Výprava rytíře Estienna za Perlou smrti
6. kapitola
Estienne se svými druhy, kteří s ním trpí odchodem, rozbijí tábor u potůčku. Hladí roh, který mu visí na krku a přemýšlí, kolikrát se ho dotkla Llyrova ústa. Tak rád by byl ve vodním paláci. Je opravdu kouzelný? Zaduje jednou, podruhé a potřetí a libý zvuk se rozlehne do dálky. Při prvním zadutí z nich spadne únava, při druhém jsou nasycení a napojení a při třetím…. Je zvědavý, zda opravdu přijde.
Nejdřív vše ztichne, pak se objeví podivná bělavá mlha, která se rozevře a v ní stojí Llyr v zdobené zlaté zbroji. V rukou mu září meč. Za ním stojí sto tisíc bojovníků v bílých pláštích a stříbrných přilbicích. Zalekne se, ale postaví se s ruměncem ve tvářích, že Llyrovi nevěřil.
„Promiň mi, pane, že jsem tvým slovům nevěřil.“ Hluboko se mu ukloní, i když by se raději díval do tváře jasnější než slunce.
Ilyr se usměje. Věděl, že vyzkouší roh, proto byl připravený. Vidí do jeho srdce a vidí i jeho budoucnost, ale nevidí, jak se rozhodne vůči němu. Tak rád by to věděl! K čemu je moc, která mu brání vidět do srdce milovaného?
„Omlouvám se a klidně mě pokárej!“ Klesne na kolena, ruce sevřené kolem rohu.
„Nic se ti nestane, Estienne. Mír nechť tě provází na cestách,“ ozvou se chladná slova. Mlha se uzavře, ale Estienne slyší slabé varování Riana: Nezneužívej daru mého pána.
„Slyšel jsi to?“ optá se Olivera, který se pomalu vzpamatovává z králová příjezdu.
„Ne, ale je to úžasný roh,“ řekne bez závistí. Nechtěl by mít moc nad někým jako je vládce všech vod.
„Ano.“ Lehce zanotuje píseň, kterou kdysi dávno slyšel na jarmarku, když Gayelin vytáhne flétnu a přidá k hlasu melodii. Ještě dlouho sedí do noci a dívají se na jiskry, které vzlétají vzhůru do oblak. Potom si lehnou a věrný Ariel hlídá jejich spánek.
Ráno vyrazí dál, až dojedou k mohutné hradbě. Jedou nalevo, jedou napravo, ale zeď nemá konce. Nerozumí tomu a tak vydají se nalevo a jedou, až uvidí bránu, nad kterou je nápis v mnoha jazycích.
„Zde, poutníče, tvá cesta končí,
Projdi mnou a nech se vést do hlubin labyrintu,
Když dorazíš do středu, získáš odměnu,
Jestli nedorazíš, pak smrt tě čeká.“
„Co budeme dělat?“
„Budeme muset projít. Llyr se o ničem podobném se nezmínil, ale povídal, že k Perle smrti vede mnoho nebezpečných překážek.“ Rozpačitě se po sobě podívají, ale potom Estienne rázně rozrazí bránu. Dýchne na ně tíseň z úzkého tmavého prostoru, ale zničehonic se chodba osvětlí. Vejdou dovnitř. Rozhlédnou se kolem. Netuší kudy se dát, ale vědí dobře, že projít musí.
„Kudy?“ optá se Oliver, ale dobře ví, že zbytečně. Chodby vypadají naprosto stejně. Dlouhé, nekončící, ale suché, jako by zde neexistovala voda, přesto nad nimi plují oblaka. Po chvilce dívání zaregistrují hvězdy, které neznají. Zlověstně na ně pomrkávají, jako by se jim chtěly vysmívat.
„Půjdeme doleva a musíme doufat v Boha.“
Ostatní přikývnou. Vyjedou vstříc osudu, ale čím dál jednou tím víc se jich zmocňuje úzkost.
