7. 3. 2014
Znak sovy a leknínu
1.
Vlahý větřík čechrá listí stromům a hraje si v jejich větvích na schovávanou. Květiny v úhledných řádcích voní stejně jako bylinková zahrádka. Cestičky mezi nimi záhonky jsou široké. Žena se těžce zvedne. Otře si čelo. Není lehké pro kentaura pracovat jako bylinkář, pomyslí si unaveně, ale na druhé straně, práce ji baví. Otočí se, protože zaslechne lehké zadupání.
„Rheino, nic nepodupej!“ přikáže mrzutě. Aniž se otočí. Za deset let už dobře rozezná, kdy přijde.
„Ano, mami,“ odpoví desetiletý světlý kentaur, tolik nepodobný své tmavší matce. Opatrně se k ní vydá. „Mami, musím skutečně odejít? Nemohu tu zůstat?“
„Měl jsi už odejít dávno, ale taková je úmluva.“ Uvědomí si, že to je její důvod rozmrzelostí. Jenže její partnerka Efthalia naznačila, že jestli Rheino zůstane ještě trochu déle, potom ona odejde a to ona nechce. Jenže se ani nechce vzdát svého syna, ale zákon mluví jasně. Všichni potomci mužského pohlaví musí odejít z města do svých deseti let a Rheinovi už tolik bylo. Jedině to, že nikdo pro něj nepřišel, tak tu zůstal. Vysvětlila vůdkyni města, že samého ho nepustí, zvláště, že cesta vede přes území divokých trpaslíků. Sice s některými z nich obchodují, ale většina je zatvrzelých starých mrzoutů. Občas pořádají na jejich území nájezdy. Sice válečnice je vždy zaženou, ale zanechají po sobě spoušť. Co o tom, že jsou zdatní kováři a hledači podzemních skvostů?!
„Nechce se mi. Je to divný zákon. Co ho zrušit?“ řekne s rošťáckým úsměvem.
Chara ho něžně zatahá za černé vlasy. Vybavuje si, jak ty vlasy ji okouzlily u muže, který přišel, aby zplodila potomka. Dívky zůstávají u nich, ale chlapci musí odejít. „Takhle to jde už tisíciletí. Je to rozumný zákon.“ Jen nechápe, proč jeho otec nepřišel. Většinou přicházejí okolo pěti let, aby odvedli své potomky nebo aby viděli své dcery. Dionysisos se neobjevil ani jednou. Na jednu stranu ji to mrzí, na druhou stranu zase mohla mít pro sebe svého syna plných deset krásných let.
„No dobrá,“ řekne mrzutě. Netěší se na svého otce. Tady to zná. Klekne si a jeho ruce vytrhnou plevel. Chara ho naučila znát byliny i léky. Říkala, že sice nemůže ho mnoho naučit, ale tohle prý použije všude.
Najednou se ozve hluk. Dovnitř vpadne kentaurka s vlasy bílými jako sníh. Už je jí skoro pět set, ale je stále čilá. Její matka. „Charo, přišel! Je tu!“
„Cože?“ píchne ji u srdce. Zadívá se na svého hezkého syna. Potlačí slzy.
„Je tu. Budeš muset odejít, Rheino.“
„Já vím. Bude se mi stýskat. Nezapomenu na vás,“ slíbí.
Bělovlasá kentaurka se usměje, pak se k němu přiblíží. Natáhne ruku s váčkem. Otevře ho. Zamžiká, když uvidí překrásný zlatý náramek ve formě větve dubu, který je znakem jejich města. „Děkuji. Je nádherný.“ Nasadí si ho na levou paži, aby byl blízko srdce.
„Půjdeme.“ Rheino si ještě doběhne domu pro vak, který si hodí přes záda. Má ho připravený delší dobu, ale nečekal, že ho použije. Neopomene si vzít luk s toulcem šípů. Do druhé ruky vezme oštěp.
„Vypadáš dobře,“ řekne Chara, když si ho prohlédne. Je na něj pyšná stejně jako na své dcery. Vydají se k čtvrti vyhrazené návštěvám, obchodníkům a pocestným. Chara se svou matkou jdou jako první. Uvědomuje si dobře pohledy svých sousedek. Ví taky, že si o ní povídají ledacos, ale ona na to kašle. Dojde k domu, který je určen pro kentaury, kteří se tu staví, nebo když přijde období spárování. Na nádvoří stojí statný kentaur lískové barvy s vlasy jen o dva odstíny tmavších zapletených do copánků. Na zádech má vak, v ruce drží oštěp, o který se ležérně opírá. Zvědavě pozoruje zvídavce. Najednou se obrátí a jeho oči sklouznou k mladému kentaurovi a oběma ženám.
„Počkat! To není jeho otec!“ zvolá Chara. „Kdo jsi?!“ zvolá. Tři válečnice natáhnou kopí a jedna luk.
