Jdi na obsah Jdi na menu
 


Hrátky -1.

20. 3. 2020

Hrátky - 1.

Oblačné zákoutí

Wei WuXian, /zdvořilostní, / Wei Ying  /rodné/, Patriarcha Yiling/titul/ -  stejná osoba

HanGuang-Jun/zdvořilostní/, Lan Zhan/rodné/, Lan WangJi /normální/ - stejná osoba

Postavy, jejich jména a světy mi nepatří, vše náleží autorovi.

 

Tak opět tady, v městě Yunping, kde se tolik stalo, pomyslí si Wei WuXian. Mrkne se na svého společníka ve sněhobílém oblečení. Pochybuje, že na sobě někdy nějaké jiné měl. Potom pohlédne uvážlivě na oblohu, nejbližší město je docela daleko, takže…

„Ubytujeme se tu.“

„Ehm, dobře.“

 Toho nového Lan Zhana, opravdu se to nedá jinak říct, nechápe, ale je rád, že ho nenutí jít dál. Musí říct, že ho události v chrámu vyčerpaly. Zesmutní nad tím, co se stalo, ale když se to tak vezme, tak zabil posledního nepřítele Mo XuanYua, který mu dal tělo výměnou za pomstu, takže už se kletbou nemusí trápit.

Vejdou do prvního hostince. Posadí se ke stěně, aby měl přehled, potom se zvedne. „Zaplatím, HanGuang-Jun.“ Zamává jeho vlastním sáčkem na peníze.

„Udělám to, sedni si, jsi unavený.“

„Ale…“ namítne. Vždy to byl on, kdo jednal s normálními lidmi.

Lan Zhan se na něho chladně podívá a zamíří si to k muži za pultem. Objedná jídlo, aniž si dál svého společníka všímá. Wei WuXian zatím mrzutě přemýšlí, kde se mohla stát chyba. Jak to že najednou je tak tyranský? Měl by ho už dávno zabít za ty jeho výstřelky, ale on prostě je buď ignoruje, nebo prostě přijme. Číšník postaví pohárky a hliněným džbánem s vínem. Pohled na něj Wei WuXianovi zvedne náladu a okamžitě si nalije. Na Lan Zhana ani nepomyslí. Posledně to nedopadlo slavně, vlastně ani jednou to nedopadlo slavně. Ještě dobře, že si nic nepamatuje, jinak by zemřel podruhé a tentokrát navždy. Napije se.

Vedle něj se posadí Lan Zhan a mlčky ho pozoruje. „Je vše v pořádku?“

„Cože? Ach tohle, ano. ZeWa Jun–“

„Oklamal ho. Nemůže mu to tolerovat.“

Wei WuXianovi přejede mráz po zádech tak se raději napije. V tu samou chvílí začnou nosit na stůl jídla. Mlčky pozoruje složení jídla. V duchu zavrtí hlavou. Jako vždy převládají ostrá jídla, která on prostě miluje. Proč tedy… Vezme hůlky, uchopí kousek kuřete a nese ho k ústům, když zkamení a jen zírá na společníkovy rty, tvář, oči, které si klidně vybírají, do čeho se pustí. Najednou prsty povolí a kuře pomalu padá na stůl. Lan Zhan bleskově ho uchopí mezi své hůlky a položí ho do Wei WuXianovy misky s rýží.

„Děje se něco?“

„N… Ne!“ dostane ze sebe a pustí se do toho kuřete, raději nemyslíc, že se ho dotýkaly Lan Zhanovy hůlky, kterými teď jí. Jaký byl osel, když to nepoznal! Nevšimne si, jak ho světlé oči ustaraně sledují. Je prostě hlupák, který ani nepozná, že se zamiloval. Zaúpí.

„Bolí tě něco? Jsi zraněný?“ Položí mu ruku na předloktí.

„Cože? Ne? Proč? Jsem v pořádku.“ Taky že jo, ale jak se to mohlo stát? Vždy měl raději děvčata nebo… Nebo že by se na něj přenesly… Hloupost! Nezmění sexuální preferenci jen proto, že mu někdo daruje svoje tělo a jen tak případem tíhne k mužům! Ne, nějak se na Lan Zhana svázal už dříve. Měl ho rád i přes tu jeho škrobenost a to… Potřese hlavou. Opravdu moc přemýšlí, a i kdyby, tak co? Lan Zhan jistě netíhne k mužům. Napije se a snaží se ignorovat bolest kolem srdce.

„Co budeš dělat?“ Po rozloučení s Wen Ningem a A-Yuanem o tom nějak nemluvili, i když se bojí, že se chystá do světa.

Wei WuXian k němu stočí zrak a teprve teď si uvědomí, že se raději na něj moc nedíval, jako by měl strach, že ho přede všemi popadne a políbí. Má tak lákavé rty… „Nevím. I když se ledasco vyjasnilo, nemyslím si, že mi bratr odpustí, takže–“

„Nechceš si to promyslet u nás?“

„Cože?“ Když si představí těch tři… Ne, už je to čtyři tisíce pravidel jenom za deset let, co potom přibude za dalších deset… Tak je mu špatně. Nesměl by tamto a tohle, ale zas na druhou stranu by tam měl klid a popravdě potřebuje odpočinek a vyléčit se. Nějak si moc vymýšlí. Jedině proč o tom uvažuje je to, že by každý den mohl vidět Lan Zhana a trochu ho škádlit. Je prostě skvělým objektem k této činnosti a on se krapet nudí.

„Ještě nejsi úplně zdravý.“ Tiše namítne a zadívá se na džbánek s alkoholem. Odhaduje, že je pomalu prázdná a není to na něm vůbec znát.

„Tak dobře. Ale jedině pod podmínkou, že se budu moci napít Císařova úsměvu. Nechci nic říkat, ale máte nejlepší víno, jaké jsem kdy pil, a přitom to vůbec nevyužíváte. Tomu se říká–“

„Dobrá.“

„Cože?!“ zvolá v šoku Wei WuXian. Je pravdou, že u Lan Zhana našel skrytou zásobu toho slavného alkoholu, ale aby mu dovolil zlomit nejznámější pravidlo klanu? „Beeru!“ Konečně v klidu si nabere jídlo a pomalu jí. Dívá se po ostatních hostech kromě svého společníka. Přesto ví přesně, z jaké misky si co vzal. Mimoděk si vezme Lan Zhanovo jídlo.

Ten ho udiveně pozoruje. Že by mu ohledně kletby lhal? Ale proč? Už od té doby, co řekl, že zaplatí, je nějaký jiný. Jako by nebyl ve své kůži.

Ještě chvilku sedí, až se místnost vyprázdní a venku se zšeří. Lan Zhan vezme svůj meč Bichen a jde k hostinskému. „Dva pokoje.“

„Je mi líto, pane, máme už poslední, ale je velký.“

„Dobrá, vezmeme si ho.“ Je zvědavý, zda Wei WuXian bude i nadále vyvádět a skákat mu do postele. Chápal ho, proč to dělal, jenže nyní nemusí. Popravdě mu to nijak nevadí a aspoň má přehled o tom, co dělá.  „Mají jen jeden pokoj.“

„Cože? Ach dobře. Myslím, že zítra je tu nějaká slavnost. Snad ti nebudu vadit.“ Mimoděk pronese, ale necítí se dobře. Dokud si neuvědomil, že je do něj zamilovaný, tak by to hodil za hlavu a bylo by to, teď je to jiné. Zamíří si to nahoru.

„Likér, prosím.“

„Tady, pane.“ Položí karafu na tác s dvěma pohárky.  Lan Zhan ho uchopí a jde nahoru za Wei WuXianem. Vejde dovnitř, zavře dveře a pozoruje mladíka v černém oblečení. Hraje si s černou flétnou. Pořád ji přetáčí. Vypadá zamyšleně. Postaví před ním tácek s alkoholem a posadí se naproti němu.

„Lan Zhane, jsi skvělý!“ zvolá s rozzářenou tváří. Pozoruje jeho ladné pohyby, jak otevírá karafu a nalévá mu do pohárku. Vezme ji a mimoděk se konečky prstů dotkne jeho. Jako by mnou proletěl blesk, pomyslí si a rychle se napije. „Výborné víno!“ Natáhne k němu ruku pro další. Překvapeně pozoruje, jak nalévá do druhého. „Počkej, přece…“

„Měl bych si asi zvyknout, ne?“ prohodí jen tak a upije.

Wei WuXian ho očarovaně pozoruje. V duchu automaticky počítá… „Osm, a je to tu,“ šeptá pro sebe, protože přesně takovou dobu to trvalo, než usnul. Nechápavě zavrtí hlavou. „To ne!“ vykřikne, při představě opilého muže. „Sakra, tohle ne!“ Odloží pohárek a zvedne ho, aby ho uložil do postele. „Jasně jsem řekl, že nemůžeš víc pít a ty mi provedeš tohle.“ Položí ho do postele. „Co s tebou?“ Potom mu zasvítí oči. Mohli by si hrát. Jedině teď je prostě přístupný, takový jiný. Tentokrát trpělivě čeká na jeho probuzení a pozorně sleduje jeho tvář. V duchu zavrtí hlavou, když jasné oči se otevřou a zahledí se na něj. Jako by vůbec na něj alkohol neměl vliv.

„Můj!“

„Cože?“

„Můj.“

Ach jo, opět se opakuje. Odsune se, aby nebyl vážně v pokušení provést nějakou další blbost. Absolutně netuší, co má čekat, když je opět přitáhnut a než stihne zaprotestovat, vykváknout nebo jen se zasmát, je svázaný jako kuře.

„Hej! Rozvaž mě!“ Zatřepe mu svázanýma rukama před obličejem. K tomu ho spoutal svou stužkou přes čelo. Když si uvědomí její význam, tak nejspíš zemře na selhání srdce. „No tak,“ dojde k prosíkům. Podruhé už nechce to rozvazovat! „Víš, jak je těžké ji rozvázat?“ A tentokrát má snad víc uzlů než minule.

