Shounen - ai povídky

 

Tajnosti -3.

 

Wei WuXian, /zdvořilostní, / Wei Ying  /rodné/, Patriarcha z Yiling/titul/ -  stejná osoba

HanGuang-Jun/zdvořilostní/, Lan Zhan/rodné/, Lan WangJi /normální/ - stejná osoba

Lan Huan, Lan XiChen, ZeWu-Jun - stejná osoba, bratr Lan Zhana

K postavě v bílém s trochou modré klidným krokem přichází vysoká postava oděná do podobných barev. Je mu velmi podobná. Klidně se postaví vedle svého bratra. Zadívá se stejným směrem jako jeho dvojče. Povzdechne si. Zajímalo by ho, pokolikáté se jejich žáci snaží bariéru postavenou od Wei WuXiana prorazit. I jemu je jasné, že co se týče síly, je poloviční, než normálně.

„Stále beznadějné?“ Lan Zhan se na bratra nepodívá, jen přikývne a souhlasně broukne. „Až ji jednou překonají, tak se nejspíš zjančí radostí.“ Další souhlasné brouknutí. V očích se objeví teplý výraz. „Musela to být hezká oslava.“ Podle vypleněného skladu to vypadalo na velký ohňostroj a kytky taky značně utrpěly. Opět souhlasné brouknutí. ZeWu-Jun stočí zrak na ruce. Takže náramek nosí. Spíš by se divil, kdyby ho neměl. „Bohužel, nemám moc dobré zprávy.“

„Ano?“

„Vypadá to, že se objevují živoucí loutky.“ Povzdechne si. „Znáš lidi.“ Opět souhlasné brouknutí. „Klan Meguji se mi nelíbí.“

„Mám tam zajít?“ Wei Ying si jistě rád odpočine od hraní na flétnu. Jenže neví, jak jinak ho zabavit. I když si nestěžoval, přece jenom je strašně činorodý. Možná by se ho mohl optat, jak vidí svůj život zde.

„Zatím ne. Mám jiné starosti. Budeme muset uspořádat–“

Bariéra se rozprskne na všechny strany. Na cvičišti se zvedne prach a písek a pokryje okolí špínou. Mladík uprostřed už nesedí, zářivé tóny flétny se vytratily, bariéra zmizela a žáci se snaží popadnout dech a zmizet z dosahu pohromy.

Lan Zhan si pomyslí o bratrovi, že je prostě nepoučitelný, nebo to snad udělal naschvál? Ne určitě ne, jenom prostě si neuvědomil, že Wei WuXian má uši všude. Někdy by ho zajímalo, jak to dělá.

„Slyšel jsem dobře? Oslava?“ Mám pocit dejavu, pomyslí si Lan Zhan stejně jako jeho bratr. „Copak budete slavit? Další narozeniny? Pak se hlásím jako dobrovolník pro každou špatnost. Vypadáš úžasně,“ polichotí svému partnerovi.  „Narozeniny to nebudou?“ snaží se z nich vymámit co, že to budou pořádat.

„Bude tu menší sešlost ohledně volby Jeho Excelence.“

„Vážně? Myslel jsem, ale to je báječné. Konečně mě nebudeš zanedbávat.“ Uculí se zářivým úsměvem. Mimoděk pohlédne na cvičiště. Nechápe, že jsou tak beznadějní! Zavrtí nad tím úkazem hlavou. Lusk.

„U Bohů, mám toho dost, jdu prát,“ pronese rezignovaně Lan SiZhui. Ostatní stejně pochmurně přikývnou. Natočí se k oběma bratrům a svému učiteli, který na ně vesele zamává. Ukloní se a vyrazí prát.

„Za chvilku tě budou nesnášet.“

„Kdepak! Za chvilku přijdou na to, jak to udělat. Takže slavnost? Hm to chce něco…“

„Wei Yingu!“

„Ale no tak, přece nechcete, aby naši pohostinnost pomluvili! Jen si vezměte poslední slavnost na Kapří věži. Byla hezká, ovšem ničím zajímavá. Chtělo by to–“

„Wei Yingu, dost.“

„No tak, nechceš přece, abych stál stranou. Prosím, prosím,“ zaškemrá a obejme ho kolem ramen. „Udělám všechno, co chceš,“ zašeptá mu svůdným hlasem do ucha.

Lan Zhan sevře Bichen. „Ne, před bratrem,“ špitne.

„Och, ach, ehm tak dobře. Odešli, tak já jdu. Mám něco na práci, ale mám pár nápadů, jak by se dala slavnost oživit!“ křikne za nimi. Najednou se zastaví, otočí se k oběma bratrům, v očích mu blýskne a pošle vzdušný polibek jejich směrem. Zasměje se nad jejich výrazem.

„Tohle asi nebylo na mě,“ prohodí lehce zšokovaný a zároveň pobavený Lan Huan.

„Omlouvám se za něj.“ Co má jiného udělat, jenže když on to jeho škádlení miluje, i když nemusí to dělat před ostatními.

„V pořádku. Všichni známe moc dobře temperament Wei Yinga. V něčem má pravdu.“

„Ano?“ optá se lehce udiveně jeho bratr a přemýšlí, v čem měl tak pravdu.

„Je pravdou, že všichni očekávají, že to bude nuda bez programu. Pravděpodobně přijedou a odjedou.“

„Chceš, aby se tu zdrželi? Proč?“

„Budou tu známé sekty a rád bych se dozvěděl trochu víc. Nestýkáme se tolik s nimi…“ Cítí, že dost klopýtá, jak chce to vyjádřit.

„Nevíš, co si myslí a rád bys to zjistil.“

„Ano, přesně tak. Nerad to říkám, ale při zábavě se lehce podřeknou nebo řeknou něco, co by nechtěli.“ Povzdechne si. „Nejspíš Wei WuXian bude nadšený, co si myslíš?“

„Bude to určitě nádherná slavnost,“ řekne po chvilce rozmýšlení. „Dohlédnu na to, aby tu nenechal ruiny a my nezbankrotovali.“

„Budu jenom rád. Jsem rád, že jsi spokojený.“

Lan Zhan lehce přikývne. Teď to jenom prozradit Wei Yingovi a bude to. „Půjdu ho vyhledat.“ Má pocit, že si našel nějaké místo, kam se může zašít.

„Není tu takových moc míst, kam mohl jít.“ Chce se optat, zda už mu dal nefritový pas, ale nakonec si řekne, že je to mezi nimi dvěma. Taky netuší, jaké to bude, až se vrátí jejich strýček Lan QiRen z meditací. Bydlí hned vedle Lan Zhana a ti dva jistě v noci… Zrudne při tom, ale už od mala moc dobře věděl, že je jiný. Vždy to akceptoval. Možná kdyby tehdy ho tak do toho vztahu s Wei Yingem netlačil, mohl si najít někoho vhodnějšího. Ale už tehdy měl pocit, že jeho bratr vedle něho ožívá, nyní úplně září, i když to není moc poznat. Povzdechne si nad složitosti vztahů.

Lan WangJi mezitím přemýšlí, kam se mohl Wei Ying schovat. Nakonec zajde do knihovny, kam se posadí. Vezme do ruky knížku. Má takové nějaké tušení, že se prostě svých nápadů nevzdá tak snadno. Už chce nalistovat stránku, když si všimne červené stužečky, která vykukuje z knihy. Usměje se, otevře na stránce, kde přestal číst. Vezme do ruky kovovou záložku ve formě meče. Je tenounká, takže ve stránkách nepřekáží. Najednou si ji dá blíž k očím. Vždyť to je jeho Bichen. Jak to dokázal udělat? Je krásná.

„Máš konkurenci,“ prohodí k svému meči vedle sebe. Opatrně položí ji na stůl a začte se, ale jak otočí stránku, tak se zadívá na krásný dárek. Nikdy by neřekl, že Wei Ying bude tak šikovný, protože pochybuje, že to vyrobil jeho bratr.

