Shounen - ai povídky

Lan Zhan  - 13.

Oblačná zákoutí

Pod nádhernou noční oblohou se vznáší žal jak chladná pokrývka. Kolem hranice ze dřeva, na níž je umístěno tělo v černém, je jenom pár osob. Jedna v ruce drží pochodeň. Vedle ní stojí muž, který je mu podobný a černě oděný muž s bledou tváří, kde se objevují černé protkané čáry. V očích má, i když by se to nedalo říct, stesk a smutek. Oba jsou vážní z celé té situace. Podívají se na postavu vedle sebe.

„Je čas,“ pronese do ticha Lan XiChen.

„Pane?“

„Já vím,“ zachraptí Lan WangJi. Ví, že to musí udělat, ale ztratil ho potřetí. Není už toho dost? Proč musí od něj odcházet? Předtím měl aspoň nějakou naději, nyní nemá nic. Jak může žít? Sevře pochodeň ještě pevněji, jako by se bál, že ti dva mu ji vytrhnou a spálí milovanou osobu. Byli spolu tak málo. Nyní lituje každé minuty, kdy spolu nebyli, nebo se hádali. Nebylo to často, přesto… Najednou hodí a hranice vzplane. Okamžitě se otočí a odchází. Nechce vidět opět stejný obrázek jako před roky.

„Wen Ningu, dohlédni na to.“

„Ano, pane.“ Podívá se na hranici, kde spočinul jeho pán. Vytuší další osobu, ale neotočí se k ní. Později A-Yuanovi vše vysvětlí.

Lan XiChen několika rychlými kroky dohoní svého bratra, zařadí se vedle něj. Nemusí nic říkat, na nic se ptát. Jistě mu podá vysvětlení, jak slíbil. Zamíří si to k jeho pracovně. Posadí se naproti sobě. V poklidu oběma nalije horkého čaje. I když se mu zdá, že by Lan Zhan potřeboval spíš něco silnějšího. Popravdě i on by potřeboval něco ostrého. Možná proto lidé, tolik pijí. Zabít osobu, k tomu ženu, co zrovna mu dala neteř a synovce, není zrovna to, co chtěl. Upije. Čeká.

„Nevím, kde začít.“

„Jak se jmenovala?“

Lan Zhan se mu podívá do očí. „Jin MuYao, byla dcerou předešlého vůdce klanu a jeho paní. Poslední dítě. Aspoň jsme to tak vydedukovali. Padla na ní Odražená kletba.“

„Co je to?“ Možná bude lepší, když se bude ptát.

„Je to krapet nepovedená kletba, před kterou je dotyčná osoba chráněná, takže spadne na nejbližší osobu, v tomto případě na její dceru.“

„Nikdy jsem o ní neslyšel, ale pokud byla nemocná, není co se divit.“

„Na duchu i na těle. Byla velmi slabá a stejně s ní provedou tohle!“ Bouchne do stolu, až čajová souprava nadskočí.

Lan XiChen je v šoku. Nikdy neviděl bratra vzteklého. Muselo ho to rozhodit, ale jenom kletba? Ne, v tom musí být něco víc.

„Omlouvám se. Vím to, přesto to nemohu strávit. Leží mi to v žaludku jako kámen.“

„Co se s ní vlastně stalo, proč se objevila u nás?“ Pomalu se dostane k jádru. Tohle vypadá na docela ošklivou záležitost.

„Nevím, jak to říct. Jin MuYao ve skutečnosti byl Wei Ying.“

„Cože?!“ vykřikne, rád, že zrovna nemá nic v puse, jinak by bratra celého poprskal.

„Rozhodli se, prostě, povolali místo ní jinou osobu, jenže ta dívka zaměnila jména a povolala Wei Yinga.“

Ztuhlý Lan XiChen se dívá na svého bratra. Má pocit, že je někde hodně daleko, jak ta slova na něj dopadají v mlze. „Nedivím se, že od svatby utekl,“ řekne, jak to všechno pomalu strávil, a vykrystalizovalo se.

„Ano. Když se dozvěděl, že ho chtějí provdat za Jiang Chenga, začal okamžitě plánovat útěk. Jak řekl, nesvěřil by mu ani lopuch. To se mu podařilo.“

„Nemohu tomu uvěřit! Jak ji to napadlo?“

Lan Zhan zavrtí hlavou. „Na to jsme nepřišli, i když si myslím, že o něm musela slyšet. Jak je hrozný a ďábelský. Možná ji došlo, co udělali a tak se rozhodla prostřednictvím něj pomstit. To jsou domněnky, jelikož s dívkou nekomunikoval. Byl rád, že je živý, i když byl docela v šoku… ehm… ze svého těla.“

„Tomu se nedivím. O Wei WuXianovi koluje spousta děsivých historek. Měla odvahu,“ pomyslí s humorem.  „Jaké byly podmínky?“ Překvapí ho, jak zčervenal. Jemné odkašlání mu řekne, že je to pro něj velmi těžké.

„Provdat se a mít děti.“

„Cože?!“ vykřikne opět. Lan Zhana mimoděk potěší, že reaguje stejně. Zhrozeně, nevěřícně, s odsouzením dotyčných. „To je… Jak mohli?“

„Paní, aspoň tak ji nazýval Wei Ying, chtěla mít děti krve své paní. Netuší, kdo to byl, neměl moc času to zjišťovat. Jakmile mohl, utekl na Pohřební pahorky.“

„Proč tam?“

„Je tam tůň, něco jako ledový pramen pro nás.“

„Ach tak.“

„Zesílil tam a vyrazil za mnou.“

„Hádám, že honicí psy měl v patách.“ Přikývnutí. „Proč tedy nešel rovnou sem? Ochránili bychom ho.“

„Bál se, že by kvůli němu vznikly rozbroje mezi námi a sektou Jin.“

„To by měl, ale ustáli bychom to. Něco tak nemorálního bychom nemohli respektovat!“

„Já vím, ale respektoval jsem jeho rozhodnutí.“ Jemně si povzdechne. „I tak by to dopadlo stejně.“ Tvář se mu potáhne smutkem. „Když jsem šel dolů koupit dárek, našel jsem ho.“

„Proto jsi chtěl pátrat po té kletbě.“ Přikývnutí. „Chtěli jste vědět, jak to zrušit.“ Opět lehké přikývnutí. „Nepodařilo se to ani u bratra Nie. Proč on?“

„On poprvé zařídil, že se Wei vrátil, tak jsem doufal, že by mohl mít nějaké svitky na toto téma. Neměl.“

„To je mi líto. Skutečně jsi ho mohl sem ho přivést, i když bylo by to divné, ale pochopili bychom to. K tomu mám neteř a synovce. Samozřejmě, že za těchto podmínek zůstanou tady.“

„Děkuji. Já a Wei… Prostě stalo se to.“

„Neplánovali jste to,“ pochopí.

„Ne.“ Tváře mu zrůžoví. „Poprosil mě…“

„Já vím a omlouvám se.“

„Já se omlouvám, nebýt Přízračného generála…“

„Rozumím ti. Asi bych se taky neovládl.“

„Jen jednu věc.“

„Jakou?“ optá se ho laskavě.

