Shounen - ai povídky

                                                              Nabídka

„Juliane, kde jsi byl? Báli jsme se o tebe!“ dovnitř přepychové kanceláře vletí muž okolo třicítky. Hnědočerné vlasy sčesané do culíku, příjemná tvář.

„Ryane, ahoj.“

„Ahoj. Tak kde jsi byl?“

„Julie, prosím zavřete dveře a nikoho sem nepouštějte.“

„Jistě, pane Mac Caffrey.“ Dveře se tiše zavřou.

Ryan stojí a čeká. Nohou podupává po měkkém čokoládovém koberci. Julian se usmívá a prohlíží si jeho svalnatou postavu a znepokojené oříškové oči.

„Jak se má Milan?“

Ryan přestane podupávat nohou a otevře ústa v údivu. Po chvilce je zavře a přistoupí k vyššímu Julianovi. Sáhne mu na čelo. Normální. Začne si ho znepokojeně prohlížet.

„Co je?“

„Přemýšlím, jestli přede mnou stojí Julian nebo mimozemšťan.“

„Jsem to já, Ryane. Nechápu, proč si mě tak prohlížíš a nemocný nejsem, nemám ani amnézii ani horečku.“ Usměje se.

Ryan poodstoupí. Nemůže tomu uvěřit. Julian se usmívá. Kdyby tohle viděli zaměstnanci firmy, asi by nevěřili vlastním očím. Jejích šéf  se dokáže usmívat a ne jen pouštět hromy. „Řekni mi, kde jsme se potkali?!“ vypálí. Pokud to není Julian, nebude znát odpověď.

„Na zápase Lakers versus Phoenix Suns. Vyhráli 2:3.“

„Jsi to ty.“

„Tak mi řekni, proč bych to neměl být já?“

„Protože za celých deset let jsi mého partnera neoslovil. Dokonce jsem si říkal, jestli víš, jak se jmenuje.“

Julian se lehounce začervená, přistoupí k Ryanovi a obejme ho. Ostře vnímá tělo, které držel v náručí, které miloval. „Vím, jak se jmenuje.“

Ryan se mu vymaní z náruče. „Proč tak najednou?“

„Co najednou?“ předstírá, že mu nerozumí.

Ryan zafuní. Bože, ten je tvrdohlavý jako jeho mula Rose na ranči. „Nechápu, jak takhle můžeš žít. Kde jsi byl?“

„Opil jsem se pod obraz!“

Smích. „Ty?!“ Nevěřím!“

„Ale jo. Pamatuji si to k sedmé skleničce whisky. Dvojité.“

Tichý hvizd. „Tak to jsi někde vyspával kocovinu. Co Kathy? Počkej, když jsi ležel s kocovinou,“ zasténá. „Neříkej to.“

„Ale ano. Nevím, kdo komu dal kopačky, ale myslím, že Patrik mě plně nahradí.“

„Káča!“ vyjádří se neslušně. Vzpomene si, jak spolu chodili. Pozorný, milý a v posteli, nic lepšího si nemohl přát, ale pak se setkal s Milanem a s Julianem se rozešel. Mile, přátelsky, ale Julian nikdy nevyslovil jméno jeho partnera. Povídal si s ním a přitom ho dokonale ignoroval.

„Ale no tak. Jednoduše usoudila, že rodina Swannových je víc než já a moje firma.“

„Hlupačka. To myslí, že se bude mít s tím idiotem lépe nebo co?“ rozzlobí se a sedne si na velký psací stůl. Pohladí dubové dřevo. „Copak tvoje firma High Security není jednou z nejlepších ve městě? Jsi dokonalý prototyp na ženění. Galantní, milý, bohatý, dobře vypadající, co chce proboha víc?“

„Chce zřejmě patřit mezi smetánku.“

Ryan si odfrkne. „Mezi tu zdegenerovanou chásku? A pak ty patříš také mezi nejstarší rodiny v zemi.“

Julian se rozesměje a Ryan ho okouzleně poslouchá. Ani si nepamatuje, kdy ho slyšel se smát a jediný kdo svede Juliana rozesmát, je Margaret Livia neboli Meg.

„Ale ne nejstarší. A pak, můj otec se oženil mimo linii a víš dobře, že mu to nikdy nezapomněli.“

„Jojo černá ovce rodiny a důkladná.“ Lišácky se usměje a vstane. Přistoupí k Julianovi a položí mu ruku na hruď. „Tak a teď mi řekni, kde jsi strávil tu kocovinu, protože po tom flámu v La Palmě jsi musel někde skončit.“

Julian vezme jeho ruku a políbí do dlaně. V očích mu zajiskří. „Strávil jsem ji v posteli jednoho mladíka a teď po tobě něco chci. Jako šéfa oddělení ochrany tě chci poprosit, jestli bys pro mě něco udělal.“

„Jedná se o toho mladíka?“ Rychle si vydedukuje. „Ale říkal jsi, že se chceš oženit a mít partnerku, že lidé to lépe přijmou a pak, co Meg? Jak ta to přijme?“

„Přijala náš vztah, ne.“

„To byla malinká. Ničemu nerozuměla. Chceš opravdu žít s nějakým cizincem? Proboha, tohle se mi jen zdá. Nechci ti to rozmlouvat, ale jsi předním obchodníkem ve městě, máš firmu, skoro svoji společenskou rubriku a ženy ti padají k nohám po stovkách. Copak se mezi nimi nenajde vhodná nevěsta?“

„Tak to pro mě neuděláš?“

Ryan mlčí. Sakra, kleje v duchu. „Kdo je to?“

„Benjamín Darton.“

„Nikdy jsem o něm neslyšel.“

„Pracuje jako barman v La Palmě.“ Julian pozoruje, jak se Ryan zarazí a zřetelně čte v jeho myšlenkách. Julian se zbláznil.

„Aha!“ jen hlesne. Přemítá, že hned jak tu skončí, zajde se do La Palmy podívat, čím ho ten mladík okouzlil. „Tohle nedopadne dobře.“

Julian se pousměje. Kdo ví, jak to celé dopadne. „Chci o něm vědět všechno. Od narození až po teď. Po milencích nemusíš pátrat. Bylo by to zbytečné.“

Prostitut, mlčky zasténá. Zřejmě ho dostal přes sex a v tom případě musí být skvělý.

„Dobře. Ještě něco?“

„Ano. Chci jeho kompletní prohlídku. Zdravotní,“ dodá jako by nic. „Vezmeš ho do Východní nemocnice a zařídíš kompletní prohlídku. Testy mi dodáš na stůl. Pokud tam nepřijde sám, nějak to zařiď. Klidně ho unes, nebo co já vím, co se dělá.“

„Ty jsi s ním spal?“ Hned napoprvé? To se k Julianovi nehodí. Přece je to kavalír. Juditha z něho vychovala džentlmena. Vzpomíná, že ho do postele skoro musel dostat násilím. Chtěl s ním chodit tradičně půl roku a dvořil se mu a najednou někoho zná pár minut a už s ním něco měl a k tomu bez ochrany. Má pocit, že vlastně Juliana nezná.

Julian se otočí k oknu a pohlédne ven na město. Pod jeho nohama kráčejí lidé a on tu sedí v přepychové kanceláři a stará se o ochranu skoro půlky města.

„Zařídíš to nebo ne?“

„Udělám to, ale nepoznávám tě.“

Julian se k němu otočí a prohlédne si ho, jak opět sedí na stole místo na židli. „Víš, já sebe taky ne. Chci mu jen něco nabídnout a ještě něco.“

„Co?“

„Řekni hochům v La Palmě, ať ho nikdo neobtěžuje. Víš, co myslím.“

Ryan přikývne. „Jistě. Jeden z nich ho bude hlídat.“

Julian si vezme sako a obleče se. Ryan ví, co žádá a nemusí mu to vysvětlovat.  „Tak jdeme na novoroční zasedání.“

„Ano.“ Mlčí a přemítá, proč si chce začít s barmanem a pak si oddechne. Je na špatné cestě. Prostě Julian po někom fyzicky zatoužil. Zřejmě ho chce jako milence a nic víc. Cítí, jak mu spadne kámen ze srdce.

Julian se podiví, jak je najednou spokojený.

