Jdi na obsah Jdi na menu
 


6. 7. 2012

 

Výprava rytíře Estienna za Perlou smrti

 

5. kapitola

 

Estienne spěchá chodbou za Llyrem, aby s ním svedl další bitvu v šachách. Na jednu stranu touží vyhrát, na druhou stranu touží tu zůstat co nejdéle. Pomalu si ani neuvědomuje, že zapomíná, proč vyrazil na dalekou cestu, když ho zastaví hlas jeho bratrance Olivera.

„Estienne, počkej chvilku.“

„Co chceš? Král Llyr mě očekává.“

„Ano, já vím. Můžeme jít kousek spolu?“

„Jistě.“ Chvilku jen tak kráčí beze slova vedle sebe. „Tak co chceš?“

„Víš, řekni mi, proč tu jsme? Jsme tu už dvě měsíce,“ pokračuje nemilosrdně dál, „a zatím v Paříži mohl tvůj bratr zemřít. Je tu jako v ráji,“ zčervená mírně, „ale, někdo na tebe čeká. Nikdo jiný to nemůže vykonat.“

Estienne stojí jako opařený. Má pravdu. „To už je tak dlouho?“

„Ano. Rád bych tu zůstal, ale co bratr, poddaní, Perla smrt, tvá matka? Vzpomínáš si ještě, jak vypadala? A tvůj bratr?“

„Netušil jsem, ale ještě stále nevím cestu k Perle smrti.“

„Pak se vydáme, tak jako z Paříže. Za nosem,“ naléhá na něj. „Nakonec ji najdeme.“

„Nech mě přemýšlet, ano.“

„Jistě, Estienne. Víš, že tě mám z mých příbuzných nejvíc rád, proto jsem ve tvých službách. Znám tě odmalička a nevěřím, že bys zapomněl na svůj úkol.“

Estienne pod káravým tónem svého staršího druha, sklopí hlavu. „Ne, máš pravdu.“ Položí mu ruku na rameno a zmáčkne ji. „Děkuji ti. Vím, že pro tebe to nebylo lehké. Netuším, co bych si bez tebe počal. Jsem tu šťastný tak, že zapomínám, že je venku svět s povinnostmi.“

„Já vím,“ řekne smutně za vzdalujícími zády v modrém bohatě vyšívaném oděvu. I on tu našel lásku, ale moc dobře si uvědomuje propastný rozdíl mezi ním a Efiel.

Estienne ohromený slovy pravdy jde za svou láskou. Už dávno si to přiznal a noci i dny se snaží s ním strávit co nejvíc. Llyr ho bere sebou všude, kam to jde. Projížďky, snídaně, obědy i večeře. Všude ho bere, kromě pracovny, kam se zavírá, když je něco neodkladného.

Vstoupí do okrouhlé komnaty. Llyr se otočí a tvář se mu rozzáří. Udělá pár kroků, aby ho políbil. Ucítí ve svém milenci napětí, které ho zneklidní, ale nepřisuzuje mu velkou váhu.

„Stalo se něco?“

„Ne. Nic, hrajeme?“

Llyr udiveně pokrčí rameny, ale hned pozná, že veselí a lehkost, s níž hrál, je ta tam. Hraje zarytě a urputně, jako by se o něco snažil. Zamrazí ho z jeho pohledu. Tentokrát má co dělat, aby vyhrál.

„Opět jsem prohrál,“ pronese hořce Estienne. Zvrátí hlavu k ozdobnému stropu. Jsou tam lesy, tolik běžný pohled nahoře, ale tady výjimečný. „Llyre, kde je Perla smrti?“

„Až vyhraješ, pak ti řeknu.“ Proč si na ni vzpomněl? Po tak dlouhé době? Není spokojený?

„Chci odejít. Nikdy tě neporazím,“ přizná si konečně krutou pravdu.