„Ne!

„No tak! Lan Zhane, rozvaž to! Počkej, tohle jsem nemyslel!“ Šokovaně se dívá, jak si sundal vrchní šat a stojí před ním jen v tenkém spodním. Vypadá nádherně, pomyslí si zároveň. Jako jadeitová velká socha. „No tak, rozvaž mě!“ snaží se mu přikázat.

„Dobrá!“ Pokrok, zajásá, aby vzápětí mu úsměv zvadl. „Hrát!“

„Ehm, cože?“

„Hrát, potom rozvázat.“

Nechci nic říkat, ale když je opilý, je takový rozkošný, pomyslí si. Zbláznil ses Wei WuXiane! Asi to bude muset udělat, takže, když už je do toho přinucený, potom by si to mohl užít. „Na co si budeme hrát?“ optá se škádlivě a položí mu ruce na krk, takže je teď jeho vězněm. Z vůně santalového dřeva a alkoholu se mu zatočí hlava. Je lepší než Císařův úsměv. Opojný jako víno, když se mu dívá na rty. Co kdybych ho políbil?

„Hrát, rozvázat!“ Sundá mu ruce z krku.

„Ach jo, s tebou není žádná zábava! Tak dobře, na co chceš si hrát? Opět na honěnou? To tě to tolik baví?“ Posune se k němu. Potom opět. Už nějakou dobu ho chytá a pořád nic. Pořád mu uniká, přece… Málem že se nepleskne do čela. Minule ho chytil, tedy se nechal chytit jedině, když udal podmínky. Jsou to nestoudné podmínky, ale netouží tu běhat, dokud nevystřízliví.

„Jen utíkej, a když tě chytím, dám ti pusu!“ Zatraceně, to bylo rychle, když má své svázané ruce kolem jeho krku. „Víš, pravidlo říká, že tě musím chytit já. Dobrá!“ S opilým Lan Zhanem se nemá cenu dohadovat. To nejspíš by se domluvil s vodním ghúlem než s ním. Co to řekl… Pusa? Zadívá se mu na rty. Nebude pokoušet osud. I tak má pocit, že to jednou špatně skončí a on bude podruhé mrtvolou. Stáhne mu ruce z krku a do ruky vezme jeho ruku. Je štíhlá, delikátní, slonově bílá jak vzácný kousek nefritu. Políbí prst. Musí ji držet silně, aby mu ji hned nevytrhl ze sevření. Když je tak tvrdohlavý, pak si bude muset nést následky.

Jemně, jako by líbal něco křehkého, políbí další prst. Nějak se mi to líbí, to škádlení, pomyslí s rozkoší. Nedívá se mu do obličeje a cele se věnuje jenom jeho prstům. Jeden po druhém je líbá, potom do dlaně a nakonec jazykem jemně, jako když ochutnává sladkou pochoutku, olízne dlaň. Teprve teď pustí ruku a pozoruje Lan Zhana, jak se dívá na ruku a potom ji přitiskne k prsům. V hlavě se mu vynoří myšlenka, co by dělal, kdyby políbil… Když najednou je strčen do postele a jediným dotykem na záda znehybněn.

„Hej! Rozvaž mě!“

„Je devět!“

„Počkej!“

„Spi!“

Wei WuXian položí svázané ruce na prsa a pochmurně přemýšlí, že příště si bude muset dávat pozor, aby nepřetáhl čas. „Počkej, jaké příště?!“ zaskučí nad sebou samým a v duchu přísahá, že žádné nebude. Nad těmi myšlenkami usne, aniž ví jak.

Najednou Lan Zhan otevře oči. Musí být pět. Posadí se a zadívá se na postavu vedle sebe. Zamračí se, když vidí stužku a dotkne se svého čela. Opravdu je to jeho a ne cizí a teď ji vidí na jeho ruce, k tomu hodně utaženou. V klidu ji rozváže, zachmuří se nad odřeninami. Ze záhybu šatu vytáhne lahvičku a začne potírat jemně ruce. Překvapí ho, že mladík vedle něj se neprobudí, jenže taky není devět, trochu cynický si pomyslí. Opatrně mu svleče vrchní šat, aby ho neprobudil, a přetáhne přes ně pokrývku.

Wei WuXian zívne, protáhne se, potom rozhodí ruce. V okamžiku se posadí. Otočí hlavu a zírá do Lan Zhanovy tváře. Nejistě se usměje. „To já ne!“ brání se. Potom si uvědomí, že stužka je pryč a opět je perfektně uvázána kolem hladkého Lan Zhanova čela. Kdy si ji sundal, nebo to udělal Lan Zhan? Tak jak to, že ještě žije? Měl by běsnit, pak se uklidní. Určitě ji nějak rozvázal sám.

„Nepůjdeme?“ nejistě navrhne. Ještě nikdy se neprobudil s Lan Zhanem po boku, tak netuší, jak má reagovat.

„Dobře.“

„Sejdu dolů a koupím něco k jídlu.“

„Hm.“

Raději seběhne dolů. Nakoupí, když uvidí scházet dolů Lan Zhana. Zůstane na něj civět stejně jako okolí. Je tak krásný, pomyslí si nábožně, potom zavrtí hlavou. Jde to s tebou z kopce, pomyslí si zoufale. Vrazí svému společníkovi sáček s plněnými knedlíky a sám vyrazí na cestu. Lan Zhan ho za chvilku dožene.

„Počkej!“

Wei WuXian s širokým úsměvem se k němu obrátí. „Co je?“

„Co se v noci stalo?“

„Nic.“ Celkem nic, akorát jsi chtěl si hrát na honěnou a já ti líbal ruku. To je prostě v jasném denním světle nehorázné! Jsem prostě příšerný – jako vždy.

„Tak jak to, že jsi měl mou stužku kolem rukou?“ K tomu desetkrát zavázanou! Skoro ji nerozvázal. Nějak si nedokáže představit, že si to udělal sám, ale kdo tedy jiný? Wen Ning? Hloupost, Bichen by ho vycítil. „Nechceš jít se mnou do Oblačných zákoutí? Vím, jak nesnášíš její pravidla, ale–“

„Ne, to není tím, prostě ti alkohol nesedl.“

„Aha, promiň mi to, už to neudělám.“

Jen to ne! Vyděsí se. Copak si na to tak zakrátko zvykl? Příště… Jaké příště?! Chytí se rukama za hlavu. Pomalu začínám bláznit, přizná si. Neví, jak tuhle ošemetnou situaci napravit a k tomu Lan Zhan s ním moc nespolupracuje. Mlčky dojdou do dalšího hostince. Automaticky se zastaví, když si vybaví předešlou noc. To se nesmí opakovat! „Půjdeme dál?“

„Proč? Peněz máme dost.“ Zajde dovnitř.

„Ty osle!“ zasyčí za ním. No a to je konec jeho dobrým úmyslům, od teď prostě bude zlý. Má pocit, jako by ho posedl škádlivý rarach, který rád dělá neplechu. „Ne, alkohol, ne, dám si vodu. Včera jsem měl dost.“

Lan Zhan klidně přikývne. Měl by konečně zjistit, co se to tu děje. Už nějakou dobu je Wei Ying doslova vyděšený a zároveň září jak slunce. Vypadá to, že to souvisí nějak s ním a s alkoholem, takže mu celou dobu neříká pravdu. Teď dokonce pije vodu, což se dá přirovnat zázraku. Objedná to co obvyklé. Pozorně ale obezřetně ho sleduje.

S jasným úmyslem objedná na pokoj opět likér. Wei WuXian ho pozoruje s neštěstím v očích. Něco mu říká, že se oba řítí do záhuby a ani jeden to neovládá.

„Tak jsem si říkal, víš, že není dobré, když piješ sám, tak budu si pomalu zvykat.“

Dlouhá věta! „Ehm… Nemusíš!“ vyrazí ze sebe s představou propasti plné světla. „Nevadí mi pít sám, skutečně.“ Jsem skvělý, jsem dobrý, pochválí sám sebe, načež to rychle vyprchá, když sleduje, jak nese kalíšek k měkkým rtům a pije. Fascinovaně zírá do jeho tváře.

„Osm. A je to tu,“ zamumlá. Když už je to tak, tak si nalije taky. Upije, když si všimne, že otevírá oči. Není to nějak brzy, pomyslí si. Vyhlédne ven. Může být tak k osmé hodině. To znamená hodinka pobavení.

„Počkej!“ Zírá na ruce. Začíná tu stužku nesnášet. Jak mohl být tak rychlý, nechápe, protože každý opilý člověk je fatálně pomalý, on ne. Vše dělá opačně, pomyslí si vztekle. „Tak dobře, budeme si hrát.“ Najednou rarach vyleze úplně a jemu zahoří v očích. Proč si nedopřát menší pobavení, když ho takhle každou noc svazuje. Vůbec si neuvědomí, že tentokrát stužka je na jeden uzel a velmi…velmi volně zavázána. „Stejná pravidla?!“

„Ano.“ Zvedne se. Vůbec netuší, oč se tu jedná, tedy na rozdíl od Wei WuXiana. Nemá představu, jak si spolu hrajou. Instinktivně udělá pár kroků stranou. Za ním jeho přítel. Udělá stranou další, pak pochopí, když za ním vyrazí. Začne si hrát na honěnou a přemýšlí, zda ji někdy hrál. Po chvilce usoudí, že ne. Jenže jaká jsou další pravidla, dělá si starosti.

Dneska si dává na čas, pomyslí si udiveně Wei WuXian. Vypadá normálně, že by opilost předstíral? Hloupost. Opilý Lan Zhan a honěná, proč ne. Ale střízlivý Lan Zhan a honěná? To nepřipadá v úvahu! To je tak fantastické, jako by on mohl se stát nesmrtelným!

„Dneska se nenecháš chytit?“ A to si připravil něco speciálního!

