Shounen - ai povídky

Den za dnem

„Musíš jít?“ ozve se slabé zavrnění z postele. Postava mladíka se otočí a zahledí se do tváře římských senátorů. Zívne si.

„Musím do práce, ale zítra určitě přijdu.“

„Nemusíš, to přece víš.“

Julian se pousměje. Kolikrát to řekl od té doby, co se stal jeho milencem? Ani neví. Má pocit, že je to už ze zvyku, ale u Bena člověk nikdy neví. Někdy má pocit, že o něm ví všechno a pak, že vlastně neví nic. Už několik měsíců čeká, kdy mu řekne něco o sobě, ale on pořád nic. Někdy by ho zajímalo, jestli si o něm něco zjišťoval. Ví vůbec, kdo je, nebo možná všechno ví a předstírá, že nic neví? Čert, aby se v tom vyznal. „Přece víš, že závěr školního roku si nenechám utéci ani náhodou. Jsem na tebe pyšný.“

„Opravdu?“

„Jistěže. Nebylo to vůbec lehké dokončit.“ Už má pro něho vybraný dárek. Super moderní počítač s nejlepší grafikou. Prostě to nejlepší, co se dá koupit. Pozítří ho po ránu přivezou, a zatímco Ben bude ve škole, hoši z jeho firmy ho nainstalují. A Dnes večer ho někam vezme.

„Hodně jsi mi pomohl.“

„Kdepak, to je tvoje zásluha a teď ještě spi.“ Dotkne se vlasů a lehce je prohrábne. Půl roku a on se ho nemůže nabažit.

„Dobře.“

Tohle nesnáší. Ta jeho povolnost. Souhlasí se vším, a kdyby řekl, skoč z okna, tak skočí. Nemůže přijít na to, čím to je. Zkouší všechno možné, aby ho z té ulity vytáhl, ale jak začne vyzvídat, zasekne se a mlčí. Sedí nebo stojí s hlavou sklopenou, jako by na něco čekal. A on ho vždy vezme do náruče a pomiluje ho. Nesnáší, když tam stojí a trpí. Není asi tím pravým, kdo by ho z toho měl dostat.

„Málem bych zapomněl.“ Vytáhne peněženku a položí peníze na stůl. Vstane a mrkne se na hodinky. „Budu muset jít, ale uvidíme se večer.“

„Dobře.“

Julian se ovládne, aby nevybuchl. Neumí nic jiného? Už ho to někdy docela štve, ale jako vždy se ovládne.

Ben vyskočí z postele, když zaslechne klapnutí a zuřivě smete peníze, až se rozsypou po pěkném koberci. Rozhlédne se. Dárky, peníze, co ještě?! Klesne na kolena a sevře hlavu. „Proč!?“ zakřičí a po tvářích se mu koulejí slzy. Otře si je a všechny peníze pečlivě sebere. Vloží je do krabičky, kde je zbytek peněz z minulého měsíce. Chvilku se na ně dívá a pak zavře víko. Nebýt jich, tak by nedostudoval s těmi výsledky, které bude mít. S tím vysvědčením může jít na jakoukoliv univerzitu, nebo si i najít práci. Raději se vrátí do postele, která voní Juliánovou vůní a ranním milováním.

Ráno se často nemilují, protože Julián ho nechce budit. Někdy Julian ani večer nepřijde, ale to mu vždy oznámí a on pak na něho nečeká s večeří, ale je u počítače a pracuje na jednom projektu ze školy. Je rád, že si ho k té práci vybrali a on se snaží, aby byla co nejlépe provedena, ale chybí mu vybavení. Za týden se to bude promítat a jemu ještě zbývá velký kus, ale oficiálně je konec školy a on na to bude mít více času.

Když se to tak vezme, Julian je zaměstnaný muž, ale i tak k němu chodí  často. Ví, jakou vlastní firmu a byl tím ohromený. Nemohl tomu uvěřit. Nezjišťoval kdo je, co vlastní nebo podobně. K čemu by mu to bylo? Pokud něco nebude chtít, neudělá to, pokud bude chtít po něm peníze, dá mu je nebo ne. Ví až moc dobře, že je neovlivnitelný. Ne jako on. Někdy by se rád vzepřel a pak vzpomene na to, co se mu stalo a něco v něm zhasne a udělá, co ten druhý chce. Tuší, že kdyby chtěl, tak pro něj Julian udělá víc, než co po něm žádá, ale nemá odvahu vyžadovat. Možná jednou na to zapomene a bude takový jako dřív, ale pochybuje o tom. Někdy ho napadne, že by mu měl všechno říct a pak se v něm ozve strach, že by Juliana mohl ztratit a to on nechce.

Stal se pro něj skoro jako drogou. Musí ho mít. Kdysi byl na drogách závislý, že byl pro dávku ochoten udělat cokoliv a dělal to. Měl štěstí, že se tehdy z toho pekla dostal a možná kdyby tehdy zemřel, bylo by mu lépe. Na druhou stranu by nepotkal muže s šedýma očima. Zajímalo by ho, proč zrovna on Juliana zaujal. Je to pro to, jak vypadá? Ví, že je to jeho velké plus, ale nemyslí si to, že Julian dá na vzhled. Jenže proč zrovna on zaujal jednoho z nejmocnějších mužů města?

Ví to, protože jednou něco hledal na internetu a našel jeho fotografii. V dokonalém obleku šel na nějaký charitativní večírek. Nepamatuje si jeho název, ale tu štíhlou rusovlásku po jeho boku zná. Přicházívala se bavit do La Palmy. Kathy se jmenuje a podle fotografie je bytovou architektkou. Pravá ozdoba mocného muže. Ne jako on. Pod tím byl drobný text. Pan Julian Mac Caffrey, majitel firmy High Security a jeho snoubenka Katherine Wally.

Nechápe, proč je s ním, když má po boku takovou kost. Protože to je kočka, to ví. Jediné co ho napadá, je to, že se tehdy na Nový Rok s ní rozešel. Má být náhrada? Pak je ale slabou náhražkou. Ale aspoň ví, že má své pocity uzamknout do srdce a když se rozejdou neplakat, protože už předem ví, že se mu bude stýskat.

Je velmi pozorný k někomu, ke komu by nemusel. Mohl by jen přijít, vzít si ho, kde by chtěl, ať by to bylo na zadním sedadle nebo ve výtahu, ale on ne.  Stará se o jeho rozkoš stejně jako o svou a zjistil, že je rád, když je iniciativní. Někdy mu dovolí, aby on ho pomiloval, což je nezvyklé, ale líbí se mu to. Mohl by po něm chtít daleko víc, než co dostane a svým způsobem i požaduje.

Přitáhne si k sobě polštář, aby ucpal své myšlenky. Někdy k ránu na něho mrkají a vylézají z temných zákoutí pochybností, minulost a strach a pak přemýšlí až moc. Nadechne se vůně z polštáře, na kterém ležel. Miluje jeho vůni a vždy ho uklidňuje, ale dnes má pocit, že minulost na něho dýchá až moc. Bojí se a neví čeho. Možná, že to všechno skončí a on se opět ocitne na dně propasti nevidíc záblesk světla.

„Ne!“ zakřičí a vstane. Nemůže spát. Musí jít něco dělat. I tak je zázrak, že může spát. Vstane, nazuje pantofle a jde do koupelny nahý, tak jak spolu spí. Skopne pantofle, vstoupí pod sprchu a zatáhne za sebou umělý závěs. Pustí vodu a stojí pod jejím očišťujícím proudem.

Teprve teď má pocit, že hniloba vykukující ze zákoutí jeho duše ustupuje. Povzdechne si a umyje se. Zítra je závěr školního roku a on promuje jako druhý nejlepší. První je jeho kamarádka Marylin. Prostě jí herectví jde o krapet lépe než jemu.

Natáhne se pro šampón a vymáčkne ho na dlaně. Ovane ho vůně Juliana. Nanese si ho na vlasy. Je tu a vzpomíná, jak se tu v noci milovali. Je škoda, že je to tu tak malé, ale nevadilo jim to. Mohl by mu říct, že chce větší byt, ale pak by měl pocit, že by se ztratil úplně.