„Proč? Nelíbí se ti tu? Nejsi spokojený? Myslel jsem, že jsi šťastný.“

Estienne uhne očima před jeho pátravým pohledem, potom pomalu přikývne. „Ano jsem, ale v Paříži mě čeká bratr. Jenom já ho mohu vyléčit. Prosím, řekni mi je, kde je? Propusť mě!“

„Ne!“ prudce vstane, až spadne křeslo. „Nikdy tě nepustím! Jsi můj!“

„Nejsem!“ vykřikne Estienne. „Vzpomínáš? Slíbil jsi, že mě kdykoliv pustíš! Dodrž slovo nebo nejsi král?“

Llyr zaskřípe zuby, prudce se otočí a jako bouře vyjde z místnosti. Estienne se z těžká posadí. Dívá se na svého bílého krále, jak leží na desce. Zvedne ho a postaví. Cítí, že udělal správně, ale srdce mu pláče úzkosti a strachem, co bude dál. Miluje Llyra a nechce ho opustit v hněvu, ale tam někde ho čeká jeho bratr. Zatvrdí se. Vyhledá své přátele a oznámí jim, že zítra odejdou ať násilím nebo ne. Llyr ho nemůže zadržet, protože královský slib je něco zavazujícího. Nemůže ho porušit. Zvedne se a jde hledat své přátele.

„Olivere, omluvíte nás Efiel?“

Žena rusých vlasů, šibalského úsměvu se ukloní a poodejde. V dlouhých zelených šatech vypadá jako sen.

„Stalo se něco?“

„Zítra odjíždíme.“

Oliver překvapeně zamrká. Nečekal tak rychle rozhodnutí. Podívá se na rusovlasou ženu, která předstírá, že neposlouchá. Sklopí hlavu. Je mu smutno, ale… „Dobře.“

Estienne ho obejme a políbí na obě líce. „Děkuji ti, příteli.“ Jde hledat Yona, kterého nalezne na cvičišti s mečem v ruce, jak se snaží porazit několik palácových strážných. Jde mu to skvělé, pomyslí si. Nevyrušuje je a čeká, až si ho všimne.

„Pane Estienne, jsou to skvělí válečníci. Potřebujete něco?“

„Zítra odjíždíme.“

„V pořádku, tak to si ještě zašermuju.“ Na nic se neptá a vrátí se k čekajícím rytířům, kteří se usmívají. Jde hledat Gayelina, ale dlouho ho nemůže najít, až ho najde v zahradách. Udiveně se dívá na loutnu a dívky, které mu naslouchají. Vida i on si našel zálibu. Celou dobu si toho nevšiml, pokárá se sám sebe. Byl slepým a hluchým, když to neviděl. Posadí se pod nějaký zvláštní strom načervenalé barvy. Připomíná mu spíš vlající rostlinu než strom.

„Krásná píseň.“

„Rád jsem naslouchal trubadúrům, kteří přijížděli na náš hrad. Mám dobrou paměť a tady jsem se naučil používat loutnu.“

„Je mi líto, ale zítra vyjíždíme. Jestli chceš, můžeš tu zůstat.“

„Cože?! Chápu, omlouvám se, ale je tu takový mír, že člověk zapomene, že existuje ještě další svět. Víte, kam pojedeme?“ optá se zvědavě. Je mu líto, že musí odjet, ale zavázal se, že ochrání čest svého krále.

Estienne smutně zavrtí hlavou. „Bohužel netuším, ale jak říká Oliver, pojedeme za nosem a jednou na ni narazíme.“

„V pořádku. Půjdu se připravit.“ Když jezerní ženy vidí, že další píseň nebude, odplují ze zahrady rychlými pohyby ocasů. 

Llyr zatím běsní, až se třese palác. Nikdo mu nechce přijít na oči, až se Rian rozezlí a vstoupí do jeho komnat. Jen tak tak hbitě uhne před sprškou zmrzlé vody.

„Co chceš?“

Rian poklekne na jedno koleno a skloní hlavu. „Pane, proč se zlobíš? Potrestáme toho odvážlivce, který si dovolil tě rozzlobit. Co nebo kdo to udělal? Prosím, jen se dál nehněvej. Bojíme se.“ Rukou se opírá o koberec a čeká, kdy ho zmrazí.