„Mé jméno je Neron, ctihodná Charo. Omlouvám se, ale Dionysisos od nás odešel na Elysejská pole už před drahnou dobou. Netušili jsme, že má zde syna, jinak bychom přišli už dřív. Až tvá žádost, nás upozornila, že je zde mladý kentaur. Vinu samozřejmě bereme na svá bedra,“ pronese hlubokým hlasem. Rheino je jím fascinován.
„Chápu, ale ty nejsi z Abdéry! Kde máš jejich znak? Kdo jsi ve skutečnosti?“
Do popředí vyjde starší kentaurka, jejíž vlasy jsou potaženy jemným stříbrem.
„Charo, Neron je učitelem v Nikaii.“
Všichni se na něj zvědavě zadívají. Nikaii? To znamená, že snad učí na věhlasné škole Academia?
„Je to strýc tvého muže.“
„Rozumím, ale přesto chci vidět odznak školy, pokud učí na Nikaiie!“ Nevydá svého syna jen tak někomu!
Neron se na ni zvídavě podívá. Zvláštní, ale proč ne. Přijde k ní blíž. Pootevře vestu, která mu kryje hruď, a ukáže znamení sovy sedící na leknínu. Každý zná tento znak učenosti. Jedna znamená Academii, druhý bohyní Athénu, bohyní moudrosti.
„Chápu, Rheino, pojď sem. To je Neron, doprovodí tě do Abdéry k tvé rodině.“
„Ano.“ Zadupe netrpělivě nohama. Zmocní se ho touha cestovat, ale na druhé straně nechce se vzdát toho, co zná. Otočí se ke své rodině. Tou je Chara a její matka. V dálce zahlédne Efthalii. Moc dobře ví, že ho nemá ráda, ale vždy ho tolerovala. „Děkuji, matko, za všechno, co jsi pro mě udělala.“ Způsobně poklekne a skloní hlavu na znamení úcty. Chara se dotkne jeho černých vlasů. Zčechrá mu je, ale dobře cítí jak je ji úzko na srdci.
„Tak pojď. Cesta je daleká,“ vyzve ho Neron. Otočí se a odchází směrem k bráně.
„Nemus…“
„Charo, bude to tak lépe.“ Chara se otočí a tryskem se rozeběhne pryč. Nejraději by ho zadržela. Dvě generace před ním se narodily dívky. Obě dvě žijí už se svými partnerkami, ale nejvíc její srdce získal právě Rheino. Snad možná, že to byl chlapec, tak se mu tolik věnovala. Neví sama. Stane na své zahradě, která pod jejími rukama vzkvétala spoustu let. Zaslechne kroky své partnerky. Ucítí objetí a rozpláče se. Efthalie ji tiší.
„To bude dobrý,“ řekne drsným hlasem. Nerada vidí Chariny slzy.
„Já vím,“ vzlykne a přitulí se víc. „Já to vím.“
Za městskou bránou se Rheino otočí. Polkne slzy.
„Neotáčej se, Bude to ještě horší,“ řekne hlubokým hlasem Neron. „Dívej se vpřed. Tam leží tvá budoucnost.“
„Jaká, když je můj otec mrtvý?“ optá se hořce. „Co se stalo?“
„Loupežná banda lidi. Mysleli si, že nikdo na stráži není, ale byl tam tvůj otec. Vyvolal poplach, ale sám při obraně zemřel. Je pomstěn,“ řekne drsně, jako by to byla samozřejmost. „Jsi mu velmi podobný.“
„Opravdu?“
„Jistě a neboj se. Máš ještě spoustu příbuzných, dokonce jsou ve tvé rodině i tři chlapci tvého věku.“
„Tak proč si mě nevyzvedl někdo z rodiny?“ zeptá se.
Neron se na něj poočku podívá. Co má říct? Že Rheinova rodina není jeho příchodem nadšená? Že nikdo nepřišel, proto to tak dlouho trvalo? Co mu má říct? Přesto je nezvyklé, že byl v ženském světě tak dlouho. Možná proto ho odmítají? On vlastně ani do rodiny nepatří. Tím, že odešel z kentauřího světa, tak za sebou zavřel mnoha dveře. Pravda mnoho získal, ale též mnoho ztratil. Nelíbí se mu přístup, jaký k chlapci zaujali, jenže není to jeho záležitost. K tomu Dionysisos vůbec právně chlapce nezaopatřil. Bude vydán na milost a nemilost cizímu městu. „Všichni jsou zaneprázdnění.“ Spásná lež, pomyslí si nevrle.
„Chápu. Nerone?“
„Ano?“
„Řekni mi víc o mé rodině,“ požádá ho tiše. Nepřizná, že má strach.