„Nedorazíme tam!“
„Dorazíme.“ Estienne vezme roh a jednou zaduje. Smutek ze srdce se jim odplaví a usídlí se v nich radost. Zaduje podruhé a hlad a žízeň se ztratí. S obnovenou sebedůvěrou vyrazí vpřed. Po noci vystřídá je východ slunce a později žhavé slunce, aby i to nakonec zapadlo. Opět nad nimi pomrkávají neznámé hvězdy.
„Musíme přespat. Koně už nemohou,“ prohodí Oliver. „A i nám, přes čarovný hlas rohu, by se hodil odpočinek.“
„Budeme muset hlídat,“ řekne Gayelin. Rozhlédne se kolem sebe, ale stále jsou to mlčenlivé kamenné stěny. „Mám zlý pocit z těch stěn a slyšeli jste to jemné křupaní, které se kolem nás ozývá?
„Dobrá. Nechápu, co to je, ale taky to sylším.“
„Vezmu si poslední hlídku,“ nabídne se Estienne. Všichni souhlasí. Oliver hlídá jako první. V ruce drží luk a na krku se mu houpe řetízek, který jemně září do tmy. Neměli z čeho rozdělat oheň a tak spí zabalení do plášťů, jak kdo ulehl. Potom Oliver probudí Gayelina, který si pořádně zívne a posadí se opřený o zeď. Dívá se na hvězdy a přemýšlí nad jejich cizotou. U nich doma jsou teplejší. Trhne sebou, když zaslechne podezřelý zvuk, ale to jen kůň hrábl kopytem. Oddechne si. Necítí se zde dobře, ale kdo by byl? Od té doby, co odjel z Paříže, potkává samé úžasné věci. Vytáhne flétnu, kterou mu darovali jezerní lidé. Jak zvláštní. Když na ní hraje, připomíná mu to zvuk tekoucí vody. I teď ho její zvuk uklidňuje.
Je rád, že může probudit Yona, který ihned zaujme jeho místo. Místo, aby se díval na hvězdy, dívá se na své přátelé. Taky jeho myšlenky bloudí kolem toho, co mu ta cesta přinesla. Pohladí meč, který dostal. Je to krásná práce, kterou mu budou závidět neboť je to meč vítězů.
„Estienne, vstávej.“
Ten se posadí. „Je všechno v pořádku?“
„Nikdo nic neříkal, za což jsem rád. Nerad bych tu skončil.“
„Bojíš se?“
„Ano. Z neznámého. Ne, z toho co vidím, ale z věcí, které nevidím.“ Pokřižuje se a zamumlá modlitbu.
„Rozumím. I já se obávám toho, co se stane, ale doufám, že se z toho dostaneme. Začínám chápat pověst o zlaté niti.“
„Taky tě to napadlo?“
„Ano a běž spát.“
„Dobře.“ Estienne se posadí na stejné místo, ale po chvilce se zvedne a jde. Zaslechne křupnutí, potom další. Podívá se pod nohy a ztuhne hrůzou, když vidí, jak šlápl na lidské prsty. Jsou zkroucené s prstenem na jednom prstě. Automaticky ho stáhne a schová do kapsy. Potom se obrátí. Uvědomí si, že cesta je doslova posetá kostmi. Nejen lidskými, ale i zvířecími nebo neznámými. Nechápe, že si toho nevšiml dříve. Rozhodne se to před svými přáteli zatajit. Copak je to obrovský hřbitov? Ale co je to za labyrint? Kdo tu vládne a co znamená ten podivný nápis nad branou. Zemřou tu?
Ne, nemohou. Mají roh Ambriel, který je ochrání přede vším zlým. Musí jenom pevně věřit, že se jim podaří najít cestu. Musí přestat myslet na to, po čem šlape. Musí jít dál. Kvůli bratrovi. Llyrovi, přátelům, ale i sebe sama. Probouzí jednoho po druhém, když se otočí. S děsem sleduje chodbu, odkud přišli. Nejdřív nic není vidět, ale on cítí něčí přítomnost. Je to snad pán labyrintu?
„Porušil…sssssss…i jste….ssss… pravidla. Ssssssemřete!“ syčí to na ně.
„Co je to?“
Objeví se rudé oči a koně se začnou vzpínat, ale ruce je drží přepevně.
