Výprava rytíře Estienna za Perlou smrti
4. kapitola
„Dámu? Teď?“ Je udivený a opět se nenápadně obleče. Odkud se tu vzal? Proč vždy vyjde, když je svlečený, je to snad proto, že ho chce tak vidět? Při té myšlence zčervená.
Rozkošný? Jak slabé slovo pro někoho takového jako je on. Dokonalost by snad mu slušela víc. Tolik po něm touží! „Proč ne? Jsi unavený? Měl jsem pocit, že u večeře ses nudil.“
Jen když jsi odešel. „Ne. Naopak jsem se bavil. Jezerní ženy krásně hrají. Trochu se mi stýská po zemi.“
„Stačí jen nade mnou vyhrát nebo říct, že chceš odejít.“
„Nemohu. Rád si zahraju.“
„Výborně.“ A já vyhraju a čeká mě sladká odměna. Musí si přiznat, že ho přitahuje. Jiný osud zde nebude než ten, který cítí. Posadí se a háv se rozhrne, až se ukáže vzrušený klín. Estienne zrudne ještě víc, když pochopí, že je nahý stejně jako on. „Je ti něco?“
„Ne. Omlouvám se, zamyslel jsem se.“ Posadí se naproti němu, ale před očima vidí stále jeho vztyčený úd. To vědomí ho lechtá po celém těle a on s hrůzou si uvědomuje, že i on je vzrušený. Jen, aby to nepoznal. Musí se soustředit na hru.
„Vyhrál jsem. Ještě jednou?“ Zkoumavě ho přejede pohledem, ale cítí jeho vzrušení, protože se jeho vůně změnila. Dobře ví, proč se nesoustředil a dělal začátečnické chyby. Je rád.
„Ne, tedy ano.“ Nemůže vstát a ukázat, jak na tom je. To nejde.
„Opravdu? Co kdybychom pozměnili trochu pravidla hry?“
„Jak?“ optá se tázavě.
„Když ti vezmu figuru, potom se svlékneš. Když vezmeš ty mě, já udělám to stejné.“
„Moc toho na sobě nemáme,“ zachraptí.
„To ano. A když nic na sobě nebudeme mít, potom mě políbíš.“
„To není hra, to je…“
„Nechceš? Odmítáš?“ Podívá se na něj svýma zelenýma očima.
Směje se mi, ale udělá ho to. Cítí, že by to neměl dělat, ale něco ho žene kupředu. Snad touha dokázat, že není jen tak někdo. Zvládne to, je přece rytíř. „Klidně.“ Nedopustí, aby se na něj díval jak na zbabělce. Ovládne svou touhu. Potlačí ji a vyhraje.
„Dobře. Táhni!“ vyzve ho provokativně. Tolik ho baví ho škádlit. Je to víc vzrušující než samotné milování.
Estienne táhne, potom Llyr a pak Estienne. Llyr pomalu vstane a rozváže si pásek. Estienne zřetelně vidí jeho vzrušení a závidí látce, která klouzavě spadá dolů. Chtěl by jí být a laskat jeho tělo což ho to vyděsí. Někdy si představuje, jak tyhle zakázané věci dělá, ale tohle už je hřích! Posadí se nazpět, aby vzápětí vzal soupeřovu figurku. Svlékne se nebo ne? Zasměje se, když si jeho protivník stáhne košili a odhodí, aniž by se zvedl.
„Teď táhnu já.“ Zkoumá desku a přemýšlí, jak na to, aby neprohrál, aby nevzal jeho figurku. Nejde to, ale pak ho bude muset políbit. Zadívá se mu do očí. Ví to. Baví se jeho rozhodováním. K čertu! Vzápětí se kajícně omluví a táhne. Opatrně se nahne a políbí ho na rty.
