Shounen - ai povídky

Wei WuXian  - 14.

Oblačná zákoutí

 

Místnost tone v příšeří, jak se pomalu venku stmívá. Je vybavená velmi dobře, se vkusem, až určitým přepychem. Je vidět, že v ní žije někdo už velmi dlouho. U jedné stěny stojí lůžko s baldachýnem z jemných látek. Pod oknem stůl s psacími potřebami a různými svitky. Skříň, vedle stolek, nad kterou se poklidně vznáší harfa. Vše je – závěsy, látky, kobereček u postele – v barvách šedé – a stejně tak i muž, který sedí uprostřed červeného kruhu v lotosové pozici, jako by meditoval.

Nehybná postava nakrčí nos, potom se nadechne, ale oči nechává zavřené. Nemůže tomu uvěřit, že opět cítí pach skutečného světa. Jak tohle se mohlo stát? Jak? Má strach otevřít oči a zjistit, kde je, co se stalo.

Už je to potřetí, co zemřel, a kdy opět ho povolali. Na jedné straně je vzteklý, na druhé už takhle dál nemůže. Neví, jak se vyznat v těch pocitech, co ho zaplavují. Cítí krev, ale žádné těžké vůně, žádné ostré slunce, jen klid a mír. Povzdechne se a hruď se mu zdvihne. Ruce mu vyletí k hrudi. Dlouhý spokojený povzdech, když zjistí, že je mužem.

„Děkuji ti. Bude rád…“ S myšlenkou neví, proč sklouzne do klína. Na jednu chvíli ho napadla šílená myšlenka, že je eunuchem. „Tak do toho, Wei WuXiane,“ řekne nahlas. Potěší ho pěkný hlas. Jistě není tak nádherný jak Lan Zhanův, který je jako med, led a zároveň čistá vášeň. Stačí jen ho slyšet a taje. Otevře oči při myšlence na svou lásku. Tentokrát si už myslel, že tam zůstane navždy… „Vždy jsi byl klikař,“ řekne krapet samolibě.

Rozhlédne se po příjemném pokoji, potom se prohlédne. Jemně hedvábný oděv lemovaný černou. Trochu fádní pomyslí si, když zvedne ruku se širokým rukávem. Podle toho, že nemá chránič, pak majitel toho úžasného těla, není bojovník… Při té myšlence se mu mírně rozšíří oči a on s údivem zjišťuje, že osoba, která tu žila, měla jádro. Nijak silné, ale základ tu je.  Usměje se. Tentokrát asi měl štěstí, ale proč ho ten dotyčný povolal?

Vstane a zadívá se ke stolku u stěny. Přistoupí ke vznášející harfě. Natáhne ruku, potom ji stáhne. Vypadá velmi zvláštně. Přejde ke stolu pod oknem. Vyhlédne ven na řeku, potom ztuhne při pohledu na flétnu. Tohle nebyla náhoda. Někdo si o něm zjistil všechno možné, i to, že je hráč.

Byl povolán záměrně. Neví proč, ale sevře ho u srdce.

„Ye Xiu, jsi tam?“ Wei WuXian natočí hlavu ke dveřím. „Už je čas!“ Spěšně se vydá ke dveřím. Otevře je.

„Ano?“ Nepoznává ho. Vypadá jako sluha z hostince, jenže…

„Jsi v pořádku?“

„Jsem.“ Snaží nedat na sobě nechuť a vztek, že ho ruší.

„To je dobře, přijdeš hrát?“

„Ptá se kdo?“

Muž si ho prohlédne. „Neříkej… Nic mi do toho není, ale mám ti vyřídit, že buď půjdeš hrát, nebo zaplatíš jakýmkoliv jiným způsobem.“ Významně si ho prohlédne, potom si povzdechne. „Že tě to baví.“

Jsou přátelé? Možná. „Chápu. Přijdu. V kolik?“

„Paní vyřizuje, že ve dvanáct, jako vždy.“

Nic nevím, zase se musím domýšlet. To je k vzteku. Zavře dveře a praští do dveří. Jde ke stolu, kde zahlédl nějaký papíry, potom se zastaví a vyhrne si rukáv šedé roby. Dvě jizvy, dvě přání. Tak málo? Zasměje se, potom si uvědomí zrcadlo. Jde k němu a podívá se do něj. Zamrká, skoro vmáčkne hlavu do lesklé plochy zrcadla, potom začne natáčet hlavu v různých úhlech. Zmocní se ho závrať, protože kouká do tváří, které měl předtím… Mátožně udělá krok vzad, další až spadne na zadek a sedí v kruhu Povolání. Tohle není možné! Není! Kdo zase s ním hraje podivnou hru?

„Mám toho dost!“ zařve do místnosti. „Dobrá, uklidní se, možná je to náhoda. Ten muž mluvil krapet divně, ne jako u nás. Přízvuk je skutečně jiný,“ mumlá a kupodivu tohle mu dodá odvahy. Je jen náhoda, že prostě má některé rysy minulých majitelů. Naštěstí zbytek těla je normální.

Vyjde ven. V ten moment vše pochopí. Bordel. Majitel jeho těla se živí… čím vlastně? Hraním nebo tělem, nebo snad obojím? Sejde dolů, když najednou uvidí bohatě oděnou ženu. Když si ho všimne, tvář se jí zjemní a rozzáří.

„Drahoušku, je ti už dobře?“

„Jistě.“

„Tak budeš hrát?“

„Určitě, jen se bojím, že jsem vyšel ze cviku.“ Vybaví si harfu. „Víte, nějak jsem ji rozladil.“

„Och, všichni tě čekají!“

„Možná flétna…“

„Tak dobře. Jsi mistr všech nástrojů a tví obdivovatelé to pochopí. Jdeš ven? Je to moudré?“

Podivné. „Ano. Musím na čerstvý vzduch.“

Mlasknutí. „Ta nemoc tě skoro dostala. Už jsem myslela, že no...“ Zrozpačití a švihne kapesníčkem přes tvář muže. „Ale vše dobře dopadlo.“

„Nebylo mi skutečně dobře.“

„Chápu. Hej, nedávej to tam! Na vše abych dohlížela!“ S těmi slovy vyrazí k muži s květinami.

„Zdrhám!“ zamumlá a spěšně vyjde ven. Venku se otočí k bohatě zdobenému domu s nápisem Palác vonných potěšení. „Tak vidíš, Lan Zhane, jak jsem dopadl,“ osloví s něhou svého nepřítomného přítele. Popadne ho touha za ním vyrazit, nakonec se ovládne. Musí zjistit, kde je, kým je a jaké měl dotyčný s ním úmysly, hlavně zjistit cenu za darování těla. Potom tu nezůstane ani minutu. Přijímá pozdravy od neznámých lidi. Nakonec se usadí k jednomu stolu, protože má hlad.

„Nudle.“

„Tady. Jako vždy.“

Wei WuXian se na ně podívá s nevolí, ale když si vezme, že byl tři roky bez jídla… Pustí se do toho a málem, že to nevyprskne na stůl. Nevěřícně zírá do misky.

„Stalo se něco? Není to dobré? Je to přesné jako vždy.“

„Ach tak.“ Je to pálivé, jako by si to sám připravil. Dotyčný to měl taky rád? Je to možné, nebo spíš tady se tak vaří. Sní to s daleko větším nadšením, než při prvním pohledu. „Zaplatím.“

„Kdepak. Ta jedna miska… Udělal jste pro mě víc.“

„Jistě, děkuji moc.“

„Vítejte zpátky, pane Ye. Budete hrát?“

„Jistě. Dnes večer.“ Otočí se k vybraně oděným mužům. Skutečně řeč tu je jiná. Teče líně jako řeka.

