Shounen - ai povídky

Plány – 16.

Oblačná zákoutí

Wei WuXian jde za postavami v bílomodrých šatech, které ho vedou po známé cestě. Netuší, kolikrát tudy šel, ale nikdy to nebylo snadné, a ani nyní ne. Zastaví se před bílými sloupy a zahledí se na stěnu. Otřese se pod tím pohledem. Ta pravidla se za jeho nepřítomnosti snad ještě rozrostla. Zajímalo by ho, co tu ještě mohou zakázat. I když je pravdou, že ty zákazy jako by se ho netýkaly. Jemně si povzdechne.

„Mohu se optat, co to je?“ ukáže na stěnu. Je jasné, že jako cizinec se na to optat musí.

„Och, to jsou přikázání naší sekty,“ odvětí Lan XiChen.

„Není jich krapet moc?“ zeptá se nejistě. „Bojím se, že udělám něco špatně.“

„Jste nás host, takže pro vás nebude většina zákazů platit.“

„Lekl jsem se.“ No aspoň to.

„Jedině alkohol je zakázán a večerka je v devět.“

Už to začíná. Skutečně se nezměnili. Vykloní se a zadívá se na známá záda. Jsou pevná a vzpřímená jak pravítko, na rozdíl od něj, který je celý pokroucený. „Žádný alkohol?“ ujistí se nevěřícným tónem. Nevydrží to tady!

„Omlouvám se.“

„V pořádku, v pořádku. Nevadí.“ Stejně se tu nezdrží a potom je tu městečko plné alkoholu, takže nanejvýš vezme roha. „Bariéra?“ udiví ho to. Tázavě se zadívá do vážného obličeje vůdce sekty.

„Nebojte se, dostanete štítek, s nímž můžete projít.“

„Chápu.“ Co si vzpomíná, tak málokdy byla tak silná, jako nyní. Proč? Bude muset zjistit, co se to tu děje. Zdá se, že se dost věcí od jeho smrti změnilo. Ne že by někdy chtěl zemřít, rozhodně si to neplánoval při žádné příležitosti. Zatáhne za otěže Jabuška. Projde dovnitř. Je tu neskutečně krásně a vždy rád se zastavil a díval se na kouzelnou krajinu. Bedlivě zkoumá, zda se tu přece jenom něco nezměnilo. Najednou mu to dojde. Všichni tu chodí ozbrojení, což nebývalo. Podivné. Jenže…

„Pane, můžete za mnou?“

„Jistě L…“ zaškobrtne na jméně. Přece nechce, aby všichni ho poznali. V duchu si vynadá a poslušně jde za A-Yuanem. Za ty tři roky zmužněl a zesílil. Snad si nevzal z Lan Zhana moc a taky nestojí stojky při opisování. „Och to jsou… králici! Tak hodně?“ A tamhle je jeho oslík. Musí říct, že se mu po něm stýskalo. Usměje se na tu bílou záplavu s dlouhýma ušima. Jsou tak všichni roztomilí, když v tom ztuhne, protože Jablíčko zahýká a vrhne se proti němu.

A-Yuan s otevřenými ústy zírá, jak Jablíčko se rozeběhne slušným tempem k tomu cizinci.

Wei WuXian mimoděk zaječí, protože ten zlý svit v očích osla nevěstí nic dobrého a skryje se za Jabuškem. Tohle je horší než nějací psi. Určitě ho chce kousnout!

V momentě, kdy osel je skoro u nich, Jabuško se vrhne dopředu a srazí se s menším oslíkem. Oba si kecnou na zadní a otřeseně se po sobě dívají.

„Jablíčko!“

„Jabuško!“ vykřiknou oba dva a ohromeně zírají, jak vstávají, staví se proti sobě jak dva berani a zle na sebe se koukají. Neví, který z nich má horší pohled.

„No tak, co tě to popadlo,“ snaží se jim domluvit Wei Ying s Lan SiZhuiem. Jenže je to, jako se pokoušet pohnout skálou. Ani jeden se nehne a vztekle na sebe zírají.

„Co se tu děje?“ ozve se lahodný hlas.

„Pane, oni…“ A-Yuan se nejistě podívá na oba protagonisty nezvyklé bitky. V ten samý moment se oba rozeběhnou a opět se srazí, až to zaduní. „Tohle nechci vidět,“ zanaříká Lan SiZhui a zakryje si oči širokým rukávem.

Osel s koněm stojí proti sobě, čelo na čelo a snaží se přetlačit.

„Myslím, že je tu necháme,“ navrhne Wei WuXian, který se snaží ignorovat, že vedle něj stojí jeho nádherný miláček.

„A co králici?“ namítne A-Yuan. „Mohou jim nechtěně ublížit.“

Lan Zhan se podívá na drobotinu, která přihopkala k jeho sněhově bílým botám. Jednoho vezme do náruče a jemně pohladí po dlouhých uších. Nakloní se a pošeptá mu něco do ucha.

Já je vážně jednou ugriluji, řekne si pomstychtivě Wei WuXian. Rád by byl na místě toho králíka. Jenže oni jsou tu kvůli němu a jeho HanGuang-Jun je miluje, takže je nemůže ugrilovat a sníst. Vzápětí je králíček na svobodě a on ohromeně se dívá, jak stádo najednou hopká z bitevního pole.

„Tak by mě zajímalo, kdo vyhraje,“ najednou poznamená se zvědavým svitem v očích. Už chce se optat, kdo se vsadí, když si vzpomene, že v Oblačných zákoutích je zakázáno se sázet. Vážně se tu nesmí skoro nic, úděsné. Najednou vycítí přítomnost ducha. Tiše sykne. Duch překvapeně se ztratí. Vlastně… „Sázím na své Jabuško, že tuhle bitvu o pastvinu vyhraje,“ prohlásí klidně, aniž si všimne ještě zlobnějšího svitu v očích osla.

„V Oblačných zákoutích je zákaz sázení.“ Okamžitě nápad zamítne chladný vyrovnaný hlas.

„Och skutečně? To je mi líto. Co uděláme?“

„Počkáme, až se vyčerpají,“ navrhne klidně A-Yuan. Vypadá to, že ti dva jsou naprosto stejní. Důkladně se zadívá na muže v šedém a zůstane ztuhle stát. Někoho mu připomíná… Až se bojí pomyslet koho. Potom zavrtí hlavou. Hloupost.

„Dobře. Prosím tě, ubytuj hosta.“

„Ano, HanGuang-June. Prosím, tudy.“ Ukáže rukou směrem k přístřeškům pro hosty.