Neron na něj pohlédne. Je mu ho líto. Je tak mladý a nezná nic jiného než ženský svět. Ten jejich je tolik odlišný. K tomu jediný, kdo k němu něco mohl cítit, zemřel. „Tvůj otec byl slavný válečník, ale taky kovář,“ začne vyprávět. Znal ho dobře, protože než se rozhodl pro dítě, byli partnery. Když mu to řekl, že chce mít dítě, řekl, že dělá hloupost. Neposlechl ho. Díval se se smutkem v srdci, jak odchází s dalšími kentaury, aby zplodili děti. On nikdy takovou touhu nepoznal. Z té cesty se vrátil jiný, ale taky s jiným partnerem. Odešel z města do světa a stal se učitelem válečnictví v Nikaii na slavné univerzitě Academia, kam přijíždějí cizinci z celého světa, aby se učili. Tichým hlasem, až do soumraku vypráví vše, co ví. Když skončí, vypráví o životě v Abdéře. Když už víc nemůže, odmlčí se. Najednou prudce vyrazí. Jeho oštěp se mihne a skončí v králičím těle. Zvedne ho.
„Budeme mít večeři.“
„Dobře.“ Přikývne spokojený Rheino. Konečně ví trochu víc a je rád, že konečně zná pravdu o otci. Chápe, že matka moc toho nevěděla. Rozdělají tábořiště.
„Tady je ještě bezpečno, ale zítra půjdeme přes území trpaslíků. Musíme být velmi opatrní.“
„Proč nás napadají?“
„Důvod je tak starý, že si ho už nikdo nepamatuje, ale Kyriakos, to je učitel historie v Nikaii, vypráví, že to bylo kvůli krádeži velkého modrého srdce.“
„Co je to?“
„Je to vzácný kámen, který se těží hluboko v zemi, kam my nemůžeme. Byl tak nádherný, že prý dokázal osvítit obrovskou jeskyni. Jedna kentaurka po něm zatoužila. Tehdy jsme ještě žili společně. Její muž ji ho slíbil. Šel a trpaslicí tvrdí, že ho ukradl. Od té doby ho hledají. Někteří snaží se obchodem zjistit, kde skončil, někteří méně trpěliví nás napadají a doufají, že ho najdou. Jenže je to jedna z mnoha pravd. Jestli tě to zajímá, až budeš někdy v Nikaii, optej se Kyriakose,“ řekne laskavě. „Určitě ti na to téma řekne nejméně stovku důvodů.“
„Optám se,“ vážně přikývne. „Vyprávěj, jaké je to v Nikaii?“
„Zítra,“ řekne. „Máme ještě dlouhou cestu.“ Lehne si. V šoku se dívá, jak Rheino si lehne vedle něj a na hřbet položí hlavu. Zadívá se na něj. Spí. Cesta ho musela unavit. Spokojeně se dívá do ohně. Je příjemné cítit druhý dech vedle sebe, pomyslí si se zívnutím. Usne, protože dobře ví, že zítra nebude spát vůbec.
Druhý den ráno jemně probudí Rheina. Najedí se něco ze zásob a vyrazí pomalu k temnému lesu, jenž navazuje na vysoké pohoří.
„Teď pojedeme rychleji. Připrav si oštěp, ano?“
„Jistě, ale umím i střílet,“ pochlubí se.
„Netušil jsem, že mají lučištnice, i když je to pro ně asi rozumnější, než bojovat s oštěpem.“
„Tak to není, ale líbí se mi střílet,“ řekne s ruměncem.
Neron se usměje. „To je dobře, a kdyby ti někdo řekl, že je to ženská zbraň, věř mi, není. Mnohé armády podceňují střelce, ale je to tím, že je neumí využít. Běžíme!“ Rozeběhne se. Jeho oči pátravě se dívají po lesních velikánech. V ruce má připravený oštěp. „Na noc zastavíme u svatostánku, ale i když tam budeme pod ochranou boha Herma, trpaslicí málokdy respektují jeho status.“
„Ano, Nerone!“
Roztomilý klučík a paní Chara evidentně se ho těžko vzdávala, ale není možné, aby žil společně s ženami, pomyslí si opět. Jejich soužití kdysi dávno skončilo málem jejich vyhynutím. Tehdy nejmoudřejší kentauři a kentaurky rozhodly, že vzniknou vesnice a města výhradně jen mužská nebo ženská. A tak se stalo. Najednou byl klid a nad správou země dohlížely práva vytvořeny v tehdejších dnech. Když někdo si chce stěžovat, tři ženy a tři muži dohlížejí, aby vše proběhlo podle zákonů.
„Tady to je!“ řekne unaveně k večeru. „Vida, budeme mít společnost, když uvidí postavy mužů. „Zdravíme všechny pocestné. Jsem Neron z Nikaii.“
„Vítej, pane Nerone. Jste daleko od Nikaii.“
„Ano, já vím, ale doprovázím svého synovce do Abdér. Můžeme se přidat k vašemu ohni?“
„Jistě. Budeme rádi, když budeme mít zkušeného válečníka ve svých řadách.“
„Děje se snad něco?“ Opře si oštěp a shodí vak. Stejně tak to udělá Rheino. Je udivený a prohlíží si vousaté tváře lidí. Jsou jim podobní, až na to, že nemají čtyři nohy a ocas. Už o nich slyšel, ale když přijeli obchodovat do městečka, nepoštěstilo se mu je vidět.