„Pak přijdeme. Zatím nás omluvte.“

Odcházejí, ale Wei WuXian stihne zachytit, že je nejlepší hráč na harfu v provincii Kuang. Uvidíš, bude to stát za to, potom už jen smích, kývání hlavou. Takže ví, kde je a to dost daleko od svého domova. Tohle neujde pěšky, musí získat koně. Taky zjistit, jak finančně na tom je, ale podle slov toho sluhy, tak nic moc, dokonce dluží paní. Mohl by se sebrat a zdrhnout, ale i tak musí zjistit, co dotyčný chtěl za své tělo. Lidi jsou divní, pomyslí si, protože on by se svého nevzdal jen tak. Odhodlaně vejde do Paláce vonných potěšení. Vyjde ke svému pokoji. Zde musí být nějaká vodítka. Zadívá se na kruh. Už je poškozený, přesto… Špičkou boty rozmaže, co se dá, aby znaky se co nejvíc rozplizly. Vyjde ven.

„Potřebujete něco?“

„Ano, něco uklidit v mém pokoji.“

„Samozřejmě. Hned tam přijdu. Už se těším na hru.“ Ukloní se a za chvilku už otevírá dveře. „To…“

„Jen to ukliď.“

„Jasně. Jste skutečně v pořádku?“

Wei WuXian se široce usměje a rozpřáhne paže. „Jistěže, proč?“

„Poslední dobou jste byl divný. Pořád jste někde lítal, něco sháněl a zamykal se tady. Přestal jste hrát a to řeknu doslova, zachránilo vás… No,…“ zrozpačití. „Už to bude, ale té krve tady… Jako by tu něco bylo namalováno.“

„Něco jsem zkoušel.“

„Jistěže. Hotovo.“

„Děkuji moc.“ Zavře za ním a opět přejde ke stolu. Oči mu padnou na papíry. Zamračí se, protože na vrchu je nadpis. „Pro pana Wei WuXiana.“ Jak si toho nemohl nevšimnout? Co se tu děje? Posadí se, dívá se na nadpis a přemýšlí, zda to má otevřít. S nevyhnutelnosti pomalu natahuje ruku a odsune papír. Kousek vlasů a… jsou to jeho vlasy. Proč tu jsou? Natáhne ruku k nim. Překvapí ho, že jsou jak živé. Takže tohle chce? Proč vlastně ne, řekne lehkomyslně. Vždy je něco poprvé. A když tu není majitel, hlava – ta je na tomhle těle, proč ne vlasy, i když je to překvapující a ještě to nezkoušel.

Sevře je mezi prsty.

Svět se mu rozplyne.

 

„Pusť to, ty darebáku!“ řve prodavač a mává hadrem. „Počkej, až tě dostihnu! Zpřelámu ti ty pazoury! Ty neřáde!“ Zastaví se a utře si zrudlou tvář.

Mladík ještě zakličkuje a zkušeně se schová v proutěných koších poházených halabala u zdi. Odhrne umaštěný papír z plněných knedlíků. Zakousne se do jednoho. Nic ho nezajímá kromě vynikajícího knedlíku. „Mňam.“

„Byl dobrý“

„Jo,“ odvětí, aniž by uvažoval nad tím. „Doprdele,“ zakleje, když si uvědomí široký úsměv strážníka. Vystartuje ze svého úkrytu, i když tuší, že je to jeho poslední pokus. Jedno přetáhnutí a válí se v prachu. Vyplivne špinavý chuchvalec. Pěkná modřina tam bude. Na zádech mu přistane bota, která ho tiskne k zemi.

„Zaplatím ten knedlík,“ ozve se u nich jemný kultivovaný hlas staršího muže.

„Cože? Udělá to zase, pane. Ty se nehýbej!“ doporučí mu strážník. „Bude lepší, když ho odvedu… Tak dobře!“ Ukloní se, vezme stříbro a schová je do váčku za opasek. Potom vytáhne mladíka na nohy. „Ukloň se!“ řekne s pořádným popostrčením.

„Děkuji, pane.“ Podívá se do tváře. Překvapí ho mladost tváře, přestože hlas má starší a taky vlasy jsou prokvetlé stříbrem. „Jsem vděčný až do smrti!“ hluboce se ukloní.

„Máš hezký hlas,“ pronese zamyšleně starší muž. „Omluvíte nás strážníku?“ Jemná elegantní úklona hlavou.

„Jistě. Dávejte si na něj pozor.“

„Nemáte chuť na nudle?“

„Já… Jistě.“

„Tam to vypadá…“

„Tam jsou lepší.“ Ukáže na jeden stánek.

„Dám na vás.“ Vykročí příslušným směrem. Mladík zůstane stát. Neví, zda má jít nebo utéct. Nakonec za ním vykročí. Netuší, co ten elegantní muž chce, ale zachránil ho od vězení. Posadí se a překvapeně zjišťuje, že skutečně objednal jídlo. Pustí se do nudlí, jako by mu chtěly utéct.

„Děkuji,“ řekne a chce se zvednout.

„Říká vám něco hudba?“

„Mně? Mám ji rád, ale nikdy jsem na nic nehrál.“

Muž přikývne a dál v poklidu jí. „Chcete ještě druhé?“

„Ano!“ vyhrkne a zastydí se. „Raději půjdu.“

„Nechcete zůstat mým učedníkem?“ optá se klidně napůl zvednutého mladíka. Jemným pohybem přivolá majitele. Rychle naplní misku a jde ji položit na dřevěný stůl.

 

Wei WuXian málem nedýchá, i když je mu jasné, jak to dopadne. Řekne ano… Skutečně nesnáší sedět v cizí hlavě, dívat se a nic nedělat… Na druhou stranu je to tak zajímavé být na chvilku někým jiným…

 

„Ano.“

„Tak to dojez.“ Pokyne mu k misce. „Spěchat nemusíš.“ Sám odloží misku s hůlkami. „Půjdeme.“

„Kam?“

„Naučíš se hrát,“ jen řekne a vyrazí pryč z města. Mladík se loudá za ním.

 

Wei WuXian cítí jeho obavy. Jako divák sleduje, jak jde s ním k údolí, jak vytahuje flétnu a zahraje melodii. Cítí tu neviditelnou mlhu, která se po písni rozpustí. Opět trochu jiná melodie a opět je tu bariéra. Překvapí ho to. Ten muž musí být velmi silný.

 

„To je nádhera!“ zvolá při pohledu do údolí se vzdáleným domem. Nemůže se vynadívat na louku, na stromy rozeseté až kam oko dohlédne a potok, který někam mizí. Tohle musí být sen a štípne se do tváře. Když uvidí, že mistr je daleko před ním, rozeběhne se po cestičce vysypané kamínky. Doběhne k domu, točí se kolem dokola a neví, co obdivovat víc. Altánek, dřevěnou podlahu do kruhu se vzorem, nebo vyřezávané průčelí a ty květiny… Jsou všude kolem a omamně voní.

„Pojď.“

„Ano, mistře!“ Potom se rozpomene, klesne na kolena a třikrát se mu ukloní, že ho přijímá za mistra a bude dodržovat vše, co po něm bude chtít. Tohle už nebude život, kde musel se starat nějak přežít. Poslušně jde dovnitř.