Znám cestu! Skoro zavřeští, ale zamíří příslušným směrem. Ještě se mrkne na ztuhlou dvojici zvířat. Vypadají jak oživlé sochy. Po cestě uvažuje o všem možném. Musí, co nejrychleji zjistit, co se tu děje, vypadnout a potom se vrátit k svému velikánskému králíčkovi. Taky je tu otázka… Zvolní krok. Lan SiZhui jde stejným klidným tempem. Ještě zvolní a potom se s malým úšklebkem ztratí. Tak a je to.

„Pane?“

„V noci,“ řekne tiše k duchům, kteří se tu objeví. „Je vše v pořádku?“

„Ano. Vaše…“

„Zdrž nějak A-Yuana. Potřebuji něco zjistit a nikomu ani slovo!“ řekne výhrůžně. Před mrtvými svou totožnost není schopen nikdy zatajit. Možná je to tak lepší. Opatrně se vydá směrem k Lan Zhanovu jinshi. Když si uvědomí stráže, zůstane stát. Klidně čeká, zda se někdo neobjeví. Lan Zhan už by tu měl být, pomyslí si neklidně. Najednou se ozve dětský smích. Zpozorní. Děti a smích… že by to byly… Podebere si šat, jak se chystá k nim vyrazit, když se objeví sněhobílá postava, jak z dávných příběhů o nesmrtelných. Spustí šat a zůstane stát. Z vrátek vyběhnou dvě děti.

Dvojčata. Polkne, když si vybaví své těhotenství, ne že by si někdy něco podobného plánoval! Tohle vážně musí být trest za něco, i když, co vlastně spáchal, že si to zasloužil? Rozhodně je rád, že už mu nic podobného nehrozí.

„Tati! Tati! Vrátil ses!“

V šoku se dívá, jak ho tahají za oděv a objímají, kam až dosáhnou. Není zakázáno se dotýkat jiného oděvu? Jistěže je! Když si vezme, co za to vše vytrpěl…

„Stýskalo se nám! Kde jsi byl? Zabil jsi hodně přízraků? Zachránil jsi někoho?“ překřikují se navzájem.

„No tak, nechte mladého pána v klidu. Právě se vrátil,“ začne jim domlouvat žena, která vyšla z vrat.

Oženil se?! Tak to ne!

„Ňaňo, nech je být,“ řekne Lan WangJi. Nakloní se a obě zvedne do náruče. Panečku, to je síla, pomyslí si obdivně Wei WuXian. Tak lehounce, jako by nic nevážila. „Připrav nějaký čaj a koláčky pro děti. Byly jste hodné?“

„Byly, jen bratr zlobil! Nechtěl vstávat, prý nemusí!“ zažaluje jedno z dětí, podle oděvu holčička. Najednou se nakloní a vlepí na sněhobílou tvář pusu, až mlasknutí zaslechne i on. „Vyhrála jsem! Udělala jsem to!“ zaječí vysokým hláskem.

„Víte, že…“

„Ano?“ Na Lan Zhana se upřou dvoje stejné oči, jaké má on.

„Nic,“ broukne v odpověď Lan Zhan, zajde dovnitř s dětmi v náručí a tím se ztratí Wei WuXianovi z dohledu.

 Ten udělá krok zpět, kdyby někdo ho zpozoroval. S úsměvem si vybavuje každou chviličku té scénky. Povedly se jim, jen co je pravda a jejich smích, to byl jak závan jarního vánku po dlouhé zimě. Starý pán musí z nich šílet. Je rád, že se neoženil. Fakt, v tu chvíli se mu zastavilo srdce. Za celou dobu vůbec neuvažoval o tom, že si někoho najde. Tak nějak předpokládal, že na něj bude čekat. Je rád, že čekal. Ale musí uznat jedno; Lan Zhanovi to s dětmi v náručí nesmírně slušelo.

Vydá se nazpět do své domku pro hosty. Usmívá se na celý svět a nikdy se mu nezdál být krásnějším než nyní.

„Konečně jsem vás našel!“ ozve se před ním udýchaný hlas.

„Omlouvám se, zahleděl jsem se na nádherné stromy a zapomněl se.“ Zdvořile se ukloní.

„Pro někoho, kdo je tu prvně, je to skutečný labyrint. Prosím.“ Ukáže na cestu, ale už nejde vepředu, ale za hostem sekty. Pozoruje ho zezadu se svraštělým čelem. Proč jenom mu někoho připomíná? Je to příšerné si nemoci vzpomenout, kde ho viděl, přestože ho nikdy by neměl vidět.

„Děkuji. Odpočinu si po dlouhé cestě.“ Ukloní se a vejde do malého domku. Posadí se ke stolu, spíš rozvalí a nalije si z konvičky čaj. Ušklíbne se nad tím, protože má chuť na něco silnějšího, ale napije se. Pozoruje světlý proužek na podlaze, přesto před očima má bílou postavu s dětmi v náručí. Povzdechne si. Původně si myslel, že mu Lan Zhan pomůže, ale tentokrát to neudělá. Půjde sám. Nemůže nechat ty děti tu samé. Kdyby věděl, že se oba dva vrátí… Potom by to možná zvážil, jenže spíš on umírá. Tentokrát to nemusí být on, ale Lan Zhan. To nemůže dopustit. Jestli by se mu něco stalo, neodpustil by si to a bude lepší, když to udělá sám. Pokud se něco zvrtne, jako vždy, potom se nebude tolik trápit a děti taky ne. Jako by nikdy neexistoval.

Půjde to hůř, když bude pátrat sám, na druhou stranu… Povzdechne si nad tím. Zvedne hlavu. Noc, jeho společník. Vyjde ven. Nikdo tu není. Nemůže použít flétnu, takže jen krátce pískne a luskne prsty. Čeká, až se objeví Přízračný generál.

„Pane? Měl jsem pocit, že vás poznávám, i když jsem si nebyl moc jistý.“

„Nikdo tě neviděl?“

„Ne.“

„Pojď.“ Zajde dovnitř a posadí se ke stolu. Ukáže rukou na druhou židli. „Co se tu stalo, když jsem tu nebyl? Stačí hlavní body. A za druhé dvojčata.“ Udiví ho, když se Wen Ningova tvář rozzáří. Vypadá to, že si ho děti ochočily. Podle té scénky si ochočily i svého otce. Šikovné děti, celé po něm.