Umyje se a jde si uvařit kávu. Sedí, poslouchá, jak se voda pomaličku ohřívá a otevře noviny. Nalistuje společenský sloupek. Povzdechne si. Mizerná fotografie, ale tu ženu po jeho boku poznává. Takže se nepřestali stýkat. Jenže není to jeho věc. On je jen vydržovaným milencem bohatého muže a nikdy ničím víc nebude. Ona bude mít na prstě prsten s diamantem a svatbu roku. Zavře noviny a raději si udělá kafe. Dnes je divný den. Napadají ho naprosto neobvyklé myšlenky. Mrkne na hodinky. Za hodinu začne škola. Sedne si za stůl a dívá se na titulní stranu novin. Chlapec, úsměv na tváři a titulek: Ztracený chlapec, opět někdo zmizel v bahně neřestí.

Zavře je a jde se obléci. Jde dřív do školy a přeje si, aby nebyla tak blízko domu.

„Bene, ahoj!“ zaslechne hlas a on se za ním otočí. 

„Mary, nazdar. Jak se daří?“

„Výborně, ale ty vypadáš taky k světu.“ Spiklenecky se k němu nakloní. „Konečně nevypadáš jako kostra potažená kůží.“

„Nikdy jsem tak nevypadal!“

„Ale jo. Někteří dokonce přemýšleli, že by tě obsadili do role zombie.“ Zasměje se. Ben je rád, že ji potkal. Moc dobře ví, že od ledna vypadá jinak. Rozhodně přibral a musel si koupit pár nových věcí, z čehož nebyl nadšen. Poslední dobou už ani tolik nejí.

„Jsem mizerný herec!“

„To já taky. Těším se na zítřek a pak vzhůru dobýt New York!“

„Tak ti to dovolili?“

„Jo, včera se rodiče rozhodli. Budu bydlet u tety a dál studovat. Spíš docházet na speciální předměty a co ty? Co budeš dál dělat? Odjedeš odtud pryč?“

Odjet od Juliana? Neví jak. „Nevím. Asi si najdu nějaké zaměstnání.“

„Chtěl jsi jet do L. A.“

„Já vím, ale dost se toho změnilo.“

Marylin na něho pohlédne. „Já vím proč.“

„Co víš?“

„Viděla jsem tě s tím chlápkem. Je naprosto bezkonkurenční.“

Ben zrudne. Proč ji to jen říkal? Náhodou to z něho vydolovala před dvěma roky, když do školy přišla nádherná osůbka s velkým sebevědomím a dost mizerným hereckým talentem, ale zaujala jednoho režiséra nebo odjela do L. A., už vlastně neví a dala se na dráhu herectví. Tehdy do něho ryla tak dlouho, dokud jí neřekl, že se mu spíš líbí profesor výslovnosti než ona. Jen otevřela ústa do O a zírala. Byla milá, a když se chtěl zvednout a odejít, zabránila mu v tom. Pak mu zašeptala, že homosexuála ještě nikdy neviděla.

Začal se smát. Nemohl si pomoci. Žen se nikdy nebál a věděl, že mu neublíží. Urazila se a odešla. Myslel, že navždy, ale třetí den si k němu přisedla a prohlásila, že s ním bude kamarádit a zůstalo to.

„A vím, kdo to je.“

„Cože?“

„Jo, taťka vás viděl v Tartaru a jasně věděl, kdo to je. Kdo by neznal Juliana Mac Caffreye?“

Ben se zastaví a chytne Marylin za rameno. „Řekla jsi to někomu? O mně?“

Marylin zahlédne v očích strach. „Neřekla a pak já nevím, co mezi vámi je. Do ložnice ti nevidím,“ prohlásí suverénně.

Ben si oddechne. „Necháš si to pro sebe?“

Marylin uvažuje. „Jen pod jednou podmínkou.“

„Jakou?“ Dá ji všechno, co chce.

„Seznámíš mě s ním?“

Ben sklopí hlavu. „Dobře, ale necháš si to pro sebe.“

„I tak je to udivující, že muž jako on, spí s chlapci, promiň muži. Víš, sestra, která je přeborník ve společenských drbech, říkala, že se bude ženit s Kathy Wally. Jenže když jsem se ji na to zeptala, zamžourala na mě přes své brýle a vyjela na mě, kde jsem vzala takovou pitominu a měla bych číst i něco jiného než scénáře. Když jsem jí řekla, že mě takové bláboly nezajímají, tak jen lhostejně řekla, tak proč se ptám. Naštvala jsem se a skoro práskla dveřmi. Jasně, nakonec jsem to z ní vyhrabala úplatkem.“

„Jakým?“ optá se fascinovaně. Nikdy sourozence neměl a ty podivné vztahy s její sestrou Miriam ho šíleně zajímají.

„Čokoládou. Závidím jí. Sní jí jakékoliv množství a není na ní nic vidět a já si dám kostičku a mám kilo navíc. Je to nespravedlivé. Hele pekařství. Neměla bych, ale co, kašlu na linii.“

Ben jde za ní a pozoruje, jak kupuje dva croissanty. Je to nesmírně zajímavé, jak hovoří, že by to neměla udělat a za chvilku jde a udělá to.

„Mňamky. To je pro tebe!“ strčí mu druhý do ruky. „Mlč. Tak nakonec řekla, že už není zasnoubený, nikdy nebyl a jen se o tom mluvilo. Momentálně je volný a kolují dohady, kdo je jeho novým úlovkem. Jenže prý si umí chránit soukromí,“ pokrčí rameny, „a když jsem ho s tebou viděla, huch, musí být zamilovaný až po uši, ale víš co?“

„Copak?“

„Ani se nedivím. Dokud jsem se nedozvěděla ehm tvoji orientaci,“ ušklíbne se a olízne si prsty od čokolády, „tak jsem po tobě jela jako štika po mřence.“

„Fakt?“ zavrtí hlavou. „Já si ničeho nevšiml.“

„Bodejť by jo. Na rozdíl od něho jsem holka a jaksi mám přes obvod hrudi nějaké ty centimetry navíc.“

Ben se rozesměje a s ním i Marylin. Ben se zakousne do croissantu. Pomalu za hovoru dojdou před školu.

„Víš, Marylin bude se mi po tobě stýskat, a co se týče Juliana.“

„Julian, je krásné jméno. Eh povídej dál.“

„Zítra se přijde podívat do školy, a jestli opravdu chceš, tak bych ti ho mohl představit. Je moc milý.“

Marylin se zastaví a dívá se na něho. Zvážní. „Víš, já to jen tak plácla, ale pokud to pro mě chceš udělat, byla bych ráda.“

„Já to udělám, ale neručím za něho.“

„Jasně, budu to brát, že buď ano, nebo ne.“ Rozhlédne se kolem sebe, pozdraví spolužáky. „Poslední den a pak jen přehlídka našich projektů. Jak ti to jde?“

„Dobře, jen pomalu, ale zvládnu to.“

Marylin pomalu přikývne, až se jí rozletí hnědé vlasy do všech stran. Uhladí si je a v duchu si opět řekne jako tisíckrát předtím, proč je má tak jemné. „Víš, nechci se ti do toho plést, co s ním máš, ale určitě má výkonné počítače. Mohl by ti… Já vím,“ když vidí, jak prudce vrtí hlavou. „Chápu to dokonale. Chceš to dokázat sám.“

„Přesně tak.“ Aspoň jednou v životě bez cizí pomoci. Sám, s tím co má a na co si vydělal vlastní prací.

„Zvonek. Kruci už zase pláču. Bude se mi stýskat.“

„Mně taky a moc. I po tobě.“

„No tak od čeho jsou počítače a možná si konečně založíš nějaký ten účet a budeš se bavit s jinými lidmi, než jsem já.“

„Ale já se bavím!“ řekne bezmocně a usadí se.

Mary si pohrdlivě odfrkne. „Tohle,“ a rozhlédne se po třídě „není bavit se. To jsou řeči jak na burze. Jednoduše práce.“

„Dobrý den!“

„Dobrý den!“ odpoví postarší učitelce.

„Někdy se divím, že jsme v Americe!“ Ben se pousměje. Ví proč. Minule se dívali na film a kromě střihu, scénáře to bylo o škole. Učitel neodolal rýpnout si, že takhle nás vidí ostatní země.  Pochopili dost rychle a pokrčili rameny. Tak to prostě je.