Ryan kalkuluje dál. Jednoduše potřebuje někoho do postele a ten Benjamín mu naprosto vyhovuje. Julian je velmi smyslný a má rád sex, takže zřejmě mu najde nějaké bydlení, bude mu dávat nějaké peníze a bude mít na noc společnost. Přesně tak to je. Už se trochu lekl, že ho chce za partnera. Po tom rozchodu s Kathy je lepší, že má o někoho zájem, než aby přemýšlel, kde udělal chybu. Je to sice škoda, protože je milá a v hlavě nemá piliny, ale zřejmě u ní převládly bankovky, což je k její škodě, protože Patrik Swann na rozdíl od Juliana má sice taky všechno, ale není tak hodný a pokud se vezmou, tak bude lítat i do jiných ložnic, kdežto tohohle by se od Juliana bát nemusela. Zřejmě proto chce vědět zdravotní stav dotyčného. Snad je zdravý. Zdůrazní doktorovi, aby se podíval i na pohlavní choroby.

Julian zavře dveře a pokyne Julii. Ta kráčí před nimi a vede je do zasedací místnosti.

„Dobrý den!“ řekne Julian a dívá se, jak Ryan vklouzne na své místo. Prohlédne si jednotlivé tváře šéfů svých oddělní. Ochranka, pátrání, styk s veřejností, domovní i firemní zabezpečovací systémy, šéf výjezdových skupin, šéf lidí ochranek v budovách a firmách jako je La Palma a dalších, prověřování zaměstnanců a s tím vše související a v neposlední řadě nejmladší skupina, která odhaluje vše, co se týče elektronických nepravostí.

„Dobrý den.“ Každý má před sebou položené útlé desky. Julie se posadí za Juliana, na klíně blok a tužku.

„Tak můžeme začít. Minulý rok byl velmi úspěšný.“

„Mohu tě přerušit?“ ozve se starší muž.

„Jistě, Bobe.“

„Mám dobrou zprávu. Velitel policie konečně začal spolupracovat. Nevím, kdo zapracoval, ale včera jsme se viděli. Policie nám půjde na ruku, ale samozřejmě za to něco chce.“

„Výborně. Dohoda bude stejná jako v předchozím případě. Zařídíš to?“

Bob přikývne.

„Tak pokračujeme. Rád bych nejdřív slyšel připomínky a návrhy na tento rok. Ryane, můžeš začít.“

„Rád bych do našeho oddělení přijal nového člena, pokud to schválíš…“ pokračuje dál a Julian se nemusí otáčet, aby věděl, že vše co se tu řekne, dostane od Julie později přepsané.

„Tohle mě zabije!“ řekne Ben a zaparkuje skútr před domem. Je tak sešlý, že se ho ani nikdo nepokouší ukrást. Vezme kabelu se sešity, vybere schránku narvanou letáky a postaví se před výtah, který jede až z nejvyššího patra. Cink a výtah se zastaví. S hekáním se otevřou dveře. Když se zavírají, všimne si u schránek postávat nějakého muže v džínech, jak se dívá po výtahu. Pokrčí rameny a snaží se probrat letáky. Vyjede výtahem a projde slabě osvětlenou chodbou. Křik, nahlas televize, hádka, večeře. Otevře dveře, pohledem zkontroluje, jestli tu ještě má počítač. Kabelu shodí ke stěně a zamne si rameno, na kterém visela. Letáky odloží na postel a jde do kuchyně. Měl by tam mít ještě hranolky. Vytáhne je a hodí je do hrnku, pod kterým ihned zapálil oheň. Z lednice vytáhne hamburgery a podívá se, jestli jsou ještě v pořádku.

Nevypadají zeleně. Obalí je a opatrně je položí na rozehřátou pánev. Olej zaprská a vystříkne. Ben se mu uhne. Vyndá talíř a příbor. Vidličkou obrátí hamburger. Za chvilku to bude. Vezme talíř a položí vedle sporáku. Hranolky už jsou a vytáhne síto. Chvilku s hranolky třese, aby se kapičky oleje setřásly do hrnku, pak je položí na talíř a osolí. Protřepe a vysype na talíř. Rychle vypne oheň pod hamburgery a dá si je na talíř. Majonéza, kečup a hotovo. Ještě džus a odnese si to k televizi. Pustí ji a druhou rukou se probírá letáky. Většina jich letí na kupičku pryč. Dopis? Otáčí jím. Východní nemocnice? Podivné.

Odloží ho a pokračuje dál v třídění. Za dvě hodiny musí jít do práce. Vstane z koberečku, který našel u popelnic a vypral ho. Letáky vyhodí do krabice v koutě a umyje nádobí. Položí na odkapávač a povzdechne si. Už aby šel.

Přejde ke skříni, vytáhne upnuté černé džíny a obleče se do nich. Vzpomene si, že je naposled měl na Nový Rok. Od té doby se ten Julian v La Palmě neukázal. Taky proč by měl. Není typem, co tam chodí pokaždé.

Košili, svetr a bundu, zkontroluje, jestli má klíče v kapse a vyjde ven. Moc si toho bytu neužije, jak je pořád buď v práci, nebo ve škole, ale něčím se živit musí a on toho moc neumí, ale až vyjde školu a dostane diplom, odjede odsud pryč a najde si jiné zaměstnání.

Před domem nastartuje skútr, který zaprská a zhasne. Ben si z toho nic nedělá a nastartuje podruhé. Usměje se, když motor zapřede tiše jako kočička. Zařadí se mezi provoz a obratně se proplétá mezi auty. Zanedlouho je v La Palmě.

„Ahoj, Dědouši, ještě tě neomrzelo tu sedět?!“

„Mladej, nikdy a jak to jde?“

„Perfektně. Těším se, jak odtud vypadnu.“ Jediný člověk v La Palmě, který ví o jeho škole. „Mám nový videoklip. Chceš ho?“

„Hele jsou to ty…“ naznačí a oči se mu rozzáří.

„Jo. Vybral jsem ty nejhezčí a k tomu dal tvoji oblíbenou melodii.“

„Díky. Co za to?“

„Jen mi pohlídej Starouška.“

„Budu ho hlídat jako oko v hlavě,“ řekne a schová disk do šuplíku. Později se na to podívá.  Hledí za Benem. Je šikovný a jako jediný má nějaký cíl. Je to dobře a on mu přeje, aby se mu to splnilo. Všimne si jednoho člena ochranky, jak pozoruje Bena. Musí mu to říct. Už nějakou dobu pozoruje toho stejného, jak je tu vždy, když Ben přijede a vždy když odjíždí. Jako by ho chtěl vidět. Možná se do něho zamiloval? Uchechtne se. Ten ne, ale proč to dělá?

„Ahoj, Cynthie, Same.“

„Bene, čau,“ řekne Sam, Cynthie se zaškaredí a odvrátí se od něho. 

Ve tři hodiny, kdy se zavírá tenhle bar, je úplně vyždímaný a to za šest hodin musí být ve škole. Ještě, že teď má dva dny volno a tak se bude učit. Nebýt toho volna, tak by to nezvládal. Ve škole jsou docela nároční a nic jim neodpustí. Zívne si a jde na toalety, když ucítí ruku na paži a jak je přimáčknutý na zeď. Zavře oči před tím obličejem a chtivýma rukama, které ho osahávají. Už se chce otočit, když najednou je volný.

„ V pořádku?“ Nad tím chlapem stojí jeden z členů ochranky a usmívá se. „Odvedu ho.“

Ben bezmocně přikývne. V životě neslyšel, že by některý z členů ochranky tohle udělal. „Nemusíš!“

„Host omdlel vzrušením!“ pokrčí rameny a vezme ho do náruče. „Vezmu ho do zadní místnosti, ať se vyspí z opice.“

Ben přikývne. Popravdě je rád a ten muž z ochranky lže. Zná ten tlumený zvuk, když někoho praštíte, ale je to jeho věc. Dívá se na tmavomodrou košili se znakem vlčí hlavy a s nápisem High Security. Zavrtí hlavou a dojde na záchod. Vytáhne cigaretu a popotáhne. Nemá se tu kouřit, ale pro jednou ať to vezme čert. Nejsou tu zrcadla ani mramorovaná deska. Obyčejné záchody pro zaměstnance. Dokouří, otevře okénko s mřížemi, a zatímco se větrá, uleví si. Zapne zip, zavře okno a jde rovnou do šaten. Převleče se a co nejrychleji vypadne i s helmou  pod paží..