„Lan Zhane, zase v knihách? Našel jsi ji? Líbí se ti?“ Dovnitř jako velká voda vpadne Wei WuXian a posadí se u něj. „Zajímavé? Historie? Ta mě nikdy moc nepřitahovala. Tak líbí se ti?“

„Ano.“ Přetočí stránku a ignoruje svého přítele.

„To jsem rád. Něco jsem zkoušel, když mě to napadlo. Lan Zhane, ty se mi vůbec nevěnuješ.“

„Věnuji.“

„Hm.“ Vezme do ruky záložku. Když viděl, jak používá tu květinu, chtěl udělat taky něco a mezi tím ho napadla šikovná věcička, co se jeho miláčkovi bude hodit. Podepře si bradu a zírá na dokonalou tvář osvětlenou pozdním sluncem. Je krásný, povzdechne si. Není divu, že po něm šílely všechny dívky ze sekt. A on ho získal.

Lan Zhan se na něj podívá. Trochu ho překvapilo, že je najednou tak zticha. Vezme mu z ruky záložku, vloží k rozečtené kapitole a položí ji napravo. „Můj bratr a já jsme si řekli, že by ses mohl–“

„Ano?“ ožije s těmi slovy ospalý Wei WuXian. Ten báječný pohled na Lan Zhana, to ticho a sluneční svit dopadající do knihovny, ho málem uspaly. „Něco potřebuješ? A chtěl jsem se optat, máte tu nějaké kovy?“

„Kovy?“

„Jistě. Různé kovy, kupodivu by mi stačilo trochu zlata, stříbra, železa. No jo, už nejsem bohatý,“ zamumlá. Ne, že by někdy byl, ale byly časy, kdy neměl problémy s penězi. Je mu hloupé o to si říkat, když se uváží, že jeho postavení v sektě je dost podivné.

„Zítra tě zavedu do našich skladů. Můžeš si tam vzít cokoliv, kromě věci z Komnaty pokladů.“

„Ty jsou naprd,“ řekne nezdvořile. „Málokdy z toho člověk něco vyrobí.“

Lan Zhan se zadívá na vyčnívající stužku. Vypadá to, že Wei WuXian skutečně rád vyrábí různé věci. Připomene si amulet Styžského tygra, no ten se moc nepovedl, ale kompas, vlajky a podobné věci, byly velmi užitečné. „Něco vyrábíš? Chceš nějakou na to místnost?“ Překvapí ho rozzářené oči.

„Mohl bych? Nějakou vzdálenější. Co kdyby mi něco pod rukou bouchlo,“ řekne zamyšleně a vůbec nebere v potaz city Lan Zhana, který najednou vypadá vyděšeně.

„Wei WuXiane!“ ozve se zděšeně.

„Dobrá dobrá, přece víš, že si budu dávat pozor.“

„Chceš něco vyrábět?“ optá se.

„Vylepšit kompas. Nedokončil jsem ho a jednu maličkost.“ S pýchou se zadívá na sněhobílý náramek. Od té doby nic nevyrobil. „Ale to se dozvíš, až to bude. Co kdyby to nefungovalo.“ Bude brzy devět a ozve se ten protivný gong. Nějakým záhadným způsobem odolává jeho pokusům ho umlčet a těžkou palbu nechce použít, přece jenom tu bydlí a nijak netouží skončit jako bezdomovec. Až na těch čtyři tisíce pravidel je to příjemné a hezké místo s krásnými zákoutími.

„Půjdeme.“ Zvedne se a čeká. Někdy mu připomíná náladové dítě, jenže právě do takového se zamiloval. Nejdřív to nesnášel, pak zjistil, že ve skutečnosti jsou si dost podobní, že mají stejné hodnoty. To ho nějak překvapilo. Když zemřel, měl pocit, že zemřel s ním. Od té doby výsostně nesnáší Jiang Chenga a jejich city jsou vzájemné. Někdy má pocit, že na něj žárlí, což je nesmysl, když je to Wei Yingův bratr.

„Dobře.“ Vyjdou spolu z knihovny a pomalu kráčí do svého domu. „Lan Zhane, kdo bydlí vedle nás?“ Ukáže na dům vedle nich. Je sice daleko, ale klidně by tam nemusel být. „Tam bydlel tvůj otec?“

„Ne. To je někde jinde, skoro bych řekl, že co nejdál od našeho domu.“

„Našeho, to zní skvěle. To asi na tu slavnost přijede Jiang Cheng, že?“

Lan Zhan souhlasně broukne. Tohle asi bude největší kámen úrazu. Oba dva jsou bratři, i když ne pokrevní. Sice jeho nenávist se vůči Wei Yingovi otupila, ale kdo ví. Stále dává mu za vinu spoustu toho, co se stalo. A on… Povzdechne si nad tím. Prostě nebýt jeho, pak by Wei WuXian mohl žít. Šestnáct let bez něho. To bylo horší než všechny tresty, které mu udělil strýček. 

„Nemá mě rád.“

„Bude tady.“

„Takže mě bude tolerovat.“

„Pomůžeš s přípravami?“ zeptá se, když projdou brankou.

Wei WuXian zůstane stát. Slyšel dobře? Byl právě požádán o pomoc? „Jasně! Že se ptáš!“

Bude mu muset věřit, že z Oblačného zákoutí nebudou ruiny. „Věřím ti.“

Wei Wuxian to pochopí. „Chce to něco velkolepého,“ Snad jsem neudělal chybu. „A něco decentního zároveň,“ Tohle si odporuje. „a mistrovského.“ Uch co se mu honí hlavou? „Jednoduše o tomhle se bude vyprávět ještě deset let!“ Snad máme dost peněz. „A mohu zapojit, koho budu chtít?“ Začínám se bát. „Bude to krásné a bylo by fajn to udělat na tom kruhovém místě, kde… a jistě ohňostroj, jen se bojím, že sklad je krapet prázdný.“ Nestačilo by ho někam zavřít?

„Motýlci.“

„Ty se mi tedy povedly,“ pochválí se sám sebe. „Byly hezké, možná vymyslím… A kdy že to má být? Neříkej, že zítra!“ zaskuhrá. „To by bylo jak naschvál!“

„Za měsíc.“

„Skvělé a neboj se, všechno s tebou prodiskutuji,“ oznámí mu s tak zářivým úsměvem, že Lan Zhan jen souhlasně broukne. Co jiného má taky udělat? Proti jeho úsměvu a jiskřícím nadšeným očím je prostě bezmocný.

„Dobře.“

Vejdou dovnitř, kde na ně už čeká koš s jídlem. Posadí se. Wei Ying se zahledí na jemnou tvář svého partnera. Je neuvěřitelné, že se do něj zamiloval. Popravdě nikdy nad ženitbou neuvažoval nebo s kým bude. Jistě měl rád děvčata, ta měla ráda jeho, ale aby dával nějaké přednost, to nikdy. Měl je rád kolem sebe. Rozuměl jim a ony ho měly za to rády. Přesto tam něco bylo. Byly hezké, chytré, ale jako by se nevyrovnaly Lan Zhanově ledové kráse. Přitom je tvrdší než kámen. Zachichotá se tomu, protože při nočních cvičeních, jak mu jednou uklouzlo, je fakt tvrdší než šutr.