„Koupil jsem dům, kde jsme žili, jestli bych to nemusel prodávat.“ Přece je to jenom majetek sekty. „Byl jsem tam spokojený.“ Pohlédne mu do očí.

„Jistě. Není to náhodou dům rodiny Tang?“ zeptá se, jak si vybaví dokument, který odsunul jako nedůležitý.

„Ano. A jestli bys mohl někoho poslat pro věci, co tam zůstaly.“ Ukloní se.

„Jistě. Pojď.“ Zvedne se a s ním i bratr. Nechápe, kam ho vede, když to pozná, lehce ztuhne, potom se nadechne a vejde dovnitř.

„Pane?“

„Spí?“ optá se tiše Lan XiChen. Žena lehce přikývne. Ukáže na dvě postýlky a uhne se stranou. Oba k nim jdou, postaví se a pohlédne na ně.

„Jsou krásní,“ řekne s takovým nadšením žena, že se málem rozplyne.

„Přál bych si, aby vypadaly jako on.“

„Hm,“ jen broukne a dál očarovaně zírá do dvou dětských tváří. Obě, jako by vycítili stojící muže, najednou otevřou oči. „Uch, tak nikdo nemůže říct, že nejsou tvoje,“ řekne lehce s úsměvem. Oba dva trochu rozpačitě se dívají do Lan Zhanových světlých očí, jenomže dětských.

„Možná ztmavnou?“ nadhodí Lan Zhan nejistě, který přečetl za těch sedm měsíců docela dost příruček na téma děti.

„Neztmavnou,“ ozve se jistý hlas za nimi. Oba se otočí a překvapeně se dívají na strýčka. Provedou úklonu. „Měl jsi stejné hned při narození. Zůstanou taky takové. Myslím, že mi musíte něco vysvětlit.“

„Jsou to mé děti.“

„Dobře a matka?“

„Zemřela,“ řekne těžce. „Děti zůstanou zde.“

Nadzvednutí obočí, pohlazení bradky. „Dělá si snad na ně někdo jiný nárok?“ podiví se.

„Její rodina,“ řekne Lan Zhan a upře zrak na dvojčata. „Sekta Jin z Lanlingu.“

„Nezájem, jsou to naše děti. Zařiď to,“ otočí se k Lan Huanovi, potom se zadívá na jeho bratra. „Jsem spokojený.“ S tímto odejde.

„Uff,“ tiše si oddechne Lan Zhan, potom se omluvně ukloní nepřítomnému strýčkovi. „Omlouvám se. Musím hodně zařídit kolem děti. Rád bych, kdyby bydleli se mnou, tam kde žila má matka. Místa je tam nyní hodně.“

„Je to… Můžete to zařídit?“ Obrátí se k ženě, která trpělivě stojí v rohu místnosti, aby je nerušila.

Žena udělá úklonu a přikývne. „Jistě, pane. V noci jsem poslala pro kojnou, zde nikdo takový není. Vše tam přichystám. Musím říct, jsou úžasní, pane.“ Ukloní se jednomu, potom druhému. „Taky vyberu dvě mladší služebné, jestli mohu.“

„Udělej vše a můžeš vzít, co budeš potřebovat. Je ta žena důvěryhodná?“

„Ano, pane. Bude nadšená, že bude moci dětem posloužit. Je z mé rodiny, jen se provdala do Gusu. I její muž je spolehlivý. Má dole truhlářství. Jsou to řádní lidé, pane.“

„Výborně. Budeš k ruce dětem.“

„Pane! Děkuji. Dám za ně život.“

„Ještě něco. Bez mého svolení se k nim nesmí přiblížit nikdo, kromě mě, mého bratra a Wen Ninga.“ Žena přikývne. Je to samozřejmé. „Výborně.“

„Půjdeme se najíst a naplánovat budoucnost. Taky jak postupovat v případě, že budou chtít děti. Oni ho zabili?“ Aspoň to tak vypadá.

„Ano. Pod jizvou, která byla úmluvou za povolání, skrývala se Nevratná kletba, aspoň to tak Wei pojmenoval. Snažil se ji odstranit, ale nebyl silný. Vypadá to, že to mohl udělat někdo, kdo vstoupil na Temnou stezku,“ vysvětluje tišším hlasem. „Chtěli děti, ne ji. Zabili ji odpornou kletbou, která se objevila, jakmile porodila děti. Takový čin je do nebe volající. Odpornost. Dvakrát ji zbavit života.“

„Zlo,“ povzdechne si. „Je mi to velmi líto.“

„Možná kdyby byl silný, tak by na to přišel, ale byl skutečně slabý, přesto za děti bojoval.“ Vzpomene si na útěk. „Přikázal mi, abych je chránil.“

„A on?“ Zastaví se a zadívá se mu do obličeje. Zavrtění hlavy ho rozesmutní. „Nevzdávej to. Dokázal nemožné, dokáže to opět. Věř mu.“

„Já vím. Jenže tentokrát…“ Sklopí hlavu, potom se narovná. „Musím ochránit naše děti.“ Udělá krok k pracovně. Má cíl a nesmí Weie zklamat.

Lan XiChen pokývne hlavou a v duchu nepřítomnému muži poděkuje. I tak není schopen pochopit, jak mu muselo být. Nosit děti jako žena, žít jako ony a on to zvládl s grácií… Skutečně je úžasný. Přesahuje to jeho chápání, potom porod. Ale dokázal dát bratrovi dvě nádherné děti a něco mu říká, že to nebude tak lehké. Jestli skutečně něco podědily po panu Weiovi, potom bohové chraňte Oblačné zákoutí.

 Ještě ten den se nastěhuje do domu, kde krátce bydleli. Bál se, že vzpomínky budou příliš silné, ale zjistil, že starost o děti, tak nějak otupuje hrany paměti. Dům zůstal i po rekonstrukci stejný. Jenom venku jsou menší venkovní lázně a uvnitř pro změnu velká vana. Bratr si dobře zapamatoval jeho žádost. Wei Yingovi by se tu velmi líbilo. Jenom upravili bydlení pro služebnou k dětem.

Nejhorší jsou pro něj noci. Nejen že si navykl spát s Wei Yingem, nyní ho chápe, proč říkal, že bez polštáře nedokáže usnout, ale děti. Přes den jsou klidné, jako by neexistovaly, jakmile nastane noc, začnou nejdřív fňukat, potom brečet a nic je neuklidní. Vyzkoušel všechny melodie, potom ty co ho napadly jen tak, lidové, dokonce melodii, kterou složil o nich dvou. Nic, skutečně odolní. Už je to tu opět, dokonce ani chůvy nic nezmůžou, přesto se pokoušejí. Dobře pozoruje jejich zoufalství na tvářích. Povzdechne si, vstane, když se zarazí. Stočí zrak k šuplíku, kam schoval všechno, co mu připomínalo jeho lásku.