V poledne si zajdou na oběd do blízké číny. Odtrhnou od sebe spojené hůlky, spojí ruce, pokloní se a pustí se do jídla. Je rád, že tehdy neodešla a byla neodbytná v tom, že bude jeho kamarádkou.

„Co dnes budeš dělat?“

„Jdeme do,“ zarazí se. „Jdeme do Tartaru.“

Mary svraští čelo a natáhne k němu hůlky. „Měl by tě vzít někam jinam. Do něčeho víc exkluzívního. Je to hamoun.“

„Není.“

„Je!“ řekne tvrdohlavě a vysaje poslední nudle z misky. Olízne si rty. „Je a je a je!“ říká rychle za sebou. „Má peníze a on tě vezme do restaurace, kam chodíme s otcem jednou měsíčně, s mamkou podruhé a s celou rodinou taky. Takže,“ počítá „Jsem tam čtyřikrát do měsíce. Zítra mě otec bere do restaurace U Krále. Pitomý název, ale exkluzívní restaurace. Měl bys mu to říct.“

Ben si povzdechne. Ještě dobře, že to nezjistila hned v lednu. Doufá, že nic Julianovi neřekne.

„Bylo to dobré a teď domů k sestřičkám a rodině. Uff. Přejedená, ale za chvilku se to slehne. Co myslíš, vejde se do mě ještě malý zákusek?“

„Určitě ano.“

„Tak jo.“ Vstane a jde si nabrat ovoce leeche. Ben se za ní dívá s úsměvem. Vzala by si ho i bez jeho přitakání.

„Miluji je. Vzala jsem ti taky.“ Přisune druhou misku k němu. „Moc dobře vím, že je máš rád a nevzal by sis nic. Chjoo nevejdu se do plavek.“

„Tak tolik nejez nebo si kup nové plavky.“

„Právě proto tě mám ráda. Poradíš vždycky skvěle. Pozítří si půjdu koupit nové plavky. Něco, v čem vynikne moje bujná postava.“

Oba se rozesmějí, protože Mary není až zas tak tlustá, jen trochu při těle.

Zaplatí u pokladny a vyjdou ven. „Sluníčko svítí!“ zanotuje známý popěvek Mary. Nakloní se a z ničeho nic ucítí pusu na tváři. „Pa a pozdravuj ho a řekni mu, že tě má vzít někam, kde je to moc pěkné a drahé!“

Ben zamává a obrátí se k domu. Najednou se mu nikam nechce. Venku je krásně a byt je tak ponurný i přes ta malá vylepšení, které Julian provedl.

Nerad ho nechávám takhle, myslí si ráno Julian a sedne si za volant malého auta. Je zvědavý, kdy na to krysy přijdou, že jezdí tímhle autem a za kým. Zatím ho nechávají na pokoji, ale až na to přijdou, nějak jim bude muset čelit.

Jeden malý skandál ho nepoloží, a pokud ano, začne od začátku. Pousměje se a zaparkuje auto na parkovišti domu, kde má byt, ve kterém je většinu času. Má ještě na okraji města velký dům, ale ten dočasně uzavřel. Nevyplatí se mu jezdit sem a tam a k tomu Ben. Dnes mu opět zaplatil na měsíc dopředu. Kdyby to měl brát z hlediska: Já si někoho vydržuji, tak Ben je velmi skromný. Nic po něm nechce, a když se poprvé odvážil přinést mu malý kobereček jasných barev, měl srdce někde v krku.

Co se týče sexu je to nádherný a klidně mu řekne, co chce, ale když má udělat něco jiného, má pocit, že dělá pitomost. Byl rád, že se mu kobereček líbil a tak mu přinesl ještě jeden stejný na druhou stranu postele. Kam se poděly ty chatrné koberečky, se raději neptá. Zasmuší se, jak jede výtahem se zrcadlem nahoru do posledního patra. Začíná mu na něm záležet víc a víc, než původně si myslel.

Nejhorší je pro něho placení. Nesnáší to. Raději by zadal příkaz, ale když odmítl účet. Bouchne pěstí do stěny. Chtěl by změnu a neví jakou. Má pocit, že se ocitl v začarovaném kruhu. Sex, využívání a placení služeb. Prostě tohle neplánoval, ale jak z toho ven, neví a nejhorší je, že to Benovi vyhovuje. Kdyby po něm pořád něco chtěl, tak by se ho snad nabažil, ale to ne. Je tichý, milý, až někdy k uzoufání. Přitom občas probleskne i jeho jiné já, ale to je tak zakopané, že na ně skoro nevidí. Nejčastěji je to dno vidět při milování, kdy pustí všechno za hlavu. Kdyby byl nudný, ale ani to není. Samé kdyby. Kdyby jim to neklapalo v posteli, ale to ne. Naopak je to až alarmující, jak jim to jde. K čertu s tím vším.

Nechce udělat něco, čím ho odradí a pak by odešel. Popravdě ty noci jsou skvostné, a když vedle něho spí, na okamžik podléhá iluzi, že má domov. Jenže s ranním úsvitem ta iluze mizí. Povzdechne si a otevře dveře. Byt nepodobný tomu, v kterém bydlí Ben, ale musí jeho volbu akceptovat.

Vejde pod sprchu a pustí si horkou vodu. Přes průhledné sklo se dívá přímo na vanu. Koupelna skoro stejně velká jako Benův byt. Vzal by ho do vany a miloval se tam s ním nebo před zrcadlem stejně jako poprvé. Díval by se do jeho tváře stažené rozkoší. Natáhne ruku a přidá studené vody. Tyhle myšlenky mu vůbec nepomáhají.

Navíc neví, jak dnes bude reagovat na jeho pozvání k večeři. Jedou někam úplně jinam. Do malé restaurace, kde je ticho, útulno a kde je zaručeno soukromí. Jen, aby chtěl. Vždy když něco navrhne, má pocit, že to není, co chce, ale nikdy neřekne, co chce. Po chvilce mlčení přikývne a řekne Dobře. Začíná to slovo nesnášet.

Nedávno se dívali s jedním z jeho zaměstnanců na problém okolo ochrany počítačových dat a on řekl na jeho návrh Dobře. Málem, že ho za to nekousl. Když si uvědomil proč, šel se uklidnit na chodbu. Po chvilce za ním Kerry přišel a ptal se, jestli řekl něco špatného. Něco špatného! Málem tam začal výt vzteky.

Neví, jak to prolomit. Dokonce zašel za Milanem a jen mu zběžně vylíčil svůj problém. Když skončil, Milan se na něho díval a díval a pak řekl, že tohle si musí vyřešit on osobně.

Práskl dveřmi. Jen litoval, že nejsou skleněné.

Druhý den měl od Ryana na talíři, jak se odvažuje práskat dveřmi jeho miláčka! Zařval na něho, že klidně může. Pohádali se a večer těsně než odjel za Benem, se usmířili. Má pocit, že tancuje na něčem ostrém. Kdyby aspoň jednou řekl Ne nebo se rozpovídal.

Tím nemyslí běžné věci nebo sténání při sexu. Tím myslí problémy, které má. Jenže to on ne. Je tvrdohlavý jak mula. Zamračí se a mrkne na hodinky. Opět nestihne snídani.

Rychle si vysuší vlasy, umyje zuby, střikne kolínskou a deodorant proti pocení. V ložnici otevře šatní skříň a vytáhne letní oblek. Obleče se a za chvilku už jede dolů do garáže, kde vezme druhé auto a jede do práce.

Cestou zavolá Julii, ať mu koupí něco k snídani. Odpověď samozřejmě pane Mac Caffrey ho uklidní.

Snídaně byla dobrá, zprávy obvyklé a on neklidný a tak odešel z práce dřív. Julie na něj zírala, jak jde z práce a dokonce přestala psát.

„Pane Mac Caffrey!“

„Julie, stalo se něco?“

„Ne to ne, ale vrátíte se dnes? A co mám říct lidem?“

„Julie, vy přece víte, co máte říkat.“ Zarazí se. „Například, že městem proběhlo tornádo!“ zářivě se usměje.

„Ale tady tornáda nejsou!“ zaslechne na chodbě. Ve výtahu se usměje na dva zaměstnance a Ryana.

„Pane Mac Caffrey, mám jednu neodkladnou zprávu,“ oznámí mu Ryan.

„Později.“ Nakonec zůstanou jen oni dva.

