Narozeniny - 2.
Oblačné zákoutí
Wei WuXian, /zdvořilostní, / Wei Ying /rodné/, Patriarcha z Yiling/titul/ - stejná osoba
HanGuang-Jun/zdvořilostní/, Lan Zhan/rodné/, Lan WangJi /normální/ - stejná osoba
ZeWu-Jun/zdvořilostní/ Lan Huan/rodné/, Lan XiChen/normální/ - stejná osoba
Na cvičišti se rozléhá svůdná melodie. Uprostřed arény sedí černě oděný mladík s flétnou u úst a ničeho si nevšímá. Kolem něj je skoro neviditelná bariéra, na kterou útočí bílé odění mladicí a snaží se zrušit bariéru, ale ať dělají, co dělají, tak ochrana se ani nezachvěje. Někteří už unavení se stáhnou a mocně dýchají.
Zpod nedalekého přístřešku je pozoruje vzpřímená postava. Klidně se dívá, jak jeho učedníci se snaží zrušit bariéru, kterou Wei Ying vytvořil. Musí říct, že je to opravdu impozantní a to ani nevlastní amulet Styžského tygra. Někdy se ptá, zda skutečně ho potřeboval.
Už je to týden, co sem dorazili. Musí přiznat, že když ho sem vzal, netušil, jak se vše vyvrbí a noci rozhodně už tolik netráví jenom spánkem. Jemně si povzdechne nad dalším zbytečným útokem. No vida, někoho napadlo vzít guqin; sedmistrunnou citeru. Vrátí se v myšlenkách k Wei Yingovi. Trochu se bojí, že by se tu začal nudit a odejde, což si nepřeje, proto taky vymyslel a dovolil tohle cvičení. Otázkou je, jak dlouho ho to bude bavit. Někdy, skrytý jejich očím, naslouchá jeho vyprávění žákům o ghúlech, jak je likvidovat, o zlých duchách a podobně. Neměl by to dovolit, ale občas sám zůstane stát a poslouchá.
„Bratře.“
„Nevedou si tak špatně. Už jsi s panem Weiem mluvil o tom, že by neměl používat černou magii?“
„Ne a nebudu. Budu ho hlídat.“ Další nepochopení, jenže on věří, že Wei Ying má svou moc pod kontrolou. Vzdal se toho nejcennějšího, co měl, kvůli svému bratrovi, jak mu může to zakázat a svým způsobem ho jeho triky fascinují. Samozřejmě, že by byl rád, kdyby začal trénovat meč, a občas se k tomu dá přemluvit, ale oba po několika pokusech zjistili, že je to opravdu, jak by v rukou držel lopatu.
„Pozítří máš narozeniny.“
„Takové věci…“ Zarazí se a zvedne před obličej rukáv, protože bariéra vybuchne na všechny strany a zvedne mohutný poryv písku a prachu, až zacloní celé cvičiště.
„Narozeniny? Slyším dobře? Konečně nějaká zábava.“
Lan Zhan pohlédne vedle sebe a stáhne rukáv bělostného šatu zpřed obličeje. „Nevýznamná událost.“ Na rozdíl od učedníků na jeho šatě není nic vidět, jako by se ho vyvolaný živel bál. „Nic se neslaví.“
„Cože?“ Obejme ho kolem ramen, naprosto ignorujíc Lan XiChena, který se dívá na ruku, která svírá jeho mladšího bratra. Takové objetí je ve zdech Oblačného zátiší naprosto nestydaté a zakázané. Jenže mluvit o tom s panem Weiem je jako házet kamení na skálu. Jedním uchem dovnitř, druhým ven. Když se to tak vezme, právě porušil nejméně pět pravidel. „To nemyslí vážně, že ne?“ dožaduje se odpovědi u vůdce klanu.
Žádný z nich si nevšímá učedníků, kteří se sbírají ze země, snaží se setřít z obličeje prach a přitom kašlou. Mávají kolem sebe širokými rukávy, ale není jim to co platné.
„Obávám se, že ano.“
Wei WuXian je v šoku. Tak to ne. Konečně je v dohledu nějaká pořádná zábava. Narozeninová oslava je skvělá věc. Začne ihned přemýšlet, co by mohl někomu, kdo má skutečně všechno, darovat. Najednou luskne prsty. Prach způsobně klesne a na cvičišti zavládne klid.
„Díky bohům, konečně mohu dýchat,“ zamumlá Lan SiZhui. Už si myslel, že se tím prachem udusí. Docela začíná těm povídačkám, že dokáže vyvolat zemětřesení, věřit. Když se na sebe podívá, zasténá. Vypadá jako by se vyválel v blátě. I ostatní zasténají, když uvidí, jak jejich bílé uniformy vypadají.
„Měli byste se převléct,“ doporučí jim Lan Zhan. V duchu se usmívá. Trest musí být, příště neopomenou se chránit.
Učednici se ukloní jemu, potom lídrovi klanu a pomalu odcházejí. Mumlají mezi sebou, jak to že na nich to není vidět.
„Jak to, že to není na tobě vidět?“
Wei WuXian se široce usměje, potom se otočí kolem své osy. „A proč myslíš, že nosím tmavé barvy? Není na nich vidět prach z hrobů,“ Lan XiChen přivře znechuceně oči, „a na červené není vidět krev,“ čímž vůdce klanu Lan doslova dobije. „Je to velmi pohodlné a praktické, ne jako tvůj oděv. Lan Zhane, co změnit krapet barvy?“
„Ne.“
„Skutečně? Modrá by ti šla k očím a meči,“ láká ho. Když ne na oči, tak na meč by mohl zabrat. „Zelená taky by nebyla špatná.“
„Ne.“
„Nechci po tobě, abys nosil růžovou nebo lososovou. Ta skutečně se ti nehodí k pleti,“ dobírá si ho.
„Ne. Je to pohodlné,“ vrátí mu to.
Lan XiChen s údivem zírá na jejich konverzaci. Vůbec ji nechápe. Naposled viděl na svém bratrovi jinou barvu, když byl hodně malý. To možná byla právě ta zelená, potom vlastně už jen bílou, světlé modrou a řekl by, že ta je jen kvůli ostatním.
„Ale vypadáš, jako by ti zemřela manželka,“ namítne.
„Ne.“ Musí si stát na svém a svým způsobem má pravdu a nehodlá mu to říkat.
Wei WuXian trucovitě našpulí rty, potom se rozzáří. „Tak dobře. Popravdě si tě v jiné barvě nedokážu představit.“ Nachýlí se k němu a pošeptá. „A bílá je tak krásně průsvitná.“
Lan XiChen zamrká. Průsvitná? Co to s tím má co dělat? Bratr se červená? Zarazí se, zda vidí dobře, protože jeho líce jsou skutečně narůžovělé.
„Jsi nestydatý. Nehodlám se o tom dál bavit.“ Odpojí se od nich a vyrazí směrem ke knihovně. Nejraději by bratra přizabil, že mu připomněl narozeniny. Jak zná svého druha, určitě něco vymyslí a to něco se mu bude velmi líbit. Jen aby mu nedal modrý oděv. Neví, co špatného je na bílé barvě. Je elegantní, krásná, čistá a sluší mu. Nejdřív uvažoval, že bílá vypadá hezky i na Wei Yingovi, ale tak nějak si na tu tmavou zvykl. A taky má pravdu s tím kopáním hrobů. Někdy vypadá i v té černé našedle, v bílé by vypadal příšerně.
„Takže ty slavíš narozeniny?“
„Ano, ale musím v jisté záležitosti odjet, takže nebudu slavit.“ S tímhle se něco bude muset udělat. „Ano a večerka je v devět, pro všechny,“ řekne důrazně, jako by mu četl myšlenky.
Wei WuXian sleduje jeho odchod. To jako myslí vážně nebo co? Jako slavit narozeniny, on vlastně je neslaví, jelikož netuší, kdy se narodil, ale oslavy miluje, a čím bujnější, tím lepší, a jít spát v devět? Skutečně jsou to blázni. Takže úkol pro příštích pár dní. Sehnat dárek a samozřejmě nějak to oslavit. V devět samozřejmě bude konec, tedy oficiální. Jestlipak Lan XiChen ví, že po nocích dělají spoustu věcí, jenom neodpočívají? Ale i tak Lan Zhanova snaha dodržet pravidla je roztomilá. Naštěstí má jeho, jinak by se z něj stal zkamenělý šutr.
Takže sejde dolů, což mu připomíná, že stále nevyfasoval nefritový kámen, aby mohl projít bariérou. Za kým by asi tak mohl… Má to! Rychle se vydá za učedníky.
„Co tu děláte?“ optá se zvědavě, protože s naštvanými výrazy ve tvářích se snaží nejspíš vyprat oděv. Neví, koho u toho chtějí zabít.
