Výprava rytíře Estienna za Perlou smrti
7. kapitola
„Podívejte se! Rian měl pravdu. Tam je Krvavé moře.“
„Nevypadá na ně, ale je dobře vědět, že jsme u konce cesty, ale jak se přes něj dostaneme?“ optá se Yon.
„To je pravda.“
„Pojedeme po břehu. Jistě nějakou loď najdeme,“ praví moudrý a zkušený Oliver, který vyrůstal na pobřeží moře. Jak řekl, tak udělali a vypraví se po břehu moře. K večeru, kdy moře se skutečně zbarví do ruda, zahlédnou domek s loďkou. Dojedou k němu a sesednou z koně. Zaklepají na dveře. Chvilku čekají, ale nikdo nejde ven, jen ve stáji jsou dva pěkné koně. Podívají se na sebe. Zvláštní. Jak může mít někdo tak drahé koně s bohatým postrojem v tak ubohé chalupě?
„Přenocujeme tu. Stejně nemůžeme nikam jet.“
„Dobře.“
Rozdělají oheň z naplavených větví, které najdou. Užasnou, když rudě vzplanou. Pokřižují se a Yon zašeptá. „Zlé znamení.“
„To je tou vodou, ničím jiným. Vyspěme se. Ráno moudřejší večera a snad se pán té lodi vrátí.“ Zabalí se do hebkých plášťů a usnou při krvavém ohni, který je osvětluje mihotavým plamenem. V noci tiše přistane u břehu loďka, v které je jediný muž. Vystoupí a pohlédne na cestovatele. Zavrtí hlavou a zadívá se na moře, ale nic neřekne. Stejně mlčky vejde do chaty, kde se uloží k spánku.
Estienne, brzo ráno, se posadí, pak se zadívá na břeh. Okamžitě si uvědomí jedno. Ta velká loď tu včera nebyla. Byla tu jen malá loďka, která by stěží unesla dva lidi.
„Vstávejte! Připlula sem loď. Je tu někdo? Ozvěte se!“
„Nehulákej tu jak na lesy, rytíři. Sluch mám ještě dobrý!“ houkne stařec ve dveřích. Protáhne se. „Nech mě odpočinout.“ I ostatní se probudí a hledí s nedůvěrou na starce. „Měl jsem dlouhou cestu k Bažinám mrtvých mužů.“
„Ty to tam znáš?“
„Znám i neznám,“ odpoví záhadně. „Chcete nějakou rybu?“
„Velmi rádi,“ přikývne Estienne. „Za převoz vám zaplatíme.“
„Jistě, ale koně zde musíte nechat.“
„Nechat?“ nerad by se loučil se svým věrným Arielem.
„Jistě. V bažinách vám k ničemu nebudou a jenom podlehnou nemoci. Nic tam nepřežije kromě mrtvých!“ opět se zasměje. „Krvavé moře navazuje hned na bažiny. Tedy pokud je nechcete ztratit.“
„Jak vidím, máš tu dva koně.“
„To je těch před vámi. Neříkal jsem, že si musím odpočinout?“ odsekne stařec s bílým vousem a vráskami ve tváři.
„Rozumím a jak vám dají vědět, že na vás čekají?“ optá se zvědavě Yon.
„Nebuď, mladíku, zvědavý budeš brzy starý.“
„Odpověz! Jak?“ naléhá na něj Yon dál.
„Jak? Nijak. Nikdo se odtamtud ještě nevrátil. Koně jednoduše prodám a je to. Z něčeho musím být živý.“
„Výnosný obchod,“ pronese statečný Oliver.
Muž pokrčí rameny a vyndá z lodě ryby. Podá jim je a sám si dvě odnese k sobě do chalupy.
„Jako by věděl, že tu budeme, Estienne,“ řekne Gayelin. „Nelíbí se mi. Taky ten jeho přístup.“
„Ano,“ přitaká tiše. „Musíme si dát pozor. V tom, že tam koně nebudeme potřebovat, to mu věřím, ale zbytek moc ne.“
„Já si rozhodně myslím, že musíme si dát velký pozor. Přece víte, že vše co nás potkalo, bylo jinak.“ Jde za starcem. „Kdy vyrazíme?“
„Po poledni a nech mě být,“ řekne nevrle. Estienne s druhy si připraví na ohni rybu. Jsou rádi, že mají cíl před sebou. Připraví koně a ustájí je vedle tamtěch. Estienne zaboří si tvář do Arielovy hřívy. Vybaví si svého bratra a Llyra. Jak rád by mu řekl, že našel někoho, koho miluje, ale nejdřív ho musí zachránit od jisté smrti.