„Tohle bude tvůj pokoj. Zítra začne výuka. Kolik ti je?“

„Čtrnáct. Vím to přesně,“ brání se. Něco k čemu se upínal… „Moje rodina zemřela při posledním moru.“

„V pořádku. Tamhle je nějaký oděv. Dole se můžeš vykoupat.“ Rozhlédne se po místnosti plné světla. „Ráno začneme, takže nezaspi. Nesnáším nedochvilnost.“

„Tvůj učeň je přítomný, mistře.“

„Výborně, uvidíme, zda jsem měl pravdu, i když já se nikdy nepletu.“ Mírně se pousměje. „Buď přesný!“

 

Wei WuXianovi se jako by rozmazal zrak a on sleduje, jak příští den sestoupí dolů. Unaveně naslouchá hodině za hodinou. Kdyby byl ve svém těle, potom by zíval. Jedině co ho zaujme je to, že hraje na všechno a byl skutečně vynikajícím hráčem, ovšem ne tak dobrým jako starý pán. Ten byl skutečně virtuóz, i když mu něco na něm vadí, ne… Není to ono. Je to jako by mu něco našeptávalo, že není s ním něco v pořádku. Najednou se obraz ustálí. Mít tělo, sedne si do pozoru, takto zpozorní.

 

„Mistře?“

„Ano?“

„Mohl bych zajít do města? Víte, rád bych zahrál něco před lidmi.“

„Já ti nestačím?“ optá se a odstřihne květinu. Odloží ji do košíku k ostatním.

„Ne, tedy ano, jen…“

„Zítra můžeš vyrazit, ale…“ otočí se k němu. „Jakmile odejdeš, potom už se nevrátíš.“

Mladý muž na harfě vydá disharmonický tón a přestane hrát. Odejít z toho ráje? „Navždy?“

„Ano. I tak už umíš víc než normální smrtelník.“

„Ale ne tolik jako vy.“

„Ne. To ne,“ souhlasí s ním. „Je čas. Nějak jsem si to nechtěl připustit. Zítra odejdeš. Je čas se postavit na vlastní nohy.“

Mladík v šedém šatě, podobném jako jeho mistr, jen ne tak bohatém, se hluboce ukloní. Pochopí, že je konec. Je rád, ale taky cítí lítost, že zde už nebude. Ví jistě, že bude se mu stýskat, přitom je vzrušený z nového života.

Druhý den ráno s uzlem přes rameno sejde dolů a otočí se k němu. Hluboce se ukloní, kdy se objeví postava v tmavošedém šatě.

„To je pro tebe.“

„To…“

„Je tvá,“ řekne klidně a podává mu harfu, která se vznáší nad jeho rukou. „Bude tě doprovázet po celý tvůj život.“

„Děkuji, mistře!“ Klesne na kolena a třikrát se ukloní, dávajíc najevo, že nikdy žádný mistr nebude.

„Teď běž.“

Mladík obřadně převezme harfu a vloží ji do váčku. Ještě jednou se ukloní a pak vyrazí starou cestou. U vchodu z údolí se otočí a ještě jednou se ukloní. „Děkuji, mistře.“ Bariéra povolí a pustí ho, aby se vzápětí obnovila. Jde do města, kde žil jako malý zlodějíček, přežívající ze dne na den. Netuší, jak se uživí, ale svým způsobem je volný.

K večeru se diví, jak si mohl myslet, že se neuživí. Stačilo zahrát v taverně a nabídky se hrnuly odevšad. Ještě nikdy neslyšel tolik lichotek.

„Nádherně hrajete.“

Ye Xiu zvedne udiveně hlavu. Ten hlas se mu líbí. „Stále se učím,“ řekne při myšlence na mistra.

„Myslíte, že byste dnes mohl…“

„Už hraji v místním nevěstinci,“ přeruší ho se smíchem v očích. Další nabídka na večer, kdy bude hrát.

„Pak budu sedět v první řadě.“

Líbí se mi až neskutečně, pomyslí si. Vypadá na vojáka, když zahlédne zdobený meč v ruce. Je vysoký, vyšší než on. Působí na něj jako dosud nikdo. „V tom případě závěrečná melodie bude pro vás,“ řekne lehce.

„Mu Jing, a zítra vás očekávám ve svém sídle.“ Pokyne mu hlavou a odejde.

„Mu Jing? Nejvýznamnější generál provincie?!“ Dívá se za ním. Tak se nepletl, že je vojákem, k tomu tak významným! Jenže dneska něco slíbil a dobře ví, že v Paláci vonných potěšení budou všichni, co něco znamenají a mají peníze. Když se to tak vezme, po tomhle toužil.

Večerem nahoře na schodišti čeká, až ho madam uvede. Pomalu sejde dolů a posadí se, kolem něj se rozestře šedý šat. Mlčky začne hrát. Vybaví si údolí.

„A nyní…“ Na rtech se mu rozprostře úsměv. Prsty spočinou na harfě a vyloudí tón staré válečné písně, v této době už skoro zapomenuté. Dívá se do první řady na muže, kterému na rameni spočívá útlá ruka. Pocítí nechuť, ale nepřestává hrát. Prsty jemně zadrží poslední tón. Ozve se neskutečný potlesk odněkud i zapískání. Ukloní se a otočí se k madam. Ta se tváří nadšeně. Musí ho získat pro svůj dům za každou cenu.

„Bylo to výborné, neposadíme se?“ optá se ho a odvede dřív, než se stačí vmísit do davu.

„Jistě.“

„Mám ráda jednání na rovinu, když se nepočítají klienti,“ spustí, když nalije do stříbrných pohárků voňavé víno. „Udělal jste dojem. Chci tu vás mít.“

„Ne. Mám pár pozvání na různé akce.“

„V pořádku. Byt, jídlo, vše tu dostanete, i milou společnost, pokud budete chtít.“ Hmm. Bylo by to dobré. I tak si chtěl pronajmout pokoj v hostinci. „Stačí, když aspoň třikrát v týdnu zahrajete, když to bude častěji, nebudu se zlobit. Jsme nejlepší ve městě, chodí sem nejvýznamnější osoby města.“

„V pořádku. Přijímám.“ Pohárky cinknou na úmluvu.

„Ukážu vám pokoj.“ Vede ho do ne největšího pokoje, nebo nejpřepychovějšího, ale elegantně zařízeného s výhledem na řeku. „Co myslíte?“

„Perfektní, jen hádám, že máte…“

„A chtěl byste?“ opáčí s úsměvem.

„Ne, myslím, že ne.“

„Nechám vás tu o samotě.“

„Paní, ještě něco.“

„Ano?“

„Jsem hráč.“

„Ano, já vím, dokud tu budete hrát, tak vás budu tak brát.“ Jemně se usměje a nakloní hlavu. „Jen snad si uvědomujete, drahoušku, že nabídek, dostanete požehnaně.“

„To už bude na mě.“

„V pořádku.“ Zavře dveře a Ye Xiu osamí. Vybalí si vak. Na stolek položí harfu, na které na krátko slabě zazáří písmo. Lehne si do voňavých pokrývek, cítí se unaveně, přesto nedokáže úplně vymazat ze své myslí úsměv na rtech muže u stolku v první řadě. Jako by mu chtěl něco říct, jen nemůže přijít na to co.

 

Wei WuXian si povzdechne. Přesně ví, co ten úsměv znamenal. Vyhlédl si ho… Takže, co bude dál?

