Shounen - ai povídky

Nový Rok

„Ahoj, Juliane!“ Julian vezme do rukou útlé zápěstí vysoké rudovlásky a prohlédne si ji odshora dolů. Usměje se.

„Katherine, vypadáš nádherně.“

„Děkuji,“ přejde to jako samozřejmost a modré oči zahoří jiskřičkami. Ví, jak úchvatně vypadá a očekává, že jí to všichni řeknou. „Přišel jsi pozdě.“

„Omlouvám se, ale silnice byly ucpané.“ Skloní se k ní a letmo ji políbí na tvář. Ví dobře, jak nesnáší, když jí poničí make-up. „Celou cestu jsem se těšil na dnešní noc.“

Přes hladké čelo přeletí lehký mráček, který ihned zmizí.

„A stalo se něco?“

„Jsi pozorný, jako vždy!“ zasměje se. „Nic. Pojď dál. Měla bych jeden nápad.“

„Jaký? Navečeříme se u tebe a nikam nepůjdeme?“ vezme ji do náruče a vnímá štíhlý pas i pěkně formovaná ňadra.

„Něco lepšího.“ Vymaní se mu z náruče a teprve teď si Julian povšimne Katherinina oblečení. Proč je oblečená tak nápadně? Krátké černé krajkové šaty do půli stehen. Lodičky na vysokém podpatku. Někomu by se to zdálo fádní, ale ona se v tom pohybuje, tak ladně, že i pro ty šaty je ctí halit její tělo.

„Co jsi vymyslela?“ Katherine, jeho skoro snoubenka. Dnes ji chce dát zásnubní prsten a požádat ji o ruku. Má dojem, že jim to po tom roce klape a mají stejné zájmy. Bude z ní dokonalá manželka. Rozhlédne se po moderním bytě. Katherine si ho sama navrhovala a pořád s ním není spokojená. Pracuje jako bytová architektka. Nenavrhuje domy, ale jejich interiér. I u něho pár věcí změnila. Vlastně takhle se seznámili. Potřeboval zařídit kuchyň a jeden známý mu ji doporučil. Okouzlila ho hned v prvních minutách.

„Mohli bychom někam zajít.“

„To jsme měli v úmyslu. Sama jsi tu restauraci vybrala a U Bertoldiho už nás čekají. Takhle na poslední chvílí dalo práci sehnat stůl.“

„Já vím, zlatíčko, ale vyskytlo se něco jiného. Vzrušujícího.“

Julian se zamračí. Pořád postává na chodbě bytu a ona stojí před ním. Proč tu  ještě stojí? Pozvala ho dál, ale tak, aby zůstali tady. Udělá krok stranou a otevře dveře. Nevšimne si lehké nevole, která přeletí pravidelnou tváří Katheriny.

Měl to tušit, tak proč netušil?

„Dobrý den, Patriku.“

„Juliane. Hned odejdu.“

Julian pokrčí rameny. „Jsi hostem Kathy, ne mým.“ Setkal se s ním před čtrnácti dny. Kathy mu ho představila. Bavila se s ním víc, než se svým už skoro snoubencem. Nelíbil se mu. Byl mladší, to ano a víc vyhovoval Katherinině věku, ale jeho postavení se zdaleka nevyrovnalo jeho. Kdyby o něm měl něco říct, tak jen jedno. Synáček z dobré rodiny a hlavně staré rodiny. Jednou převezme firmu, aniž by se o to zasloužil. Peněz jako slupek a chování spratka. Nedává to najevo, ale občas mu to unikne a on nesnáší ty povýšené arogantní zmetky, mezi které patří taky. Nelibě si povzdechne. Proto doufal, že Kathy, která mezi smetánku nepatří, by mohla být jeho nastávající.

„Co jsi měla za nápad?!“ Přejde k zabudovanému baru a nalije si trochu whisky. Má pocit, že se potřebuje připravit na to, co ho čeká. Upije a otočí se.

„La Palma!“

„Cože?“ Zná ten podnik dobře, ale nedá to najevo. „To je nějaká nová restaurace?“

„Ale ne, diskotéka. Samozřejmě jen pro známé lidi.“

Bohaté synáčky, kteří se nudí. „Kathy, já nemám moc rád diskotéky. Víš, že nerad tančím.“

„Já vím, ale je Nový Rok a bude tam spoustu našich přátel. Prosím, prosím,“ přistoupí k němu a povytáhne se na špičky. Políbí ho na tvář.

Julian si vzpomene na prsten s diamantem, který ho tíží v kapse. Dnes v tom hluku hudby jí ho určitě nedá. Nu což, plány jsou od toho, aby se hroutily. „Tak dobře. Půjdeme tam.“

„Vidíš, Patriku, já ti to říkala, že tam půjdeme.“

„To je skvělé, Kathy.“

Mazlivý tón, s jakým vyslovil Kathy, ho zarazí. Ne, to se mu jen zdá. Takže půjdeme všichni tři. Proč to Kathy chce? Možná ze sebe udělá hlupáka, ale lépe ho udělat dříve než později. Pomalu se usměje. „Půjdeme všichni tři?“

Kathy kolem něho zavíří a položí mu ruku s těžkým zlatým náramkem na ruce na paži. Jemně mu ji pohladí. „Jistě. Je úplně ztracený. Nebo něco proti tomu máš?“

„Ne. Pojedeme tam taxíkem, ano.“

„Taxíkem?“ vykřikne ohromený Patrik. „Pojedeme tvým autem, ne. Jet taxíkem je tak plebejské.“

„Nemám řidiče, Patriku.“ V duchu se začíná bavit. Ten Patrik je pitomec a zřejmě neví, proti komu stojí. „Rád řídím své auto sám.“

„No tak, Juliane. Nic ti to neudělá.“

„Ne. Chci si dát skleničku. Zavoláme taxíka.“

Kathy se pousměje. Lepší něco než nic. Chce tam jít s oběma a někdy Julian umí být pěkně tvrdohlavý. „Tak pojedeme taxíkem, Patriku.“

„Když to musí být, Kathy. Ale jen kvůli tobě,“ dá najevo, že jinak je to pod jeho úroveň.