„Pereme oblečení.“
„A proč?“
„Protože jsi je nám umazal a pokud si zašpiníme oblečení, tak si je vypereme,“ vysvětlí mu jejich navýsost nezajímavou činnost.
„Aha. To jsem nevěděl. Ehm, může mi někdo půjčit nefritový kámen?“ Široce se usměje.
„Pokud ti ho nedal HanGuang-Jun, pak si mu o něj řekni. Nedáme!“ ozve se zarputile Lan JingYi a zvedne do výšky kus oblečení. Slabě si povzdechne.
„Ale no tak. Jen na chvilku. Dva dny!“ Povzdechne si a nasadí minu: „Prosím, prosím, co mám pro to udělat?“ Odhodlaně řekne. „Pomohu vám s praním.“
„To ne!“ zvolají, protože mají špatné tušení ohledně výsledku. „Vážně ti ho nemůžeme dát, musíš si říct HanGuang-Junovi nebo ZeWu-Junovi.“
Tady to asi nepůjde, když mu zrak spočine na A-Yuanovi. Hm… Jen nesmí být s ostatními. „Tak já zatím půjdu.“
„Dobře dělá,“ zabručí naštvaný Lan JingYi.
Wei WuXian dojde k ledovému pramenu. Nikdo tam není, takže se svlékne a vstoupí do něj. Bohové, tohle vydržet je děsivé a má pocit, že dole mu upadne jeho chlouba. Přesto na relaxování je to dobré, takže jak to bude probíhat a jaký mu opatřit dárek? Dostal vůbec někdy nějaký? Určitě ano. Takže, co by to mělo být? Najednou si vzpomene na flétnu Liebnig, kterou má u pasu Lan XiChen. Je krásná, jenže k jeho HanGuang-Junovi prostě nepatří. Chce to něco jiného, mocného, ale on se vyzná jenom v jednom a nějak pochybuje, že by nějaký dárek protkaný temnou energii přijal. Šperk? Mohl by mu pořídit nějakou pěknou korunku. Hm… Nebo… Má to. Přesně tak, je to hezké, je to užitečné, zvlášť když to vylepší. Jenom se musí dostat do města. Vstane z vody, přejde k oděvu.
„Lan Zhane, jdeš pozdě,“ řekne s širokým úsměvem. Jedním skokem se k němu přenese. Nachýlí se, protože by nebyl šťastný, kdyby mu zamokřil oděv, a políbí ho. Miluje ho líbat.
„Poru…“
„Já vím. Chtěl bych tě o něco požádat.“
„Ano?“ Odloží Bichen a rozváže pas.
„Jdeš se koupat? Pomohu ti.“ Hrne se, že mu pomůže při svlékání, když před ním se objeví Bichen. Se zářivým úsměvem špičkou prstu ho delikátně odsune, ale ten se vrátí do stejné polohy. „No tak, přece už jsem tě svlékal.“ Hltá jeho tělo v bílém spodním prádle. „Tak dobře. Mohu si půjčit tvůj pas?“
Lan Zhan se zarazí. Chce od něj odejít, hloupost. Nemohl se tak brzy znudit. Tak proč chce sejít z hory? „Reaguje jen na mě a nemám ho sebou. Potřebuješ ho nutně?“
„Oh, ah… No… dobrá.“ Dívá se, jak se posadí do vody a vlasy si přehodí na stranu. On se tam rozvaloval, ale Lan Zhan sedí způsobně a nechá se hýčkat studenou vodou. Když se to tak vezme, taková ledová voda je dobrá najedno. Zašklebí se a pomalu k němu jde. Nakloní se k němu a pohlédne dolů do klína. „Už vím, proč sem tak často chodíte.“
„Ano?“ vytočí hlavu a potom se zadívá na místo, kam směřuje Wei WuXianův pohled.
„Přesně tak. Ledová voda je na to lepší než horká.“ Políbí ho na odhalené sněhobílé rameno. „Miluji tě.“ Vesele vyjde na břeh, obleče se a nechá tam zmateného Lan Zhana sedět. Má důležitější věci na starosti. Takže jestliže nemá u sebe pas, nějak pochybuje, že by ho našel, pak Lan XiChen by mu mohl nějaký provizorní dát. Vykročí k jeho obydlí. Je tak odlišné od Lan Zhanova, ale popravdě on jejich domek uprostřed krokusů, miluje. Vše je tam účelné, i když je pravdou, že širší postel a ta lázeň pro dva by neškodila. Ale jeho nejdůležitější předností je, že nikdo je tam neruší.
„Zdravím, Lan XiChene.“ Zdvořile se ukloní.
„Pane Wei, mohu s něčím pomoci?“ Odloží svitek a zadívá se na svého hosta.
„Popravdě ano. Potřebuji nefritový pas.“ Podiví se, když spatří ve tváří vůdce sekty rozpaky.
Lan XiChen se dívá na Wei WuXiana. Je mu jasné, proč tady je, ale Lan WangJi ho jasně požádal, aby mu pas nedával, takže teď netuší, co má říct.
„Nejde to?“
„Požádal jsi o něj Lan WangJina?“
„Popravdě ano…“ Vybaví si konverzaci. Vlastně ho chtěl jenom půjčit. Je logické, že když ho neměl, tak mu ho nemohl půjčit. Nejspíš nepochopil jeho žádost a vzal to doslova, jako vždy. „Tak nějak. Tak nic.“ Zabubnuje na desku stolu, potom se zářivě usměje. „To nic. Jen bych rád Lan Zhana něčím překvapil, když má narozeniny.“
„Oh, v tom případě mohu nějak pomoci? Jsme docela soběstační a nepotřebujeme tolik chodit z hory.“ Wei WuXian se rozzáří. Ještě dobře, že Lan XiChen není taková studenokrevná ještěrka, co lpí na pravidlech sekty a jak se zdá má bratra velmi rád. Za chvilku se domluví.
„Tak tady si to můžeš vybrat, jen nevím, zda to bude nosit,“ řekne váhavě, když vidí ho, jak jde k šperkům a prohlíží si je. Vypadá, že přesně ví, co chce. Přimhouří oči, když vidí, jak bere bílý jadeit nejvyšší jakosti protkaný stříbrem. Stejný materiál, z kterého je jeho xiao/čínská flétna/.
„Mohu? Až něco budu mít, zaplatím.“
„V pořádku.“
Ukloní se. „Děkuji ti, Lan XiChene.“ Má jasnou představu, co s tím udělá. Usměje se při té představě. Miluje tyhle věci dělat a k tomu je to pro jeho miláčka. Vesele odejde zpět k ledovému pramenu. Nesvlékne se, rovnou vstoupí do studené vody a ponoří se. Chvilku mu trvá, než najde vchod do podzemí. Krapet se bál, že bude zapečetěný, ale naštěstí je volný a tak po chvilce plavání se vynoří v chladné jeskyni. Tady ho nikdo nebude hledat. Rychle si vysuší oděv a opatrně jde kupředu. Upřeně pozoruje guqin na kameni. Je klidný.
„Hodný chlapec,“ zamumlá, posadí se vedle strunného nástroje a vytáhne dokonalý bílý náramek z nefritu. Nejlepší kvalita bílého nefritu, jakou tam viděl. K tomu je do něj krásně vkomponované stříbro a hlavně je bílý. Lan Zhan tu barvu miluje.
„Tak jdeme na to, Wei WuXiane,“ řekne sám pro sebe. Řízné se, potom vlastní krví nakreslí kruh se znaky. Položí do něj nefritový náramek, otočí se, další kruh, kam položí váček pro schovávání předmětů. Spokojeně na to hledí, pak otočí se na další stranu, opět kruh, do kterého postaví vak na duchy. Zbývá poslední a tam položí popsaný amulet. Tak první část hotova.
Nyní se pokusí vyvolat nějaké duchy. Zvedne hlavu, jako by v jeskyni byla ještě další osoba kromě něj. Přimhouří oči, zadívá se kolem sebe. Netušil, že je zde tolik duchů, k tomu velmi silných. Všichni jsou klidní, jako většina kultivátorů z Gusu. Takže… proč ne, je přece Patriarcha Yiling, ten který nemá svědomí. V klidu vybere tři silné duchy a dva co vypadají na učence a sváže je do duchovního váčku.
Vše je připraveno. Vytáhne svou flétnu Chenqing. Začne hrát melodii, chvilkami je divoká, jindy zase klidná a o kousek dál zurčí jak potůček. Kolem mladíka v černém se vznáší oblak černé magie. Obtáčí jednotlivé předměty v kruzích napsaných krví, až se začnou vznášet. Wei WuXian je klidným zrakem pozoruje a nechává dál plynout melodii, když najednou zrychlí melodii. Obtáčí je ještě usilovněji, přitahuje je k sobě, až nakonec se spojí, vytvoří se divoký vír, kdy není poznat, co je co.