 

„Hrál jste tak krásně.“

„Možná, nedokonalost tam byla.“

„I v nedokonalosti je krása.“ Natáhnutí ruky, která je zvyklá držet meč. „Zítra hrajete opět v Paláci. Budu tam.“ Drsné prsty se dotknou tváře. Upřeně se mu dívá do očí.

„Musím jít,“ dostane ze sebe. Skoro uteče, doma nejde spát, dívá se na řeku, ve které se odráží měsíc. Prsty se dotknou tváře. Jako by tu byl a stále se mě dotýkal, pomyslí si. Teprve k ránu se mu zavřou oči.

 

Ne, že nebude… To je tak trapné… A zajímavé… A otevře naplno oči…

 

„Toužím po tobě a čekal jsem celou věčnost.“

„Já…“ Hlas se mu zlomí a přitiskne své rty na pevné. Ucítí překvapení, potom odezvu.

„Konečně.“ Vezme mu do dlaní obličej a tlakem donutí je otevřít. Kopnutím otevře dveře, vtáhne ho dovnitř. Sevře mu pevně ramena.

„Chci to,“ vypraví ze sebe krapet sevřeným hlasem. Cítí obavy, jaké to bude, jenže toho muže miluje celou svou duši. Nemůže bez něj žít. Netuší, jaká bude budoucnost, ale jen za tu chvilku by dal vše, co má. Zašmátrá po pase a rozváže ho.

„Já taky.“ Odtáhne se od něj a začne ho svlékat už beze spěchu, jako by chtěl prodloužit své utrpení, nebo naopak protáhnout rozkoš. Když je nahý, pohladí ho po těle. „Je krásné, ty jsi krásný. Víš, že jsem se zamiloval do tebe hned, jak jsem tě viděl?“

„Přes ten dav, určitě.“

Bouřlivý smích zaplní pokoj i duše. „Líbíš se mi.“

„Já zatím toho moc neviděl,“ řekne koketně, jak to slyšel od žen v nevěstinci.

Generál rozpaží ruce. „Tak do toho?“

Ye Xiu se zamyslí, potom popadne pochvu s mečem… Vytasí ho… Napřáhne…

„Počkej!“

„Rozmyslel sis to?“ Špičku přiloží k hrudi.

„No… Tak do toho,“ pobídne ho.

„Stejně s ním neumím zacházet.“ Odhodí meč.

Opět smích. Generál ho popadne do náruče, zatočí se s ním. „Můj.“

„Jistěže.“

 

Wei WuXian se skoro otřese pod známými slovy. Náhoda? Přestává v ní věřit. Jsou tak si podobní a on chce být s Lan Zhanem. Aby ho stejně popadl do náruče, přesně stejně ho hodil na postel, až skoro si poláme kostí a řekl…

 

„Miluji tě.“

„Nikdy tě neopustím.“ Dlouhý polibek jako stvrzení jejich čistých úmyslů. Rychlé svléknutí a skoro stejně rychlé pomilování s rychlým výsledkem. Omluva, která sklouzne z obou napuchlých rtů.

„Promiň. Omlouvám se.“ Zářivé oči, široký úsměv. „Tak ještě jednou a tentokrát správně.“

„Jako to zvládneš? Takový stařeček?“

„Já ti dám stařeček, ty mladíčku!“

Škádlení…

Láska…

Bez hranic…

Odevzdání…

 

Splynutí dnů defiluje před Wei WuXianovým zrakem. Už si nepřipadá rozpačitě, spíš dychtivě se koupe v září jejich lásky. Je to krásné, čisté… Tak se cítí s Lan Zhanem. Osvobozený.

 

„Dále.“

„Je mi líto, pane.“

Ye Xiu se otočí od zrcadla k muži v uniformě s mečem v ruce. Klečí na podlaze s hluboce skloněnou hlavou. „Co se stalo?“ optá se přiškrceným hlasem. „Je…“ Vybaví si slova na rozloučenou.

„Jenom je porazím a budu u tebe. Poslední bitva a budu patřit už jenom tobě. Můžeme cokoliv; cestovat, nebo se jen tak povalovat. Co by sis přál?“

„Být s tebou. Vezmi mě sebou.“

„Ne, nepatříš tam a rozptyloval bys mě.“ Hluboký polibek a bez ohlédnutí odešel. Chápal to, ale byl i na něj rozzlobený.

„Co se stalo?“ zopakuje dotaz. Ještě větší úklona.

„Je mrtvý.“

„Ne! To není možné! To ne!“ Bolest se začne šířit celým tělem naprosto nekontrolovaně a s ním i vztek. Popadl první věc a hodil ji po pobočníkovi. „Lžeš!“

„Ne, pane. Omlouvám se.“ Vycouvá ze dveří, o které se rozbije váza.

 

Wei WuXian cítí každým svým pórem tu bolest. Cítil ji taky, když zemřel podruhé, i potřetí. Jenže on už byl mrtvý, ale Lan Zhan, který přežil… Rád by tenhle pocit nezažil. Na chvilku ztratil nit přemýšlením o tom, jak se asi jeho láska cítila, když on odešel, když najednou ho upoutá…

Jeden muž, druhý… Udělá se mu špatně. Pochopí, že se snaží zapomenout, ale nejde to, vidí to, cítí to. Jen chvilková úleva v prázdnotě, co zbyla po lásce.

 

„Zítra.“

„Ano.“ Je venku a prochází se. Je už podvečer a on přemýšlí, že přejde na druhý břeh. Už tak dál nemůže. Myslel, že zapomene na bolest v alkoholu, v náručí jiných mužů. Nic, jen to prohloubilo jeho bolest. Už nemůže hrát, tak si vydělává takhle. Jedině se mu příčí, že odejde jen tak…

Zaslechne vyvolávače před hostincem, který je zaměřený na vypravěče, i když dřív tam také hrál nebo doprovázel jiné. „Novinka! Nový vypravěč z daleka! Přijďte si poslechnout skvělý příběh! Novinka!“ Pokrčí rameny. „Zlo versus dobro! Temná stezka zničená navždy nebo ne! Novinka! Přijďte! Jenom tenhle týden! Novinka!“ Obrátí se k hostinci.

„Tudy, pane! Nebudete litovat!“

„Uvidíme!“ Rozevře vějíř s vážkami nad hladinou jezera a vejde dovnitř. Je mu jedno, že by měl být uvnitř Paláce a vítat hosty. Tohle ho nějak zaujalo.

„Vítejte, prosím, zde.“ Majitel ho vede na čestné místo.

Ye Xiu se posadí. Aniž cokoliv řekne, je před ním položená karafa s vínem, číšky a různé talíře s pochutinami. Přelétne je a vezme si sladké oříšky. Znuděně čeká na vypravěče.

Starší muž se posadí na vyvýšený stupínek s vějířem v ruce a podlouhlým kusem dřeva. Buch! Nadechne se. „Slyšte, vážení, o největším zlu, které bylo pokonáno čtyřmi velkými sektami na severu této země. Slyšte o největším zlu na světě o Patriarchovi Yiling, který ovládal tisíce mrtvých pomocí tajemného pokladu, které se zve…“ ztiší hlas… „Styžská tygří pečeť! Buch!“

 

Opět já, to snad není možné, pomyslí si znechuceně Wei WuXian. Šklebí se, když poslouchá o svých zlých skutcích. U některých vrtí hlavou, jak je slyší poprvé. „No skutečně jsem slavný,“ pomyslí si vesele. „Bych neřekl, co jsem napáchal! Jeden život by mi nestačil na to!“

 

„Krásné vyprávění, mistře.“

„Děkuji, každé slovo je pravda, jak tu je.“

„A je mrtvý? Někdo tak silný snad nemohl zemřít nebo ano?“

„No…“

„Ano?“

„Nebyl jsem doma dlouho, rád se toulám, ale slyšel jsem, že vstal opět z mrtvých. Nebo spíš se to čeká. Jeho bratr, jeho nepřátelé, všichni se modlí, aby zůstal mrtvým.“

„To jde?“ Je v šoku.