„Nazdar, Dědouši!“ Mrkne po něm a zahlédne tvář osvětlenou monitorem. Zřejmě zas kouká na svůj malý DVD přehrávač. Nečeká na odpověď, nastartuje svého Starouška a odjede. Miluje jízdu nočním městem, kdy není provoz a on může jet a jet. Svádí to k rychlosti, ale on ví, že v některých uličkách číhají chlupatí na opozdilce, které zláká prázdná silnice.

Před domem zaparkuje skútříka a vyjede nahoru. Všechno sundá a nechá rozložené na tyči, kterou si udělal. Musí se to trochu vyvětrat. Nahý padne do postele a přitáhne si pokrývku. „Miloučká postýlka,“ zašeptá a usne. Ráno se probudí se zvoněním budíku a omámen si sedne na postel. Půlhodina, ale to stihne. Tohle bydlení si pořídil jen kvůli škole, kterou má deset minut rychlé chůze od domu.

V rychlosti se umyje, obleče a vypadne s taškou přes rameno. Cestou ke dveřím zaregistruje obálku, sebere ji a strčí do kapsy. Zavře byt a už letí ke škole. Po cestě si koupí v krámu, který voní pečivem, malou bagetu, do které se ihned pustí a dojí ji těsně před školou.

„Omlouvám se za pozdní příchod.“

„Sedněte si.“ Ben si sedne k ostatním. Ví, že je starší než ostatní a taky unavenější, ale musí to dokázat. „Pátá stránka, Romeo a Julie.,“ jen řekne a Ben nalistuje příslušnou stránku. Nebaví ho to, ale musí chodit i na tenhle předmět.

O přestávce, po hraní Romea a Julie, vyjde ven. Než nastane další hodina, na které je nejraději, tak si odpočine. Sedne na lavičku a mlčky se dívá ven.

„Ahoj,“ ozve se a přisedne k němu nenápadná hnědovlasá dívka.

„Ahoj. Jak to šlo?“ Vlastně je to jediná bytost, se kterou komunikuje a to jen díky tomu, že je stejný fanatik do počítačů jako on a má ráda stejné věci.

„Tady to mám!“ vytáhne DVD z tašky. „Myslím, že se to povedlo náramně.“

„Super. Moc děkuji.“ Na rozdíl od něho má zázemí a vybavení, které on nemá.

„Něco ti vypadlo.“ Podá mu bílou obálku. „Východní? Jsi nemocný?“ v hlase se objeví starost.

„Ne, nejsem. Včera mi to přišlo.“

„Ty jsi to ještě neotevřel? Co když je to něco vážného?“

„Pochybuji.“ Obrátí obálku a otevře. Pozvánka k vyšetření a na dnes?

„Ať si trhnu nohou!“ zavrčí slušně a hodí do blízkého koše. Přece jen v přítomnosti Marylin nebude klít.

„Co je to?“

„Pozvánka na vyšetření!“ Ta klidně sáhne do koše a vytáhne. „Panečku.“

„Co je?“

„Hele zvou tě ke kompletnímu vyšetření s nabídkou poradenství zdarma. Tohle je něco.“

„Asi nějaký podfuk.“

„Nemyslím. Můj táta tam pracuje. Jestli chceš, něco zjistím.“

„Jak chceš,“ pokrčí rameny. Zvonek. „Tak jdeme.“

Marylin se zvedne a zasune obálku do tašky. „Těším se jak malá.“

„Já taky!“ přisvědčí nadšeně. Vejdou do učebny s počítači. Usednou vedle sebe a čekají na učitele.

„Dobrý den!“ nese se sborově a na učitele se upře deset fanaticky zářících očí. Zbytek se dívá na obrazovky s nevraživostí.

„Škoda, že je konec.“

„To ano, ale zítra zase přijdeš ne.“

„Jasně.“

„Tak ahoj. A něco ti zjistím o té prohlídce. Jestli je to fórek nebo ne.“ vřele se usměje.

„Díky.“ Vyjde ven a zacloní si oči proti sluníčku. Pak si zajde do blízké restaurace na menu. Čína. Tu on rád. Nají se a na chvilku si sedne na lavičku. Je to fórek. Když cítí, že začíná dřímat, zvedne se a jde domů. Sedne si před televizi, vytáhne učebnice a začne se učit. Do sedmé se učí. Opakuje texty mnicha z Romea a Julie a učí se je nazpaměť. Aby se dál dostal, tam kam chce, musí mít výborné známky ze všech předmětů. Za chvilku ho začne bolet hlava, ale pokračuje dál. Přestane a pustí si televizi, ke které si dá zbytky od včera.

Po svém obvyklém seriálu jde k počítači a začne se věnovat obrázkům a hudbě. Jde to pomalu a po dvou hodinách si protáhne záda a ramena a opět se skloní k počítači. Občas se napije, a když budík nahlásí deset hodin, uloží práci a lítostivě ho vypne.

Zaleze s myšlenkou, že ten kdo vynalezl postel, by měl dostat Nobelovou cenu a opět ráno budík.

Stejný den jako den předtím a den předtím. Stejný, až na počasí, myslí si a prodírá se větrem ke škole. Marylin nikde a po škole ve schránce opět nalézá obálku z Východní nemocnice. Vypadá dobře, ale nemůže odejít ze školy jen tak! Vstane, sedne na motorku a jede do nemocnice. Optá se sám. Zaparkuje Starouška a vejde do nemocnice s bílou kartičkou v ruce.

„Dobrý den,“ řekne nesměle na recepci.

„Počkejte tamhle. Máte číslo?“

„Nemám!“ zavrtí hlavou.

„Tak si ho vezměte. Ne, Delphi, to nejde. Jak ti to mám vysvětlit, proboha!“ křičí do telefonu a nezajímá ji, co si myslí ostatní. Ben vezme číslo a sedne si mezi ostatní. V duchu si promítá práci, kterou včera udělal na počítači.

Stopětku málem přeslechne.

„Tak co potřebujete?“

„Dostal jsem tady takovou pozvánku.“

„Och!“ jen řekne a hned zvedne telefon. Ben se neklidně zavrtí, jak si ho měří zvědavým pohledem. „Doktor Sevcik?“

„Ano je tady. Hned. Ano.“ Ben ničemu nerozumí.

Sestřička se zářivě usměje. „Prosím, pojďte dál a omlouvám se, že jsem vás nechala čekat. Měl jste mi pozvánku ukázat ihned.“

Ben je zmatený. Proboha, chovají se k němu jako ke králi. Provedl snad něco nebo co? Vede ho dlouhou chodbou, kterou projde jen málo lidí a to ještě v bílých uniformách. Zastaví se přede dveřmi a zaklepe. „Dále!“ ozve se mohutný hlas.

„Doktore S,“ nestačí doříct, když zahřmí.

„Ať jde dál!“

„Prosím,“ otevře mu dveře a on vejde do kanceláře s kobercem jak v La Palmě, velkým obrazem podzimní krajiny a spoustou knih.  Dveře se zavřou a on osamí.

„Tak si sedněte, pane Dartone. Čekali jsme vás už minule, ale pro jistotu jsem vám poslal několik pozvánek. Co kdybyste jednu nedostal. Takže můžeme začít.“

„Počkejte, to není vtip?!“

„Vtip?“ doktor zamrká a pak se rozesměje. Ben se urazí. Nemusí se mu smát. „Ach já vím, že je to neobvyklé, ale byl jste vylosovaný k celkově prohlídce. Vše je samozřejmě zdarma, stejně jako poradenství, které bude následovat, pokud najdeme něco, co není v pořádku.“

„Ale já moc času nemám. Musím chodit do práce.“

„Pak ano počkejte, vystavíme vám nemocenský doklad. Co vy na to. Některé vyšetření jsou náročné a musíme udělat snímky těla, poslechnout srdíčko a plíce, a všechno ověřit. Udělat taky testy…“

Ben má pocit, že se odtud dostane v pytli. Takové vyšetření, to není jen tak a to si myslel, že je to vtip.