„Nasedáme! Jedeme!“ vykřikne Estienne, který okamžitě pozná, že do obyčejného hada to má daleko, protože na hlavě má dva rohy a jeho tělo je něčím chráněno, protože se to matně leskne. Vypadá jako by ho někdo oblékl do plátové zbroje, ale pohybuje se, jako by nic na sobě neměl. To jejích meče nezvládnou. Nasednou a bezhlavě vyjedou vstříc dalšímu osudu. V poledne se zastaví a Estienne dvakrát zatroubí na roh. Potom se posadí.
„Tak už víme, jak ti ubožáci zemřeli,“ hlesne. Rukou odhrne zeminu, až se objeví bělavá kost.
„Rozhodně nemíním být sežrán tím netvorem.“
„Brána to přesně řekla,“ promluví zamyšleně Yon.
„Ano, ale zapomněla na jedno.“
„Na co?“ udiveně pohlédnou na Gayelina.
„Na to, že smrt nadejde, když zastavíš a každý jednou zastaví, aby odpočal. V tom případě ho ten netvor dostihne a nemá šanci se ubránit.“
„Ano, ale my se nedáme. Připravíme se.“
„Je tu velmi málo prostoru pro bitvu,“ namítne Oliver. „Vsadím se, že se o to pokoušeli i jiní.“
„Dobře, ale já tu nechci zůstat.“
„Co povolat pana Llyra? Jistě by nám přispěchal na pomoc. Jemu by se toho netvora podařilo zabít jednou ránou,“ navrhne Yon.
„Zabili jsme posvátného jelena, zabijeme i jeho. Nechci ho volat, dokud to nebude nezbytně nutné,“ připomene si varování, aby rohu nezneužíval.
Všichni se odmlčí, jak se v duchu připravují na nadcházející bitvu.
„Dobře. Pojedeme dál a zítra ráno ho zabijeme. Olivere, ty ho budeš zraňovat šípy. Yon a já budeme vepředu, Gayelin bude za námi a bude ho bodat. Až se unavíme, jednoho z nás vystřídáš.“
„To je dobrý plán, ale zajímalo by mě, proč říkal, že podvádíme.“
„Taky netuším, ale hádám, že až ho zabijeme, tak snadno najdeme cestu z toho labyrintu. Nechápu, jak může být tak rozlehlý.“
„Taky ne. Půjdeme spát. Koně jsou unavení.“ Všichni se zabalí do plášťů a usnou. Estienne napůl dřímá, když si uvědomí opět ten nepříjemný pocit. Rychle vzbudí své přátelé. Oliver vezme luk a šípy se sněhobílým peřím a postaví se za své přátele. Vyšle modlitbu za zdárný úspěch.
Estienne vytasí Vítězného a postaví se proti tomu, co se tiše plazí po kostech mrtvých. Jak dlouho asi labyrint existuje? Jak vůbec něco tak temného mohlo vzniknout?
Napětí houstne, až konečně zahlédnou dva žhavé uhlíky.
„Porušil…sssssss…i jste….ssss… pravidla. Vrať mi prssssten! Ssssssemřete!“ syčí to na ně.
„Jak jsme je porušili?! Co máme vrátit?“ křikne Estienne, který pevně sevře hrušku svého meče. Srdce mu prudčeji tluče.
„Roh…. ssss…. Ambs…ssss!“ syčí. Zvedne hlavu do výšky. Z tlamy mu visí dlouhý jazyk a potom vyrazí proti nim, když proletí střela, která se mu zaboří do krku, ale had si toho nevšímá a plazí se k nim dál. Estienne po něm sekne Vítězným, ale ten odskočí. I Gayelin proti němu útočí, ale všichni pomalu ustupují.
Estienne už chce zatroubit pro pomoc, když had se zastaví a kývá se sem a tam.
„Teď!“ zařve a bodne vší silou do protivníkova těla. Vzápětí letí šípy. Gayelin zabodne kopí do něj a drží, zatímco Yon odvážně do něj seká, ale had hypnotizovaně někam zírá, Estienne se za sebe otočí a… Přívěsek na Oliverově hrudi intenzívně pulzuje jako srdce.