„Pan Lan Zhan byl velmi smutný. Za měsíc po vaší smrti se tu objevila sestra bývalé paní se sekty Jin. Chtěla dvojčata, ale všichni stáli za pánem, dokonce i starší pan Lan.“ Wei WuXian přikývne. Tohle na nich obdivuje. Sice se nemusí, ale jakmile se objeví problémy, pak stojí za sebou jak skála. „Starý pán byl velmi nepříjemný.“

„Vážně?“ Udiví ho to, ale v tu stejnou chvíli si vybaví, že sekta za sebou stojí.

Wen Ning přikývne. „Vyprovodil je velmi rychle z Oblačných zákoutí s tím, že dvojčata patří sektě otce. Neměli šanci. Mladý pán musel přísahat v Síni pravdy.“

„Hlupáci,“ vyjádří pohrdavě.

„Přesně. Paní prohlásila, že to tak nenechá. Pán přestal vycházet, netuším proč, jenže potom se něco stalo a on odešel. Dlouho se nevracel a na dopisy neodpovídal. Začali jsme ho hledat.“

„Našel jsem ho. Skoro ho zabili. Má tolik nepřátel, že se to vyrovná moji maličkosti. Takže sekta Jin?“ Tohle se točí kolem nich. „Takže paní byla sestra manželky bývalého vůdce.“

„Ano. Myslím si to. I v případě vaší druhé smrti, nitky pátrání končily tam.“

„Ano a za tím vším stojí ještě další osoba. Kdo dovede tak urputně nenávidět? Nechápu to. Co dvojčata?“

„Jsou to malé kopie mladého pána a vás. Dobře se učí a už začínají šermovat. Podle toho co vím, mají úžasnou paměť.“

„Výborně. Stejně jako já, i když já jsem začal s šermem o dost později.“

„Odejdete?“

„Budu muset. Nehodlám mít za zadkem nějakou vražednou bestii, která si dělá, co chce. Svět mrtvých je oproti jejím intrikám krásně průhledné a čisté. Zničím ji. Zůstaneš tady.“ Zadívá se mu do očí. Víc nemusí říkat, rozumí si perfektně.

„Budu je chránit víc než svůj život.“

„Přesně tak. Nějak si poradím.“ Zaváhá, zadívá se do bledého obličeje. „Přesto kdyby něco, buď připraven. Tentokrát nehodlám zemřít ani náhodou. Mám toho dost!“

„Budu.“

„Teď běž. Vybalím si a půjdu spát.“ Sice ještě není devět, ale ta záda mu dávají zabrat. Vybalí těch pár věci, které získal od Ye Xiua. Harfu nechá na stolku pod oknem. Vedle položí zelenkavou flétnu. Chvilku obě dvě věci pozoruje. Flétna je úžasná, ale harfa je neskutečná a možná s její pomoci to zvládne. Nakonec je nechá být a pomalu svleče svrchní šat. Každý pohyb ho bolí. Záda se sice pomalu hojí, ale protože rány jsou od Zidianu, tak to jde pomaleji než normálně. Rozvěsí šaty na tyč, aby se nepomačkaly, a začne rozvazovat pás, když se ozve klepání. S úsměvem si zrovna říká, jak se musel naučit o sebe starat. Bez Lan Zhana a zázemí, to skutečně nebylo lehké, ale zvládl, když nechtěl chodit jako žebrák. Klepání ho překvapí. Je už pozdě, tak kdo to může být?

„Ano?“

„Tady Lan WangJi, omlouvám se, že ruším v tak pozdní hodinu. Přišel jsem vám dát jeden vynikající lék na záda.“ Dobře si vybavuje, jak ho po cestě bolely. Nedával to znát, ale poznal to. Popravdě mohl poslat někoho jiného, jenže na tomto muži v šedém je něco divného. Rád by zjistil co. Od první chvíle, co na něj pohlédl, je neklidný.

„Och…“ Otevřít? Neotevřít? Toť dilema! Zaváže si pás a otevře. Sklopí oči, aby mu neviděl duši. „Děkuji, za vaší starostlivost, budu v pořádku.“

„To nic. Omlouvám se, zde je.“ Podá mu mastičku v bílé dóze z nefritu. Zaváhá. „Mohl bych s vámi mluvit?“

Ne! „Jistě. Pojďte dál!“ A nic nevyváděj. Ruce v klidu, raději je hned založí na záda. Klid a žádný sex! Přesto už jenom jeho přítomnost v něm vzbouzí ho popadnout a políbit. V duchu začne odříkávat jako mantru: KLID! KLID!

Lan WangJia překvapí, že je v spodním oděvu, potom se zamračí, když zahlédne kousek zad. „Sedněte si!“ řekne úsečně.

„Cože?“

„Namažu je vám, sám to nezvládnete,“ vysvětlí klidně, ale očima těká po zádech. „Vypadá to, že se některé obvazy posunuly a objevila se krev. Taky chci vám poděkovat.“

„Už jste to udělal.“ Je těžko se k němu chovat jako cizinec. KLID! KLID! „Myslím, že to zvládnu sám.“ Ukloní se stále se sklopenýma očima k podlaze.

Má odejít a nechat to být? Neznatelně stiskne rty k sobě. Nechápe, že se mu nechce odejít. Mimoděk se rozhlédne a zrak mu spočine na harfě a flétně. Cítí z nich moc, takže dotyčný je zřejmě kultivátor. Nebo taky ne, protože nikde nevidí meč, anebo stejně jako A-Xian používá hudební nástroje. „Sedněte si, prosím. Bude to malá splátka za záchranu života. Zřejmě se některé rány otevřely,“ upozorní ho. Nerozumí sám sobě. Ještě nikoho tak nepřesvědčoval.  

Ve Wei WuXianovi něco povolí. „Děkuji.“ Posadí se ztuhle na stoličku, přehodí si vlasy dopředu a shrne z ramen šat. Kousek uvízne na povoleném obvazu. „Zatraceně!“ zakleje, jak ho to zabolí, ale nakonec ho stáhne skoro do půli těla.

„Musím sundat obvazy,“ řekne jemně, ale v očích se mu při tom pohledu usídlí vztek.

Ucítí jemný dotek chladných prstů, které v něm dovedly vzbudit nekonečnou touhu. Dovedou, opraví se. Nic se nezměnilo a už vůbec ne touha po něm, spíš se znásobila. Sevře stoličku, aby ruce nešmátraly, kam nemají. Očima spočine na harfě a v duchu si stále omílá. „KLID! KLID!“ Neklidně si začne uvědomovat, do jaké šlamastyky se dostal, protože najednou je v zajetí santálové vůně, která jeho miláčka všude doprovází. Tak si na ni zvykl, že jiné mu připadají nechutné, hrubé a vtíravé.

