13. 3. 2014
Znak sovy a leknínu
2.
Neron se zastaví před rozlehlým přístavem. Zadívá se na svého svěřence. Celou dobu se choval pokorně, skoro stydlivě. Ukáže na přístav v pozadí s azurovým mořem. „To je Nikai a tamto,“ ukáže doleva. „je komplex Academie. Vedle toho je divadlo a samozřejmě stadion, ale ten odtud není vidět.“
„Kde bydlíš, Nerone?“ optá se váhavě Rheino. Ruka se přesune doprava. „Tam. Nebydlím přímo ve městě, ale za ním. Mám tam menší statek. Teď pojď. Nejdřív se stavíme doma a Mariose.“
„Marios?“ optá se zvědavě Rheino.
„Ano, můj partner,“ řekne klidně. Místo k velké bráně hlídané stráži, změní směr a jde k domům, které se rozprostírají za hranicemi hradeb. Vdechuje vlahý mořský vzduch a říká si, jak je to dobře, že je doma. Netrpělivě se rozeběhne, zatímco Rheino za ním jde loudavě. Hlavou mu víří jméno Marios. Když dojde, rozpačitě se zastaví, proto vidí Nerona, jak objímá tmavohnědého kentaura, skoro černého. Láskyplně se líbají. Zadupe, aby si ho všimli, a uhne zrakem. Dosud vídal stejný pohled u Chary a její partnerky a najednou ho vidí u mužů. Zadupe znovu.
„Mario, to je Rheino.“
„Rheino?“ optá se udiveně černovlasý kentaur. „Kdo je to?“
„Vzpomínáš, šel jsem pro něj do Patrasu, k ženám. Jeho otec Dionysios zemřel a rodina mě pověřila, zda bych ho nepřivedl.“
„No dobrá, ale co dělá zde?“ optá se přísně. „No?!“
„Ehm, víš, neměl kam jít. Alexis nejen, že urazil mě, ale i toho chlapce. No tak, nemohl jsem ho tam nechat.“ Nenapadlo ho, že Marios by mohl žárlit.
„Tak jenom doufám, že je tu na večeři. Co s ním chceš dělat?“
Ouvej, tak na tohle nepomyslel. „Jistěže je tu na večeři. Chtěl jsem mu ukázat, kde bydlím, jinak bude na ubytovně.“ Polichotí mu, že žárlí, ale i tak by mohl být tolerantnější. Zamračený výraz se ztratí a místo toho na kentaurově tváři rozkvete úsměv.
„V tom případě dobrá. Zařídím jeho ubytování a školné?“
„Marios je vrchním správcem nad školními ubytovnami. Město není schopno pobrat všechny žáky, proto část z nich se ubytovává přímo v areálu. Školné je zaplaceno. Jeho otec se o to postaral.“
Rheino pochopí, že lže, ale proč? Kdyby na něj otec myslel, strýc by se k němu tak nechoval, to chápe i on. „Myslel jsem, že zůstanu s tebou.“
To já taky. „Bohužel to nejde, ale budeš se svými vrstevníky a hlavně budeš mít blízko k Academii. Musíme si promluvit o tvém vzdělání.“
„Ano, Nerone.“
„Výborně, najíme se a potom půjdeme na Academii.“ Otočí se a jde dovnitř. „Omlouvám se, ale bude ti tam lépe.“
„Já vím, nevadí mi to. Chtěl bych studovat historii a…“
„Co léčitelství?“
Rheino radostně přikývne. Ano, to by ho určitě bavilo, ale… „Chci studovat válečnictví a lukostřelbu a to moje školné…,“ začne s věcí, která ho mezi jinými trápí.
„Nemusíš se o to starat, hlavně prospívej. Tvůj otec to zařídil.“
„Ale…“
„Tak půjdete nebo ne?“ ozve se přísný hlas. Neron jde dovnitř, za ním Rheino. Rozhlédne se po útulné, ale krásné velké místnosti. Líbí se mu tam. Klesne ke stolu a čeká, až Marios naservíruje jídlo.
„Nečekal jsem vás, tak není to nic slavnostního. Kolik ti je?“
„Deset a půl,“ zamumlá. „Krásně to voní,“ pochválí jídlo, ale dalšího úsměvu se nedočká. Přemýšlí, jak si ho naklonit na svou stranu.
„Deset a půl. Hm, uvidíme,“ zahučí Marios. Klesne vedle Nerona. Nabere si z hrnce jídlo a nakrájí chleba. Mlčky jedí. Po jídle se zvedne a umyje nádobí. S úsměvem se na oba otočí. „Tak půjdeme, ne? Rheino by se měl s ostatními seznámit co nejdřív a samozřejmě ubytovat.“
„Ano. Děkuji za péči, kterou jsi mi poskytl.“
„To nic nebylo,“ řekne Neron. Vyjdou ven. Marios uzamkne dům před náhodnými návštěvníky. Vyrazí k nejbližší bráně, kde je stráže uctivě pozdraví pozvednutím oštěpům.
„Proč tu nejsou lučištníci?“ optá se Rheino.
„Protože město se spoléhá hlavně na pěší jednotky, potom samozřejmě na jízdní, ale věř mi, nikdo by nebyl takový blázen, aby Nikaii napadl. Musel by čelit mnoha rozzuřeným státům a městům.“ Tedy kromě Féničanů. Ti blázni jsou.