Aha! Konečně to vím, i když je to divné, ale udělá, jak mu řekl a vletí mu přímo do náruče. Je zvědavý, co to vlastně po nocích provádí. Zatím, si pro sebe přizná, se mu to docela líbilo. „Chytil jsi mě,“ řekne trochu zbytečně.

Ach jo, povzdechne si. Říkat mu pravidla na honěnou je zbytečná. Poslouchá jedině, co chce a co se mu hodí. „Tak dobře. Sedni si.“ Hlavou mu bleskne, že je divné, že mu nedal ruce za krk, ale musí se soustředit na odměnu.

Lan Zhan si poslušně sedne, i když netuší, co přijde. V šoku se dívá, jak mu sundává boty. To jako půjdou spát? Jen kamenně přihlíží, jak mu vyhrnul kalhoty a jen otevře ústa, když ho políbí na nahý nárt a ještě…

Tak to jsem zvědavý, jak tuhle nohu přitiskne k prsům, pomyslí si škodolibě, jenže po chvilce se mu to vykouří z hlavy a pouze se věnuje hebké pokožce nohy. Zálibně se dívá na nárt. Je opravdu nádherný a je jen škoda, že si to Lan Zhan nebude pamatovat. Opět ho políbí a potom jemňoučce ho olízne, až mu zůstane jeho chuť na jazyce.

Přece nemohu být takový… Najednou nějak pocítí, že je čas spát. Vytrhne mu nohu ze sevření, chytí ho a povalí na postel. Rychle ho znehybní.

„Hej, co mi ji sundat?“

Automaticky odpoví a jen doufá, že jeho srdce není slyšet. „Spát.“

„Ten váš otravný zvyk,“ zabručí naštvaně Wei WuXian. Vždy to skončí v tom nejlepším.

Lan Zhan si zatím za zavřenýma očima přehrává celou tu do nebe volající ostudnou hodinu. Jak může být takovým? Dalo mu strašnou práci ten alkohol zneutralizovat. Kdyby věděl, co provádějí, tak ho nechá působit. Potom najednou otevře oči, aby je hned zavřel. Co když toho bylo víc a on o tom neví? Zašátrá vedle sebe, očekávajíc, že je Wei WuXian vzhůru. Není a tak rozváže mu stužku a uváže si ji kolem čela. Pohlédne na mladíka vedle sebe. Vypadá jinak než před svou smrtí a svým způsobem je rád, i když v některých věcech je stále stejný. Lehne si, potom se zavrtí a rty mu zvlní úsměv. Vypadalo to, že se Wei WuXian velmi dobře u toho bavil, takže proč by nemohl i on se trochu zabavit. Sice netuší, jak na to, ale na to brzy přijde a tak jen tak přehodí ruku přes štíhlé tělo vedle sebe. To, že je znehybněný a nemůže utéct, mu pranic nevadí. Trochu ho udiví, že je mu dobře, dokonce lépe a tak usne.

Je už pátá, potom si uvědomí tíhu na prsou, i to že může se hýbat, takže stužka je opět na Lan Zhanově čele, ale on ji tam nedával. Není pátá, protože Lan Zhan pořád spí a to v podivné pozici. Opatrně se podívá na jemnou ruku na svých prsou. Asi začíná císaře, co si odstřihl vlastní rukáv, aby svého milence nevzbudil, chápat. Natočí hlavu a zšokovaně se dívá, že ji má natočenou v nezvyklé pozici a to k němu, jako by ho chtěl sledovat i ve spánku. Pak si uvědomí, že přece jenom je už po páté a on pořád spí.

Musí být nemocný, jinak to není možné. Přiloží ruku k čelu, zda nemá horečku, potom dotkne se jemně zápěstí. Zkoumá jeho tep. Až na to, že srdce bije trochu v jiném rytmu, je vše v pořádku.

„Už jsi vzhůru?“

„Cože? Ehm ano. Je už po páté,“ řekne nesmyslně. Nemůže se v tom nějak vyznat. „Včera jsi pil.“ Vyčte mu to.

„Ano, vím to. Opravdu je to špatné, že nejsem zvyklý, že?“ řekne pomalu dobře si to rozmýšlejíc.

„Ehm…“ co na to říct? Pak si představí další dny hrátek. „No, já bych řekl, že je spíš špatné pít. Mně to nevadí, ale pro tvou duševní rovnováhu–“

„Zkusím to ještě jednou. Promiň, mi mou ruku, to bude tím alkoholem. Jen si nějak nemohu vzpomenout, co jsem dělal. Nedělal jsem nic, že?“ Podívá se mu do tváře.

„Ne, nic. Brzy jsi usnul.“ To je fakt. Na zbytek se snad nebude ptát.

Ach ty lháři, pomyslí si kupodivu zvesela Lan Zhan. Ani mi to nějak nevadí, ale jestli budeš lhát ohledně jiných věcí… Zvedne se, dobře si uvědomující nahé nohy. Ještě teď má pocit, že cítí na nich horké stopy Wei Yingových polibků. „Díky, že jsi mi sundal boty.“

„Uch no eh ano?“ odpoví zmateně.

„Nechápu, jak můžeš tolik vypít a nic ti to neudělá.“ Překontroluje svůj vzhled. „Půjdu koupit snídani.“

„Ehm ano!“ Zmatený Wei WuXian padne zpátky do postele. Okamžitě si uvědomí jeho a svou vůní. „Ach, netušíš, co se mnou to dělá,“ zamumlá a zvedne se. Musí sejít dolů. Příště musí si hned sundat boty. Je to ostuda takhle spát. Upraví se a vesele sejde dolů. Musí říct, že to bude zajímavé pozorovat, jak Lan Zhan se učí pít. Jenom musí dohlédnout na to, aby pil jen v soukromí pod jeho dohledem a s nikým jiným. Nijak netouží, aby Lan Zhan tyhle věci prováděl s někým jiným.

„To je bohatá snídaně!“ řekne nadšeně a posadí se naproti svému příteli, protože je jediný, kdo při něm zůstal, když ho všichni nenáviděli. „Děkuji.“ Po cestě vesele žvatlá o tom a onom. „Víš, jsem rád, že to nakonec prasklo.“

„Prasklo? Ach, že jsi Wei Ying, všude proslavený Patriarcha z Yiling?“

„To od tebe nebylo hezké mi to připomenout. Ano.“

„Nebojíš se?“

„Čeho?“

„Že lidé budou mluvit.“

„Vždy budou mluvit.“ A s tebou po boku se nemám čeho bát, to už neřekne. Přestane mluvit a přemýšlí o svém vztahu k Lan Zhanovi. Byl by rád, kdyby to bylo vzájemné, i když po dnešku musí říct, že jeho předpoklady – On nesnáší dotek muže – se nějak hroutí. Kdyby se mu to líbilo, tak co by dělal? Hloupost, to jenom proto, že je prostě takový šlechetný. Ale kdyby ano… Představí si to a jeho tváře zčervenají nad možnostmi.

„Nechceš si odpočinout? Horečku nemáš?“

Wei WuXian jako očarovaný zírá na ruku, kterou líbal, jak se přibližuje k jeho čelu. „Nejsem nemocný,“ vyhrkne a otřese se pod tím delikátním dotekem. Měl by se víc ovládat, ale jak je s ním a začne myslet, co kdyby, tak je to těžké.

„Nemáš horečku, přesto ve tvářích jsi byl červený.“ Jemně nachový a vypadal hezky, tak nějak čarovně.

Uch, moje kontrola je v prdeli, pomyslí si neslušně Wei WuXian. Jde to s ním z kopce. „Vždyť víš,“ zamumlá, aby něco řekl,

„Co mám vědět?“

„Nic. Brzy bude další město a s ním…“ Co kdyby, pak co udělá a jak… Zamyslí se nad další noci. Chtělo by to vážně něco speciálního. Okatě si prohlédne Lan Zhana. Nakonec skončí na rtech a odmítavě to odsune. Když se to tak vezme, pak je tu ještě pár míst, kterých se nedotkl. Jsi nestydatý, Wei WuXiane, pomyslí si. Pokrčí rameny. Takovým byl vždy a začít se chovat jako světec, to by asi nesnesl a ostatní by si začali myslet, že se zbláznil doopravdy.

„Tamhle. Vypadá slušně.“

„Hlavně, když tam budou dva pokoje,“ prohodí.

Lan Zhan se na něj ukřivděně podívá. „Buď rád, že máš kde spát.“

„Spal jsem na daleko horších místech.“ Nebo nespal vůbec a poslouchal vytí duchů.

„Dva pokoje,“ poručí Lan WangJi.

Muž se ukloní a ustrašeně se zadívá na majestátní postavu. „Je mi to velice líto, ale všechno je obsazené, kromě…“ Ti dva se mračí jak pekelní démoni, „jednoho pokoje vzadu. Není používaný a nechám vám ho připravit. Je tu větší skupina kultivátorů, víte.“

„Bereme!“ řekne  Wei WuXian. Popravdě se mu spát pod širým nebem, nebo v nějaké jeskyni nechce.

„Hned ho nechám připravit.“ Odběhne, když z vedlejší místnosti vyjde mladík v zlatém oblečení. Udiveně si prohlédne příchozí. Myslel si, že je uvidí až za dlouho. S mečem v ruce se jim ukloní. Jednoho si váží a druhý je jeho strýček. „HanGuang-June, strýčku Wei WuXiane!“

Jin Ling? Co ten tu dělá? Ten mi tu scházel! Pomyslí si nevraživě Lan WangJi, ale na tváři mu není nic vidět. Omyl není tu sám, když si uvědomí velkou společnost ve vedlejší místnosti. Nejraději by popadl Wei WuXiana a odvedl ho odtud. Vidět tvář Jiang Chenga se mu nechce. Nemá ho rád, už jen kvůli tomu, jak se neuctivě chová k Wei Yingovi. 