Váhavě udělá krok, potom další. Děti a jejich pláč ignoruje. Otevře ho velmi pomalu a zavře oči. Tolik to bolí, pomyslí si. Nakonec je přece jen otevře. Obě flétny, kapesník s králíčkem, zvonky. Tak málo po něm zbylo, když pomine vzpomínky. Vytáhne zvonky. Úplně zapomněl, že Wei Ying ho žádal o to, aby je dal dětem. Jedině velké zvonky jsou na verandě a příjemně hrají skoro neviditelnou melodii, které brání zlovolným bestiím vstoupit dovnitř. Vezme je do ruky a zamíří k postýlkám. Napřáhne nad jednou postýlkou zvonek a jemně jim zacinká. Pláč přestane, jako když utne. Pohlédne na něj, pak na dítě. Připevní s tmavým střapcem chlapečkovi a světlejší holčičce na ruce, potom to vymění. Uvědomí si, že brzy bude měsíc od jejich narození a bude muset vybrat jména. Za jiných… Usměje se, protože dvojčata přestala plakat, jak je zaujaly zvonky. Dokonce se smějí. Zázrak.

„Za jiných okolností by je vám vybral Wei, jenže ten tu není. Snad vyberu dobře,“ řekne jim a usměje se na ně. Ty najednou široce zívnou a zavřou oči, jako by je někdo uspal. „Asi jsi to tušil, že?“ zašeptá, aby je neprobudil, a vyjde ven. Zavře dveře a zamíří k pavilonu. Posadí se a nalije si horkou vodu. Zajímalo by ho, jaký byl Wei, když byl malý. Taky tak neklidný? Je to docela možné a proto připravil ty zvonky?  Najednou se otočí, jak ucítí něčí přítomnost.

„Pane?“

„Ano?“ optá se ducha, který tu stojí. Je zvláštní takto mluvit s někým mrtvým. Jedině Wei s nimi takto dokázal mluvit.

„To jsou děti pana Wei WuXiana?“ optá se a ukáže směrem k domu.

„Ano?“

Tvář se rozjasní nesmělým úsměvem. Hluboce se ukloní. „Mohl bych mít malou žádost a podívat se?“ Lan Zhan už má na jazyku proč, nakonec se zvedne. Duch se vydá za ním, když se zastaví. „Navštívili bychom je už dřív, jenže…“ Zadívá se na sestavu zvonků. „Nikdy bychom jim neublížili, ale chápu starost pana Weie.“ Rozpačitě se podívá na svého průvodce. Melodie umlkne a on vstoupí dovnitř. Nakloní se k postýlkám. Ukloní se, zatímco Lan Zhan ho pozorně sleduje. Nechápe, co tu dělá, proč se tak uctivě klaní. „Děkuji.“ Tím se rozplyne ve vzduchu a opět zazní melodie, jako by ji někdo neviditelný spustil.

Postava v bílém šatě přistoupí k postýlkám. Dívá se na klidně oddechující děti. Zajímalo by ho, co to mělo znamenat.  Ale podle toho, jak se choval, nezdá se, že by k nim cítil nevraživost, nebo jim chtěl ublížit. Mimoděk se dotkne náramku, odhodlaně ho hodí na zem. Ustoupí. Ví jenom málo z toho, co se tehdy stalo a matně si pamatuje na ty duchy ukryté v náramku. Opalizující trhlina ho překvapí.

Objeví se pět mužů s tasenými meči. „Pane?“

„Omlouvám se, chci vám poděkovat za můj život.“

„Pan Wei, to už udělal. Nevidím tu nebezpečí, proč jste nás povolal?“ Stále ve střehu.

Lan Zhan je pozoruje. Neví, zda to udělají, ale zkusit to může. „Můžete ochránit i tyhle děti?“

„Ne.“

„Chápu. V tom případě, pokud se mi něco stane, mohu tu ochranu přenést na ně?“

„Jen na jednoho. Toho, kdo má náramek.“

„Rozumím. Omlouvám se, že jsem vás vyrušil.“

Muž v starodávné zbroji přikývne a zmizí. Lan Zhan sebere náramek a natáhne si ho. Je to na něm a netuší, jak udělat něco podobného, aby je ochránil ještě lépe. Opět zamíří do altánku, kam se posadí. Vzpomíná na Wei Wuxiana. Stočí zrak, když skoro vyskočí. Neví proč, se mu vybavila jeho láska k vodě… Určitě by mu tu chyběla. Když už jsou tu ty lázně, potom by mohl to krapet protáhnout… A aspoň něco bude dělat. Absolutně potlačí naději, že tímto rozhodnutím možná Wei Yinga přivede k sobě.

Druhý den stojí u bratra. Mohl by to udělat sám, ale raději bude ho informovat. „Dobrý den.“

„Bratře, co tě sem přivádí?“

„Špatné zprávy?“

„Týkají se tebe a Dvojčat.“

Lan Zhan se posadí. „Ano?“

„Chtějí je.“

„Důvod?“

„Nebyli jste oddání.“

„Kdo to povede?“ optá se, protože určitě sekta Jin nevyrukuje s tím jen tak. Potřebuje svědky a někoho, kdo za nimi stál, takže zbývá…

„Jeho Excelence.“

„Hm. Budu přísahat v síni pravdy.“

Lan XiChen přikývne. „Dobře. Každý zná tvou pověst, možná je to odradí. Neřekl bych, že budou tak tvrdohlaví.“

„Vložili do toho příliš mnoho úsilí z Temné stezky.“ Zaváhá, zda je vhodná doba, ale děti tu zůstanou. „Měl bych jednu žádost.“

„Jakou?“

„Rád bych založil malé jezírko.“

„Jistě.“ Překvapí ho, že žádá o souhlas. Zvláštní žádost, ale na druhou stranu je rád, že bude něco dělat. „Neuvažuješ opět o hodinách pro učně?“

„Ještě ne. Jsou malí, i když nyní se aspoň vyspím,“ pronese jen tak.

„To je dobře,“ odpoví udiveně, když si vzpomene na hlášení tetičky Li. Každé poledne mu referuje o dětech. Vypadá to, že děti vesele ignorují denní doby. Někoho mu to připomíná, jen nebude říkat koho a bratra tím zraňovat,

„Ale mohu dávat hodiny na guquin.“ Přece jenom má i povinnosti vůči svým žákům a sektě. Taky je pravdou, že nebude jenom přemýšlet o Wei Yingovi.

„Výborně. To jsem rád, ale až po těch úpravách, co tam chystáš, zatím udělám rozvrh.“

„Děkuji ti.“ Vstane, lehce se ukloní. Je nadšený, že dostal povolení, rád, že opět bude učit, ale děti rozhodně nebude zanedbávat, přestože ještě jsou velmi malí. Moc dobře si vzpomíná, jak se mu stýskalo po matce. Snažil být se hodný, aby ji mohl vidět.

Zajde dovnitř, podívá se na ně. Strýček měl pravdu a oči se vůbec nemění. Někdo jim sundal zvonky a upevnil je na tyčky, takže nad nimi visí. Obě se po zvoncích vesele natahují. Vůbec netuší, co má říkat nebo dělat, natož se k tak malým dětem chovat. A-Yuanovi přece jen už bylo skoro pět let, uměl mluvit, takže to bylo něco jiného.

„Dobrý den.“

„Jako bych tu nebyl,“ zabručí. Možná, když bude sledovat služebné, tak bude vědět. Je náročné být rodičem, usoudí, když sleduje ženy, které jsou z jeho přítomnosti krapet nervózní.