„To byl polibek jak dítěti,“ posmívá se mu Llyr a smělé mu vezme dvě figurky. Zvedne se. Estienne očekává polibek a připravuje se, ale křeslo je odsunuto a on ucítí rty ve svém klíně. Vyjekne, ale Llyrovy ruce ho drží pevně v zajetí. „Líbám tě. Kde, to jsem neujasnil.“
„Ale…“
„Mlč, jen si beru svou odměnu!“
„Od… odměnu?“ zakoktá, ale všechno v něm hoří. Nádhera, pomyslí si. V jeho údu, o který je pečován rty a jazykem, tepe, jako by byl živý. Slastně přivírá oči, když najednou je původ slasti pryč. Otevře oči. Posměšný pohled ho rozlití. Když on, pak já taky! Vezme figurku, zvedne se a jde k němu. Llyr nadzvedne obočí. Copak asi chce udělat, že vypadá jako by šel do bitvy. Když klesne na kolena, natočí se, aby k němu měl lepší přístup. Věděl jsem, že je pravý, i když jeho rty jsou nezkušené. Víská ho ve vlasech, nohy trochu roztáhnuté. Bude dost času ho naučit rozkoším milování.
Najednou se Estienne zvedne, podívá se na své dílo, ještě jednou olízne jeho špičku a jde se posadit.
Llyr se v duchu zasměje. Ale je to darebák. Takhle ho nechat, ale on to dokončí. Vezme figurku, smyslně se zvedne a klesne před ním na kolena. Olízne jeho vzrušení.
„Já už budu!“ zasténá Estienne a vystříkne přímo do úst, které ho laskají. „To…!“ vyděsí ho to, co provedl, že se do křesla doslova vmáčkne. Oči těkají po všem možném jenom ne po Llyrovi. Stydí se, že by nejraději utekl, ale nemá kam.
„Chutnáš mi. Pokračujeme?“ zarazí jeho námitky.
„Ano.“ Má to taky udělat? Váhá a Llyr čeká. V údu mu to tepe, ale nenaléhá na něj. Bude tu s ním ještě dlouho, aby se dokonale poznali, i když není moc trpělivý. Rád by se s ním miloval už teď.
S napětím, protože se ve svých pocitech nemůže vyznat, vezme figurku. Zvedne se a jde k němu.
„Nemusíš…“
„Pravidla jsou pravidla,“ odsekne trochu prudčeji, než by chtěl. Už zkušeněji ho vezme do úst, ale když vystříkne, nechá na sebe dopadnout Llyrovo semeno. Ten se skloní a drobnými polibky a lízáním ho očistí. „Nechceš si zaplavat?“
„Cože?“
„Venku,“ ujasní mu Llyr.
„Chci spát,“ namítne a doufá, že nebude na něj naléhat. Má toho pro dnešek dost. Ta hra, to líbání je na něj moc. Musí si ujasnit spoustu věci.
„Dobrá. Dobrou noc.“ Lehce ho políbí na rty a vyjde. Na stolku nechá rozehranou dámu, jako důkaz, že to nebyl sen. Nahý Estienne padne do postele. Chce o všem přemýšlet, ale tvrdě usne. Dovnitř opět vstoupí Llyr a s ním Rian.
„Usnul.“ Něžně ho pohladí a rukou přejede svůdné tělo, které mu musí patřit.
„Ano, ale měl by být přikrytý, můj pane.“ Neptá se, zda se rozhodl správně nebo proč. Přijal to jako všichni ostatní už od prvního momentu, kdy s ním sdílel jeden talíř.
„Ještě chvilku. Tak dobře, Riane. Máš pravdu. Přikryjeme ho. Vyčerpalo ho to. Zřejmě není zvyklý.“
„Řeknete mu, kde je Perla smrti?“
„Ne. Zůstane tu se mnou. Ať tě nenapadne mu to říct a dej znát všem, že na toto téma nemají mluvit. Nic nevědí, jinak…“ řekne tiše a výhružně. Rian mlčky skloní hlavu. Llyr přes něj lítostivě přetáhne pokrývku. Zavře sotva viditelné spojovací dveře ke svým pokojům.