„Výborně. Dojdu ještě pro něco do auta a zavolám taxík.“

„Počkáme dole v hale.“

„Dobře. Budu tam asi za deset minut.“ Proč Kathy bere toho zbohatlého panáka sebou? Je konec nebo proč? Sjede do garáží. Vytáhne prsten, peněženku, ze které oddělí peníze, přendá do menší dolarovky a zastrčí do kapes kalhot. Pak zaváhá a vezme i plochý černý mobil. I když je tam ostraha, vždy mizí peníze a on to ví nejlépe. Zavře auto a klíčky schová do kapsy. Zamračí se a nejraději by si povolil uzel kravaty. Není oblečený do takového prostředí na rozdíl od Kathy a Patrika. Bude se cítit hloupě. Ne, nebude. Zapadne tam a možná se i dozví nějaké drby. Auto pípne, oči se mu rozsvítí a pohasnou. Julian se zahledí k východu. Musí zjistit, co se děje. Nechce být považován za hlupáka a možná už jím je. Kdo ví? S kabátem přes ruku, v dokonalém obleku od Armaniho, jde k východu podzemního parkoviště. Po cestě zavolá taxislužbu, se kterou občas jezdí.

„Michelle, prosím auto, ale nějaké lepší.“ Nadiktuje jí adresu.

„Juliane, jistě a šéf by s tebou rád mluvil.“

„Někdy jindy. Děkuji moc.“

Zaslechne. „Jasně. Dvacítka,“ zaslechne ještě číslo auta. Kráčí klidně k východu. Vyjede do haly. Jsou tam. Rozzářená Kathy ve světlém kožichu a blízko ní Patrik. Stiskne ruce. Kruci, ten cucák ho sere. Rozjasní se mu tvář, jak se mu bůhví proč uleví.

„Kathy, Patriku, za chvilku tu bude auto.“

„Juliane, právě jsem říkala Patrikovi o našem výletě do Alp.“

„Do Alp?“

„Nebo někam jinam. Zalyžovat si. Patrik rád lyžuje a nabídl nám svoji chatu v Sant Moritzi.“

„Víš, že jsem zaneprázdněný, ale na týden bychom tam mohli jet.“ Uvidíme. Rád lyžuje a hory má ještě raději.

„Na týden? Patrik nás zve na tři týdny.“ Přistoupí k němu a zářivě se na něho usměje. Juliana ovane drahý parfém, stejný jako používala Marillyn Monroe, Chanel číslo pět.

„Uvidíme.“

„Děkuji, drahoušku.“

Julian pohlédne na Patrika co on na to. Vypadá to, že ho to vůbec nezajímá. Trochu pokrčí rameny. Nechápe to. Má zájem o Kathy, nebo nemá? Proč tu je? Něco mu chce a nechce to udělat oficiální cestou?

„Kathy říkala, jak jezdí ráda na lyže, tak jsem jí nabídl naši rodinnou chatu. Nikdo se tam v tu dobu nechystá.“

Kathy ráda lyžuje? To slyší poprvé. Vždy si myslel, že cvičí, aby měla stále pěknou postavu, ale lyžovat? Nedokáže si ji představit na lyžích v kombinéze. Vlastně si ji nedovede představit jinak než ve značkových šatech, učesanou od kadeřníka a v botách známého návrháře. Ve všední den s aktovkou z kůže a večer nádhernou a smyslnou, ale i křehkou jako noční motýl.

„Taxík!“

Julian se pousměje. Radim. Přistěhovalec z nějaké té Evropské východní republiky.

„Tady. Neznáš mě,“ řekne napůl úst. Radim se zašklebí a přikývne.

„ Panstvo, račte nastoupit!“  Všichni se usadí do luxusního auta. Julian si pomyslí, jestli vůbec zaregistrovali auto, i to, že není nijak označené. Taxík pro bohaté. V duchu se ušklíbne.

„Juliane, co jsi mi chtěl říct?“

„Jen maličkost o jednom mém známém, který hledá bytovou architektku a moc se mu líbilo, jak jsi to u mě navrhla.“

„Kathy je výborná.“

„To určitě.“

„Taky jsem na tom tvrdě dřela,“ nakrčí trošku nosík a zasměje se.

To se mu na ní líbí. Občas je rozpustilá a on nikdy neví, jaká bude. Je prostě jiná.

„To my víme.“

„A jak se jmenují?“

„Hattingtonovi. Nedávno se přistěhovali.“

„Neznám!“ řekne líně Patrik. „Nějací přistěhovalci,“ řekne s tónem několika generací horních čtyř stovek. „A v čem podnikají?“

„Filmový průmysl,“ řekne a nic víc. Možná nemají za sebou předky, ale rozhodně jsou milejší než ty. Začíná mu lézt na nervy. Nechápe, co na něm Kathy vidí. Tak dobře si rozuměli a najednou se ukáže tenhle mladíček a je konec. Začíná bláznit. Tělo se mu mimoděk napne, jak mu dochází, co se děje. Dnes si tuhle domněnku potvrdí, nebo vyvrátí.

„Pane Juliane, jsme tady!“ Radim se k němu otočí a vřele se usměje. Tu práci získal jen díky němu. Pohledem nejvyššího ocenění sjede Kathy a trochu pohrdlivě Patrika.

„Děkuji.“ Zaslechne odfrknutí. Je mu to jedno. Vystoupí a podá ruku Kathy. Záblesk a zamračí se. Novináři. Ty všudypřítomné krysy, bohužel docela potřebné krysy.