„Teď to trochu zabolí,“ řekne omluvně, protože se obvaz přilepil k ráně.

„Dobře,“ zachraptí. Odkašle si, aby si pročistil sevřené hrdlo. „Je to zlé?“ napadne ho.

Lan Zhan se zlobným svitem hledí na záda. Netušil, že jsou na tom tak špatně. „Bude to v pořádku, jen nejspíš zůstanou jizvy.“ Nechápe Jiang Chenga. Jak tohle mohl udělat? Tentokrát to přepískl. Takhle se chovat k cizinci… To je neomluvitelné!

„V pořádku. Nejspíš odjedu velmi brzy, tak budu rád, když budu fit.“ Povzdechne si a skloní hlouběji hlavu. Vnímá lehké doteky štíhlých prstů. Nanášejí mast tak jemně, že skoro by řekl, že se ho nedotýká. Mimoděk ho to vzruší. Nedokáže pochopit, že je tak jemný, a když dojde na sex, tak je takový divoch. Ale vyhovuje mu to, i když je pravdou, že někdy to s výdrží přehání.

„Obvážu vás,“ oznámí mu klidně a vezme ze stolu obinadlo. Najednou se zastaví kousek od něho. Nasaje vůní, až se mu zastaví skoro srdce. Nevěřícně sleduje, že se vzrušil. Rychle se narovná a hledí na postavu, která před ním sedí. To není možné! Nikdy nikdo na něho takto nezapůsobil, když nepočítá Wei Yinga. Jedině on ho přiváděl na hranici šílenství a nyní je tu neznámý muž, který dokáže totéž. Rychle ho obváže.

„Nashledanou.“

„Eh?“ zmateně vyhrkne Wei WuXian, otočí se, jenže dveře už jsou zavřené. „Co to mělo být?“ zamumlá. Vypadl tak rychle, jako by ho honila vdavekchtivá ženská. Myslel si, že tu ještě zůstane, když najednou byl obmotaný tak rychle, že nestihl se ani nadechnout. „Vážně umí být rychlý,“ řekne se smíchem a pobaveně potřese hlavou. Přetáhne si šat přes ramena, potom si uvědomí pokročilou dobu. Půjde spát, i když usne tak k ránu. Lehne si a zírá na strop. Jedině, kdy usnul rychle a bez problému, tak to bylo s velkým sněhobílým polštářem, na kterém se dle libosti rozvalil. Fakt, bez něho spát je zbytečnost, usnul by až k ránu.

Spustí nohy z postele a povzdechne si. Přemýšlí, co bude dělat, když už spát se mu nechce. Bloudit tu nemá cenu, nejspíš by ho rychle odvedli nazpět, takže jedině co může udělat, je hrát. Snad to nikomu nebude vadit, a pak je tu hostem. Vždy může odejít. Přejde k zelené flétně. Podle mistra právě ona a citera jsou nejlepší na ozdravné melodie. Nikdy bo to neřekl. Vždy si myslel, že je to jedno. Vezme ji a vyjde ven. Posadí se u stolu na malý taburet a začne hrát.  

Nad Oblačným zákoutím se rozprostře melodie jak něžná pokrývka utkaná z pavučin a přikryje ji jemnými tóny spánku.

V malém altánku u jezírka ztuhne postava v bílém. Natočí hlavu a překvapeně se zaposlouchá do melodie. Je hřejivá, klidná, přinášející lehký spánek těm, kteří nemohou usnout. Je klidná jako jezírko, u kterého sedí. Tohle musí být jejich host, protože tohle není melodie, kterou by se učili. Jemně nakloní hlavu, jak se zaposlouchá do melodie. Naslouchá velmi pečlivě. Hra je podobná Wei WuXianovi, přesto se něčím liší. Je to právě ono, co ho k němu přitahuje? Ta podobnost s jeho láskou?

„Nevím,“ zašeptá zbytečně. „Jenom nechápu, jak jsem se s ním mohl milovat.“ Ví to přesně, takže proč on? Najednou si uvědomí, že melodie i jeho uspává. Vejde dovnitř a zamíří k dětem. Nakloní se k nim. Překvapí ho šťastný úsměv a spokojenost v dětských obličejích. To je tou melodii. Sám se uloží a zavře oči. Je unavený, takže brzy usne. Melodie nenápadně prohlubuje spánek každé bytosti v Oblačných zákoutích.

O hodně později melodie se vytratí, aby ji vystřídala jiná, ne tak hřejivá, přesto sama o sobě nádherná. Hladí zmučené duše a poroučí tělu, aby se uzdravilo. Až k ránu zmizí a hráč s flétnou v ruce se postaví a zívne. Snad konečně i on se vyspí. Zajde dovnitř, nalije si šálek vody, jak je žíznivý. Flétnu položí vedle harfy, svleče se a zahýbá rukou. Takže mělo to přesně ten léčivý účinek, v jaký doufal.

Posadí se na postel a myšlenky mu sklouznou k dětem. Snad dvojčata usnula. Když se mělo narodit, ještě netušil, že Lan Zhan prostě je tak efektivní a on nosí dvě děti, jak jinak, tak si řekl, že se taky oba potřebují vyspat. Nějak podvědomě tušil, že mohly by zdědit jeho vlastnost být v noci vzhůru. Koupil tehdy zvonek, potom ho napadlo, že nebude stačit jeden, tak se vrátil pro druhý. Jen doufá, že měly kladný účinek a dvojčata při nich spala. Lehne si, zavře oči a spokojeně usne s myšlenkou na jemné ruce, které konejšily jeho záda.

Lan Zhan vstane jako obvykle v pět hodin. Dvojčata by měla taky, ale popravdě je probudit před osmou je prostě nemožné. Nějak doufal, že tuhle vlastnost po Wei Yingovi nepodědí. Doufal marně. Vstane, když zjistí, že je mu dobře a tak prozkoumá rány. Zahojené. Zavrtí hlavou. Takhle rychle by to nemohlo být zvlášť, že jádro ještě nepracuje naplno. Je možné, že včera to způsobila ta hra na flétnu?

Vyjde ze svého domova a zamíří k svému bratrovi. Bude muset probrat, co se v noci stalo. Klidně vejde dovnitř.

„Už je ti lépe?“ Lan Zhan mlčky přikývne. Jeho bratr zaváhá, nalije mu šálek čaje. „Slyšel jsi včera tu hudbu?“ optá se klidně.