„Směješ se.“

„Jen tak, na něco jsem si vzpomněl. Budeš pít?“ optá se, když si konečně všimne, že si nalévá do pohárku víno. „Proč vlastně?“ Dlouho se nenapil. „Je to kvůli tomu setkání vůdců sekt?“

„Ano.“

„Nedělej to, nestojí to za to. Klidně budu pít za tebe.“ Natáhne ruku, aby mu to vzal. Odevzdaně se dívá, jak nese pohárek ke rtům a pije. Sleduje, jak polyká, je to vážně sexy, a nakonec odkládá pohárek na stůl. Určitě to usune díky jád… Usnul? Neudělal to? V tom případě… Potěšeně se zasměje. Nikdy by neřekl, že to opět udělá, jakmile zjistil pravdu. Zvedne se, nadzvedne ho a vleče k posteli. Položí ho do oficiální polohy klanu. Podepře si bradu a dívá se do jeho delikátního obličeje. Jak řekl jednou bratr Nie, je nádherný. Měl pravdu, tehdy si to uvědomil taky, jen prostě to odsunul. Taky tehdy se příliš neměli rádi. On ho rád škádlil, Lan Zhan zase ho ignoroval. I tak by ho zajímalo…

„Můj.“

Lan Zhane, ani nevíš, jak tohle mi chybělo. Nadšeně se zazubí. „Samozřejmě, že jsem tvůj!“ ujistí ho nadšeně, odsune se a dívá se, jak se posadí. Najednou má svázané ruce. Zavrtí hlavou. Co s tím pořád má? „Neuteču ti.“

Lan Zhan se zamračí, zadívá se mu do obličeje. „Mhm.“

„Určitě,“ ujišťuje ho. Taky kam by utíkal, když ho ta pitomá bariéra z hory nepustí. Bude si o tom muset s Lan Zhanem promluvit.

„Rozvaž mě.“ Zamává mu rukama před očima. Ten nečitelný pohled ho mrazí. Zajímá ho, co udělá. „Je to nepraktické. Hej, počkej! To nemusíš,“ říká se smíchem, protože místo, aby mu rozvázal ruce, tak se pustí do jeho opasku. Tak by ho zajímalo, jak svlékne ten zbytek. Ani si nevšimne, že stužku nemá, ovšem ostatní oblečení je v Lan Zhanově náručí. Takto fakt nikam by nemohl jít a popravdě, proč by takhle někam šel? Má velmi spokojený výraz ve tváři. Dívá se, jak schovává šaty.

„Teď nikam neuteču.“ Opravdu spokojenost z něj jen čiší. „Co teď?“

„Hrát.“

Neměl jsem se ptát. „Dobře budeme si hrát. Na honěnou?“ Lan Zhan zavrtí hlavou. „Už vím! Na schovávanou.“

Lan Zhan se zamyslí. „Dobře. Pravidla.“

No jistě, pravidla musí být. Bez nich to nejde. „Dobře. Ty se schováš, já tě budu hledat, a když tě najdu, odneseš mě do postele.“ To by šlo, ne? Miluje jeho náruč. „Ne?“ On nesouhlasí, tak to je divné. „Dobrá, já se schovám a ty mě budeš hledat a jen po domě a okolí, dobře?“

Lan Zhan přikývne.

„Teď se postav tady ke zdi, zavři oči a počítej do dvaceti, dobře? Potom mě můžeš najít.“

Jelikož za chvíli zaduní gong, nemají dost času na něco složitějšího. Rychle vyjde ven, rozhlédne se kolem sebe. Doma by ho snadno našel, to by nebyla žádná zábava. Najednou pohlédne vzhůru. Vznese se na střechu a ještě výš až na jeho hřeben, tam se posadí. Krásný pohled na noční oblohu, a kdyby si nehráli, tak by rád zahrál na flétnu.

„Mám tě.“ Tohle fakt nemá cenu, příště bude počítat do sta. Jenže co dělat s někým, kdo je prostě vysoce efektivní? Aniž cokoliv řekne, Lan Zhan ho vezme něžně do náruče a seskočí dolů. Wei WuXian se mu celou dobu dívá do tváře, nahne se a políbí ho do koutků rtu.  Postaví ho na zem a přitiskne se k němu, aby mohl cítit každou jeho křivku. Nakloní hlavu a políbí ho.

„Odměna.“

„No ano, odměna,“ řekne zpitomělý Wei WuXian, protože nečekal něco tak intimního na dvorku jejich domu. Klidně je tu může kdokoliv vidět. Vyjekne, jak se ocitne ve vzduchu. Obejme ho kolem krku a přitiskne tvář k prohlubni. Jemně olízne pokožku a potom ho líbá. Tak tohle je úžasné, pomyslí si, když je položen na postel. Odsune se trochu, aby udělal místo svému milenci.

„Nad čím přemýšlíš?“

„Nad tebou.“

„Proč?“

„Neutečeš mi?“

„Jistěže ne.“

„Dobře.“ Svleče se, pečlivě odloží svrchní oděv, sundá boty a svlékne se, potom se zarazí, potřese hlavou. Opět ho sváže svou stužkou a lehne si.

„Počkej, to je jako všechno?“

„Pravidlo.“ Zavře oči a usne.

Wei WuXian na něj zírá. Byl tak natěšený na milování, vlastně od té doby, co sem přišli, tak se miluji každou noc a nyní je na suchu a kvůli čemu? Kvůli těm pitomým pravidlům. Posadí se a přemýšlí, kde se stala chyba. „Pravidla, pravidla… Mně se snad o tom bude zdát!“ vrčí vzteky. Najednou si lehne. Má to! Pravidla přece říkala jenom o odnesení do postele. A jelikož Lan Zhan to bere doslovně, zvlášť když je opilý, potom prostě ho odnesl to postele. Příště prostě musí říct jednoznačně, co požaduje. Spokojený, že vyřešil záhadu pravidel, se přitiskne k štíhlému tělu. Políbí ho na jemnou tvář. Je prostě k snědku, povzdychne si v polospánku. Taky nějak nechápe, že dokáže tak brzy usn… Chrr.

„Hmm…“zabručí v polospánku a obejme nahé tělo. Pod bříšky ucítí jizvy od disciplinárního biče, ale nejdřív si to vůbec nějak neuvědomuje, co se děje. Hladí záda, která se pod jeho doteky vlní, a pomalu se dostává ze spánku. „Lan Zhane?“

„Hm.“

„To je ono!“ skoro vykřikne, když ucítí, jak ho bere do úst. „Víc!“ A opět vykřikne slastí. Je mu všechno jedno, jen se drží zuby nehty své touhy. Takhle se ještě snad nikdy necítil. Vykřikne slastí, když vystříkne. Tedy úplně mu vynahradil to svoje dřívější chování. Obejme ho. „Miluji tě.“ Odstrčí ho a přetočí se na čtyři. Vypne se jeho pohledu. Ještě tohle nedělali, ale prostě proč nevyzkoušet něco jiného? Ucítí rty na zádech a zavrní slasti. V hlavě má úplně vymeteno od jeho pozornosti.

Tak nádherný pohled, pomyslí si Lan Zhan, když přetočí hlavu k spícímu muži vedle sebe. Pocítí touhu. Stiskne rty, jak se snaží to ovládnout, ale pootevřené rty, teplé tělo, které ho ovíjí, skutečně není mnichem. Políbí ho na pootevřené rty. Když ho naučil líbat, tak zjistil, jak je to skvělé. Prostě rád Wei Yinga líbá, rád ho nosí a plní mu jeho sny. Byl bez něho tak dlouho. Každou noc hrál na WangJi a snažil se najít jeho duši. Tolik let stále nic. Když ho našel, málem se radostí nezbláznil. Od té doby má nějak strach, že mu zmizí. Políbí ho na krk stejně důkladně, jako on to dělá jemu. Spokojeně se zadívá na červenou skvrnku na jemné pokožce.

Je úžasné, že tu vedle něj leží a stále spí. Pomaličku, jemně odhrne pokrývku a stejně opatrně ho svlékne. Dívá se, jak je ve spánku uvolněné. Bude mu vadit, když se s ním pomiluje? Nakonec nechá rozumování a svlékne se. Oděv pohodí vedle lůžka a skloní hlavu k jeho údu. Tak klidně tam odpočívá a on chce vidět, jak pod jeho péči roste a mohutní.