Estienne se protáhne. Takhle dobře se už dlouho nevyspal. Potom si uvědomí svou nahotu i to, že je přikrytý. Nejspíš v noci přes sebe přetáhnul pokrývku, usoudí, takže si dál s tím neláme hlavu. Vstane, přejde k oknu. Je ráno. Potom mu padne zrak na hrací desku. Vše se mu vybaví, proto se rychle obleče. Při každém pohybu si uvědomuje, že tu byly jeho ruce, jeho jazyk.
„Už jsi oblečený? Nechceš si vyjet na lov?“
„Na lov? Čeho?“
„Na břeh. Ne, neboj se, nebude to na troly. Ale na břehu jezera z druhé strany je nějaká škodná. Neboj se, není to drak.“
„Draci. Existují?“ ozve se v něm strach. Pak si vzpomene na jeho slova, aby tam nechodil, že tam spí drak. Ví, že jsou, ale nezná nikoho, kdo by je viděl a najednou jsou tu. Pak to znamená, že vše co se vypráví, je pravdou.
„Většinou spí magickým spánkem. Mohou se probudit, ale rozhodně bych to nedoporučoval. Jsou mocní a velmi nevyzpytatelní. Mohou si dělat, co chtějí. Tak pojedeš? Málem bych zapomněl. Dobré ráno.“ Přistoupí k němu s rozzářenýma očima a políbí ho.
„Počkej! Proč já?! Co tohle má všechno znamenat?“ V hlase se ozve bolestný tón. Nechápe tomu. Proč on? Proč se tak k němu chová, co chce.
„Nevím. Nikdy jsem zatím necítil, co to k tobě. Chci tě hýčkat, chránit, vlastnit. Vím, že je to špatné, ale těžko se tomu bráním. Půjdeme?“
„Ano.“ Je stejně zmatený jako předtím. Jde za ním ke koním. Už je tam Oliver, Yon i Gayelin. Vyrazí na koních vpřed, když je něco obklopí a oni pomalu stoupají k hladině. Koně jako kouzlem kráčí po vodě.
„Přestávám se těm kouzlům divit,“ prohodí Gayelin. „Začínám si myslet, že vše je možné. Pane Estienne, už vám pan Llyr řekl, kde je Perla smrti?“
„Musím nad ním vyhrát v šachách, pak mi to řekne.“
„Chápu, ale proč to dělá?“ všichni se zadívají na majestátní postavu vepředu. Estienne ničemu nerozumí. Proč to vše dělá? Je to kvůli němu? Jaký má důvod?
Za nimi jedou strážci na bílých koních se zlatými luky a v bílých pláštích. Jsou připravení zasáhnout. Dojedou na břeh.
„Je to zvláštní.“
„Co?“
Estienne si všímá, že stejně působí i na jeho druhy. Jsou jim očarování. Nejlépe se drží Oliver, ale možná proto, že není úplně v jeho blízkosti.
„Stát na zemi. Musím přiznat, že mi to nijak nechybělo.“
„V mém domově je to stejné jako všude jinde.“ Usměje se. Neřekne mu, že nemůže být dlouho bez vody, ale obdivuje krásu země, proto ji přenesl na dno jezera. Sesedne z černého hřebce a podívá se na trávu.
„Zvláštní, že víly nezasáhly.“ Nasedne a vjede do lesa, když se ozve tichý pískot a oni zastaví. Na palouk vstoupí vysoká štíhlá žena oblečená do hnědé tuniky, kalhot a vysokých bot. Kolem paží má zlaté náramky a ve vlasech se skví čelenka s průsvitným kamenem.
„Vítej, Llyre. Jistě jsi tu kvůli menšímu problému.“
„Jistě. Jen mě udivuje, že jste nezasáhly. Pustoší to nejen les, ale břehy mého jezera. Otravuje vodu, kterou chodí pít lesní zvěř a mí poddaní hynou.“
„Víme to, ale nemůžeme ho zabít. Váže nás slib.“
„Chápu.“
Žena si prohlídne dotyčné, potom se jí rozšíří malinko oči. Pronese něco v cizím jazyce. Llyr ji stejně odpoví.