„Estienne?“
„Co je?“
„Nic. Jen ses mi zdál smutný.“
„Přemýšlel jsem o Llyrovi a bratrovi.“
Oliver rychle pochopí souvislost. „Chceš odevzdat panství Jurianovi? Jsi prvorozený.“
„Nevím sám.“
„Tak jedete nebo ne?!“ zahřmí silný hlas. Estienne s Oliverem vyjdou ze stáje a nalodí se i se svými druhy na loď. Vyplují za příznivého větru, který je žene k cíli. Dívají se kupředu, když zničehonic nastane bezvětří.
Estienne vstane, ale podívá se dolů na moře než nahoru k obloze. Není tu ani vlnky. Rozhlédne se. Stařec je velmi klidný, tak proč nejedou?
„Co se stalo?“
Stařec pokrčí rameny. „Je mi líto, ale zde vaše cesta končí. Já za to nemohu.“ S těmi slovy moře přestane být lesklé jak zrcadlo a zvlní se. Meče doslova vylétnou z pochvy a Oliver drží šíp na luku. Neví, kam zamířit, když se objeví hlava, potom poprsí s dlouhými prameny rudých vlasů. Nad mořem se vznáší žena v rudém rouchu. Oči jiskří zájmem a lačnosti.
„Děkuji ti, starče. Odměna bude jako vždy. Tak pojď… Co je to?! Koho jsi mi to sem přivezl?! Jak se odvažuješ?!“
„Paní, jako vždy,“ řekne zmatený stařec.
„Má Ambriel, ty hlupáku! Copak nepoznáváš roh vládce jezer a řek Llyra?“ přiblíží se k loďce. „Skloňte ty hračky, pošetilí lidé. I ten vílí luk, smělče.“ Nahne se a ovane je pach vody, ryb a krve. Upřeně si prohlíží Estienna.
„Kdo jsi?“ optá se statečně. Ty její oči vyvolávají v něm děs a mrazení. Hoří krví a zájmem. Není v nich ani špetka laskavosti.
„Vládkyně Rudého moře. Omlouvám se ti, že tě můj sluha zdržel. Jen dodržoval mé příkazy. Samozřejmě, že ho potrestám.“
„Ne, paní! Já nevěděl!“ stařec si klekne na dno lodi.
„Hlupáku! Ambriel by poznal každý, kdo má všech pět pohromadě. Jedete k bažinám?“
„Ano, má paní. Pro Perlu smrti.“
„K čemu může být lidským smrtelníkům Perla smrti? Ale já vás zdržuji, omlouvám se.“ Tleskne a loďka se zhoupne, jak je uvolněná z náruče smrti. „Jeďte a ty počkáš na břehu, dokud se nevrátí!“
„Ale má paní, tam je nebezpečno!“ zaštká. V duchu vyje a nadává.
„To je trest za tvou neschopnost.“ Pomalu se ponořuje nazpět, až se nad ní zavřou vody.
„Taky jsi mi mohl říct, že jsi chráněncem Llyra,“ řekne vyčítavě stařec. „Teď, abych tam mrznul. K pekelným vratům, jak jsem se mohl tak splést?!“
Estienne rád, že nemusí bojovat, si dovolí úsměv. I ostatním se uleví, že to šťastně dopadlo. Stařec mrzutější a naštvanější ještě víc než předtím, vede svou loďku k břehům pevniny.
„Tam to je!“ ukáže před sebe. „Za chvilku jsme u břehu.“ Najede k malému molu a ukotví ji. Estienne, Yon, Gayelin a Oliver hledí na temnou hradbu bažin. Otřesou se, jak zavane k nim chlad a pach rozkládajících těl.
„Nic příjemného, že?“ řekne kousavě. „A dál je to ještě horší. Nechcete se raději vrátit?“ optá se naléhavě.
„To není, ale nemůžeme se vrátit. Někdo na nás spoléhá. Nemůžeme ho zklamat, jen proto, že je to hrozné. Prošli jsme přes labyrint, přes troly i obra. Tohle nás nezlomí, že? Co tam je, starče, tak děsivého?“
„Žijou tam mušle, které se snaží ulovit vše živé. Uprostřed sebe mají drahocennou Perlu, která roste z toho, co nachytá. Čím více mrtvých, tím je větší a krásnější.“
„Tak proto Perla smrti.“
„Ano. Málokdo ji získá. Vlastně, co přepravují poutníky, tak…“
„Všichni skončili v náručí vládkyně moře,“ opáčí Yon. Stařec se kysele usměje.