Zavrnění ho potěší, vlastně ho vždy potěší ty zvuky. U výkřiku sebou trhne, ale nechá to být. Nechá na sebe odpadnout spršku semene. Už je vzhůru, když najednou je odstrčen. Neví, co si má myslet, když najednou vidí zadek a pohled, který ho zve.

Rychle nahmatá mastičku. Sice mu říkal, že ho už to nebolí, ale raději bude opatrný. Namaže sebe i zvoucí otvor. Vezme ho za boky, zatlačí údem na jeho otvor a zajede dovnitř. Všechno se v něm sevře štěstím.

Wei WuXian vykřikne. Tohle bylo parádní. Pochybuje, že by ho někdo jiný tak dovedl uspokojit. „Udělej se do mě!“ přikáže a udělá jemný pohyb proti tělu za sebou. „To je ono!“ když ucítí dlouhé tahy dovnitř. Opět jsem vzrušený, pomyslí si a jednou rukou si sáhne na úd. Rád by se udělal společně se svým milencem. „Počkej!“ zavrčí, protože mu to krapet déle trvá. Přece jen už se jednou udělal.

„Proč?“

„Chci se udělat společně.“

„Dobře.“ Povysune se a dráždí svým penisem jeho otvor.

Wei WuXianovi se tmí před očima. „Teď!“ stiskne si penis, a když Lan Zahan do něj zajede, docela rázně vykřikne a vypne se pod orgasmem. Padne na postel.

„Není ti nic?“ ozve se starostlivý hlas.

Wei WuXian mdle zamává rukou. „Nic.“

„Jen, že jsi křičel.“

„Skutečně nic, prostě jsi mě dovedl k takovému orgasmu, že jsem no ehm krapet… Hodně jsem křičel?“

„Ty to nevíš?“

„Lan Zhane, v tu chvíli jen cítím tebe a jak mě dokonale uspokojuješ, vnímat sebe je pro mě trochu moc.“ Vymaní se, posadí se a políbí ho na bradu. „Jsi moc daleko.“ Najednou oba otočí hlavu. Podívají se na sebe. Někdo tam je. Lan Zhan rychle vstane a začne hledat oblečení.

Wei WuXian tlumí smích, když ho sleduje poskakovat na jedné noze, protože se snaží rychle dostat do boty. Přitiskne tvář k polštáři, směje se a druhou rukou bouchá do postele. Takhle zábavného Lan WangJina neviděl. Je prostě neskutečný. Nádherný, pozorný, nemá žádnou špatnou vlastnost a je jeho, což je to nejlepší na světě.

Lan Zhan chce odsunout dveře, když pro jistotu překontroluje svůj vzhled. Pošoupne si stužku na čele, která tím sexem utrpěla. Jenže se prostě nemůže Wei Yinga nabažit. Otevře dveře a skoro zkamení, když na dvoře uvidí stát svého strýčka. Ukloní se mu. „Strýčku Lan QiRene, potřebuješ něco?“

„Ne, jen jsem slyšel nějaký křik.“

Ovládl jsem to, skoro zajásá Lan Zhan, protože se mu povedlo potlačit začervenání. „Nevím o tom.“ Budeme muset být trochu tišší. Mít tu na návštěvě každou noc strýčka, to by fakt nepřežil. „Ale Wei WuXian má občas zlé sny, tak snad proto.“

„Ach, ON. Tak dobře.“ Prohlédne si ho a potom se obrátí a odejde.

Lan Zhan se málem nezhroutí. Tak tohle bylo těsné a snad nic nepoznal, i když nepochybuje, že dobře ví, oč se jedná.  Otevře dveře, když ho překvapí Wei WuXian jen v košili. Opírá se o ně a čeká na něj.

„Tak zlé sny, lásko? Opravdu jsem netušil, že je to tak slyšet,“ řekne kajícným hlasem, ale oči mu hrají smíchem.

„To nezní kajícně.“

„Copak já za to mohu?“

„A kdo asi?“

„No ty.“

„Já?“

„Jistě, protože můj HanGuang-Jun je tak skvělý, že se přestávám ovládat a musím křičet slastí.“ Nakloní se k němu a políbí ho do cudného výstřihu u krku. „A z teplé postele je studená,“ prohlásí.

Cítím se… Popadne ho do náruče a zadívá se na jeho tělo. Líbí se mu ho takto držet. K tomu ho dovede uspokojit. Je šťastný.

„Jsi šťastný. Tedy to je tak dekadentní mě takto nosit. Jenže já to miluji.“

„Skutečně?“ optá se překvapeně.

„Samozřejmě, proč jinak bych jako pravidlo…“

„Co jsem udělal?“ Někdy má strach, že udělá něco špatně a zůstane opět sám. Tentokrát by to nemusel zvládnout.

Je v tom něco divného, pomyslí si Wei WuXian. „Nic špatného jsi neudělal. Hráli jsme si na schovávanou. Jsi velmi efektivní, našel jsi mě za dvě vteřiny.“ Povzdechne si. „Mohlo to být krapet déle a potom jsi mě políbil na dvoře.“ Zasměje se, protože Lan Zhanovy bledé líce se potáhnou jemnou červení. „A potom jsi mě uložil do postele a nepomiloval. Byl jsem z toho v šoku,“ postěžuje si mu, zatímco si hraje s šatem a zkoumá jeho záhyby.

„V šoku?“

„No jistě. Můj HanGuang-Jun o mě nemá zájem! Prostě jsem dostal strach,“ zamrká řasami. „Naštěstí mi to nyní plně vynahradil. Bylo to skvělé. Jako bych létal. Tak jsem si říkal, že je zbytečné mít létající meč, když mám HanGuanga-Juna, který mě vynese do výšek.“

„Já taky.“ Neví, co na to říct, ale jak zná Wei Yinga, tak by nelhal. „Půjdeme si ještě lehnout.“

„Nechce se mi spát a podívej se na mě, copak takhle mohu jít spát?“ Ukáže si na vzrušený klín. „Máš na mě prostě špatný vliv.“

„Já?“ podiví se. „Není to obráceně?“

„Ne, ne!“ Zamává mu prstem před očima. Široce se usmívá. Má z toho rozhovoru a jeho náruče takové potěšení, že prostě se opět vzrušil. „Na mě máš vliv jen ty.“

„Takže za tento stav mohu já.“

„Ne, tvůj bratr!“ vyprskne smíchy a obejme ho ještě víc. „Ještě chvilku a bude se mi chtít spát. Slibuji, budu potichu.“ Nechá se položit, nadšeně se dívá, jak se opět svléká. Když se položí vedle něj, posadí se mu na stehna. Hladí je po údech. Nakonec opatrně dosedne a zavrtí se na něm, aby se dostal hlouběji. Přivře oči, jak se nad ním vznáší, prsty roztažené na jeho hrudi. Miluje tenhle pohled. Snaží se mít sevřené rty, ale brzy je pootevře. Dosedne a jen o chvilku později se udělá s výkřikem.

„Já za to nemohu,“ zabručí. „Mám rád tuhle pozici…“

„Jakou nemáš?“ pohladí ho po napjatých stehnech.

Wei WuXian zívne, potom přemýšlivě spočine na perfektní tváři. „Miluji je všechny, jen s tebou. Děláš ze mě trosku. Slibuji, že na těch výkřicích zapracuji.“ Na obou je vidět velké pochybnosti, ale ani jeden už to dál nerozvádí. Lítostivě se zvedne a vstane z postele. Rychle se omyje a potom i Lan Zhana.

„Tohle mohu udělat sám.“

„Jenže rád se o tebe starám.“

Lan Zhan polkne. „Já taky.“

„Tak zítra ty. Můžeme se střídat,“ navrhne velkoryse. Odloží hadřík a nahý vklouzne na své místo. Obejme tělo. „Teplounko. Miluji tě,“ zašeptá a usne.