Auto odjede a oni vstoupí na velký travnatý pozemek s palmami. Pomalu jdou a občas pozdraví známé, stejné jako jsou oni sami. Jdou k budově, když se Kathy zastaví, vykřikne a vlítne do náruče drobné světlovlásky.

„Mary!“ I Julian se usměje. Má rád tu veselou dívku, a kdyby nebyla přítelkyní jeho velmi dobrého přítele, asi by o ni usiloval.

„Matthew!“

„Juliane, co ty tady? Neměl jsi být U Bertoldiho a žádat…“

„Mohl bys být chvilku ticho?“ Matthew sklouzne k třetímu a obočí mu vyjede nahoru.

„Chápu.“

Julián věří, že Matt to naprosto správně pochopil. „To jsem rád, že to chápeš.“

„Je mi to líto!“

„Ještě není pozdě. Dnes se přesvědčím.“

„Tušil jsi aspoň něco?“

„Naprosto nic, až v autě. Člověk je slepý.“

„Odcházíme.“

„O čem se tu vy dva bavíte?“ ozve se Kathy s rukou kolem pasu Mary.

„Určitě o nějakých obchodech. Kolikrát ti mám říkat, že když jsme spolu venku, máš se věnovat mně a ne práci!“ Mary nakloní vyčítavě hlavu.

„Takhle se získávají kontakty,“ pronese Patrik. Zná Matthewa dobře a jeho jméno v obchodě je pojmem. Vydělal majlant na burze. Netušil, že Julian a Matthew Clark se znají a jak vidno až neskutečně dobře podle toho jak spolu mluví.

„Možná, ale ne u nás,“ pronese Mary s jistotou.

„To víš, že ano, miláčku,“ políbí ji. Mary se vymaní z ruky Kathy a přitiskne se k Matthewovi.

„Jak je uvnitř?“

„Skvěle!“

„Horko!“ lakonická odpověď Matta.

„Nech toho. Bavil ses dobře.“

„Dokud se na tebe nenalepil ten opilec, předstírajíc, že je císařem.“

„Byl hezký,“ škádlivě ho pohladí po hrudi.

„Asi jako opice po pitce.“

Julian se rozesměje. Ty jejich slovní přestřelky miluje. Kupodivu se Matt uklidnil a teď je takový usedlý. Dřív střídal ženy dost často, ale Mary mu je zatrhla a teď je spokojený. V létě jim jde za svědka na svatbu století.

„Juliane!“ ozve se Kathy.

Julian zaregistruje, že nudící se Patrik odchází směrem ke vchodu na diskotéku. „Jdeme a dobrou noc.“

Matt se zahledí ke vchodu a sleduje ho soucitným pohledem.

„Co je zlato?“

„Jen je mi líto Juliana.“

„Toho Ledovce? Nechápu proč? Má prosperující firmu, okouzlující snoubenku. Má všechno, tak proč ho lituješ?“

„Půjdeme domů a ty mi ukážeš svoje nové prádélko.“

Mary se zapýří. „Jak to víš?“

Matt se uculí, ale nic neřekne. Vykročí k bráně, kde mají auto. Mary na něho doráží, kde to sebral a která husa to na ní řekla. Vstrčí ji dovnitř auta, a když se usadí, políbí ji, až ji vezme veškerý dech. „Doma ti to řeknu.“ Zapne pásy a vyjede. Jednoduše ji viděl ve známém butiku Secret Rose a je zvědavý, co hezkého a svůdného si pořídila.

„Půjdeš na svatbu Mary a Matta?“

„Jistěže ano. Jsme tam pozvaní.“

Zapomněl. Jdou ke vchodu a Julian za ně za všechny zaplatí. Sejde dolů po schodech lemovaných zrcadly. Dole ho přivitá ohlušující hluk, kvůli kterému nesnáší diskotéky a nerad tancuje. Teď ho čeká obojí. Vede je k volnému stolu a hned jak usednou, přitočí se k nim servírka v kraťoučké černé sukni a halence, která štědře odhaluje poprsí. Zářivě se usmívá.

„Přejete si něco?“

„Whisky!“ řekne lhostejně.

„Já si dám Long Beach a Patrikovi Blood Mary.“ Kathy objedná i za Patrika.

Pití pro aristokraty a Kathy ví, co Patrik pije. U něj to nevěděla dost dlouho. Blood Mary. Brr. Není nad čistou dobrou whisky. Kathy se spokojeně rozhlédne a poposedne. „Je to tady skvělé.“

„Víš, že nemám rád tohle prostředí.“

„Já vím, ale mohl bys dát najevo trochu víc nadšení.“

Julian se pokusí o úsměv, ale přemýšlí, kdy dorazí ta zatracená whisky.

„Tohle je život a viděl jsem už pár známých. Nechceš si zatancovat?“

„Rozhodně!“ Vstane, aniž se optá co na to Julian a odejde s Patrikem na parket. Zavlní se v bocích a zvedne ruce, aby byla vidět její pěkná postava s dokonalými ňadry.

„Pane, tady.“

„Děkuji.“ Zaplatí a přidá jí spropitné a úsměv se ještě víc rozšíří. Prohlédne si whisky proti světlu. Hraje odlesky všech barev. Ne tou známou jantarovou barvou. Napřáhne ji k parketu a chvilku pozoruje Patrika s Kathy, jak se vlní do hudby. Žhavě a smyslně. Nikdy by neřekl, že bude tak žhavá do sexu. Neměli spolu nic moc a on si myslel, že i jí to tak vyhovuje. Jak vidno, zřejmě hledala někoho jiného než jeho.

„Sbohem, Kathy!“naráz ji vypije a trochu se otřese, jak jím projede. Výborná.

„Ještě, pane?“ Tatáž servírka.

„Dvojitou, slečno.“ Nechce na nějakou dobu ženskou vidět. Všechny plány šly do kytiček, stejně jako firma, kterou otec prochlastal s lehkými ženami. Jeho věc. Otřese se a zaregistruje skleničku před sebou. Položí bankovku na stůl. Zmizí stejně jako jeho dárky i cit ke Kathy. K čertu, proč?