„Ne, všichni, ale hodně. Je velmi vybírává,“ ztiší hlas. „Líbili jste se jí. Kdyby nebylo Ambrielu, nejspíš by vás uvěznila ve svém harému. Bylo ji to poznat na hlase.“
„Cože?“
Stařec pokrčí rameny. „Jak jsem řekl. Tak jdete nebo se budete dívat?“ popíchne je. Nervózně se rozhlédne kolem sebe.
„Ještě jednu otázku, protože zdá se, že se tu dobře vyznáš. Proč Bažina mrtvých mužů?“
„No, ženy nijak netouží dobývat perly. Oni je chtějí dostávat, takže tu jsou jen sami muži a ehm ne vždy skončili v bezedných jícnech netvorů.“
„Další boj. Zvládneme to?“ optá se Estienne svých druhů. Ti mlčky přikývnou.
„Jsme tu, protože chráníme čest svého pána,“ řekne odhodlaně Yon. Gayelin přikývne. „Jsme ochotní položit za to život.“
Stařec se zadívá na Olivera, potom přimhouří oči a nervózně se usměje. Nic neříká, ale oči mu šmejdí všude kolem. Vyzná se tu a ne všechna nebezpečí číhají na pevnině.
Rytíři vyrazí hledat Perlu smrti. Vyjdou na břeh a nohy se jim po kotníky proboří do bažiny. Vytáhnou nohu a rozhlédnou se, zda by se nenašla pevnější zem.
„Proto tu nemají koně žádný význam. Je to tady tak všude. Věřte mi. Nemám už důvod vám lhát. Sbohem!“
Oliver, který je ještě na lodi, ho čapne za rameno. „Máš tu počkat!“
„Ale já počkám, dokud mě paní neodvolá. Nemohu se protivit jejím příkazům a pusť mě ty, kmáne!“
„Olivere, nech ho být. Musíme ji rychle najít.“ Oliver ho pustí. Vydají se čvachtavým bahnem hloub a jako by nejen ubývalo světla, ale i les se zdá být temnější.
„Nemyslel jsem si, že se budu brodit něčím takovým,“ pronese unavený Yon, když Oliver vykřikne radosti.
„Je tu pevněji.“ Za ním se okamžitě hrnou další. Oliver má pravdu, protože stojí na relativně suchém místě, jen pod botami jim to čvachtá.
„Konečně. Teď jen najít perlu. Zatím je tu docela mrtvo.“
„To jsi neměl říkat,“ pronese Yon při pohledu na bublinky nedaleko nich.
„Co to je?“ optá se přiškrceným hlasem Oliver. Už dávno vytáhl luk se šípem.
„Pe… Perla smrti?“
„Vypadá to tak.“ Estienne se nervózně uchichtne, když spatří něco volně se vznášet. Mají pocit, že tak velkou škebli ještě nikdy neviděli. Ne pocit, ale je to realita, protože je velká jako dospělý muž, ba skoro větší. Oliver na nic nečeká a vystřelí. Šíp neškodně se odrazí od bělostného krunýře. Zkusí opět. I ostatní se do toho pustí meči, ale jako by neviditelná bariéra nedovolila k tomu byť se jenom přiblížit.
„To je…“
„Musí jít to nějak jinak. Porazili jsme obra, dokonce toho obrněného hada! Acta non verba!“ Vzkřikne své heslo a rozmáchne se proti mušli, která se před nimi netečně vznáší. Vítězný od ni odskočí, ale Estienne nepovoluje. Seká jako divý a v duchu se modlí, aby krunýř povolil.
„Praská!“ vykřikne Yon a začne do ní sekat taky. I Gayelin se přidá s Oliverem, který nechá luk na pokoji a buší svým mečem do tvrdé skořápky. Ta se rozletí a oni hledí ohromeně do jícnu smrti. V dálce se něco leskne. Natáhnou potom ruce, ale Yon je rychlejší a najednou tam není.
„Ne!“
„Sekejte!“ řve Gayelin, když vidí, jak se krunýř zavírá. „Rozsekáme ji na padrť!“
„Pozor, opět se otevírá. Zavřete oči! Dělejte, zavřete oči!“ křičí Estienne, který je zavře, ale dál seká do tvrdého krunýře. Má pocit, že to dělá dny, ale jakmile odezní ten podivný pocit, opět oči otevře.
„Otevřete je!“
„Ani škrábnutí!“
Gayelin prudce dýchá. „Co teď? Yon je mrtvý!“
„Já vím, ale musíme ho pomstít!“ napřáhne meč. Světlo na Oliverově hrudi jemně začne zářit. Nevšimnou si, že přitahuje stíny, které se k nim plíží.