 

„Tak je to hotové?“ optá se s úsměvem bratr, který se dívá na jezírko, které tu vyrostlo. Je docela velké, usoudí, ovšem na koupání to není, takže snad ozdoba? Zajímalo by ho, proč je chtěl.

„Ano. Už jsem poslal pro rostliny, které zasadím.“

„Osobně?“ podiví se lehce.

„Proč ne?“ Vzpomene si, jak se k němu doneslo, že manžel Jiang Chengovy sestry vysadil lotosy ve svém domově, aby se jí nestýskalo. Wei Ying je miluje a taky chce, aby je poznaly i jejich děti. Dokud nebudou se umět bránit, zůstanou tady. Měly by poznat rostlinu, s kterou jejich… matka – otec…znejistí…vyrůstal.

„Dobře. Zítra by měli dorazit,“ vrátí se v myšlenkách na nechtěné vetřelce. Jak jindy to není problém, tak vyjednávání šla prostě mimo. Neuhnuli ani o inch.

„Jsem připraven.“

„V pořádku. Předpokládáš komplikace?“

„Nyní ne. Později.“

Lan XiChen se zamyslí. „Myslíš, že se nevzdají ani po přísaze?“ Pak si na něco vzpomene. „Ještě jsi nevybral jména ani jsme neoslavili jeden měsíc.“

„Vím. Chtěl jsem počkat až po té estrádě,“ řekne opovržlivě. „Aby nic nerušilo tuto slavnost. Škoda, že tu není. Bylo by to krásné.“

„Ano,“ přitaká s úsměvem. „Velkolepé.“ Zajímavé, jak se vyhýbá říct mu jménem. „Vlastně je to velká událost.“ Muž vedle něho souhlasně broukne. „Dobře. Jaké vlastně rostliny chceš vysadit?“ Docela ho to zajímá, a když se to vezme, dům se značně po renovacích rozrostl. Co je zajímavé, je to, že strýček se neodstěhoval, přestože je tu takový hluk. Možná proto bratr tu chtěl bydlet.

„Lotosy.“

Uch. Tak na to se nedá nic říct. Nějak ho to nenapadlo. „To bude krásné.“

„Ano.“ Udělá pár kroků k postýlkám, které jsou na verandě. Nahne se a pohladí dítě po jemné tváři. Ihned to musí udělat i s druhým, které nespokojeně broukne. „Jsou tak křehká.“

„Ano,“ souhlasí. Je tak nějak spokojený, když se na ně dívá. Nikdy by neřekl, že zrovna bratr bude mít děti a to ještě jako první. Když se to tak vezme i on…

„Stalo se něco?“

„Ne, jen zvažuji nad dětmi. Zvláštní.“ Vytáhne flétnu a začne hrát ukolébavku. S potěšením se dívá, jak dvojčata na to reaguji. „Půjdu připravit Síň pravdy,“ řekne, když přestane hrát. „Mají rády hudbu.“

„Ano.“ Už to taky zpozoroval. Jedině v noci, jako by na ně nic nefungovalo, tedy když pomine zvonky. Něžně se dotkne ručičky. Překvapeně se usměje, když je sevřen. Pyšně se zadívá na bratra. V stejné pozici zůstane, dokud to malého neomrzí a nepustí mu prst. Určitě budou mít toho z Weie hodně, pomyslí si.

„Pane, je čas na krmení.“

„V pořádku.“ Sleduje, jak je vezmou a nesou do domu. Nepřemýšlí nad zítřejší zkouškou. Je mu to jedno. Řekne pravdu a ta je, že byli manželé. Nic mezi tím není. Druhý den ráno se obleče bohatěji než jindy. U stolku se zrcadlem pohlédne na korunky. Vybaví si dny, kdy tady seděli s Weiem. Jak ho škádlil, jak on mu česal vlasy, jak se dívali do zrcadla. Potřese hlavou, dokončí ranní toaletu a vyjde ven. Vyrazí na místo shromáždění.

„Zdravím jeho Výsost Excelenci.“ Pozdraví ho hluboce. Nezměnil se, pomyslí si fascinovaně. A dneska vypadá strašně nervózně. Pořád se ovívá vějířem. Když si vybaví, jak byl rozhodný, když ho viděl posledně… Skutečně, jako by v jeho duši sídlily dvě osoby. Nebo je to možná místem, kde pobýval dost často.  Přece jenom přišel ho obžalovat z únosu. Mimoděk sevře víc Bichen.

„I já.“ Najednou se nakloní. „Je mi líto. Věřím ti,“ pošeptá a narovná se. Začne se ovívat ještě víc vějířem. Tohle nesnáší.

Najednou přiběhne starší muž a ukloní se. „Už dorazili.“

„V pořádku.“

„Přeju si, abychom to vyřídili co nejrychleji. Je to celé nesmysl!“ ozve se u nich. Všichni se otočí k nejstaršímu z klanu ctihodnému pan Lan QiRenovi. „Jak se vůbec odvážili zpochybnit slovo mého synovce? Jsou to naše děti. Doufám, že to vyřídíte rychle a stejně rychle odjedou. Nechci tu mít nikoho, kdo se odvážil napadnout slovo naší sekty. Máme pravidla a ta říkají, že nikdy nebudeš lhát. Na rozdíl od některých, my ta pravidla dodržujeme.“

Všichni jsou v šoku. Je jasně vidět, že je rozzloben, jinak by takto hrubý nebyl. Taky to, že stojí pevně za svým synovcem, přestože se povídá, že zrovna nevycházejí nejlépe.

„Omlouvám se, starší Lan QiRene, nemohl jsem jednat jinak.“ Nie je z jeho přítomnosti celý nesvůj. Moc dobře si pamatuje jeho pohrdavý a odsuzující pohled, když tu byl učněm. Jak se ho na něco zeptal, tak najednou měl v hlavě prázdno. Bylo to žalostné.

„Pche,“ jen si odfrkne a zamíří si to k Síni pravdy.

„Už jsou tady,“ špitne k oběma bratrům. Jenom doufá, že vyhazov neplatí i pro něj, ale kdo ví. Rád by viděl to dítě, o kterém se veřejně špitá. Je to celé zahaleno do tajemství, i když on sám toho asi nejvíc ví. Prý dokonce jsou to skutečná dvojčata. No, tohle je skutečně svita, pomyslí na příchozí, dokonce je tu i Jin Ling, současný vůdce. Vypadá nesvůj. Vedle něj jde v přepychové robě žena, za nimi další význační učednici a členové sekty. Tohle je skutečná armáda a taky ukazují, jakou váhu tomu přičítají.

Poklony, nucené úsměvy i nevraživost v očích provází celé přivítání. Nie si pomyslí, že by se všichni utopili v louži. Jediný, kdo nezdraví a je chladný jak měsíc na obloze je HanGuang-Jun.

„Půjdeme,“ nakonec rozsekne vítání, protože už dál nemůže.

Lan Zhan se po něm překvapeně podívá. Tohle jako by nebyl on. Ten úsečný netrpělivý tón se k němu nehodí.