„Neron má pravdu, přesto i zde jsou občasné pokusy si Nikaii přivlastnit.“
„Aha. Je to krásné město.“
„Hlavně různorodé. Podívej se na budovy. Hned poznáš, kde kdo žije. Tahle ulice vede na náměstí a tamtudy se jde k divadlu. Tamtudy zase ke stadionu a tamtudy na cvičiště a tam jsou tělocvičny.“
„Tedy, to je úžasné.“
„Vše slouží pro Nikaiské,“ objasní mu. „Jednou za pět let se tu konají hry. Jistě nedosahují slávy jiných her, ale věř mi, jsou hojně navštěvovány.“
„A ve střelbě se soutěží taky?“
„Jistěže,“ řekne dotčeně Marios. „To, že nevidíš na hradbách lučištníky, ještě neznamená, že tuto disciplinu nepodporujeme. Tady Neron už dvakrát vyhrál hry.“
„Opravdu?!“ vydechne úžasem Rheino. Nadšeně zadupe. „Ty jsi vyhrál hry? To je neskutečné!“
„No to je. Měl by se věnovat něčemu jinému,“ řekne mrzutě Marios. Kývne na pozdrav studenta. Rheino si uvědomí, že vstoupili na koleje Academie. Rozhlíží se po jednotlivých budovách. Hned je poznat, kde kdo bydlí a těch studentů! Neví, kam se rozhlédnout dřív. Je rád, že od strýce Alexise odešel a šel za Neronem.
„Zde je ubytovna pro kentaury. Jak vidíš, nikdo tu není. Většina je na přednáškách nebo v tělocvičně. Tady budeš spát.“ Ukáže na kout oddělený závěsem, aby bylo trochu soukromí. „Samozřejmě, můžeš si najít ubytování ve městě,“ řekne neutrálně Marios. Vedle postele stojí truhla, kam se ukládají věci. Na zdi jsou skoby na pověšení různých věcí. Hned vybalí a na stěnu pověsí luk s toulcem, vedle opře oštěp. Neví, co teď má dělat.
Neron ho pozorně sleduje.
„Později ti sem přivedu někoho, kdo se postará o tvou zábavu a ukáže město. Neron i já jsme značně vytížení. Rektor se už ptal, kde jsi a že bys měl nastoupit. Taky prý s tebou potřebuje nutně mluvit.“
„Děkuji, Nerone. Mohu se optat, kdy budou hry?“
„Chceš se jich zúčastnit?“
„Rád bych,“ přikývne.
„V tom případě musíš dosáhnout dospělosti, což je za deset let. Střelba?“
„Ano.“ Touží stát po boku Nerona. Chce vidět, jak střílí. Za pět let ani nebude dost starý, aby se her zúčastnil jako divák. Má deset let, aby se stal rovnocenným Neronovým protivníkem.
„Dobrá. Samozřejmě, že můžeš. Promiň, ale musím jít za rektorem.“
„Ano. Moc děkuji. Nerone?“
„Ano?“
„Mohu se u vás někdy stavit?“ optá se váhavě. Marios hned svraští čelo nelibosti. V Rheinovi je malá dušička. Co když mu nedovolí se s Neronem vídat?
„Určitě. Možná,“ zaváhá, ale potom si řekne, že toho má dost. „Jestli budeš chtít, vzadu za domem mám kus půdy. Pokud by byla dobrá, můžeš si tam zasadit bylinky.“
„Mohu?“ usměje se tak, že i Marios je překvapený kouzelným nadšeným úsměvem. „Děkuji! Já budu nesmírně rád.“
„My taky, ale musím už jít.“ Vyjde ven, za ním Marios, který se na svého milence oboří.
„Co to mělo být? Jaký kus půdy? Víš, že nechci…“
„Je tu sám.“
„Dlouho nebude,“ odsekne Marios. „Je hezký. Myslíš, že mě můžeš vyměnit?“
„Mariosi?!“
„Promiň, ale plete se do našeho života. Stýskalo se mi a jsem trochu podrážděný z toho, co po tobě bude chtít rektor.“
„To já taky. Ví, že jsem byl v Partosu,“ povzdechne. „Žádal jsem o uvolnění.“ Celou situaci pustí z hlavy, ovšem ne tak Marios.
K večeru vstoupí s bílým kentaurem dovnitř do ubytovny. Rheino, který na chvilku šel spát, zrovna sundává ze stěny luk s toulcem. Má hlad, proto chce jít do města se podívat, kde by co našel nebo vyhledat Mariose a optat se ho na stravování. Nikdy nad tím neuvažoval, ale chybí mu peníze.
„Dobrý večer,“ pozdraví Mariose. Zahledí se na statného bílého kentaura, což je dost vzácná barva. Je tak starší o deset let? Možná víc. „Rád bych se optal na několik věci.“
„Tady Nikodémos ti všechno ukáže. Bude tvým průvodcem. Líbí se ti?“
„Je moc hezký,“ připustí bílý kentaur. „Dobrá, vezmu si ho k učení, přestože budu muset chvilku počkat.“
Rheino ničemu nechápe.
„Je to na tobě,“ pokrčí rameny Marios. „Na viděnou.“ V duchu se usměje. Tak a má toho spratka z krku.
„Chystal ses na cvičiště?“ optá se Nikodémos.
„Ano a optal se studentů, kde bych mohl něco sníst. Nemám peníze a Neron mi je nedal.“
„Aha. Tvůj poručník?“
„Z rodiny,“ řekne upjatě. Je neklidný, protože se mu zdá, jako by za každým Nikodémovým slovem něco číhalo.
Nikodémos se na něj zahledí. Rozkošný a ty zelené oči se mu líbí. Možná ani nebude čekat. I tak od Mariose dostal svolení. Najedí se a on se vyptává, kde žil a na podobné věci. Potom jdou na cvičiště. Když vidí, jak napíná luk, rozhodne se. Přistoupí k němu.
„Dneska večer přijdeš ke mně.“
„Cože?“ nevypustí šíp, ale čeká, jak ho to naučily v Partosu válečnice. „Nechápu.“
„Jsem tvým učitelem, ale taky chci něco na oplátku. Budu tvým milencem. Marios to podpořil. Potřebuješ někoho staršího, kdo tě provede úskalím studentů a ukáže ti život. Tím někým jsem já. Střílej, miláčku,“ dořekne.