„Popravdě ano. Dostali jsme zprávu, že jednoho z vůdců posedlo šílenství a všem vypráví, jak ničíme jejich zemí.“
„Ach.“ Neron rychle pochopí, co se stalo. Kentauři nedolují, ale trpaslicí a lidí ano a zřejmě si překáží na jednom z těžebních území. Není to zrovna vhodná společnost, ale co mohou dělat. Utábořit se mimo chrám by znamenalo velké potíže. Kdyby byl sám, riskl by to, ale má na starost Rheina.
„Přesně! Copak si myslí, že zem a její podklady jsou jen pro ně?!“
„Ne, jistěže ne.“ Jenže trpaslicí by nejraději bojovali s kdekým, stejně jako Amazonky a Následnicí Arése, boha války. Uctívají pouze boha Hádese a Héfaista, nikoho jiného. Jejich domovem jsou podzemní města, kde vytvářejí nejkrásnější skvosty. Ostatní národy se věnují též šperkařství, ale trpaslicí je neuznávají a taky proč by měli? Mají ty nejkrásnější materiály k výrobě. V čele trpaslíků stojí nejsilnější muž, na kterého dohlíží rada dvanácti složená z kněží.
„Tak Abdéry? Odtamtud jedeme.“
„Opravdu?“
„Jistěže. Krásné město. Dobře jsme nakoupili i prodali. Vstřícné město, i když před dvěma dny je napadli z hor vlci. Zahnali je. Máme jejich kožešiny, které prodáme na jihu. Jsou tam ceněny.“
„Ano. Omlouváme se, ale půjdeme spát. Zítra máme dalekou cestu a většinou půjdeme přes les.“
„Ale jistěže. Dobrou noc.“
„Dobrou noc.“ Lehne si na trávu. Už ho nepřekvapí tolik, že Rheino lehne k němu, ale je to pro něj příjemné. Nezamhouří oči a hlídá okolí. Má strach, že je přepadnou, ale zřejmě bůh Hermes je na jejich straně, jelikož až do rána se nic neděje.
„Vstávat!“ zakřičí vůdce karavany.
V tu chvíli se lesní porost pohne a oni spatří před sebou malé lidičky ve zbroji s oštěpy a zuřivě štěkajícími psy. „Na ně!“ křičí.
„Tak to ne!“ Neron vyskočí, čímž probudí Rheina. Popadne oštěp a dvěma skoky se přenese k útočící linii trpaslíků. „Tohle je posvátné místo boha Herma, jenž zaručuje pocestným ochranu! Jak se odvažuje porušit toto posvátné pohostinství! To vám nevadí, že porušíte smlouvu danou s bohem?!“
„Kentaur! Zabijte ho!“ zařve hlas odzadu. Do popředí vystoupí velký trpaslík v plášti z pírek ptáků. V ruce drží hůl zakončenou obrovským kamenem.
Kněz? Co ten dělá u obyčejného přepadení? Řev trpaslíků, ale i lidí se zvýší. Takže žádná domluva. Nadechne se a začne bojovat. Automatické kroky, výpady, obrana, útok.
Rheino je chvilku ohromen, ale nakonec vezme luk. Roztřeseně napne tětivu. Mine. Vezme druhý. Musí pomoci Neronovi. Musí. Bojuje tak statečně! Uklidní se a vybaví si rady svých učitelek. Napne luk, vypustí šíp. Zásah! Zadupe radostně nohama a švihne ocasem. Usměje se a vezme další šíp. Musí ochránit Nerona. Najednou sáhne a nic. Všechno vystřílel. Sáhne na oštěp, když se v ten moment otočí Neron. Byl rád, když přiletěl první šíp, ale najednou ustaly.
„Ne! Zůstaň na místě!“ zakřičí. Už bude konec a jen je mu líto, že se nepokusil sejmout toho zmetka kněze. Vyjekne, jak ucítí škrábnutí na noze. Musí dávat větší pozor. Koutkem oka pozoruje své spolunocležníky. Biji se jako lvi. Možná i vyhrajou.
Rheino zoufale poslechne. Smutně se dívá na prázdný toulec. Teď je mu líto té první rány.
„Na!“ ozve se těsně vedle něj. „Koupili jsme je u vás ve městě, tak by snad měly pasovat k tvému luku.“
„Děkuji,“ řekne radostně. „Pasují,“ ujistí ho. Člověk se usměje. Sám má luk s šípem v ruce. Postaví se. „Zkus zasáhnout toho zmetka v plášti z pér. Můj luk nemá takový dostřel, ale tvůj by to mohl dokázat.
„Pokusím se,“ slíbí tiše Rheino. Ovládne dech a namíří šíp na kněze. Neví, kdo to je, ale věří tomu vousatému plavovlasému muži. Minul. Sáhne pro druhý. Je daleko.