Ozve se souhlasné mumlání a všichni si to namíří k Síni pravdy. Rozsadí se do připravených křesel. Vyčkávají.

Nie si otře čelo. Tohle skutečně nesnáší. To by raději zabíjel Zběsilé mrtvé. Má to. Udělá to co nejrychleji. „Uděláme to rychle. Sekta Jin obvinila HanGuanga-juna z únosu jejich dcery a následně i jejich dětí. Požadují je zpět. Protože každá strana požaduje něco jiného, pak požádám–“

Lan Zhan vstane a tím přeruší Nie Huasainga. „Byli jsme řádně sezdání před Zemi, Nebesy i předky.“ Pravda zarezonovala místnosti. Jasný zvuk se nese do všech koutů mimo budovu, v které se nachází. Muž v bílém se klidně posadí.

Na sektě Jin je vidět šok. Nepočítali s tím a netuší, co mají dělat. Přece jenom matka tu není, ale děti patří otci, tím pádem o ně přišli.

„To je lež!“ vykřikne rozčileně. „Nebyli sezdání!“

Místnost se ponoří do nelibých zvuků, až si dotyční musí přikrýt uši.

Na tváři Lan QiRena se objeví úsměšek. Jsou to blázni, že bojují proti pravdě síně.

„Tohle tak nenechám!“ Žena v bohatém oděvu vstane, až pomine ten hrozný zvuk a odejde. Místnost se opět rozezvučí čistou melodii.

„Děti patří otci. Byli řádně sezdání,“ pronese spokojeně Nie Huasaing. Krapet se bál, ale dobře to dopadlo. „Proti rozhodnutí v Síni pravdy není odvolání. Děkuji všem za účast.“ Skoro se zhroutí do svého křesla. Tohle bylo značně stresové. Najednou ožije a přistoupí k oběma bratrům. Hluboce se ukloní. „Rád bych požádal, zda bych mohl vidět děti.“ Snad jeho špiclové skutečně mu řekli pravdu a jsou dvě.

Starší sekty Lan QiRen se zvedne a pohlédne na přítomné ze sekty Jin. „Doufám, že budete mít dobrou cestu.“ Mírně jim pokyne a odejde.

„Krásný vyhazov.“ Místnost se rozezvučí a Nie Huasaing se usměje. No co, byl to pěkný vyhazov. Všichni raději opustí místnost, než něco řeknou a místnost to na ně práskne. Proto ji moc nikdo neměl rád a využívala se skutečně zřídka. Proto ji asi jenom má sekta Lan z Gusu.

„Je tu skutečně krásně,“ řekne zasněně. „Pravda, mohu vidět děti?“

„Taky bych je rád viděl,“ pronese za nimi Jin Ling. Pocítí napětí. „Jenom já, prosím.“

Lan Zhan váhá. Nakonec souhlasí. Wei WuXian ho měl rád, takže by to mělo být v pořádku.

„Bratře.“ Oroduje za něj i jeho bratr.

„Prosím, pojďte za mnou.“ Vede je mnoha spletitými cestami, až dorazí před dům obehnaný zdi. Kolem postává mnoho učedníků, kteří jakmile uvidí HanGuanga-Juna a vůdce sekty, hluboce se ukloní.

„Vše v pořádku,“ hlásí okamžitě.

„Výborně, SiZhui.“ Dotyčný rychle přelétne očima společenstvo. Jin Ling? Co ten tu dělá? Zdrží se tu? Jenže nyní je vůdcem jedné z největší sekty, takže může zapomenout na to, že se k němu bude hlásit. „Můžete jít.“

„Ano.“ Mávne na ostatní učedníky, seřadí se do dvojstupu a odkráčí.

Nie jen nad tou ukázkou discipliny zavrtí hlavou. Tohle je skutečně neskutečné. Když si uvědomí, že ostatní se hnuli, hned se přidá.

„Pane, děti se zrovna probudily,“ řekne A-Yao, které se jinak neřekne než tetička. Zvědavě si prohlédne hosty a uvědomí si, že jsou to významní lidé. Ustoupí a vede je k postýlkám dovnitř.

„Takže skutečně dvojčata!“

„Rád bych–“

„Ne,“ zamítne nevyřčenou prosbu Lan Zhan. Z ceremonie nebude cirkus. Nikoho u toho nechce kromě blízkých osob. I tak ta nejdůležitější osoba bude scházet. Ustoupí, ale je připravený, kdyby náhodou někoho napadlo, že rozhodnutí, které padlo, bude ignorovat.

Nad postýlkami se sehnou hlavy. V šoku se dívají do stejných očí, jako před chvíli je viděli u daleko staršího muže. K tomu dvojčata. Nedá jim to, aby skoro nelapali po dechu. Pohlédnou vedle sebe na jejich otce, jako by nemohli uvěřit tomu, co vidí. Na to se skutečně nedá nic říct a i kdyby ještě pochybovali o otci dětí, potom tohle se nedá vyvrátit.

„Na to se nedá nic říct. Chlapci?“

„Dívka a chlapec,“ řekne Jin Ling. Chce se jich dotknout, když nad postýlkami se vznáší meč. Stáhne se. „Omlouvám se,“ řekne muži vedle sebe, kterého jako by potáhli ledem. Až se otřese. Rád by si jich dotkl, ale dobře chápe, v jaké situaci se nachází. Za to Jeho Excelence nebezpečí, které vychází z Lan WangJiho, ignoruje. Obdivuje jeho odvahu.

„Přivezl jsem pro ně nějaké dárky. Kdo by řekl, že to budou dvojčata. Gratuluji vám,“ řekne s širokým úsměvem Nie.

Lan Zhan na něj nechápavě pohlédne. Ví snad něco? Hloupost. Jak by mohl? Nikdo kromě jeho bratra netuší, kdo je jejich matka. A tak to zůstane. Ne, jen gratuloval sektě k narození dětí. Nic víc v tom nebude hledat. „Samozřejmě. Prosím.“ Pokyne jim k východu. Nechce je tu mít déle, než je potřeba. Jin Linga úplně ignoruje. Převezme dárky. Je rád, když vypadnou.

„Měl jsem strach.“

„Nenávidí tě.“

„Já vím. Je to jenom kvůli dětem?“

„Určitě.“

Lan Zhan se zadívá na bránu, kterou hosté zmizeli. „Dokončím rybníček a začnu vyučovat.“

„To jsem rád. Jsem zvědavý, jací budou,“ poznamená jen tak, skoro sám pro sebe.

 

Od návštěvy sekty uplynulo tři měsíce, které proběhly kupodivu dobře, i když hlídkovat na okrajích bariéry nepřestali. Lan XiChen dokonce ji posílil a nikdo se přes ni nemohl dostat, snad jedině velmi silný kultivátor. Nikdo se neodvážil, ani ve vnitřních prostorách odložit meč. Kolem domu, kde se Lan Zhan usídlil, vždy někdo hlídkoval.