Raději vezme skleničku a upije.

„Juliane, musíš si jít taky zatancovat.“

Smích a jiskřivost šampaňského. Smyslné rty říkající něco jiného než chladné oči. Měl na očích pásku? Uvnitř se zachechtá. To spíš tlustý Portugalský ručník. Vlasy a tělo zvoucí ho k hrátkám, které plánuje s někým jiným.

Běž k čertu a nechoď mi na oči! Přikývne.

Mihnutí překvapení. Nerad tancuje. Kdysi dávno se zapřisáhl, že nevstoupí na parket. Možná, že sliby jsou od toho, aby se porušovaly. Odloží sako a vyjde na parket. Oslepí ho záblesky koulí i barevná světla. Po podlaze se válí dým vypouštěný z podlahy.

Chladně, vypočítavě chytí Kathy do náruče a přitiskne si ji k sobě. Tančí. Pomalu. K čemu spěch, když se drží nádherná žena v náručí. Tak ho to naučila žena, která ho zradila a odešla s jiným tanečníkem.

Cítí překvapení i zlost vycházející z Kathy. Po melodii ji pustí a políbí ruku. Matka se ho snažila vychovávat jako džentlmena. To, že se jí to nepovedlo, není její vina.  Dovede ji ke stolku s pitím, které si objednala. S poloviční Blood Mary už tam sedí Patrik a dívá se na Kathy. Sedne si.

Je ticho, pomyslí si Julian a upije ze skleničky.

„Netušila jsem, že umíš tancovat.“

„Jen trochu a nerad tancuji. Řekl jsem ti to.“ Čte její myšlenky a nejistotu. Najednou si není jistá, jestli udělala dobře.

„Kathy, nechceš se zajít podívat za mou sestřenkou Sicilií?“

„Je tady?“ Vstane a podá mu ruku.

Je rozhodnuto a možná o tom Kathy neví. Kdy se rozhodlo, že mě opustí? Kdy mi dala kopačky? Možná se ještě nějaký čas budou scházet a pak se v tichosti rozejdou. Ve společenské rubrice novin se po jejím boku objeví jiný mladík a on? Dál ho budou přezdívat Ledovec, že odkopl další ženu. Pokrčí rameny a hodí do sebe zbytek whisky. Ještě neúčinkuje a jemu začíná být všechno jedno. Vstane a prodírá se k baru. Vybere si ten, který není moc osvětlený a kde nacházejí útočiště poraněné duše, které chtějí zapomenout nebo ti, kteří bez skleničky nemohou být a utápějí v ní své nicotné problémy.

„Whisky!“

„Ano, pane.“ Julian zvedne hlavu k hlasu. Všichni a všechno tu slouží pro potěchu oka. Dá se tu sehnat všechno. Od lehkých drog, přes kokain, až po ochotnou servírku nebo barmana. Diskrétní boxy jsou stejnou samozřejmostí, jako vyhřívaný bazén na koupání.

Sleduje světlovlasého barmana s barevnými odstíny, které se mu mihotají v očích. Pomalu sjíždí přes pravidelný obličej, nahou hruď až k džínům, které zahlédne, když se otočí pro láhev s whisky. Zamrká. Líbí se mu, jako už dlouho nic.

„Tady.“ Napije se a bedlivě sleduje světlovlasého barmana, jak obsluhuje stejně žíznivé zákazníky, jako je on.  S ním za pultem je ještě jedna holka a kluk. Pohybuje se lehounce a přirozeně. Zajímá mě, čím dál víc. Neřeší to, že se mu líbí chlapec, spíš mladík. Vždy věděl, že se mu líbí jak ženy, tak muži a s předchozím partnerem se rozešli v klidu. Dodnes ho vídá a je jeho nejlepším přítelem.

Graciézní? Hodí se to pro kluka? Neví. Chce se napít, ale sklenička je prázdná.

Kolikátá to už asi je a kolik hodin je? Zvedne hlavu.

„Půl dvanácté!“ zaslechne hlas a skleničku s další whisky. Zářivý úsměv.

Musím mu dát velké spropitné, napadne ho. Cítí, jak whisky pomalu a zrádně útočí na jeho tělo i smysly. Půl dvanácté, dojde mu. O půlnoci chtěl políbit Kathy, odnést ji do postele a něžně milovat. Teď místo polibku sedí u baru a nasává.

Zasměje se.

Barman se otočí za tím zastřeným hlasem. Je jiný než ostatní. Většina je tu, protože ani na Nový Rok se neobejde bez skleničky a pár zoufalců a zoufalkyň, kteří se přišli s někým pobavit, a v průběhu večera jejich partner zmizel s lepší kořistí. Zítra budou vyspávat opici a pozítří se usmíří, jako by neexistoval Nový Rok a jiný partner. Zná zákony džungle bohatých.

Jenže ten tu není ani pro jedno. Žádná by se mu neodvážila dát kopačky bez následků, a pokud ano, pak neví, koho to měla doma v posteli. Vlk uprostřed hyen. Divoký neochočený vlk, který má hlad a něco hledá. Má trochu strach z jeho upřeného pohledu a zároveň je tím pohledem vzrušený.

Mrkne na hodinky. Půlnoc a on může na chvilku odejít. Využije toho.

Musí na toaletu. Zvedne se, nechá skleničku na pultu a odejde. Otevře dveře a vejde. Dva jemu neznámí muži, kteří končí potřebu a jdou ven. Je tu sám. Podívá se do zrcadla. Tmavé vlasy, plnější rty než by chtěl, modré oči za skly a ostře řezané rysy. Čtvercový tvar obličeje jako u starých Římanů s účesem nakrátko jako za starých časů.