„Ale jistě. Wei WuXian to dělal pravidelně.“

 

Blbost… No… Občas…

 

„A ten Lan Zhan?“

„Ti dva? Ti byli dost zvláštní. Víte, když se mluví o jednom, tak je tam druhý, skutečně je to zvláštní. Myslel bych spíš, že bude to jeho bratr, ale ne. Je to druhý mladý pan ze sekty Lan. Ti dva se nesnášeli, přesto… Zavrtí hlavou… Nechci nic říkat, nic se domýšlet. Byli jak oheň a led. Přesto je lidé často viděli spolu.“

„Rozumím. Děkuji za nádherné vyprávění.“ Ukloní se a dole přivolá si majitele. „Rád přijdu sem každý den. Ten stůl mi zarezervujte.“

„Jistě pane.“ Hostinský se hluboce ukloní.

Ye Xiu otevře vějíř a s jemným elegantním máváním se vrátí do Paláce.

„Kde jsi byl? Máš tu zákazníky,“ řekne krapet pohrdavým tónem madam. Uctivý tón zmizel jak mávnutím proutku.

„Nezájem. Tady jsou peníze.“ Hodí ji váček. V pokoji si sedne a dívá se na řeku. Cítí, že se v něm něco zlomilo. Potom si svlékne jasně modrý vyšívaný oděv. Vyjme ze skříně svůj původní šedý. Cítí se lépe, jako by ho očistil od všeho, co napáchal od smrti své lásky. Lehne si a dívá se na strop. Podle něj je v tom příběhu daleko víc. Hlavně to mezi nimi. Sám osobně je mu jedno, jestli byl zlo. Je to pitomost, kdo umí trochu naslouchat. Najednou se s úsměvem posadí. Už ví, co udělá. Zavře oči.

 

Buch buch…

Tělo se roztřese.

Buch. Buch! Buch! „Hej!“

Oči se pomalu otevřou a hruď se zdvihne nádechem.

„Je ti něco? Klepal jsem a… Vypadáš děsivě.“

„Díky moc,“ zachraptí. Pomalu hne krkem. Uvědomí si, jak byl nezodpovědný. Ještě hodinu a nevrátil by se. „Usnul jsem.“

„Dobře. Počkej, donesu ti něco!“ Vyběhne ven, dveře nechá otevřené a za chvilku vstoupí s tácem v ruce. „Madam to zakázala, ale potřebuješ to.“ Nalije mu do kalíšku saké. „Na, tohle by postavilo na nohy i mrtvého.“

Wei WuXian se otřese. Tohle je skutečná síla. „Co to je?“

„To se pašuje, jen mrtví ví, odkud. Je to síla. Je ti lépe?“ Hlas i pohled má ustaraný.

„Ano. Už je čas?“

„Ano.“

Wei WuXian vezme zelenkavou flétnu s modrým střapcem a zeleným jadeitem a vyjde ven. Cítí se krapet ztuhle a jen doufá, že jeho schopnosti nezrezivěly. Nerad by Ye Xiua ztrapnil.

„Vítejte všichni a dnes máme opět po dlouhé době si poslechnout mistra Ye Xiua a já doufám, že to nebude jen dnes.“

Wei WuXian se postaví a přitiskne si flétnu ke rtům. Skvělá flétna, nádherný zvuk. Hraju velmi dobře. Tělo je vycvičené a on nic nezapomněl. Na konci zaváhá, ale spustí melodii WangXian. Duše se mu rozletí, jak si vybaví Lan Zhana, jeho oči, malý úsměv, jeho lásku k němu.

Celé osazenstvo přestane cokoliv dělat, jenom naslouchá neskutečné hudbě, která se kolem nich ovijí jako pouta. Cítí z tónů nesmírnou lásku, i když netuší, komu patří, mají pocit, že i oni jsou její součástí.

Melodie se vytratí, postava v šedém šatě se hluboce ukloní, zářivý úsměv je překvapí ještě víc. „Děkuji.“

„Drahoušku, vrátil ses,“ zašvitoří madam spokojeně s kapesníčkem v koutku oka. „Tak nádherná melodie, tak vášnivá, láskyplná. Nikdy jsem ji neslyšela.“ Ještě abys slyšela… „Zítra budeš hrát opět?“

„Jistě.“

„Výborně. Běž si odpočinout, vypadáš hrozně.“ Jemně ho pleskne kapesníkem po rameni.

Wei WuXian poslušně jde nahoru. Je rád, že se neztrapnil, ale cítí únavu. Posadí se na sedátko u okna, aby viděl na řeku. Přemýšlí co dál. Jistě za Lan Zhanem se vrátí… Počkat, přání Ye Xiua. Vrhne se k papírům. Odsune vlasy, ale aby se jich už nedotkl. Obálka s jeho jménem. Otevře ji. Překvapí ho, že není žádné oslovení…

 

„Jelikož tohle čtete, potom se povolání povedlo a já, doufám, setkal se se svou láskou. Přál jsem si to hned od začátku a věděl, že projdu na druhý břeh. Jenom jsem nechtěl, aby celý můj život byl marný. Chtěl jsem ještě něco pro někoho udělat. Nevím, zda jsem se domyslel správně, že Vy a muž jménem HanGuang – Jun jste párem. Jestli ne, omlouvám se, a celé moje snažení bylo marné. Vím, že to čtete kvůli mým přáním. Mám jen dvě. První je, že se k němu vrátíte. Druhé, že ho nikdy neopustíte. Jestli ano, pak víte, co se stane. Snad jsem se nespletl. Sbohem a v příštím životě se snad uvidíme…  Ye Xiu

 

Wei WuXian cítí, jak mu čelist skoro padá na zem. Co tohle je za přání? Žádní mrtví? Žádná pomsta? Ukrytý nepřítel? Otočí papír, prázdný. Pro jistotu se podívá kolem, nic. Přečte si dopis ještě jednou… Vrátit a zůstat. Jistěže to si přeje z celého srdce, ale… Odloží dopis. Musí pro něj vykonat dvě věci. Zajít za jeho mistrem, pokud se tam dostane a pomstit ho. Sice to v přání není, ale vsadí svůj ubohý krk, že generál nezemřel náhodou. Moc dobře viděl, jak cvičí a byl velmi dobrý.

„Takže se chvilku tu zdržíme a potom za Lan Zhanem.“ Na tváři se objeví široký nedočkavý úsměv a zářivý svit v očích. „Ten bude překvapený. Osobně jsem taky v šoku.“ Svlékne se, lehne si a obejme polštář. „Zatraceně, ani nedokážu bez svého velkého polštáře usnout,“ zamumlá naštvaně. „Tos mě musel opouštět? Jak teď mám usnout?“ Přetočí se ještě párkrát, než konečně usne.

Druhý den ráno, když otevře oči, protáhne se. Slunce je už vysoko na obloze. Posadí se. Má spoustu práce. Spustí nohy, obleče se a mimoděk zvedne hlavu. Přivře oči. Ta harfa je podivná, když pomine, že se klidně vznáší nad stolkem. Navleče si boty, stáhne z tyče oděv a obleče se. Přejde k ní a rozvážně se jí dotkne. Nejdřív se nic nestane, potom probleskne první slovo, až se objeví verše. Překvapeně čte.