„Máte sebou něco?“

„Jako co?“

„Aha nic. Nevadí, dodáme to. Zavedu vás do vašeho pokoje, kde nestrávíte moc času, ale někde spát musíte.“ Vstane a jako by si vzpomněl na to, co má udělat, napřáhne k němu ruku. Ben ji uchopí a stiskne. Hladké ruce bez mozolů. Štíhlé ruce, které nemusí nic dělat.

„Tak tohle je váš pokoj. Je mi líto, že jsme vám nemohli dát jiný, ale není momentálně volný. Kdybyste přišel včera, byl by volný.“ Rozpačitě se usměje. Ben se dívá na telefon, televizi, lůžko, skříň. Stěny v příjemných barvách. Ten pokoj nevypadá jako nemocniční. Vypadá to, že to není vtip.

Otevřou se dveře a do místnosti napochodují dvě sestřičky.

„To je Mary a Rachel. Budou vám k dispozici. Kdybyste se chtěl vykoupat, tam je koupelna a teď se prosím svlékněte.“ Ben bezmocně sleduje, jak stojí přede dveřmi. Napadl ho útěk, ale tihle ho nepustí ze spárů, dokud nesplní svoje poslání. Nadechne se a přetáhne si tričko přes hlavu. Složí do skříně, v kterém zahlédne pyžamo a župan. Zřejmě pro něho. Jen snad nebude malé. Obleče si pyžamo a župan. Spíš velké než malé.

„Prosím, posaďte se,“ a on pohlédne na vozíček. Polkne a zoufale se zadívá do usměvavých tváří svých tyranů. Posadí se na vozíček.

„Tak nejdřív odebrání vzorků.“

Ben se zadívá na sestřičky po stranách a doktora vzadu. Útěk nebude možný.

Druhý den stojí v kanceláři toho doktora.

„Mohu se optat?“

„Na co?“

„Výsledky dostanu kdy?“ Doktor otevře ústa a pak je zavře.

„Doručíme je kurýrem koncem týdne. Bude vám to stačit?“

„Ano. Moc děkuji.“ Zvedne se, kde už na něho čeká stejná sestra, která ho sem přivedla.

Doktor Sevcik se za ním dívá a pak vytočí číslo. Chvilku čeká. „Ryane?“

„Co je Milane? Stalo se něco?“

„Kdepak, miláčku. Byl tu.“

„Skvělé a kdy budou výsledky.“

„Koncem týdne. Chudák, byl úplně zmatený a myslel si, že je to nějaký žertík.“

„A co mu říkáš?“

„Po lékařském hledisku je nejspíš zdravý, ale jistě pár maličkosti tu je. Hlavně s výživou. Moc fastfoodu.“ Ryan se rozesměje a vzpomene si na dobu, kdy se seznámili. Jejich největšími hádkami byla výživa. Nesnášel salát a Milan ho miloval. Ale naučil se ho jíst a oba si občas dopřejí hranolky.

„Nemyslím tvoje lékařské hledisko.“

„Já vím. Je - já ti nevím. Líbí se mi, ale v některých věcech má tak podivný přístup. Jako by měl tendenci se nechávat využívat. Skoro jako by to chtěl, ale psychologický odborný posudek jsi nechtěl.“ Odmlčí se. „Jde mu o to?“

„Co já vím? Nechápu to, ale zítra jdeme s Julianem na večeři.“

Milan zasténá. „Prosím ne. Zase mě bude ignorovat.“

„To uvidíme a prohlédni si ho.“

„Chceš říct, že tam bude sedět někdo jiný? Ovlivněný? Uch tak to ano, ale za to večer budeš jen můj.“ Zavěsí sluchátko, aby Ryan nemohl nic říct. Zaklepání.

„Krevní výsledky.“

„Položte je sem.“ Dovnitř vejde sestřička a položí desky na pracovní stůl. Milan se usměje a sáhne po nich. Přehodí nohu přes nohu a začte se. Věc, která nejvíc dělala Ryanovi starosti je vyřešena. Bude spokojený. Jen tu zítřejší večeři by si mohli odpustit.

„Pane Mac Caffrey, pan Ryan Vasco je tu.“

„Pusťte ho dál!“ Julian odstrčí papíry a zvedne se od stolu. Už je to týden, co chtěl výsledky a pořád nic. Ryan pořád říkal, že ještě pátrají a dělají výsledky. Čert aby to spral s tou jejich důkladností.

„Juliane, zdravím.“ Pod paží nese dvoje tlusté desky.

„Tak co?“

„Co jako?!“

„Nenapínej mě, nebo máš padáka!“ zařve a rychle, dvěma kroky se k němu dostane. Ryan zvedne desky nad sebe.

„Copak za to dostanu? Copak?“ švitoří a uskakuje.

„Prémie?“

„Fakt?“ zastaví se.

„Ani náhodou.“

„Já to tušil, že moje a Milanovo úsilí nebude oceněno.“

„Tak dobře. Chápu.“ Odmlčí se a usedne na své křeslo. „Tak povídej.“

Ryan přejde k pohovce a usadí se. Před sebe položí oboje desky. „Musím říct, že ten tvůj barman je zajímavý. V čem nejel, ví jen bůh. Rodina je spíš chudší. Matka zemřela, když mu bylo třináct. Od otce utekl v patnácti, proč, nikdo neví. Jen samé drby. Pak po něm nebylo dlouho vidu ani slechu. Pak byl zatčen pro prostituci, pustili ho, opět zatčen, pro změnu za držení narkotik a další. Prodával je i bral. Vypadá to, že skončil na kokainu. Je s podivem, že to přežil. Pak zmizel. To mu bylo dvacet dva. Objevil se o půl roku později a byl přijat jako číšník v La Palmě. Výhradně pro svůj chlapecký vzhled. To je v záznamech La Palma. To není ode mě,“ brání se. „Má velmi hezký dodatek, že bude po vůli hostům.“ Odkašle si a zadívá se na Juliana, co on na to.

Mračí se. Není to dobré znamení. „Kde byl, nikdo neví, ale vrátil se čistý. Záznamy o tom, že by se léčil na klinice, nejsou. Že by ho někdo vydržoval taky ne. K tomu poté, co se objevil, přihlásil se do školy. Je to, jako by někdo zmizel na půl roku a objevil se někdo jiný.“ Zakroutí hlavou. Ještě teď ho to udivuje. „Ale je to on. Odebrali jsme mu otisky prstů a je to prokazatelně on. Pokud to není špion a nenosí rukavice….“pokrčí rameny. „Ve škole je nejlepší.“

„Na jakou školu chodí?“

„Akademie filmových a divadelních umění. Taková co vytváří nové produkty našich filmů a hlavně nekončících televizních seriálů. Jak říkám, je nejlepší ve třídě. Úplný protiklad tomu čím byl dřív.“ Odsune desky a přitáhne si druhé. „Milan byl potěšený večeří a prozkoumal tě.“

„Cože?“

„Bál jsem se, jestli nejsi pod něčím vlivem!“ řekne ukřivděně. „Promiň, ale vrátil ses ve stavu, kdy to bylo žádoucí.“

Julian se rozesměje, až mu začnou téci slzy. Tak proto byl Milan tak divný a kladl mu ty pitomé otázky. Pak zvážní a pohlédne na Ryana. „Děkuji, ale nemusíte mít o mě starost.“

„Tak dobře. Co se týče zdraví, můžeš být klidný. HIV ti nehrozí, což je malý zázrak, když si vezmeme jeho předchozí profesi. Od té doby co jste byli spolu, ho hlídá jeden můj přítel, co tam dělá. Musel uklidnit dva muže a jednu ženu.“

„Všiml si něčeho?“

„Ne. Vůbec ne. Tedy nijak to nedává najevo. Nejvíc se tam přátelí s Dědoušem. To je hlídač na parkovišti. Taky žádné pohlavní choroby. Ne moc zdravé ledviny. Srdce v pořádku a jedna zlomenina ruky, ale velmi stará. Záznam o tom není, tak nevíme, kde ani kdy. Je naprosto v pořádku až na to, že se Milanovi nelíbí jeho životospráva a říká, jako jen svůj posudek, že je na pokraji vyčerpání. Já se nedivím. Práce, k tomu škola, to by odrovnalo každého. Sousedi ani nevědí, že existuje. Žádné zvíře, nic takového. Ve škole jedna kamarádka, Marylin First. To je tedy příjmení!“ poznamená. „Ale nic s ní nemá. Vypadá to, že je výhradně na muže.“ Zavře desky.