Musí být vyčerpaný, ale třikrát za noc, to je co říct. Přikryje je a spokojeně zavře oči. Cítí se doma. Konečně po tolika letech může klidně usnout.

 

Druhý den ráno se oba probudí. „Tohle je příšerná hodina na vstávání a nechápu, že mě vždy donutíš vstát s tebou.“ Protáhne se a vystaví své tělo. „Musím říct, že jsi prostě krásný.“ Zádumčivě se dívá, jak se obléká. Možná je to tím, že se rád na Lan WangJina dívá, zvláště při oblékání a svlékání a jindy nemá šanci ho pozorovat.  „Ještě dobře, že to nikdo jiný nevidí, než já. Měl bych opět za sebou horu mrtvol.“

„Zas jich tolik nebylo, když pomineme sektu Wen, ale tehdy to byla jiná doba. Napáchali mnoho zlého.“

„To máš pravdu, i když z dnešního pohledu, nechal bych tě chodit nahého, ale víš co, vypadáš i oblečený nádherně. No dneska bych řekl, že jsem byl jak utržený ze řetězu.“

„To ta doba. Chtěl ses pomstit, jako všichni.“

„Tak já vstanu taky. Mám hlad,“ řekne žalostně a přitiskne si ruku na ploché břicho. Zasměje se. Rychle se obleče a posadí se k zrcadlu, když si všimne Lan Zhana.

„Udělám to.“

„Jedině, když tě budu moci učesat já.“

„Tak dobře.“ Obratně mu sváže červenou stuhu a vymění si místa. Wei WuXian se zahledí na korunky. „Tak kterou?“

„Tuhle.“

„Měl bys jich mít víc.“

„Hm.“

„Tak dobře.“ Políbí ho na krk, když se zadívá do bronzového zrcadla a odtáhne si okraj šatu. „No tedy, HanGuang-June, ty jsi tedy divoch,“ zvolá překvapeně a šťastně se usměje.

Lan Zhan při pohledu na milencův krk zrudne. Teď mu to jako dobrý nápad nepřipadá. „Hned ti to vyléčím.“

„Ani se nehni!“ Zálibně si ho prohlíží. „Opovaž se a neznám se. Tak jdeme. Musím udělat nějaký ten plán. Nevíš, zda přijedou i učednicí nebo to jen budou vůdci sekt?“

„Proč?“

„Potřebujeme fakta. Takže musíme je zabavit. Mnoho lídrů si před svými nedá pozor na jazyk. Musím vymyslet jak mít mnoho uši všude.“

„Ty, Wei Yingu, jak to děláš, že všechno víš?“ Jak mohl slyšet rozhovor s Lan XiChenem, když tam nebyl? Nebo to odhadl?

„Ty to nevíš?“ podiví se.

„Ne,“ přizná těžce.

„Neprozradím. Něco vymyslím. Nějakou zábavu. Nechci být špatný, ale tentokrát bude to chtít víno a trochu to uvolnit, jestli chcete něco zjistit. Je to snad kvůli tomu klanu Meguji?“

„Nevím, Myslím si to.“

„Dobře a za druhé rád bych těm paprikám vytmavil…“

„Wei Yingu.“

Ten se nasupí. Má pravdu, jsou to páprdové, kteří ho nemají rádi. Pravda, je tu důvod, ale mluví špatně i o Lan Zhanovi. To tolerovat nebude.  „Jsou. Myslí si, že jste zkostnatělá sekta, co by tu neměla být. Je pravda, že máte šílená pravidla, ale tohle si můžeme říkat my, ne oni. Co si myslíš?“

„Dobře.“

„Já jim dám!“ zamumlá. „Večer rád bych vám ukázal svou malou vizi, jak jim to natřít.“ A ještě k tomu se o HanGuanga-Juna otírají a to jen kvůli němu. Pomstí se jim. Na něj jen tak snadno si nepřijdou a na slavnost v Oblačných zákoutích sotva zapomenou. Na tohle musí mít klid.

Lan WangJi se za ním bezmocně dívá. Tohle se u moc nelíbí, ale ví, že Wei Ying neudělá nic, co by poškodilo jméno sekty Lan. Nejlépe bude, když zajde do své pracovny.

„Bratře.“

„Jdeš si stěžovat na Wei Yinga?“

„Je tu důvod? V tom případě ne. Mohl by se chovat trochu decentněji.“

„Je už takový.“ A byl odjakživa. Prostě si moc nelámal hlavu nad svým chováním, ale je pravdou, že kromě manžela své sestry tak nikoho nikdy neurazil. Vždy se ke každému choval mile.

„Ano, vím. Už jsi ho požádal o pomoc?“

„Ano. On to ví.“

„Jak to zjistil?“

„Nechce mi to říct. Mám na to přijít sám,“ postěžuje si, čímž svého bratra překvapí. Je jen málo věcí, o kterých jeho bratr neví.

„To může být výhoda.“

„Hm.“ V tom si vzpomene, že dneska chce s nimi mluvit. „Dneska večer nám předloží plán.“ Odmlčí se, jak zvažuje svá slova. „Bude to v pořádku.“

„Já vím. Nechám tě pracovat.“ Zvedne se a vyjde ven. Přivře oči a pohlédne na nebe. Má pocit, že se něco chystá. Jako by za bílými beránky plujícími po obloze číhalo velké zlo. Svým způsobem je rád, že Wei WuXian je na jejich straně. Jeho moc a znalostí, i bez amuletu Styžského tygra, jsou velké.  

 

„Tak jsem tu!“ Pohlédne nadšeně na Lan Zhana. Kdyby tu byli sami, políbil by ho, takto se jen vedle něj posadí a položí před sebe papíry. Jsou skutečně stejní, pomyslí si při pohledu na bratry. Jenže Lan XiChen je takový vřelejší, jemnější než jeho mladší bratr. Je stejně jako on přitažlivý, jenže jeho vůbec nepřitahuje. „Jen tak mimochodem…“ Rozhlédne se po okolí, když jemná delikátní ruka k němu přisune šálek, z něhož se jemně kouří. Čaj. „Přijedou i synové nebo významní učednicí? Ano? Výborně. Ti snadno prozradí záležitosti své sekty. Rád bych pro ně připravil závody v lukostřelbě a rybolov. Popřípadě oblíbené pouštění lampiónů.“

„Ehm…“

„Dobře,“ řekne Lan XiChen.

„Výborně. Počítám, že déle než tři dny je tu nechcete. Osobně je taky rád nevidím.“ Lan Zhan si odkašle, Lan XiChen na Wei WuXiana fascinovaně zírá. Měl by si už zvyknout, pravdou je, že ho stále něčím překvapí. „Jak se dozvíme, co potřebujeme, tak je vystrnadíme. Stejně by jen tu nadělali příliš mnoho hluku.“

„Wei Yingu!“ zvolá bezmocně Lan Zhan.

„Já vím, ale je to pravda.“ Stojí si na svém. Nebude jim lhát, jak z nich bude nadšený! „A jen tak mimochodem, kdo se uchází o ten skvělý post Excelence všech sekt? Tedy nejlépe bych se na to hodil já.“ Lan Zhan se v duchu usměje. Jak jinak a svým způsobem si ho dovede představit na tomto postu. Jen některé věci mu nic neříkají, jako například intriky. „Já bych tam rád viděl bratra Nie HuaiSanga. Je to intrikán a přitom zná své meze. Není tak pokřivený, jako byl Jin GuangJaa.“ Pokývá hlavou, jako by měl rozhodnuto. Nevšimne si, že oba bratři jsou překvapení. Původně mysleli na někoho jiného, ale Wei Yingova slova dávají smysl. Podívají se po sobě. „Tak tohle je plán. Určitě přijedou tak odpoledne. Večer hostina, tanec, jídlo, pití a na přivítanou ohňostroj. Nechci nic říkat, ale sekta z Kapří věže, je škrt.“

„Nebude to moc?“

„Ale kdepak. Klidně tam dejte ten…“ polkne zatracený gong, „gong. Stejně budou unavení. Druhý den bude diskuze. Na večer opět dáme tanec a létající meče. Mladší společnost by mohla jít pouštět lampiony, druhý den lukostřelba a na večer rybolov s opékáním.“

„Cože?“

„Plátky ne.“

„Ach.“ Už ví, proč květiny tak značně utrpěly.