„Juliane, ty jdeš domů?“

Julian přikývne. „Chci dnes vzít Bena do malé restaurace, potom s ním strávím vášnivou noc a zítra se jdu podívat na závěr školního roku.“

Ryan si odkašle. Restaurace zapadá do scénáře Vydržovaný milenec, vášnivá noc taky, ale škola? „Do té školy musíš?“

„Nemusím, ale dřel se s ní a prostě ho chci vidět v  taláru a čepici a s diplomem v ruce. No co koukáš? Až Meg bude končit školu, tak se půjdu podívat taky.“

„Nechci nic říkat, ale je to jen gigolo, prostitut. Někdo, kdo tě obšťastňuje.“

„Já vím, Ryane, ale mám ho rád. Není špatný a pak vadí ti to?“

Vadit? Sám neví, co k tomu říct. Jenže Julian je rozhodnutý a to by spíš pohnul Himálajemi než s ním. „Ne, jen se mi zdá, že zacházíš daleko.“

Julian nic neřekne, protože neví, co říct. Ryan má tak trochu pravdu, ale nechce teď rozebírat své pocity k Benovi. Na prvním patře se rozloučí s Ryanem a spěchá k autu. Nasedne a jede, ani neví kudy. Najednou si všimne povědomé postavy, jak se loudá a prohlíží výlohy. Zpomalí a zabočí do správného pruhu. Zastaví, otevře dveře a vykloní se.

„Bene!“

Ben zpozoruje nádherné auto černé barvy. Takové možná má i Julian. Zastavuje. Obdivně přejede pohledem po kapotě a pak se otevřou dvířka a uvidí smějícího se Juliana. Ben k němu přiběhne. Nakloní se nad dvířka a dostane strach. Ucouvne. Ví proč a ovládne se. Tohle není tamto.

„Bene?“ otáže se udiveně Julian. „Stalo se něco?“ Je tak bledý. Jako nepomalované plátno.

„Ne nic.“

„Tak nasedni.“

„Ale není vhodná doba. Ještě není večer.“

„Když ti dám peníze, pojedeš se mnou?“

Ben zaváhá a nastoupí. Julian si v duchu povzdechne. Právě sbalil prostituta na ulici. Nikdy tohle neudělal, ale takhle to viděl ve filmech. Zastaví se nádherné auto, otevřou se dvířka a zbytek je samozřejmý. Auto po cestě někde zastaví a už si to tam rozdávají.

Otočí startérem a auto se odlepí od chodníku. Ben se rozhlédne. Přepych a tiché motory. Není vůbec nic slyšet. Jako by byl ve vzduchotěsné bublině.

„Cože? “ když si všimne, že na něho Julian mluví. „Omlouvám se, ale obdivoval jsem auto.“

„Jen jsem se chtěl optat, jestli dnes nechceš zajít na večeři.“

„Rád. Proč se ptáš?“

„Protože bych tě chtěl vzít někam jinam.“

Ben mlčí. Někam jinam? Sevře ruce. „Proč?“ zašeptá a vyhlédne ven. Samozřejmě černá okénka.

Proč? Proč asi? Protože chci být s tebou. Proto. Sevře ruce na volantu a jede.

„Jedeš rychle.“ Zpomalí.

„Vadí ti to?“

„Trochu. Nemuseli by nás zrovna chytit policajti. Měl bys problémy!“

Julian vycítí, že mu neříká celou pravdu, ale ať je po jeho. Je to snad první prosba, aby něco nedělal. „Protože je konec školního roku, tak jsem si říkal, že bych tě mohl vzít jinam. Co ty na to? Víš, abychom nechodili pořád do stejné restaurace. V Tartaru vaří výborně, ale mohu si dovolit více.“

Ben si vzpomene na Kathy a usměje se. Julian málem zapomene dýchat. Směj se prosím, chce ho požádat, ale mlčí. „Já vím, že ano a dobře. Kam pojedeme?“

„Za město.“ Zarazí se, protože se na něho mrkl, aby viděl, jak se bude tvářit při názvu restaurace. Jenže sotva začal, tak barva tváře i úsměv vyprchaly. Má pocit, že vedle něho sedí mrtvola. Zatraceně bledá a strnulá mrtvola.

„Bene, jestli tam nechceš jet, nemusíme.“

„Ne, ne,“začne odporovat. „Můžeme tam jet. Asi jsem snědl něco špatného.“

„Pak nikam jezdit nemusíme.“

„Ne, to je jen chvilkové. Nemám moc rád přírodu.“

„Městské dítě?“

„Prosím?“ První, co se ve škole naučil, bylo jak mluvit správně, ale i tak se učil angličtinu a jak správně vyslovovat.

„Tím chci říct, že ses narodil ve městě.“

„Aha. Ano. Celý život jsem žil v městě až na jednu krátkou dobu.“ Na dobu, kterou by nejraději vymazal ze svého života.

„Jmenuje se to Na větrné hůrce. Stejně jako román,“

„Emily Bronte.“ Ben dokončí „Brali jsme tu knihu ve škole a je úžasná. Líbila se mi více než Jana Eyrova.“

„Přesně tak. Výborně tam vaří. Kuchař je můj známý a je tam klid a mír. Tak co? Jediný pohled na les bude z auta a pak na palouček z okna restaurace, a pokud se nechceš dívat na palouček, pak jsou tam obrazy.“

„Raději obrazy.“

„Výborně. Svezu tě domů a stavím se okolo sedmé. Je to dost daleko.“

„Těším se, a co si mám vzít na sebe?“

„Cokoliv chceš.“ Zatočí na ulici vedoucí k Benovu bytu. Otevře dvířka a zavře je. Chvilku sedí a dívá se za jeho vysokou postavou. Přes rameno má kabelu, o které ví, že váží o něco méně, než v obyčejný školní den.

Ben se zatím opře o stěnu. Tak opět bude z města pryč. Venkov mu nikdy nic dobrého nepřinesl. Jen samé trápení. Jenže odmítnout to nemůže. Dal si s tím takovou práci, aby ho potěšil. I když trochu je zvědavý. Možná to tak hrozné nebude. Kabelu pohodí ke stěně a otevře počítač. Zajde do kuchyně a vezme si jogurt.

Julian má špatný zvyk ho zásobovat samými divnými věcmi, protože někdy v noci rád něco sní. Většinou by si nic takového nekoupil, ale teď je rád, že co je to vlastně? Chutná sladce a je to dobré. Tvaroh s ovocem. Hmm. Olízne lžičku, kelímek postaví mezi DVD a CD. Otevře soubor a ponoří se do něho.

Dzzzzzz. Trhne sebou a zvedne telefon, který vibruje na kraji stolu. Zachytí ho v pravý čas Julian. Proč volá tak brzy?

„Halo?“

„Tady Julian, už bude sedm.“

„To není možné.“

„Tak se podívej na hodinky.“

„Krucinál!“ zakřičí.

Julian odloží telefon a zapne si knoflíček u košile. Vytáhne sako a prohlédne se v zrcadle. „Tak co taťuldo. Nevypadáš na třicet pět.“

„Protože ti ještě tolik není!“ ozve se za ním.

„Meg! Co tady děláš?!“

„Pozoruji, jak se nakrucuješ před zrcadlem. Jsi horší než já!“ Odloží batoh a vletí Julianovi do náruče. Vlepí mu pusu na tvář a nakrčí nos. „Hele, to je nějaký nový parfém! Jedeš!“ ocení ho, když poodstoupí.

„Takže jsme podle tebe IN?“

„Jasňačka. Však všechny mé kamarádky tě oceňuji desítkou. Kdyby tak věděli.“

„Doufám, že jsi nic nikde neřekla.“

„No dovol, za co mě máš? Za nějakou slepici? A vůbec, dnes tu jen přespím a letím za Judith. V tomhle městě se mi nelíbí. Přijedete za námi?“

Julian si sedne vedle ní. „Nevím. Je strašně složitý a pak nemusíš ho znát.“

„Blbost. Byla jsem první, koho ses zeptal a pak matky.“

„Obě jste ten můj románek, sice nerady, odsouhlasily.“

„Bodejť jo. Mysleli jsme, že tě utáhnul přes postel.“

Julian zaúpí. Bože to ho považují za tak povrchního nebo co, i když něco na tom je.

