Pomsta - 6.
Oblačná zákoutí
Místnosti se nese vůně ze santalových tyčinek. Postava v černém oblečení u stolu se podívá ven na stromy. Kolem není jiné stavení než to jeho a je to jenom dobře. Pomalu se bude šeřit, i když to ještě není znát. Potom se ozve ten protivný gong a ukončí veškerou činnost v Oblačných zákoutích. Musí říct, že když sem přišel, tak si nemyslel, že se tomuto divnému rytmu přizpůsobí. Na tváři se objeví široký úsměv a zadívá se na kompas. Kritickým okem ho obhlédne, odloží nářadí a sklopí víčko. Je to hotové. Konečně může jít.
Jeho Lan Zhan je s bratrem a určitě projednávají otravné věci kolem sekty. Tak sem utekl, ale jak je zná, jakmile se přiblíží čas spánku, ukončí hovor, i když by měli co ještě probírat a půjdou spát. No a on půjde taky a největší důvod toho, že si zvykl na to abnormální pravidlo, je právě Lan Zhan. Zamiloval si chvilky, kdy s ním jí, povídá, potom se odstrojí a ulehnou spolu do postele. Ovšem nejraději má milování. I když od té doby, co se vrátil z klanu Meguji, tak spolu nebyli. Dělá si trochu starosti, zda mu něco ctihodný Lan Qiren řekl, nebo dokonce přikázal. Mohl by…
„Wei Yingu.“
„Lan Zhane! Podívej se, dokončil jsem to! No tak, nemrač se. Něco se stalo?“
„Jak dlouho tu sedíš? Víš, že to není dobré pro tvé zdraví.“
Wei Ying si podepře bradu a obdivně ho pozoruje, jak se na něj zlobí. „Jsi ještě hezčí než normálně,“ klidně řekne, když skončí s litanií na téma jeho zdraví.
„Wei Wuxiane!“ Je prostě nenapravitelný!
„No tak, jsem v pořádku.“ Vstane, i když v duchu zaúpí od ztuhlých svalů. Asi měl pravdu, jenže kdy ji nemá? „Není hezký? Nyní je daleko přesnější a dokáže dokonce určit i mocné a slabé duchy. Tahle střelka dokáže zjistit jaké je povahy. Čím víc tímhle směrem, tím je zlejší a hroznější. Zvýšil jsem jeho dosah a přesnost.“ Pyšně mu ukáže svůj kompas. Je tak nějak spokojený, že má komu ukázat výsledky své práce. Jiang Cheng se o to moc nezajímal. Jak to nebylo nějak užitečné pro sektu, tak to jako by neexistovalo.
Lan Zhan mu ho vezme z ruky a obdivuje jemnou práci. „Je nádherný. Uděláš i jeden pro mě?“
Tvář tvůrce se rozzáří. Tohle nečekal a nějak je mu slabo, že zrovna jeho kompas chce někdo tak silný jako Hanguang-jun. „Pro tebe.“ Podává mu ho, potom ho stáhne. „Počkej.“ Odejde ke stolu, posadí se, vytáhne rydlo a začne pečlivě rýt do víčka kompasu.
Lan Zhan se posadí na stoličku a zaujatě si ho prohlíží. Myslel, že ho zná velmi dobře - vážného, smutného, škodolibého i vítězoslavného. Zná snad všechny jeho úsměvy, ale soustředěného na práci, tak to ještě ne a vypadá tak, že skoro na všechno zapomněl. Jako by se kolem něj udělal svět, kam nikdo nemá přístup.
„Tady to je,“ řekne Wei Wuxian a otočí se k němu se spokojeným úsměvem. Je v něm radost a pýcha, pomyslí si Lan Zhan. „Líbí se ti? Takto si ho snadno poznáš.“ Vtiskne mu do dlaně kompas. Poklekne a položí si mu na stehna hlavu. Vdechne vůní santálových tyčinek z šatů, kterou má spojenou se svým miláčkem. Když tu není, aspoň je tu vůně, kterou miluje.
Lan Zhan se zadívá na víčko s vyrytými oblaky. Sevře ji v ruce. „Děkuji. Je krásný,“ řekne upřímně. Opravdu ho dokáže překvapit a to si myslel, že ho už dobře zná.
„To jsem rád. Půjdeme?“ Počká, až Lan Zhan vyjde, zavře dveře a vykročí k domu, který obývají. „Ještě jednou děkuji za ten domek. Je perfektní na ty mé pokusy,“ řekne zářivě.