Kněz se v šoku otočí za sebe. Šíp? Lidské luky nemají takovou nosnost. V tom případě je tam někdo, kdo ovládá kentauří dalekonosný luk. Zakleje. Přiloží ke rtům píšťalku a zapíská. Zdá se, že nic se neděje, ale trpaslicí se otočí a jak přišli, tak zmizeli v houštinách lesa. Zůstanou jen po nich mrtví. Rheino se úlevou roztřese. Ze stínu chrámu vykročí směrem k Neronovi. Rozhlédne se a uvidí v jednom těle šíp. Žaludek se mu zhoupne, předkloní se a začne zvracet. Nakonec roztřeseně si klekne na přední. Neron se ho účastně dotkne a pohladí na záda.
„Zachránil jsi mi život, děkuji.“
„Já, jsem zabil.“
„Buď ty, nebo oni. Je to krutý zákon, ale takový je už do začátku světa.“
„Já vím, ale…“
„Nelíbí se ti.“
„Moc ne,“ přizná. „Půjdu zabalit věci,“ řekne tiše. Neron přikývne. Otočí oštěp a zadívá se na železnou špici. Je nepoškozená. Výborně a potom jde a z každé oběti, která tu leží a neodešla, vytáhne šíp. Deset z dvaceti. Pochválil by Rheina, ale neví, zda je to moudré. Neuznává boje jen pro nic za nic. „Zde, jsou tvé šípy.“
„A tyhle taky, mladíku,“ ozve se lidský lučištník. „Zachránil jsi nám krk. Malá splátka za tvé odešle šípy.“ Zasměje se.
Rheino přikývne a vezme si šípy. Dobře si uvědomuje, odkud jsou ty, které mu dal Neron a vynadá si. Jeho učitelky tohle opakovaly dokola a on by je tu nechal. Kdyby to věděly, natřískaly by mu na zadek.
„Běžíme.“
„Ano, Nerone,“ řekne poslušně. Rozeběhnou se. Neron se moc nerozhlíží. Ví, že teď budou mít na chvíli klid a večer už budou z lesa venku. Po čtvrté hodině odpolední jsou z lesa pryč. Oddechnou si a zvolní krok. Před nimi se rozprostírá volná planina.
„Zítra budeme v Abdéru.“
„Ano, Nerone. Ti lidé byli zvláštní.“
„Viděl jsi je poprvé?“ Rheino přikývne. „Na světě je mnoho lidských ras. Existují ale i daleko zvláštnější. Na severu v rozlehlých stepích existují lidé vlci. Když je zabiješ ve zvířecí podobě a oblečeš si jejich kůži, proměníš se ve vlka. Nebo na jižních ostrovech žijí ženy a muži s překrásným hlasem, kteří k sobě lákají námořníky a proměňují je v sobě podobné. Mají křídla a místo nohou zvířecí s drápy. Daleko na západě žijí obři s jedním a vícero očima. A na jihu žijí černí lidé, co hlídají zlaté jabloně bohů.“
„A byl jsi tam?“
„V mnoha zemích ano. Viděl jsem napůl lidské bytosti a napůl býčí. Říkali si Minotauři a mnoho jiných, ale cestovat je nebezpečné.“ Taky kolikrát skončil ve vězení nebo dokonce jako otrok. Ne, už by nechtěl zažít ty dny úzkosti, kdy nevěděl, co pro něj chystají. Na cestách zmoudřel a krev se mu uklidnila. „A pak všechny tyto bytosti můžeš vidět u nás v Nikaii.“
„Jej, je to velké město? Vyprávěj!“ poprosí. S mládím se motá kolem svého průvodce. Odbíhá a zase přibíhá. Neron se na něj dívá shovívavě. Mládě… Začne vyprávět o divukrásném městě Nikaii na břehu azurového moře. O tom, jak tam přijíždějí lodě plné cizinců, stejně jako karavany. O škole i o různorodé architektuře. O tom, jak městu vládnou tři rasy, i o tom, že má za žáka trpaslíka.
„Tak konec,“ řekne, když už červánky zalezou za horizont a nastane tma.
„Ne, ještě, prosím.“
„Rheino, konec.“
Rheino nespokojeně zadupe, ale nakonec poslechne. Neron rozdělá oheň. Dneska nic neulovil, takže se musí spokojit se zásobami, co dostal do žen. Ohřeje nad ohněm chleba a mastné ovesné placky.
„Čím bys chtěl být?“ optá se ho po chvilce. Začíná být nějak chladno. Možná v noci začne pršet, ale schovat se nemají kam.