Rheino vypustí šíp, který letí daleko za terč. Ozve se salva smíchu. „Zlepšíš se. Pod mým vedením určitě. Vystřel znovu.“
Šíp letí a zaboří se do středu kruhu. Vedle toho je jich tam pět dalších. Rheino se zadívá na terč. Za necelý rok budou hry. Vedle něj stojí pyšně Nikodémos.
„Dneska večer,“ řekne. Zamračí se. Vždy mu musí říkat, kdy má přijít. Za celých devět let, ani jednou k němu nepřišel o své vůli, ale když přijde, nechá si od něj líbit cokoliv. Chtěl by to změnit, ale netuší jak.
Rheino se zadívá na oblohu. Mimoděk zadupe, jak se rozhodne. „Ne. Nepřijdu. Už nikdy.“ Vypustí další šíp, který rozřízne ten předešlý a spadne místo, aby zůstal v terči. Vypukne salva potlesku. „Škoda šípu,“ zamumlá.
„Co jsi to řekl?“
„To co jsem řekl. Je konec. Sloužil jsem ti dost dlouho. Vzpomínáš si, co jsi mi kdysi řekl?“
„Ne, co?“ optá se Nikodémos číhavě.
„Že když rozčísnu svůj vlastní šíp a zničím ho, potom budu rozhodovat o svém životě já. Je konec.“ Přehodí si luk s toulcem přes svalnatá záda. Černé vlasy má sepnuté sponou. Už dávno není desetiletým kentaurem, kterého do Nikaie přivedl Neron. Když zvažoval, jakou cestou půjde, vybral si lékařství, ale na střelbu nezanevřel a už vůbec ne na myšlenku, že by mohl závodit s Neronem na hrách. Před čtyřmi roky se díval z návrší na hry. Byli tam všichni ti, co tam nemohli. Samozřejmě nic neviděl, ale napjatě poslouchal nadšený křik davu, který povzbuzoval své favority. Zatínal prsty do dlaní, že je měl do krvava. Neron vyhrál. V průvodu ho potom nesli na štítu. Podle jeho výrazu by řekl, že měl strach, zda ho neupustí na zem, ale dopadlo to dobře. Jenom mu bylo líto, že nemohl udělat to, co Marios. Přitisknout se k němu a políbit na rty. Tolik si to přeje. Vlastně… „Pusť mě!“ zavrčí naštvaný, že ho vyrušil z myšlenek.
„Máš někoho jiného? Kdo jim je? Alexandros? Kdo?“
„Ne!“ vytrhne mu ruku. „Byl jsem s tebou, protože nikoho jsem neměl a Marios mi víceméně řekl, že pokud nebudu s tebou, tak nebudu mít klid. Nikdy jsem tě nemiloval,“ dořekne rozvážně. Rozeběhne se pryč. Už ho nechce nikdy vidět.
„Kdo je to?!“ zaslechne řev svého bývalého milence.
Copak není to jedno? Je to někdo, koho miluje celou svou duši a přitom je vzdálený jako hvězdy na obloze. Jako vždy zamíří tam, kde se cítí nejlépe. Do zahrady, kterou vybudoval za těch deset let. Začal si dopisovat s matkou s prosbou o rady. Postupně začal chápat, proč matka tráví tolik mezi rostlinami. Přinášejí mír do duše. Nikdo to neviděl rád, kromě Nerona, ale ten má oči jen pro Mariose. Může člověk víc závidět? Netuší, ale on žárlí. Kdyby mohl, kdyby věděl, že Neron jeho city opětuje, tak Mariose vyzve na souboj, ale takto? Ne. Tiše se proplíží cestičkou do zahrady. Nechce, aby kdokoliv věděl, že tu je. Skloní se nad heřmánkem. Voní a tady je meduňka. Občas se sehne a vytrhne plevel. Potom začne nosit vodu ze studně. Je horko a rostlinky potřebuji vodu.
Neron se zadívá na světlého kentaura, který tahá vodu ze studně. Se zalíbením pozoruje jeho postavu, statnou hruď a vypracované svaly. Nikdo by neřekl, že je lékařem. Příští rok ukončí studium zkouškami a odejde. Přistihne se při myšlence, že se mu líbí. Zavrtí hlavou a usměje se. Vždyť je to malý Rheino. Takové myšlenky jsou pitomost. Už se chce přidat, když zahlédne bílého kentaura Nikodéma. Co ten tu dělá? Přistihne se, že se mračí. Hádají se. Proč? Nikdy je neviděl se hádat. Zvláštní. Možná menší milenecká rozmíška.
„Ty mi řekneš, kdo to je!“
„Nech mě! Tady nemáš co dělat!“ vykřikne bolestivě Rheino, kterého pevný Nikodémův stisk bolí. Nečekal ho, takže ho překvapil. „Prostě už tě nechci!“
„Ale já ano. Jsi můj, takže budeš tak hodný a vrátíš se do mého domu.“
„Ne. Byla to tvá vůle, mě tam přestěhovat, ne má a nic ti nedlužím.“
„Že ne?“
„Ne. Dávno jsem splatil tvé drobné…“
„Drobné? Kdyby nebylo mne, myslíš, že by tě lektoři přijali tak laskavě a ostatní? Kdybys nebyl pod mou ochranou, děláš děvku celé ubytovně! Takže se seber a vrať se, než se rozčilím doopravdy. Budu to brát jen jako malé nedorozumění.“
„Nechci se vrátit. Mám toho dost, nechápeš? Prosím tě, pusť mě. Najdi si někoho jiného, mladšího,“ navrhne klidně. „Nemusím to být já.“
„Patříš mi. Takže sem utíkáš.“
Rheino dostane strach, aniž ví proč. Nikodémos jde dovnitř. Potom se usměje, když uvidí zahradu. Nějak pochybuje, že by to byla Mariova práce nebo dokonce Nerona. Tamten je spíš intrikán a Neron válečník. Ten by se nehrabal v půdě, ale někdo kdo dal přednost lékařství před jinými vědními obory, ten by mohl zde trávit čas.