„Juditha prohlásila, že jsi stejný jako ona a proto se nediví.“

„Matka moc mluví. Slečinko, neměla bys o takových věcech vědět.“

„Pak, tati, zakaž internet!“ zasměje se. Julian se s úsměvem zahledí na drobnou bytůstku ve školní uniformě. Malá kopie jeho, až na dlouhé černé vlasy, které má po Michelle.

„Tak co, objevíte se?“

„Proč tak najednou?“

„Proč? Změnil ses a já mám pocit, že je to jeho vliv. A pak chci poznat někoho, s kým trávíš noci. Co je na tom špatného?“

„Jedině to, že jsme tě s matkou špatně vychovali.“

„Nezapomeň na strýčka Ryana.“

„Toho taky. Tyhle věci…“

„Neměla bys je vůbec vědět,“ papouškuje a Julian se rozesměje. „Vidíš, směješ se více a pak je mi skoro patnáct.“

„Právě, že skoro patnáct. Jak ses sem dostala?“

„Zavolala jsem strýčkovi Ryanovi a ten mi zajistil odvoz. No, nebyl jsi na telefonu. Asi jsi pracoval.“

„Nelži. Celý den jsi nezavolala.“

„Tak dobře. Chtěla jsem tě překvapit a místo toho, abychom si udělali rodinou oslavu, vidím svého pětatřicetiletého taťku nakrucovat se před zrcadlem.“

Julian na ni pohlédne, ale vidí, že se usmívá. „Mohu to odložit.“

„Ani náhodou. Stejně jsem unavená a ty jeď a pak chci podrobnosti. A jinak, jak dopadl ve škole?“

„Nejlepší.“

„Jsi na něj hrdý.“

Julian si vzpomene na jeho poměry i to čím se živil. To, že dokázal absolvovat akademii, jen dokazuje, že není hloupý a je hodný, protože by ho jinak nechal ležet v La Palmě.

„Kdy máš tu schůzku!“ trhne sebou, jak mu Meg zařve do ucha.

„V sedm.“

„Máš nejvyšší čas.“ Zaťuká na sklo od hodinek. Julian s hrůzou pozoruje patnáct minut do sedmé, popadne sako a třískne dveřmi.

„Božíčku, ten v tom jede po uši!“ zamumlá Meg. Vytáhne červený mobil s cinkající kočičkou. Vytočí číslo. „Judith?“

„Copak, Meg?“

„Přijedu k tobě na pár dní.“

„Klidně na celé prázdniny.“ Meg se zasměje a zavře telefon. S Judith si rozumí výborně a nemusí jí nic sáhodlouze vysvětlovat.

„Jsem tu!“ zvolá udýchaně a vyleze z auta. Nenápadně se podívá na hodinky.

„Nevadí. Počkal bych tu.“

Julian nic neřekne a otevře mu dvířka. Ben vklouzne na sedadlo a připoutá se. Podrží je a pak je zavře. „Měl bys mi vynadat!“ začne, když sedí za volantem.

„Kvůli deseti minutám? Můj čas je tvůj. Zaplatil sis za něj.“

Julian skoro zaskřípe zuby. Kruci, musí mu to tak často připomínat?

„Vypadáš moc dobře.“

Julian se začervená. „Děkuji a to říkáš jen tak, nebo se ti to fakt líbí?“

„Doopravdy se mi to líbí.“ Prohlédne si ho odshora dolů. V džínech a bílé košili vypadá úchvatně. Neví proč, ale vždycky se mu takhle oblečení muži líbili nejvíc. Je to pro něho sexy, a když někdo vypadá dobře, je to ještě lepší.

„Mně se taky líbíš. Dokonce natolik, že uvažuji, že otočím auto a nechám restauraci plavat. Mám to udělat?“

Ben si pomyslí, že si na tyhle lichotky nezvykne. Většinou mu to říkali, že je pěkný jen proto, aby ho snadněji získali anebo neříkali vůbec nic. Vždy je zajímalo uvolnění a ani si nevzpomíná, kdy s někým žil déle než měsíc. Ale Julian to neříká jen tak. Cítí, že se mu doopravdy líbí.

„Tak mám auto obrátit? Vlezeme si pod sprchu a pak do postýlky.“

„Já bych raději byl někde s tebou.“ Tiše řekne.

„Pak vzhůru do Větrné hůrky. Nechápu proč to tak Paolo pojmenoval.“

„Italská kuchyně?!“ zvolá nadšeně.

„Abys věděl, kam jedeme. Na Větrné hůrce se podávají ty nejprvotřídnější italská jídla v okruhu tisíc kilometrů. Kdo si chce dát pizzu, jedině tam. Makarony se tam ještě dělají ručně a bylinky si ten maniak pěstuje taky sám.“

„Mám ji strašně rád a miluji lasagne.“

„Pak je budeš mít. Cokoliv.“

„Začínám mít hlad.“ Pohlédne z okénka a odvrátí tvář. Nelíbí se mu temný les. Má z něj strach. Instinktivně si přetře paže.

„Zima?“

Nemusel by být tak všímavý, ale pak by asi nemohl vést tak velkou firmu. „Ne. Jen nemám rád lesy.“

„To je mi líto a moře?“

„Líbí se mi, ale nikdy jsem u něj nebyl.“

Julian si vzpomene na jeho předchozí život. Těžko ho někdo vzal k moři, i když nechápe, proč si nenašel nějakého bohatého muže. S jeho tváří a mladistvým vzhledem by to byla hračka. Možná už jel až moc v drogách. Kdo ví. Mlčí a opatrně řídí. Za chvilku se cesta rozdvojí a oni zajedou k domu. Vystoupí ve stejnou chvíli, co se otevřou dveře od domu.

„Juliane! Vítej a to je tvůj přítel?“

„Paolo. To je Ben a miluje lasagne. Připravíš nám je?“

„Cokoliv chcete. Dnes tu je jenom jeden pár a nikdo víc. Lidi nemají rádi Paola.“

„Paolo bydlet ve městě, Paolo mít hodně lidí.“

„Paolo tu rád bydlet. Paolo mít klid.“

„Tak ať si Paolo nestěžuje.“

Ben pozoruje podivného mužíčka. Je snědý jako Mexičan, černé vlasy a velký asi sto šedesát centimetrů. Na hlavě kuchařskou čepici a celý v bílém.

Paolo se začne smát až hýkat. „Jděte a sedněte si, kam chcete. Mária bude u vás cobydup.“

„Mária je jeho druhá polovička,“ zašeptá Julian Benovi.

„To tu žijí jen oni dva?“

„Ano.“

„Musí se tu bát.“

Julian se dotkne dveří kde je logo High Security. Ben se usměje. „Někteří si dvakrát rozmyslí obtěžovat mé klienty.“

„Vím to.“ Vstoupí dovnitř a Ben zamrká. Jak byl Paolo malinký, tak Mária je nejméně sto osmdesát centimetrů vysoká.

„Vítej, Juliane. Paolo už pro vás vaří.“

„Děkujeme.“

„My děkujeme.“ Odejde. Ben se rozhlédne.

„Je to tu divné.“

„Kdepak. Všechno je to jak v Itálii. Aspoň to tak říká a lístek nehledej. Lidi se tu musí spokojit s tím, co pán hradu svým hostům předloží.“

„Takže pokud to bude otrušík, tak to sní?“

„Od Paola, ano.“

Ben se zasměje. „Proto zřejmě nemá moc hostí.“

Julián nic neřekne. Je sem daleko a za druhé ne každý si to, co nabízí, může dovolit. Zato co dostane, je procházka rájem.

„Měl jsi pravdu.“

„V čem, Bene?“

„V tom, že bych od něho snědl i otrušík. Fantazie.“

„Já vím, proto jsem tě sem vzal. Líbí se ti tu?“

„Moc a jídlo bylo skvělé. Po každém chodu jsem si myslel, že do sebe nedostanu ani kousek a přece jsem každý další talíř úplně vyluxoval.“

„Tak to má být. Paolo je moc spokojený, že vám chutnalo. Juliane, přijdete ještě doufám a to brzy a ne za půl roku a jak se má Meg?“

„Výborně. Je teď u mé matky na Západním pobřeží.“

„Pak ji pozdravuj a takového hosta bych tu chtěl mít každý den a tohle je něco malého na snídani. Stačí ohřát.“

Ben přijme sáček a má chuť ho otevřít a podívat se. Ukloní se. „Děkujeme.“ Paolo se nadme pýchou a Julián se pousměje. Je rád, že si Ben Paola získal.