„Bratře?“ Na malou terasu vejde dovnitř muž v světlomodrém oblečení. Z domu zní guqin. Vypadá to, že některý z učňů trénuje Otázky pro mrtvé. Zamžiká, jak mu dojde, že uvnitř skutečně je duch. Udělá krok a melodie se přeruší. Otevře dveře a vejde dovnitř. Takže ten, který se potí u nástroje je Lan Ying. Podle perliček na čele, moc mu to nejde. V očích zahlédne velkou úlevu a málem se nad tím nerozesměje.

„Vítej. Potřebuješ něco?“

„Ne, hned odejdu,“ zadrží vstávajícího učně, ale ten stejně i přes zklamání ve tváři, vstane a ukloní se. „Můžeme na chvilku?“

„Jistě.“ vyjde ven. „Zatím trénuj tu poslední větu, natočí se k duchovi, který trpělivě tam stojí. „Můžeš ještě chvilku?“

„Čas pro mě neexistuje.“ Zavrtí hlavou.

„Děkuji.“ Vyjde ven.

„Dost zvláštní.“

„Ano, ale musím přiznat, takto dělají pokrok rychleji. Sami se nabídli, i když myslím, že to dělají spíš kvůli dvojčatům.“ Zahledí se k altánku s jezírkem. Kapřici už tam vesele plují, i rostliny se snadno uchytily. Aspoň jednou týdně jim hraje. „Někdy mám pocit, že je tu jich hodně, že je chrání, i když důvod neznám.“

„Za týden bude dvojčatům tři měsíce.“

„Já vím.“ Povzdechne si. Váhal a přál si, aby se jeho láska vrátila. „XingGuang a YueGuang.“

„Dost zvláštní.“ Neobvykle. Ani se neptá proč tak nezvyklé jména. Měsíc, Hvězda, Měsíční svit, Hvězdná záře. Určitě to má co společného s Wei Yingem. Na druhou stranu to má dost společného i s jeho bratrem. „Chceš…“

„Ne.“

„Nevadí, i když Jeho Excelence určitě to už každému řekla.“

„Nemyslím. Požádal jsem ho, aby si to nechal pro sebe. Udělá to ani ne kvůli mně, jako spíš kvůli Wei WuXianovi.“

„Ano. Mohu vše připravit?“

„Jistě. Děkuji ti. Pojď, rády tě uvidí.“ Vejdou dovnitř, minou Lan YingYi a vejdou do světlého pokoje s postýlkami. Nakloní se nad ně. V očích obou bratrů se objeví pýcha a starost.

„Nikdy bych neřekl, že…“ Neví, jak to vyjádřit.

„Já taky ne. Wei řekl, že je rád, že mi je může dát.“

„Byl… Zvláštní.“

„Hm.“ Pohladí zvonek. Od té doby, co je pověsil nad postýlkou, je vše jinak. Jako by na ně dohlížel Wei, nebo je to jeden z jeho triků. Kdo ví. Posadí se vedle nich. Musí říct, že by se na ně dokázal dívat celé hodiny. Zajímalo by ho, jak budou vypadat, až dorostou. Píchne ho u srdce, když si uvědomí, že to Wei neuvidí. Bratr mu říkal, že se nemá vzdávat, ale copak může mít někdo tolik štěstí a opět se vrátit ze Země mrtvých? Slabě si povzdechne, sáhne na hebké líčko své dcery. Hvězdná záře, Měsíční svit. Líbily by se mu ta jména?

Gong. Zvedne se, rychle se svleče a ulehne na jednoduchou postel. Zkoušel spát ve velké, ale nedokázal to. Za chvilku usne. Dva páry oči světlé zářících se do tmy a ani nemuknou.

„Hotovo?“ optá se svého bratra druhý den u čaje.

„Ano, i když mladý pan Wei by to sotva považoval za oslavu. Hořekoval by na celé kolo, že to není důstojné.“ Oba dva si jemně povzdechnou, protože tak nějak by to vypadalo. Nakonec by se jen dívali, jak jejich klidným domovem se prohání bouře. Prostě některé věci neumí, ale snažili se. Popravdě některé věci spíš zařizoval Lan YingYi s učedníky než oni. Nějak pochytil něco od svého vzoru v těchhle věcech, což jen byli rádi. Samozřejmě to někdo vynesl z Oblačných zákoutí, protože už týden přicházejí dary od různých sekt a klanů.

„Hodně darů,“ mimoděk poznamená Lan XiChen při pohledu na bednu nesenou mezi dvěma muži. „Někteří se snažili sem dostat, ale poslal jsem jasně zprávu, že to bude rodinná oslava, přesto se rozhodli poslat dary.“

„To jsem rád. Wei by si tenhle mumraj užíval.“

Lan XiChena to trochu udiví, protože dřív k podobným slavnostem se stavěl docela negativně, popravdě nerad na ně chodil, takže se jich účastnil on. Je rád, že své mínění změnil. „Budu muset všem poděkovat.“

„Pomůžu ti.“ Zajdou do pracovny, kde se už na jednom kraji vrší blahopřání.

„Nie je dost otravný,“ prohodí.

„Možná by bylo lepší ho sem pozvat?“ navrhne jemně Lan XiChen, aniž se na bratra zadívá.

„Po slavnostech. Ostatní by to brali, že mohou taky. Chybí mi,“ řekne nesouvisle. Cítí, jak ho zaplavuje smutek.

„Vrátí se.“ Lan Zhan zvedne hlavu. Je tak pevný, jak on nejistý. Rád by taky tak tomu věřil. „Copak nedokázal to už dřív?“

„Jenže vždy za pomoci…“ Zasekne se, ruka strne a najednou na bělostném papíře se objeví černá kapka.

Bratr se zahledí na papír. Tohle se nestalo od té doby, co byli dětmi a poprvé drželi štětec, a i tehdy to bylo výjimečné. „Nemělo by tě to ani napadnout.“

„Promiň.“

„Napadlo by to každého. Přepiš to.“

Lan Zhan přikývne, vyhodí papír a mimoděk si vzpomene na Weie, který trávil psaním v Oblačných zákoutích hodně času. Nevšimne si starostlivého bratrova pohledu a plynulým tahem začne psát poděkování za dary.

„Hotovo.“

ZeWu-Jun přivolá posly a rozešle je s poděkováním. Některé věci se musí udělat tradičně. „Víš, i tak to bude krásná slavnost.“

„Všichni se tolik snažili,“ přikývne Lan Zhan. Dokonce i strýček souhlasil, že se omezí hodiny a dovolí se učedníkům zúčastnit příprav. Nebylo to moc na něm poznat, ale byl nadšený. Dokonce má pocit, že za dětmi občas zajde, tedy když on není poblíž.

„Doprovodím tě.“

„Děkuji.“

Mlčky kráčí vedle sebe, když se k nim přiblíží pár učedníků, ukloní se.

„Potřebujete něco?“ optá se s úsměvem.