„Jestli se nevrátíš do mého domu, zničím to tu.“
„Cože?! To neuděláš!“
„Že ne, drahoušku? Vezmi si věci a vrať se. Je moc pěkná a já ti dovolím, abys zde trávil čas, aniž by ses vymlouval, že jdeš za Neronem. Mělo mě napadnout to už dřív.“ Přistoupí k němu, vezme mu bradu mezi prsty a stiskne. Rheino nedá najevo, že ho to bolí, ale v mozku mu víří, jak uchránit milovanou zahradu. Když už nemá Neronovu lásku, chce těžit aspoň z krásy rostlin. „Vidím, že si rozumíme. Máš čas do večera.“ Odběhne.
Rheino se bezmocně za ním dívá, potom začne brečet.
„Copak se stalo?“ optá se laskavý hlas, který v něm vyvolá salvu pocitů, že se rozpláče ještě víc. Ucítí objetí. Vzlykne. Bolí ho to a přitom vítá. „Jsi už dospělý. Není důvod brečet nebo tě opustil? To je mi líto?“ Sice to tak nevypadalo, ale na tu dálku nic neslyšel, jenže co jiného by mohlo malého Rheina rozplakat? „No tak, nebreč.“
„Promiň.“
„Ne, je to v pořádku. Jestli tvou lásku zahodil, potom nestojí za nic.“
„Lásku?“ optá se nechápavě, potom mu to dojde. „Ach…“ Neví, co na to říct.
„Stačí si promluvit. Nejlépe je dlouhá procházka po svazích při západu slunce a uvidíš, že se to vyjasní.“
Jak ironické, protože takhle si představuje ideální den s Neronem. Samozřejmě, by to neskončilo jen procházkou po krajině, ale i důkladným milováním. Chtěl by cítit Neronovy rty na svých, jeho paže a potom jak by do něho pronikl a bral si ho. Jen ta myšlenka ho dokáže rozechvět, když stojí trpně pod Nikodémovy přírazy, představuje si, že na jeho místě je Neron a dokáže aspoň trochu cítit vzrušení, ale ví, že s ním by to bylo ideální.
„Zkusím to,“ řekne dutě.
„No vidíš, už je lépe. Nechceš mě doprovodit na cvičiště?“
„Viděl jsem tě házet oštěpem. Chceš se vyrovnat lidem a překonat jejich umění?“
„Ano. Zatím mi to moc nejde, ale popravdě chci to zkusit, abych vyhrál aspoň jeden závod, když s tebou prohraju.“
„Myslíš?“
„Určitě. Jsi skvělý lukostřelec. Jen pár kentaurů a lidi se ti vyrovná.“
„Jsi daleko lepší.“ Prohraje. Chce, aby vyhrál. Chce ho opět vidět na štítě, jak ho budou nést davem rozjařených příznivců a obdivovatelů. Bude ověnčený listím olivovníků a lidé na něj budou házet květiny. Usměje se.
Na cvičišti si stoupne k ostatním a napjatě pozoruje, jak se připravuje k hodu. Obdivuje jeho tělo při rozcvičce. Tolik touží se ho dotýkat. Teď se rozebíhá a hází. Daleko, ale ještě se nevyrovná lidem. Teď nastupuje Zykanthos z Athén. „Uch,“ mimoděk vykřikne, když oštěp letí daleko předaleko. Ozve se jásot. Obdivuje Neronův klid a úsměv. On by to nedokázal. Když střílí, má co dělat aby se uklidnil. Potom je to v pořádku, ale první rána vždy mu špatně vychází. Stejně jako Neron, i on se bude muset naučit do her ještě spoustu věcí.
„Byl jsi skvělý,“ řekne, když mu podává v lázních plátno.
„Děkuji a ty jsi mě povzbuzoval, že poslední hod nebyl špatný. Už je tolik?“ podiví se najednou. Rheino se otočí a všimne si dohlížitele nad lázněmi, který oznamuje hodinu uzavření lázní. Zbledne. Měl být už dávno v Nikodémově domě. Sebere se, aniž by co řekl a vyběhne. Splašeně utíká k ubytovnám. Popadne své věci, ale cítí, že to nestihne. Zabrzdí před Nikodémovým domem. Vejde dovnitř. Nikde není. Se špatnou předtuchou se rozeběhne k Neronově domu. Aniž by pozdravil Mariose, vběhne do zahrady. Zařve, když vidí, jak je z půlky zničená. Popadne lopatu a rozpřáhne se proti Nikodémovi. Začnou bojovat. Nikodémos urputně, Rheino naštvaně.
„Co se tu děje?! Dost!“ zvolá Marios. „To není váš dům, ale Nerona. Nemáte právo tu bojovat a porušovat jeho pohostinnost! Rheino!“
Rheino se otočí. Uvědomí si, kde je i to, že on nemá co tu dělat. Odhodí lopatu. Stojí nehnutě jako vytesaná mramorová socha. „Proč já? Za nic nemohu.“
„Proč?“
„Ano, ptám se proč?“
„To je moje věc. Nikodéme, odveď si ho.“
„Dohoda už neplatí, Mariosi.“ Rheino se rozhlédne po zdupané zahradě. Některé rostlinky by šly ještě zachránit, ale většina je nadobro zničená. Několikaletá práce v okamžiku je vniveč. „Odejdu.“
Nikodémos oddechuje, když mu dojde jedna věc. „Takže ten tvůj nový objev je Neron, co?!“ propukne v nezřízený smích, když vidí jasný důkaz v Rheinově tváři. „Vždyť jsi jenom kluk, co nic nedokázal a on si myslím na ctihodného Nerona!“
Rheinovi je do breku. Tak dlouho to skrýval a najednou je to venku. Rozeběhne se pryč. V hlavě mu buší neschopný a nezřízený smích.