„Jin Lingu, co tu děláš?“

„Odbočili jsme, protože chci navštívit Kapří věž. Myslím, že nějakou dobu budu raději v Lotosové zátoce.“

„Dobře děláš.“ Podívá se na Lan Zhana.

„Jin Lingu, kde jsi?“

„Strýčku, je tu pan HanGuang-Jun a strýček Wei WuXian!“ Zářivě se usměje na oba zkameněle muže. Ti by ho nejraději přetrhli jako hada, místo toho čekají na nevyhnutelné.

Jiang Cheng, vůdce sekty z Yunmengu, se zvedne a jde za svým synovcem. „Zdravím HanGuangu-June, Wei WuXiane,“ řekne chladně, skoro urážlivě. Nic se nezměnilo, pomyslí si oba, ale ani jejich vztah k němu. „Přisednete si?“ nabídne jim takovým tónem, že slabší povahy by už byly venku z městečka.

„Ano, prosím!“ spustí Jin Ling zářivě, jako by věděl, že Wei WuXian nic mu neodmítne.

Ne! „Ano,“ přijme nabídku chladně Lan Zhan.

Wei WuXian se na něj udiveně zadívá. Proč to udělal, když evidentně se oba nesnášejí? Vyrazí za svým bratrem, když se nakloní k svému společníkovi. „Rychle zmizíme.“

Lan Zhan neznatelně přikývne. Nebýt tady Jin Linga, tak by odmítl. Nebaví se ho dívat na žárlivé a urážlivé miny Jiang Chenga. Pokývne ostatním, kteří jim hned uvolní místa. Rozhodně nemíní sdílet jeden stůl…

„Snad si sednete zde,“ řekne chladně Jiang Cheng. Nebýt jeho synovce, tak by je ani nepozdravil. Moc dobře ví, že ho HanGuang-Jun nesnáší a on jeho taky a Wei WuXiana by přetrhl jak hada. Sice nebyl iniciátorem smrti manžela jejich sestry a jí, ale měl na tom dost velký podíl tím, že vytvořil amulet Styžského tygra K tomu ještě to jejich velkolepé přátelství! A to spolu se nesnášeli a najednou cukrují jak hrdličky. Fuj! Nechápe, jak může s ním něco mít? Vždy si myslel, že se mu líbí děvčata a ta za ním běhala a najednou je tu chlap. Pravda HanGuang-Jun je výjimečně krásný a talentovaný, ale kvůli tomu se s ním zahazovat? Přitom jsou jak led a oheň. Zamračeně přemýšlí, jak tohle celé mohlo vzniknout.

Jin Ling se dívá z jednoho na druhého, ale nemá odvahy ani pípnout. Nechápe své strýčky. Už si myslel, že po tom incidentu v chrámu spolu začnou mluvit, ale to ne.

„Nehrabej se v tom!“

„Ano, strýčku,“ řekne provinile Jin Ling a začne to do sebe ládovat.

„Nehltej!“

Jin Ling málem že nevyskočí od stolu, přesto poslušně zjemní své tempo konzumace jídla.

Wei WuXian v duchu potřese hlavou. Chudák kluk, ten to vyfasoval. Rozhodně s jeho bratrem to nebude mít snadné. Potom si uvědomí, že budou bydlet v stejné hospodě jako Jiang Cheng. Zezelená.

„Je ti špatně?“ optá se klidně Lan Zhan.

„Ne,“ zavrčí. Jídlo je dobré, jenže myšlenka na noc a k tomu pod jednou střechou s jeho bratrem, o kterém dobře ví, jak se dívá na jeho přátelství s Lan WangJi, to je fakt i moc na něj. Měli jít dál. Neměl být tak zhýčkaný. Teď na to doplatí. Pochmurně přemýšlí o tom, co se asi dál stane.

„Půjdeme. Děkuji za pozvání, lídře Jiang WanYine,“ řekne klidně Lan Zhan. Vezme do ruky svůj meč Bichen a pohlédne na Wei WuXiana. Od chvíle, co se sem posadil, je bledý jak papír. Čeká, až se zvedne.

„Půjdu taky,“ zamumlá Wei WuXian. Do pekla, s tebou Lan Zhane. To musí tak okatě dávat najevo, že spolu něco mají? Nepochybuje, že všichni vnímají jen je dva a taky přemýšlí o jejich vztahu, a jak zná lidi, tak ti hned mají ve věcech druhých jasno. „Dobrou noc. Lan Zhan chodí spát o deváté.“

„To pro tebe musí být pohroma,“ odpoví jízlivě Jiang Cheng.

„Ani ne, zvykl jsem si!“ řekne s úsměvem Wei WuXian, ale v duchu proklíná hlavně sebe. Je jasné na co všichni myslí. Je mu špatně, na druhou stranu, co si bude říkat, cítí se v Lan Zhanově společnosti lépe, než s kýmkoliv jiným. Prostě co si nadrobil, bude si muset vyjíst. Otočí se s kamennou tváří a jde za svým společníkem. Moc dobře ví, že nikdo nic nahlas si nedovolí říct a to jen díky tomu, že urazit HanGuanga-Juna je jako si koupit lístek do zásvětí duchů. Každý si moc dobře rozmyslí, zda má to udělat. Ovšem s ním je to něco jiného. Dřív by si vůči němu taky nic nedovolili a nyní… Je prostě žalostný. Zachmuřeně jde do místnosti s rukou na své flétně Chenqing. Nebýt jí, nebyl by nikým.

„Skutečně se nedá nic dělat?“ Lan Zhan se posadí ke stolu a nalije pohárek alkoholu. Už chce nalít druhý, když se k němu Wei WuXian otočí. Zezelená, zbledne a tak rychle jako nikdy v životě, popadne už naplněný pohárek a vypije ho. Oddechne si. Právě zabránil velkému neštěstí. „Je to kvůli tvému bratrovi?“

Wei WuXian přikývne a posadí se. Neví jak delikátně říct, že by si měl zvykat na alkohol někdy jindy. „Sice se toho hodně změnilo, ale některé věci ne. Bude lepší, když… ehm… nebudeme opilí, dobře?“

„Hm. Dobrá. Půjdeme spát.“

„Co jít spát později?“ navrhne. „Mohli bych–“ Než stihne říct povídat, už je na posteli. „Budu spát na zemi, jsem zvyklý.“ Jako by házel na zeď kamínky.

„Ne.“

Ach jo, jak už ho zná, nezmění svůj názor ani za sto let. Spíš by pohnul svým bratrem než s ním. „Tak aspoň si sundám boty.“ Posadí se, shodí dolů boty. Vzhlédne k Lan Zhanovi a jen zírá, jak si svléká oděv a přehazuje ho přes tyč, aby ráno nebyl pomačkaný. „Ehm…“

„Ano?“

„Nic.“ Radši nic, pomyslí si a lehne si. Připadá si jak mrtvola a je zvědavý, jak chce udělat z lůžka – dvojlůžko. Za krátko si pomyslí, že pro HanGuanga-Juna není nic nemožné, protože si lehne na bok k němu. Automaticky se otočí taky na bok. Už má na jazyku, proč tohle dělá, když ho vidí zavřít oči. Podle dechu hned usne. Nadzvedne se a chce z postele vyplížit, když najednou se svalí jak špalek zpět na své místo. „Lan Zhane, ty nespíš!“ obviní ho. Pozorně se podívá do tváře, jelikož je tak blízko že skoro ho líbá a s nulovým výsledkem se snaží odtáhnout co nejdál. Marné! Lan Zhan se skutečně hodně změnil. Povzdechne si a zavře oči, načež hned usne, když do místnosti s ohlušujícím rámusem něco vletí. Na podlaze to začne skákat a vřeštět.

Lusk! „Klid! Lan Zhan spí!“ Najednou se v místnosti rozhostí ticho, Bichen napůl vytažený se zasune dovnitř pochvy. Na podlaze se ztuhle chvěje pokreslený vak. Jen podle toho jak se nadýmá, je poznat, že není prázdný.

Lan Zhan otevře oči a zadívá se na podlahu. Neuvěřitelné, jak Wei WuXian rychle dokázal zkrotit naštvané duchy ve váčku. Zajímalo by ho, jak se sem dostali. Potom se zadívá na mladíka vedle sebe. Duše je stejně stará jako on, jen tělo patří mladému muži. Rychle ho znehybní a omráčí. Musí mu být nepohodlně, pomyslí a stáhne mu svrchní šat. Už ho viděl dřív nahého, ale v tomhle těle ne. Odblokuje mu meridiány, ještě se mrkne na váček s duchy a v klidu se položí vedle něj.

„Ááá!“ zívne si Wei WuXian a ztuhne, když si uvědomí, že je napůl svlečený. Zapátrá v paměti, ale ta je prázdná jak nepopsaný list. Natočí hlavu a ihned si uvědomí dvě věci. Lan Zhan se právě obléká a je prostě nádherný a na podlaze stojí pokreslený váček. Přestane myslet na pitomosti a sleze z postele.

„Lan Zhane, jak se to tu objevilo?“ Šťouchne nohou do váčku. Ten ukáže na okno. „Aha!“ Dřepne si k tomu a prohlíží. „Vida, váček na zlé duchy, jen se to Jiang Chengovi nějak nepovedlo. Nikdy na tyhle věci nebyl dobrý. Dobrá práce.“ Zasměje se.

„Hm?“ Jeho bratr? Opravdu je nesnáší. Ale na lídra tak velké sekty je to trochu dětinské. Spíš tipoval na Jin Linga.

„No, jak jsi je uklidnil. V mé přítomnosti by nám nic neudělali, jenom by dělali bor… nepořádek.“

Lan Zhan se přestane oblékat a podívá se na dřepícího mladíka. On vážně o ničem neví?