„A co říkal Milan?“

„Měl by něco říkat?“

„Jak tě znám, ptal ses.“

„Fajn. Odhalil jsi mě. Psychologický posudek se nedělal, ale podle Milana má tendenci se nechávat využívat.“

„Využívat?“ Vstane a sedne si vedle Ryana. Vzpomene si, s jakou samozřejmostí se otočil a nechal ho dělat, co chtěl. „Myslíš, že je to kvůli tomu dodatku?“

Ryan zavrtí hlavou. „Nevím, ale myslím, že ne. Buď je to v jeho povaze anebo se něco stalo, protože předtím ti, co nejsou ještě v márnici, na něho vzpomínají jako na pěkně divokého grázlíka, který si nic nedal líbit. Spíš to k němu pasuje, než to čím je teď. Za těch šest měsíců se něco muselo stát. Něco co ho poznamenalo, ale zároveň ho i zatvrdilo. Opravdu nevím. Tohle bude na tobě,“ řekne trochu váhavě.

„Díky moc. Máš to u mě.“

„Není za co. Juliane, co máš v úmyslu?“

„Já? Nevím sám. Víš, opravdu nevím sám. Pořád jako bych něco hledal a nenacházel. Něco co jsem našel v Michelle a tobě.“

Ryan se začervená. Ví, že tehdy to nebylo lehké ani pro jednoho, ale netušil, že to Juliana poznamenalo až tolik. „Je mi to líto.“

„Kdepak!“ zavrtí hlavou. „Víš, jsem rád, že jsi šťastný. Se mnou bys byl jen spokojený. Jestli tě někdy opustí, tak mu přerazím ten jeho orlí nos. Klidně to Milanovi vyřiď. Opravdu jsem to jméno nevyslovil deset let?“

„Nevyslovil!“ přikývne Ryan. Zvedne se. Je strašně zvědavý, co chce udělat. Rád by to věděl.

Julian si přitáhne desky a otevře je. „Děkuji!“ zopakuje ještě jednou. Ryan si povzdechne a opustí kancelář. Julian se nadechne a ponoří se do čtení. Ví, že Ryan se snažil být jemný a říct mu informace o Benovi tak, aby to znělo jako samozřejmost. Pomalu listuje stránkou za stránkou a čte. Pěkný ptáček. Co se asi stalo ten půlrok, co po něm nebylo vidu ani slechu? Zaklapne desky a odsune je. Položí si ruku na krk a zamne svaly. Pak si sundá brýle, odloží je na stůl a zavře oči. Přemítá, co má teď udělat.

Připravil se na vše, kromě tohohle. Věděl, že Ben není čistý jako lilie, ale že jel v tomhle všem, je to riziko. Pak se narovná a otevře oči. Risk je zisk a on to zkusí. Nasadí si brýle a přejde ke stolu. Vytáhne dopisní papír pro soukromou korespondenci. Rychle napíše text, vloží do obálky a zalepí. Tiskacím písmem dopíše adresu a zmáčkne interkom.

„Julie, můžete sem přijít?“

„Pane Mac Caffrey.“  Julie přijde s blokem a sedne si do křesla. „Potřebujete něco?“

„Tenhle dopis, prosím doručte na tuto adresu. Přes poslíčka. Stačí ho hodit do schránky.“

„Jak si přejete. Ještě něco nebo je to všechno?“

„Dnes už to bude všechno. Můžete jít.“ Julie přikývne a odejde. Zavře dveře a mrkne se na jméno a adresu. Benjamín Darton? Vytáhne mapu a najde ulici. Brr to je čtvrť. Co tam může hledat? Potom ho zařadí do pošty, kterou rozváží poslíček.

Dopis? Už druhý v tomhle měsíci? Jediné, co dosud dostával, byly účty a reklamy. Ještě výpis z banky, aby sledoval, jak kolísá nad nulou a pod nulou. Udiveně ho nese nahoru a ničeho si nevšímá. Přivoní si. Parfém necítí, takže milostné psaníčko to není. Hodí tašku do kouta a promne si spánky. Je unavený, ale zítra má volno a odpoledne místo učení si lehne a bude spát do druhého dne. Cítí, že si potřebuje odpočinout, jinak jeho tělo vyplivne a to si nemůže dovolit.

Sedne si na postel a zahledí se na dopis. Ani hlad nemá, tak je poslední dobou unavený. „Tak jo, stejně jednou to musím otevřít!“ Roztrhne u okraje obálku a vyndá lístek. Zamrká a otočí ji, jestli tam není něco víc. Pak ji otočí zpět.

Neumím se vyjadřovat, ale chci Vás lépe poznat. Pokud chcete vědět víc, 8.1. ve 20.00 hodin před v restaurací Tartarus. Netrpělivě čekající

Tajný ctitel

Tajný ctitel? Nějaký vtípek? Nikam nepůjde. Kašle na to. Bude se učit. I tak zameškal učivo a bude mít co dělat, aby to dohnal. Zmačká papírek do koule a hodí do koše. Netrefil. Chvilku se dívá na bílou kouli na zemi, pak vstane, svlékne se a v posteli se stočí do klubíčka.

Ani ne za pět minut se pokojem ozve tiché oddechování.

Dzzzz. Ben vstane, posadí se a zírá na budík. Zaspal. Už podruhé. Vstane a pak se zastaví a jde si lehnout. Musí spát. Potřebuje si odpočinout. Blaženě se zachumlá do pokrývky a za chvilku spí, nic se nestarajíc, jak ručičky budíku míjejí jednotlivé číslice na ciferníku.

Ve tři se probudí, chvilku zírá do stropu, zívne a pak si vzpomene na školu. Vylítne z postele a rovnou do koupelny. Když se sprchuje, všimne si hodinek. Tak nemusí pospíchat, škola skončila. Musí se něco stát nebo ji nedokončí. Mohl by zkusit příští rok, ale je pravda, že už není nejmladší. Vyjde ze sprchy a zaslechne žaludek. „Máš hlad, co? Udělám ti něco dobrého.“ Jde do kuchyně a prohlédne lednici. „Tak nic,“ řekne smutně. „Musíme na nákup.“ Zavře lednici a obleče se.

Cestou ke dveřím zakopne o papír. Vzpomene si na restauraci. Vezme ji a uhladí. Vlastně proč ne. Pokud to není vtip, zadarmo se nají. Vrátí se do kuchyně a vytáhne kousek bagety, která tam byla a sýr. Chvilku žvýká, dívá se na papír a pak ho odloží na stolek.

Zasedne k počítači a pracuje. Pak se oblékne do světlých džínů, bílé košile s modrým svetrem a bundu. Vezme klíčky, helmu a vyrazí ke skútru. Restauraci Tartarus zná. Není ani luxusní, ale ani nějaký pajzl. Prostě místo, kde se dá výborně najíst a on jen doufá, že to nebude žertík od kolegů. Jenže ta nemocnice taky nebyla.

Obratně se proplétá mezi auty, až dojede před ní. Zastaví v nedaleké ulici. „Nestydím se za tebe, ale tady ti bude lépe.“ Pohladí ho a vyrazí. Zbývá patnáct minut do osmé. Rozhlíží se, jestli někoho nepozná. Nějakého štamgasta z La Palmy nebo školy nebo kdo ví, kdo to může být. Ale všichni jsou v párech nebo skupinkách a nikdo před ní nepostává.

Postaví se na rohu a čeká. Těch pár minut ho nezabije. Zívne, jak by tělo chtělo spát.

„Chce se ti spát?“ zastřený hlas, o kterém si myslel, že už ho nikdy neuslyší.