„Neboj se, Lan Zhane. Myslel jsem na formaci se stuhami v bílé a modré barvě.“ Ušklíbne se. Je záhadou, proč to ještě nikoho nenapadlo, vypadá to nádherně a učednici se procvičí v létání. Tomu se říká zabít několik ptáků jedním úderem. „Bude to vypadat úžasně, neotřele a k tomu máte výborné hudebníky. Ti budou k tomu hrát. Tímhle zabijeme několik ptáků jednou ránou,“ pochválí svoje nápady. Bratři se na sebe podívají. Musí uznat, vypadá to opravdu velmi dobře. Decentně a na druhou stranu zajímavě. Jen nějak nechápou to pořekadlo. Co tím jako myslí? „A na závěr jim připravím menší překvapení.“ Ušklíbne se. „Nebojte se.“

„Ti motýlci byli nádherní,“ poznamená jen tak Lan Zhan. Upřímně rád by to viděl opět.

„Motýlci?“ zeptá se Lan XiChen. Podívá se na ně. Asi by se měl někoho vyptat na bratrovy narozeniny.

„Ty se mi povedly. Vážně, proč neřekneš, že je chceš opět vidět? Kvůli tobě to udělám.“

„Děkuji.“

„No a odjezd řešit nebudu.“

„Zní to hezky.“

„To bude hezky, až se to zrealizuje. Výborný čaj, ZeWu-June.“ Poděkuje kývnutím Lan Zhanovi, který mu nalije další šálek. „Nerad to říkám, je sice výborný, ale nijak je tím neoslníte.“

„To je v pořádku. Víno bude jen na stolech hostů a v jejich příbytcích.“

„Děkuji. Skutečně je výborný.“ Upije a spokojeně se dívá na své poznámky. „Ty tanečnice, budeme muset nějaké najmout.“

„Možná dívky by chtěly zatančit,“ ozve se Lan WangJin.

„Naše učednice?“ podiví se Lan Huan.

Wei WuXian zrudne a napije se. Přece nebude jim povídat, že prostě použil na ně empatii a spojil je s duchy tanečnic. „Malá epizoda,“ zabručí. Kdyby se to vůdce sekty Lan dozvěděl, nebyl by šťastný. Snad Lan Zhana nenapadne mu o tom vyprávět!

Lan XiChen se zadívá na svého bratra. Vypadá, že se nic neděje, ale zná ho až příliš dobře. Ti dva něco skrývají. Jednoduše, až jejich malá porada skončí, tak bude muset vyzvědět, co se tu stalo, protože Wei WuXian mu nic neřekne a bratr bude nejspíš mlčet, aby ho chránil. Není být snadné vůdcem sekty a k tomu když k nim přibyl někdo tak světoznámý jako Patriarcha Yiling.

„Tančily hezky,“ prohodí na cestě k svému domu Lan Zhan. „Byly to hezké narozeniny.“ Připomene si, že může si s Wei Yingem dělat co chce. Když on tak nějak se bojí. Povzdechne si.

„Tančily. Máte tu rozumné duchy.“

„Cože?!“

Wei Yiíng se na něho obrátí s širokým úsměvem. „Neříkej mi, že jsi to nevěděl.“

„Hm.“

„Já to věděl, ale překvapilo mě, že nemají s tancem zkušenosti.“ Povzdechne si. „Měly by mít. Přece jen jsou to dívky.“

„Máš rád tanec?“

„Jistěže. Rád se dívám na dobré tanečnice.“ Zastaví se, zahledí se napravo. „Měl bych být krapet tišeji.“ I když to ta stará paprika si vůbec nezaslouží, pomyslí si a v duchu tím směrem vyplázne jazyk. Taky by si mohl dát do uší špunty.

Lan Zhan sebou trhne při představě nočních návštěv strýčka. „Ehm.“

„Nevadí.“ Vejde dovnitř se zaduněním gongu. Posadí se k stolku, sundá si červenou stuhu a na záda se rozliji vlasy černé jako smola, když se mu přes rameno natáhne ruka a vezme hřeben. „Miluji to.“

„Já vím,“ řekne trochu ustaraně a vezme do ruky pramen hebkých vlasů. Pečlivě je rozčesává. Oba dva mlčí a dívají se na sebe do zrcadla.

„Porušuješ pravidla.“

„Kašlu. Na. To.“ Rezolutně odsekává slova věty.  Vezme ho do náruče a jemně položí na postel. Rychle se svlékne a přilehne k svému milenci. Ruce se automaticky obtočí kolem jeho krku a rty se setkají v dlouhém polibku.

 

„Výborně A-Yuan! Dolů!“ Zamává, s černou flétnou v ruce, na ně postava a seskočí ze střechy. Na zem se snesou postavy. Otřou si čela a postaví se do vyrovnané řady. „Výborně. Všichni jste skvělí.“

„Hurá,“ dovolí si vyjádřit nadšení, i když tím porušuji pravidla sekty.

Wei WuXian se usměje. „Máte nějaké nápady jak to vylepšit?“ Každému dá papír s náčrtkem formace. „Pozorně je prostudujte. Máme ještě týden to vylepšit. Musí zůstat v šoku. Jste perfektní.“ Vymámil na Lan XiChenovi, že odpoledne budou trénovat mečovou létající formaci. I když musí říct, že dělit se mezi několika skupinami dá práci. Potřeboval by teleportační talismany, což mu připomíná, že dneska Lan Zhan sešel z hory do města Gusu a v noci tu nebude, čímž má volno a poprvé od té doby, co sem přibyli, nebude se milovat.

„Možná tady?“ ozve se rozpačitý hlas Lan JingJi, který se k němu nehodí, protože je ho vždy slyšet, jak je upovídaný a rázný.

Wei WuXian přestane přemýšlet o dnešní prázdné posteli a zadívá se na mladíka. „Kde?“

„Možná by šlo to zde vyměnit? Vypadalo by to jako mraky, což je náš znak.“

„Hmmm… Výborně to by šlo, co vy na to? Můžete to provést?“ pohlédne na jednotlivé tváře.

„Můžeme to zkusit,“ přikývne A-Yuan. „Jdeme na to?“

„Za hodinu je gong!“ křikne za nimi, protože už jsou na mečích a vznášejí se. Vytahují široké stuhy, házejí je svým protějškům. Dívá se na to zezdola. Měl pravdu, skutečně to vypadá jako oblaka. Není to perfektní, ale mají na to týden. Opět to zkoušejí.

„Dolů!“ zařve, když si všimne, že jsou unavení. Netouží je sbírat ze země. „Hned dolů!“ zařve. Připraví si prsty k lusknutí. Mají štěstí, že se snesou, jinak by je rázně sundal.

„Vypadá to skvělé, výborný nápad. Takže teď jen to natrénovat a nyní do postele. Já se zajdu zadívat za dívkami.“ Nakonec se vzbouřily učednice a samy přišly za Lan Xichenem. Prý rovnou řekli, že nedovolí, aby někdo jiný tančil u nich doma. Nakonec musel kývnout, i když už se dozvěděl, jak to bylo na bratrových narozeninách.

„Unaveny?“ optá se dívek, které odpočívají na zemi. Některé si masíruji nohy.

„Trochu, pane Wei,“ řekne duch, který se zde objeví. „Ale ta dívka A-Ying má velký potenciál. Možná bude moci vystupovat bez naší asistence.“

„To rozhodně ne!  Jsem teprve na začátku!“ zaprotestuje drobná dívka.