„Ano. Ten styl mi připomíná Wei Yinga, jenže melodii jsem nikdy neslyšel. Účinky melodie jsou zřejmé.“

„Ano. Slyšel jsi i tu druhou?“

„Právě jsem se chtěl na to optat. Mé rány jsou už zahojeny. Jindy by to nebylo nic divného, tentokrát…“ odmlčí se.

„Už jsem usínal, když se ozvala ta druhá. Opět jsem ji nikdy neslyšel, ale její moc byla stejná jako tamta. Nepopíratelná. Přesto…“

„Nemohl by je zahrát zlý člověk,“ namítne.

„Jistěže. A teď mohl bys mi vyprávět, co se stalo?“ Rozhodl se to nechat na doma, kdy bude v klidu a vyléčený. „Mohl jsi mi dát zprávu,“ vyčte mu lehce.

„Promiň, nebylo to možné. Myslel jsem si, že se Wei Ying vrátil. Rozhodl jsem se ho jít hledat, místo toho jsem spadl do pastí.“

„Sekta Jin?“

Lan WangJi lehce přikývne. „Neustále mě štvali. Nemohl jsem se jich zbavit. Jako by věděli, kam půjdu, co udělám.“ Potřese hlavou. Lan XiChen  ho poslouchá. Tohle byl krvavý útěk se spoustou mrtvých. „Taky jsem byl oslaben.“

„Jak to?“

„Zlaté jádro bylo obtočené něčím jedovatým. Jenom netuším, kdy se to stalo. Jak mě štvali, nemohl jsem se toho zbavit.“

„Takže takhle.“ Už tomu rozumí, protože kdyby byl v pořádku, potom by je doslova smetl. Nejspíš padlé nahrazovali novými a unavené čerstvými posilami. Tím, že se nemohl zastavit a meditovat, tak se nemohl vyléčit.

„Ano. Už jsem skoro ani nevnímal, kudy jsem utíkal. Bojoval jsem, když jsem klopýtl a padal. Ucítil jsem bolest v hlavě a potom už nic. Probudil jsem se až v městě.“

„Vypadá to, že ten Ye Xiu byl na pravém místě. Zachránil tě. Doktor potom řekl, že skutečně jsi měl v sobě jed. Jak se mohli odvážit?! Celé ty roky. Proč vlastně?!“

„Děti. Touha.“

„Já vím. Co uděláme?“

Ve dveřích se s mečem ukloní jeden z učedníků. „Pane, je tu návštěva.“

„Návštěva?“ podiví se oba.

„Ano. Žena jménem Du Sai. Ptá se, zda by mohla vidět pana Ye Xiu. Má sebou psy a koně.“

„Pusťte ji dál a doveďte ji sem.“ Počká, až odejde. „Zajímalo by mě, kdo to je.“

„Neznáš ji?“

„Ne, nikdy jsem ji neviděl. Je jiná než ostatní. Něco na ní je zvláštního. Rozhodně to není obyčejná dívka.“

Lan WangJi se znepokojeně podívá na bratra. Málokdy je tak ustaraný, jako nyní. Popravdě má pravdu. Něco na té ženě je podezřelé. To jak se objevila ve správnou chvíli na správném místě, i její ochota jim pomoci, je nezvyklá. Podle něj něco bude chtít. Otázkou je co. „Půjdu se podívat po našem hostu.“

„Dobře.“ Nechá ho odejít a sám sedí za stolem. Znepokojeně přemýšlí, proč se tolik těší na to, až ji uvidí. „Hloupost,“ zamumlá lehce znepokojeně.

„Hloupost?“ ozve se sametový ženský hlas, jak z jiného světa. „Zdravím vůdce sekty Lan.“ Úklona s mečem v ruce. Klidně se dívá do klidné tváře. Je krásný, řekne si, jenže už dřív viděla krásné muže, ovšem on má v sobě něco víc. Možná jistou stálost? Neochvějnost a přitom jemnost? Je příjemné se na něj dívat. Člověk má s ním pocit bezpečí. Bez rozpaku si přizná, že se ji líbí.

„Dáte si čaj?“

„Děkuji.“ Rozhlédne se.

„Něco hledáte?“

„Zákusek?“ klidně řekne. „Mám ráda k čaji něco sladkého.“

„Slad–“

„Neříkejte, že jste zakázali i sladké!“ vykřikne a přerve tak Lan XiChena. „Samozřejmě že každý ví o vašich pravidlech. Osobně některé považuji za hloupé,“ řekne na rovinu konsternovanému Lan XiChenovi, který se nemůže vzpamatovat z těch slov. „Já chápu, že musí být nějaká pravidla, ale… Víte co?“

„Bratře.“

„Och.“ Lan XiChen je vděčný za vyrušení. Je rád, že se může nadechnout a zvážit její slova.

„Ještě spí, slečno.“

„V pohodě. On rád spí,“ řekne s takovou jistotou, že oba na ni zůstanou koukat. „Počkám. Hádám, že vstane tak o jedenácte, možná později. Nevadí vám to? Je to pro mě velmi důležité.“ Podívá se na oba bratry. Nejistě se usměje. Jsou jak sochy v horách vytesané k poctě bohům. Ovšem vůdce je hezčí, neví proč jenom on na ní tak působí. „Řekla jsem něco špatně?“

„Ne. Ne. Samozřejmě můžete zde počkat.“

„Děkuji moc. Musím s ním něco projednat.“

„Můžete počkat v knihovně, nebo chce zajít do pavilonu?“

„Knihovna. Ještě jednou děkuji.“ Vstane, ukloní se a vyjde ven, kde na ni čeká doprovod. Vesele poskakuje vedle postavy, která je z ní celá mimo. Nemá vůbec sílu ji říct, že poskakování je zakázáno, protože je udolán jejími otázkami, na které jak zjisti po chvilce, nečeká odpověď. Du Sai si škodolibě pomyslí, kterápak ta pravidla právě porušila. Nějak je ji dobře tím, že tu dělá menší chaos. Už asi ví, proč to tu tak Wei WuXian miluje. Tuhle sektu škádlit, je jak si prodloužit život smíchem.

„Jedenácté?“ ozvou se dva hlasy v stejnou chvíli. „Jak to ví?“

Posadí se naproti sobě, naliji si po šálku čerstvého čaje. Oba vědí, že předtím se neznali a zná hodinu, kdy dotyčný vstane? Jak je to možné?

„Kurtizána,“ najednou se ozve Lan WangJi. Pohlédne na bratra, který pomalu přikývne. Jistě to by vysvětlovalo všechno. Ovšem mít někoho takového na návštěvě zrovna není snadné.

