pevné? Netuší. Nejspíš se jich nikdy nedotkne. Vstane a vše ztichne. Estienne zrozpačití, protože tuhle poctu projevili jenom svému vládci. Rychle vyjde z hodovní místnosti. Jde, aniž tuší kudy, ale nechce se mu zůstat v hodovní síní plné smíchu.
„Zabloudil jsem. Opět,“ řekne si sám pro sebe. Ze zvyku se podívá ven. Vypadá to jako by byla noc, ale když přijeli, bylo zde světlo. Zvláštní. Najednou couvne, jak za oknem se objeví ryba, která na něj poulí oči. Uskočí ještě víc. Tohle je na něj trochu moc. Potřebuje si odpočinout.
„Lekl jste se?“ vedle něj stojí muž v modrém oděvu.
„Trochu. Jsem zvyklý se dívat na rybu… ehm v tomto stavu,“ dostane ze sebe.
„Klidně můžete říct na talíři. I my se krmíme zvěří, která se pohybuje na povrchu země.“
„Můžete vyjít na povrch?“ optá se udiveně.
„Jistě. Jmenuji se Arian. Jsem pravou rukou svého pána Llyra. Rian je můj bratr.“ Lehce se ukloní.
„Aha. Byl bych vám vděčen, kdybyste mi ukázal cestu k mému pokoji. Je to rozlehlý palác a obávám se, že jsem se tu ztratil.“ Otočí se za plující dvojici dvou žen, které si jich nevšímají. Polkne. „Nikdy bych neřekl, že mořské panny existují.“
„Nevěříte povídačkám námořníků? Ale tohle jsou jezerní ženy. Mořské vypadají trochu jinak. Pojďte za mnou. Můj pána Llyr, i když to nedal najevo, je nadšený vaším příchodem. Určitě po vás bude chtít, abyste mu vyprávěl, co jste zažil.“
„Jsem vděčný, že nás zachránil.“
„Pak se mu můžete odvděčit, že tu pár dní zůstanete.“
„Rád si zde odpočinu, ale…“
„Žádné ale. Zde jsou vaše komnaty.“ Otevře dveře pobité drahými kameny.
„To nejsou…“
„Náš pán Llyr usoudil, že potřebujete důstojnější komnaty. Nebojte se, vaší druhové jsou hned vedle vás.“
„Děkuji moc. Jsem unaven, ale mohu se optat je noc nebo den?“
„Noc,“ odpoví s úsměvem. „Když je takhle tmavo, je noc, když je světlo, potom je den. Dobrou noc.“ Estienne vejde snad ještě do přepychovější místnosti, než byla ta předešlá. Svlékne se. Zatouží po koupeli, když dovnitř vejde stříbrovlasý muž. Spočine na něm pohledem.
Estienne sebou trhne, rychle vezme košili a přehodí ji přes sebe. Stydí se před těma zelenýma očima, které jakoby do něj vyrývali ohnivé znamení. Probouzejí v něm divné touhy i myšlenky. Bojí se jich víc než nějakých netvorů.
„Potřebuješ něco?“
Estienne si oddechne, aniž ví proč. „Právě jsem uvažoval, že jsme sice v jezeře, ale netuším, jak se v něm vykoupat.“
Llyr překvapeně zamrká, potom se rozesměje. „Pojď za mnou.“ Otevře dveře, kterými přišel. Estienne za ním. Obdivuje jeho široká záda, útlý pas a štíhlé boky. Napil by se něčeho, protože v puse má sucho. „Zde se můžeš vykoupat. Nebude ti vadit, když se k tobě připojím?“
Estienne se ohromeně zadívá na bazének naplněný vodou. Z vody stoupá pára a na hladině vytváří něco jako jinovatku nebo mlhu. Kolem jsou lenošky i stoly vykládané zlatem. Ještě nikdy nic podobného neviděl. U nich tak občas zašel do lázní, kde měli kádě, ale tohle? Vůbec to celé je strašně bláznivé a kdyby měl rozumně uvažovat, zbláznil by se. „Jdeš?“
„Och ano.“ Nepodívá se na něj, rychle se svleče a vklouzne do horké vody. „Jak je to možné, že ty ženy plavaly, když zde není voda? Omlouvám se, ale nerozumím tomu světu. Kdybych už dříve nezažil různé podivuhodné věci, potom bych asi zešílel.“ Voda ho hýčká, takže je mu nádherně.