„Co budeš nyní dělat?“
„Sám nevím.“ Mrkne se na dokonalý profil svého partnera. Obdivuje svit v jeho očích, bledou pokožku. „Lan Zhane, tvůj bratr mi nabídl, že bych zde mohl učit. Víš o tom něco?“
„Hm.“
„Jsi za tím ty, že mám pravdu?“ Otočí se k němu a jde pozpátku, aby viděl do jeho obličeje.
„Chceš se hádat?“
„Hm…“ Rozzáří se. „A mělo by to smysl? Jen nevím, co bych učil. Bylo by to divné. Já a učitel… Chacha!“ směje se, opět se obrátí a jde vedle muže oděného do modrobílého nákladného oděvu. „Kdy vyrazíme?“
„Byl bys dobrý učitel. Zítra.“
Wei Wuxian přikývne. „Nevím. Je pravdou, že rád vysvětluju, jen se bojím, že moje metody by nebyly v souladu s pravidly sekty. Zítra, dobře.“ Zastaví se a zadívá se na dům, který se stal jeho útočištěm. Moc dobře ví, že bez Lan Zhana by se musel toulat po světě. Ne, že by chtěl, ale osobně si myslí, že neexistuje sekta, která by ho dokázala snést a on ji.
„Děje se něco?“ zeptá se starostlivě Lan Zhan. Obrátí se k mladíkovi, který utrhl jeho srdce. Nebýt jeho, byl by dál takovým, jakým ho strýček vychoval. Wei Wuxian jeho svět úplně rozboural, překopal a donutil ho vidět věci jinak a to vše proto, že se do něj zamiloval. „Jestli máš pocit, že sem nepatříš, potom odejdu s tebou.“
„Cože? Čteš mi myšlenky? Ne, jen jsem si říkal, že bez tebe bych neměl domov. Jsi mým domovem, ale s tím učitelováním si to rozmyslím.“
Lan Zhan se k němu nakloní a přitiskne své rty na jeho, jako by líbal motýla. „Nemyslí si, máš velké znalosti a bylo by dobře je předat ostatním. A žáci tě poslouchají. Je to na tobě, pokud nebudeš chtít, nemusíš.“ Vezme ho za ruku a chce ho odvést do domu, ale jak ucítí jemný, sotva znatelný odpor, přestane. „Děje se něco?“
„Proč se se mnou nemiluješ? Řekl ti něco strýc?“
„Cože?“
„No, jako že nebudeš dál kultivovat a tak, no že to bude mít špatný vliv na tvou duchovní s… Zapomeň na to.“ Tentokrát je to on, který udělá krok k domu, když najednou je obtočen silnými pažemi a přitisknutý k tělu. Zavře oči, aby ho lépe vnímal. Na uchu ucítí teplý dech.
„Taková. Hloupost.“ odsekává slova. „Byl jsi nemocný a já taky.“ Pustí ho z objetí a vezme do náruče. „Ukážu ti, že po čem toužím.“ Udělá pár kroků k domu.
Wei Wuxian ho chytí kolem krku. „Jsem tak šťastný,“ zamumlá. Nechá se položit na postel a pozoruje, jak se svléká. Je nádherný a netuší, co by dělal, kdyby ho ztratil. „Tak teď já,“ ukáže na sebe.
„To zase musím odedřít?“ Wei Wuxian se zasměje, posadí se, sáhne si na pásek, když je chycen za ruce. Tázavě se zadívá na svého milence. „Já sám.“ Rychle ho svlékne a rukou jemně přejede po nahém těle. Oči skončí v jeho klíně.
„No co,“ uculí se šťastně mladík. „Těšil jsem se, až mě sevřeš v náručí,“ řekne upřímně. Nadzvedne obočí, protože se na něj Lan Zhan dívá tak trochu divně. Rozhoduje se, ale s čím? Nějak mu nerozumí.
„Otoč se,“ přikáže mu chraptivě. Sáhne do černých svršku a vytáhne širokou stuhu. Zaváhá, ale když vidí, jak k němu otočený, už déle neváhá. Vezme ji do rukou a převáže mu oči.