Wei WuXian vážně přikývne. „Skutečně? To jsem velmi rád. Sama rozhodne, jak na tom bude. Nyní běžte si odpočinout. Je na to ještě týden.“ Nechá je odejít, když si uvědomí, že vedle něj stojí pár duchů. Proč neodešly? „Ano?“

„Trénují tajně po nocích. Potřebují odpočinek. Nutně, jinak je to k ničemu.“

„Chápu. Něco s tím udělám.“ Zamyslí se, potom přikývne. „Děkuji moc.“ Ukloní se jim s Chengqinem v ruce.

„Je neuvěřitelný, dámy. Je tak milý a laskavý, že pochybuji, že by někdo mu něco odmítl.“

„A hezký,“ zamumlá jedna a rozesměje se. Dívají se, dokud jim nezmizí z očí.

 

„Lan Zhan už odešel?“ zeptá se u brány hlídky, která se mu uctivě ukloní.

„Ano, pane Wei.“

„Děkuji.“ S úsměvem se ukloní, jako by se nic nedělo. Rychle se rozeběhne za Lan XiChenem. Udýchaný u něj zastaví. Před ním jsou učednicí, co hrají na guqiny, flétny a dva na zvony. Jde jim to dobře, jen to zní nějak krapet pochmurně. Musí zjistit, co to vlastně hrají. Jen doufá, že nebudou hrát jen uklidňující melodie na povzbuzení ducha.

„Starší bratře, mohu na slovíčko?“ rychle se optá, než začnou další skladbu. Ukloní se jak učedníkům, které to potěší, tak vůdci sekty.

Tlesknutí. „Pro dnešní den hotovo. Ano, pane Wei?“ osloví ho zdvořile. Stále má na paměti Lan Zhanovu žádost ohledně Wei WuXiana. Neví, zda to přijmout nebo ne. Pokyne mu rukou ke stolku.

Wei WuXian se pohodlně usadí. „Mohl bys vyslat dopis pro Lan Zhana?“

„Má něco koupit?“ zeptá se s jemným úsměvem.

Přikývnutí. „Látky pro tanečnice. Velmi se snaží a zjistil jsem, že tančí po nocích, už jenom to by chtělo malou odměnu, ale jde mi hlavně o to, aby si odpočinuly. Když dostanou látku na šaty na vystoupení, nebudou tak unavené,“ snaží se mu vysvětlit celou lapálii.

Pořád ho něčím překvapuje. Zajímalo by ho, zda Lan Zhan ho viděl takto od začátku. „Dobře.“

„Děkuji moc. Všichni se velmi snaží. Mohu vědět, co budou hrát žáci?“

„Tohle.“ Podá mu skladby z jednoho stolu.

„Hmm… Mohli byste dát tam něco ehm…“ Neví jak to říct.

„Frivolnějšího?“

„Ne, kdepak. Něco známého, co teď se hraje mezi lidmi. Nějakou oblíbenou melodii.“

„Dobře.“

„Děkuju, Lan XiChene.“ Vstane, ukloní se, „Půjdu, za chvilku je večerka.“ Vyjde ven, když si uvědomí stín. „Pojď za mnou.“ Pomalu se vydá k sobě domů, potom se stočí k domečku, který mu našel Lan Zhan. Byl tak nadšený, že dva dny ho nikdo neviděl, jen občas zaregistrovali, že se někde něco přesunulo jinam, nebo se ztratilo neznámo kam. Nechá ho vstoupit, zavře dveře. Usadí se ke stolku a pokyne rukou na druhé místo. Wen Ning se poslušně posadí.

„Něco potřebujete, pane?“

„Ano.“ Slabě si povzdechne, nalije si vody do pohárku. „Zajímalo by mě, odkud bere Lan Zhan Císařův úsměv. Neustále je ho dost, takto jsem na suchu.“ Zadívá se směrem k velkému stolu s různými materiály. „Máš rád květiny.“

„Ano. Panu Lanovi se moje kytice velmi líbila.“

„Víš, že tu bude slavnost.“

Wen Ning rychle přikývne. „Nebudu tu. Neuvidí mě tu.“

„V pořádku.“ Rysy mu změknou. Jeho osobní stráž, když už on má sílu jako moucha. „Potřebuji, abys připravil vázy s květinami a obratně tam do nich zabudoval toto.“ Položí na desku stolku malého složeného ptáčka.

„Jistě.“ Zadívá se mu do očí. „Všude?“

„Ano. Potřebujeme něco zjistit.“

„Pane Wei a pan SanDu ShengShou?“ uvede formální titul bratra Wei WuXiana.

„Ano. Tohle zná, může na to přijít. Přesto mu to dej taky, ať to není nápadné. Do jeho domu dáme něco jiného. Pochybuji, že by v tom jel, ale nemůžeme si být jistí. Proč tu jsi?“

„Pro tohle.“ Položí na stůl malé jehlice. „Měla to jedna silná loutka.“

Wei WuXian se na ně dívá. Naposled podobné vytáhl z hlavy Song Lana, které ho kontrolovaly. Polkne. Myslel, že jsou vyráběny Xue Yangem. Musel se mýlit a tohle pro ně vyráběl někdo jiný. Vezme je do ruky. Takový hnus. Ani on to nepoužíval. Ne spíš pro to, že ho to nenapadlo, ale má svou určitou hrdost a pak jeho poslouchali prostě přirozeně.

„Uděláte s tím něco?“

„Ano. Právě proto chci slyšet, co se na konferenci bude povídat.“

„Chápu. Udělám krásné kytice.“

„Můžeš začít.“ Podá mu ošatku s ptáčky. Dopije vodu. Vstane, svleče si svrchní šat a protáhne se. Chybí mu a to je jen jeden den. Zvykl si na to, že je vedle něj. Mine stolek s připravenými papíry. Bude to velmi náročné, ale bude muset to zvládnout. Někdy by skutečně rád neslyšel nic. Přistoupí k stolu s různými materiály. Posadí se k tomu, zapálí ještě dvě svíčky. Když už tady není, aspoň to nějak využije. Začne je různě kombinovat a zkoušet materiály. Nakonec spokojeně kývne. Otře si dlaně, napije se a vezme do ruky flétnu. Chybí to poslední a bude to. Začne hrát klidnou skladbu. Pozoruje, jak se kolem vznáší hustá energie. Nasměruje jí je koulím.

„Dobrá práce, Wei WuXiane,“ pochválí sám sebe.

S pátou hodinou a zaduněním gongu zvedne hlavu od dalších koulí. Jednu potěžká. Není lehká, těžká taky ne, tak akorát. Měl by je vyzkoušet. Zadívá se na stůl. Tak dobře, ještě má čas a první hodiny má Lan RiQen, takže skupiny začnou cvičit až po obědě.

V poledne s hladovým žaludkem se zadívá na pět koulí. Spokojeně se usmívá. Lan Zhanovi se bude velmi hodit a jemu taky. Vloží je všechny do nekonečného váčku. Vstane, zaúpí. Nějak seděl až moc dlouho a má velký hlad. Vyjde ven. Krásné počasí. Pomalu jde k hlavním budovám, přemýšlejíc, zda ještě něco někde zobne. Nakonec vleze do kuchyně, kde si bez rozpaku nabere, co tam najde.

„Wei Yingu?“

Zvedne hlavu od jídla. Nakonec se usadil pod stromem a přimhouřenýma očima jen tak pozoruje ruch kolem sebe. „Hned to bude, starší bratře Lan XiChene.“ Odloží misku, hůlky a zvedne se. Na znamení úcty skloní hlavu. „Stalo se něco?“

„Jen někdo se vrátil,“ řekne s malým úsměvem.