„Ještě! Nechci tu zemřít!“ vykřikne a jeho meč pronikne ještě hloub.
Najednou sebou had škubne a začne přepadávat dopředu. Všichni běží pryč, ale uvědomují si, že nemohou uniknout. Bum, ozve se a Estienne vykřikne bolestí. Otočí se a snaží se neřvat bolestí.
„Hned to bude.“ Uklidňují ho přátelé, kteří marně se snaží dostat mrtvou hlavu hada. Potom se ozve temné zapraskání. Nechají nohu být a semknou se s tasenými meči kolem Estienna. Vyděšeně kolem sebe zírají, přesto jsou připravení bojovat do své smrti.
„Co se děje?“
„Netušíme, ale nevypadá to na nic dobrého. Vypadá to jako by praskaly… zdi!“ vykřikne a chrání si hlavu, ale potom přestane. Jsou na louce a kromě nich a mrtvého hada tu nic není.
„Brána lhala,“ řekne ponurně Gayelin.
„To je jedno, sundejte mi z nohy toho hada!“
„Koně a provazy. Jdeme na to.“ Nakonec ho odtáhnou a Estienne zatroubí na roh. V tu chvílí víc myslí na nohu, než na to, že roh držely Llyrovy ruce a stejného místa se dotýkaly jeho rty. Hlava mu klesne na zelenou louku a on se dívá na slunce. Nic ho nebolí. Zavře oči. Kolik ještě překážek musí zdolat? Jak dlouho? Cítí v těle únavu, ale ví, že se nemůže vzdát.
„Zvládli jsme ho. Porazili tu temnou nestvůru.“
„Ano, zvládli. Nasedejme a pojeďme dál. Nechci zde zůstat“ Mlčky přikývnou, rádi, že z toho místa odejdou. Určitě to byla jenom iluze a klam, ale cítili ty mrtvé pod nohama, chlad a drsnost zdi. Podle nich byly skutečné. Nedívají se dozadu a tak vůbec nevědí, že labyrint s jejich odchodem se staví znova, jako by ho živila jiná mocnější síla. Uprostřed labyrintu zvedne had oči, které zlobně zasvítí.
„Lhali….ssssssste! Podváděli jsssste! Počksssám sssi…,“ syčí a jeho tělo krouživými pohyby za jemného praskotu putuje labyrintem, aby čekal na další poutníky.
„Podívejte se hrad!“
„A jaký mocný a pyšný!“ řekne Yon. „Možná se konečně vyspíme v teplé posteli a promluvíme s živou duší. Pojeďme tam!“ zaprosí. Estienne se na ně podívá a přikývne.
„Proč ne,“ přitaká i Oliver. „Můžeme se dozvědět něco nového nebo co nás čeká.“ Pobídnou koně a jedou podél řeky, až k můstku, který je úzký, že musí jet jeden za druhým. Když stanou před bránou, jsou udiveni mohutnosti hradeb i velikosti.
„To museli stavět hodně dlouho. Ani Nortblanc není takový,“ prohodí Gayelin.
„Ano ani můj Dortwood není tak velký, jako tento hrad. Pojeďme, ať zjistíme, kdo vládne tomuto hradu.“ Vjedou dovnitř, kde je překvapí ticho. Podívají se na sebe. Sesednou z koní a uvážou je. Odvážně jdou kupředu, ale hrad je prázdný. Jako by tu nikdo nežil.
„Pojeďme pryč,“ navrhne Estienne. „Nemám z toho dobrý pocit.“
„Já taky ne,“ přikývne Yon. „Jde z toho hrůza. Nebojím se ničeho, ale prázdný hrad, to je divné ne?“ dožaduje se přikývnutí od svých přátel.
„Ano je.“ Vyjdou na nádvoří, chtějí nasednout na koně, když se brána najednou zavře. Ozve se mohutný smích.
„Tak vy jste chtěli odejít a opustit mě! Nedovolím to! Ó, tak ty vlastníš Ambriel? Ale věz, že ti to nepomůže!“ Ze stínu budovy vystoupí obr. Všichni se na sebe překvapeně podívají. Jak mohli něco tak velkého přehlédnout? Nerozumí tomu. A jak to, že zná Ambriel? Pak, ale musí znát i Llyra.