 

„Nekráčím po cestě temna, nekráčím po cestě světla, kráčím po všech cestách.“

 

„Sakra,“ unikne mu mimoděk. „Tohle je harfa s duchem,“ zamumlá přemýšlivě. Nikdy o tom neslyšel, ale vše je možné. Bude muset Ye Xiuova mistra navštívit. „Nejdřív ovšem vyřešíme ten incident s generálem. Víš, myslím, že to bude skoro hračka.“ Vyjde ze dveří. Projde ztichlým palácem, kde kromě služek a sluhů, nikdo není. Až k večeru to tu celé ožije.

Najednou se zastaví. To je ten vyprávěč! Zajímavé. „Mohu si přisednout?“ optá se a už sedí. Kývne na prodavače a vezme hůlky z nádoby.

„Jistě. Mají tu výborné nudle.“

„Děkuji,“ kývne na prodavače. Přesně podle jeho chutě. „Zdržel jste se.“

Muž pátravě se na něj zadívá. „Kvůli vám.“

„Mně? Proč?“

„Ani sám nevím. Ty příběhy o Patriarchu Yiling vás nesmírně zaujaly. Nevynechal jste ani jeden den mého vyprávění a pokaždé se na něj ptal. Myslel jsem si, že…“

„Ano? Ještě jedny!“

„Asi jsem se spletl.“

„Přestalo mě to zajímat.“

„Jistě, omlouvám se.“

„Jste z daleka.“

„Ano. Rád cestuju a tohle je příběh, který lidi zaujme. Je zajímavé, jak je přitahuje Temná stezka.“ Wei WuXian pokrčí rameny. „Včera jste zajímavě hrál.“

„Ano?“

„Ty melodie jsem často slyšel na severu, ne zde, i když tu poslední jsem nikdy neslyšel.“

„Sám jsem ji složil. Znám mnoho písní.“ Vstane, hodí stříbro na stůl a odchází. Je chytrý, mohl by na to přijít, i když popravdě, kdo by mu to věřil?

Vyprávěč se za ním zvědavě dívá. Cítí, že je jiný a ta jeho chůze se taky změnila. Je ráznější… potřese hlavou. Hloupost. Nikdo by se nevzdal svého těla. Hodí na stůl drobné. Bylo to tu zajímavé, ale je čas se přesunout. Možná by nebylo špatné koupit svůj vlastní hostinec, mít stálé místo a přestat se toulat světem.

Wei WuXian jde, když se zarazí, protože zahlédne povědomou osobu. Ten muž mu přišel oznámit smrt jeho lásky, tedy Ye Xiuovy, a mluví s nějakým mužem. Stojí, dívá se na ně. Jsou rozčilení a on dokonce zuří. Když se to tak vezme, tak byl generálu nejblíže. Znal ho velmi dlouho. Proč ho nechránil, tak jak by měl? Když mu oznamoval generálovu smrt, nebyl ani zraněný. Udělá pár kroků, položí minci na pult a vezme klobouk s jemným závojem. Rychle si ho dá na hlavu. Sleduje, jak vztekle si to někam rázuje. Opatrně jde za ním. Cítí, že přestal být ostražitý a dnes něco zjistí. Zašel do nějaké budovy. Pohlédne vzhůru a jedním skokem se jemně vznese na střechu. Naslouchá.

Přemístí se na další střechu, zaposlouchá se. Tady jsou. Sundá pár střešních tašek a zadívá se dolů. Zašklebí se nadšeně, jak ho má přímo pod sebou.

„Nedostal jsem peníze!“

„Klid, přece jenom to chvilku trvá,“ odpoví mu hlas muže, na kterého nevidí.

„Mě to nezajímá! Chci je do zítřka, jinak se jeho otec dozví, kdo má na svědomí generálovu smrt!“

Udělal chybu, pomyslí si Wei WuXian. Líto mu ho není.

„Vy ji máte na svědomí.“

„Vy jste dodal ten jed!“ Rozčileně udělá pár kroků, že zmizí mu ze zorného pole, potom se vrátí. „Tak dobře, ale nechci tu zůstat.“

„Týden. Nechcete čaj?“

„Blázníte? Ne děkuji.“

Chytrej, nejspíš je otrávený. Osobně proč někomu dávat peníze, když dotyčného může zlikvidovat? Podle tónu neznámého si to dotyčný taky uvědomil. Možná už jim k ničemu není. Ovšem ti dva jsou vinní za generálovu smrt. Nemohu pro Ye Xiua moc toho udělat, ale ty dva může poslat do pekla. Vytáhne z rukávu flétnu, z druhého lístky, kousne se a načmárá na papír pár znaků. Hodí je na dům a jeden vletí dovnitř. Postaví se. Stále jsou uvnitř. Sice nezná důvod, proč musel generál zemřít, ale nějak ví, že to zjistí.

Nad městem se ozve přízračná melodie. V blízkém okolí co má čtyři nohy, zaleze, nebo uteče. Lidé nanejvýš zvednou hlavu a přestanou si toho všímat. Dům je před zvědavci perfektně chráněný talismany. Dole oba dva ztuhnou, podívají se po sobě. Strnule stojí, pak se na sebe vrhnou jak šelmy.

Na střeše stojí Wei WuXian klidně jak šedá ledová socha a hraje s myšlenkou na lásku toho, který ho povolal. Nechtěl pomstu, ale on za ty dva zpackaný životy ano, i když díky tomu je opět na tomto světě.

Obloha potemní, mračná energie zavíří kolem domu. Uvnitř místnosti už není nic vcelku, vše je rozbito na kusy. Dvě postavy se bijí hlava nehlava. Oči podlité červení, jak na nic jiného nemyslí, než na zabití toho druhého.

Energie zavíří ještě víc, když jeden padne na zem mrtvý. Druhý se na něj vrhne, rukama drásá tělo a snaží se odtrhnout kus masa, což nakonec se mu s pomocí meče podaří. Kus nacpe si ho do krku a cpe ho dál a dál, až nakonec padne na mrtvolu pobočníka.

V tu chvílí se otevřou dveře a dovnitř vejde šedě oděná postava. Znechuceně se zadívá na mrtvoly. Pach krve přebíjí všechno i vonné tyčinky na stole. Jde ke knihovně. Zkoumá každý kus, když ho zaujme skříňka. Dřepne si, vezme do ruky a zmáčkne černý polodrahokam. Cvak. Vyjme papíry a pustí se do čtení. Samozřejmě. Zásobování armády. Otočí se k oběma mrtvolám. Netuší, kdo byl ten druhý, ale konečně Ye Xiu je pomstěný i jeho láska. Pohodí papíry na těla a klidně vyjde s flétnou z domu.

„Stůj!“

Stráže? Strhne si klobouk a hodí ho, dívá se, jak okraj jim protíná krky, a padají na zem. Zachytí klobouk a pohodí ho o kus dál. Dál si už jich nevšímá. „Dobrá práce,“ pochválí se při pohledu na dům. Hlavní dveře nechá otevřeny. V klidu vyrazí do Paláce vonných potěšení. Nyní si musí trochu vydělat a zajet za Ye Xiuovým mistrem. Prohlédne se, potom se posadí na sedátko u okna a vezme jednu z knih s melodiemi.

„Ye Xiu! Jsi tam?!“ ozve se hlas, který ho vyruší broukání, jak si přehrává píseň.