„Brzy. Omluv mě.“ Ukloní se a chvatně sejde dolů k bráně. Nemůže se dočkat, až ho uvidí. „Lan Zhane!“ křikne a spěchá k němu. Ví, že nesnáší projevy důvěrnosti na veřejnosti, proto se jenom ukloní a dívá se, jak dovnitř vnášejí různé truhly. „Nakoupil jsi toho hodně. Byl to úspěšný den?“

„Hm.“

„To je dobře a dostal jsi zprávu ohledně látek?“

„Tam.“ Ukáže na jednu truhlu.

„Jsi báječný!“ vykřikne radostně a tleskne do dlaní.

„Moc jsi toho nenaspal,“ vytkne mu kruhy pod očima.

„Oh. Nebyl jsi tu,“ pošeptá mu do ucha. „Bez tebe se nudím.“ Zářivě se usměje.

Lan Zhanovi zjemní rysy a ve světlých očích probleskne jas. Těší ho to. „Jak bylo?“

„Všichni se snaží. Už jsem vyřešil náš problém. Pomůže nám Wen Ning.“

„Dobře.“

Mine je poslední truhla a oni vykročí za nákladem. Wei WuXian jen tak žvatlá, jak se všichni lepší, a že žáci na létajících mečích vymysleli nový trik. „Budeš nadšený. Bude se ti to moc líbit. I mě to překvapilo,“ říká nadšeně. Celý srší nadšením, že se to přenáší i na jeho společníka.

Vždy to tak bylo, řekne si pro sebe s jemným úsměvem. Už co se potkali, tak člověk měl pocit, že přes něj prošla vichřice. Nikdy nechtěl slyšet ne a někdy si říká, že pro něj to slovo neexistuje. Je jako prostě světlo, a když tehdy odešel, jeho svět skutečně se ztratil. Teprve, až když tu nebyl, poznal, o co vlastně přišel. Jeho odchod ho dost poznamenal a zároveň změnil. Věděl, že ho miluje, ale že zrovna i Wei Ying se do něj zamiluje, to nepředpokládal. Je šťastný.

„Vůbec mě neposloucháš,“ obviní ho.

„Poslouchal.“

„Já vím. Vezmu to děvčatům. Potřebuji si odpočinout.“ Pokyne dvěma učedníkům, pak se zarazí a něžně ho pohladí po rameni. Nakloní se k jeho uchu a pošeptá. „Miluji tě a děkuji.“ Odstoupí a s klidem, jako by to nic nebylo, vede je k ubytovnám dívek.

Lan Zhan se za ním dívá. Jedna věta, závan dechu na uchu a úplně ho rozhodí.

„Jelikož se tak dlouho díváš, potom za tvůj stav může Wei Ying.“ Pobaví ho sotva znatelné povzdechnutí. Kdo ho nezná, řekl by, že je stále stejný. „Je to opravdu živel. Pojď. Zaneste to do skladu a vyprávěj, co je nového.“

„Někteří už jsou v hostincích.“

„Tak brzy?“ podiví se, potom se zamračí. Na rozdíl od Lan Zhana jsou na něm emoce vidět víc. „Pokud zažádají o vstup, budeme muset povolit.“

„Jsem tomu rád. Je to břemeno. Myslíš, že vůdce sekty Nie, Nie HuaiSang, by byl dobrým vůdcem?“

„Zaujal mě ten nápad a myslím, že ano. Nerad to říkám, ale Meng Yao mě zklamal.“

„Já vím.“ Lan Zhan klidně souhlasí. Ví, jak těžce jeho bratr to zklamání nese. Tolik mu věřil.

 

„Děvčata!“ Wei Ying nadšeně zatleská, ohromený jejich taneční kreaci. Ty se postaví do řady.  „Vypadá to nádherně, jen to chce jedno.“

„Ano?“ optá se nejvyšší dívka se zamračením.

„Tohle!“ Netuší, co tam je, ale věří Lan Zhanovu úsudku. Určitě nic špatného nekoupil. Jedním pohybem zvedne víko od truhly. Uznale přeměří látky v modré a bílé barvě. Dokonce i tmavá. Ta by mohla být pro hlavní tanečnici. Skutečně Lan Zhan ho překvapil svým skvělým výběrem.

„Co to je?“

Wei WuXian si povzdechne. Sekta z Gusu je skutečně někdy beznadějná. „Pro vás. Látky, abyste vypadaly při tanci hezčí, než jste.“

„Vážně?“ Všechny mají oči velké jak talíře, když se dívají na lehké hedvábné látky.

„Jistěže.“ Potom zasykne. Je osel. Zapomněl na šperky, líčidla. Usměje se. „Tak do toho!“ pobídne je. Nakonec, aby je do toho nutil! S tímhle přístupem, váhá, zda jsou to dívky. Jiné by už vytahovaly látky, zkoušely si je a on by byl vyhozen.

„Eh!“ Jen vyhekne, když skutečně se ocitne venku a dost daleko od ubytoven učednic. Zasměje se. Tak nakonec to přece jen jsou dívky a ne převlečení chlapci. Luskne.

„Ano?“ Ukloní se mu duch tanečnice.

„Pomozte jim. S tímhle přístupem netuším, zda vůbec vědí, co je móda.“

Duch se ukloní. „Samozřejmě.“ Odtančí k ubytovnám.

„Copak to bylo?“

„Lan Zhane! Nic, naprosto nic. Byly nakonec nadšené, že mě málem vynesly v náručí,“ řekne s úsměškem, potom ho obejme. Miluje jeho vůní. „Miluji tvoji vůní, ale mám menší problém.“ Udělá na něj psí oči a potom předvede svůj nejlepší úsměv, kterému Lan Zhan naprosto nedokáže odolat. V tu chvílí by šel za ním do pekla a bojoval s hordou démonů, jenom aby opět se na něj usmál.

„Ano?“

„Víš, když už mají šaty, tak by to chtělo…“

„Šperky. Líčidlo.“

„HanGuang-June, ty mě překvapuješ! Jak to víš?“

„To ty,“ broukne, vezme ho za ruku a lehce ji sevře. Tolik mu chyběl, když byl dole.

„Já? Vážně?“ Zamračí se, čímž vyvolá v Lan Zhanově očích veselí. Je neskutečné, jak některé věci si nepamatuje. „Nevzpomínám si. Nevadí. Nějaká líčidla pro ně vyrobím. Docela se v tom vyznám, jenom ty nějaké šperky, to bych asi v tomto množství nezvládl.“

„Něco najdeme.“

„Jsi báječný.“ Najednou se zamračí. „Mám hlad.“

„Doma.“

„Dobře.“ Vymaní svou ruku z jeho a vezme ho pod paží. Přitiskne se k němu. Nikdy by neřekl, že to právě bude on, kdo si ho získá. Povzdechne si.

„Stalo se něco?“

Wei WuXian k němu vzhlédne. „Jen si říkám, že je neskutečné, že jsem se zamiloval do tebe. Nemyslel jsem si to.“

„Trvalo ti to dost dlouho.“

„Ani ne,“ opáčí se zářivým úsměvem. „Věděl, jsem to hned, jen jsem si to krapet pozdě uvědomil.“

Jsme na tom stejně. I on si to uvědomil velmi pozdě, ale když to zjistil… Otočí se k němu, vezme mu tvář do dlaní, skloní hlavu a důkladně ho políbí. Oba lapají po dechu.

„Ať jde jídlo k čertu!“ vezme ho za ruku a táhne ho za sebou, jako kdysi, když se něčemu bránil, ale pod jeho sršícím nadšením, neměl prostě šanci. Jeho obrana prostě s jeho úsměvem padala. Doma ho shodí na postel. „Tak zůstaň.“ Stáhne mu boty, ponožky, pás a pomalu ho svléká. „Chyběl jsi mi,“ zopakuje, když před ním poklekne a vezme do úst.

„Ty mě taky.“

 

Konference - 4.