„Co to…“ Wei Wuxian zmlkne, jak najednou má před očima tmu. Mimoděk si vybaví jinou scénu, kdy na lukostřelbě si takhle dobrovolně zavázal oči. Jen chtěl tehdy tomu zmetkovi něco dokázat. Nechal si ji až do doby, kdy ho někdo políbil. Jeho první polibek a on dodnes netuší, kdo to byl. „Tak dobře.“ Když ucítí, že stuha je zavázána, otočí se nazpět, kde tuší Lan Zhana. Věří mu, jako nikomu jinému. Víc než svému bratrovi, dokonce víc než své starší sestře. Důvěřivě k němu zvedne hlavu.
Lan Zhan se na něj dívá s rozšířenýma očima. Tohle si přál udělat velmi dlouho, ale taky se bál, co na to Wei Ying. A nyní tu sedí klidný jako lesní jezírko a čeká. Vzrušuje ho to. Nakloní se k němu, vezme mu bradu do ruky a donutí ho ještě víc se zaklonit. Přiloží své rty k jeho a pronikne dovnitř. Vybaví si jinou dobu, jiný okamžik, kdy poprvé někoho políbil. Bylo to pro něj šok, i radost a málem se z toho nevzpamatoval. Od té doby toužil tento okamžik zopakovat, i když věděl, že ten moment se ztratil v čase.
Je to jiné, pomyslí si opět. A zároveň stejné. Chtivě ho líbá, až skoro přichází o dech i rozum. Sevře mu tváře mezi dlaněmi a stále ho líbá. Odtáhne se a zkoumá, jak vypadá. Tehdy utekl, nyní může se dívat.
Po prvním šoku Wei Wuxian se podvolí žádoucímu polibku. V hlavě má vymeteno. Má pocit, jako by to už zažil. Je možné, že… Strhne si pásku, jakmile skončí polibek. Čte v jasných očích provinění i rozkoš. „To jsi byl ty! Tehdy v lese…“ Něco v něm zajásá. První polibek a od Lan Zhana!
Muž neví co na to říct. „Promiň,“ řekne stydlivě. Tehdy vlastně se chtěl i trochu pomstit.
„Proč? Bylo to krásné!“ zasměje se. „A já si říkal, která odvážná dívka mě to políbila a ta odvážná jsi byl ty.“ Povytáhne se a obejme ho kolem krku. „Jsem rád, že první polibek byl od tebe,“ zašeptá mu do ucha.
„To není možné!“
„Proč ne?“ Nakloní zvědavě hlavu na stranu.
„No…“ Vybaví si všechny ty eskapády, všechny ty řeči, které slyšel a všechny dívky, které se kolem něj točily. Vzpomíná si na dobu, kdy by každou poslal do pekla. Žárlil a nepřiznal to ani sám sobě.
„No tak, snad jsi nevěřil všem těm řečem.“ Začne se smát, když mu pomalu tuhne smích na rtech pod jeho výrazem. „Věřil?“ Obejme ho. „Nemusel jsi. Miluji tě. Tak dobře.“ Zadívá se na pásku ve svých rukou. Zvedne ji a zaváže si oči. Zadívá se mu do tváře. „Budeš pokračovat?“
„Nemusíš.“ Dotkne se pásky, i když ho fascinuje a vzrušuje. Jemně přejde prsty pásku, sklouzne na tvář, až skončí na rtech.
Wei Wuxian jemně nachýlí hlavu, jak zachytí jeho vzrušení v hlase. Kdo ho dobře nezná, nepozná to, ale ta páska ho z nějakého důvodu vzrušuje. Lehne si. Nic neříká, jen leží, jako by odpočíval. hrudi. Uleví se mu, protože už si začal myslet, že to krapet přepískl.
Lan Zhan se dívá na tělo, které před ním leží. Je nádherné, zvoucí a čekající na jeho ruce a rty a on najednou neví, kde začít. Rty, hruď, břicho nebo klín? Nakonec přitiskne rty k hrudi a vsaje mezi rty bradavku. Jemně ji olízne a začne se věnovat druhé. Musí říct, že rád o Wei Wuxiana pečuje. Sklouzává rty níž a níž. Je vzrušený a přesto se ani nehne. Ta pasivita ho vzrušuje, že si přeje, aby to porušil a pohnul se.
Zasténání. Uleví se mu. Tak přece jenom to zvládl. Rozlije se v něm šťastná vlna a další při každém zasténání. Vezme ho do úst a mučivě pomalu ho přejíždí. „Zrychlí!“ zaslechne příkaz a vzápětí výkřik slasti. Ucítí ruce ve vlasech. Nechce to, chce, aby… Bezmyšlenkovitě stáhne si stužku z čela a sváže mu ruce. Ucítí trhnutí, ale tentokrát to ignoruje a opět se začne věnovat jeho tělu.