„Pane, proč nás zadržujete? Nic jsme nespáchali. Rádi bychom odjeli.“
„Nechtěli jste si tu odpočinout, promluvit?“
„Umí číst myšlenky?“ zašeptá Oliver?
„No ano, myšlenky. Jak krásná a křehká věc.“ Teď teprve uvidí na obrově rameni trpaslíka. „Jsem Tito, pán a vládce této krajiny a to je můj věrný sluha Samuel.“ Všichni pochopí, kdo to mluvil.
„Pane, jenž vládneš tomu kraji, proč nás tu zdržuješ?“
„Proč? Možná proto, že jsem sám. Možná proto, že tě zabiju a dám tě Samuelovi sníst.“ Zasměje se. Obr tupě kouká před sebe.
Estienne vytasí meč.
„Jak zbytečné jít proti mně s těmi lidskými hračkami. Jsme neporazitelní a pak umíme číst v lidských myslích.“ Směje se.
„Jak to? Nikdo to neumí.“
„Ne? Llyr to umí. Ten prašivý zrádce!“
„Není zrádce!“ prudce se oboří na toho trpaslíka. Jak jen může pomlouvat jeho krásného milence?
„Ano je. Byli jsme víc než přátelé a on mě odkopl jak špinavý hadr. Ne! Je to zlý a krutý člověk, ale já na něj vyzrál!“ směje se. Pak svraští čelo, protože zahlédne Ambriel. „Jak to, že ti dal to, čeho si nejvíc váží? No ano, dostal tě taky do své pasti, že? Co ti sliboval? Věčnou lásku? On neumí milovat! Jen brát!“
Všichni zrozpačití a Estienne posmutní. Nikdy mu neřekl, že ho miluje, ale ani on ne. „To není důvod, abys nás zdržoval.“
„Jsem tu pánem, mohu vše. Ovšem, pokud vyhrajete nad Samuelem, potom vás pustím! Jeden proti jednomu a bez toho rohu.“
„Já se utkám s obrem!“ vystoupí do popředí Estienne.
„Dobře. Tak do toho!“ Trpaslík seskočí z obrova ramene.
„Ustupte!“ poradí svým přátelům.
Oliver k němu přistoupí a položí mu ruku na rameno. „Pan Llyr tě jistě miluje,“ říká tiše. „Jinak by tě nezdržoval ve svém paláci. Dal ti věc, kterou by neměl dávat. Nehleď na něj, určitě lže.“
Estienne sebou trhne. „To není důležité. Důležitá je jenom Perla smrti. Dávej pozor na toho trpaslíka. Myslím, že mu není radno důvěřovat.“
„Rozumím. Buď opatrný.“
„Musím to přežít.“ Už jenom proto, aby zjistil, zdá ten ošklivý trpaslík má pravdu nebo ne. Připraví se do boje. Do levé ruky vezme štít posázený zlatem, do pravice Vítězný, jež září jak samotné slunce. Obr udělá krok a uhodí pěstí do země. Estienne je otřesený, ale vzpamatuje se a sekne po ruce, která se zvedá. Meč odskočí. Estienne uskočí. Opět obrněný netvor? Ne, počkat. Na těle se mu leskne nějaký šedý kov. Určitě je kouzelný, proto meč odskočil. Uskočí a opět sekne tak mohutně, až odletí jiskry.
Trpaslík radostně zatleská. „A je po tobě! Je po tobě!“ raduje se jako malý, zatímco Estiennoví přátelé jsou zachmuření. Estiennovi už umdlévá ruka i oči, jak se snaží najít nechráněné místo, kudy by mohl svým mečem proniknout.