„Máš volnou ruku. Děkujeme.“ Ztratí se, jak přišla.
„Co se stalo? Kdo to byl?“
„Ona? Ailen, princezna toho lesa. Nemohla se se mnou spojit. Pomůžeme ji její problém vyřešit. Stála se jim nemilá věc. Jak jistě víš, každý les má své posvátné stromy, ale i posvátná zvířata. Nemohou je zabít, nemohou se jich dotknout. Jedno z posvátných zvířat bohužel ztratilo své smysly a stalo se démonem. Nemohou ho zabít, protože by je stihla osudová kletba, i když většinou se jedna z nich obětuje. Ovšem pro mě není posvátným zvířetem a mohu ho zabít. Budou mi zavázané.“
„Rozumím. Jaká kletba?“
„Jejich duše by navždy uvízly mezi tímto světem a světem mrtvých. Není co závidět a chápu, že jsou zoufalé. Půjdeme, nebudeme otálet.“ Pobídne koně. Stromy jako by mu samy ustupovaly a ukazovaly cestu.
„Stůj, co tu hledáš?!“ ozve se. Estienne a jeho druhé se rozhlíží, kdo to mluví. Pak pochopí, že je to velkolepý dub, který jim stojí v cestě. Llyr zastaví. „Posvátný, jdeme zabít Velkého jelena.“
„Rozumím, pak jděte. Taková škoda, ale brzy se zrodí nástupce. Vše má žít, vše má zemřít, hlídej si své srdce, králi.“
Llyr se zatváří zmateně.
„Co povídal?“
„Jen, že si mám chránit své srdce. Podivné. Pojedeme.“ Les se rozestoupí a objeví se malý palouček. Lyr zdviženou rukou zastaví skupinu. Rozhlédne se. Uprostřed paloučku vyvěrá pramének vody, ale šiří se od něj divný pach, který otupuje smysly. Kolem něj leží spousta zvířat. Llyr seskočí a jde k pramenu vody. Míjí zvířata a čím dál tím víc je rozzlobený. U vody napřáhne nad něj ruce. Estienne spatří namodralou zář, která vychází z celého jeho bytosti. Otevře ústa, ale jeden ze strážců zavrtí hlavou a přitiskne prst na rty. Potom zneklidněně se rozhlédne.
„Je tu. Musíme ho ochránit.“ Rozestaví se do kruhu kolem pramene. Něco temného zaduní, v hloubi lesa zapraská a pak se objeví temná postava jelena. Z parohů jí visí cáry. Zpod kopyt se zvedá zelený prach. Zatroubí tak, že si všichni zakryjí uši. Oči temně září. Rozeběhne se, když Oliver a strážci vystřelí šípy, ale jelen – démon běží stále. Estienne se svými přáteli se postaví proti nestvůře. Sevřou pevně meče a snaží se nedat najevo děs, který se jich zmocňuje. Estienne s válečným výkřikem sekne po jelenově noze. Vítězný zarazí jelena v rozletu, ten poskočí a zatroubí bolestí, když se do něj opět zabodnou šípy a další salva. Okolí jelena je postříkáno jeho krví, ale on se stále drží. Estienne s přáteli opět sekají a bodají, když se ozve naříkavý zvuk a jelen upadne. Okamžitě k němu přiskočí a vbodnou do něj své meče.
„Je konec?“ optá se zadýchaný Estienne.
„Ano je konec. Dívej se,“ promluví vedle něj unavený Llyr. Místo černého jelena leží sněhobílé zvíře se stříbrným parožím. Oči má zavřené. Na palouk vystoupí stejná žena jako dřív, za ní další a další.