Wei Ying se snaží nevydat ani hlásku jako tehdy, ale nakonec se neovládne a vydá hlasitý sten. Skutečně ví, jak mě uspokojit, pomyslí a zajede do vlasů. Něžně je cuchá a přitom tlačí do klína. Přeje si, aby přitvrdil, ale… Zarazí se, protože jeho ruce jsou svázané. Netuší čím, a tak zaprotestuje, jenže kupodivu to jeho milenec ignoruje. Šokuje ho to, ale taky to, že dál pokračuje, jako by se nic nedělo. Chce sundat stuhu z očí, ale nakonec ji tam nechá. Naopak to, že nevidí, v něm všechny pocity zintenzívní. Nikdy by neřekl, že to může být tak sexy a vzrušivé.
„Krásný,“ zašeptá si pro sebe a dívá se na vzrušené tělo.
„Lan Zhane, dokonči to, u všech démonů!“
Žádná prosba, příkaz a on to zbožňuje. Podloží mu zadek a pomaloučku do něj pronikne.
„Konečně! Jsi tyran! Ano, ještě víc!“ vykřikne, až sebou Lan Zhan trhne. „Víc!“ Netuší, zda to chce mučivě pomalu nebo naopak rychle, že bude viset v prostoru a křičet slasti.
„Tiše.“
„Trhni. Si. Nohou.“ Napodobí jeho odsekávání. „Už mě udělej!“ nakonec přetáhne svázané ruce přes hlavu a obejme ho. Zatne mu nehty do kůže, až se objeví krůpěje krve.
„Hm.“
Nesnáší to jeho mručení. Vlastně nesnáší ho celého! No, tak zas moc ne, když opět do něj pomaloučku zajede, ještě snad pomaleji povytáhne. Zaúpí slastí a vykřikne, jak už to nezvládne a vystříkne.
Lan Zhan ucítí mezi těly mokro. Odtáhne se a zadívá se na ochablý úd a opět pomalu do něj zajede. Přimhouřenýma očima sleduje Wei Yingovou tvář. Už nekřičí a přece v něm vidí dozvuky slasti. Někdy se mu zdá, že ty přívaly rozkoše nezvládne. „Jsi nádherný.“
„Ty taky, jenže tě nevidím,“ postěžuje si. I přesto, že se právě udělal, je mu skvěle a jak odhaduje, tak Lan Zhan se rozhodl, že prostě jednou je málo. Úplně ho vysaje. Zasměje se.
„Směješ se.“
„Jen, jsem se vsadil sám se sebou, že podruhé to nezvládneš,“ uculí se.
„Že ne?“ Přestane se v něm pohybovat.
„Ne.“ Je mu jasné, že to dokáže, jenže strašně rád ho provokuje. Na jedné straně je to zajímavé, že ho nevidí, na druhé straně rád se dívá do jeho tváře, když se miluji. Skutečně netuší, co si vybrat!
Lan Zhan nic neřekne, vyklouzne z něj a pohlédne na ochablý penis. Nerad se vzdává a tohle je výzva! Schová ho do rukou. Nejdřív ho políbí, potom zakmitá jazykem po špičce. Povzdech ho potěší. Je tak rád, že ho dokáže uspokojit. Dovedně po něm přejíždí prsty i jazykem. Potěšeně se zadívá na své dílko.
„Počkej.“
„Copak?“
„Jsi prostě moc efektivní,“ uculí se radostně, protože je mu jasné, jak jeho pečlivá snaha o druhý orgasmus dopadla. „Co kdybychom se udělali společně?“ navrhne. Sice mu celé tělo tepe v zuřivé touze po naplnění, jenže taky chce cítit Lan Zhanův orgasmus a jeho napjaté tělo na svém, pod svýma rukama.
„Vadí ti to?“
„Hm. Ano!“ vykřikne, když do něj zajede. Vloží ruku mezi těla a přejíždí si úd. Nakonec toho nechá, protože všechny pocity se tříštily a on si chce to všechno vychutnat.