„Pozor!“ sekne po mrtvém, ale jako by prošel vzduch a přitom zde je. Cítí chladný dotek, závan pachu, ale meč nic nezmůže. Další nebezpečí?
„Pomůmeeeee!“ ozve se táhlý jekot. Z prázdných mokvajících očních důlků jde děs.
„Nechápu!“
„Světlo, chceme světlo a dostanete ji,“ skučí stovky hlasů. Mrtvý stejně jako mušel se kolébají sem a tam, ale vánek sem nefouká.
„Olivere, prosím tě vytáhni ten přívěsek,“ zachraptí Estienne.
„Ne! Nejdřív Perlu a chceme Yona!“ odmítne Oliver.
„Dobřeeeeeee!“ ozvou se záchvěvy z mnoha hrdel. Ohromeně zírají, jak pokrývají škebli, která sebou zmítá, až najednou je slyšet třesk a nad bažinou se vznáší perla jako přízračná bělavá koule. Fascinuje je svou krásou i tím, jak se vznáší nad bažinami. Jen ji vzít, ale najednou nemají odvahu po ní sáhnout.
„Sliiib!“ ozve se. Oliver si povzdechne a vytáhne přívěsek, který začne zářit světlem a mohutní. Estienne nakonec vezme perlu a schová ji do váčku. Má z ní špatný pocit, přesto ji pečlivě uschová za pancířem. Zneklidněně se podívá po duších, které pod světlem z kamene mizí. Pochopí hrůznou pravdu. Ty mrtví, je jich tolik, je pohltí zaživa.
„Utíkáme! Olivere, utíkáme.“
„Yon, to je Yon!“ ukazuje před sebou. „Ještě chvilku!“ zaprosí. Všichni se zahledí na místo, kam ukazuje. Má pravdu. Je to Yon, který natahuje úpěnlivě ruku po světlu.
„Nechoď tam!“ křičí na Olivera, který se k němu přes těla mrtvých prodírá. Ti co se dostanou do dosahu světla, mizí.
„Musím! Estienne, Gayeline, Olivere, pomozte mi, prosím!“
Oliver těžce oddechuje, ale cítí, jak ho únava dostihuje. „Estienne, zaduj! Nemohu dál!“ a přitom chybí takový kousek.
Estienne přiloží ke rtům roh a zaduje. Únava zmizí. Zaduje podruhé a hlad a žízeň se ztratí. Jsou svěží, jako když sem přišli. Oliver udělá dva kroky. Yon vděčně přikývne a zmizí v světle. Oliver se rychle vrací k přátelům. Za ním se natahují ruce desítky mrtvých, kteří tu po staletí přicházeli na přání netvorů, bohů i lidi.
„Zmizel,“ vydechne. V ruce svírá kámen, který slabě září i přesto, že je chráněný rukou. „Jdeme! Nemůžeme je zachránit, protože sami se staneme stíny! Podívejte se, světlo pohasíná!“
„Co se stalo?“ optá se Gayelin.
„Nevím, ale je jasné, že kámen je všechny neosvobodí. Musí přijít někdo jiný, kdo mrtvé bažiny dokáže proměnit v očišťující světlo.“
Spěchají, ale bahno je zdržuje a jsou pronásledování mrtvými muži, které nemohou zabít. Už zdálky je uvidí stařec a ihned napne plachty. Čeká, až k němu dojdou a padnou na palubu. Neptá se po čtvrtém, protože je mu jasné, že tam zůstal. Ihned vyrazí. Na břehu se shromáždí temné stíny, které se naklání ze strany na stranu. Nářek se za nimi vznáší, jak se vzdalují.
„Nemohli jsme mu ani dopřát pohřeb!“ pochmurně pronese Estienne. „Byl statečný.“
„Skvělý druh!“ pochmurně pronese Oliver. „Měl jsem ho rád a bude se mi po něm stýskat.“
„Buďte rádi, že tam zůstal jen jeden. Když si to vezmu, jste za poslední století první, kteří se odtamtud vrátili.“
„Mlč!“
„Jak chcete. Nebýt mé paní, hnijete na mořském dně.“ Prudce zatočí lodi, aby se vyhnul nebezpečnému místu, až dorazí na břeh. Ukotví loď a vystoupí na břeh. Mlčky pohlédne na své cestující. Jsou skleslí, ale měli by být rádi, že žijí.
Výprava rytíře Estienna za Perlou smrti - 8.