Rychlý hmat, zamumlání a váček je prázdný a duchové přestěhování do jeho vlastního váčku. Ještě zváží, jak je použije za tu jejich opovážlivost je rušit ve spánku.  „Potom uvidím, co s nimi.“

„Dobře. To byla tvá práce.“

„Ehm, cože?“ Přejede si prstem přes nos. Jak to že o tom neví? To je jedno, když to říká, tak to asi je pravda. Popravdě včera v noci byl opravdu v šoku.

„Jiang Cheng ještě spí.“

Wei WuXian se rozzáří, rychle se obleče, vezme do ruky boty a přejde ke dveřím. „Pss, mizíme.“

Lan Zhan ho nechápavě pozoruje. Vypadá, jak by se kradl někam, kde nemá co dělat, nebo zdrhal z něčí ložnice. No s tím druhým bude konec.

 Wei WuXian se krade z hostince jako zloděj a nevšímá si ničeho ani to, zda za ním Lan Zhan jde. Dole si obuje boty a vyrazí, jako by za ním hořelo. Na cestě z města se otočí a zkamení. Jeho společník nikde. Rozeběhne se zpátky, když se zastaví, jak skoro do něj vrazí.

„Uff málem jsem dostal zástavu srdce!“ Opře se o něj a mohutně dýchá.

„Proč?“

„Jak to proč? Nebyl jsi tu. Už jsem si myslel…“ Začne si připadat hloupě, protože vše co chtěl říct, je nesmysl. Kdo by asi tady dokázal Lan Zhana zajmout nebo zabít?

„Nebyl důvod se plížit. Máte ve zvyku vstávat pozdě.“

„Ehm… no… to jo,“ dostane ze sebe.

„Často takhle utíkáš z ložnic?“ Na hladkém nefritovém čele se objeví vráska.

„Z ložnic?“

„Mhm. Jdeme.“

„Počkej!“ chytí ho za rukáv. „Co jsi tím chtěl říct?“

„Nic,“ broukne. Udělá krok, když si všimne, že se ho stále drží. Podívá se po ruce. Natáhne se, sundá ji z oděvu a stiskne ji. „Pomačkáš mi oděv,“ prohodí a táhne ho za sebou.

Wei WuXian je v takovém šoku, že ani nekvákne a tak nechá se vést jak malé dítě. Vlastně je to velmi roztomilé, usoudí. Má příjemnou ruku, pomyslí si a sevře ji.

Lan Zhan ho vede a stále drží jeho ruku, jako by se bál, že mu uteče. Tak to je až do odpoledne, kdy toho má Wei WuXian dost a vytáhne flétnu. Zkusí něco zahrát, ale popravdě se mu to rychle znudí, tak toho nechá. Otáčí černou flétnou, rád, že ji nakonec získal. Byl by docela zvědavý, zda by mu ji Jiang Cheng dal nebýt té situace v chrámu. I tak by musel brzy vyrobit novou, jenže už by to nebyla ona. Nezdá se to, ale je prosycená černou magii, a něco na ní ulpělo i z amuletu. Je daleko silnější než ta, kterou by vyrobil nyní. Jenže tohle se nikdo nesmí dozvědět. Najednou ztuhne.

„Před námi.“

„Vím.“

„Jen obyčejné loutky, nijak silné,“ zamumlá. „Nechápu, že jsou ve vašem zásahu.“

„Vždy se nějaké objeví,“ podotkne a neodolá ho popíchnout. „Vždy se najde někdo, kdo bude kráčet ve tvých stopách.“

„Hej, nevyráběl jsem je jak na běžícím pásu.“ Pocítí kolem srdce smutek. „Jen je občas využívám,“ zamumlá. Co má taky jiného dělat? Jsou tady, přiloží flétnu ke rtům. Potom ji odloží a jen luskne. Loutky se zastaví. Dívá se na ně, když se ozve jasný zvuk z guqinu a do jedné jsou rozprášeny. Podívá se na prázdnou cestu a pak po ní vykročí. Mimoděk se podívá na nebe. Sám si zvolil tuhle temnou cestu a taky po ní bude dál kráčet.

„Jsem s tebou a budu,“ ozve se Lan Zhan.

„Já vím.“ Jenže on by tu neměl být. Potřese hlavou. Dneska se cítí nějak smutně, jen netuší, čím to je. Možná tím, že potkal svého synovce a bratra, kteří mi připomněli minulost. Měl by ji konečně odvrhnout, ale táhne se za ním jak smrad. „Promiň, špatná nálada.“

„Kvůli Jiang Chengovi?“

„Částečně. Promiň. Za dva dny budeme v Gusu.“

„Hm.“

Rozhostí se ticho, až ho přeruší Wei WuXian s poznámkou, že jeho bratr jako rodič je naprosto k ničemu. Vykládá mu to dobrou půlhodinu, když z ničeho nic promluví Lan Zhan.

„Taky nejsi příkladný rodič.“

„Cože? Počkej, nemám žádné dítě.“

„A-Yuan. Když vezmu v úvahu tvou výchovu, a co a jsi ho to učil jako malého, tak nevím, zda máš právo někoho kritizovat za jeho výchovu.“

Wei WuXian zrudne. „No… Ehm poděkoval jsem ti vůbec za jeho záchranu?“

„Hm.“

„Tak dobře, ty jsi prostě dokonalý. Stačí ti to? Jsem nenapravitelný hříšník.“

„Nezní to, jako by ses kál.“

„Ale jistěže ne!“ přitaká vesele. „Jsem přece Patriarcha Yiling a zlo na tomto světě. Mým úkolem je kazit svět a dělat chaos,“ řekne nadšeně.

Lan WangJi si povzdechne. Ten tak kazí svět! Být to na něm, tak svět je opilý a nevylezl by z postele. I když je pravda, že v sobě má zakořeněnou úctu a taky spravedlnost. Je prostě… Prostě si dělá, co chce.

„Podívej se, městečko. Ehm nepůjdeme dál?“

Lan Zhan po něm střelí pohled, pevně ho chytí za ruku a vleče do první taverny. Přede dveřmi to vzpouzející Wei WuXian vzdá. Skutečně nemá cenu se s ním hádat. Takže vlastně, proč by to vlastně měl dělat?

„Objednám,“ nabídne se a jde k pultu. Objedná jídlo a vodu. Důrazně řekne muži za pultem, že alkohol zde nevedou, že došlo. „Rozumíte?“

„Ano,“ kýve hlavou, přitom nechápe ničemu. Taverna bez alkoholu to je jako kultivátor bez meče.

Lan WangJi se podívá na stůl a hned si všimne, že na stole chybí víno. Zadívá se do Wei WuXianova obličeje. Vypadá tak nevinně… Až moc nevinně, takže nemá čisté svědomí.

„Ach tak, alkohol nebyl,“ podá mu zdrcující informaci o neúplném stole.

„Dobře.“ Podívá se na stůl a na většinu lahodných jídel. „Příště objednám já.“

Uch, přišel na to? Asi ne. Pustí se do těch dle něj mdlých jídel. Když HanGuang-Jun dokáže sníst ostrá, proč on by nemohl sníst to nemastné, neslané jídlo. Jedí a poslouchají ostatní hosty. Nic zajímavého, pomyslí si oba mimoděk.

„Dneska máme dva pokoje, Lan Zhane!“ oznámí mu radostně Wei WuXian. Ten se na něj mlčky podívá. Ta jeho radost… „Tak jsem si řekl…“ Zkamení, když jeho společník přejde k jednomu stolu a vezme nádobu s alkoholem. „Dovolíte?“ Na stůl hodí stříbrný valoun. Celá místnost doslova zkamení. Jenže všem je jasné, že by se raději šli utopit, než proti někomu ze sekty Lan zakročit.

„Hej!“ Polkne, když se na něj Lan Zhan podívá. Všichni se za ním dívají.

Wei WuXian se chce štípnout, zda se mu to nezdálo. Pospíší si nahoru. Musí mu prostě říct, že to s tím vínem přehání. Otevře dveře do místnosti a vpadne do nich jak velká voda. „Neměl bys–“

„To je pro tebe!“ Ukáže na druhé místo a plný kalíšek.

Jenže je mu to jedno, že to udělal pro něj, co ho fascinuje, je druhý plný kalíšek před Lan Zhanem. Hbitě k němu přiběhne, aby ho vypil, když je odražen a jen ohromeně se dívá, jak jeho obsah je polknutý.

„Osm!“ pomyslí si a zakroutí hlavou nad tím, jak hlava jeho přítele klesne na stůl. Posadí se. Raději se na příští hodinu napije. Začichá. Ta vůně alkoholu a Lan Zhana je skutečně opojná. Mohl by ji mít každý večer místo vína. No vida, už je vzhůru. Počkat! Mají dva pokoje, mohl by, ale než se stihne zvednout a utéct, přede dveřmi stojí Lan Zhan s napůl vytaženým Bichenem.

„Jak to, že jsi tak rychlý?“ vyčte mu to. Teď určitě…

„Hrát si.“

Než se naděje, je svázaný. „Mám toho dost! Když si chceš hrát, nemusíš mě svazovat! Stačí to říct.“ Dívá se na tu stužku a hlavou se mu točí vysvětlení žáků z klanu o tom, že se ji může dotýkat jen majitel a jak pochopil z jejich rozpačitých reakcí, jen velmi intimní přítel. Tedy neřekli to, ale červenali se u toho tak, že by to došlo i Wen Ningovi. Uvědomuje si, co dělá? Podívá se mu pozorně do tváře. Vypadá normálně, ale u něho není to jako u jiných opilců. Vlastně on se opije delikátně. Povzdechne si. „Tak dobře a podmínky…“

„Hrát, potom rozvázat.“

„Jistě.“ Jednou by ho mohl rozvázat. „Takže když tě chytím, tak tě políbím!“ Udělá k němu pár kroků. „A bude se hrát dle pravidel,“ řekne rázně, když zjistí, že už ho chytil, aniž udělal deset kroků. „Není to žádná zábava! Nejdřív se honíme, potom dostaneš odměnu! A netrucuj!“ Skutečně, jak malý, když vidí jeho zamračený pohled.