Kathy ho přesvědčovala, ať se nechá moderněji ostříhat, ale on ji odbýval se smíchem, že je to praktické. Prohrábne si je. Ještě ani jeden šedivý vlas a to mu táhne na pětatřicet. Skloní se k umyvadlu a pustí vodu. Hledí, jak voda dopadá na dno umyvadla. Zavře ji a rozhlédne se. Luxusní jako všechno kolem. Pohovka a stoleček, kde určitě někdo bral drogy.

Vejde do kabinky a uleví si. Vyjde a zarazí se, když spatří mladíka od baru, jak tam postává a kouří. Má zavřené oči a složené ruce na hrudi. Je nádherný, ale trochu moc hubený. Trochu tělocvičny by mu neškodilo. Anebo trochu jídla. Dívá se, jak sebou trhne, když ho zaslechne a zazmatkuje. Snaží se rozehnat kouř a přitom někam schovat nedokouřenou cigaretu. Vypadá roztomile a zaregistruje tlak ve slabinách. Dojde k němu a chytne ho za ruku.

Cigareta spadne na koberec, ale nevšímají si toho.

Julian se neptá na jméno. Mladík se poslušně otočí a opře se o mramorovou desku. Skloní hlavu, aby se nemusel na sebe dívat.

Julian rukama sklouzne ke kalhotám a rozepne si je. Vytáhne vzrušený úd a párkrát si ho rukou přejede, až chtivě trčí z černé houštiny. Druhou rukou hladí prohnutá záda a zadek toho mladíka. Chce ho mít. Sklouzne k jeho knoflíku a rozepne je. Stáhne je i s boxerkami ke kolenům. Nasliní prsty a zkusí, jestli může do něho vstoupit. Hladce vklouzne do příjemného tepla a tak prsty nahradí údem, kterým ihned zatlačí a nevšímá si lehkého trhnutí a naplno do něho pronikne. Zavrčí rozkoší, jak ho obejmou svaly. Nevšímá si ničeho a vytáhne ho a znovu do mladíka zajede. Drží ho za boky a pak ho chytne za vlasy a donutí ho dívat se. Dívají se do očí a on do něho proniká a pak přestane, sklouzne dopředu a vezme mladíkův úd do ruky. Začne mu ho přejíždět, zatímco druhou rukou ho hladí po hrudi, až se dostane k bradavce a jednu zmáčkne. Zaúpění mu udělá dobře a tak zběsile ho přejíždí, až ucítí cukání a sperma na podlaze. Pustí ho a pokračuje, jako by to bylo to nejpřirozenější. Když cítí, že se blíží vyvrcholení, vytáhne ho a rychlými pohyby se udělá. Spokojeně se dívá, jak sperma dopadá na záda toho mladíka. Ještě pár pohybů a je hotovo. Vezme ručník a namočí ho pod tekoucí vodou. Otře se a potom utře záda mladíka, zapne si kalhoty, ručník pohodí na mramorovou desku a opustí toalety. V tu chvílí si uvědomí, že je půlnoc.

Ohňostroj nad palmami je už v pokročilém stádiu a on si uvědomí, že půlnoční polibek, byl polibek na krk toho mladíka. Pokrčí rameny a jde si sednout k baru. Má chuť na whisky a je mu nesmírně dobře, jak se zbavil napětí.

Pomalu jde k baru, když si všimne povědomé rusovlasé postavy. Stojí s někým u stěny a zběsile se líbá. Uvědomí si, že ho nezajímá, s kým se to líbá a která ruka jí tančí pod šaty. Dojde k baru a sedne si ke skleničce, která tam zůstala. Vypije ji. Je mu neuvěřitelně dobře. Stále víc a víc si uvědomuje, že tohle potřeboval.

„Whisky.“

„Ano, pane!“ zaslechne hlas mladíka, kterého možná trochu neurvale ojel na toaletách. Rozhodně se mu nebránil. Vytáhne malou peněženku a odpočítá bankovky. Lhostejně je položí na pult.

Po chvilce zmizí a on se napije. Platba byla přijata, tak co. Položí na pult prázdnou skleničku a pokyne k ní.

Vzal jsem je a co? Je to spropitné a skončí v jeho kapse. Nenápadně, samozřejmě. Ten chlap už má v sobě sedmou skleničku a je pořád na nohou a docela mu to myslí. Neuvěřitelné.

„Hele, ten je můj.“

„Odprejskni,  Cynthie a hlídej si svoje štamgasty. Tamten ji má naditější!“ Ukáže na staršího chlápka.

„Fakt?“

„Jo.“ Cynthie odpluje na vysokých podpatkách a on si oddechne. Bože, jak ji nesnáší. Místo očí má bankovky a místo koz silikony. Obojí je umělé. Povzdechne si a  zadívá se na toho chlápka. Už zase prázdná sklenička. Možná by ji měl míchat s vodou, ale u něho se nedováží. Ten by to poznal, i kdyby byl na mol. Je docela zvědavý, co tu takový chlap dělá. Není to obvyklý vymetač večírků. Možná s někým přišel. S nějakou skupinkou přátel.

Zahledí se na opilé návštěvníky. Ti, kteří se přišli pobavit, už odešli a zůstali jen ti, kteří něco hledají. Partnera, drogy nebo jen dobrodružství, ale parketem se vznáší sex, alkohol a vůně šílenství. Drogy by tu neměly být, ale tihle lidé si myslí, že jsou vůči zákonům imunní a on dobře pozná vůně cigaret a lesk očí opojených ne partnerem, ale drogou.

I on vypadal kdysi takhle.

Mlčky podá skleničku tomu chlápkovi a stejně mlčky se dívá, jak v něm mizí. Osmá a postaví před něj devátou. Zítra nebude vědět, čí je.

Šikovný mladík, který ho neotravuje a hledí, aby měl plnou skleničku. Ale i tak má pocit, že už má dost. Že by si měl zavolat taxíka. Nahmatá telefon a zmáčkne tlačítko.