„Nikodéme, co se stalo?“
„Nic, jen si mi dovolil říct, že ode mne odchází. To nemohu připustit.“
„To ne,“ přikývne Marios. Zadívá se na zdupanou zahradu, z které bral tolikrát bylinky na vaření. Bez emocí jednu utrhne, přivoní a odhodí.
„Mariosi, Nikodéme, co se stalo? Napadli nás? Rhieno z cvičiště vypadl bledý jako duch. Rád bych věděl, co se stalo,“ optá se přísně Neron. „A kdo udělal tohle?“ Ukáže rukou na zahradu. „Pochybuji, že to byl Rheino, takže pokud to nebyli nájezdnicí a podle stop to tak není, potom jste to byli vy dva.“
„Rozešel se se mnou. Našel jsem ho tady a trochu jsme bojovali. Je to právo boje, vzít si, co mi patří.“
„Rheino ti patří? Odkdy? Mariosi, proč jsi tomu nezabránil? Musím za ním.“
„Nerone!“ vykřikne Marios. „Večeře…“
„Rheino je důležitější. Najez se sám. Musím s ním mluvit.“ Rozeběhne se zpět do města. Zamíří si to k ubytovnám, ale potom znejistí, když si vzpomene, že mu říkal, že je z Nikodémova domu pryč. To znamená, že bude tady. Vejde dovnitř.
„Rheino?!“
„Není tu!“ ozve se tmavohnědý kentaur se světlými vlasy a ocasem. „Vypadl dotud, jako by ho honily Fúrie.“
„Kam šel?“
„Nemáme tušení. Nikolai, víš něco?“ křikne dozadu. Ozve se dupot a zezadu vyjde světlé hnědý kentaur.
„Co se děje?“
„Tady Neron se ptá, kde je Rheino, nevíš to? Nic ti neřekl?“
„Ne, ale vypadal děsně. Nikdy jsem v takovém stavu neviděl, ale stranil se nás. Neustále tu byl jen Nikodémos. Držel si ho pěkně zkrátka.“
Nerona se zmocní špatná předtucha. Byl opravdu tak slepý, že neviděl, že Rheino není zamilovaný do Nikodéma nebo co se stalo?
„To je pravda. Jednou jsme byli na cvičišti a přitočil se k němu jeden kupec. Povídali si o něčem. Byl pěkný, ten kupec, ale jméno neznám. Druhý den měl pořádnou modřinu na tváři.“ Mlaskne. „Tohle by se nemělo dít. Rheino, i když nebyl příliš družný, je dobrý. Rád pomohl i s učivem, zvláště mě,“ zafuní nelibosti.
Nerona se zmocní zoufalství. „Vzal si sebou něco?“
Tmavohnědý kentaur nakoukne za závěs. „No jo. Luk, toulec, oštěp a tu svou brašnu, co pořád sebou nosí. Strašně se těšil, až dostanu tu pravou lékařskou. Byl to jeho sen. Aspoň jednou mi to řekl, když mi ošetřoval poraněnou ruku.“
„Jo, mě taky.“
Neron sevře rty. Někdo musí něco vědět. „Nějakého přítele měl?“
Smích. „Potom co, jsem vám řekl o Nikodémovi? Nemyslím.“
„No…“ ozve se váhavě Nikolaios. „Párkrát jsem ho viděl s Kyriakosem. Chodím na dějiny,“ vysvětlí. „Jenže Rheino ne. Už skončil učivo, ale stejně za ním dochází. Jo,“ přikývne daleko jistě.
„Děkuji. Snad něco bude vědět.“
„Hodně štěstí.“
„Nechť při něm stojí Bohové a Fortuna,“ zašeptá Nikolaios.
Neron vyrazí do lidské čtvrti, kde žije Kyriakos. Snadno najde jeho dvůr, jelikož zde často pobýval, když rozebírali filozofické úvahy o vesmíru a historii. Bez zaklepání vejde dovnitř. Ticho. Má snad přednášku? Najednou se ozve zpěv. Zacpe si uši, ale uleví se mu, že je přítomen. Jde dozadu, kde je bazének.
„Vítej, příteli. Rheino s tebou není? S tím chlapcem se dá povídat i dobře pít.“
„Právě že ne. Vypadá to, že utekl.“
Odfrknutí. „No konečně se rozhoupal a dal košem tomu mizerovi Nikodémovi. Doufám, že ho nesháníš, abys mu ho dal do postele!“
„No dovol?“ zvolá uraženě.
„Nebyl bych se divil. Neměl ho rád. Jednou se při víně, krapet silnějším, že bylo zdrávo, se mi svěřil, že nemá rád sex a pak no… To je jedno. Co se tedy stalo, že ses sem přiřítil jako Boréas? Neříkej mi, že ti jde o mou společnost.“
„Ne, hledám ho a chtěl bych vědět víc. Nikodémos mu podupal zahradu. Vypadá to, že se s ním rozešel. Nevěděl jsem, že to mezi nimi vypadá tak špatně.“
„No vždy jsi byl krapet slepý,“ zabručí nerad Kyriakos. „Sedni si a nevyskakuj při každém mém slově. Zdá se, že ti růžovoprstá Iris potřela víčka a vzbudila tě. Byl to Marios, ale to jsem si zjistil sám. Když sem přišel, dohodil mu Nikodéma. Ten si to samozřejmě nemohl ujít a no, učinil ho svým milencem.“
„Cože?! Vždyť…“
„Líbil se mu a Marios to podpořil. Dělá to normálně.“ Neron je šokovaný. „Asi proto zanevřel na sex. Jednou mi řekl, že bude volný, až rozrazí svůj šíp. Hádám, že se mu to podařilo. Věřil, že až to dokáže, potom všechno se spraví, že bude v pořádku.“
„Neměl jsem tušení. Ten…“
„Na souboj ho vyzvi někdy jindy. Teď jde o Rheina,“ zabrzdí jeho svit v očích. „Nějak jsme si našli k sobě cestu a občas mě vozil na zádech. Rád jsem mu vyprávěl o trpaslicích a jiných národech. Někdy snil, jak cestuje, ale myslím., že v duši toužil být zde, s někým jemu velmi blízkým.“
Neron je v šoku. Žádný kentaur by někoho nevozil na zádech! To by stačilo na to, aby byl vyobcován nejen z města, ale z celého společenství.