„Děkujeme. O zbytek se postaráme.“ Po líci jí skane slza. „Jako malá jsem se na jeho širokém hřbetě vozívala. Hladila a krmila jablky. Děkujeme ti, Llyre.“
„V pořádku. Pramen je vyčištěn a opět zde může zvěř pít.“
Žena sklopní hlavu na znamení úcty. „Ještě jednou děkujeme a o tvé laskavosti řekneme naší královně.“
„Že ji pozdravuju a o slunovratu se jistě uvidíme. Nashledanou.“
„Nechť tě vůně stromů provází.“ Llyr pobídne koně, ale potom počká na ostatní. „Je někdo zraněný?“
„Ne, pane, ale bylo namále.“
„Ano vím, ale nemohl jsem to přerušit. Měl jsem na něj počkat, ale když jsem viděl pramen, rozezlilo mě to. Musel jsem obnovit jeho krásu.“
„Tvůj luk je stejně hbitý jako mých strážců, Olivere.“
„Děkuji, pane. Je předáván z otce na syna po celé generace. Už ani nevíme, kde se v naší rodině vzal.“
„Chápu.“ Jak předtím spěchali, tak teď pomalu, skoro se loudají překrásným lesem. Všichni v posvátném tichu naslouchají zpěvu ptáků.
„Dokážu mnoho, ale zpěv ptáků nemohu napodobit.“
„Nemohou tam dole žít?“
„Ne. Potřebují volnost, aby zpívali jak andělé. Vrátíme se, protože den se pomalu chýlí ke konci.“ Pobídne svého hřebce a za ním na svém věrném Arielovi Estienne a další. Dojedou k jezeru, aby po hladině dospěli k jeho středu, které se vzedme a vytvoří vlnu. Estienna zachvátí panika, ale obejmou ho silné paže, které v něm vyvolají pocit bezpečí. Uklidní se a spočine na hrudi stříbrovlasého muže. Ten ho hýčká ve svém náručí. Dosednou na mořské dno.
„Tak pojedeme. Zasloužíme si to oslavit.“
„Zabití?“ nelíbí se mu to.
„Ne. Vyčištění pramene, hlupáčku.“
„Nejsem hlupák!“ zle vyjede. Ostatní se podiví jeho tónu.
„Ne, nejsi. Omlouvám se. Než připraví potřebnou hostinu, co kdybychom si zahráli šachy?“
Estienne se na něj podívá. V jeho náručí tak snadno zapomíná, proč tu je. „Rád a vyhraju.“ O hodně později nevěřícně se dívá na figurky. Až teprve polibek na rty ho vyruší z transu.
„Jsi tak roztomilý, když nevěříš svým vlastním očím. Jsi výborný šachista, ale ještě se musíš hodně učit. Půjdeme. Jestli chceš, po večeři můžeme si dát odvetu.“
„Dobře.“ Zvedne se, ale nabízenou ruku nepřijme. Llyr se lítostivě usměje.
Když se Llyr zvedne od večeře, Estienne už nemá stání a odejde taky. Yon s Gayelinem ho udiveně vyprovázejí, ale Oliver si všímá ženy po svém boku, které něco vypráví. Ta se široce usmívá a přikyvuje.
Nemůže Llyra najít, proto zamíří ke svým komnatám. Tam se posadí do křesla. Vybaví se mu rodný hrad. Takhle sedával s bratrem u krbu a díval se do plamínků. Nedaleko seděla matka se svými paními a vyšívaly nebo šily. Byl to tak poklidný čas a jedno předvolání vše zničí. Tady žádný krb není, ale cítí se stejně dobře.