Lan Zhan zajede dovnitř roztouženého těla, které je připravené ho přijmout. „Nádherné,“ zabručí a opět zajede dovnitř. Cítí, jak se v něm uvolňuje touha daleko rychleji než jindy. Neuvažuje čím to je a zatouží přivést sebe i Wei Yinga k letu. Zrychlí tempo, jak ho obtočí milencovy nohy a pevně sevřou. Přesně tohle potřeboval. Okrajově vnímá i jeho touhu a na chvilku zbrzdí, když oba se napnou a vykřiknou slastí, která se nese nocí. Ochable padne na tělo pod sebou. Nechce se mu nic dělat a už vůbec ne vyklouznout z Wei Yingova těla. Je mu tak dobře.
Wei Wuxian si sundá pásku z očí. Skutečně má kolem rukou modrou stužku s oblaky. Vážně se na ní zadívá. Tohle je dost zajímavé. Položí ruce na tělo muže na sobě. Černá stuha se zvláštně vyjímá na sněhově bílé pokožce protnuté jizvami od biče a zaschlými krůpěji krve. Nohy spustí z beder a obtočí jimi druhé. Vypadá to, že Lan Zhana z nějakého důvodu vzrušuje bezmocnost? Nebo to, že mu nemůže utéct? Nebo smysl dávají ty dvě stuhy? Každá je pro něj důležitá. Kdo se má v tom vyznat! Důvod mu určitě neřekne, pokud ho vůbec ví. Takže co teď? Dovolit mu to nebo ne? Tentokrát asi nějaká pravidla bude muset zavést. Nesnáší je, ale má své potřeby taky. Jako se mu dívat do tváře, když se miluji.
„Miluji tě.“
„Já vím.“ Zívne si. Pomalými tahy hladí záda. Musí říct, že miluje jeho tíhu a jak na něm leží. Připadá mu to daleko důvěrnější než celé milování.
„Nezeptal ses.“ Zadívá se mu do obličeje.
„Na co? Na tohle?“ Stáhne ruce s páskou, kterou měl přes oči. „Nebo na první políbení? Kdo by řekl, že budeš tak odvážný a k tomu mě. Byl to tvůj první polibek?“ vyzvídá. Přeje si, aby byl.
„Možná.“
„Jak možná?“ rozčilí se naoko. Že by tu byl ještě někdo jiný, ale tehdy spíš byl v šoku on, protože ho líbal skutečně důkladně. Žádný jemný polibek, rovnou mu vklouzl do úst. A on si myslel, že ho učí líbat. Povzdechne si. „Nebudu se ptát,“ rezignuje. Pomalý smyslný polibek ho rozechvěje až do konečků prstů.
„Vždy jsi tu byl jen ty.“
Wei Wuxian se zářivě usměje, jak tohle chtěl slyšet.
Nádherný úsměv, který snad ho bude doprovázet vždy. Sundá mu ruce a zvedne se. Sáhne na stolek a vezme mastičku. Odváže bílou stužku. Políbí na odřená zápěstí. „Promiň.“
„To nic, ani moc to… Au! Buď jemnější!“ dožaduje se, když ji nanáší. Slabé odřeniny rychle mizí.
Lan Zhan se nakloní a jemně místo pofouká. „Lepší?“
„Lepší. Ach jo už je gong. Moc se mi nechce spát.“ Zvedne se a jde pro mísu s hadříkem. Dojde k posteli. Překvapí ho, že neleží. „Stalo se něco?“
„Nevadilo ti to?“ Ach jo, proč chce o tom diskutovat, i když je to možná lepší. Musí říct, že ho tím svázáním překvapil. „Promiň.“
„Za co?“ řekne a jemně mu otře tělo. Na záda nanese mastičku a zavrtí hlavou, jak se mohl tak zapomenout. Miluje tuhle činnost. Nejhorší je, když se z té péče vzruší a skončí to milováním. „Teď ne.“
Ustarané oči sledují každý jeho pohyb. Muselo se něco stát. Co když to přehnal a jemu se to nelíbilo? Ale to by neměl orgasmus a taky by tolik nekřičel. Jednu chvilku si už myslel, že na ně vtrhne strýček. Lehne si a dívá se na Wei Yinga, který si lehne vedle něj a obtočí se kolem něj jako jeho stužka kolem jeho rukou. „Děkuji.“
„Tak dobrá. Překvapil jsi mě a nevadí mi to, jen…“ Nadzvedne se, aby mu viděl do oddaných očí. Ach jo, co s ním má dělat? „Někdy to nebudu chtít. Miluji se ti dívat do tváře, když se vznášíš.“
„Dobře.“
„Vlastně mě to vzrušovalo a cítil jsem všechno intenzívněji. Líbilo se mi to, ale jen někdy a ruce… Dělej si, co chceš.“
„Když řekneš ne, přestanu,“ řekne šťastně.