„Ano, to je možné, přesto to není normální děvče pro každého. Nosí meč, vyjadřuje se jako dáma. Má koně i psy.“ Povzdechne si. I když už asi vědí, kým je, stejně na něj působí. Je neskutečně krásná a každou chvíli je jiná, jako by dokázala brát na sebe tisíc a jednu podobu.

„Ne to ne.“ Zajímalo by ho, co chce po jejich hostu. Nyní ovšem nezbývá než čekat, jak se to celé vyvrbí. „Zajdu za dětmi.“

„Stále se nenaučily vstávat brzy?“ zeptá se s jemným smíchem.

Lan Zhan potřese hlavou. „Je to marné. Bojím se, že to nezvládnou,“ přizná těžce, jako by to byla jeho chyba.

„Jsou ještě malé.“

„Já vím. Potom zajdu za Ye Xiuem.“

„Dobře. Mám dost práce.“ Zadívá se za bratrem. Takže věří, že Wei WuXian je opět naživu. Snad je to pravda, protože další zklamání by asi neunesl. I tak je toho na něj moc. Kdyby tu nebyla dvojčata, netuší, jak by to jeho bratr zvládl.

Vezme pergamen do ruky, když najednou před ním vyvstane šibalský úsměv a zářivé smějící se oči. Jako mladý pan Wei, napadne ho. Otřese se. Ne to snad ne, zavrhne nápad, že podruhé by se vtělil do ženského těla. „Sladké? Prostě nemáme,“ zašeptá. „Není to zdravé.“  Odloží pergamen, nadzvedne se, potom se posadí a donutí se ho vzít opět do ruky.

„Hezky jsem se vyspal,“ prohodí Wei WuXian v dobré náladě a otevře oči. Zamžourá na kus osvětlené místnosti. „Přesto hodil by se ten báječný polštář a pěkné ranní milování.“ Nepokrytě se svalí z postele na zem a opět si zívne. „Mám hlad,“ zakňourá, načež se otřese při představě jídle v sektě. „To budu radši o hladu,“ zamumlá.

Umyje se a obleče se do šedého. Posadí se a přemýšlí, co má dělat, když vycítí, že sem někdo jde. Obrátí hlavu k vrátkům. Lan Zhan. Co ten tu dělá?

„Dobrý den,“ pozdraví a slabě si povzdechne. Dlouho ho neviděl, dle něj, ale čas na něm nezanechal stopy, naopak je ještě krásnější.

„Dobrý den, záda jsou už v pořádku? Máte tu návštěvu.“ Jestli i na něj ta hudba působila, pak ano.

„Jistěže. Jsou.“ Proč by jinak hrál až do rána, tedy když vyloučí, že se nudil a nechtělo se mu spát, když si uvědomí i druhou větu. „Já?!“ zvolá nadšeně. „Návštěvu? A koho?“ nadšeně se zvedne. Konečně je konec té protivné nudy. „Kdepak je?“ rozhlíží se kolem sebe.

Lan Zhan je úplně ztuhlý, jak mu tím vyjadřováním a nadšením připomněl Wei Yinga. Chybí mu, tak moc chybí. Ani děti a jejich láska nedokázaly tu prázdnotu zaplnit, pomyslí si zoufale. Jenom proč ho přitahuje? Není to on. Necítí z něho svého miláčka, nebo to nějak maskuje? Ale proč by to dělal? „V knihovně.“

„Děkuji moc. Hned tam jdu.“ Pískne si a vyrazí určeným směrem. Návštěva to zní nadějně. Najednou si uvědomí, že se nezeptal, kdo to je. Jako nynější postava moc jich nepoznal, nebo spíš málokdo ví, že tu je. Zamyšleně se zastaví, potom to hodí za hlavu. V Oblačných zákoutích se mu nemůže nic stát.  Když dojde ke knihovně, uvědomí si známou postavu a na tváři se mu usadí velký úsměv. Tak z téhle návštěvy je skutečně rád. Nějak si nenašel čas ji důkladně poděkovat za záchranu před bičem.

Udělá dva kroky a ztuhne. Nechápe, odkud se to vynořilo, ale najednou zná svého nepřítele. Polkne. Ten, kdo celou dobu s nimi všem manipuloval, byla žena. Nikdo jiný nedokáže tolik nenávidět jako právě ony. Jenom ony dokážou manipulovat s lidmi tak moc. Jejich nenávist není krátká, přetrvává staletí. Nic není hroznějšího než ženská mrtvola, co zemřela se záští. Uštve svou obě´t, i kdyby měla sama padnout. Nic není pro ni možné a nezná míru. Je spokojená, až její oběť padne. Neví, jak se to všechno propojilo. Je to jasné jako úder do tváře.

Klidně s úsměvem jde k dívce.

„Zdravím. Jak víte, kdo jsem?“ nadhodí zkusmo. Pozoruje, jak se jí údivem pootevřou oči, potom se zklidní. „Psi, že?“ Zřejmě vycítili jeho pach a zapamatovali. Takže ona mu pomohla, když byl těhotný.

„Jistě, jen jsem netušila, že uhodnete, kdo jste.“ Povzdechne si. „Pomůžete mi?“

„Proč nyní a ne kdysi?“ zeptá se zvědavě.

„Pro mnoho důvodů.“ Pátravě se na něj zadívá. „Víte co, najíme se a já řeknu proč, souhlasíte? Mám hlad a neměli tu ani zákusek. Myslím, že jste ještě nesnídal.“

Wei WuXian nabídku zvažuje, potom přikývne. Nemůže mít vedle sebe Lan Zhana, tak proč ne nepřítele? Aspoň nebude úplně sám, i když bude záležet, co řekne. A pak, své schopnosti už dokázala. „Sejdeme do městečka?“

Du Sai se ušklíbne. „Ne, tady budeme mít klid a jdu na to! Ani neměli tu zákusek!“ vyštěkne opět.

„Je to v zákazech,“ prohodí nevinně a zvědavě, zda to na ní nějak zapůsobí. Zdá se, že miluje sladké.

„Já vím!“ Postaví se a rázně vykročí. Má chuť tu udělat nějakou nepravost.