„Půjdeme. Máme ještě dalekou cestu.“

„Jistě a dům Paola je i tvým domem.“ Přistoupí k Juliánovi a obejme ho. Pak ho pustí a objeme Bena. Tomu je divně. Ještě ho nikdo jen tak neobjal na rozloučenou. Julian žije rozhodně ve zvláštním světě.

„Žiješ zvláštně.“

Julian je trochu překvapen, že se nezeptal na Megy. Ví o ní? „Nežiju. Jedeme domů. Je pozdě a jen tě zavezu a odjedu k sobě do bytu. V kolik ta sláva začíná?“ Vášnivou noc vynechá, ale zítra si to vynahradí. Je už pozdě a pak je tu nenadála návštěva v podobě Meg.

Ben přikývne a najednou zjišťuje, že se těšil, jak si spolu dají sprchu a lehnou vedle sebe. Jako by spolu chodili. Jenže oni spolu nechodí. Nesmí tak uvažovat. „V jedenáct. Juliane, ty potřebuješ neustále brýle?“

„Ano. Jen si je sundávám na noc a na přemýšlení. K tomu je nepotřebuji.“

„Aha.“ Zmlkne. Neví, na co se optat a přitom začíná pociťovat touhu, vědět o něm něco víc. Zadívá se na Julianovu ruku. Je silná, ale přitom něžná, když ho laská. „Juliane!“

„Copak?“ sleduje pozorně silnici. Jedou lesem a on ví, že už v minulosti se tu auta střetly s divokým zvířetem.

„Nic.“

Julian se po něm mrkne. „Klidně se ptej.“

„Já, víš zítra,“ zaváhá. „Kamarádka nás viděla v Tartaru a chtěla by se s tebou seznámit. Může?“

Určitě Marilyn. „Samozřejmě.“

Ben se rozzáří.

Je tak snadné mu udělat radost, myslí si Julian. Nepotřebuje nákladné dárky jako ti předtím. Stačí jen s ním souhlasit. Připomíná mu štěně, které míval jako malý. Bylo šťastné jen proto, že ho má. A on ani neví, ale je rád, když ho má. Zasměje se. Ben se na něho zadívá a vnímá jeho dobrou náladu. Zavře oči, aby neviděl před sebe.

Po chvilce se Julian podívá na Bena, proč mlčí. Spí. Zastaví a upraví mu sedadlo. Zezadu vytáhne deku a přikryje ho. Pohladí vlasy a dotkne se rtů. Spí schoulen do klubíčka jak dítě. Je rozkošný. Jenže není dítě.

Zastaví před domem Bena a doufá, že tu chvilku, co bude pryč, zůstane auto celé. Vynese ho z auta a čeká před výtahem. Kleje, když se otevírají s takovým rachotem. Musí být unavený, když se při tom hluku nevzbudí. V bytě ho svlékne a přikryje dekou. Rád by tu zůstal a ráno ho probudil polibkem. Povzdechne si a raději vypadne, než to udělá. Zítra musí být v práci a pak by se asi neovládl a začal se s ním milovat. Takhle si dá studenou sprchu. S pochmurnou zvědavostí se ptá sám sebe, jestli tam auto ještě bude. Je. Nastartuje a za půlhodinu leží v posteli.

Byl to krásný večer.

„Julie, až do večera mně nečekejte. Jsem na telefonu, ale jen v případě urgence.“ Vytáhne mobil a prozvoní Stanleye.

„Stanley, už jsi tam?“

„Blížím se. Je to rozumné?“

„Pokud ne, tak mi to řekneš.“

„Tak to ti říkám hned teď. Pokud ten tvůj známý má počítač, tak to musí být něco, co neukradnou a stěhoval ho sem po kouskách a ne jako my, parádně v krabicích s logy firem.“

„Stanley, nějak to udělej. Je to na tobě, ale ve tři hodiny to tam chci mít a..“

„Jsi tam?“

„Jistě. Ten starý počítač tam nech.“

„Ale měl jsem ho odvézt a zničit. Data samozřejmě přestěhuji.“

„Ne. Nech ho tam.“

„No jak myslíš. Tak ahoj a nech nás pracovat.“

Ticho. Tak já nepracuji? Začne se usmívat. Ani nevnímá, že se s ním Julie rozloučila.

„Pane Mac Caffrey, samozřejmě.“ Julie v šoku hledí na zavřené dveře kanceláře. Co jako má dělat? Nevzpomíná si, že by šéf odešel dřív než ostatní a najednou po dva dny zmizí jako pára nad hrncem. Něco se asi děje. Možná projednává velký obchod nebo něco podobného.

Julian je rád, že nikoho nepotkal, když šel z budovy. Nasedne do auta a vyjede směr škola. Plné parkoviště a tak hledá, kde by zaparkoval. Zuřivě obhlíží, jestli nějaké auto nevyjíždí. Začne být nervózní. Přece nějaké místo se musí najít! Aspoň před hydrantem, jenže i to je obsazené.

Nakonec zastaví u policie, která hlídá vchod školy. Usměje se. „Dobrý den.“

„Potřebujete něco?“

„Ano. Parkovací místo.“ Policisté se začnou smát.

„Hodně štěstí.“

„Já jen jestli by vám nevadilo, kdybych zaparkoval na chodníku nebo místo vás.“

„Promiňte?!“ zdvořilý údiv.

„Kruci, potřebuji se do té zatracené školy dostat a nemám kde zaparkovat!“ Začíná soptit.

„Milý pane, nám je to jedno. Raději odjeďte, než vás necháme předvést na stanici.“

„Co se tu děje? Ježíši. Pane Mac Caffrey, co pro vás mohu udělat?“

Julian zaostří zrak na příchozího. Nepamatuje si ho, ale on jeho ano. Oddechne si. „Víte, potřebuji se dostat do školy a nemám kde zaparkovat.“

„Uvolníme vám místo. Jacku vypadni s autem.“ Ti druzí dva jen zírají, jak Jack couvá s autem pryč a místo něho najíždí to černé auto a vzteklý řidič.

„Děkuji moc.“

„Není za co a snad to stihnete.“ Julian se mrkne na hodinky. Dvě minuty a on se tu nevyzná a pak zaslechne hudbu. Jde za ní. Rozhlédne se a posadí se na volné místo. Rozhlíží se, kde je Ben a spokojeně na něho upře zrak, když ho objeví. Sluší mu to v tom černém taláru a čepici. Má chuť vyskočit a zamávat na něj. Stojí jako druhý vedle nějaké dívky.  Je pyšný. Už se těší, až takhle uvidí Meg.

„Přítelkyně?“

Má na jazyku přítel, ale odpoví. „Bratr. Ten druhý zleva.“

„Nepodobá se vám.“

„Nevlastní.“ Upřesní a zahledí se vedle sebe. Postarší žena. Zřejmě matka.

„Tak to ano. Patří mezi nejlepší,“ a zmlkne, jak začnou vyvolávat jména. Marylin First jako první. Zatleská a pak se rozezní jméno Benjamín Darton. Začne zuřivě tleskat. Má takovou radost.

Po ceremoniálu, kde vylétnou čapky do vzduchu, se probojuje k Benovi. Obejme ho. Nikoho nenapadne, že je to divné. „Gratuluji.“

„Děkuji moc.“ V ruce zamilovaně drží diplom. „Teď se konečně můj život změní.“

Juliana obejde strach. Proč to říká? Co chce dělat? Nikdy se ho neoptal. Jistě ví, co ve škole berou a podobně, ale nikdy se nezeptal, co chce s tím diplomem dělat. Možná chce odjet a najít si někde práci. Možná do L. A. Nechce, aby někam jel.

„Za týden máme předložit svoje projekty. Už se moc těším.“

„A je to přístupné veřejnosti?“

„Nevím, ale optám se. Chtěl bys přijít?“ začervená se.

„Samozřejmě a co je to za projekt?“

„Každá skupina dostala jiný a já jsem střihač.“

„Střihač?“

„Ano. Točilo se ze života studentů téhle školy a ještě k tomu se přidalo pár dalších věcí, jak kde kdo žije, fotografie a podobně a mě si vybrali jako střihače. Jsem nejlepší. Jednou bych chtěl dělat na opravdovém filmu. Marylin!“ zavolá z ničeho nic.