„Bylo to úžasné. Je tak nádherný.“ Ošije se. No když už začal s tím, tak to dokončí. „Miloval tě.“
„Cože?!“ zvolá Neron. Má pocit, že se na něj sype postupně celá hora Olymp.
„Jo. Celou dobu se snažil nedat to najevo, abys ho od sebe nevyhnal.“ Odfrkne si. „Nerone, jsi větší slepýš než já a to je co říct. Tak co tu děláš? Běž ho hledat!“
„Počkej a kde?“
„A jak to mám vědět? Nemohl se vrátit domu?“
„Nemá domov.“
„No tak to netuším, ale k čemu máme stráže? Vsadím se, že velkého rozčileného kentaura nepřehlédli,“ domluví sám pro sebe. „Ty osle, nechť tvé kroky doprovází samotný Zeus a bohyně Afrodíte.“Vezme pohár s vínem a vypije ho na ex. Potom se zašklebí. Takhle plýtvat dobrým vínem a ještě horší je ho pít sám. Možná večer by mohl pozvat malou společnost.
Neron vyrazí k jižní bráně a postupně dalšími, ale žádný strážný kentaura neviděl. Až u severní brány ho dožene štěstí.
„Kentaur? Jo, proběhl tudy, jako by ho honily samotné Najády.“
„Sever? Snad domu?“ zamumlá.
„Běžel tamtudy, což nás překvapilo, ale na druhou stranu, kdo se vyzná v kentauřích hlavách?“
Neron se zahledí na cestu k hlubokým lesům. „Trpaslicí.“ Ale proč tam? Musí za ním. „Mohu si půjčit nějaké kopí?“
„Nerone, ty si můžeš půjčit, cokoliv chceš. I dnes si pamatuju, že bez tvé pomoci bych se plavil s Charónem přes řeku Styx. Zde jsou!“ podá mu dvě těžká kopí. „Vrať mi je!“ zvolá za ním. Neron se rozeběhne cestou, kterou mu ukázal strážný.
Rheino poloslepý vztekem a žalem běží směrem k lesům, kde žijí trpaslicí. I přes pocity, které jim cloumají, se před hradbou lesa zastaví. Zadívá se na něj a na vzdálené pahorky. Podle Kyriakose je tam obrovské město, které osvěcují vzácné drahokamy dnem i noci, takže obyvatelé neznají tmu. Udělá rozhodný krok s myšlenkou, že musí dokázat Neronovi, že si ho zaslouží, ale taky chce splatit svůj dluh. Dřív to bral jako samozřejmost, že se o něj stará, ale jak dospěl, uvědomil si, že nemusel to dělat. Tak proč?!
Sám se pro sebe usměje. Je daleko klidnější, když v zeleném přítmí třídí myšlenky. Získá něco vzácného a tím splatí veškeré dluhy a taky dokáže, že si ho zaslouží. Kyriakos povídal, že se zde najít vzácné věci. Něco najde, splatí jeho oběť a bude se o něj ucházet. Miluje ho. Sex s Nikodémem mu nic neříká, ale věří, že s Neronem to bude pravé, že to bude jiné.
Zamračí se, protože tohle ho trápí už několik let. Když si ho Nikodémos bere, nijak hezké pocity nezažívá. Jednou zkusil si představit, že je to Neron a bylo to jiné. Ohromující.
Krá, ozve se. Rheino se zastaví. Uvědomí si, že příjemné zelené přítmí se změnilo a nastala tma, i když je noc. Rozhlédne se. Nervózně zadupe, ale odhodlaně vyrazí vpřed. Nemůže být nic těžkého najít ruiny. Opatrně kráčí dál. Každou chvilku zastaví, naslouchá neznámým skřekům a zvukům. Ruka pevně svírá oštěp.
„Kam teď?“ zašeptá pod nepříjemnými dojmy. „Musím je najít, ale kde jsou?“ neuvědomuje si, že je na nepřátelském území trpaslíků, kteří milují koňské maso. Před očima má pouze tu největší výhru, kterou by mohl získat. Nerona. Věří tomu tak pevně, že dělá něco správného, že neuvažuje, co by na to řekl Neron a vyrazí hlouběji do temného lesa. Netuší, jak dlouho bloudí, jak dlouho je v lese. Ví, že párkrát se schoval do lesních houštin a usnul, když stane před obrovským sloupem, který mohl vytesat jedině obr, tak je veliký. Vejde do zakázaných ruin.
Zapomene na nebezpečí, na všechno a pátravě se rozhlíží, co by mohl odtud odnést. Oči, které ho sledují, vůbec nevnímá. Nevnímá ani měkké klouzající šelestící stíny. Jediné co mu trochu drásá nervy je nezvyklé ticho. Když sem šel, doprovázely ho zvuky a zpěv ptáků, ale zde kromě tichých šelestivých zvuků, nic není. Jako by život vymřel. Zastaví se. Tam by něco mohlo být!