Melodie skončí a do natažené ruky spadne bílý náramek. Wei WuXian se zalapáním po dechu najednou předkloní a utře si pramínek krve z koutku úst. Vyčerpalo mě to, pomyslí si, ale od dob vytvoření amuletu, nic tak složitého nedělal. Hlavně, že je to hotové. Taky musí říct, že tahle tvorba ho neskutečně baví.
Zkusí vstát, ale nohy ho neposlouchají. Schoulí se do klubíčka a zavře oči. Potřebuje si odpočinout. Kolem něj se vznáší pach krve a kruhy pomalu mizí, jako by někdo jeskyní čistil. V ruce svírá jiskřivě bílý náramek.
„Á, jsem nějak unavený,“ řekne, když se probudí. Rozhlédne se kolem sebe, ale kromě bílého náramku, zde nic není. Vezme ho do ruky a sevře ho. Je dokonalý jako Lan Zhan. Vloží ho za pás a zvedne se. Zaúpí, potom udělá krok a další. Když už je u ústí jeskyně, otočí se k místu, kde na kameni leží hudební nástroj. Pokloní se mu s flétnou v rukou. Podaří se mu vyjít a zamžourá před jasným slunečním jasem.
„Pane Weii!“ zaslechne mnoho hlasů.
Ouvej, asi tam byl nějak moc dlouho. S provinilým výrazem přeskočí pár kamenů a zamává na učedníky. „Tady!“
„Všude jsme vás hledali,“ vysype se z nich, když ho obklopí.
„Omlouvám se, zabloudil jsem.“ Vypadají dost skeptičtí. „Opravdu,“ ujišťuje s širokým úsměvem. „Ještě to tu neznám a nemohu sejít z hory. Ehm, jak dlouho jsem byl pryč?“
„Den.“
Perfektní. Na chvilku dostal strach, že to bylo déle. Zívne. „Půjdu si lehnout.“
„Ještě není…“
„No ano, já vím, ale jsem z toho bloudění rozlámaný a unavený, ani nevíte, jaké tu máte zapeklité bludiště.“ Žáci vytřeští oči. Wei WuXian jim zamává, jako by se nic nestalo. Tak a nyní musí zařídit další věci na zítra, jen co se trochu prospí. Celá ta procedura ho naprosto vyčerpala. Ne, nejdřív záležitosti, potom spánek.
„Kde jsi byl?“ ozve se u něj.
„Fuj! Lekl jsem se. Lan Zhane, nevěřil bys mi, ale zabloudil jsem, skutečně.“ Lan Zhan ho zkoumá, zda mluví pravdu. Jak by tady mohl zabloudit? „Popravdě jsem chtěl sejít dolů do Gusu, jenže no nešlo to. Hledal jsem východ a nějak se zapomněl. Ta hloupá bariéra mě nechtěla pustit.“
„Ach ty nemáš pas.“
„Nemám,“ potvrdí mu to se širokým úsměvem. „Tak jsem přemýšlel…“
„Žádnou modrou nechci.“
„Oh, cože?! Ne… Chtěl jsem ti koupit malý dárek, jenže jsem nemohl dolů,“ stěžuje si mu. „Víš, mohl bys mi dát–“
„Wei Yingu, kdy máš narozeniny?“
„Já? Ehm, taková zbytečnost, netuším,“ řekne nakonec. Pokrčí rameny. „Proto asi rád je slavím s někým jiným. A nechtělo se mi vymýšlet nějaké datum. Je pracné si je potom pamatovat.“ Nemá narozeniny? Přitom tak rád slaví. Jemně svraští brvy, jak ho něco napadne. „Nic si z toho nedělej. Vlastně je slavím, když je mi mizerně, takže to je tak desetkrát do roka.“ Popadne ho za paži a přitiskne se k němu. „Musím ještě něco zařídit, uvidíme se večer.“
„Já…“ Zase zmizel, pomyslí si. Neznat datum narození. Hm.
„O čem přemýšlíš?“
Přiznat se, že o svém milenci? Jen přes jeho mrtvolu. „O ničem. Kdy se vrátíš?“
Lan XiChen se dívá stejným směrem jako jeho bratr a je mu jasné, koho sleduje. Určitě míří do skladiště pro pyrotechniku. Když nepočítá světlice, nevzpomíná si, kdy tu měli ohňostroj. Jen doufá, že skladiště nevybouchne. „Ještě nevím. Je to malé setkání vůdců klanů a sekt. Vypadá to, že s jedním klanem jsou potíže. Meguji,“ dodá.
„Nebyli odnoži klanu Wen?“
„Ano, ale tehdy se nijak jejich aktivit neúčastnili, a jak se zdá, tak jejich principy se krapet pozměnily. Hlavní vůdce zemřel, nastoupil nový.“
„Chápu.“
Popravdě je rád, že tu nebude, protože jinak by musel zakázat ohňostroj a ještě pár věcí. Takto přijde, až bude po všem a tím pádem jen je pokárá a bude to. Co oči nevidí, to srdce nebolí, jak se říká. Možná to vypadá jako zbabělství, ale popravdě je rád, že si Lan Zhan své narozeniny užije a jak zná Wei WuXiana, udělá to ve velkém stylu. Jenom musí doufat, že až dorazí zpátky, nenajde tu ruiny.
„Tak by mě zajímalo, co má v úmyslu,“ bezmyšlenkovitě prohodí.
„Kdo?“optá se nevinně Lan XiChen. Sice něco mu Wei WuXian prozradil, ale pochybuje, že všechno. Někdo by měl říct mladému pánu Weii, že zítra ráno odjíždí, aby si nedělal starosti. Na bratra se spolehnout nemůže. No ano. „Lan JingYi,“ přivolá kolem procházejícího učedníka. Jak ho zná, řekne i to, co neví.
„Ano?“ Ukloní se.
„Zítra tu nebudu, ráno odjíždím, tak mě doprovodíš z hory, potom se sem vrátíš.“
„Ano.“ Hluboce se ukloní a vykulenýma očima se dívá za širokými zády v modrém oděvu.
„Co se děje?“ optá se Lan SiZhui.
„ZeWu-Jun odjíždí. Věděl jsi to?“
„Ne.“
„Kdopak odjíždí?“
„Starší Weii. Hlavní vůdce si přál, abych ho ráno doprovodil z hory. Vypadá to, že odjíždí na delší dobu, jinak by nechtěl doprovod.“
„Opravdu?“ Široce se usměje. Kdo by to do Lan XiChena řekl, ale perfektně mu to nahrává. Je velmi ohleduplný, že je tu nechá samotné. Vezme je za ramena. „Takže…“
Oba dva se na sebe nejistě podívají. Vypadá to, že něco bude chtít a jak ho znají, bude to proti pravidlům sekty. Problém je, že ve finále to vždycky odnesou oni. Dalším problémem je, že mu říct NE prostě nejde, takže se jenom budou snažit zmírnit trest, který určitě dostanou.
„Tak jsme tady.“
„To je skladiště pro rakety a podobně,“ řeknou udiveně.
„Mám svolení,“ ujistí je.
„Skutečně?“ Oba dva vloží do svého hlasu mohutnou dávku pochybností.
„Nó tak. Prozradím vám to. Zítra má Lan Zhan narozeniny.“
„Á?“ Ani jeden to nechápe. Jistěže všichni vědí, že má narozeniny a taky dobře vědí, že nemohou čekat žádnou úlevu z vyučování, i to, že je neslaví.
„Připravíme menší oslavu a na závěr oslavy je co?“
Oba se na sebe podívají, jak jim to svitne. „Ohňostroj!“ řeknou jedním dechem.
„Přesně. Takže jdeme připravit krásný ohňostroj. A večerka je v devět!“ vloží do posledního slova směs znechucení a přísnosti. „Bez kompromisů.“ Podle toho, jak se tváří, mu dojde, že moc neposlouchají. „Hele, byl tu někdy nějaký ohňostroj?“ optá se, protože jejich tváře jsou tak nadšené, jako by jim nabízel zlatého králíka.
„Nevím o tom.“
„Aha.“ A to je jím patnáct. Chudáci. Otevře dveře a hvízdne. Nechápe, proč je tu tolik raket, když žádné ohňostroje nedělají. „Z toho bude parádní ohňostroj. Jdeme na to.“
„Zlatý drak?“
„Ber.“
„Pivoňka.“
„Ber!“ odpovídá stručně na jejich dotazy ohledně raket.
„Juj. Hvězdná záře, to zní náramně. Viděl to někdy někdo?“
„Ukaž?“ Obrátí se a podívá se na popisek. Vypadá to dobře. „Zní to zajímavě. Dáme to na konec,“ usoudí. „Tak to vezměte a jdeme.“ Oba dva potěšeně vezmou rakety do náruče a jdou za Wei WuXianem. Celou cestu brebentí, jak poskládat rakety a zdá je vhodné po pivoňce vyvolat draka nebo kapry.