Tak to jsem zvědavý, co chce dělat. Jde za ní směrem ke kuchyni. Kdysi pochyboval, že tu nějaká je, protože dle jídelníčku, tak nic tu takového nebylo. Jídlo je sice zdravé, to ano, jen to je asi tak všechno. Nikde nic hnusnějšího nejedl, když pomine období, kdy žil s Weny. Jenže tam jim chyběly potraviny, tady se to nemůže říct. Sekta Lan je bohatá, že si mohou dopřát, co chtějí. A škrti taky nejsou. Co ho spíš udivuje, že ví, kde tu pitomou kuchyň hledat. On to nevěděl, takže i podle toho je vidět, že o sektách hodně ví. Bude si muset dát na ní pozor. Je důkladná, to se mu líbí a sympatická. Zajímalo by ho, jak dlouho ji ta nenávist sžírá. Rozhodně zajímavý objekt k prozkoumání.

„Dobrý den!“ pozdraví hlasitě na celou kuchyni. Wei WuXian ji obdivně sleduje. Ta holka je, fakt, dobrá. „Jen bych si ráda zde uvařila něco slušného k jídlu,“ řekne s širokým krásným úsměvem, který doslova všechny přibije k zemi.

„Tady…“

„Tohle by nejedl ani můj pes!“ řekne pro změnu tak hlasitě a urážlivě, že někteří zůstanou ztuhle na ni civět, jiné to pobouří.

„Tohle jsou Oblačná zákoutí, slečno, ne nějaká restaurace v hlavním městě, “ ozve se chladný hlas. „Co se tu vaří, na to jsou pravidla.“

Wei WuXian se skoro postaví do pozoru. Starý pan Lan. Co ten tu dělá? Pochybuje, že sem přišel pro jídlo. Spíš se dozvěděl o návštěvě a výjimečně se rozhodl ji vidět. Možná i kvůli tomu, že zachránila jeho synovci život. Po tomhle ovšem Du Sai poděkování nemůže čekat.

„Děkuji moc, já vím, kde jsem, ovšem ráda bych něco snědla, aniž bych se otrávila nebo nenajedla. Nebo máte snad zde ve zvyku trápit hosty hladem?“ zeptá se zdvořile, ale oči ji jen hrají veselím.

„Vy… Vy…“

„Ano?“ optá se tak líbezně, že kuchtící zůstanou nábožně na ni civět. „Já vím, že jsem nemotorná a špatná, ale skutečně mám velký hlad. Už pár dní jsem nejedla, tak jsem si řekla, že si sobě a tady A –Xiuovi, udělám něco dobrého. Máte rád sladké?“ optá se neohroženě. „Já je miluji. Jak nemám denně něco sladkého, mám strašně špatnou náladu, a jak mám špatnou náladu, potom se chovám krapet špatně, rozumíte? Čímž se vám hluboce omlouvám.“ Wei WuXian to ocení, protože v hlase lítost určitě není. Tohle je skutečná statečnost. „A hořké? Taky ne? Já mám ráda všechny chutě, nejvíc sladké,“ pokračuje. „Nebojte se, nepořádek tu neudělám a na vaše jídlo ani nesáhnu.“

„Slečno…“

„Du Sai, pane. Ráda vás poznávám. Slyšela jsem o vás tolik dobrého, že jsem nadšená, že jste tady. A pak, odcházíme jen, co se najíme. Nemusíte se námi naprosto trápit.“ Usměje se opět svým nejlepším úsměvem, že si všichni povzdechnou.

„Pane?“ optá se tiše hlavní kuchař.

„Nechte ji.“ Mávne, protože má tušení, že prostě ji neudolá.

„Můj obdiv,“ prohodí Wei WuXian. „Takhle jsem ho ještě neviděl,“ řekne tlumeně.

„To je tím, že jsem žena a on neví, jak s ženami zacházet. Není to smutné?“ opáčí.

„To je.“ Přikývne Wei Ying. Sleduje, jak zručně zadělává na placky, jak krájí zeleninu, maso. Jde ji to od ruky. Co oba nemají tušení, že je pozorují dvě postavy.

Připomíná mi někoho, koho nemám vůbec rád. Budu rád, když odejde a už nikdy se nevrátí, pomyslí si Lan QiRen a pohladí si bradku, Potom si všimne svého nejstaršího synovce, jak pozoruje kuchyň. Pche, spíš tu drzou nevychovanou ženskou. Je na čase mu někoho najít, s kým by mohl žít. Druhého Wei WuXiana, tentokrát v sukních, by nesnesl. Žena má být tichá, pokorná a podporovat svého muže a hlavně mu porodit děti. Nebylo by špatné mít tu ještě nějaká, i když tahle jsou tak divoká, že nebýt podoby, tak by řekl, že nejsou jeho synovce.

Pokývá souhlasně hlavou. Rozhodně nesmí to být někdo jak ona nebo Wei Ying. Začne přemýšlet o nějaké vhodně nevěstě pro Lan Huana. Spokojeně se otočí a odejde.

„Ochutnej. Nemám zkušenost s pálivým,“ zrovna prohodí Du Sai a dá mu ochutnat kousek masa.

„Může být. Výborně vaříš.“

Krásnou tváří přeletí stín. „Musela jsem se naučit. Muži mají rádi jídlo.“ Zamíchá a potom přitáhne koš na jídlo. Všechno do něj pečlivě uloží. „Děkuji moc, že jste mě tu snesli a omlouvám se za vyrušení. Ráda jím, ale jen co mi chutná.“ Ukloní se.

Wei WuXian vezme koš a usměje se taky. Ti na její návštěvu budou vzpomínat ještě pár dekád.

„To nic slečno.“

„Jdeme.“

Pobavený Wei WuXian s košem v ruce za ní rázuje. Posadí se nedaleko knihovny. Na stůl rozloží jídlo, které navařila. Vypadá to skutečně dobře.

„Takže?“ nadhodí. Je zvědavý na její příběh.

„Nejdřív tohle.“ Vezme zákusek, který narychlo udělala a ukousne si. Na tváři se jí objeví blažený výraz. „Ochutnej. Není to, jak v hlavním městě, ale je dobrý, hlavně sladký.“ Zasměje se a podá mu druhý.

Žádný z nich si nevšimne nedaleké postavy v bílém, která svírá prsty natolik, že klouby jsou bílé. Když si to uvědomí, rozevře je. Nechápe své pocity, ale tuhle ženu, i když jim zachránila život, nemá rád. Když zjistí, že už nějakou chvilku na ně zírá, otočí se, až šat se prudce zavlní a odejde.