„Já? Nejspíš bylinkářem nebo nevím. Maminka, Chara, mi říkala, že si vyberu, až budu mluvit s otcem. Nejspíš půjdu do školy a potom se uvidí, ale otce už nemám.“
„Bylinkářem?“ podiví se Neron. Ví, že takové povolání existuje, ale kdo by chtěl se hrabat v hlíně, ale hlavně klečet?! „Takže se vyznáš v bylinkách?“ Málo pravděpodobné, ale…
„Ano,“ řekne pyšně. „Maminka mě naučila řeči bylinek,“ řekne spokojeně. „Od malička mně brala do své zahrady. Voněla. A stále mě napomínala, ať ji nepodupu zahradu.“
Bude mít na svou matku na rozdíl od jiných kentaurů vzpomínky, pomyslí si. A nejen to, naučila ho něco, co umí jen ona. K tomu ho zřejmě naučily i střílet. Není to chyba, když bereme od nich své syny tak mladé?
„Stalo se něco?“
„Ne, jen mám škrábnutí na noze…“ nestačí doříct, Rheino vyskočí, sáhne po vaku a vytáhne kapsář, v jejichž přihrádkách jsou různé bylinky.
„Ukaž. Měl jsi to říct dřív. Mohlo by se ti to zanítit. Maminka vždy říkala, že rány mají být v čistotě a suchu.“ Neron se usměje. Nejistý mladík je pryč a najednou z něj promlouvá dospělý. Matka. Nechá se ošetřit. Vypadá to opravdu, že se vyzná. „Ráno ti bude lépe.“ Zívne a nejistě se usměje.
Úsměv Dionysisose. Miloval, když se smál na celé kolo, i jemně potichu. Potřese hlavou. To je minulost. „Proč chodíš takhle spát?“
„Já? Občas jsem takhle lehával s matkou. Je to špatné?“ optá se nejistě Rheino.
„Ne, lehni se. Zítra budeme doma.“ Dovolí si taky usnout, protože tohle je země kentaurů a mělo by tu být bezpečně. Když se vzbudí, je ještě ráno. Zívne, protáhne se, když si uvědomí teplo. Pohladí svého svěřence po vlasech. Nemá odvahu se pohnout, aby ho neprobudil. Čeká v stejné pozici ještě hodinu, než ucítí první známky toho, že vstává. Nejdřív jen zahýbaní, potom pomalé pohyby.
„Vstávej.“
„Musím?“
„Nejsi dítě.“
„Jsem. Budu dospělý až ve dvaceti,“ zabručí, ale vzepře se předními a vstane. Udělá pár rychlých poskoků, aby se rozehřál. Neron se usměje nad jeho živostí. Je to ještě mládě, připomene si. Po lehké snídani vyrazí na cestu. Před polednem se zastaví na maličkém pahorku. Dívají se na opevněné město.
„To je Abdér?“ optá se vážným hlasem Rheino. Tmavozelené oči, málo obvyklé u kentaurů hledí vážně na město, kde prožije svůj zbytek života.
„Ano. Všechna města jsou si podobná. Pojď, už nás čekají.“ Rozeběhnou se k hlídaným městským branám. Zastaví se až před stráží.
„Zdravím, Abdérské. Mé jméno je Neron a doprovázím Rheina, syna Dionysose k jeho rodině.“
„Už vás očekáváme. Jděte dál. Vítejte v našem městě.“ Zvědavě si prohlížejí polodospělého kentaura. Je to zvláštní, že přichází do města v tak pozdním věku. Oba dva projdou bránou dovnitř. Prochází kolem domu velmi podobných v jakých žil. Jsou nízké rozlehlé s širokým schodištěm vedoucí na střechu, kde se tráví večery. I zahrádky vidí, jako by nikdy neodešel od matky. Tam dokonce jsou kentauři, co se cvičí v boji. Vidí i terče. Hned tam zajde. Uklidní se tím, že je to tolik podobné.
Neron zastaví před rozlehlým domem s kovárnou. „Zde je tvoje rodina. Jsou kováři. Haló!“
Chvilku trvá, než vyjde statný kentaur v zástěře. „Kdo… Nerone? Tak to je Rheino? Podobáš se svému otci,“ řekne velký kentaur s vlasy ostříhanými nakrátko. V ruce drží kladivo. „Moment, jen dodělám meč a hned přijdu.“
Neron se zamračí. Co to má znamenat?! Příchod synů, je vždy velká událost, kdy je vítá celá rodina. Co se tu, u Háda, děje? Tady nikoho nevidí. Mrkne na Rheina. Vypadá nervózně a nediví se mu. Ani on to nečekal.
„To bude v pořádku. Zřejmě nás nečekali.“
Rheino se nejistě pousměje. Neron si opět vybaví úsměv Dionysiose. Byl tolik podobný. Cítí, jak se ho zmocňuje netrpělivost. Taková urážka. Nejen, že jeho nechávají čekat poté, co jim přivedl Rheina, ale ani za ním nepřijdou. Už chce vejít do kovárny, když se objeví kovář.