„Dobrá.“ Udělá pár kroků, za ním Wei WuXian, který je vděčný, že jenom si hraje, protože fakt netuší, jak by to dopadlo, kdyby měl dost času na hodně polibků. Nejspíš by udělal nějakou blbost a skončil s Bichenem v prsou nebo bez hlavy… Brr. Takhle v devět hezky půjde spát, jeho znehybní…

„Mám tě!“

„Chytil jsi mě,“ potvrdí mu. „Můj.“

„Dobrá jsem tvůj.“

Lan Zhan se rozzáří, když mu to potvrdí. „Výhra.“

„Tak dobře.“ Přemýšlí, co by mohl udělat, když mu pohled padne na jeho krk. Přimhouří oči, povytáhne se na špičky, aby dosáhl přesně tam, kam chce a přitiskne rty ke krku. Málem, že ho to neporazí a tak se otočí, shrne mu jemné vlasy na stranu a přitiskne mu opět rty ke krku, zatímco ruce přehodí tak, že jsou položeny na prsou druhého muže.

Lan Zhan stojí. Minule ho líbal na nohu, takže nyní ne? Myslel si, že bude pokračovat, ale možná nezná celá pravidla, tak koho by se měl optat? Určitě to nejsou obvyklá pravidla na honěnou. Potom už není schopen vnímat nic jen horké rty na svém krku. Mimoděk sklopí hlavu a zahledí se na ruce svázané stužkou. Zajímalo by ho, zda jeho žáci mu vysvětlili funkci stužky. Už když mu ji stáhl na závodech v lukostřelbě, tak tušil, že je to prostě osud, i když se tomu skutečně bránil. Nyní ani neví proč tak zarputile. „Krásné,“ zaslechne. Má pravdu, jen prostě neví, co udělat s těmi pocity, které ho zaplavují jak vlny.

Wei WuXian se přisaje ze strany ke krku. Je to tak rozkošné, tak nádherné a jemu se to líbí. Uvědomí si ruce a nepatrně vklouzne pod svrchní šat. Skoro nadskočí, jak dostane plnou pecku a uvědomí si, co právě dělal, ale vypadá to, že Lan Zhanovi je to jedno a tak zatímco ho líbá, tak pohladí ho po hrudi. Co kdyby vklouzl ještě pod jednu vrstvu? Rozechvěje s představou, jak se dotýká jeho nahého těla. Jistě už je viděl, i dotkl se ho, ale to bylo, když byl skoro mimo, a nyní je to za trochu jiným účelem, než ho vyléčit. Olízne malou načervenalou skvrnku, která se podivně vyjímá na alabastrově sněhovém Lan Zhanově krku.

„Devět.“

„To ne!“ Má toho dost, ale dobře ví, že prostě s ním nehne. Sundá ruce a neopomene se ho pořádně dotknout. „Půjdu do svého pokoje.“ Pyšně si prohlíží své dílo. Vypadá docela rozhozen a popravdě on taky. Má pocit, že celou noc z toho nebude spát. „A rozvaž mě!“ nastaví mu ruce. „Počkej, co to děláš?“

„Můj!“ Najednou má tam víc uzlů, než kdykoliv předtím a než stihne říct A, už je na poměrně široké posteli. „Aspoň boty!“ Nadzdvihne nohu s botou. Obdivně spočine na postavě jen v spodním tenkém oděvu. Kdyby to viděla děvčata ze sekt, slintala by nad tím pohledem, ale takto je to jenom pro něj a on si tu nádheru polozakrytého těla plně užívá.

Lan Zhan k němu přijde, sundá mu boty, potom sáhne na pásek.

„To ne!“

„Hmehm…“

„Jako vždy,“ zamumlá a nechá se svléknout. Je rád, že mu sundal pásku, jenže vzápětí ho opět svázal. Kdyby měl teleportační talisman, možná by mu unikl, takto nemá šanci. Buď by ho dohnal Lan Zhan nebo jeho Bichen, takže dá přednost tomu s ním spát. Aspoň že postel je docela široká. Lehne si s přáním, aby ho neznehybňoval, aby se mohl uprostřed noci vyplížit do své postele. Sláva, řekne si, když v tom momentu ho pevně obejme paže a uvězní ho ve svém náručí. U démonů, to bude příšerná noc.

„Můj.“

Wei WuXian už otevře pusu k protestu, když zjistí, že mu z krku nic nevychází. To snad ne! On na něj použil Kouzlo mlčení! Ten zmetek! A on si s ním hraje! Zavrtí se, ale popravdě přináší to jen nulový výsledek, když pomine dolní část svého těla, která je až moc živá. Prostě jako by zablokoval všechny jeho meridiány kromě jedné! Uvolní se, natočí hlavu, načež hned mu dojde, jak blízko jsou jeho svůdné rty. Svůdné… Uchechtne se. Pro něj jsou. Přemýšlí, zda je má políbit nebo ne a hlavně jakým způsobem. No, nemůže to být nic násilného. Jen jemně se jich dotknout a jasně olíznout. Proč to má rád, nechápe, ale každý má nějakou úchylku. Až budou v Oblačných zákoutích, bude se to muset vyřešit. Nejspíš odejde. Žít po jeho boku, pozorovat ho a nic nedělat, pochybuje, že by měl čas si pořád hrát a pak jemu by to nestačilo, tak to je cesta k šílenství. Najednou si zívne a uvelebí se v jeho náručí ještě víc. Usne, aniž si vzpomene, že ho chtěl políbit, když už má tu možnost.

Lan Zhan se vzbudí o páté a hned si uvědomí svou polohu. Zvláštní, pomyslí si. Vždyť včera alkohol pomocí zlatého jádra usunul, tak proč je v té divné poloze a sáhne si na krk. Hm bylo to úžasné, co s ním dělal. Zadívá se do jeho tváře. Slabě si povzdechne. Nerozumí proč Wei WuXian je tak natvrdlý, ale času má dost a jednou si prostě uvědomí, že oni dva prostě k sobě patří. Mohl by ho políbit. Určitě na rozdíl od něj se už líbal. Probudit ho polibkem? Radši ne a tak ho dál drží v náručí a čeká, až vstane. Absolutně se mu nechce měnit polohu, i když není úplně pohodlná. Měl by to ve svém jingashi nějak upravit. Zatím bude spát na druhém lůžku, ovšem rozhodně se nechce vzdát každodenní hry na honěnou a možná by si mohli zahrát i na něco jiného. Problém je, že netuší na co, ale Wei WuXian si na rozdíl od něj jistě hrál, tak bude vědět. Jen nesmí poznat, že na něj alkohol nemá vliv, jenže když to nepoznal doteď… Uch tiše vyhekne, protože postava vedle něj se pohne a přitiskne se k němu opravdu velmi těsně, takže se skoro dotýkají obličeji. Co když ho políbím? Jen jemně, aby se nevzbudil. Dokonce přehodí přes něj nohu! „Příjemné,“ zaslechne ho mumlat. Tak nic, snad příště, pomyslí si a rychle zavře oči.

V ten moment je otevře Wei WuXian. Vytřeští oči, když vidí, jak blízko něj je. Tentokrát bude mrtvolou skutečně. Rychle se začne vrtět s oroseným čelem.

„Nevrť se.“

Wei WuXian přestane. „Ehm, no víš, moc jsi toho vypil.“

„Hm. Je už šest.“

„Šest?!“ Jak je to možné? Lan Zhan porušil jednu ze stěžejních zásad svého klanu.

„Držel jsi mě tak silně, že jsem tě nechtěl budit.“

„Já?! To je tvá vina!“ Vypálí, aby si zachránil krk. „To ty jsi mě donutil tady spát! Chtěl jsem jít do svého pokoje. Vážně, neměl bys tolik pít.“

Je skvělý, jak rychle dokázal to hodit na něho. „Dobře a teď mě pusť.“

Wei WuXian přehlédne scénu jedním pohledem a div nezavyje, protože v tak obscénní pozici snad ještě nebyl, k tomu na sobě toho mají strašně málo, takže cítí skutečně všechno. Stáhne svázané ruce a vztekle ji začne zuby rozvazovat.

„Dej to sem, ještě ji roztrhneš.“ Posadí se a pustí se do rozvazování jednoho uzlu za druhým. Narovná stužku a uváže si ji kolem čela. „Je v pořádku?“ Přesně ví, že není.

„Tady!“ Natáhne ruku, zaváhá, potom to vzdá a upraví ji. „Perfektní.“

„Děkuji.“ Postaví se, obleče. „Wei Yingu, nebudeš se oblékat?“

„Hned,“ zabručí naprosto vyvedený z míry. Rychle na sebe nachází svrchní oděv a zaváže si pás. Zrudne, když si vybaví, jak o něj v noci přišel. Potom se zadívá na klidného Lan Zhana a zalapá po dechu, když si všimne červené skvrnky na krku. Vyjímá se tam jako černý prapor. Už chce ho na to upozornit, když si uvědomí, že nemůže. Horko těžko by vysvětloval, jak se tam dostal a na ghúlí kousnutí to nesvede. Každý hned pozná, co to je, i když možná ne. Sejdou dolů a vyrazí vzhůru k místu, kde sídlí sekta Lan z Gusu.

Cesta příjemně ubíhá a Wei WuXian nešťastně zírá na jeho krk a zoufale přemýšlí, jak to zlikvidovat dřív než dojdou do Oblačných zákoutí. Jakýkoliv zásah černé magie nepřipadá v úvahu, to by hned poznal. Ale i když obvykle vždy něco vymyslí, tentokrát na nic nemůže přijít. Najednou stojí u vchodu se stráží.