„Bene! Hotovo co!“ skočí mu kolem krku, až je Ben donucen ji popadnout a zatočit se s ní dokola.

„Juliane, to je Marilyn.“

„Dobrý den, pane Mac Caffrey.“

Julian koukne na Bena. Řekl jí něco o jejich vztahu? „Říkej mi, Juliane.“

„Těší mě moc. Jsem ráda, že vás poznávám. Víte, že mě Ben skoro předběhl? Je moc dobrý.“

„Vím to.“ Je na něj moc pyšný.

„Jsem zvědavá, jak si povede a možná se jednou u nějakého filmu setkáme.“

„Chcete hrát?“

„Bože, to ne. Mám jiné sny. Jedu do New Yorku ještě pokračovat dál, ale chci být režisérem.“

„To je velký úkol.“

„To ano a zvlášť pro ženu, ale já dobudu nejdřív divadlo a potom film.“ Prohlásí suverénně. „A Benovi dám nastřihat svůj první film. Má velký talent.“

Julian má pocit, že se před ním otevřela třináctá komnata a vypustila něco, co chtěl, aby bylo navždy zamčeno. I když je rád, že nechce být hercem.

„No tak, Mary.“

„Jaké No? Máš ho. Slyšela jsem profesora.“ Začervená se. „Poslouchala jsem za dveřmi,“ drze prohlásí. Julian i Ben se rozesmějí. Marylin se k nim přidá. „A jejej raději utíkejte. Sestřička je tu.“

Ben chytne Juliana za ruku a táhne ho pryč.

„Počkej, proč utíkáme?“

„Sestra Mary je velká příznivkyně společenské rubriky,“ řekne zadýchaně za rohem budovy. Vykoukne. Chudák Mary. Odvážně čelí mávajícímu větrníku zvanému sestra. Zaleze za zeď a začne se smát.

„Co je k smíchu?“

„Její sestra. Nikdy jsem sourozence neměl a nevím, jaké to je.“ Odmlčí se. „Už jsem si říkal, že nepřijedeš.“

„Vždy držím slovo. Nemohl jsem najít místo na zaparkování.“

„Tady je s tím problém.“ Julian se k němu nakloní a políbí.

Ben sebou trhne. Takhle na veřejnosti. Neví, jak reagovat. „Půjdeme? Nedaleko je čínská restaurace Půlnoční drak a teď bude prázdná. Není to co u Paola, ale jí se tam dobře.“

„Rád.“

„Zvu tě.“

„Dobře. Máš nějaké plány na léto?“ Ben se zastaví a pak vykročí. Ještě než poznal Juliana, chtěl pracovat a vydělávat na odjezd z města. Jenže to padlo. Nemůže opustit Juliana. Spíš mu to Julian nedovolí a on musí svoje plány na nějaký čas pohřbít. Snad ho brzy omrzí a ukončí ten jejich vztah. Možná si najde jiného milence nebo milenku anebo manželku, snoubenku a on zmizí.

„Chtěl jsem pracovat. Nejspíš si najdu nějakou brigádu nebo něco podobného. Myslíš, že by mě vzali v La Palmě?“

„Tam ne. Pokud chceš, mohu ti něco najít.“

„To nemusíš. Najdu si práci přes den.“ Rychle si uvědomí, že by nebyly noci a i jemu by chyběly.

„Nemusíš pracovat. Postarám se o tebe.“

„Tak je to tady. Mají tu výbornou polévku a jíš čínu?“ Ben ignoruje postarám se a Julian nemá odvahu to zopakovat.

„Mám ji rád. Jako student jsem na ní přežíval.“

Přežíval? Za poslední dny se toho tolik dozvěděl o Julianovi, jako za celé ty měsíce ne. Jen má pocit, že překračuje nějakou neviditelnou linii, ale to už se posadí za stůl a jdou si nabrat jídlo z free bufet. Naloží si pořádný talíř a usednou. Ben obřadně rozlomí hůlky a ukloní se. Julian to po něm zopakuje.

„Do toho!“ vezme polévku a obratně loví nudle a malé mořské živočichy.

Julian se podívá na hůlky. Snad to po tolika letech zvládne. Ponoří hůlky do polévky. Vida jde to a za chvilku v něm mizí čínské dobroty.

„Jsem rád, že jsi mě sem vzal.“

„Ještě leeche a bude to.“ Zvedne se, zadrží Juliana, který se chce zvednout a za chvilku postaví na stůl dva pohárky. „Leeche a čínské jahody. Dobrou chuť.“

„Taky.“ Julian se odmlčí. „Nebude ti vadit, když půjdeme rovnou k tobě domů?“

„Vůbec ne. Proč se ptáš? Pat…“

„Jsem rád,“ vloží se do toho Julian. To  - patřím, nesnáší ještě víc než dobře. Zasmuší se. Na krásném dni se objevil mráček toho, že za celou dobu s Benem sice spí, ale ve skutečnosti jsou stále tam, kde začali. Neví, jestli to má měnit nebo ne. Ve skutečnosti je jim moc dobře.

Ben se podiví jeho zasmušilosti, ale pokrčí rameny a jí. Už se těší domů a na to, jak ho bude Julian hýčkat. Miluje to a snad i proto s ním zůstane tak dlouho, jak to půjde. Je sobecký, že to chce, ale něco takového nikdy nepoznal.

Julian nechá Bena zaplatit a jdou vedle sebe k domu. Julian vnímá, jak hranice mezi čtvrtí se změnila a domy jsou vyšší a ponurnější. Chtěl by, aby bydlel někde jinde. Někde, kde je prostor a světlo a ne tma a odpadky v popelnicích.

„Bene, nechceš bydlet někde jinde?“

„Jednou ano, ale takhle mi to vyhovuje. Ten byt jsem našel jen náhodou a byl trochu dražší. Zřejmě kvůli té posteli, ale mám rád prostor.“

Tak tuhle nabídku elegantně smetl a jeho by zajímalo, jestli mu to vůbec došlo.

„Myslím teď. Našel bych ti nějaký pěkný byt. Vzdušný a v pěkném prostředí.“

„Nelíbí se ti?“ Ben vzhlédne k domu. Jeho první byt. Sice pronajatý, ale jeho. Dřív bydlel, kde se dalo, anebo bydlel u někoho. Teď má byt a počítač a má se kam vracet.

Julian mlčí. Jediná věc, ve které se Ben zapřel a nepovolil.

„Víš, je to můj první byt,“ rychle vejde dovnitř a přivolá výtah. Ze schránky vybere letáky a dá si je do ruky. „Nikdy jsem nevybíral schránku,“ zadumaně prohlásí a Julian překvapením zamrká a pak si vzpomene na Stanleye. Doufá, že je už pryč. Pak mu to dojde. První byt? Možná proto na něm visí?

„Nelíbí se mi prostředí, ale necháme to tak, ano.“

„Jistě.“ Otevře dveře a zavře je. Přejde do kuchyně, napít se. Julian se podívá, kde sídlil starý počítač. Místo něho stojí nový. Má chuť k němu přijít a přeleštit ho ještě víc. Je zvědavý, kdy si ho Ben všimne.

Ben se napije a pak si svlékne talár. Později si koupí rámeček a diplom zarámuje. Rozbalí ho a dívá se na své jméno.

Julian odsune závěs a prohlíží si Bena, jak je jiný. Má radost. Takovou tichou posvátnou radost, jako že něco dokázal, o čem si myslel, že nikdy nedokáže.

Ben zvedne hlavu od diplomu a zahledí se na Juliana. Přistoupí k němu a políbí. Pak si před něj klekne a rozepne kalhoty.

„Nemusíš,“ začne Julian, ale je to jako by házel hrách o zeď. Opře se o stěnu a rukou vjede do Benových světlých vlasů. Zaslechne cinknutí pásku, zip a šustění a pak už je volný. Vzdychne si a zvrátí hlavu. Zavře oči, když ucítí Benův hbitý jazyk na špičce údu a jeho laskající ruku. Ví vůbec, co dělá?