„Omlouvám se, že jsem vás nechal čekat. Mé jméno je Alexis. Jsem hlavou rodiny. Vítej u nás.“
„Alexisi, kde jsou ostatní? Mohl bych tohle považovat za urážku.“
„Omlouvám se, ale nečekali jsme vás. Měli jste přijít včera.“
„Trvalo nám to, ale není to důvod, proč tu nikdo není.“ Najednou si uvědomí, jak to působí na Rheina. Ne… „Myslím, že bys měl svolat svou rodinu a to hned!“
Alexis se zamračí. „Ty… Dobrá. Počkejte.“ Obrátí se a zajde do domu. Neron netrpělivě dupne. Tak tohle přechází už všechny meze. To už není urážka, to je ostuda! Bude ještě chvilku čekat a zajde za staršími. Vypadá to jako by zákony pohostinství pro ně neplatily. Konečně, odfrkne si rozzlobeně, když z domu a odjinud se začnou trousit kentauři. Alexis je představuje.
„Děkuji. To je Rheino, syn Dionysiose.“ Popostrčí Rheina kupředu.
„Dobrý den,“ řekne nesměle. „Jsem rád, že tu mohu být.“ Neví, jak jinak se má s nimi pozdravit.
„My taky.“
Tak tohle je nejhorší přivítání, jaké kdy viděl. Nejspíš tu zůstane nějakou dobu, ale nemá čas cokoliv říct, protože Alexis spustí.
„Určitě spěcháš do školy. Jsme velmi rádi, že jsi nám Rheina přivedl.“
On mě vyhazuje?! Neronovi, jindy klidnému jak jezerní hladina za úsvitu, se zatmí před očima. Z hlavy se mu vykouří Rheino. Zadupe a napřáhne výhrůžně oštěp, ale pak ho skloní. „Tvá neúcta k hostům se stala obludnou. Nechť, ti Héfaistos vezme sílu,“ urazí ho tak, že všichni zalapají po dechu. Neron nečeká, otočí se a odchází, ale před očima má rudou mlhu. Ještě nezažil tak hrubé porušení pohostinství. Co svět světem je, i přivítání Vikingů na dalekém severu, bylo lepší a to ho drsně uráželi, že je mu zima a slaboch.
„Ale…“ začne Rheino odvážně.
„Ty buď ticho. Thanosi, ukaž mu jeho světnici a potom přijď za mnou. Vysvětlím ti tvou úlohu v rodině.“
„Ano,“ špitne Rheino bojácně. Nechápe, proč Neron jeho rodinu urazil, ale taky nechápe svého strýčka Alexise, proč Nerona nepozval na večeři. Rozpačitě vejde dovnitř domu. Uklidní se, když vidí jak je velký, pohodlný. Thanos, mladý kentaur, ale tmavší srsti než má on, ho vede do místnosti. Nakrčí nos. Moc se mu tu nelíbí, ale zútulní si to. Odloží luk se šípy, vak.
„Je tu hezky.“
„Jo. Střílíš?“
„Trochu.“
„Pche, tady na to zapomeň.“
„Proč? Umím docela slušně střílet. Myslel jsem, že bych tu mohl pokračovat. Mé učitelky povídaly, že mám talent, tedy pokud se uklidním,“ ušklíbne se.
„Nebudeš mít na to čas,“ odsekne Thanos. Nelibě si ho prohlíží. Rheino se ošije. „Otec nás čeká. Jdeme.“ Vyjde ven. Rheino za ním. Vede ho do hlavní místnosti, kde ho už čekají. Postaví se před nimi jako by byl obviněný. Zmateně hledí na svou novou rodinu. Má pocit, že ho tu neradi vidí.
„Jsem velmi rád, že tu mohu být. Děkuji za přivítání do vaší rodiny.“
„Jistě. Vítej u nás. Jako hlavy rodiny jsem už rozhodl, co budeš dělat. Dopoledne budeš vyvádět ovce na pastvu a v podvečer budeš pomáhat v kovárně. Potřebuješ zesílit.“
„Ano, strýčku, ale mohl bych se optat, zda mohu cvičit s lukem? Docel…“
„V žádném případě. Můj syn je už zařazen mezi válečníky. To stačí. K tomu lukostřelba. Ženské manýry!“ Přistoupí k němu, když si všimne náramku. „Co to je?“
„To je…“
„Sundej to! Bude to! Zde jsi v Abdéru a budeš nosit náš znak.“
V Rheinovi se něco vzepře. „Ne, je to dárek do maminky a babičky,“ odmítne. „Dostal jsem to jako dárek.“
„Buď si to sundáš, nebo… Thanosi, Zinone, přidržte ho. Nebude zde nosit věci od jiné rodiny. Luk a šípy mu vyhoďte.“
„To ne!“ Brání se, ale náramek je mu stažen z paže. Když vidí, jak je odnášen luk a šípy, brečel by. Neví co dělat. Bez náramku se cítí jako nahý.