„Kapry!“ poučí je lehce Wei WuXian. „Tak tady to připravíme a večer to zapálíte, je to jasné. Budete to tu hlídat vlastním životem.“
„Jasně…“ Najednou se jim protáhnou obličeje. „To jako celou noc?“
„Jistě. Aspoň si procvičíte noční spaní.“
„Na to jsou dobré Noční lovy,“ řeknou pochmurně.
„Vy dva nevíte, jakou vám prokazuji tím hlídáním službu.“ Po hodině montování spokojeně pohlédne na své dílo. „Hotovo. Jídlo vám tu pošlu.“ Odejde a zanechá je civět na připravené rachejtle.
„Mám hlad,“ řekne Lan JingYi a pohladí se po břiše.
„Hej, co to máte?“ optá se skupina děvčat s meči v rukách.
„Co dostaneme za to, že to prozradíme?“ napadne Lan Yinga. SiZhui ho zatahá za rukáv.
„Něco dobrého vám doneseme.“
„Cože? Jako fakt?“ Vysypou ze sebe, proč tu trčí.
Děvčata se na sebe podívají, když jim dojde důvod. Jedna se skepticky optá. „No a co ZeWu-Jun?“
„Ráno odchází a pan Lan QiRen medituje už týden.“
„Pro jistotu,“ jedna prohodí.
„Nejspíš se snaží přežít pana Weie,“ dodá druhá. Jiná ji drcne do ruky. „Vždyť je to pravda.“
„Ale neříká se to. Tak vám něco pošleme.“ Vzdálí se a povídají se, jak to asi bude vypadat. Žádná si nevzpomíná, že by se v Oblačných zákoutích něco tak velkolepě slavilo.
„Zdravím, krásné dívky. Ještě jsme se neviděli. Mé jméno je Wei WuXian.“ Všech pět pohlédne na černě oděného mladíka. Vypadá úžasně a popravdě ještě neměli možnost ho vidět, i když o něm slyší ze všech stran. Jenže jejich obydlí a obydlí ostatních je striktně odděleno. „Krásné jako ranní květiny za letního rána.“
„Starší Wei, prý bude zítra slavnost,“ optá se jedna, jak si neumí poradit s jeho lichotkou.
„A kdopak to povídal?“ optá se sladce a prohlédne si je. Sice… Než stihnou cokoliv říct, vmísí se mezi ně, čímž je poleká. „Víte, potřeboval bych pomoci s malou záležitosti a nikdo to nemůže udělat než vy. Pomůžete ubohému muži v nouzi,“ přehání, aby si je naklonil. Zářivě se na ně usměje. „Není to pro mě, to ne, je to pro HanGuang-Juna.“ Tedy ty září jak sluníčka. Je vidět, že ho zbožňuji, jenže Lan Zhan je jen jeho.
Dívky se ošiji. „No…“
Wei WuXian se jim ukloní a vysvětlí, načež ho překvapí rozpačité výrazy dívek. Šokovaně je vyslechne a zavrtí hlavou, že tohle je možné jen v této sektě. Naštěstí zná pěkné východisko, jen je otázkou, zda budou souhlasit.
K večeru v pohodě si kráčí k domovu a třídí myšlenky, zda má připraveno všechno, co potřebuje. Ohňostroj hotový, dívky souhlasily, takže to má taky z krku a kuchař je připravený. Sice špačkoval, ale oslava udělala své a málem, že se nerozplynul a podle toho, jak začal pobíhat po kuchyni, tak vše bude dobrý. Vypadalo to, že je nadšený, že může uvařit něco jiného. Dárek taky má, takže je to skoro vše. Projde brankou a zadívá se na osvětlený dům. Píchne ho u srdce. Čeká tam na něj. Nějak stále nemůže tomu uvěřit, že oni dva jsou spolu. Vždy si myslel, že bude jeho protivníkem a zatím je to naopak.
„Budeš tam stát dlouho?“
„Samozřejmě že ne.“ Rozeběhne se k němu se zářivým úsměvem.
„Je zakázáno běhat.“
„No ano, já vím. Myslím, že jsem to napsal asi dvacetkrát,“ řekne bezstarostně.
„Myslím, že další opis by byl zbytečný, že?“
„Jak to víš?“ Povytáhne se k němu a políbí ho na rty. Jsou tak přísné, že prostě tomu nemůže odolat. Jak se mohli dát dohromady, nechápe. Led – oheň. „Když podle mě je to tak zbytečné pravidlo.“
„Není. Při běhu se můžeš zranit.“
„Uch, na to se nedá nic říct.“ Zajde dovnitř, Lan Zhan za ním. Posadí se ke stolku. Do deváté chybí ještě hodina. „Tvůj bratr někam odchází?“ optá se a nalije si do pohárku víno. Vsadí se, že je to jediné místo v Oblačném zákoutí, kde se dá najít alkohol. Jen by ho zajímalo, jak to, že je ho vždy dost. Prostě Lan Zhan je kavalír, když na něj tolik myslí. „Nějaké problémy?“ Podívá se na šálek s čajem. Musí přiznat, že někdy mu ten delikátně opilý Lan Zhan chybí. Bylo to s ním tak zvláštní.
„Záležitosti kolem klanu Meguji.“
„Hm. To není nijak velká sekta, pokud vím a někteří se specializují na výrobu mečů. Něco jako byli Wenové, kteří se specializovali na léčení.“
„Přesně. Snad proto po Padnutí slunce, je nechali všichni být. Nyní převzal místo nový vůdce.“
„Divné. Pokud vím, tak současný vůdce ještě nebyl starý. Něco se stalo?“
„Nevím.“
„Jistě ti všechno Lan XiChen řekne, až se vrátí.“ Povzdechne si a zadívá se na chladnou krásu svého partnera. Nechápe, že jakmile dojde na něžnosti, úplně se změní. Dopije víno a zadívá se na zbytek ve džbánku, ale tentokrát to nechá být. Zvedne se a jde se svléknout.
Lan Zhan ho pozoruje. Stále je překvapený svými pocity, když jsou takhle sami. Někdy se snaží to vzrušení potlačit, jako teď, jenže je to tak těžké. Odloží čaj, když ho vidí se posadit ke stolku a rozpustit si vlasy. Slabě se nadechne, zvedne se a jde k němu. „Udělám to.“
Wei WuXian v šoku obrátí hlavu a zadívá se do vážného obličeje. „To nemusíš.“
„Chci to.“ Vezme ze stolku hřeben a do druhé ruky pramen vlasů.
„Tak dobře.“ Vypadá tak vážně soustředěně, jako by četl nějaké pravidlo, nebo meditoval. Jeden pramen za druhým. Prohlíží si ho v zrcadle. Musí říct, že se mu to líbí. Většinou se rychle učeše a je to. Takový luxus snad ještě nezažil, no naposled od své sestry. „Líbí se mi to. Budeš mě česat častěji?“ zažadoní.
Muž s hřebenem v ruce jen mlčky přikývne. Už o tom přemýšlí pár dní, jen nenašel odvahu, až nyní. Je rád, že se odhodlal a Wei Yingovi se to líbí.
„Nelhal bych ti,“ řekne dotčeně. „Jen se u toho nemusíš tvářit tak vážně. Máš jemné ruce, vůbec mě netahají.“
„Musí to být dobře rozčesané.“
Jo, to byly už před takovými deseti minutami, pomyslí si, a klidně tu bude sedět dalších dvacet minut, když najednou ucítí prsty na spáncích. Přivře oči, jak mu krouživými pohyby masíruji pokožku. Zavrní. Otevře údivem oči a zahledí se do Lan Zhanovy potemnělé tváře. Přesně ví, co bude následovat. Zvedne se, přitiskne se k němu a na špičkách se povytáhne. Políbí ho na rty, které ho fascinují od prvního okamžiku, tak přísné a měkké zároveň.
„Gong,“ zamumlá do nich. „Nesnáším ho. Je hlučný.“
„Vím.“
Ve Wei Yingu zabublá smích nad tím stručným prohlášením. Lan Zhan je někdy tak zábavný! Nechá se zvednout do náruče. Skopne boty, které ještě nesundal. „Teď spát.“ Wei Ying už dávno zjistil, že některé věci si Lan Zhan vyloží tak nějak po svém. Logiku těch výkladu ještě nenašel, ale má pocit, že většina má co dělat s ním. Když je položený na postel, musí říct, rád se nechá nosit a je mu fuk, že prostě ten dominantní je tu Lan Zhan. Podepře si hlavu a dívá se, jak se svléká.
„Měl jsem prostě pravdu,“ nadšeně přitaká a pošle mu vzdušný polibek.