„Vstaň.“ Začne přecházet, zatímco Rian trpělivě stojí. „Chce odejít. Zítra a já dal královský slib, že ho pustím. Nechci, aby odešel, rozumíš tomu?“

„Chápu, vás, ale dalo se to čekat. Je to jenom člověk.“

„Neopakuj mi to. Miluji ho, patří ke mně, cítím to,“ rychle ze sebe sype. „Neumím si představit, že by tu nebyl. Proč chce odejít? Proč?“

„Pane, zapomněl jste?“

„Co?“

„Jeho bratr je smrtelně raněný. Slíbil mu pomoc a jen díky vašemu slibu oddaluje svůj odchod. Jistě vás tak miluje, ale taky miluje svého bratra, rodinu.“

„Nechci se s ním dělit!“ máchne rukou, až se vzedmou jezerní vody.

„Pane, dal jste svůj slib. Hodláte ho nedodržet?“

Llyr ztuhne, otočí se od něj. Bolí ho srdce, ale dobře ví, co musí udělat. „Zítra mohou odejít.“

„Děkujeme. Pane, on se vrátí.“

„Jak jsi řekl, je to člověk. Zapomene jako mnoho jiných. Nech mě být!“

Rian se ukloní a pomalu odejde. Je mu smutno, ale nějak věděl, že k tomu musí dojít. Llyr vyjde ven a nasedne na svého hřebce Théta. Pobídne ho a divokým tryskem po dně jezera ujíždí, kam ho nohy jeho věrného koně nesou. Když dorazí k jeskyni, kde sídlí drak, zastaví se. Dobře si uvědomuje, že tam nemůže vstoupit nikdo, ale dnes má takovou náladu, že by si přál zemřít dračím ohněm. Otočí koně a jede pryč. Uvědomí si, že venku už je noc, ale tady v jeho říši je stále stejně. Zastaví se nad palácem a dívá se na něj. Tam někde je jeho láska, která zítra odjíždí. Proč?! Copak mu dal málo? Tolik se snažil, aby zapomněl na povrch, ale zřejmě se mu to nepovedlo. Byl hlupákem, že si myslel, že k němu cítí to stejné co on. Spletl se a bude za to platit.

Estienne u večeře udiveně se dívá vedle sebe. Není tu. Je mu smutno, ale předstírá, že vše je v pořádku. Chybí mi a je to jenom pár chvil. Ale jak se mohl prohřešit prosti svému slibu, že svého bratra zachrání? Jak? Jak se ospravedlní v jeho očích, pokud zemře a jak v matčiných? Zvedne se a hudba umlkne. Oliver ho starostlivým pohledem vyprovází.

„Efiel, kde je pan Llyr?“

„Na projížďce. Je nešťastný.“

„Nešťastný?“

„Ano. Byl tak spokojený, když sem rytíř Estienne přišel, ale teď když odchází, srdce ho bolí. Mě bude taky bolet. Vrátíš se?“

Oliver chce říct ano, ale neřekne nic. Dobře si uvědomuje, že jeho srdce patří této štíhlé ženě, ale taky ho to táhne k jeho domovu. Nebyl by zde spokojený ani s tou, kterou miluje.

„Máš jinou? Krásnější než já? Dámu svého srdce?“

„Ne!“ skoro vykřikne. „Nemám, ale stýská se mi.“ Sklopí hlavu. Ví, že se bude muset rozhodnout, ale jak může opustit zem a být zároveň s ní? Některé věci nelze sloučit, pomyslí si se smutkem v srdci.

Efiel se na něj podívá, potom přikývne. Usměje se a lehce se dotkne rty jeho tváře. Potom si stáhne z krku řetízek s průzračným kamenem. Zavěsí mu ho na šíji. „Bude ti mě připomínat, nos ho,“ požádá ho.

„Budu ho opatrovat jako relikvií. Nikdy si ho nesundám!“ přisahá ohnivě a políbí ji špičky prstů. Efiel se usměje. To právě chce.

Estienne vyjde. Pomalu jde chodbami a snaží se zahlédnout závan stříbrných vlasů nebo aspoň cíp bílého hebkého pláště, který Llyr tak rád nosí. Vybaví si, jak se na něm milovali venku pod vodou. Je to pro něj tak přirozené, že tu je.