„Pojď dál. Děje se něco?“ Má tušení co, ale možná se plete.

„Generálův pobočník Mo, znáš ho, je mrtvý a nejbohatší obchodník města taky. Zabili se navzájem!“ Popadne kalíšek a napije se. „Prý se zabili navzájem. Rozdrásali na kusy.“

„A?“

„No vypadá to, že ne všechno armádní zásobování skončilo, kam mělo, hlavně železo.“

„Och.“

„Nechci tomu věřit, ale prej ten obchodník si nacpal kus masa do krku a udusil se.“

„Fuj!“

„Jo, přesně. Jeden známej od strážníků mi povídal, že zabili generála.“ Wei WuXian mlčí. Ví to. Zřejmě je chtěl udat a bohužel nestačil to nikomu říct. Možná až příliš věřil své pravé ruce. Dobře udělal. „Vím, že jste se hodně přátelili, tak no… Je ti něco?“

„Ne, promiň. Nic. Jen jsem unavený.“

„Budeš zase hrát?“ optá se dychtivě.

„Jistě. Jen se bojím, že budu muset s harfou zajet za svým mistrem.“

„Jistě! Řeknu to paní.“

„Řeknu ji to sám. Nejlépe hned.“ Zvedne se a jde k pokojům paní. Teď by tam nikoho neměla mít. Vejde dovnitř a vysvětlí ji svůj problém.

„Jistě, drahoušku. Jenom jeď. Nevím proč, ale když jsi hrál na harfu, tak vždy byl takový klidný večer. Chybí mi to.“

„Samozřejmě. Děkuji. Zítra bych vyrazil.“

„Vezmi si ze stáje koně.“

„Děkuji, paní.“

Žena se otočí a pátravě se na něj zadívá. „Víš o smrti pobočníka Moa?“ Wei WuXian přikývne. „Byli jste si velmi blízcí. Bude lepší, když na nějaký čas odjedeš.“ Neřekne, že něco ví. Možná že i ví o jeho vztahu s generálem. Přece jenom ženy jsou vnímavější a taková paní, musela něco tušit. „Vezmi si to.“ Podá mu váček. „A vrať se s krásnějšími melodiemi.“

„Vrátím se.“

„Běž. Ten obchodník, měl mnoho přátel na vysokých místech.“

„Nevím, o čem to mluvíte.“

Pomalý vědoucí úsměv. „Běž, drahoušku.“

„Děkuji ti.“

„A dneska hraj jak nesmrtelný.“ Lehce přikývne hlavou. „A, prosím, žádní mrtví.“

„Není důvod,“ oznámí s širokým nevinným úsměvem.

„Doufám,“ zamumlá, když se zavřou dveře. Přivře oči. Už od prvního dne měla pro něj slabost. Byla nadšená, když našel lásku a stejně zklamaná, když ji ztratil. Dívala se, jak si vodí do pokoje spoustu mužů. Proč, nechápala. Možná chtěl zapomenout, možná najít opět lásku, nezjistila to. A najednou přestal. Zavíral se v pokoji, pořád mu chodily svitky a utrácel za ně hromadu peněz. A nyní tohle. Vrátil se. Jiskřivější než kdy jindy. Jeho úsměv je čarovnější než dřív. Jako by to byl někdo jiný. Nerozumí tomu, ovšem víc než ho propustit nemůže udělat. Pokud je vše pravda, potom on měl největší důvod je zabit. Jak to udělal, jen démoni, ví. Ale souhlasí s tím a sama by zabila ty, kteří by její lásku zabili. Dneska bude hrát naposled. Ví to. Povzdechne si a dokončí pár tahy líčení.

Poslední tón melodie se roztančí po vyšívaných závěsech, lampionech a bohatém životě, který v paláci se rozproudil s noci. Potlesk a Wei WuXian se uklání. Musí říct, nikdy nevystupoval, ale potlesk je opojný jako víno. Usmívá se a rozdává úsměvy na všechny strany. Nebýt tím, kým je, mohl by se tím živit. Cestovat od města k městu a vydělávat si hraním.

„Můžeš na chvilku?“ řekne paní Paláce a vezme ho za loket. Udiví ho to.

„Jistě.“ Nechá se vést.

„Zmiz. Hned. Nechala jsem ti vše zabalit.“

„Paní, zde.“ Z příšeří se vynoří postava číšníka. Vypadá to, že tu má větší úlohu než jen obyčejného číšníka. „Odvedu ho.“

„Výborně. Běž a vrať se pokud možno za delší dobu. Řeknu, že jsi odjel za mistrem.“ Luskne prsty. „Někoho napadlo, že bys mohl něco vědět a soudce byl blízkým přítelem obchodníka, rozumíš? Vězení není pro nikoho růžové.“

„Jistě. Děkuju.“ Nechá se odvést sluhou. Je připravený na všechno. Kupodivu ho přesně odvedl ke koni. Prohlédne si ho. Malý, ale vytrvalý. Do ruky mu najednou vtiskne destičku. Podívá se na ni. Propustka.

„Generál mi nařídil, abych na vás dával pozor. Jeďte k Severní bráně. Jsou to generálovi muži, otevřou vám bránu.“

„Děkuji.“ Vyskočí na koně, pobídne ho.

Muž jemně přimhouří oči. Kdy se naučil takto jezdit na koni? Potom potřese hlavou. Je to jedno. Je rád, že mohl splnit generálovu prosbu. Otočí se k nevěstinci, který se stal jeho druhým domovem. Je tu spokojený. „Paní? Odjel.“

„V pořádku. Děkuju. Doufám, že unikne.“

Muž si vzpomene, jak pobídl koně. „Uteče.“

„Výborně. Jdeme.“ Sejde dolů k zákazníkům a svým děvčatům. Je dobré mít informátory na všech důležitých pozicích ve městě, když kyne hlavou muži, který dnes ji řekl o příkazu zatčení Ye Xiua. Dnes má vše zadarmo.

 

Wei WuXian dojede k Severní bráně. Zastaví se u stánku a bedlivým zrakem zkoumá okolí. Vypadá to, že kromě těch tří mužů, tam nikdo není. Pomalu dojede k bráně.

„Stůj!“

„Tady!“ ukáže z koně propustku.

Muž se na ní zadívá. „Propustit!“ Potom dodá. „Děkujeme.“

Wei WuXian pokrčí rameny. Chápe tomu a je mu to jedno. Jakmile je v ní dost velká mezera, pobídne koně a projede bránou. Za ní se otočí a ještě mezerou zahlédne jízdné.  Zdá se, že vzal roha včas, ale ještě nemá vyhráno. Pobídne koně k cvalu. Ví, že těžkou bránu zastavit a opět otevřít bude stát nějaký čas a něco mu říká, že vojáci se příliš namáhat nebudou. Vypadá, že soudce v zdejším městě je skutečně efektivní, anebo spíš v tom jel taky. Ovšem on nezabil generála. Dva přímí vinicí jsou potrestání a tak to má být. Nyní odjede za mistrem a snad se dozví něco o harfě. Nebo mu ji vrátí. Přesně.