Odloží oštěp a začne odhazovat balvany. Srdce se mu zastaví, když spočine na obrovské kostře. Dobře si uvědomuje, že tohle trpaslík není. Jeho oči se zastaví na ruce. Odhrne balvan. Ano, to je ono! Nadzvedne kosti a opatrně sundá náramek, který je tak velký, že by se mohl nosit jako čelenka. Představí si ho v Neronovách vlasech. Aniž dál přemýšlí, schová ho do torby. Teprve teď se důkladně rozhlédne a uvědomí si nebezpečí. Popadne oštěp a vyrazí z ruin pryč. Ustrašeně se rozhlíží kolem sebe, ale ticho je stále hutnější a padá na něj a okolí jako těžká deka. Je rád, když mine obrovské sloupy, které jsou rozmístěny v pravidelných odstupech po celém obvodu.
Oštěp! Nepřátelé!
Tryskem vyrazí z ruin. Musí se dostat pryč. Teprve teď pochopí, v jaké je ošemetné situaci. Má sice vzácnou věc pro Nerona, ale taky ji nikdy nemusí předat. Běží rovně, jen občas se vyhne spadlým kmenům nebo je přeskočí. Netuší, kam utíká, když… Sloup.
„Ne!“ Jak je to možné? Jak je možné, že se vrátil nazpět? Opět vyrazí, daleko pomalejším tempem. Má pocit, že se na něj les valí, že ho pohltí a nepustí.
„Nerone!“ Ale ten je daleko v Nikaii a zrovna může s Mariosem večeřet nebo spát. Při té představě se v něm všechno sevře, slza sklouzne. Druhá, třetí, další. Otře si je, ale po tváři kloužou další, protože si uvědomuje celou bytostí, že ho neuvidí.
Neron se zastaví a rozvážně strhne kůži omotanou kolem stromu. Hbitě ji odhodí do lesa, kde vzplane. Nesnáší tyhle matoucí kouzla Výchoďánů. Zajímalo by ho, co tu dělají. Zahlédne další kůži a udělá to samé. Potom se skloní k stopám. Až Rheina najde, nařeže mu, co se do něj vejde, tedy pokud to přežije. Ještě štěstí, že je trpaslicí naplno nezaregistrovali, jinak jejich nohy by se peklys rožni u jejich ohňů.
Zaslechne nezvyklý zvuk. Připomíná mu to… Dupot. Vyrazí, když v poslední chvíli zabrzdí a strhne kůži. Zandává, protože má pocit, že se dupot vzdaluje. Obezřetně vyrazí tím směrem.
„Rheino!“ zariskuje. „Stůj!“
Mámení nebo co to je? Rheino se zastaví. Hruď se mu mohutně zdvihá a tělo je pokryté potem. Otáčí se dokolečka, aby zjistil, zda slyšel dobře. Přikrčí se před šípem. Málem že nevyrazí pryč, když zahlédne Nerona. Vyrazí k němu a obejme ho.
„Natřískat ti,“ zabručí. „Jdeme. U Héry, jak tohle nesnáším!“ opět strhne kůži ze stromu a odhodí to. Objeví se modrý plamének, který ihned zmizí.
„Co je to?“
„Běžíme, začíná tu být až moc živo.“ I tak má pocit, že cesta před nimi je zatarasená a budou muset si zpáteční cestu vybojovat. Po hodině, kdy musel zvolnit, protože Rheino už nemůže, se zastaví. Před ním stojí šest plně ozbrojených trpaslíků. Elita, ušklíbne si, když si všimne nádherně zpracované zbroje.
„Omlouvám se, ale…“
„U Hekaté, neomlouvej se, nebo tě vytahám za uši a udělám to hned, jak je porazíme!“ Vydá divoký vysoký jek národa Zulů a vyrazí vpřed s napřaženým kopím. Překvapil jsem je, pomyslí si a doufá, že se mu nebude do toho Rheino plést. Plete, jako vždy, když zasviští šíp. Miř lépe, pomyslí si, když srazí jednoho trpaslíka oštěpem, druhého nakopne. Krouží kolem nich, ale ani trpaslicí nejsou nezkušení a Neron ucítí pár pálivých škrábnutí.
Rheino pečlivě míří, ale většina končí vedle. Uvědomí si, že je něco jiného stát na cvičišti, kde jsou nehybné terče a něco jiného proti opancéřovaným pohyblivým cílům. „Dostal jsem ho!“ zaječí, sáhne pro další a pečlivě namíří. Je rád, že už ví, kam mířit. Trpělivě vyčkává, a jakmile se objeví zvednutá ruka se sekerou, vystřelí. „Zásah!“ když vidí, jak se šíp zabodl přímo do podpaží.
Neron ještě stihne zasáhnout jednoho trpaslíka, ale zmizí, jako se objevili. „Běžíme!“ zařve na Rheina.
Rheino chce říct, že nemůže, ať ho tu nechá, ale taky uvědomí, že by tu Neron zůstal s ním. Rozeběhne se s pocitem, že na nohou má kamenné koule. Neron se otočí. Je pomalý. Zřejmě unavený. Musel mezi těmi matoucími kouzly pobíhat nějakou dobu. „Prosím, stůj při nás, Athéno. Obětuji ti párek holubic a jehně,“ zašeptá tiše pro svou patronku, bohyní moudrostí a válečnictví. Ucítí, jak vytetované znamení sovy se pohne a on uvidí před sebou malou sovičku. Letí jinam, než by kam šel, ale změní směr a běží za ní.
Dům? Mámí ho to nebo co? Zastaví se, rozhlédne se, ale sova nikde. Otočí se. Rheino už neběží, ale plouží se za ním. „Děkuji ti, Athéno,“ poděkuje vřelé a otevře dveře. Musela to být ona, protože proč by někdo stavěl kentaurský dům uprostřed trpasličího lesa?