Jak jsem si myslel a možná proto mě svazoval, když byl opilý. Ani tehdy, ani teď mu neublížil a popravdě je to skutečně jediná osoba, které naprosto věří. „Věřím ti, můj pane Nosící světlo.“ Políbí ho na rty. Jas v očích ho zaplaví jako vlny štěstí. Položí si hlavu na jeho hruď a naslouchá pravidelnému rytmu srdce.
Svalnatá ruka se natáhne, stáhne přikrývku a přikryje je. Druhá ovine se kolem těla, které na něm leží. Je tak šťastný, že se toho někdy až bojí. „Spi, zítra brzy vyrazíme.“
„Jsi tyran, skutečně.“ Uvelebí se ještě víc a teplo těla a pravidelný rytmus ho ukolébá do snu. Lan Zhan ještě dlouho je vzhůru a přemýšlí nad svým štěstím, i když to jméno je Wei Ying. Nakonec i on usne.
Místnost tone ve tmě, až na lampu, která je rozsvícená uprostřed pokoje. Ruce se ovinou kolem útlejšího těla, které pod pokrývkou mazlivě se dotýkají okolí klína. Jasné oči se pomalu otevřou a pohlédnou na vlnící se pokrývku, což vypadá skutečně hodně zvláštně. Malý úsměv mu zvlní tvář. Nechá ho být a jen vychutnává něžnosti od svého partnera. Najednou pokrývka letí z postele a nad ním je rozesmátá tvář.
„Jsi už vzhůru a plně vzrušený! Takhle po ránu, že se nestydíš. S tímhle se něco bude muset udělat.“ Rozkročí se a zasune si ho do sebe. „Mnohem lepší.“
Lan Zhan pohladí napjatá stehna. „Lepší?“
„Pro mě i pro tebe.“ Přikývne nadšeně. „Takhle někam jít, to by nemuselo dopadnout dobře,“ vysvětluje mu, zatímco se nad ním vznáší s přivřenýma očima. Miluje tuhle pozici asi nejvíc, protože rád čte v jeho tváři. Přesně ví, i když nikdo jiný by to neuhodl, kdy se přehoupne přes pomyslnou hranici a udělá se. Přesně teď! Prudce dosedne a šťastně vnímá, jak ho zalévá svým semenem.
„A teď ty.“ Vezme do rukou jeho úd a tře ho rukama.
„Hmmm, to je skvělý! Jsi prostě jednička. Nejhezčí, nejlepší… Ááá!“ Dlouze vykřikne se zakloněnou hlavou, jak jim projede orgasmus. Bezostyšně se svalí na svého partnera. „Teploučký, miloučký, jen chybí ta bílá srst,“ mumlá, jak se o něj tře.
„Tohle se mi moc líbilo. Vypadal jsi pod pokrývkou jak králík.“
„Já? Králíček?“ Napodobí rukama ouška a rozesměje se. „Kdepak! Můj Hanguang-jun je králíček. Je stejně heboučký a teploučký jako on.“ Políbí ho do jednoho koutku rtu, potom do druhého. „A slaďounký.“
„Sladký?“
„Hm. A trochu pikantní a ledový… prostě perfektní kombinace.“
Lan Zhan ho hladí, kam dosáhne. „Jídlem mě ještě nikdo nenazval. Aspoň o tom nevím.“
„No vidíš, protože tě neznají a neodvážili se.“ Povzdechne si. „Nechce se mi nikam jít. Zlenivěl jsem tu.“
„Já vím.“
Wei Wuxian se zvedne. „Jdu nebo zůstanu.“
Lan Zhan pozoruje jeho záda zadek, kde jasně vidí, jak se do něj udělal. Pocítí pýchu, že dovede ho uspokojit. Je to pro něj důležitější než cokoliv jiného, ale je pravdou, že musí zasáhnout. Nemohou nechat je vyrábět ukrutné živé loutky, které někdo ovládá. Když si představí, že takto mohl dopadnout i on, je mu zle. Někdy by ho zajímalo, čím vlastně je Wen Ning. Vymyká se všemu, co dosud poznal. Jistě byl u jeho zrodu, jenže jaká byla skutečnost? Někteří říkají, že je dovede oživit, což je nesmysl. Nakonec zvedne se z postele.