„Doprdele!“ zakleje ztěžklým jazykem, když ho omylem vypne a na druhý pokus se trefí do kapsy a telefon zmizí. Nemá dost. Nechce si dnešní večer pamatovat. „W...“ škyt. „Whisky.“

Tak se přece jen dopil do posledního stadia, pomyslí si barman.

„Nechcete zavolat taxíka?!“

„Ne, whisky. Nalij!“

Proč ne a přisune jedenáctou skleničku. Fascinovaně se dívá, jak v něm mizí. Jedenáctá dvojitá whisky by porazila i slona a on ještě sedí. Tohle neviděl hodně dlouho.

Dvanáctá zůstane napůl vypitá stát na pultě. Čtyři hodiny ráno. Ani netušil, jak čas letí.

„Máš padla!“ zavrčí na něj šéf a on odhodí utěrku. Pohlédne na pijáka v obleku na barové židličce, pokrčí rameny a zmizí v šatně. Obleče se a jen děkuje bohu, že je u pultu teplo. Ti venku museli být na dně z té zimy. Obleče si tílko, košili a bundu. Zívne. Je unavený, ale zítra nikam nemusí jít a tak si odpočine. U brány si vzpomene na toho pijáka. Mohl by proklouznout a podívat se, jak se mu daří.

Neví, proč to dělá, ale ten výkon byl úctyhodný. Zasměje se a zmizí mezi lidmi. Všichni už jsou tak veselí, unavení, že si ho sotva všimnou. Několik lidí odstrčí, jak se k němu chtějí přitulit a pár nabídek strávených nocí taky odmítne.

Pořád tam sedí a ta dračice Cynthie ho s něčím otravuje. Bože, to je husa. Copak neví, že bude naštvaný těmi jejími řečmi? Není to někdo, kdo se potřebuje vykecat, ale spíš ožrat.

Přejde k němu a položí mu ruku kolem ramen. „Půjdeme, ne?“

„Co?“ Je mu rozumět. To je úspěch. Sklenička je prázdná. Vypila ji Cynthie nebo on?

„Ten je můj!“ Cynthie zavrčí. To zrovna, pomyslí si znovu. Zřejmě ten druhý měl víc rozumu a nechal ji plavat.

„Broučku, půjdeme do postýlky.“

„Post,“ škyt. „Postýlky, ano. Chci,“škyt „postýlku. Měkká ppp“ škyt, nedořekne. Spustí nohy a zapotácí se. Zamžourá. Ta podlaha je nějaká šikmá a dokonce se vlní. Zakroutí hlavou, načež hned na to zaúpí. Chytne se nabízené ruky a opře se. Bože, všude je tak divně a ta divná hudba. Nakonec vypne mozek a jde. Nic nevnímá.

„Ty ses zřídil, co. Zítra ti bude pěkně blbě, kamaráde. Počkej, musíme tě odvézt domů. Nechápu, proč ti dělám samaritána!“ zavrčí a opře ho o palmu. Začne ho prohledávat. Klíčky od auta. To může na parkovišti plném aut hledat hodně dlouho. Dá je nazpět. Peněženka naditá bankovkami různých hodnot. Ne moc, ne málo. Lístek s adresou, čímkoliv, nikde. Zastrčí zpět a vytáhne mobil. V poslední chvílí si všimne, že se mu chlap sesouvá. Vrazí mu nohu mezi nohy a zadrží jeho sesun. Pak ho narovná. Otře si čelo. Bože, pápěře to není a na záchodě ho tiskl opravdu silně.

Zapne mobil a otočí ho dokola. Osmi místný pin??? Zírá na to jak na nepřítele. Tohle ještě neviděl. Černý Sony Ericsson. Asi nějaká speciální značka. Podrbe se na hlavě. Neznámý chlap s neznámou adresou. Co teď?

„Tak pojď ke mně. Nějak se tam vejdeme.“

„Mlmlls.“

„Cože?“

„Amlll.“

„Ježíši, nerozumím ti. To je fuk.“ Opatrně ho pustí a položí si ruku za krk. Docela dobře jde. Je potěšený. Toho by nenesl ani za nic a ochranku volat nechce. Venku zahlédne přijíždějící taxík a nikdo v dohledu. Taková klika. Nemusí volat a utrácet peníze.

„Kam si ho vedeš, Mladej!“

„Do bordelu, Dědouši!“ křikne na vrátného. Nikdo mu jinak neřekne než Dědouš a on jim říká Mladej nebo Mladice.

„To tam s ním moc nezmůžeš!“

„Co vy o tom víte?!“

„Víc, než kdy budeš ty vědět, Mladej!“ zakření se a oplzle se rozřechtá. Vyjde ven z domku a pomůže mu do taxíku.

„Hele, nebude blít, že?!“

„Ten, kdepak. To by se hanbou obrátil v hrobě.“ Ujistí ho. Neví, odkud to ví, ale nějak to tuší.

„Když to říkáš, ale kdyby něco, zacvakáš to.“

„Jasňačka a jeď!“ nadiktuje mu adresu na okraji města. Motor zavrčí a taxikář vyjede.

„Jaké to bylo?“

„Jako vždy. Chlast, drogy a sex! Jsou všichni stejní.“

„Jo. Zrovna před chvilkou jsem vezl z Blue rose páreček. Plazili se po sobě, jako by měl nastat konec světa. Fuj. Skoro mě kvůli tomu zastavili chlupatí, ale když viděli jejich ksichty, tak to zapakovali.“

„Se ti nedivím. A někdo známej?!“

„Kdeže. Prachobyčejná štětka se zákazníkem. Znám ji, víš. Chlupatí, zřejmě se s nimi nechtěli tahat na stacii.“

„Měli asi hodně roboty!“

„Ti? Eh, fakt nebude blít?! Vypadá, jakože to neudrží.“

„Ten neudrží jedině svého ptáka!“ Oba se rozřechtají, až sebou Julian trhne. Bože, to je řev. Nemohou být tiše?