„V čem?“ Otočí se k Wei Yingovi, který ho pozoruje, jako by byl… Co? Nějak nemůže najít přirovnání, ale zalévá ho to vlnami rozkoše. Když se tak na něj dívá, nemá šanci. Podívá se na sebe. Nějak nemůže přijít na to, co tím míní.
„V barvě. Bílá ti velmi sluší a je prostě sexy.“
Lan Zhan cítí, jak se mu vlije do tváří krev. Nechápe, že nemůže to ovládnout. Nechá to být, protože už prostě zjistil, že tohle prostě neovládá, což ho trochu irituje a tak zhasne světla jedním mávnutím a nechá hořet jen lampu u postele.
„Nezhasneš?“ optá se udiveně Wei WuXian. Udělá mu místo vedle sebe a hned se k němu přitiskne. Zašmátrá po oděvu a stáhne ho. „Lepší.“
„Myslíš?“
„Určitě. Ten kus hadru je dobrý tak akorát… ehm…“
„Na povzbuzení apetitu?“
„HanGuang-June, ty mě šokuješ!“ zvolá s širokým úsměvem. Políbí ho na nahou hruď, jazykem olízne jizvu, jako by ji chtěl vymazat z povrchu. „Ale jako vždy máš naprostou pravdu.“
„Hm. Moc oblečení.“
„Tak mi ho sundej,“ řekne provokativně a než to dořekne, je nahý. Lan Zhan je skutečně efektivní, pomyslí si vesele. Ve všech směrech, když cítí jeho vzrušený úd, jak ho tlačí do stehna. Drobnými polibky ho líbá a pomalu klouže dolů. Když se dostane ke klínu, žertovně foukne. Po dvou nocích zjistil, že prostě může si s Lan Zhanem dělat, co chce. Tedy do určitého bodu. Políbí na špičku penisu a pohlédne na svého milence. Má přivřené oči, tak jen doufá, že si to vychutnává. Pomalu si ho zasune hloub. Pomalu ho přejíždí, zatímco ruce ho laskají po hladké pokožce.
„Dost!“ zadrží ho jasný příkaz.
„Ještě jsem neskončil,“ řekne ublíženým tónem, ale s jiskrami v očích. Nechápe, proč ho drží, jako by nad něčím přemýšlel. Přimkne se k němu a jemně ho líbá. Najednou mu zahoří v očích a posadí se na něj. Vezme oba dva údy do rukou. „Konečně jsi otevřel oči,“ prohodí, nakloní se a začne ho líbat na rty. „Myslím, že je na čas…“
Lan Zhan ho chytí za boky a nasměruje na svůj úd.
Wei WuXian strne. Nemá nic proti tomu, jenže zdá se, že knihy jsou sice fajn, ale některé věci tam nevysvětlí. „Tohle mě bude bolet,“ řekne mu do ucha. Naštěstí není do všeho hrrr a když ucítil partnerovo strnutí, ihned s tím přestal.
„Vysvětlí.“
Tak jednoduché, usměje se a nachýlí se k jeho uchu a začne mu vysvětlovat, proč ho to bude bolet. Je rád, že nevidí do jeho tváře, protože musí být oba rudí až na zadku. Nemyslel si, že něco takového bude někomu říkat.
„Hm. Zítra, dárek.“
„Dobře.“ Uleví se mu. Ne, že by to nechtěl, ale sex má být příjemný. Sklouzne opět dolů a pohladí úd. Ani přestávka s ním nic neudělala a je plně vzrušený. Vezme ho do úst a stačí jen pár pohybů a do krku mu prýští tekutina. Olízne se a spokojeně se přitulí k znehybněnému tělu. Naslouchá srdci, které bije jen o trochu prudčeji než normálně, když je přetočený.
„Porušuješ pravidlo,“ poškádlí ho.
„Běž. Někam.“ zavrčí, což Wei WuXiana pobaví a nechá se hýčkat štíhlými prsty a jazykem. Zavrní blahem. Nikdy by neřekl, že někdo tak ledový jako je Lan Zhan, bude tak vášnivým a něžným milencem.
„Nechutná mi,“ jenom řekne a nechá dopadnout semeno na své tělo. „Vadí ti to?“ optá se s nečitelným výrazem, co na to jeho partner.
„A co má být. Taky mi spoustu věci nechutná. Po tomhle mám chuť spát.“ Zívne si a stáhne ho k sobě. „Miluji, když jsem ve tvé náruči.“ Pohladí ho po zádech.
„O tomhle jsem dlouho snil. Miluji tě.“ Zvedne se a nechá ho ztuhlého na posteli.
Wei WuXian je úplně odrovnaný. Něco tak soukromého nečekal. Už mu hodně krát řekl, že ho miluje a je to vidět, ale že ho rád drží v náručí, to je něco jiného. „Nemusíš to dělat,“ namítne, když ho začne umývat. „Tak dobře.“ Zahoří mu v očích. „A co ještě máš rád?“
Lan Zhan se na něj podívá. „Jde se spát.“
„No tak, co máš rád?“
Povzdech. Odloží mísu a lehne si. Přitáhne si ho do náruče. Líbí se mu, jak k němu zapadne. „Tebe.“
„Nic víc?“
Lan Zhan si opět povzdechne. Nerad to dělá a vyšle Kouzlo mlčení.
Hej! To se nedělá! Vyšle k němu Wei WuXian v myšlenkách. Opravdu nejhorší na Lan sektě je to jejich kouzlo. Takže… Vzdá to a ještě se víc přitiskne k teplému tělu.
Svalnatá ruka zašátrá, najde pokrývku a přikryje je. Někdy je ticho velmi příjemné, pomyslí si a zadívá se do spícího obličeje. Jemně, aby ho nevzbudil, políbí ho na rty.
„Nespím,“ uslyší a usměje se.
Druhý den se probudí se zvláštním pocitem a ihned si uvědomí, že není pátá, ale tak kolem osmé. Jak se to Wei WuXianovi podařilo? Zapátrá, když najde na své stužce panáčka.
„Dobré ráno,“ přivitá ho Wei WuXian. „Jej, omlouvám se, ale byl jsi tak unavený.“ Položí na postel podnos s jídlem. „Hezké narozeniny.“ Sundá mu panáčka, co prohloubil jeho spánek. „To je za to kouzlo. Žertuji.“ Políbí ho na rty.
„Wei Yingu?“
„Ano?“ Posadí se a podepře si bradu. Rozzářeně se na něj zadívá. „Nevěřil bys, ale tvůj bratr tu není, tak jsem si řekl, že přestože neslavíš narozeniny, nechápu důvod, tak jsem dneska připravil menší program.“
„Program?“
„No ano, neřekl bys, kolik lidí se přidalo.“ To znamená jedno. Nikdo mu nedokázal říct NE. Jeho nadšení je tak nakažlivé, že prostě nemůže říct ne, proto se pustí do snídaně. „Chceš říct program?“
Ne. „Ano.“
„Musím říct, že to krapet bude netradiční oslava.“ Nevím, zda se mám děsit předem. „Tak jsme připravili menší závody.“ Uch to zní dobře. I tak chtěl brzy nějaké uspořádat. „Lukostřelba a u brzké večeře,“ zatváří se u toho značně kysele, „ by rádi předvedli své umění hrát na nástroje.“ To zvládnu a většina není tak špatných. „Neděs se tak, nebudeme vyhrabávat mrtvoly.“
„Promiň.“
„To je dobrý. Všichni se na to těší. A pak budeš mít malý problém.“
„Jaký problém?“ optá se hlubokým ustaraným hlasem.
„Budeš muset vybrat nejhezčí kytku.“
„Ehm?“
„No ti, co nestřílí a jsou krapet umělecky založení, chtějí zasoutěžit v tvorbě aranžování květin. Hej, Lan Zhane, nejsi na pohřbu. To nebyl můj nápad, ale líbí se mi. Aspoň něco jiného než jen kresba nebo hudba. No a potom bude večer.“
„Dobře.“ Čekal větší katastrofu. Potom se na něj zadívá. „A večer?“
„Jenom menší hostina, ti co vyhraji, budou sedět po tvém boku.“ Tak to je Wei WuXian a Wei WuXian. „Zbytek je překvapení a o deváté je večerka. Aspoň jednou byste mohli to pravidlo porušit, ale ZeWa-Jun to řekl jasně. Devět.“
„Děkuji, bylo to výborné.“
„To jsem rád,“ řekne tónem, jako by on to vařil. Mlsně se podívá na odhalenou hruď. Stal se z něj sexuální zpustlík a je mu to jedno. Nachýlí se k jeho uchu. „A potom jsem celičký jenom tvůj a můžeš si se mnou dělat, co chceš.“ Lan Zhan po něm střelí pohled. Nechápe, co jako by měl dělat jiného, než dělal doteď. Jemně se zamračí. Co tím jako myslí? „Tuhle záležitost nechám na tobě. Tak jdeme se oblékat.“
„Nemusíš to dělat, dokážu se obléct sám.“
„Máš narozeniny, tak mlč a pak rád se tě dotýkám.“ Uhladí mu látku na ramenou nákladného oděvu. „Hotovo. Jsi krásný.“
Lan Zhan se začervená. Netuší, jak odpovědět, ale jak tak to vypadá, Wei WuXian to ani nečeká. Rád by to řekl taky tak bezprostředně, jenže mu to nějak nejde, a když už něco řekne, připadá si hloupě. Udělá krok a zadrží ho. „Já… neumím to hezky říct,“ řekne s lehkým zamračením. „Ne, že bych nechtěl, jen si připadám…“ odmlčí se. „Hloupě.“
Mladík v černém na něj kouká, pak ho obejme. „To nevadí, vím, že mě máš rád. Jdeme.“ Vyjdou ven, když z nebe se začnou snášet květinové plátky a oba dva zasypávají něžnou krásou. Lan Zhan vzhlédne a překvapí ho několik žáků na létajících mečích s koši v rukou. Natáhne ruku a na hřbet mu dopadne něžně růžový plátek. Wei Wuxain se na něj obdivně zadívá, nakloní se a jemně ho sfoukne.