„Je vše v pořádku? Nic se nestalo? Bratr se už vrátil?“

„Ano, HanGuang-June. Vše je v pořádku.“

„Výborně. Půjdeme?“

Wei WuXianovi se najednou tam nechce. Už dřív se na něj divně koukali, nyní budou dvojnásob. Jenže koho by napadlo, že když začne s obtěžování Lan Zhana, tak ten ho nevykopne, ale nechá ho u sebe. Nejhorší je, že stihl všechny nějak přesvědčit, že spolu něco mají, takže ho radostně nepřivítají, spíš budou vyčítat, že ho poskvrnil. Vleče se za HanGuang-Junem a proklíná se, že byl osel. Brzy potkají skupinu učedníků, z nichž jeden se oddělí od ostatních. Ostatní pozdraví, ukloní se a pokračují v cestě.

„Dobrý den, HanGuang-June, starší Wei WuXiane.“

„Dobrý den. Bratr je u sebe?“

„Ano.“

„Prosím, doveď pana Wei WuXiana do mého–“

„Cestu znám,“ ujede mu.

„Rád vás doprovodím, pane Wei.“

„Wei Yingu?“

Zní to výhrůžně. „Tak dobře, půjdeme. Mohu se optat na Jablíčko? Jak se má?“

„Ten? Je s králíky HanGuanga-Juna. Vyvádí, ale každé ráno a večer mu dáme jablko a on se uklidní, takže žádné větší potíže nejsou.“

„Dobře. Mohu ho vidět?“

„No…“

„Já vím, co ti řekl HanGuang-Jun, ale skutečně bych ho rád viděl a potom půjdeme do jeho obydlí, dobře?“

„No… Snad se nic nestane. Tudy, starší Wei.“ Uctivě mu ukáže cestu.

„Jak se jmenuješ?“

„Lan Ling. Bratr Lan YingYi nám vše vysvětlil.“

„Aha.“ Jen nesmrtelní vědí, co jim navykládal! Dovede si představit, co to bylo. Uslyší hýknutí. Radostně pohladí osla mezi ušima. Potom se rozhlédne. Kam oko dohlédne, všude jsou bílí králicí. Vezme jednoho do ruky a hladí jeho hebounkou kožešinu. Kdo by to řekl do chladného Lan Zhana, že si oblíbí králíky a dokonce vychová si celé stádo. Položí ho na zem a vyrazí k Lan Zhanovu domovu.

„Mám zde počkat?“

„Ne, můžeš jít.“ Vejde dovnitř. Neví proč, ale cítí se tu jako doma. Zasteskne se mu po Lotosové zátoce, kde věčně zněl smích a halas. Tady je ticho. Posadí se do lotosové pozice a zkoumá, jak to s ním vypadá. Ujde, i když bylo líp, naštěstí jeho schopnosti se nevážou na tělo, ale na jeho duši a stále má po ruce svou flétnu Chenqing. Když otevře oči, je už tma a uvědomí si, že má hlad. Vstane a vyjde ven. Přejde k pavilonu a posadí se na stoličku. Najednou se otočí a rozeběhne se k postavě ve sněhobílém šatě.

„Lan Zhane, to je dobře, že jsi tady. Už jsem se nudil,“ řekne rozzářeně a jeho úsměv se rozšíří.

„Wei Yingu.“ Koupu se v jeho zářivém úsměvu. I když má jiné tělo, je to stále on.

„Neseš jídlo? Už jsem si říkal, že vyrazím na lov králíků. Ukaž.“

„Doma.“ Vejde s košíkem dovnitř. Začne prostírat.

„Co bratr?“

„Vše je v pořádku. Probírali jsme záležitosti kolem klanu, proto jsem se zdržel.“ A taky dohledem nad kuchařem, aby udělal ostrá jídla. Remcal, kdo by něco tak příšerného tady jedl, ale asi se k němu ještě nedoneslo, kdo je navštívil, tedy na rozdíl od ostatních učedníků. Vsadí se, že co odešel, tak ho poučili. Popravdě to tu úplně vřelo a jeho strýček párkrát použil svoji hůlku, aby je ukáznil. Poté navštívil Zakázanou komnatu v knihovně. To mu zabralo taky dost času, ale rozhodně to stálo za to. Člověk by neřekl, co všechno knihovna skrývá.

„Chutná?“

Wei WuXian se rozzáří. „Děkuju. Je to vynikající. Lan Zhane, nemusíš jíst ostrá jídla, moc dobře vím, že je nemáš rád.“

„Zvykl jsem si.“

„Proč?“

„Moje věc. Jez.“

Wei WuXian sklapne k sobě hůlky. „Chybí tu jedna věc.“

„Tohle?“ Sáhne do košíku a položí na stůl dva džbánky s vínem. Jsou bílé, kulaté, u hrdla ovázané bílými šňůrky a na nich napsáno Císařův úsměv.. I přes zátku se okamžitě vůně vína rozlije a smísí se s vůní santalových tyčinek.

„Á… to je… Když jsem zemřel, litoval jsem jedné věci.“

„Že ses nenapil tohoto vína.“

„Jak to víš?“ podiví se. „Ale je to pravda. Ze všech věci, které jsem nestihl udělat,“ jako zamilovat se, „jsem toho litoval nejvíc.“ No teď by to bylo něco jiného.

„Nestýskalo se ti po něčem jiném?“

Wei WuXian sebou trhne. „Stýskalo, ale to je něco jiného.“

„Po kom nejvíc?“

„Po sestře.“ I po tobě. „Po zátoce, po hodně věcech.“

Takže po něm ne, jenže řekl by mu to? Asi ne. Odzátkuje nádobu a nalije do dvou šálků.

„Nechceš snad pít?“ optá se krapet vyděšeně.

„Proč by ne? Jsem doma, a jak jsem řekl, chci si na to zvyknout. Přece jenom při různých příležitostech bych to měl udělat. Už jsem to i zkonzultoval s bratrem, souhlasil.“ Rychle se napije, protože vidí, jak chce mu v tom zabránit. Ostré „Zatraceně!“ ho pobaví.

„Tak pojď, uložím tě.“ Nadzvedne ho a vede ho k posteli. Uloží ho do oficiální polohy, když je stáhnutý na jeho tělo. Spí. Snaží se zvednout, jenže je doslova k tělu přišpendlený. To by ho zajímalo, jak dlouho tak bude a potom si uvědomí jedno. Za chvilku bude devět.

„Hrát.“

„Tady?“

Asi ho budu muset opět svázat, pomyslí si Lan Zhan.

„Dobře.“ Ještě že obydlí Lan WangJia stojí tak nějak mimo ostatních. „Budeme si hrát. Na honěnou?“

„Ano.“

Wei WuXian vstane. „Znáš nějaké jiné hry?“ optá se. Mimoděk ho pobaví, jak se mu nakrabatí čelo úsilím. Zřejmě vzpomíná, zda nějakou zná.

„Ne.“ Potom se usměje, čímž Wei WuXiana úplně vykolejí, protože snad nikdy na jeho tváři úsměv neviděl. Ne takový zářivý. Má překrásný úsměv. „Ale ty znáš?“

Zní to tak prosebně? Nadějně? „Možná.“

„Zítra jiná hra.“ Jemně šťouchne do něj prstem, takže to ustojí. „Můj.“

„Dobrá tvůj. Co na schovávanou?“ navrhne.

„Dobře. Teď chytat,“ poručí a udělá pár kroků. Vyčkává, co udělá jeho společník. Už pochopil, že pod vlivem alkoholu se chová trochu dětinsky a diktátorsky, což mu párkrát Wei WuXian vyčetl, ale když on nechápe, že prostě je jeho. Je zvědavý, kam ho políbí tentokrát. Pamatuje si jen nohu, krk, takže předtím co asi bylo? A co bude teď?

Wei WuXian se mimoděk rozzáří. Takže dneska to bude… Přejede jeho postavu… Jistě! To bude perfektní. Začne ho chytat, když se rozezní gong. V duchu pošle všechna pravidla i gongy do horoucích pekel. Najednou má plnou náruč.

„Chytil jsi mě.“

„No ano.“

„Spát.“ Jen vyhekne, jak ho vezme do náruče a položí na postel. Zdá se, že chce pokračovat ve spaní s ním. Zavyje. Copak netuší, co to s ním dělá? Zřejmě ne, přizná si, vždyť ani nezná hry. „Odměna.“ Vytřeští oči. On nechce spát? Zapřemýšlí. Počkat! Pravidla… pravidla… Spát, to je postel. Tak je v posteli… Je tu nějaké další pravidlo ohledně toho? Asi ne. Lan Zhan je mazaný. Jde spát, je v posteli, takže odpočívá… Dovede si to opravdu překroutit dle svých potřeb, i když je možné, že je to kvůli tomu, že je prostě opilý.

„Jsi mazaný.“

„Odměna.“

„Ehm dobře.“

Na dokonalé tváři se objeví spokojený úsměv. Rozpojí ruce, které držely Wei WuXiana na jeho těle, aby mu daly prostor. „Když se tak na tebe dívám, nejsi nějak moc oblečený?“

„Svlékni.“

„Ehm cože?“

„Spát.“

„Aha. Nemůžeš se zvednout, protože bys neležel…“ Kde je tu nějaká logika?! Souhlasné kývání hlavy ho pobaví a tak mu sundá boty, potom pás, nakonec svrchní šat. Tedy leží tu jak lákavá dobrůtka, pomyslí nadšeně. I on už dávno skopl holínky na podlahu, ale sundat si svrchní oděv se neodváží. Má pocit, že je to takové brnění chránící ho před pitomostmi. Jenže najednou zjistí, že Lan Zhanovy ruce nejsou na místě a svlékají ho. Tohle už fakt je moc a tak položí mu ruce na jeho. „Ne.“

„Ano. Můj!“

„Ne! Ten pás je můj!“

„Můj!“

Zní to skoro vztekle. „Je můj. Tvůj je bílý. Můj je černý!“

„Můj.“

To snad ne, oni se tu hádají o jeho pás. Jenže jak ho zná, nepovolí. Snadno by ho mohl vzít násilím. Uvolní ruce a jen zírá, jak jeho pás plachtí přes půl pokoje a přistane na stole s guqinem. Než by řekl A, tak už nemá svrchní oděv. Lan Zhan je opravu efektivní ve všem, co dělá, pomyslí si.