Ben před ním klečí a s potěšením se věnuje údu, který pod jeho laskáním roste.  Přestane ho sát, pustí ho z ruky a prohlíží si ho. Nevzpomíná si, že by to tak rád někomu dělal, ale s Julianem je to jiné. S ním se vzruší. Rád se s ním miluje a rád dělá cokoliv, co po něm chce. Zvláštní. Natáhne ruku, zajede až k Juliánovu otvoru, chvilku ho dráždí a dívá se do jeho obličeje. Pak stáhne ruku a jede k údu. Prstem jede až k varlatům, podebere je a hněte, skloní hlavu a vezme je něžně do úst. Líže je a vtahuje do úst a pak prstem jede od kořene až po špičku, kde ji laská a krouží. Obejme ho rukou a zasune do úst.

Julian zasténá a zatne ještě víc prsty do Benových vlasů. Vyjde mu bedry vstříc a Ben si ho zasouvá víc a víc a pak přestane a rychlými pochyby ruky po něm pohybuje a pak ucítí cukání a na tvář mu dopadne sprška. Jazykem, kam až dosáhne, olíže kapičky.

„Už budu!“ zakřičí Julian a vyvrcholí. Má pocit, že ho nohy více neunesou. Otevře oči a pohlédne do potřísněného obličeje. Je rozkošný. Skloní se a políbí ho. Ben ho políbí na ochablý úd a schová ho do boxerek a do kalhot. Zapne mu je a vstane. „Líbilo se?“ Nikdy se nezeptal.

„Moc. Chtěl bych to od rána do večera, ale pak bych zemřel vyčerpáním.“

Ben ho políbí a pak jde do koupelny. Umyje si obličej. Vzpomene si, jak poprvé byl donucen spolknout sperma. Málem se pozvracel, ale neměl možnost to udělat a musel všechno spolknout. Pak si zvykl. Zatřepe hlavou. Nevzpomněl si na to už věčnost.

Vrátí se z koupelny a pohledem zajede k počítači. Strne. To není on a pak si všimne starého vedle nového.

„Líbí se ti? Chtěl jsem ti udělat radost a dát dárek k promoci.“

Ben neví, co říct. „Je nádherný, ale chtěl bych ten školní projekt dodělat na starém. Nebude ti to vadit?“

Julian se usměje. „Je tvůj a můžeš si s ním dělat, co chceš.“ Je rád, že ten starý nenechal vyhodit. Musí dát Stanleymu nějaké prémie.

Julian mu obtočí kolem těla ruce a společně se dívají na nový počítač. Po chvilce se Ben otočí a políbí ho. „Děkuji moc.“

„Já děkuji a teď se postaráme o tebe!“ zvedne ho do vzduchu a zatočí. Políbí ho na špičku nosu.

Ben už ví, že nemá cenu protestovat. Jednoduše je jiný než ostatní a on je za něj rád. Přivře oči, když je položený na postel a Julian si sedne vedle něho. Hýčkání. Miluje to a pak spánek vedle teplého velkého těla. Má pocit bezpečí. Zasténá, jak ucítí ruku v rozkroku.

Prázdniny strávené ve Středozemním moři na malém ostrůvku. Opalování a noci i dny provoněné vůní květin i milováním. Návrat domů a nástup podzimu. Práce, kterou si našel Ben přes den a v červenci dárek od Bena. Sestřihaný videoklip jeho nejoblíbenějších písniček. Dostal ho krásně zabalený v papíře. Ben se tvářil rozpačitě a uhýbal očima.

Dokud jsem si ho nepřehrál na DVD, netušil jsem, proč byl vybrán k projektu a jak Marylin tvrdila, že bude střihat její první film. Pak jsem si sehnal ten projekt. Má talent a já mám pocit viny, že ho zadržuji u sebe. Měl by se učit dál, nebo začít střihat, pomáhat, odjet do Mekky všech filmařů, ale on zůstává se mnou. Už nikdy se nezmínil, že by chtěl odjet. Diplom má pověšený na zdi a práší se na něj. Jsem sobec, ale jsem už k němu natolik připoutaný, že ho nemohu nechat odejít. Nevím, co bych dělal v noci sám. Dřív jsem byl spokojený, ale od té doby, co vstoupil do mého života, jsem jiný. Těším se, až ho uvidím, i když mě dovede tím svým Ano, Dobře a Patřím ti rozzlobit.

Jenže život bez něho by byl jen práce a večírky. Takhle žiji. Dívám se, jak mi spočívá v náručí, schoulený do klubíčka a občas sebou neklidně trhne při špatném snu. Občas se usmívá, ale je to zřídka. Tehdy si myslím, že se mu zdá o mně a našem milováním. Jsem blázen, že si to myslím.

Budou vánoce. Den za dnem se nenápadně plížily našim životem, až nadešly Vánoce a s ním Nový Rok. Den našeho výročí. Kathy už dávno nechodí s Patrikem. Vím, že by se ráda ke mně vrátila, ale našel jsem něco sladšího. Něco, pro co stojí vstávat v šest hodin ráno.

Začínám uvažovat, že to po Novém roce změním, ale zároveň se bojím, že ho ztratím. Teď sedím ve svém starém sedanu, který mi obstaral Radim a jedu do Benova bytu. Starý počítač někam zmizel, ale jinak zůstalo vše stejné. Nemám odvahu mu kupovat věci, i když bych chtěl, stejně jako nemám odvahu mu říct, že bych ho chtěl vidět i přes den.

Sedím v autě, které stojí před Benovým domem a chci Bena pozvat na Vánoce k matce. Nechci, aby zůstal přes svátky sám. Meg i Juditha jsou zvědavé na toho, s kým jsem podle nich tak dlouho vydržel. Ryana do toho nepočítají.

Bojím se, že řekne ne. Už nějakou dobu se dívám na dveře a váhám je otevřít. Od rána mám podivný pocit. Nakonec je otevřu. Nikdo. Podívám se na hodinky, ale Ben už by dávno měl být doma. Vytočím číslo mobilu a čekám. Číslo nedostupné. S mrazením v zádech ho vypnu. Rozhlédnu se po malém bytě a zaregistruji bílý papír na tmavé dece, která leží na posteli. Přejdu ke skříni a prudce ji otevřu. Zavřu oči. Ne prosím je to jen sen, ale skoro veškeré oblečení je pryč a zůstalo jich jen poskrovnu.

Popadnu ležící papír a už teď ho nenávidím za zprávu, která je v něm napsaná.

Juliane,

Miluje, když mi tak říká, i když není to moc. Prakticky mi tak řekl dvakrát, třikrát za celou dobu.

Juliane,

Omlouvám se a nemusíš mi za ten měsíc, co budu pryč, platit, ale musím někam odejít. Vrátím se, jak to bude možné.

Ben

Platit?! Sakra, co si o sobě myslí? Že zmizí jen tak? Že ho nebude hledat? Vrátím se, jak to bude možné? Kde je? Vyndá černý mobil a chladně vyťuká číslo.

Zavěsil mizera. Znovu a znovu. Nakonec to zvedne.

„Ryane, zvedni kostru a nech Milana Milanem a padej mi najít Bena!“

„Cože?!“ zaslechne lehce udýchaný hlas.

„Jestli chceš nadále pro mě pracovat, najdeš ho. Je to jasné!“

„Počkej, ničemu nerozumím!“

„Ben někam odjel a já ho tu chci mít. Takže vylez z té postele a běž ho hledat!“

„Ben je dospělý a může… zavěsil.“

„Co se děje?“ ozve se Milan a pohladí Ryana po nahých zádech.

„Ben někam odjel a šéf zuří. Mám ho jít hledat. Kašlu na to. Klidně ať si tu práci nechá.“ Milan se na něho zadívá a pak vstane.

„Kam jdeš?“

„Udělat ti nějakou svačinu. Bůhví kde budeš a nemusí tam mít nic k jídlu.“

„Díky moc, Milane.“ Zaslechne jen zafunění a zvedne se. Julian byl strachy bez sebe, ale proč? Vždyť Ben jen někam odjel. Zívne si a poškrábe se po jemně zarostlé hrudi. Bože, má to ale šéfa kruťáka. Vyhodit ho v této době z teplé postele a od přítele, který konečně má volný den a noc. Bude požadovat prémie a večeři.

Jen aby se mu nic nestalo. Schoulí se na postel a hladí pokrývku. Vedle sebe má položený telefon. Ryan ho najde. Určitě.

 Valentýnské_zpovědí