Ben zamrká a prohlédne si perfektně oblečenou vysokou postavu. Není nijak nápadně oblečený, ale i tak vidí peníze v každém švu oblečení. Povzdechne si. Jak někdo může tak dokonale vypadat. „Tak trochu. Hodně ponocování.“

„Vypadáš bledě.“

„Dělám, co mohu!“ a zarazí se. Nechápe, proč v něm vyvolává chuť se hádat a odporovat mu. Mimoděk se přikrčí. Rozhlédne se, jestli neuvidí někoho samotného. Mrkne se na hodinky. Osm a dvě minuty. Takže to celé byl žertík. Posmutní. Byl zvědavý na Tajného ctitele.

„Tak půjdeme?“ Juliana zarazí jeho smutný pohled i rozhlížení a to přikrčení, jako by ho chtěl uhodit, taky není zrovna normální.

„Cože?“

„Tajný ctitel.“ Vezme ho pod paži a nasměruje ke vchodu restaurace.

„Ne! To není možné!“

„Proč?“ zastaví se.

„Protože, protože já nevím!“ vybuchne a trhne sebou. Zatěká kolem sebe, ale všude je dost lidí. K čertu s nimi.

„Jen ti chci něco nabídnout a večeři, víc ne.“

Ben si mimoděk položí ruku na břicho. Má hlad. Přikývne. „Tak dobře.“ Oba vyrazí k restauraci. Najdou volný stůl s cedulkou Reserve, až vzadu u okna a s výhledem na posmutnělou zahrádku. Sednou si.

Číšník přispěchá s jídelním lístkem. Julian ho vezme a otevře ho.

Ben pořád tiše na něho zírá. Julian zvedne oči. „Proč si nevybíráš?“ Ben rychle hmátne po lístku a otevře ho. Alkohol si nedá. Se staženými rty pozorně zkoumá lístek. Julian ho tiše pozoruje. Vypadá unaveně. V tom měl Ryan pravdu.

„Dáte si?“

„Bene?“ ten zvedne hlavu k číšníkovi. Vychrlí, co by chtěl a zakončí to džusem a vodou.

„Plátek kuřete se sýrem a k tomu brambory. Sklenku vína a neperlivou vodu.“ Odloží jídelní lístek. „Máš hlad?“ řekne, až když číšník odejde.

„Mám,“ přizná. „Proč ten lístek s tajným ctitelem?“

„Myslel jsem si, že by sis nevzpomněl na moje jméno, nebo bys nechtěl jít.“

Odporovat mu? Zapomenout na jeho jméno? Nejspíš se zbláznil. Na něho zapomenout? To přeci nejde ani náhodou.

„Co jsi po mně chtěl? Zmínil ses o tom venku.“

„Jen jsem ti chtěl něco nabídnout.“ V tom k nim přistoupí číšník s pitím a příbory. Julian čeká, až odejde.

„Co jsi mi chtěl nabídnou?“

„Nechceš na to počkat až po jídle?“ kam tak spěchá? Copak mu nějak vadím?

Ben se ošije. Kruci, co po něm chce? Přikývne. „Tak dobře. Po jídle.“

Julian si vzpomene na názor Ryana a Milana. Říkali něco o tom, že se nechává využívat, možná se něco stalo. Proč mu neodporuje? Je takový nebo ne? Ale tam venku řekl ne a pak ten strach v očích. To jak se mu ochotně podvolil na té diskotéce.

„Možná bys měl tu polévku vynechat.“

„Myslíš? Tak dobře.“ Lítostivě si vzpomene na polévku s mušlemi a dalšími mořskými potvorami.

„Bene, proč nechceš polévku?“

Ben zarytě mlčí a hraje si s ubrusem. Julian si povzdechne. Ví až moc dobře, že když se někdo zasekne, tak to nepůjde. Nechá to, až budou sami v posteli.

„Polévka.“

„Já se omlouvám, ale nechci ji.“ Číšník se zarazí.

„Dejte mu ji.“ Ben mlčí a dívá se na ni. Vypadá lákavě. „Bene, omlouvám se. Klidně si ji dej.“

Ben se děkovně pousměje a pustí se do ní. Julian s úžasem pozoruje, jak v něm polévka mizí.

„Smažená zelenina.“

„Dejte ji do prostřed stolu a mohl byste donést ještě jednu vidličku?“

„Jistě.“ Číšník zmizí a za chvilku je na stole druhá vidlička s ubrouskem.

„Dej si taky.“

„Ale já ji moc nejím.“

„Potřebuješ vitamíny.“ Ben napíchne dva kousky a vloží do úst. Je tak snadno zmanipulovatelný. Jak to, že to ještě nikdo nevyužil a možná ano, když si vzpomene na smlouvu. Ostatní dostávají dvakrát tolik co on a dodatek ve smlouvě nemají. Nejraději by klel a majitelku pověsil do průvanu za ty její silikonové kozy. Mrcha jedna. Pečlivě uváží, jestli jí prodlouží smlouvu o ochraně.

„Nemáš rád zeleninu?“

„No moc ji nejím,“ přizná se. „Ale tohle je dobré. Mohu ještě?“

„Neptej se na dovolení a ber.“

Ben se nejistě usměje. Neví, co od něho čekat a raději ho nechce rozzlobit. Julian je mocný muž a nic o něm neví.

„Kuře a steak.“

Ben se na něj nedočkavě vrhne. Už je to hodně dlouho, co si dopřál důkladně propečený steak a tenhle je výborný.

Julian ho pozoruje, jak jí. Na jeho vkus až moc rychle a pomalu ukrojí kousek kuřete. Je výborné. Ta restaurace by mohla mít lepší klientelu. Přikývne. Sem by mohl zajít častěji. Miluje dobré jídlo a kuchař ví, co dělá.

„Bylo to dobré!“ prohlásí. „Vím o ní od Cynthie, která sem ráda chodí a Sam to taky povídal, ale nikdy jsem se sem nedostal.“ Vidličkou nabere ještě šťávu a olízne ji. Julian se tomu chtě nechtě musí usmívat.

„Nemohu uvěřit, že jsi tady nikdy nebyl. S nějakým přítelem,“ nadhodí. Desky sice mluví o tom, že nemá přítele, ale člověk nikdy neví.

„Nemám přítele.“

„Tomu mám věřit?“

„Je to pravda,“ řekne trochu dotčeně. „I když bych rád nějakého měl.“ V hlase zazní touha.

Julian se usměje a dojí poslední kousek zeleniny. Odsune talíře, které ihned zmizí, aniž musí čekat. „Tak co zákusek?“

„Jsem už plný.“

„Karta a budete chtít kávu nebo něco jiného?“ Na stole se objeví dva nové lístky.

„Jen zákusek. Trochu kokosové zmrzliny, kávu se smetanou a co bys chtěl ty?“

„Já?“ Pečlivě zkoumá lístek a číšník vedle něho trpělivě stojí. „Nevím. Je toho tolik. Máš s tím zkušenosti?“

Julian se pousměje. „Řekněte kuchaři, jestli by mohl připravit jeden domácí pohár.“

„Samozřejmě.“ Lístky zmizí.

„To tam nebylo. Co to je?“

„Uvidíš sám. Co jinak děláš, kromě toho, že obsluhuješ v La Palmě?“

„No nic moc. Čas nemám, protože se ještě učím a mám rád počítač.“

„Dopisuješ si?“

„Ne to ne. Na dopisování nemám čas a nemám s kým.“

Že by nechatoval? Hmm.

„Tak tady.“ Číšník postaví před ně kokosovou zmrzlinu se lžičkou a pohár různobarevné zmrzliny s ovocem a kupou šlehačky.

„To je nádhera.“

„Tak se do ní pusť. Vyřiďte kuchaři poděkování.“

„Jsme rádi, že vám chutnalo.“ Decentně zmizí a Julian pozoruje, jak Ben ponoří lžičku do poháru. Úplně se rozzářil, myslí si a jistě má rád sladké věci.

„Mám rád zmrzlinu. Co chceš za tu večeři?“

„Nic.“

„Nikdo nic nedělá zadarmo.“

„Jen ti chci předložit nabídku.“

Ben otočí lžičku a pak ji raději ponoří do poháru. Má pocit, že to nebude chtít slyšet.

„Jakou?“ dívá se na stůl.