Hladil jeho hebké vlasy a smál se, když nad nimi proplouvala hejna ryb. A Llyr mu vykládal o každé z nich. Bylo to krásné. Nechce se mu odejít, ale čest, povinnost a láska k bratrovi mu káže, aby svou lásku opustil. Už začíná chápat trubadúry a jejich písně o nehynoucí lásce. Jenže k čemu to je? On by ho chtěl mít v náručí, sténat slasti a slyšet vzrušený Llyrův hlas.

Vejde do své ložnice, i když už několik týdnu obývá tu druhou honosnější. Postaví se k stolu, na které leží deska s dámou. Vybaví si jejich první hru, kdy prohrál a kdy se vzdal smyslnému Llyrovu svádění. Čekal, že tu bude, ale copak se nerozzlobil?

„Půjdu spát, už nepřijde,“ říká si o hodně později. Svleče se a napůl čeká, že se dveře otevřou, ale ty jsou zamčené. Nemá odvahu je otevřít a vejít. Jako by byly strážci klidu svého pána. Ulehne do postele, ale převrací se, jak je to pro něj nezvyk spát sám. Tak rychle jsem si zvykl, řekne si v duchu hořce. Nakonec usne trhaným spánkem, kdy se mu zdají různé fantastické věci.

Llyr k ránu si uvědomí, že místo, aby strávil poslední noc se svým miláčkem, tak ji strávil venku na koni jako vyvrženec. Je blázen. Vjede na dvůr, uzdu hodí jezernímu muži, který ihned s Thétym odpluje.

Llyr spěchá do svých komnat. Vejde, ale okamžitě přejde do druhé komnaty. Je tu, ještě neodjel. Uleví se mu. Něco špatného se mu zdá, pomyslí si a položí štíhlou bílou ruku na čelo. Smutně se usměje, když vidí, jak se tělo uklidní. Reaguje na mě i ve spánku, tak proč odjíždí? Narovná se a jde do svého pokoje.

„Ariane?“

„Pane?“

„Připrav pro hosty dary. Ať neodjíždějí jak nuzáci. Nesmí říct, že pohostinnost krále Llrya je ubohá.“

„Rozumím.“ Tiše odejde. Llyr přejde do druhé komnaty, kde ze stěny sundá bělostný roh zdobený jemnou řezbou. Vezme ho. Těžko se s ním loučí, ale snad díky tomu na něj nezapomene.

Do komnaty vstoupí Rian, bratr Ariana. „Pane, ten luk…“

„Je opravený?“

„Ano. Ailen ho osobně donesla na břeh řeky. Byla velmi rozzlobená.“

„Přirozeně. O jejich dílo nebylo správně pečováno. Ještě nevstali?“

„Ne pane, ale Efiel požádala, zda může odejít spravovat jezera do Bretaně.“

„Efiel? Proč?“

Rian se usměje. „Zamilovala se do Olivera, ale nechce, aby se zde trápil. Jde za hlasem svého srdce. Povolíte ji to?“

„Ví, jak lidé umí být proradní? Jak snadno zapomínají?“

„Dala mu přívěsek Vzpomínek.“

Llyr se na něj udiveně podívá. „Ano, dovoluji. Nemohu ji tu držet násilím. Byl bych šťastný, kdybych mohl odejít jako ona. Snad bude mít štěstí. Svítá.“ Zadívá se na dveře, které vedou do Estiennových komnat. Jak lákavé ještě ho naposled spatřit, ale jen by prodlužoval svou bolest z rozlučky. I tak se s ním bude muset rozloučit. Vyjde ven. Jde ven na nádvoří, kde už čeká spousta jeho poddaných. Oblíbili si je. Už tam čeká Yon, Gayelin i Oliver s jemně zářícím přívěskem na krku.  Jen chybí Estienne, ale ten se zdržuje ve svém pokoji a čeká na Llyra. Když si uvědomí, že nepřijde, rozloučí se s místem, kde byl šťastný a spěchá ven. Překvapeně zůstane stát při pohledu na stříbrovlasého muže.