„Ano,“ přiznají neradi. „Jestli byste nám mohli pomoct, budeme moc rádi.“

ZeWu-Jun se dotkne bratrova ramene. „Běž domů, pomohu jim.“ Otočí se k učedníkům. „Takže copak jste vymysleli?“

Všichni se na sebe podívají. Nejraději by vzali roha, protože počítali s pomoci HanGuang-Juna, ne vůdce sekty. „Máme něco připraveného, jen nevíme, jak dál.“

„Tak jdeme.“

 

„Tak je to tu,“ zamumlá k dětem, které se na něj usmívají, mávají ručkama, že musí dávat pozor, aby ho nezasáhli, i když bylo by mu to jedno. Chtě nechtě se musí na ně taky usmát. Od narození uplynulo sto dní.  Pokyne chůvám. Musí je představit, ale potom půjdou zpátky domů, zatímco oni budou slavit. Popravdě nejraději by slavil s Wei Yingem soukromě než tenhle cirkus. Jenže to by mu nedovolil. Jako s jeho narozeninami. Skutečně neví, proč tak rád vše slaví. „Tak jdeme.“ Obrátí se k mladým služebným připraveným pro tuto událost. Ty je vezmou do náruče.

„A chovejte se slušně.“

„Ano, pane.“

„Vy ne, malé,“ odvětí a vyjde ven, aby vzápětí byl zasypán plátky. Strne, jak se mu vybaví jeho narozeniny. Vzpomínky sklepe, protože asi by se zbláznil. Za ním služebné s dětmi v náručí. Celou dobu jsou zasypávání květiny z létajících mečů.

„Zlepšili se,“ prohodí k bratrovi, který ho čeká u branky.

„Ano,“ přitaká. Jdou k hlavní hale a strýčkovi, který tam na ně čeká. Stanou před ním, potom se posadí na vedlejší křesla.

„Nevím, proč jsi vybral tak divná jména.“

„Budou se tak jmenovat.“ Na chvilku dostane strach, že to strýček nebude respektovat jeho výběr. Zadívá se na bratra, ale ten než stihne intervenovat v jeho prospěch, tak se ozve Lan QiRen, který se zvedne a přejde k dvojčatům.

„Nikdy jsem si nemyslel, že se toho dočkám. Yue  a Xing, je krásná volba. YueGuang a XingGuang, bude to tak vhodné?“

„Děkuji, strýčku Lan QiRene.“

„Musíme uctít nejmladší z nás. Odneste je.“

„Doprovodím je.“

Lan QiRen se zadívá na nejstaršího z bratrů, který pochopí nevyřčený dotaz.

„Má strach ze sekty Jin.“

„Chápu. Nechť slavnost začne!“ zahřmí a trhne sebou, jak uslyší hřmot. Nadzvedne obočí a zadívá se do tváře vůdce sekty. Vypadá to, že Oblačné zákoutí se změní v chaos. Nějak… Něco… Někoho… mu to připomíná. Zavrtí hlavou. Hloupost. Je mrtvý a Lan WangJi udělal konečně správnou věc. Teď by to jenom chtělo mít paní Oblačných zákoutí. Někoho… Kdo není podobný Wei WuXianovi ani vzdáleně.

 

 

Štíhlá ruka nalije čaj do kalíšku, postaví na kovový tácek ve formě květiny a přisune druhému muži, který s přivřenýma očima vychutnává poklid jarního dne. Natáhne ruku, vezme kalíšek a jemně foukne na horkou tekutinu, když sebou trhne, jak uslyší vysoké zaječení, které trhá uši. Šálek pomalu klouže z ruky, když je zachycen druhou rukou a položen zpět na tácek.

Mírně pootočí hlavu, aby se podíval za tím křikem. Na tváři se mu nic nezračí, zatímco na tváři staršího muže je vidět šok. „Jen si hrají,“ poznamená mimochodem a sám si nalije šálek výtečného čaje.

V stejnou chvíli se objeví dvě malé postavy v modrobílém oblečení, se stužkami na čele a malými dřevenými meči. Ječí, jako by je někdo vraždil. K tomu běží, co jim dětské síly stačí.

„Hm, řekl jim někdo…“

„Dneska to odrecitovali, jako když bičem práská,“ řekne suše Lan Zhan.

„Hm, někoho mi to připomíná.“ Vzpomene si na mladého Wei WuXiana. Jeho paměť byla skutečně podivná. Pravidla uměl nazpaměť, to ano, jenže jaksi když došlo na skutek, jedním uchem dovnitř, druhým ven a pravidla šla většinou k ďáblu. Jejich strýček celou dobu věřil, že je prostě neumí.

„Hm. Ano. To ano.“

V ten moment se ozve řev, při kterém tuhne krev v žilách.

„To…“

„Wen Ning.“ Nejspíš ho přemluvili ke hře. Dvojčata ho přemluví k čemukoliv, stačí, aby se široce usmáli. I on sám má co dělat, aby odolal.

Objeví se postava se zdviženýma rukama, která vydává děsivý řev. Celá černá a umazaná vypadá jak kráčející mrtvola, kterou je. Najednou se zastaví, krk vykroutí směrem k bratrům. Ukloní se a jemně vysvětlí. „Hrajeme si na Noční lov.“ Opět napřáhne ruce a za příšerného řevu, začne opět honit dvojčata, co tím získala slušný náskok.

„To vysvětluje hodně,“ poznamená Lan XiChen. „Uch.“ Upře zrak na postavu, co se objeví za přízračným generálem. I Lan Zhana tento pohled zaujme, tak se tím směrem natočí.

„Pane, druhý pane. Omlouvám se, jsem nějaká pomalá,“ vysvětluje ňaňa dvojčat. Sotva může dýchat, ale nakonec se vzchopí, podebere si šat a vydá se směrem, kterým slyší řev.

„Něco se ke mně doneslo.“

„Uch.“ Je na to zvyklý, ale jakmile se objeví bratr, dvojčata, jakoby zkrotla a jen se snaží jedna přes druhou ujistit jeho bratra, že jsou ty nejlepší děti na světě. Naprosto si ho omotala kolem prstíku. Jenom zírá na to a přemýšlí, kolik šarmu dostali od Wei Yinga. Ten to dokázal taky, jenom na rozdíl od nich mu doba nepřála.

„Moc jsem tomu nevěřil.“ Co se na to dá říct? Nic moc. „Musíme… Ech?“ Jen zamrká, protože se zdviženýma rukama trhavě, jak se na mrtvolu sluší a patří, běží Wen Ning. Za ním dvojčata s meči v rukou.

„Noční lov. Obrátily se role,“ vysvětluje.

„Ach ano. Chytí ho?“

„Jistěže.“

„Takže měli bychom někoho… Kde je tetička?“ dojde mu, že k tomu defilé někdo chybí.

„Dostihne je,“ suše poznamená.

„Vyslat, jelikož jsou stížnosti na nějaké zlovolné mrtvoly.“

„Lan SiZhui. Měli by získat nějaké větší zkušenosti a pracovat samostatně.“ Na čele se objeví mráčky. „Omlouvám se.“

„V pořádku.“ Probírají se záležitostmi sekty. Někdy uprostřed rozmluvy kolem nich projde chůva dvojčat. Tváře má zardělé a rukávem si osušuje čelo.

„Doprovodím tě.“

„Jistě.“ Kráčí vedle sebe k jejich domovu. Za brankou zůstane Lan XiChena stát. Zadívá se směrem k rybníčku. Měly by kvést, lotosy, které tehdy vlastnoručně vysadil jeho bratr, jenže prostě zůstávají stále stejné. Ať sněží, fouká vichr, nebo je horko, pak stále jsou stejné a nekvetou. Všechno kolem může zářit barvami, květy, jenom tohle ne. Je to zvláštní se na to dívat.