„Ticho!“ zašeptá, jak pod tím řevem trochu procitne, ale má pocit, že muzika ještě víc zesílila.

„Hele, co je mu?“

„Usnul. Jedenáct dvojitých panáků. Výkon hodný starého Burnieho. Ten když pil, tak se ožral jako prase!“

„Ty znáš Burnieho?!

„Kdo nezná!“

„Pravda! Tak jsme tu.“ Julian je odvalený na druhou stranu a barman mu zašátrá v kapsách. Vytáhne peněženku a zaplatí.

„Nechceš s ním pomoct?“ Křikne z okénka taxíku řidič.

„Díky moc, ale ne.“

„Čau!“ Mávne a odfrčí. Peníze ihned schová a tiše si začne hvízdat. Výborné rito a ten mladej zřejmě sbalil pěkně prachatou kořist. No nechť se poměje.

„Otevřeme dveře a jsme tu.“ Opře ho o stěnu v bytě. „Spíš?“ Zamává mu rukou před obličejem. „Napůl,“ odpoví sám sobě. Dostrká ho k posteli a posadí ho. Svlékne. V zrcadle, když ho šoustal, tak nic neviděl. Nádherné opálené tělo člověka, co si může dovolit solárko, fitcentrum a zdravou výživu. Svlékne ho až na trenýrky, odhrne pokrývku a dotekem do hrudi ho svalí do postele. Zívne si. Bože, spát. Rychle se svleče, natáhne si trenýrky, přece jen spí s cizím chlapem a natáhne se na druhou polovinu postele.

Jo postýlka. Nejnádhernější vynález lidstva, zvlášť když je člověk unavený. S tou myšlenkou usne.

Zasténání. Zívne si a přitiskne se k teplému tělu. Tělo?! Vzpomene si na včerejšek a přetočí hlavu k budíku. Deset. Teprve? Chvilku leží, nic nevnímajíc. Znovu zasténání. Tak se mi to nezdálo. Přetočí hlavu k hranatému obličeji se strništěm. Tak tohle vypadá na důkladnou kocovinu.

„Vstávejte!“

„Ttt.“

„Cože?!“ zakřičí.

„Ticho prosím.“

„Dobře.“ Vstane, protáhne se a rozhodne se udělat si něco k jídlu. Pak by si mohl něco číst, nebo studovat na počítači. Přejde do maličké koupelny a pustí si sprchu.

„Ticho prosím!“ Julian si přetáhne polštář přes hlavu, ale zdá se mu, že se mu do hlavy vbodává tisíc jehliček. I to světlo je úděsné. Konečně trochu ticho.

„Auu!“ zavrčí a pak se mu zařízne do hlavy melodie. „Ticho, prosím. Prosím!“ chce se mu plakat bolestí, nechutí, prázdným žaludkem, vším.

„Vajíčka, toustík. Mňam. Nejlepší snídaně po ránu.“ Zatáhne závěs oddělující kuchyň od obýváku s ložnicí v jednom. S chutí se do ní pustí. Dřív nejedl ani to, ale někdo mu ukázal, jak jsou snídaně důležité. Umyje nádobí, snažíc se dělat co nejméně hluku.

„Vstávejte.“

„Ticho.“

„Chcete na to lék?!“

„Ano. Prosím.“

Zdvořilý zastřený hlas. Takže on je skutečný. Myslel, že to má z pití nebo nemoc, ale on ho takový má pořád. Líbí se mu. Přejde do kuchyně a zašátrá v lékárničce, kde má léky a pak si vzpomene na záchod a vytáhne přípravu. S jemným vědoucím úsměvem položí na kuchyňskou linku větší nádobu s pokličkou a hodí do ní dvě syrová vejce, sůl, pepř, worcesterovou omáčku, pořádně tabasca a přilije octa. Protřepe nápoj.

Pomsta je někdy sladká i ohnivá. Přinese skleničku k posteli.

„Lék!“ zašeptá.

Julian má pocit, že mu někdo zatloukl hřebík do hlavy a otočil jím. Chňapne po skleničce a vypije.

„Kurva!“ vykřikne a odhodí skleničku. Chytne se za krk a drží. Z očí mu vytrysknou slzy.

„Vodu?“

Popadne ji a vlije ji do krku, zatím neví, co to bylo, ale už jednou mu to jeho přítel kdysi dávno podal. Vypije, sklenička spadne na chatrný kobereček a on se skácí do podušek. Utře si slzící oči.

„Bude lépe.“

„Děkuji.“ Zamžourá, světlo mu dělá ještě problémy, ale ten hlas je mu povědomý.

„Kde bydlíte? Mám někoho zavolat?“

Usnul? Šťouchne do něho. Neuvěřitelné. On si klidně usne. Zavrtí hlavou a nechá ho tam ležet. Sedne si k počítači a vytáhne staré soubory. Chvilku pracuje a pak se začte do nového článku o filmu. Nakonec se narovná a vyjde ven na nákup.

Vrátí se s igelitkou, ze které vytáhne grilované kuře a brambůrky. Naproti si nějaký Ind otevřel krámek s kuřaty a má je levně. Dveře se u něho trhají a dnes měl i opečené brambůrky.

Postaví se k posteli a dívá se na svého skoro metr devadesát vysokého podnájemníka. Spí jako mimino a tiskne k sobě polštář. Pohlédne na hodinky. Skoro čtyři a on v deset musí být v La Palmě. Dnes by to nemělo být tak divoké jako včera.

Vejde do kuchyně a vyndá kuře s brambůrkami. Naloží si na talíř a jde si sednout k televizi, kterou si pustí na hranici slyšitelnosti. Moc dobře ví, jaká kocovina může být. Dojí brambůrky, dodívá se na 1400 a vypne televizi. Umyje nádobí a lehne si vedle toho chlapa. V devět se rozdrnčí budík a on ho rychle zaklapne. Posadí se a chvilku před sebe tupě zírá. Práce. Obleče se a načmárá vzkaz.