„Odměna.“

Neví, zda se má smát nebo plakat, ale jak se říká, opilým lidem se nemá odmlouvat, takže se schýlí a políbí ho na kousek odhalené hrudě. Skvělé! Políbí ho podruhé a olízne pokožku kousek od bradavky.

 Lan Zhan zavře oči a jenom vnímá horké rty na své hrudi. Vybaví si bratrův pohled na sebe, když seděl naproti němu a probírali spolu záležitosti týkající se sekty. Díval se a díval, až měl pocit, že rudne. Potom zjistil proč a docela byl by zvědavý, zda mu došlo, co to vlastně na krku má.

Ještě kousek, olízne a jemně sevře bradavku mezi rty, pak ji pustí a raději se přesune na bezpečné místo, když ztuhne a zblízka pozoruje kousek jizvy a hladkou sněhobílou pokožku. V hlavě mu to šumí od myšlenek, pak se zadívá do tváře nad ním.

„Ty nejsi opilý.“ Málem, že nevyletí ke stropu, když ho ruka přiková k pevnému tělu. Jasně si vzpomíná na rytmus srdce, když se opil poprvé nebo podruhé? Není si jistý. Byl jiný.

„Proč myslíš?“

„Tvé srdce…“ Počkat ještě nejsem mrtvý! To je skvělé znamení. Možná přece jenom to přežije, ale proč předstíral, že je opilý? Odtáhne se, aby na něj lépe viděl.

Lan Zhan vezme iniciativu na sebe. Když už to zjistil… A políbí ho.

Konečně ho mohu líbat!

Konečně ho mohu líbat!

Neví proč, ale v nitru není tím moc překvapený. Nějak se mu to zdálo divné už předtím, jen prostě nepředpokládal, že Lan Zhan dovede tak dobře předstírat. Oplatí mu polibek, protože proč by ho jinak líbal?

Klidná poznámka „Moc oděvů.“ ho totálně rozhodí. Než stačí něco říct, zjistí, že na sobě má jen kalhoty. Zajímalo by ho, co jeho protějšek chce? Experimentovat? To by nebyl moc rád. Vůbec mu nepřišlo na mysl, že by ho miloval a tak ho sevře a potom ho svleče, kousek po kousku, až zůstane nahý jenom se stužkou kolem čela. Sundá i sobě kalhoty a položí se na něj. Tohle je tak příjemné! O tomhle by se mu ani nesnilo.

Lan Zhan udělá jeden pohyb a přetočí ho pod sebe a uvězní ho pod svým tělem. Začne ho líbat a ve Wei Ying mysli vyvstane myšlenka, odkud tohle má? Že by přece jen byl zkušenější než si myslel? Divné. Ne, přece jenom je začátečník a tak ho obejme a pohladí ho po zádech. Cítí jizvy na jeho těle a je mu z toho smutno.

„Je ti něco?“

„Nic, kdepak se to HanGuang-Jun naučil?“ řekne škádlivě.

„Knihovna,“ zabručí nezřetelně a opět ho políbí. Je mu nádherně a tak se rozhodne vyzkoušet hned všechno, co našel v Zakázané komnatě knihovny. Nikdy by neřekl, že tam mají i takové materiály, ale tipoval by, že to jsou zabavené knihy, co sem propašovali učedníci. A jedno z pravidel zní - Neničit knihy. Opravdu jich tam bylo dost a hned vyeliminoval ty s ženskými postavami – ty převažovaly. Nevěděl, že tyhle znalosti použije už dnes. Sklouzne níž a potěší ho jemné zavrnění z hrdla. Takže dělá dobře. Zvedne se mu sebedůvěra. Přece jen si to nemohl natrénovat. Ani si nevšimne, že do jeho vlasů zajela ruka, která ho hladí.

„Ano. To je ono.“

Podle instrukci z knihy sklouzne níž. Překvapí ho vztyčený úd. Nijak to nemůže porovnat, ale líbí se mu a dle obrázkových knížek ho vezme ho úst.

Wei WuXian málem vyletí z postele. Tohle… tohle… Jenže než stačí cokoliv udělat, je zpět vtisknut na postel.

„Lež!“

„Nemusíš…“ dostane ze sebe. Na druhou stranu si přeje, aby neskončil.

„Dělá se to tak, ne?“ Že by knihy v tomhle směru lhaly?

„Ne! Ano! Tak dobře, pokračuj!“ Ponoří se do spárů touhy, kterou v něm vyvolal, a když vyvrcholí, není schopen vůbec myslet.

„Teď já!“ Vysmekne se zpod něj a jemným pohybem ho shodí dolů. Je v šoku a moc se nediví. Jak si domyslel, našel nějaké erotické knížky a jednoduše to nastudoval. Ovšem jsou to jen obrázky, takže na pocity a na jeho orgasmus nebyl připravený. „Klid a jen vnímej,“ zašeptá mu do rtů, které ho fascinují od první chvíle, co je políbil. Chvilku ho líbá.

Lan Zhan se zavřenýma očima se snaží pochytit techniku polibku, ale prostě to nezvládá a tak když měkké rty sklouznou na jeho hruď, zabručí. „Víc tréninku.“

Wei WuXian se nad tím málem že nerozesměje. Ovládne se a místo toho se věnuje bradavkám a druhou rukou hladí zvedající se úd. Pomalu klouže dolů a jazykem zanechává vlhkou stezku od jazyka. Když sklouzne úplně dolů, tvář se mu rozjasní a vezme ho mezi rty. Pomalu si ho zasouvá hloub a hloub. Ne že by něco podobného dělal, ale na rozdíl od Lan Zhana zná techniku a představuje si to už delší dobu.

Lan Zhan neví co dělat. Mohl by se ovládnout, tak aby nepotřísnil Wei WuXiana, ale nakonec nechá tomu volný průběh.  Nadzvedne hlavu a dívá se, jak se olizuje jak mlsná kočka. Potom ho políbí do klína. Lehne si vedle něj a podepře si bradu. Pozoruje ho, když si vybaví jednu věc. Je zvláštní, že to Lan Zhan ignoruje.

„Jen donesu vodu,“ uklidňuje ho. „Nevstávej, nebo bys porušil další pravidlo.“ Zasměje se a sleze z postele, aby přinesl mísu s vodou. Musí říct, že upřený pohled mu dělá dobře, jako by ho zaplavovaly hřejivé vlny, v kterých se může koupat. Donese mísu s vodou a otře ho, potom o dost rychleji sebe. Lehne si vedle Lan Zhana. Naprosto ignoruje, že na sobě nic nemá. Povzdechne si nad ním. Je prostě nádherný, jako by vyzařoval světlo. Opět si podepře hlavu, aby se mohl lépe na něj dívat.

„Stále mě překvapuješ a kdo by řekl, že máte i takové knihy ve své knihovně.“ Nakloní se k jeho uchu. Má takové tušení, že tohle musí říct. „Moc se mi to líbilo.“ Zasměje se, když vidí slabý narůžovělý nádech na jindy bledých tvářích. „Miluju tě.“ Klidně to oznámí a políbí ho do koutku rtů, potom do druhého. „Víš, měl bys mít větší postel a udělat větší koupelnu.“ Taková koupel ve dvou je prostě inspiraci a potěšením. „Velkou, pro dva.“ Zvedne dva prsty.

Lan Zhan skoro vytřeští oči, když mu dojde proč velká. To jako… „Dobře.“

„Jsi skvělý lhář.“

„Ty jsi mi lhal jako první. Spát.“ Mávne rukou a zhasne světla.

„Jsi tyran! Sadista! Dikt…“ Když je přitáhnutý do náruče, zazmítá se, potom se uvelebí, přestože je vzteklý, že ho umlčel. No počkej, já ti dám, slibuje pomstu. Ale je pravda, že kvůli němu přetáhl večerku. Uchichtne se. Lan Zhan dneska porušil tolik pravidel co asi za celý svůj život. Otře se o něj. No počkej, nemohu mluvit, ale jestli nebudeš reagovat… To není fér, zaskučí, když ztuhne. Zadívá se do otevřených jasných očí. On nespí!

„Zítra bude na vše čas.“

Pomoc! Zvolá v duchu, aby ho jasně slyšel. Stvořil jsem sexuchtivého démona! Směje se od ucha k uchu. Je mu přímo skvělé.

„Nikdo tě nezachrání. Spi!“

A kdo by chtěl někoho zachraňovat?! Sám sebe? Pak by se stal skutečně šílencem.

The untamed - Narozeniny - 2.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Kawaiiiiiiii

(Widlicka, 21. 4. 2020 10:10)

Chvilku tu jeden není a tu se vynoří taková nádhera ;-P
Moc děkuji že opět píšeš a ještě takové nádherné kousky <3

:-)

(Marta, 13. 4. 2020 21:49)

Ani si neumíš představit mou radost, když jsem se sem po delší době podívala a našla tak krásný příběh. Musela jsem si tedy nastudovat seriál, neznala jsem ho a ty jména jsou na mne moc složitá. Díky moc, že si mohu od tebe zase něco přečíst. :-)

Sláva

(Mirek, 2. 4. 2020 21:52)

Jsem rád, že jsi se vrátila se svými povídkami. Hezký příběh, jenom z těch jmen mám trochu zmatek...

Ahoj.

(Ayyda, 31. 3. 2020 14:48)

Som rada, že som si mohla prečítať opäť poviedku od teba. Potešila a je skvelá. Moc ďakujem.

super

(Dag, 29. 3. 2020 21:20)

Ahoj,
jsem moc ráda, že to tady jednou za čas kontroluji. Tohle je opravdu moc pěkné. Těší mě, že jsi psaní nevzdala, protože Tvoje povídky mám moc ráda. Děkuji :)