Julian si odkašle. Tohle ještě nikdy nikomu nenavrhl a neví, jak se to dělá. Nechce, aby se urazil, ale na druhou stranu chce s ním být. „Chtěl bych, abys byl mým milencem.“ Nakonec ze sebe dostane. Zarazí ho naprostá absence jakéhokoliv výrazu v Benově tváři.

Ben se trochu přikrčí. „Nejsem k tomu vhodný.“

„Nejsi?“ tak tohle slyší poprvé. Má co dělat, aby nedal najevo výraz údivu.

„Ano, nejsem. Nemohl by sis vybrat někoho jiného?“ Stočí zrak jinam a odloží lžičku. Smutně se dívá na plný pohár. 

Tak tohle je už tedy k rozzlobení. Jak si někdo o sobě může myslet, že není vhodný? Kruci, co si ten kluk vlastně o sobě myslí? Co se mu stalo, že je takový? I on jako mimino měl větší sebevědomí.

„Přesto bych chtěl, abys mou nabídku zvážil. Zařídím ti lepší byt a účet v bance. Nemusíš se o nic starat, kromě našich společných nocí.“

Ben na něho zírá. Kdysi si takový život přál. Mít bohatého milence, auto, byt a účet v bance a o nic jiného se nestarat.

„Ne!“ skoro vykřikne a lekne se. Proboha, co to vyvádí? To není nějaký malý klučina. Je to vysoce postavený muž s vlčími tesáky, ať si říká kdo chce, co chce.

„Proč ne? Myslím, že to je slušná nabídka.“

Ben polkne. Tohle nechce, ale je to od něho hezké, že mu to nabízí. Tam na tom záchodě se postaral i o něho. Odmítnout ho nemůže, protože by z toho mohly být problémy, ale snad může navrhnout něco jiného.

„Byl bych raději, kdybych si mohl ponechat svůj byt. Tedy kdyby ti nevadilo se tam scházet.“

Souhlasí! Něco v něm zakřičí, ale nedá pocit radosti najevo. Čeká dál, protože Ben má něco na jazyku a leze to z něj, asi jako před chvilkou z něho jeho nabídka.

„Ty peníze…Kolik by to bylo?“

Julian si vzpomene na plat v La Palmě. Nechce, aby tam chodil. Řekne cifru stejnou, jako tam dostávají ostatní barmani. Nechce nabízet víc, protože neví, jak by reagoval.

„Tolik?“ Ben počítá. Mohl by nechat práce v La Palmě a mohl by chodit do školy. V tom mu povadne úsměv na tváři. Co když nebude chtít, aby chodil do školy? „A co škola?“

„Škola? Co je s ní? Aha.“ Dojde mu to. „Ne, mám jen zájem o společně strávené noci. Nic víc.“

Benovi se ulehčí. „Tak dobře.“ 

Julian se uvolní. Ani netušil, jak je napjatý a jak netrpělivě čekal na souhlas nebo odmítnutí.

„Je to rozmrzlé.“

„To přece nevadí. Objednám druhý a určitě sem ještě zajdeme.“

„To budu rád. Děkuji, ale dám si ho příště. Budu muset dát výpověď.“

Julian pozná, že z toho není nadšený, ale musí to udělat sám.

„Zavolám tam hned zítra ráno.“ Spokojeně se zahledí na rozteklý pohár. Takže se to nakonec vyřešilo a on je moc rád, i když mít tak bohatého a náročného milence nebude nic jednoduchého.

„Půjdeme?“

„Ano.“

Julian zvedne hlavu a objeví se číšník. „Zaplatíme.“ Za chvilku před ním je položena lakovaná krabička. Julian ji otevře, mrkne se na účet a vytáhne peněženku. Vloží dovnitř peníze se spropitným a zavře ji. Zvedne se od stolu a s ním i Ben.

Z věšáku si vezmou kabát a bundu. „Mám nedaleko skútra.“

Julian zaváhá. „Mohu dnes jet s tebou?“

„Je mi líto, ale neuveze nás oba. Je pro jednoho a trochu dýchavičný, víš.“

Julian se rozesměje a Ben poslouchá jeho zastřený sametový hlas. Je nádherný.

„Tím jsem myslel, jestli dnes mohu jít s tebou spát.“

„Jistěže. Na to se ptát nemusíš. Patřím ti.“

Patřím? Nesnáší to. Tohle se musí změnit. „Tak se uvidíme u tvého bytu, ano.“

„Jistě.“ Julian se za ním dívá, jak spěchá do postranní uličky a po chvilce vyjede odtamtud stařičký skútr. Zamračí se. Měl by si pořídit lepší. Časem se uvidí. Otočí se, jak za sebou zaslechne kroky.

„Radime?“

„Parkuji nedaleko, pane Juliane.“

„Výborně. Adresu znáš. Nevíš o nějakém starším autě? Nenápadném.“

„Mohu sehnat na půltuctu.“

„Radime, nekradených!“ řekne přísně.

„Ale no tak, pane Juliane, za co mě máte? Vám bych neprodával něco takového. Jen řádná auta s papírama. Do kdy ho chcete mít?“

„Včera bylo pozdě.“

„Fajn zítra ho máte.“ Spokojeně si notuje do hudby puštěné z rádia. Julian se usměje. Zastihl ho, jak se pokouší ukrást jeho Rangera. Chytl ho a nepustil. Od té doby snad seká latinu.

„Tak jsme tu, šéfe!“ Radim zastaví před domem, odkud odešel až druhého ledna. Zaplatí a vystoupí. Zahlédne zaparkovaný skútr a jde ke dveřím. Zmáčkne zvonek vedle jmenovky Benjamín Darton.

„Kdo to je?“ ozve se zadýchaně.

Julian má chuť říct Tady Červená karkulka, ale ovládne se. „Julian.“ Zvonek a on strčí do nepříliš hezkých dveří. Celý panelák je šedivý, ponurný a rozhodně temný. Zamračeně se kolem sebe rozhlíží. Měl už vyhlédnutý byt v hezčí čtvrti se stromy, který sice nebyl velký, ale vzdušný a jasný. Raději by ho viděl tam než tady. No nic, smlouvu odřekne a bude to. Vlastně je rád, že řekl svůj názor a možná se u sebe bude cítit lépe. A on se těší. Ben na něho má opravdu špatný vliv. Dotkne se přes kabát rozkroku. Celou dobu seděl a přemýšlel, jestli by už dneska mohl přijít nebo ne, a co s ním bude dělat.

Výtah s trhnutím zastaví, zaúpí a dveře se sípavě otevřou. Jestli to s ním spadne, bude z něho mastný flek, pomyslí s černým humorem. Jde chodbou a zastaví se přede dveřmi, které si zapamatoval.

„Zvonek nefunguje!“ s těmi slovy Ben otevře dveře. Julian se pousměje, když spatří v ruce ponožku. Ben si toho všimne a ihned ji schová za záda. „Pojď dál.“ Cítí se nejistě, neví, jak se má chovat, protože nikdy s nikým nežil. Vlastně ani teď nebude, uvědomí si a zavře dveře.

Julian vejde a rozhlédne se. Smutný pokoj, ale jemu to nevadí. Není tu kvůli pokoji. Obrátí se k Benovi, který stojí u dveří a podle výrazu neví, jak dál. Přistoupí k němu a přitáhne si ho do náruče. Usmívá se. „Jsem rád a děkuji, že jsi souhlasil.“

Copak šlo říct ne? pomyslí si Ben.

Julian si prohlíží modré oči, světlehnědé vlasy s odstínem do ruda. Vyklenuté obočí a vysedlé lícní kosti. Rty tak akorát stejně jako brada. Líbí se mu. Skloní se a dotkne se rtů. Příjemné a snaží se ovládnout. Ne tak rychle, Juliane, máš na to celou noc.

Ben se zarazí a pak se s jemným povzdechem uvolní a ovine mu ruce kolem krku. Nečekal polibek, ale je to příjemné. Čekal něco podobného jako tehdy v klubu. Rychlovka a zaplacení. Ale zdá se, že to bude mít jiný průběh a neví, jestli má být rád, či ne. Zničehonic se ocitne ve vzduchu a zalapá po dechu.