Po dvou dnech je si naprosto jistý, že ho nedohoní. Za další dva dny stojí před údolím. Prohlíží si neviditelnou bariéru, pak vytáhne flétnu a zahraje noty přesně tak, jak si je pamatuje z Ye Xiuovy hlavy. Na chvilku má strach, že se bariéra neotevře, nakonec povolí. Přimhouří oči. Proč si je jistý, že to není jeho zásluha? Pobídne koně ke kroku. Když projede úzkou cestičkou sevřenou skály, otevře se pro něj čarokrásný svět. Na chvilku má pocit, že je v Oblačných zákoutích, tak je tu krásně. V dálce zahlédne dům. Pomalu, klidně, aby dal najevo, že přichází v dobrém, pobídne koně do kroku. Voní to tu, po chvilce zjistí. Až omamně. Dojede k domu. Je překrásný, stejný jako v Ye Xiuově mysli. Nic se nezměnilo.

„Vítej v Údolí.“

„Děkuji. Přišel jsem vám něco vrátit.“ Ukloní se postavě v šedém. Ani vráska navíc v obličeji tak mladém. Obřadně vyndá harfu a podává mu ji. Čeká, až si ji vezme, ale stále se vznáší nad jeho rukou.

„Přijala tě, proč mi ji chceš vrátit?“

„Vy víte, že nejsem Ye Xiu.“

„Jistěže. Něco se stalo, něco špatného, ale proč jsi v jeho těle?“ Wei WuXian se narovná, ale harfu neschová. „Čaj?“ pokyne k pavilonu se složitou podlahou ve tvaru květin.

„Děkuji.“ Upije, jak neví, jak má pokračovat. „Přenechal mi toto tělo. Bylo to z jeho svobodné vůle.“ Muž přikývne. „Jeho láska zemřela.“ Jemný povzdech ho překvapí.  „Nechtěl dál bez něho žít, ale taky nechtěl odejít jen tak.“

„Neměl jsem ho pouštět do světa.“ Mlčky si ho prohlíží. „Máš problémy, zůstaneš tu nějakou dobu.“

„Jistě, mistře. Rád bych, pokud bude mi to dovoleno, naučil se hrát na harfu, přestože netuším, co to je?“

„Jmenuje se Šerosvit a ničí každý záměr, pokud víš, jak ji použít?“ V očích zahrají jemné jiskřičky.

Wei WuXian doširoka otevře oči. „Neguje každý záměr?“ Tohle je neskutečně zajímavé.

„Záleží na síle uživatele. Zdá se, že tě to zaujalo.“

„Není moc nástrojů, které dokážou něco tak obdivuhodného.“

„Ne, není. Harfa se tě dotkla, nemám na ní nárok a Ye Xiu ti ji daroval pod podmínkou, že tě přijme. Přijala tě. Bude lepší, když se s ní naučíš pracovat. Jistě bude rád, když nezůstane opuštěná. Ze všech nástrojů, právě ji měl nejraději. Zdá se, že rád hraješ na flétnu.“

Jak to ví? „Ano.“

„Výborně. Pojď.“ Zvedne se. „Ráno budeš hrát na Šerosvit, odpoledne na flétnu.“

„Ano, mistře.“ Je překvapený, že ho tak lehce přijal a neodmítl. Netuší proč, protože dle Ye Xiuových vzpomínek žáky nepřijímal. Jen ve výjimečných případech.

Po pár dnech usoudil, že Oblačná zákoutí jsou rajskou procházkou pod rozkvetlými třešněmi. Diví se, že Ye Xiu neutekl hned po první hodině. Jak dokázal utéct Lan QiRenovi, tak u mistra nemá šanci. Má naprosto kamennou kůži. Jednoduše klidným hlasem řekne znovu, a když se chce zvednout, tak jednoduše to nejde. Večerem je tak utahaný, že jen si lehne a spí. Ráno se probudí a opět nanovo. Za to musí říct, že jeho hra nejen na harfu, ale taky na flétnu se neskutečně zlepšila a naučil se spoustu nových melodii. Každou volnou chvilku, opisuje si je. Lan Zhan bude překvapený.

„Velmi dobře,“ pochválí ho muž v šedém jednoho dne.

„Děkuji.“ Právě dohrál melodii, která zničí každý záměr. Otřese se, když si vzpomene na to, jak zemřel bratr Nie. Hudba je tak všemocná. „Je hrozivé, co dokáže. Jeden tón a zapomeneš, dva tóny a jsi mrtvý.“

„Ano. Měl by sis to zapamatovat a používat ji rozumně. Zvážit, co si můžeš dovolit, co ne, i když myslím, že u tebe…“ Zahledí se do krajiny. „Je čas.“

„Na co?“

„Odejít. Někdo tě tam čeká nebo ne?“

„Čeká.“

Muž přikývne hlavou. „Spřízněná duše, láska na celý život. Člověk to věčně hledá a měl by být rád, že ji najde. Měl by sis toho vážit. Tvé duše se dotkl Dávný plamen.“

„Chenquin? Vy ji znáte?“

„Ano, znám. Je to jeden z nejsilnějších nástrojů, který kdy byl vytvořen.“

Wei WuXian přemýšlí. „Nerozumím.“

Malý úsměv. „Zdá se, že–“

„Našel jsem ji. Ovládá nemrtvé.“

„Ovládá Zásvětí, je její paní, nezapomeň. Pojď.“ Zvedne se a jde dovnitř. Mávne rukou, až vzduch zavíří. Objeví se další místnost. Vejde a Wei WuXian za ním. V šoku se dívá na knihy, na svitky. Je jich tu tisíce. Některé se dokonce vznášejí, jiné jsou zamčené v průsvitných klecích, další jsou volně položené. Ustrašeně polkne. Tenhle muž by mohl vládnout světu. Do natažené ruky přistane pár svitků a kniha.

„To patří tobě.“

Wei WuXian se hluboce pokloní. „Děkuji.“ Převezme je. Uvědomí si sílu, kterou vyzařují. V Oblačném zákoutí je bude muset důkladně zapečetit.

„Jednej rozumně, nemusíš se pokaždé vrátit.“

Po zádech mu přejedou mrazivé hřeby pochopení. „Chápu.“

„A teď si sbal. Zítra odjedeš.“

„Děkuji.“

Muž ho vyvede ven. Knihovna zmizí. Večerem naslouchá hudbě. Je mu dobře, přesto cítí neklid a touhu. Před očima se mu zjeví chladná dokonalá tvář se světlýma očima. Chci u něj být, chci, aby mě objal. Povzdechne si, protože si vybaví ještě jednu věc, kterou odsunul na okraj mysli. Možná proto, že nechtěl o tom přemýšlet, možná že je to tak divné. Neví sám, ale je tu ještě jedna věc kvůli, které odkládal odjezd, Dvojčata. Teď jim bude tak čtyři roky a on je viděl jen jednou. Má strach.

„Máš strach?“ Vyzařuje to z něj. Byl by řekl, že je to mladík beze strachu.

„Ano,“ přizná nerad. Potom se usměje. „Nějak se to uloží. Miluji ho, tak proč váhám? Je to nejdůležitější, co v životě mám.“

„A není tu ještě někdo jiný?“

Přikývne. „Dvojčata. Netuším, co s nimi.“ Pokrčí rameny. „Viděl jsem je na okamžik. Ani nevím, jak se jmenuji. Taky musím něco vyřešit. To zvládnu.“

„Harfa ti pomůže.“

Wei WuXian přikývne. V tom má pravdu. Oba dva už nerozmlouvají, mlčí a on naslouchá jemné melodii. Je dokonalá, stejně jako toto údolí i majitel. Jako by byl nesmrtelný a možná je, kdo ví. On jenom ví, že se musí vrátit ke své lásce. „Lan Zhane, ještě chvilku,“ zamumlá, když melodie skončí.

 

The Untamed - Setkání -15.