„Jezerní ženy? Mají své vlastní kouzlo a jsou obalené vodou, takže se pochybuji jako by byly ve vodě. Jakmile z paláce odejdou, pak se ten obal spojí s vodou.“
„Omlouvám se, že se tolik vyptávám.“
„Mně to nevadí, ale vyprávěj o svém domovu. Jak se tam žije? Už dlouho jsem nebyl na povrchu.“ Estienne začíná vyprávět. Vůbec si nevšimne, že únava je pryč a jezerní ženy připravily pro ně pohoštění. Llyr se směje, když vypráví, jak ve snu viděl malé víly.
„Nebyl to sen, to víš, ne?“
Estienne se usměje a položí si ruku na srdce, čímž přitáhne pohled Llyra. Jak rád by ochutnal jeho bradavku a vzal ji do úst. Hýčkal by, až by ztvrdla pod jeho pozornosti. Estienne si jeho pohledu nevšímá. Dívá se na čarovný strop, který se mění jako perleť. „Tady někde uvnitř to vím, ale přiznat by to znamenalo, že existují kouzla. Církev říká, že neexistují, ale já teď vím, že ano. Kupci nám často vypráví o divech, které potkali na svých cestách. Většinu z nich jsem bral jako báchorky.“
„Ano, je mnoho divů na světě, ale největší div je láska.“
„Láska?“
Llyr se usměje. „Ano. Není zvláštní, že se mohou potkat dva lidé, kteří se nikdy neviděli a zamilují se do sebe, že jsou si ochotní odpustit i ty nejtěžší viny? Není to největší kouzlo, jaké existuje?“
„Nikdy jsem…“
„Nemiloval?“ Llyr se k němu elegantně připojí. „Nevěřím. Tvým vlasům, očím, tváři, tělu, musela nejedna žena podlehnout.“ Jako já podléhám, aniž tuším proč, pomyslí si.
„Ne. Neměl jsem čas si hledat nevěstu.“
„A ženicha?“
Estienne údivem otevře oči, když se jeho rtů dotknou jiné. V první chvílí si pomyslí, že čekal chlad, ale jsou teplé, měkké, snadno poddajné, ale i tvrdé a dobyvačné. Laská jeho ret, až v něm se všechno vzedme touhou. Zapomíná kde je a kým je. Pootevře ústa, když stříbrovlasý muž se jich nenásilně dotkne. Přitiskne se k němu, aby cítil jeho touhu, když Estienne ucítí jeho vzrušený klín, vše se v něm zadrhne a zpanikaří. Odstrčí ho. Mohutně dýchá, zoufale se na něj podívá, potom vyjde z bazénku a tak jak je, beze slova odejde. Llyr s úsměvem za ním hledí. Nechává ho odejít, jen se dotkne rtů. V očích má zasněný výraz.
Ženicha? Zbláznil se? On nebo Llyr? Proč to udělal? Proč má teď rozjitřené tělo touhou, že by nejraději vyl bolestí i slasti. Touha mu bičuje tělo a on si představuje, jak v jeho náručí zapomíná na vše, i na svou existenci. Zmítá jim, třese se a chvěje jako bříza v mohutné vichřici. Ještě nikdy tohle nezažil. Touží po něčem, o čem nemá ani zdání a jen mlhavě tuší, co by mohl získat ve vládcově náručí. Chce to i odmítá celou svou bytosti, ale rozum prohrává a srdce vítězí. Místo odpočinku, zírá na strop a nevnímá krásu malovaného díla stejně tak si nevšímá nadcházejícího jitra, když někdo zaklepe na dveře. Rychle se přikryje.
„Dále!“ Dovnitř vplují dvě ženy. Usmívají se. V rukou drží tácy s pochoutkami.
„Snídaně, pane, a náš pán Llyr vás zve na projížďku.“
„Rád přijmu,“ řekne jako v horečce, i když všechno ho nabádá, aby odmítl. Proč ho nepřitahují štíhlá těla žen, obnažená ňadra s růžovými dvorci?
„Vyřídíme. Potřebujete ještě něco?“
„Ne, děkuji.“ Nají se jako by byl králem. Potom vstane, obleče se do svého oblečení. Jako by se mu tím vrátil rozum. Vyjde ven před palác. Uvidí osedlané dva černé hřebce, kteří vedle sebe vypadají jako bratři.