„Acta non verba!“ vykřikne Oliver a dodá svému bratránkovi sílu k dalšímu boji a kroužení kolem sice daleko pomalejšího obra, ale o to silnějšího. Tam! Jak to, že mě to nenapadlo? Stejně jak bájný Achilles… A já tam mohu dosáhnout. Oběhne a sekne po kolenu. Zbabělé, ale sotva mu dosáhne na pas. Obr zaryčí a trpaslíkovi ztuhne úsměv na tváři. Obr klesne na jedno koleno, až se zem otřese. Podívá se vyčítavě po svém pánovi, ale to už Estienne seká po druhé noze. Těžce oddechuje, protože i bez brnění má tvrdou pokožku. Opírá se o meč. Tváře jeho druhů se rozjasňují. Představa zůstat jako pokrm toho netvora, nebyla nijak lákavá.
Trpaslík sáhne do kapsy, když ucítí v zádech něco ostrého.
„Nehni se a vytáhni tu ruku z kapsy, sedmilháři. Estienne bojuje čestně, na rozdíl od tvého obra.“
„Zabije ho! Prosím ne, prosím.“
Všichni se podívají na oba protivníky. Ohromeně se dívají, jak obr se otáčí, rukou hmátne po sloupu a vytrhne ho ze země. Rozežene se, mávne, až se zvedne vítr a Esteinne se pod tím náporem zapotácí. Je odhozený na zeď budovy tak silně, že mají pocit, že slyší praskot kostí.
„Estienne!“ zvolají jako jeden muž. Chystají se, že budou pokračovat v boji.
„Ne!“ zvedne ruku. „Zvládnu to!“ Sebere poslední síly a postaví se proti obrovi. Ten se chystá k druhému rozmachu. Všichni napjatě očekávají, co udělá Estienne, ale ten za výkřiku trpaslíka i svých druhů se rozeběhne se svým heslem: „Činy ne slova! – Acta non verba!“ na obra, který udiveně zamžourá očima.
„Pane…,“ hlesne k trpaslíkovi.
„Zabij ho! Zabij ho! Rozmáčkni ho, Samueli, a dostaneš je k snídani.“
„Všech…“
„Všechny!“ zařve. Obr soustředěně se na kolenou rozmáchne, ale to už je Estienne u něj a bodne ho do nechráněného krku. Zatlačí a uskočí. Běží pryč, ale sloup narazí do země a odhodí Estienna pryč.
„Estienne!“
Yon s Gayelinem se k němu rozeběhnou, ale Oliver si připamatuje, koho má hlídat.
„Je v pořádku! Dýchá!“ křiknou na něj. Oliverovi se uleví.
„Zatrubte na roh!“ poručí jim Oliver. Yon zvedne roh, ale nedaleká studně se rozjasní a najednou tu stojí záplava jezdců v bílých pláštích. V čele stojí Rian.
„Takže opět ty? Nedáš si pokoje?“
„Mohu si dělat, co chci. Tady jsem pánem já!“ zavyje.
„Ano, ale tohle patří mému pánovi Lyrovi.“ Vezme z obra zbroj a odejde, aniž by se na kohokoliv podíval. Potom přejde k Yonovi a místo něj zatroubí na Ambriel. Estienne se ihned uzdraví. Otevře oči, protože očekává Llyra, ale zklamaně se dívá do jasné tváře Riana.
„Můj pán, musel naléhavě odjet. Omlouvá se ti, že nemohl přijít osobně. Tu zbroj si sebou vezmu a taky tohle.“ Přejde k trpaslíku a sáhne mu do kapsy. Vytáhne zářivou věc umožňující čtení myšlenek, kterou ihned uschová.
„Jak jsi věděl, že tu jsme?“
„Pán to předpokládal. Nemohl zasáhnout proti Titovi. Vysvětlí ti to jistě později sám.“ Vrátí mu Ambriel. „Dávej na něj pozor a věz, že jste už blízko svého cíle. Z hradní věže už uvidíte Krvavé moře. Nashledanou, můj pane Estienne.“ Hluboce se mu ukloní a jezdci i on zmizí, jako by zde nikdy nebyli.
„A teď udělám jedno!“ zvolá Estienne. Chytí trpaslíka a přibije ho za vousy na vrata. Potom přesekne lana a vyrazí z hradu pryč.
„Sundejte mě! Sundejte mě někdo!“ křičí Tito, který se třepotá na vratech
Výprava rytíře Estienna za Perlou smrti - 7.