„Výborné, jen je to sladké. Víš, nikdy bych neřekl, že za tím vším stojí žena. Pořád jsem o tom přemýšlel a nepřišel jsem na to. Proč to všechno?“

Dokonalou tváří s pleti jemnou jak smetana, projde stín. Kdyby nepotřebovala pomoc, tak tu není. Jenže celé ty roky se ji prostě nedaří se ji pomstit. Je to jako začarovaný kruh. Až před třemi roky ho potkala. Byl ženou a těhotný. Najednou si uvědomila, že měla se s ním spojit už dřív. Jen sledovala, jak utíkají. Najednou jim chtěla pomoci. Ne už využívat ke své pomstě. Chtěla ho najít později, jenže to se dozvěděla, že je mrtvý, podle ní jen pár lidi ví, čí jsou dvojčata. Ztratila víru a o tři rooy později v šoku se dívala jak Bao a Bai se lísají k tomu cizinci. Hned si probrala těch pár lidi, kteří by to mohli být. Nikdo ji nenapadl, až když uviděla HanGuang-Juna, došlo ji to.

„Začalo to ještě, když jsem byla dítě. Moje sestra byla prodána do domu potěšení.“

„Och.“ Jelikož Du Sai je nádherná, potom i ona byla určitě překrásná. „Jin GuangShan,“ jen řekne. Všichni vědí, jaký to byl proutník a nenechal žádnou krásnou ženu na pokoji a zvlášť se vyžíval v prostitutkách.

„Přesně tak,“ řekne pochmurně. „Zaujala ho jako žádná jiná. Byla krásná. Skutečně,“ řekne. „Nejkrásnější žena v Paláci. Každý ji chtěl a mohl mít,“ řekne pochmurně.

Tolik zla přineslo jeho nezřízené choutky, pomyslí si smutně Wei WuXian. Tolik zla kvůli nezřízené touze a špatného výběru manželky.

„A ona se zamilovala, jako mnoho před ní. Hodně jich opustil, jenže za ni jezdíval pravidelně, což byla chyba. Nikdo si to neuvědomil. Dokonce mu dala dceru, i když se k ní nepřiznal, má sestra věděla, že je jeho.“

Další dítě toho zmetka, pomyslí si nevybíravě. Skutečně si svůj osud zasloužil. „Co se stalo?“

Du Sai váhá. Opět v ní ožívají ty děsivé dny. Byla ještě dítě, přesto si pamatuje to tak dobře. „Zabil ji i dceru svými návštěvami. Nejdřív zemřela její krásná dcerka. Nebylo ji ani dva roky. Nezabil ji on. Byla pro něj jen potěšením, smetím, které si zaplatil, aby ho potěšila. Byl to někdo jiný, ale věděli jsme to, protože nám to bylo řečeno.“

„To je mi líto.“

„Rozhodla jsem se ji pomstit. Jsem prostitutka. Lepší, ale stále jsem k mání za určitý obnos a je mi to jedno. Má sestra získala v nevěstinci vzdělání. Čím víc uměla a byla krásnější, tím stála víc a byla žádanější. Rozhodla se, že nebudu k mání jako ona. Platila mi hodiny. Hudba, zpěv, přednes, literatura a vše kolem toho. Místo toho, aby se snažila vykoupit, tak vše dělala pro svou dceru a pro mě. Věděla, že nedokáže se vykoupit, ale možná my to dokážeme.“

„Kdo ji zabil?“ přeruší ji Wei WuXian. Je mu ji líto, ale i takový osud může člověka potkat. Kdyby nepotkal vůdce sekty Yunmeng, mohl být zlodějem, krást nebo žebrat o zbytky jídla.

„Manželka Jin GuangShana. Nevadil ji občasný zálet, i když nebyla z toho nadšená, ovšem žena s dítětem, kterou její manžel pravidelně navštěvuje, to bylo něco jiného. S tím se nedokázala smířit. Někdo ji musel na jejího manžela donášet. Věděla o každé ženě, kterou měl.“

„Ale je mrtvá.“

„Její sestra ne.“

„Oh,“ jen řekne. Už je mu jasné všechno. „Takže…“

„Sestra se zabila, tak se říkalo. Její dcera byla mrtvá, zbláznila se, neunesla, ale nikdo nevěděl, že prostě žalem přijala jed z rukou ženy, která svou sestru milovala víc než život.“

„Spíš možná jejího muže. Kdo ví.“

„Přísahala jsem, že ji zabiju. Víte, jak je těžké kultivovat bez někoho, kdo by vám o tom něco řekl.“ Wei WuXian přikývne. „Ale byla tu stezka, která nevyžadovala tolik úsilí a přesně jsem to udělala.“

„Zpackaná kletba.“

Nádherná tvář se pokryje červení. „Ano. Zkazila jsem to. Kdybych to věděla, ale netušila jsem, že je chráněná. Od té doby jsem se snažila neudělat chybu. Omlouvám se za vše, co se stalo. Bylo mi té dívky tak líto.“

„Takže vy jste…“

„Ano, za vším stojím já, přestože je tu ještě někdo jiný a já… stačilo jen se zmínit, našeptat. Kdo by prostitutku bral vážně, ale jak jednou zašeptáš, uvízne ti to v hlavě.“ Oba dva souhlasně pokývají hlavou. „Jenom vím, že je tu ještě někdo jiný, kdo mi pomáhal. Nevím, kdo to byl. Některé věci nebyly zařízeny mnou. Jako vaše objevení v těle Mo XuanYua.“

„Nie HuaiSang? Byl to on, kdo to zařídil.“

„Znám ho, jen nejsem si jistá. Nevypadá na to, jenže má profese mě naučila, že nic není bílé a černé.“ Zadumá se, potřese hlavou a nabere si kus zeleniny a položí do misky s rýží.  „Přijmete mou omluvu?“

„Co mám dělat? I když popravdě, bych tě nejraději seřezal jak hádě.“

„Omlouvám se. Tak pomůžete mi?“

„Pomůžu už jen proto, že ta sestra chce moje děti a zaútočila na Lan Zhana.“

„Proč vlastně jsi mu to neřekl?“ optá se zvědavě.

Wei WuXian přemýšlí. „Mám strach, že se něco pokazí. Nechci, aby se opět trápil.“

„Chápu, ale tentokrát jsme dva. Nepokazí se nic. Za dva týdny je v Kapří věži velká oslava. Jsem tam pozvána zpívat a hrát. Vezmu tě jako svůj doprovod.“

„Dobře. Nerad bych házel nějakou kletbu, dokud neprozkoumám situaci.“

„Zabít!“ řekne s takovou nenávisti, že Wei WuXiana obejde mráz. Tohle je smrtelná nenávist, pomyslí si. Musela svou sestru milovat. „Jako ona zabila mou sestru.“ Sevře hůlky, až prasknou.

Pokoutné sledovani - 17.