„Arieli!“ vykřikne a obejme mohutnou šíji svého nejvěrnějšího přítele. Mazlivě mu šeptá slůvka něhy.
„Miluješ svého koně jako přítele. Víš, že se zrodili na mořském dně?“
Estienne zvedne k Llyrovi oči. Ve volném černém oděvu je nádherný jako bůh. Jeho zrak spočine na rtech, které si ho včera podmaňovali. Zrudne. „Netušil jsem. Jestli ale je to tak, pak jsi byl u jejich zrodu.“
Smích. „Ne, já ne. Zrodili se v moři. Já jsem pánem nad sladkovodní vodou, i když nad mořem mám určitou moc. Vládnu jezerům, řekám, potokům, i potůčkům, studním i pramenům a rybníkům.“
„Chápu.“ Ta síla ho děsí, protože mu věří. To není vyprávění o věcech, které jsou někde daleko…
„Projedeme se?“
Nemůže odmítnout pohostinství, zvláště když ho zachránil. Vyhoupne se do sedla svého oře a vyjedou neznámo kde. Jede, jako by nebyl na dně jezera, ale na zemi. Kolem rostou podivné stromy, plují houfy i jednotlivé ryby. Občas se mihne napůl lidská postava.
„Pod povrchem země jsou rozsáhlé řeky, kterými se mohu dostat kamkoliv chci,“ vysvětluje mu Llyr. „Očaroval jsi mě, Estienne.“
Estienn mlčí. Co na to říct, když je to vzájemné, ale na paměti má svůj úkol.
„Řeknu ti to, kde se nachází Perla smrti, ale musíš mě porazit v šachách. Když to dokážeš, řeknu ti to.“
„Jsem tu snad vězněm?!“ vykřikne rozzlobeně a pobídne koně.
„Stůj! Je to nebezpečné!“ křičí Llyr. Pobídne svého koně, ale Ariel má slušný předstih a je odpočinutý. Přesto druhý hřebec ho dotahuje, až ho dostihne. Llyr natáhne ruku a strhne ho na sebe. Koně se vzepnou a rozvíří jezerní dno. „Hlupáčku, tam sídlí jezerní drak. Nesmíš tam nikdy jezdit. Slib mi to,“ naléhá. Políbí ho na rty, až se Estienne poddá.
„Ne!“ vymaní se z jeho náruče. „Je to špatné.“
„Špatné?“ podiví se. „Přitahuješ mě a já věřím, že já tebe taky. Jak může být láska špatná, ale dobrá jak chceš. Pojedeme nazpět.“ Ariel se zatím uklidní.
„Přijímám tvou nabídku. Vyhraji to tajemství,“ řekne prudce.
Llyr se usměje. Přesně jak předpokládal. „Dobře. Co malý závod k paláci?“ pobídne svého koně. Za ním Estienne, který si věří. Je výborným šachistou a ještě nikdy neprohrál ať se svým otcem nebo s Oliverem. Llyrův hřebec je jako vítr a snadno předežene Ariela.
„Vyhrál jste, pane.“
„Vyhráli jsme oba. Půjdeme?“
„Jistě.“ Zmocní se ho strach, když jde za stříbrovlasým mužem. Je mu tak blízký a zároveň vzdálený. Llyr ho s úsměvem vede do místnosti, kde rád trávívá čas. Dveře se před ním otevřou a oni stanou uprostřed oválné místnosti, kde je jenom stolek s dvěma židlemi, koberce na zemi, na zdi nádherné vyšívané gobelíny. Místnost je provoněná neznámou vůní. Na zlatém stole je položena šachovnice z démantů.
„Zde rád trávím svůj čas. Zahrajeme si?“ optá se nedočkavě.
„Jistě.“ Musím vyhrát, musím se dostat z té pasti pryč. Je sice zlatá a klíč od toho přepychového vězení má nejkrásnější muž pod sluncem, ale rád by se dostal na slunce, kde by se svobodně mohl rozhodnout. Místo, aby se na něj díval, zadívá se na figurky. S úžasem hledí na dokonalou krásu. Jedny jsou bílé a druhé černé jako nejhlubší hlubiny. „Jsou nádherné.“
„Děkuji. V mé říši, ale nejen v mé, jsou šikovní řemeslnicí.“
„Nějak si to neumím představit.“ Má bílé, je na tahu. Táhne pěšákem.
Llyr se usměje. Je rád, že si může zahrát šachy s někým, protože nerad hraje sám.