„Nerone? Co je to?“
„Přečkáme tu. Potřebuješ si odpočinout. Rychle.“ Zavře dveře.
„Jsme tu v bezpečí?“
„Ano!“ řekne rozzlobeně. Nebýt zásahu jasné Athény, skončili by jako pečínka. Přistoupí k Rheinovi, rozmáchne a začne ho bít přes zadek. Rheino vyhodí zadními, ale cítí, že je to zaslouženě a tak stojí, jen občas fňukne, jak je rána silnější. Ke konci už ho výprask bolí.
„Co sis myslel, že děláš? No tak, bude to? Víš, jak dlouho jsem tě hledal? A řekneš mi to, jak to vysvětlím rektorovi? Asi ne! Opravdu, Rheino, zklamal jsi mě.“
„Nechtěl jsem, jenom… pro tebe.“ Sáhne do torby. Na dlani se mu skví zlatý kroužek osázený po obvodu kameny. Po třech na každé světové straně. „Pro tebe, za celou tu dobu, co ses o mě staral, vysvětlí.
Neron váhá, ale potom vezme kroužek. Nasadí si ho na vlasy. Rheino zatleská a zadupe, jako kdyby před chvíli nedostal pořádný výprask.
„Jen se neraduj a spát, hned!“ zchladí Rheinovo nadšení. Dupání ho pobaví. Je to stále mládě, ovšem které už vyrostlo. „Hned.“
„Ano.“ Ustele si. Lehne si a usne, aniž vlastně ví jak. Neron naopak jde k oknu, odhrne poloprůhlednou látku. Je klid. Poděkuje ještě jednou své patronce. Překvapí ho jemný smích z lesa jako by výsměšný. Zavrtí hlavou. Nikdo tu není a bohové se lidem nezjevují. Ustele si vedle Rheina, ale spánek se mu vyhýbá. Místo toho se dívá na svého společníka. Jak si jenom mohl myslet, že je to ještě dítě? Nějak zapomněl na čas. Je už dospělý. S Mariosem si to bude muset vyřídit. Jak jenom mohl tohle udělat? V deseti to je trochu moc. Nic by neřekl v čtrnácti, což je už obvyklý věk, kdy začínají kentauři sexuálně žít, ale i tak proč mu Marios nenašel někoho staršího, kdo by měl trpělivost a zaučil ho do tajů lásky? Se střídavými myšlenkami na Rheina a na Mariose, usne.
Druhý den zamžourá. Je ráno a je rozlámaný, jako by celý den bojoval. Rozhlédne se, když dovnitř vejde Rheino s provinilým výrazem ve tváři. „Nedaleko je pramen. Ošetřím tě. Včera jsem na to zapomněl.“
„Skutečně jsi chtěl být lékařem? Pro kentaura dost nezvyklé povolání.“ Co když i za tím rozhodnutím má prsty Marios s Nikodémem?
„Opravdu, i když mě přemlouvali. Měl jsem být astronomem, ale já se raději patlám v hlíně. To mám po mamince.“
„To asi ano.“ Sleduje, jak obratně vyčistí rány vodou a dá na ně bylinky. Je si daleko jistější, než tehdy před deseti roky, kdy ho ošetřoval poprvé. „Tak půjdeme.“ Vstane, protáhne se, když ucítí objetí a nesmělé váhavé polibky.
„To…“
„Jen jednou, prosím,“ zaškemrá vzrušeně Rheino, ale pak se zalekne. Co když se mu nezdá přitažlivý? Co když se spletl? Ustoupí. „Omlouvám se. Půjdeme.“ Vybaví si svůj úděl. Co když s Neronem je to stejné? Jeho Nikodémos taky nevzrušoval. Jen tím trpěl. Nechce, aby Neron jeho pozornostmi trpěl, jak to musel strpět on.
„Počkej.“ Zastaví ho Neron. Přijde k němu, nadzvedne mu hlavu a políbí na rty. V hlavě mu buší věta: Jen jednou. S Mariem se rozhodl už v Nikaii, ale co s Rheinem? Obejme ho kolem pasu. Rheino zažívá pocity štěstí.
„Chci tě získat,“ zamumlá Rheino.
V Neronovi zabublá smích. „Tak to bys byl první, kdo by usiloval o mně a ne opačně.“ Odtáhne se od něj. Zvážní, když pozná, že to míní doopravdy, ale potom se jeho tvář roztáhne do širokého úsměvu. Vlastně bude to zábavné a rozhodně jiné, když ho bude někdo dobývat.
„Dobrá. Svoluji, aby ses o mě mohl ucházet.“
Rheino rozšíří oči, potom ho obejme. „Získám tě, slibuji.“
Neron se usměje. Potřebuje to. Oba potřebuji si své životy vybudovat znovu. On bez Maria, Rheino bez Nikodéma a být spolu? Ukáže to čas, zda je mezi nimi něco nebo ne. A on si musí zvyknout, že Rheino už není desetiletý lučina, ale mladík, co ví, co chce. Vše ukáže čas, tedy pokud se odtud dostanou.
„Musíme jít. Ta čelenka ti sluší.“
Neron si ji stáhne. Obdivuje preciznost práce, jasnost kamenů. „Neměl jsi. Tohle byl velký risk. Slib mi, že už nikdy nic podobného neuděláš.“
„Budu si dělat, co chci,“ řekne tvrdohlavě. Už nikdy se nedá omezovat, jako když žil s Nikodémem.
Neron nakloní hlavu. Zřejmě ho vztah s Nikodémem poznamenal víc, než tušil. „Dobrá, ale pamatuj si, že je tu aspoň někdo, kdo tě má rád. Vyrazíme. Mám pocit, že po cestě nás čeká nejedno nemilé překvapení.“ Bez ohlédnutí vyrazí na cestu do Nikaie.