„Přejeme Ti v tento speciální den hodně štěstí.“ Shromáždění žáci srovnání do řad se s meči hluboce ukloní.
Nechtěl jsem, ale jsem nějak dojatý. „Děkuji. I vám přeju hodně štěstí a úspěchu v dnešní den.“ Ozve se šepot.
„Tak, mládeži, jdeme na lukostřelbu.“
„Ty nebudeš závodit?“ optá se s rukou za zády. Tak nějak čekal, že ano.
„Kdepak, někdo na ně musí dohlédnout, aby si nevystřelili oko,“ řekne žertovně. Zamává k nebi. Meče s žáky sletí dolů a hladce vklouznou do připravených pouzder.
„Všechno nejlepší, HanGuang-June.“ Ukloní se, pyšní sami na sebe, jak to zvládli. V noci nemohli spát a tak přemýšleli, co by mohli ještě udělat, až nakonec je napadlo tohle, takže o šesté ráno už nakráčeli, a o krapet později už trhali plátky květů, kde se dalo.
„Tak jdeme.“
„Jak to bude probíhat?“ optá se zvědavě.
„Trochu jsme to vylepšili. Bude se střílet do draků.“
„Vzpomínám si, takhle jste si hráli v Lotosové zátoce.“
Wei Ying posmutní. „Ano.“ Nyní tam nemůže. Nepochybuje, jak by to dopadlo a nechce jít někam, kde prostě by nebyl vítán. Ví, že za smrt své sestry a jeho manžela nemůže, přesto je to částečně jeho dílo, ale kdyby měl se zabývat nějakou pomstou a co kdyby a kdyby… „Našli jsme jich spoustu, takže budou stačit.“
Lan Zhan kývne hlavou. Klidným krokem dojdou na místo závodu. Překvapí ho přístřešek s modrými závěsy a stolem, na kterém stojí nádherná konvička se šálky. Posadí se. Vedle něj stane Wei WuXian. Už chce ho pozvat, aby si sedl, když zaslechne. „Je to tvůj den, užívej si ho.“ Dojme ho to, ale možná je to tím, že se cítí tak nějak výjimečně.
„Tak do toho. Kdo vyhraje, dostane speciální sadu talismanů přímo od Patriarchy Yiling.“
Lan Zhan málem, že nevyprskne smíchy. Skutečně, Wei WuXian je prostě nestydatý. Chlubit se, že je proslaveným kriminálníkem, to skutečně může jenom on. Sice měl by tu výhru zabavit jako nežádoucí a kazící charakter, ale dobře si uvědomuje, jak je pro žáky sekty atraktivní. V řadách účastníků se ozve šum. Vsadí se, že se budou snažit o sto šest.
„Jsem rád, že se bavíš, nějak jsem zapomněl na odměny a nemohl jsem nic koupit,“ prohodí k Lan Zhanovi, který se tváří, že se ho to netýká. Oba dva sledují, jak nejdřív pouštějí draky a potom se je snaží sestřelit. Po každém výstřelu se ozve zklamaný šum nebo naopak výkřiky nadšení.
„Není v té sadě nic škodlivého,“ prohodí k němu nenápadně Lan Zhan.
„No dovol?“ Podívá se na něj s jiskřičkami smíchu. „Jen maličkosti,“ dodá tichounce. Jen pár věcí na zpestření nudného dne, to neřekne. „Žádné erotické obrázky, co tak rád prohlížíš, ne že by mě to nenapadlo, ale mám pocit, že by to stejně skončilo u tebe v šuplíku a máš jich tam dost do konce života.“
Lan Zhan zkamení. Nemusí mu připomínat, že některé věci objevil až nyní. Neměl čas na takové triviálnosti. Je to prostě nestyda, hanebník, nemrava a chlípník.
„Kdyby ses teď viděl.“ Může se potrhat smíchy Wei WuXian. Naštěstí první drak padá k zemi a ozvou se výkřiky zklamání, zatímco vítěz září jak slunce. „Gratuluji vítězi Lan SiZhui a přesuneme se na další závod.“ Zvednou se a jdou na místo, kde obvykle cvičí s meči, ale nyní jsou všude květiny, které omamně voní a stolky s připravenými vázami.
„Hodně štěstí, ať vyhraje nejlepší a odměna je stejná jako u závodu v lukostřelbě a nejhezčí výtvor si HanGuang-Jun odnese do svého domu. Tak se snažte.“ Překvapeně se zadívá na Wen Ninga, který se objevil a posadil se skoro až vzadu.
Opět šum, ale vsadí se, že je to z toho, že by jejich výtvor měl být umístěn přímo v pracovně jejich vzoru.
„Čaj?“
„Děkuji.“ Netuší, jak má vybrat. Nikdy nic podobného nedělal. Zamračí se.
„Klid, všichni to pochopí.“
„Nechci nikomu…“
„Tak je pochval,“ poradí.
„To je samozřejmost, jen nevím, co s tou květinou budu dělat.“
„Dá se použít na mnoho způsobu. Například k ní přivonět, popřípadě sníst, nebo zničit, nebo použít při sexu,“ ztiší hlas na posledním slově.
„Wei Yingu! Při čem?“ skoro vykřikne. Jak použít? Nejdřív, že si může dělat, co chce, nyní kytka při sexu… „Budu muset víc číst.“ Jak se dá použít kytka při jejich nočních cvičeních?
Wei WuXian málem, že nevyprskne smíchy. Miluje Lan Zhana, je tak bezprostřední, nevinný a tak nádherně se ho škádlí, i když jistou odolnost už získal. „Čtení nikdy neuškodí,“ pokývá hlavou. „Kuchař upekl tvé oblíbené sušenky.“ Postaví před něj pár talířků. „Je tam spousta informací,“ pokývá opět. „Jako například…“
„Dost.“
„No tak, jen jsem chtěl říct, že jsou tam skvělé recepty. Například králík na smetaně.“ Zakření se a zkušeným okem prohlédne vázy. Musí říct, že je to nádhera, ovšem jedna je nejhezčí. „Králík na zelenině. Králík s lichi. Dušený králík…“
„To máš tak rád králíky?“
Wei WuXian vážně přikývne. „Samozřejmě, protože je má rád HanGuang-Jun. Nikdy bych žádného z těch tvých bílých chlupáčů nesnědl, skutečně. Výborně!“ zvolá a nevšímá si měkkého výrazu v partnerově obličeji. „Musím říct, že je to příjemnější než jenom cvičit a za druhé i hrou se člověk učí. Tak která se ti líbí?“
„A tobě? Jaké máš rád květiny?“ napadne Lan Zhana, jak to obejít. Prostě vybere kytky, co se líbí Wei Yingovi. Je nadšený svým nápadem.
„Hm. Lotos. Krokusy a magnolie. Mám rád i pivoňky. Vlastně všechny květiny a třešňové a švestkové květy. Ale asi nejvíc lotos.“
Lan Zhan se rozhlédne, jenže nikde lotosový květ nevidí. Povzdechne si a potom začne třídit květiny, které tu jsou. Nakonec mu zrak ulpí na bílo-růžové nádheře. Líbí se i jemu a rád to vezme do jejich ložnice, což mu připomíná, že skutečně by neškodilo mít větší postel, více místa a tu vanu.
„HanGuang-Jun nyní vybere vítěze. Do toho,“ pošeptá.
„Všechny jsou nádherné, že těžko bych si vybral.“ Prohlédne si vázy s umně naaranžovanými květinami. Skutečně neví, která se mu líbí nejvíc. Podívá se na nedočkavé obličeje. Všichni dobře vědí, že prostě vybere tu, která se mu skutečně líbí a nebude nikomu nadržovat. Otáčí se kolem dokola, když mu padne zrak na tu krásu. Je prostě perfektní.