„Vzpomínáš?“ zašeptá Llyr. „Je to vidět v tvých očích.“
„Vzpomínám na svou matku, bratra, na svůj rodný hrad.“ Llyr se posadí u jeho nohou. Estienne se zadívá na jeho stříbrné vlasy. „Seděli jsme takto před krbem…“
„Chybí ti?“
„Ano.“
„Ten krb. Zařídím to.“
„Ne, to ne. Prostě to celé.“ Odvážně natáhne ruku s touhou dotknout se stříbrných vlasů. Užasle se jimi probírá. Llyr ho nechává. „Jsou hebké. Jemné jako hedvábí.“
„A co jsi čekal?“
„Stříbro?“ Smích. Llyr se zvedne, jeden pramínek se zachytí mezi Estiennovými prsty. „Chytil jsi mě.“ Políbí ho na rty. Estienne ho nechává a sám mu odpovídá. Netuší kdy, ale vzdal se. Llyr si ho udiveně prohlédne, potom něžně pohladí po tváři. „Čekal jsem na to, jak na smilování.“
„Známe se tři dny.“
„A pro mě to byla věčnost. Nebýt tebe, přivedl bych tě sem okamžitě. Chci se s tebou milovat.“
„Nevím…“ Chce namítnout, že to nejde, ale Llyr ho políbí, až sotva oddechují. Dívá se mu do šedých očí. Připomínají mu hladinu jeho jezera při východu slunce, nebo když mlha sevře jeho domov do své náruče. Jsou jak mlžná jezírka daleko na severu.
„Ano.“ Chce zapomenout na vše, chce poznat lásku, možná jedinou v životě. I když LLyr ho nemiluje, on během těch krátkých chvilek se do něj nepozorovaně zamiloval.
Llyr v duchu zajásá, nabídne mu ruku a Estienne s její pomoci vstane. „Čekal jsem na to hodně dlouho,“ prohodí nadšeným tónem.
Estienne se usměje. „Lháři.“ Netuší, co by měl dělat, ale dobře ví, jak se Llyrovi rozjasní oči, když ho vidí nahého. V klidu se svlékne. Necítí se před ním špatně, ale dobře, jako by ho zahřívalo samotné slunce. Llyr se na něj dívá. Je odvážný a nesmělý zároveň. Má strach, ale čelí tomu klidně. Ale nebojí se jeho, to je vidět. Bříšky prstů ho pohladí po tváři. V žílách mu zběsile koluje krev, kterou se snaží ovládnout. Až moc dobře si uvědomuje, že je jeho prvním. Netuší, zda měl ženy nebo ne, ale jemu je to jedno. Od jejich setkání patří jenom k němu. Co bylo dřív, to bylo.
„Svlékneš mě?“ požádá ho klidně.
Estienne přikývne. Netuší, že Llyr oddaluje jejich milování a chce, aby si co nejvíc na něj zvykl. Neměl to ve zvyku, ale s ním je to jiné. Jeho si vybral, aby strávili spolu život, ale dobře si uvědomuje, že i Estienne má svou vůli, své touhy. Chtěl by je sloučit, ukázat mu, že mu na něm záleží.
„Zvláštní.“
„Co?“ optá se ho.
„Tvá pokožka, vlasy. Jsi jiný a zároveň člověk. Sním?“ Llyr místo odpovědi ho k sobě přitáhne.
„Jestli sníš, potom má vášeň je sen. Chceš, abych odešel?“ Jen to ne!
„Ne. Chci to. Je to snad jediný okamžik, kdy…“ Místo toho ho políbí. Proč mluvit, když chce cítit jeho rty na svých, v klíně, po celém těle? Chce cítit jeho touhu a vášeň, ne řeči. Poodstoupí a vrazí do postele. Lehne si.
Llyr se nad ním skloní, zajede mu do vlasů. Konečně bude jeho. Líbá ho po celém těle a vzrušuje ho na nejvyšší možnou hranici. Estienne nejdřív nic nedělá, ale potom zatouží opět sevřít jeho vlasy, polaskat jeho pokožku, dotknout se jeho pýchy. Divoce krátkým doteky ho hladí, kam až dosáhne. Když vyvrcholí, má pocit studu, ale ten rychle mine pod konejšivými doteky. Najednou zrozpačití, protože netuší, jak pokračovat. Bude mu to vadit nebo nebude?
„Otoč se.“
Estienne ho poslechne, ale když ucítí ruku a rty na zádech a níž, rychle se otočí nazpět.