„Vyhrál jsem.“
Estienne užasle hledí jak jeho král je v obklíčení. Nemůže tomu uvěřit. Llyr spokojeně se opírá o zlaté opěradlo křesla. Jedním plynulým pohybem se zvedne, přistoupí k němu a zvedne mu hlavu. Jeho rty se dotknou Estiennových.
„Má odměna za výhru,“ řekne trochu chraptivě a pohltí je do svého zajetí. Estienne sevře pevně okraje stolu. Co to má znamenat? Llyr si všimne, že zaprotestuje a nechá ho být. Odejde, aniž by řekl jakékoliv slovo. Estienne se dotkne napuchlých rtů. Jak lákavé se poddat jeho náručí a tím zakázaným choutkám těla. Vstane, na šachovnici se nepodívá. Musí najít ostatní. Musí se dostat pryč, ale pak si vzpomene, že o tom co hledá, ví jedině Llyr. Musí nad ním vyhrát. Zítra určitě vyhraje, zapřísahá se sama sebe. Nakonec své druhy najde. Pozoruje, jak jsou šťastní. Už je netrápí ani žízeň, ani hlad. Odvrátí se.
Prochází palácem a nahlíží do jednotlivých komnat, sálů. Nikdy by neřekl, že může být rozsáhlý. Dvůr krále Karla ho oslňoval svou nádherou a bohatstvím, ale tohle je daleko víc. Nakonec při zkoumání paláce dojde do zbrojnice. Podle jemného svitu už z dálky vytuší, kdo stojí u zbraní.
„Vítej, pojď dál. Tvůj meč Vítězný by si zasloužil zde být.“ Mávne rukou a zbrojnice se rozzáří jasem. „Dívej se.“ Estienne může na mečích, lucích, šípech i kopích nechat oči. Jde dál a prohlíží si přilbice, kroužkové košile stejně jako pancíře, štíty a další vybavení. „To vše je dílem pozemských i nepozemských kovářů. Některé jsou speciálně vykované pro mě, některé se ztratily v průběhu času a některé byly pochovány s lidmi na dně jezer, řek. To vše mi patří. Líbí se ti?“ optá se u Estiennova ucha, který si prohlíží dýku. „Damacénská ocel vykládaná nefritem a žraločí kůži. Je očarovaná, že nikdy se neztupí a vždy zůstane při majiteli. Vezmi si ji jako dárek.“
„Nemohu, je vzácná.“
Llyr ji s úsměvem vezme do ruky, potom vezme i pochvu, která k ní patří a připevní kolem útlých boků svého hosta. „Je tvá a mlč. Tuhle ti mohu věnovat, ale jsou tu věci, které by neměly spatřit slunce. Pojď. Zlobíš se?“
„Nerozumím.“
„Že jsi prohrál,“ objasní mu.
„Zítra vyhraju,“ řekne tvrdohlavě. Llyr se usměje. Je tak rozkošně tvrdohlavý. Copak neví, že nemůže nad ním vyhrát, přestože v jeho žilách koluje krev nesmrtelných?
„A když nevyhraješ?“ baví ho škádlit. Tak roztomile se čertí, že má chuť ho políbit.
„Pak budu hrát pořád dokola. Jsme tu snad věznění?“ optá se vyzývavě.
„Věznění?“ zeptá se s údivem. „Ne, můžeš kdykoliv odejít. Stačí říct, ale potom se nikdy nedozvíš, kde najdeš Perlu smrti a nikdo z mého paláce ti to neřekne. Půjdeme, je čas večeře.“ Odvede ho do hodovního sálu. Opět jí ze společného talíře a Llyr mu předkládá vybraná sousta. A opět odejde jako první, ale hodovní sál bez jeho přítomnosti pohasne. I Estienna ovládne smutek a nechuť. Přesto zůstává do pozdních hodin, až pocítí, že je unavený. Už se trochu v paláci vyzná, proto se snadno dostane do svých pokojů. Svleče se, rád, že si konečně lehne, když se otevřou dveře.
„Co tu děláš?“ nechtěně vyjede na svého hostitele.
„Přišel jsem tě navštívit. Vadí ti to?“ zavře dveře. Na sobě má jen dlouhý háv, který se vlní kolem jeho nohou. „Nechceš si zahrát dámu?“ Je rozkošný, nádherný a on po něm touží. Přijme ho nebo odmítne?
Výprava rytíře Estienna za Perlou smrti - 4.