„Nenos mě.“

„Ale já chci!“ odtuší Julian a přejde k posteli. Položí Bena na postel a dívá se, jak je na ní natažený. Sedne si k němu a začne mu rozepínat knoflíčky u košile.

Ben zavře oči a pak si uvědomí, že svírá v ruce ještě pořád ponožku. Zvedne ji a zahoupe před očima. Zasměje se.

„Copak tě rozveselilo?“

„Ponožka.“ Zarazí se a odhodí ji.

Julian sleduje, jak ponožka přistane na chatrném koberečku už neurčitých barev. Pak se vrátí k Benovi a jeho košili. Rozevře košili a pohladí ho. Je trochu hubený, ale on to spraví. Vytáhne ji z kalhot a ruku položí na kalhoty. Začne mu přejíždět kalhoty až hlouběji mezi nohy a přitom mu rozevírá nohy.

Zadívá se do Benovy tváře. Líbí se mu to a oddechne si. Neví, proč se bál. Vstane a začne se svlékat odkládajíc oblečení na nedalekou židličku.

Ben pozoruje, jak se objevuje svalnatá opálená postava. Uvědomí si bledost své pokožky. Na chvilku se Julian otočí a shýbne se, jak stahuje kalhoty. Objeví se boxerky a pak i ty zmizí a on se dívá na opálený zadek. Lýtka a stehna jsou lehce ochlupené. Je rád, protože nemá rád zarostlé muže.

Julian se otočí a Ben polkne. Kruci, už ví, proč mu tehdy nebylo zrovna příjemně, když do něho vstoupil. Je až moc velký a to plně nestojí a to je asi jeho úloha. Zvedne se a přiblíží se k němu. Natáhne ruku a vezme ho do ní a pak jazýčkem olízne špičku pyje. Prudce po ní zakmitá a vsaje špičku mezi rty. Saje ji, zatímco ruka přejíždí nahoru a dolů. Julian překvapeně pozoruje, jak převzal iniciativu. Zasténá, jak je pohlcen rty a laskající rukou.

Ben si lépe sedne a druhou rukou podebere varlata a jemně je hněte. Julian zasykne rozkoší. Tohle už potřeboval dlouho. Strašně dlouho a najednou to tu má. Natáhne ruku a vjede do Benových vlasů. Čechrá je a přitom jemně proti jeho ústům pohybuje pánví.

„Dost!“ zavrčí a odtrhne se. Povalí Bena na postel a začne mu stahovat zbytek šatstva. Za sebe odhodí džíny i spodní prádlo. Pohladí Benovy dlouhé nohy a rozevře je. Špičky prstů i dlaněmi je hladí až k rozkroku. Ben zasténá a pak skoro vstane, když ucítí vlasy na břichu a rty na penisu. „Ne,“ ale nedokončí to, jak na něho pohlédnou šedivé oči. Lehne si do podušek a vnímá jen rty, jazyk a laskající ruku, která ho dráždí u otvoru, zatímco druhá se věnuje jeho hrudi a citlivým bradavkám.

Julian poslouchá stenání a je rád, že se mu to líbí. Aspoň v to doufá a pokračuje, dokud neucítí jemné škubání a pak dávku spermatu na jazyku. Zbytek skončí na ruce a na Benově těle.

„Máš tady nějaký olejíček?“

„Proč? Nemusíš ho mít.“

Julian vstane a dojde ke kalhotám. Vytáhne balíček, přejde k Benovi a roztrhne sáček. Vyndá kondom a nandá si ho na úd. Potom se skloní k Benovým rtům. „Lepší pro mě i pro tebe,“ zašeptá, ale ví, že to potom bude dělat i bez něho, ale dnes bude kondom lepší. Natáhne ruku, zatímco ho líbá a prstem pronikne dovnitř.

Ben sebou lehce trhne, ale cítí se dobře a tak zavře oči a jen vnímá tančící ruku v jeho těle. Julian vezme druhý polštář a podloží mu záda, aby byl výš. Klekne si mezi jeho rozevřené nohy a zvedne mu nohy nahoru a pak pokrčí, takže má lepší přístup k otvoru. Ben si je pohladí a pak přidrží.

Julian se přiblíží svým údem k otvoru a lehce zatlačí. Když nezpozoruje v Benově tváři žádnou bolest, zatlačí víc a vjede až na doraz. Zavře oči a vychutnává si to a potom se začne pohybovat. Má potřebu dojít vyvrcholení a proniká do Bena stále rychleji a rychleji zatímco mu drží pevně nohy. Ben oddechuje, tichý výkřik a uvolnění, při kterém se Julian skoro roztřese prožitým vyvrcholením. Ben zatím natáhne nohy, vedle těla, které na něm leží.

Líbilo se mi to, přizná sám sobě. Po tak dlouhé době, mně to i vzrušilo. Julian zvedne hlavu a lenivě ho políbí na rty, pak na tváře, oči víčka a líbá ho stále víc.

„Líbilo se mi to.“ Vyklouzne z něho, sroluje kondom a vstane. Ben za ním otočí hlavu a pozoruje, co dělá. Chodí tiše a plavně jako vlk. Jde do kuchyně a pak do koupelny. Slyší vodu. Dá k sobě nohy a schoulí se do klubíčka. Teď se obleče a odejde. Tak to je vždy.

„Ukaž!“ Ben se na něho podívá a nereaguje.

Julian ho přetočí a smyje z něho sperma. Ručník odloží na stoleček vedle postele a pak se položí na svoji polovinu. „Víš, Bene, bylo by lepší spát pod pokrývkou.“

„Ty neodejdeš?“

Julian by se zasmál. Ne on není takový, co přijde, pobaví se a odejde, ale nechce nic říkat. „Nechci ještě odejít.“

„Aha.“ Ben vstane a odhrne pokrývku u sebe a stejně tak i Julian. „Není moc velká a zítra povleču druhou.“

„Dobře a teď pojď ke mně.“

„Chceš to se mnou ještě dělat?“ řekne, protože neví, jak to říct jinak. Milovat ne, ale zas šoustat nebo jiné slovo se pro to taky nehodí.

Julian se usměje. „Ano, ale zas za chvilku, přece jen už nejsem nejmladší.“

Ben se chce optat, kolik mu je, ale vlastně proč, nemusí to vědět. 

„Třicetpět mi bude v červenci.“

Ben se zvedne a zadívá do Julianovy tváře. Nevypadá na to. Zívne. Je příjemné s někým spát. Kdy naposled s někým spal celou noc a možná odejde až za hodinku, dvě a nebude tu spát přes noc.

„Dobré ráno!“ zašeptá Julian spící postavě. Cítí se neuvěřitelně dobře. Vstal podle budíku, který má v hlavě a oblékl se. Trochu je mu líto, že nemůže zůstat a milovat se s ním. V noci se s ním ještě dvakrát pomiloval a má pocit, že ho chce čím dál víc. Je skoro jako droga. Pohladí ho po vlasech.

„Juliane, odcházíš?“

Juliana oslovení zahřeje u srdce. Kdyby tyhle slova slyšel u sebe doma.

„Ano. Musím do práce.“ Vytáhne peněženku a odpočítá připravené peníze. „Tady něco máš a dej výpověď v práci.“ Položí na stolek a vstane. Ví, že tím vymezil hranice, které mezi nimi jsou.

„Dobře.“ Ben pohlédne na budík, kde je šest hodin a pak na peníze. Měl by ho vyprovodit. Začne vstávat.

„Ještě spi. Večer se uvidíme.“ Nakloní se a ještě jednou ho dlouze políbí na rty.

„Dobře.“ Odpoví a zavrtá se do zvláštně vonící pokrývky. Zavře oči a usne.

Julian tiše vyjde ze dveří. Bude muset dostat klíče. Sjede dolů, kde usedne do Radimova taxíku. „Máš to auto?“ Nemůže na tuhle adresu jezdit ve svém voze. Nejspíš by bylo rozebráno v příští hodině.

„Jistě. Tady je adresa. Mám to zařídit?“

„Budu rád a teď domů.“ Zadívá se na probouzející se město, na auta, lidi spěchající do práce a některé už otevřené obchody. Osvětlené ulice se probouzejí do časného jitra.

 Pokračování:_Den_za_dnem