„Stále nerozkvetly,“ poznamená mimoděk. Nechápe to.

„Ano,“ přitaká a upře pohled na jezírko. Možná byla chyba je vysadit, ale chtěl, aby dvojčata znala květinu, kterou měl tolik rád jeho druh. Díval se, jak rostou, jak se objevují pupeny, a představoval si, jak Wei se jich něžně dotýká. Určitě by se na ně díval s úsměvem a říkal mu, že je blázen. Jen se nemůže dočkat jejich květů. Nerozumí tomu.

„Strýčku! Tati!“ Dvojčata k nim přiběhnou a provedou stále ještě nemotornou úklonu. „Budeme si hrát?“

„Je už pozdě.“

„Dobře. Strýčku přečteš nám něco?“

Lan XiChen se zadívá na svého bratra a potom do stejných tvářiček. Ty velké oči… Kapituluje. „Dobře.“

„Nemusíš.“

„Měl bych ne?“ Jde dovnitř za asistence dětí, které ho klidně vzaly za ruce a táhnou dovnitř. Posadí se. Lan XiChen se usadí taky a vezme do ruky knihu Tří znaků. Hmmm… Po chvilce se přidají dětské hlasy, které s ním odříkávají verše. Je udivený. Ve dveřích pyšně stojí Lan Zhan a poslouchá drobotinu. Jsou úžasné.

Tlesknutí je přeruší. „Tak do postele a spát, mladý pane a mladá slečno.“

„Ano, tetičko!“ vykřiknou poslušně, když se otočí. Chlapec pronese. „A strýčku, přijdeš zase nám číst?“

„Přijdu,“ přikývne a dívá se, jak jsou odvedení. „Jsou úžasné, bratře.“

„Předvádí se, ale máš pravdu. Mají výjimečnou paměť.“ Posadí se a nabídne sladké koláčky, které tu jsou pro děti. „Hodně se změnila.“ A já taky. Je to úplně jiné vidět je vyrůstat. Když našel A-Yuana, už byl přece jenom větší. A pak nerad to říká, ale mají v sobě kus Weie. Připomínají mu jeho žal, přesto mu přinášejí velkou radost.

„Ano. Musím říct, že dneska mi velmi připomněla…“ odmlčí se.

„Ano. Jsem tomu rád.“ Chybí mu. Tolik mu chybí… Jenom ony ho zadržují od toho, aby nepřešel na druhou stranu.

 

Postava v bílém nákladném šatě projde brankou a zamíří si to do pracovny, aniž by si něčeho všimla. Od smrti Wei Yinga uplynuly čtyři roky. Zvykl si, že tu není, přesto nedokáže odolat a každý večer hraje na Wangji a hledá jeho duši, jako by někde byla poblíž, ale jako vždy neodpoví. Nakonec to ukončí a lehne si do postele. Stereotyp, který se opakuje den za dnem. Jedině dvojčata Yue  a Xing ho dokážou z toho dostat.

Nebýt jich a nebýt toho, že se snaží splnit slib, který dal… Neví, co by si počal. Od té doby nevyšel na krok z Oblačných zákoutí. Musí přiznat, děsí se jít ven. Děsí se, že nesplní jeho očekávání, že se mu něco stane a ony zůstanou samy. Má strach, že je nedokáže ochránit, jako svou lásku. Přál by si být silnější, není.

Posadí se ke guqiunu. Nějak nemá chuť se dotknout jejich strun.

Smích.

Polkne slzy. Pokaždé když ho slyší, vybaví se mu jiný smích. Tak podobným tomuto, jen byl zralejší, svůdnější. Tahle bolest je daleko horší než jakákoliv fyzická, jakou kdy zažil. Povzdechne si a dotkne se strun. Nehraje medalii návratu, ale jejich píseň, kterou složil, když na ně myslel. Tak dlouho kolem sebe chodili, tak málo byli spolu. Tolik ztraceného času díky silám, které nedokázali odhalit.

„Tati!“

Zvedne hlavu. Tvář mu proteplí výraz nad voláním jeho syna. Dary, které si nezasloužil, a přesto je má. Lahodným hlasem řekne. „Copak se děje?“

„Tati! Tady na! Pro tebe.“ Dovnitř vpadne postava v bílém šatě se šmouhou na tváři. Za ním o krok pozadu jeho sestra.

„Neutíkej! Já!“

„Máš být rychlejší!“ odsekne a běží k stolu. „Tady!“ napřáhne drobnou ručku, která drží rozkvetlý lotos.

Struna praskne, melodie se v pokoji roztříští. Na bělostné tváři se objeví nevěřícný výraz. „Kde jsi to sebral?!“ řekne drsně a prudce vstane. Zničeného nástroje si nevšímá.

„Tati?“ ozve se ustrašeně holčička a popotáhne. V ruce taky svírá květ. „Děje se něco? Je něco špatně?“ Otec na ně nikdy nekřičel. Když se zlobil, byl klidný, ledový, ale to byl málokdy. Většinou si je posadil na koleno a vysvětlil, proč se zlobí. Potom byli potrestání.

„Omlouvám se. Kde jste je vzali?“

„V jezírku. Je jich tam tisíce!“ řeknou na přeskáčku a rozmáchnou se ručičkama, jak se snaží obejmout tu vidinu. „Nádherně kvetou a voní. Tak jsme si řekli, že ti je doneseme. Zlobíš se?“

„Ne.“ Pohladí hlavičky a vyjde ven. Dívá se na rozkvetlé jezírko. Ze rtů mu sklouzne. „Wei… Kde jsi? Jsi zpátky?“

„Tati? Tati? Je ti něco?“ ptají se děti, které ho tahají za oděv. Mají trochu strach, protože ho takto ještě neviděli.

Jasný zrak stočí na drobotinu u svých nohou. Dřepne si a pevně je obejme. „Kdepak. Mám radost.“

„Proč?“ optají se zvídavě.

„Protože někdo se vrátil.“

„A kdo?“

Lan Zhan neodpoví. „Víte co? Dáme je do vody.“

„Ano, dones vázu,“ poručí chlapec.

„Ty dones!“ řekne tvrdohlavě dívka.

„Jsem starší!“ Udeří se v prsa, aby to zdůraznil. „Musíš mě poslouchat!“

„Nebudu! A nebudu!“ dupne nohou a vyplázne jazyk.

„Dojdete pro ni oba a donesete ji s vodou. Když jste to utrhli, musíte se o květy postarat.“

Děti zkrotnou, chvilku zírají světlýma očima na tatínka, potom se rozeběhnou. Lan Zhan udělá pár kroku k jezírku, sehne hlavu ke květům a dlouze nasaje vůní života. Konečně se vrátil. Bude tu na něj čekat, až k nim dorazí. Cítí, jak se mu zamotá hlava tou vůní, natáhne dlouhé štíhlé prsty a jemně se dotkne okvětního plátku. „Vrať se brzy.“

 

The Untamed/Wei WuXian---14..html