„Tato.“
Všichni se po sobě rozpačitě podívají. Nikdo netuší, kde se tu vzala. Byli tak zabrání do díla, že si ostatních nevšímali.
„Tak čí je?“ optá se Wei WuXian, i když to dobře ví, protože na rozdíl od ostatních se zajímal o to, co se kolem děje. „Dobrá. Wen Ningu, pojď sem.“ Ozve se šum, protože, i když někteří vědí, že tu pobývá, nikdo ho moc nevidí.
„Ano, pane Weii.“
„To je tvá práce, že?“
„Pane, já… No… Není…“
„Vítězem je Wen Ning!“ pronese hlubokým lahodným hlasem Lan Zhan. „Můžeš to, prosím, odnést ke mně domů.“
„Ano, pane. Děkuji. Jsem rád, že se líbí.“ Popadne vázu a opatrně ji nese před sebou. Na tváři má jemný úsměv. Je rád, že se panu Lanovi kytka líbí. Sestra si na ně potrpěla, byla by nadšená jeho vítězstvím.
„Jak jsi ho viděl?“
„Viděl,“ pokrčí rameny. „Jeho sestra milovala květiny a on ji s nimi pomáhal. I když patřili k sektě Wen, tak přece jenom nemá špatnou duši. Podívej se, skoro zapadne slunce.“ Zatleská. „Tak a jdeme se najíst a opět bude malé překvapení.“ Vezme Lan Zhana za ruku a táhne ho ke kruhovému místu, o kterém neví, k čemu slouží, ale je to perfektní místo na pořádání oslav. Uprostřed roste krásná třešeň. Kolem dokola jsou rozmístěny stolky. Všechny jsou v jedné rovině, kromě jednoho, který je na vyvýšeném místě. Zatáhne tam Lan Zhana, donutí ho posadit. Ten se podvolí, jen aby svému partnerovi udělal radost. Na každém stolku je pití a jídlo.
„Jenom voda,“ pošeptá mu do ucha. Sám stojí za jeho zády a rozhlíží se. Musí přiznat, že se to velmi povedlo. „Nemusíš si dělat starosti.“ Zatleská a obrátí se na stranu. Všichni se otočí za ním a jen zírají, jak ke stromu přiběhne pět dívek. Zamrkají. No ne, vždyť to jsou…
„Wei Yingu?“
„Ano? Tanec patří k slavnostem. Chtěl jsem nějaké najmout dole ve městě, jenže na potvoru nemám peníze a nemám pas,“ zdůrazní už poněkolikáté „Tak jsem zašel za… Já vím, je tam zakázáno chodit, ale věř mi, potkal jsem je náhodou na procházce. Nadchlo je to. Nejsou skvělé?“ Taky aby ne, když v tělech učednic jsou duchové profesionálních tanečnic.
Lan Zhan jen mrukne. Jsou, jen si nějak nedokáže představit, že jejich učednice jsou tak skvělé tanečnice. Přimhouří oči a zadívá se na ně pozorně. Skutečně nádherné elegantní sofistikované pohyby, které je možno spatřit spíš u císařských tanečnic než u nich.
Potlesk ho vytrhne ze zadumání nad tím zázrakem. Otočí se k Wei Yingovi, když najednou obloha vzplane oslňujícím světlem. Výbuch dolétne až k nim, takže se po sobě překvapeně dívají.
„Ten, hlupák,“ zaslechne Wei WuXiana. Odhaduje, že se někomu nepodařilo správně zapálit rakety a ty bouchly najednou. „Já ho přetrhnu, ale co… aspoň je to důkladná tečka za dnešním dnem.“ Postaví se před Lan Zhana, vytáhne pár talismanů. Rychle na ně napíše příkaz, podrží a vloží do nich vůli. „Ohňostroj se krapet nepovedl, proto…“ Hodí talismany do vzduchu, ty znehybní a jemně se vznášejí ve vánku. Wei WuXian vytáhne flétnu a přiloží ke rtům. Otočí se na druhou stranu a kývne. Mělo to být jinak, ale co. Začne hrát, když se amulety rozprsknou a objeví se zlatí jiskřiví motýlci. Ozvou se výkřiky údivu a vzápětí potlesk.
Na kraji davu stojí Lan JingYi s umouněnou tváří a špinavým oděvem. Zatahá někoho za rukáv. „Já za to nemohu.“
„Jasně, mlč, posaď se a dívej se.“ Přeruší jeho výlev jiný a s okouzlením se dívá na prostranství poseté motýlky. Podle flétny se slétají do různých útvarů a zase se rozbíhají všemi směry.
Do toho hraje několik žáků na guquin a flétny, ale ani ony nedokážou přehlušit mistrovskou hru z Chenqingu. Když nastane ticho a zlaté jiskry pohasnou, ozve se šum zklamání.
Lan Zhan je oslněn, protože už viděl ledascos, ale něco tak krásného ne. Ještě nyní má pocit, že má před očima jiskřivé ohníčky. „Bude devět.“
Všichni vstanou, ukloní se s meči v ruce směrem k vyvýšenému místu. Za Lan Zhanem na ně zamává vesele Wei WuXian. Dívají se, jak odchází, když Wei WuXian zpozoruje Wen Ninga. Postává tam tak trochu rozpačitě.
„Copak je?“
„Já… Dostanu taky odměnu?“
„Ty chceš talismany?“ podiví se Wei Ying. Překvapí ho zrůžovělá tvář jeho přítele, a zároveň jako by se styděl. „Tak tady máš.“ Nevěděl, že se toho zúčastní, a když vyhrál, usoudil, že asi je nebude chtít. „Tak běž a dodrž večerku!“ houkne za ním. „Neslyšel a vsadím se, že běžel za ostatními.“ Popadne Lan Zhana pod paží. „Líbilo se ti to?“
„Ano,“ řekne jednoduše. „Všichni se tolik snažili.“
„Jsi jejich vzorem, jistěže se snažili. Až na ten ohňostroj. Zaslouží si trest,“ zamumlá.
„Ten byl skutečně velkolepý.“
Wei WuXian po něm střelí pohledem, ale nevypadá na to, že by se tomu debaklu vysmíval, vlastně jak ho to mohlo napadnout, tohle nemá ve své povaze. „Byl krátký,“ řekne suše. „Měl být dlouhý a krásný.“
„Byl. Jasný. Velký.“ Dojdou k domu, kde bydlí. Ještě nyní jsou všude kolem vidět okvětní plátky. Vejdou dovnitř. „Jídlo pro tebe.“
„Jsi skvělý.“ Posadí se, nechá si nalít číšku alkoholu, když si vzpomene na svůj dárek. Sáhne si za pas a vytáhne vyšívaný červený sáček. „Pro tebe. Dárek.“
Lan Zhan se podívá na malý váček. „Dárek?“ optá se udiveně.
„Dárek,“ přikývne. „Neříkej, že jsi nikdy nedostal dárek. Neuvěřím tomu.“
Lan WangJi mlčí. Nějak si nemůže vybavit, zda dostal dárek, vlastně jediné dárky dostával od Wei WuXiana, protože dá se za dárky považovat meč? Knihy? Podle něj dárek je nějaká zbytečnost, kterou nepotřebuje. Natáhne se a vezme váček z natažené ruky. Pomalu ho rozváže a obsah vytřepe. Je zvědavý, co vymyslel… Chvilku zírá na náramek. Nějak čekal… Nečekal vlastně nic a tohle už vůbec ne. Náramek se hodí k dívce, ne k muži. Neví, jak má na ten zvláštní dárek reagovat. Podívá se do zářivého Wei Yingova obličeje. Polkne. Je tak nadšený…
„Krásný ne? Vybral jsem stejný materiál jaký má na flétně ZeWu-Jun. Zkus si ho, ale měl by ti být.“ Je spokojený. „Je bílý, bude se ti hodit k oblečení,“ chválí svůj výběr.
Barva je krásná, ale náramek??? Snad se nic nestane, pomyslí si Lan Zhan a s nadechnutím si ho dá na ruku. Pocítí jeho váhu, je to tak nezvyklé…
„Slib mi, že ho nesundáš. Kdyby se něco stalo, nech ho spadnout. Stačí na to jen pomyslet, kdybys nemohl fyzicky. Lan Zhane, slib mi to.“ Dívá se na náramek. Moc dobře ví, že nikdo nikdy nezjistí, co je zač, dokud nebude pozdě, a pak už nikomu neřekne vůbec nic. Podívá se do rozpačitého obličeje.