Jídlo je v lednici.

Chvilku přemýšlí, jestli má napsat něco víc. Pak nad tím mávne rukou a vydá se k autobusové zastávce. Za chvilku mu pojede poslední autobus, který zajíždí k La Palmě. Tam má zaparkovaný skútr.

Nasedne do starého červenobílého autobusu, zaplatí jízdné a pozoruje, jak se pomalu přemísťuje k práci.

V deset probíhá bránou pro zaměstnance.

„Zase pozdě?! Řeknu to šéfovi.“

„Klidně a já mu zas řeknu o manku!“ vypálí. Tímhle ji drží pěkně v šachu. Cynthie zaprská, ale o pět minut později stojí za barem, svlečený do půl těla a podává první Sex Beach nějaké světlovlásce v upnutých šatech, které stály víc než jeho měsíční činže.

Spletl jsem se. Bohatí lidé mají zřejmě neskutečnou výdrž. On by byl odrovnaný, řekne si, když skončí směnu ve tři hodiny ráno a může jít.

„Tak zítra, Dědouši!“

„Mladej a co ten chlápek? Bylo z toho něco?“

„A víte, že jo?“ Uculí se a nandá si přilbu. Nemá cenu policajty dráždit a rozesměje se nad nevěřícným pohledem dědy.

„Nevěřím ti!“

„Fakt jo. Řekl kurva, děkuji a usnul!“

„A potom nebo předtím!“

„Potom, co vypil Stepní ústřici!“ oba se rozesmějí. Dědek jen zahlédne zvednutou ruku a dál pozoruje hosty, jak odjíždějí v luxusních autech i taxících.

„Konečně doma!“ zamumlá a sundá si helmu. Zajistí ošumělý skútr už z třetí ruky a vejde do domu. Vyjede nahoru a slabě osvětlenou chodbou jde ke svému bytu. Křičící děcko, hádka, postel a sténání z televize, hádka, prásknutí. Otevře dveře a bouchne jimi. Vloží klíče do bundy a pověsí ji na věšák. Vejde do kuchyně a sedne si k malému stolu. Vzkaz je položený na stejném místě, jako když odcházel. Vytáhne z lednice džus a nalije si do skleničky. Sedne si ke stolu a otáčí ji v ruce. Zítra mu k práci přibude škola. Poslední půlrok a bude volný. Dopije, opláchne ji a jde k posteli.

„Sorry, ale tohle je moje postel a já se potřebuji vyspat!“ Sundá si oblečení, navleče staré seprané trenýrky a lehne si do postele.

Miloučká postýlka, nádherná postýlka.

Je mi dobře, ale kde to sakra jsem? Otevře oči. Cizí bílý strop, cizí hluk a někdo vedle něj. Otočí hlavu. Barman, kterého poznal na diskotéce. Obsluhoval u temného baru, kam si sedl a snažil se opít. Podle toho jak se cítí, se mu to podařilo. Vybaví se mu skleničky Whisky, toalety a tělo, které pevně drží a pak modré oči, do kterých se dívá a ve kterých pozoruje svoji rozkoš. Zívne si.

„Dobré ráno, nemůžeš spát někde jinde?“

„Je to moje postel!“

Julian se nadzvedne a rozhlédne se. Větší postel, televize, počítač, jediná přepychová věc, květovaný závěs a dvoje dveře.

„Jak se jmenuješ?“

„Benjamin a vy?“

„Julian Mac Cafrrey.“ Oba se na sebe zahledí, jak je ten druhý na své částí postele a nehne se. Julian se pousměje. Vypadá jako rozcuchané štěně.

Ben se zamračí. Měl pravdu. Vlk v beránčím rouše. Ten je až moc nebezpečný.

„Chcete snídani?“ a ve stejnou chvíli si vynadá do idiotů. Měl ho vypakovat.

Julian se usměje ještě víc. „Rád. Děkuji moc. Asi jsem tvým dlužníkem, protože cestu sem si nepamatuji.“

Ben pokrčí rameny. Co na to říct. Odhodí pokrývku a vstane. Vklouzne do domácích pantoflí a zmizí za závěsem.

Julian si na chvilku lehne a poslouchá zvuky z kuchyně. Tak to mě včera trápilo. Usměje se a uvědomí si, že se tolik nenasmál už dlouho. Pak si vzpomene na Kathy a na Patrika. Vstane a sedne si. Zadívá se na chatrný koberec a pak na květovaný vybledlý závěs.

„Snídaně!“

Julian vstane a udělá krok k závěsu. Má pocit, že se něco změnilo a neví co, ale už dlouho se necítil tak dobře. Vajíčka, tousty? Snídaně, kterou si dává skoro každý den. Sedne si za stůl.

„Dobrou chuť!“ řeknou oba zdvořile a pustí se do jídla.

„Bylo to výborné a tady za ní a za pomoc.“

„Díky,“ řekne, vezme peníze a schová do kapsy. Julian nic neřekne a vyjde z bytu. Na chodbě zapne mobil. Chvilku čeká, až se načte.

Tak to je hodně volání a zpráv. Vymačká číslo taxislužby.

„Taxi City!“

„U telefonu Julian, prosím, Michelle, taxík.“

„Adresa?“

„Nevím. Počkej, zkusím ji zjistit.“ Podívá se na dům a číslo a přesune se dál. Nadiktuje adresu a vypne mobil. Přicházející zprávy ignoruje.

„Taxi!“

„Radime, domů.“

„Jak si přejete.“ Julian se uvelebí na sedadle a pozoruje lidi, jak spěchají do práce a z práce. Povzdechne si a zavře oči.

 další_díl:_Nabídka