„Mně se to líbí. Rád tě laskám.“
„Ale…“
„Chci být v tobě. V tvém teple a naplnit tě, chápeš?“
Estienne ztuhne, protože pochopí, ale potom se uvolní. „Jak chceš.“ Otočí se na břicho, aniž by na něj znovu pohlédl. Má pocit, že celý hoří, jak mu pomalu dochází, co chce udělat. Llyr natáhne ruku pro nefritovou nádobku, z které nabere na prsty mast. Krouživými pohyby roztírá ji kolem otvoru, až prstem pronikne dovnitř. Málem, že nezasténá, když si uvědomí, že za chvilku bude v něm. Celé tělo se chvěje očekáváním, že má pochybnosti, že to zvládne. Namaže i svůj úd, aby do něj snadněji pronikl. Vezme polštář a naznačí, co má udělat. Estienne rozechvělý se podvolí.
Nikdy ještě nic takového nezažil, ale všechno se v něm svírá očekáváním. Llyr namíří svým údem k jeho otvoru a zatlačí. Pomalu se do něj dostává. Snaží se ovládnout, ale potom se Estienne mimoděk pohne a on zajede dovnitř.
„Au!“ bolestivý výkřik se odrazí od stěn.
„Promiň, ale neměl ses hýbat.“
„Slez, bolí to!“
„Za chvilku to přestane. Promiň, nechtěl jsem,“ říká kajícně. Prohlíží si vstup, ale není vidět, že by byl natržený.
„Neříkal jsi nic o tom, že mám být klidný.“ Vzrušení vyprchalo a cítí jen nepříjemný tlak. Uvědomuje si, že za tím je bolest, ale jestli je to takhle pokaždé, tak si to odpustí.
Llyr se zasměje, když si uvědomí chybu. „Promiň, ale jsi jediný člověk, který mě dovede rozesmát. Ještě to bolí?“
Estienne je ticho. „Přestává,“ přizná po chvilce zkoumání. „Předtím to bylo lepší. Nelíbí se mi to nijak zvlášť.“
Llyr ho políbí na rameno. „To jsem rád, ale bude se ti to líbit.“ Opatrně se povytáhne a pomalu zajede dovnitř. Zasténá.
„Je ti něco?“ optá se, když si uvědomí, co to mělo znamenat. „Promiň.“ Trpělivě čeká, až skončí. Llyr si toho nevšímá a pomalu do něj přiráži. Když se to Estiennovi začíná líbit, Llyr vykřikne a drží ho za boky. Lehne si vedle něj.
„Nebylo to špatné,“ řekne Estienne, protože má pocit, že by měl něco říct. „Na konci to bylo hezké.“ Podruhé už to nebude zkoušet. Smích ho trochu rozezlí.
„Bylo to mizerné, ale zítra to bude v pořádku. Spí.“ Přetáhne přes něj pokrývku.
„Počkej, jako ty tu budeš spát?“
Llyr si zívne. „Jistě, ale jestli chceš, můžeš se přestěhovat do mé ložnice.“
„A ta je kde?“ ironický se optá, když mu to dojde. „Vedle, že?“
„Přesně tak. Dobrou noc. Bylo to krásné.“
„Dobře.“ Co má dělat? Vyhodit ho z postele? Poté co spolu se milovali? Dotkne se stříbrného pramínku. Je překrásně hedvábný. Spokojeně zavře oči a usne.
Llyr otevře oči. Bylo to mizerné milování, ale bylo to poprvé. Zítra to bude lepší. A pozítří ještě víc. Mají celý život na to, aby to bylo dokonale. Usměje se. Jeho statečný rytíř. Dneska ho chránil svým mečem místo, aby to bylo opačně. Miluje ho. Jednou mu to řekne. Pomalu vstane a přejde do své ložnice. Ráno nebude tak rozpačitý, ale nenechá si ujít jeho ranní vstávání. Zívne. Pohlédne na odestlanou postel. Lákává, ale ta vedle s nahým tělem ještě víc.
Výprava rytíře Estienna za Perlou smrti - 5.