„Teď běž ven. Za chvilku ti Thanos ukáže, kde jsou ovce.“ Rheino, polykající slzy, jde ven se skloněnou hlavou. Zastaví se, rozhlédne se. Tady nechce být. Nemají ho rádi. Neví proč, ale nechce to ani vědět. Vejde dovnitř. Nikdo tam není. Jde do své místnosti, odkud vezme vak a oštěp. Vyplíží se ven. Chvilku zmateně pobíhá po městě, dokud nenajde bránu vedoucí ven. Zastaví u stráže.
„Prosím vás, do Nikaii, která to je cesta?“ optá se udýchaně, protože celou dobu se bál, že ho strýc Alexis chytí. Má pocit, že by přišel velký výprask.
„Tudy, ale co tam chceš?“ podezřele se na něj dívají.
„Ale strýček Neron, šel tedy tudy, si zapomněl vzít sebou pár věcí. Chci mu je donést.“
„Prošel tudy před deseti minutami.“
„Děkuji.“ Vyrazí tryskem za jedinou osobou, která se k němu chovala hezky. Chápe, že se k matce nemůže vrátit. Když ho uvidí, srdce mu zaplesá.
Neron, stále zachmuřený se otočí. Rheino? Co tu dělá? Zastaví se a čeká.
„Vezmeš mě sebou do Nikaii? Prosím, nechci se do Abdéru vrátit.“
Neron hledá známky násilí, ale nic nevidí, když si uvědomí jedno. Nemá náramek a nemá luk se šípy. Syčivě se nadechne, ale chce se ujistit.
„Kde máš náramek?“
„Dal jsem ho strýčkovi.“
Neron se zamračí. Dobře si vybavuje, jak mu povídal o tom, že ho dostal do své babičky, která se věnuje šperkařství. Byl pyšný a podle toho, že si ho dal na ruku blíž k srdci, tak pro něho mnoho znamenal. Takhle to dál nejde. Otočí se. „Jdeme.“
„Ale já tam nechci!“
„To rozhodnu já s tvým strýčkem. Ty mlč.“ Přísně se zadívá na světlého kentaura. Ten se zamračí, potom mu začne důvěřovat. Opět projdou branou, až stanou před kovárnou. Neron si sundá vak a podá ho Rheinovi, který ho sevře do náruče.
„Alexisi!“
„Co je? Tak ty jsi zde? Okamžitě do domu.“
„Ne! Mám toho dost. Tvá výmluva, že jsi nevěděl o našem příchodu, je lež. Nic nebylo připraveno! Přivedl jsem do rodiny posilu, a jak se k němu chováš? Špatně. Sebral jsi mu dárek od jeho matky, ale taky i šíp a luk. Ale to mě nezajímá. Rheino nepatří do mé rodiny.“ Rheino zesmutní. „Ovšem to jak se chováš ke mně, to je jiné a za druhé, porušuješ zákony pohostinnosti. Takže odvedu si ho sebou.“ Rheinovo srdce poskočí naději.
„Z jaké pozice?“ zasyčí Alexis, který si uvědomí, co provedl a možná i to, koho naštval.
„Z pozice dvacetiletého druha Dionysise. Je to dost, abych si nárokoval Rheina,“ řekne tak chladně, že Alexisovy námitky umlčí. „Okamžitě mu vraťte jeho věci. I ten náramek.“ Zahledí se na Thanose, který si ho dal na paži.
„Nedám.“
„Ale dáš!!“ zasyčí Neron. Jeho oštěp zakrouží a praští mladého válečníka takovou sílou, že vyhekne. „Nebo se mi chceš postavit?“ zasměje se vztekle.
„Dej mu ho!“ řekne se strachem Alexis. Moc dobře zná Neronovy schopnosti.
Thanos ohrne ret, ale potom si ho sundá. Rheino ho přijme. Když si ho dá na paži je rád jako nikdy jindy. Někdo mu přinese luk a toulec se šípy. Pozná, že jich hodně chybí, ale nechá to být. Je šťastný, že je má.
„Necháš ho tu. Věci mu necháme.“
„Ne, Alexisi. Vezmu ho sebou do Nikaii. Bude se učit ě. Půjdeme.“ Na odchodu se obrátí. „Měl sis své jednání rozmyslet. Mohl jsi Dionysise nenávidět, ale přenášet to na jeho syna, nebylo hezké. Příště snad se budeš chovat rozumně.“
„Zajdu za staršími.“
„Můžeš. Sem se už nevrátím a pochybuji, že Rheino taky a pak, jestli se vrátí, bude natolik silný, že už mu nic nevezmete,“ řekne opovržlivým tónem, že členové rodiny zrudnou a uhnou očima. „Rheino, jdeme do Nikaii.“
„Ano, Nerone. Moc děkuji. Odpracuji si to.“
Neron na něj pohlédne. „To budeš muset,“ řekne přísně. Rheino se usměje. Nevadí mu pracovat. Už se těší na slavné město s Academii, ale hlavně tam bude mít Nerona. Nadšeně poskočí.