„Na žádost rytíře Estienna, který si přeje dál pokračovat v pátrání po Perle smrti, ho vyprovázíme. Jsem rád, že jsem mu mohl poskytnout pohostinství. Na památku prosím přijměte tyto dary.“ Přivedou koně se sedly a uzdami bohatě zdobenými zlatem a stříbrem. Další nesou štíty, pláště hebčí než samet, vyšívané zlatem a podšité vlčí kožešinou. Dva z nich nesou meče pro Gayelina a Yona, kteří o ně přišli při boji s nestvůrou.

„Děkujeme ti, pane Llyre, za pohostinství, které jsi nám poskytl.“

„To není vše.“ Mávne rukou a samotná Efiel nese v rukou luk s toulcem a šípy zakončených peřím z bělostných hus. „Zde, Olivere z Dánska, je tvůj luk. Nestaral jste se příliš dobře o práci víl, které nedávají své zbraně jen tak někomu. Starej se o něj lépe, než tví předchůdci. Tvá vílí krev tě opravňuje k jeho držení a šípy nikdy neminou cíl.“ Efiel poklekne a podává mu dlouhý luk zdobený záhadnými runami.

„Vílí krev?“

„Ano. Poznal jsem to hned. Vaše prabába musela být víla. Oba dva, ty a rytíř Estienne v sobě máte trochu vílí krve.“

„Děkuji. Postrádal jsem ho.“

Estinne skloní hlavu na znamení úcty.

„Tobě věnuji tento roh zvaný Ambriel.“

„Pane!“ vykřikne Rian. „Jsi si jistý?“ ihned pohlédne na svého vládce, jestli se nerozzlobí za jeho opovážlivost.

„Ano. Jestliže zaduješ jednou, únava z vás spadne. Jestli zaduješ dvakrát, potom budete nasycení a napojení. Jestliže zaduješ třikrát, potom přijdu se sto tisíci rytíři, ať jsi, kde jsi. Vezmi si ho na památku.“

„To je moc, můj pane Llyre.“

Llyr s úsměvem mu vloží Ambriel do rukou. „Prosím, přijmi tento skromný dar.“

„Děkuji. Budu ho nosit a nikdy ho nedám z rukou.“

Llyr přikývne. „Ptal ses mě, kde je Perla smrti. A já ti odpovím. Je na pobřeží Krvavého moře, jež se zbarvuje při západu slunce do barvy krve. Na břehu tohoto moře jsou bažiny mrtvých mužů. Jestliže dokážeš přejít přes tyto nebezpečné bažiny, potom najdeš perlu. Je to nebezpečné,“ varuje ho. Pak se k němu nakloní a pošeptá. „Nechtěl jsem ti to neříct, ale chtěl jsem, abys se mnou zůstal.“ Udělá krok stranou. „Rian tě dovede na místo, odkud vyrazíš nebo chceš, abych tě dopravil, až na místo?“

Estienne na něj překvapeně dívá. „Ne, pane Llyre. Musím to zvládnout bez pomoci.“

„Jsem rád, že tak uvažuješ. Kdybys přijal mou pomoc, nikdy bys Perlu smrti nezískal.  Šťastnou cestu a ať při vás stojí veškerá magie.“

„Děkujeme.“ Zařadí se za Riana, který je vede vzhůru k hladině. Svítí slunce a je nádherně. Vyrazí za ním k břehu.

„Tudy vede cesta ke Krvavému moři. Nebude lehká a do cesty se vám postaví mnoho překážek, ale já věřím, že to zvládnete. Ještě jedna rada. Nezneužívej Ambriel.“

„Nebudu. Děkuji za vše.“ Pobídne Ariela, který se rád rozletí loukou k svému cíli. Rian za nimi hledí, když se vody jezera rozestoupí a na břeh vyjde černý hřebec se stříbrovlasým mužem v sedle.

„Pane.“

„Nemohl jsem…“

„Rozumím. Vrátí se. Viděl jsem to v jeho očích.“

„Rád bych ti věřil, ale cesta k Perle smrti není lehká a bude obtížná i přes dary, které jsem mu věnoval.“

„Já vím, pane. Vrátíme se?“ nepřipomene mu jeho slova, že je to jenom člověk.

„Ano.“

Estienne ujíždí, jako by mu šlo o život, v očích slzy. Má chuť se ohlédnout, ale nakonec se ovládne.   

Komentář

Výprava rytíře Estienna za Perlou smrti - 6.