Lan Zhan se zahledí do vážného obličeje. Je v tom náramku něco víc než jen kus kamene s kovem? Zkusí ho prohlédnout, ale stále vidí to stejné. Bílý jadeit se stříbrným ornamentem. „Nikdy si ho nesundám.“
Wei WuXian je spokojený, protože když Lan Zhan něco slíbí, tak potom to dodrží, i kdyby proti sobě měl celý svět. Takhle bude navždy v bezpečí.
„Děkuji.“ I když je to dívčí dárek, tak je to dar od jeho lásky. „Chutná ti to?“
„Moc. Gong?“ Zamyšleně se na něj zadívá. „Co kdybych ho odstranil? Vždy nás vyruší v tom nejlepším.“ Zvedne se, protože už dobře zjistil, že prostě se nedá přemluvit k tomu, aby byl vzhůru déle. Chytí ho za ruku a táhne ke stolku. Posadí ho na taburet a stáhne mu ozdoby z vlasů, nakonec i stužku odloží vedle zrcadla. Ponoří ruce do vlasů a sevře hlavu. Jemně jimi začne pohybovat.
Lan zhan slastně přivře oči. „Odkudpak to umíš?“
Wei WuXian na chvilku strne. „Kdysi mě často bolela hlava.“ Povzdechne si, jak si vybaví ty dny. „Nejstarší sestra Jiang YanLi.“ Nahne se a políbí ho na krk, potom rty sklouznou níž až k okrají límce. „Miluji tvou vůní.“ Vezme pramen vlasů a rozčeše ho, další, až dokud nejsou hladké. Potom sáhne dopředu, rozváže mu pas. Látka sklouzne dolů a nechá ho jen ve spodním šatu. Rukou vklouzne dolů a sjede, až ke klínu. Potěší ho, když vidí, že je vzrušený.
„Rád si zahráváš?“
„Jak jsi to poznal?“ optá se předstíraným údivem. „Vážně v takovém stavu a tak se ovládat… Zbožňuji to.“
Nějak mu nerozumí, co na tom zbožňuje, ale má toho tak akorát dost. Otočí se, popadne ho do náruče.
„Hurá!“ Wei WuXian skopne boty a nadšeně ho obejme. „Jdeme spát.“
Na perfektní bledé tváři se objeví lehké zamračení. Skutečně někdy Wei Yingovi nerozumí, před chvilkou si stěžoval na gong a že musí jít spát a nyní je to naopak. Opatrně ho položí na postel, posadí se k němu, pohladí ho po tváři, nakloní a políbí ho. Trošku ztuhne, když ucítí jazyk na svých rtech, jak jemně tlačí. Jen jednou takhle někoho líbal a nějak si myslel, že se to nedělá, takže se pletl. Pootevře je. Ucítí ve svých ústech jazyk, jak se dotýká jeho. Odtáhne se. Je to skutečně normální?
„Nelíbí se ti to? Pak to nebudeme dělat.“
„Jen…“ Kolik toho se ještě bude učit? Přehraje si polibek a zajede dovnitř úst svého milence. Má pocit, že spíš zápasí o vzduch, než aby se líbali, ale vzrušuje ho to stejně jako tehdy před léty.
„HanGuang-June, rychle se učíš.“ Pohladí ho prstem po nateklém rtu. Má je ještě krásnější než kdy jindy. Takové vášnivé, vzrušující a představa, že příčinou toho stavu je on, je skoro nesnesitelná. Rychle se začne svlékat, jak zatouží po spojení. Nakonec je to spíš Lan Zhan, který rychle sundává z nich oblečení. Lehne si k němu a Wei Ying se kolem něj ovine jak kus liány. „Miluji, když tě na sobě cítím.“ Tře se o něj a pozoruje jeho tvář. Vypadá to, že se v něm něco sváří, jako by něco řešil. Přesně pozná okamžik, kdy se rozhodl. Něco se v něm sevře, protože si vybaví včerejšek a jeho slib. Sklouzne k jeho údu, který cítí na svém těle a je pořádně vzrušený. Je neskutečné, jaký je to pocit, mít moc nad takovým mužem, jakým je Lan WangYi.
Přestane ho líbat a sklouzne níž. Dneska to bude jiné a nemůže se dočkat, jaké to bude, ale jakmile ho má v ústech, na všechno zapomene a jen ho chce důkladně prozkoumat.
„Teď já.“
Někdy by ho zajímalo, zda někdy začne Lan Zhan, jenže myšlenky se mu rychle rozsypou na drobné střípky, jak ucítí rty a ruce na svém těle. Nechá se hýčkat těmi jemnými a při tom silnými prsty. Nikdy by neřekl, že se bude vyhřívat v něčím pohledu a už vůbec ne v dotecích. Jako by létal. Zasměje se. Nechápe k čemu je létající meč, když stačí mít Lan Zhana. Obejme ho kolem krku. „Miluji tě,“ řekne a skousne mu ušní lalůček.
„Zahráváš si,“ ozve se trochu zhrublý hlas a odtáhne se. Sáhne pod polštář a vytáhne mast. Netuší, jaké to bude, ale když to řekl…
„Kdy jsi to tam dal?“ ozve se udiveně Wei WuXian. Vždyť ho měl pořád na očích nebo ne?
„Není to jedno?“ Otevře a trochu nabere. Na chvilku pocítí rozpaky, ale klidný zastřený pohled jeho miláčka ho nenechá na pochybách, že to dělá dobře a tak si rychle namaže úd a potom kolem otvoru Wei Yinga.
„Použij nejdřív prst, nebude to tak nepříjemné.“
„Jak to víš?“ odtáhne se od něj. V hlavě mu zavíří další muži bez tváře.
„Bratr Nie, vzpomínáš si na něj a jeho sbírku pornografie? Byl opravdu velmi otevřený vůči sexu a nemrač se. Nikdo nikdy nebyl kromě tebe. Naprosto jsi mi stačil.“ Nadzvedne se a políbí ho. „Uděláš to konečně, nebo půjdeme spát?“ zašeptá mu do ucha a za to podezření se mu přisaje ke krku a pořádně políbí. Jen ať si to zítra schovává pod límcem, pomyslí škodolibě, ale myšlenky na sladkou pomstu se mu opět rozutečou, jak opravdu ucítí prsty na svém konečníku. On skutečně… Zavzdychá, pustí svého milence z objetí a místo toho sevře pokrývku. Začíná to být nesnesitelné, jak v něm dlouhé prsty tančí. Jako by to nedělal poprvé… Ale i tohle skončí a on se vznese, když do něj Lan Zhan zajede.
Neuvěřitelné, konečně se cítím úplný, pomyslí si Lan WangJi. Jako bych se vznášel. Povytáhne se a opět se zasune. Sleduje staženou tvář svého partnera, ale kromě vzrušení nic nevidí, proto zrychlí pohyby, když najednou cítí, jak jeho kontrola je pryč a je sevřen silnými pažemi. Mohl by se tak snadno z nich dostat, ale zůstane a vystříkne se do Wei Yingova těla. Položí se na něj.
„Máš zrychlený tep,“ zaslechne. „Je mi skvělé. Nikdy mi líp nebylo. Jen škoda, že to skončilo.“ Povolí prsty a přesune je na záda s jizvami. Hladí je bříšky i nehty. „Mohl bych takto zůstat celou dobu.“ Obtočí mu nohy kolem beder, aby z něj nevyklouzl. Má rád jeho tíhu na svém těle. Myslí si, že nikomu jinému tohle by nedovolil. Najednou mu zrak sklouzne na levou ruku, na které se skví bělostný jadeitový náramek.
„Bolelo tě to.“
Wei WuXian se usměje a ukáže prsty malou vzdálenost. „Jen trochu. Maličko,“ ujistí ho. „Trochu tréninku a neucítím nic. Je to jen ze začátku.“
„Určitě?“ optá se váhavě.
„Nelhal bych ti. Moc se mi to líbilo.“ Nerad stáhne nohy a pustí ho z objetí. Chápe, že takto nemohou zůstat celou dobu.
Lan Zhan se zvedne, když mu padne pohled na napůl vzrušený úd. Skloní hlavu a vezme ho do úst. „Jsi skvělý,“ zaslechne a vzedme se v něm pýcha, že to zvládl a dovede uspokojit někoho tak náročného jako je Wei Ying. Nechá spršku semene dopadnout na jeho i své tělo.
„Vždy mě vysaješ. Počkej. Je už deset.“ Vstane a dojde pro misku s hadříkem. „A pak stále máš narozeniny. Bylo by lépe začít v osm, skončit v devět a potom si dát spolu koupel. V deset bychom se vrátili do postele.“ Začne ho otírat, ale aspíš se mazlí s jeho hrudí. Když umyje některou část, políbí ho.
Společná koupel? K tomu osm, devět, deset? Koupel hodinu? „A co budeme dělat v devět třicet?“ optá se zájmem, pozorujíc jeho navýsost poutavou strategii očisty.