„Ustelu, neboj, zvládnu to.“ Rychle upraví postel. Když se otočí, překvapí ho nahý Lan Zhan, který ho upřeně pozoruje. Zrudne. „Běž.“ Mávne rukou.
„Dobře,“ řekne poslušně a jde se umýt, v půlce cesty se otočí. „Obleču tě.“
„Eh,“ jen vyhekne. To jako tu má stát nahý? Vyprskne smíchy. Naštěstí je teplo, takže to není problém. No když to chce, proč mu neudělat radost? Dneska ráno to bylo skutečně kouzelné. Vzbudil se jako první, tak ho napadlo, že by si mohl trochu pohrát. Jasně že to hned uskutečnil. Za druhé Lan Zhan se hned nevzbudil, což je zázrak. No a o dohře to bylo jako padat z létajícího meče do sypkého obláčku.
Je zasněný. Políbí ho na krk.
„Mám to!“
„Co?“
Wei Wuxian se otočí od zrcadla. „Budu tě takhle budit každé ráno.“
„To bys musel vstát o půlhodinu dřív,“ upozorní ho jemně a otočí zpět k zrcadlu. Rychle rozčeše vlasy, sváže je červenou stužku a jedním pohledem vybere jehlici, kterou mu vetkne do vlasů. „Hezké.“
„To je pravda… Půlhodina… Já si to ještě rozmyslím.“ Je mu fuk, že je nahý a pak Lan Zhan ho chce obléct. Takovou maličkost mu dovolí. Posadí ho na stejné místo. Neptá se ho stejně jako on a vybere jadeitovou bílou korunku. „Jsi dokonalý, na rozdíl ode mě, pane Nosící světlo,“ řekne beze vší hořkosti. Políbí ho na nahé rameno. Je mu líto, že musí odejít.
„Hloupost.“ Než se zvedne, tak zkontroluje pásku na čele. Vzpomene si, kde skončila v noci a v břiše ho polechtají motýlci slasti. Rychle sebe i svůj protějšek obleče. Naposled mu zaváže stuhu na chráničích. Wei Wuxian si vezme flétnu, kterou zastrčí za pas, Lan Zhan už chce vzít meč, když zírá na prázdné místo ve stojanu.
„Najdeme ho.“ Wei Wuxian se dotkne jeho ramene. „Je určitě v pořádku.“
„Já vím, ale jít bez meče… A tvůj meč nechci. Stejně ho nevytasím.“
„Máš stále guquin, tím rozprášíš cokoliv a neboj se, hned jak uvidíme tu mizernou vesnici, tak budeš ho mít nazpět, i kdybych ji měl rozvrátit kámen po kameni.“
Vyjdou z domu, ale nejdříve se staví u Zewu-juna. Pozdraví ho.
„Hlavně opatrně a informujte mě, jak to pokračuje.“
„Rozhodně jsou vinní.“ Vybaví si, že byl za tou dívkou, která přinesla náramek. Byla v šoku z toho, že není doma. Snažil se z ní něco dostat, ale moc toho nevěděla. Jak si myslí, je to záležitost jen vnitřního kruhu klanu.
„Ano.“
„Přesto bych rád nejdřív zjistil kdo. Moc smyslu nevidím, když půjdeme po celém klanu.“
„Proto jsme to nikomu neřekli, i když si myslím, že některé sekty už si něco domýšlí. Taky se bojím, že zbylí se budou chtít pomstit nebo začít spolupracovat.“
„To je možné,“ přikývne Wei Wuxian. „Možná taky ne. Myslím, že budeme jednat dle situace.“ Zadívá se na Lan Zhana, který souhlasně přikývne. „Zjistíme, co a jak a uvidíme. Skutečně bych nerad všechny hodil do jedné studně.“ Udělal to jednou, podruhé to neudělá.
„Vykonejte, co je potřeba a buďte opatrní.“ Zvedne se od svého stolu a doprovodí je k bráně, kde se rozloučí. Ještě chvíli se dívá, jak sházejí dolů po úzké cestě. Snad budou v pořádku. Neměl tehdy bratra posílat samotného, jenže kdo by řekl, že budou tak odvážní a napadnou ho. Když mu bratr vyprávěl, co se stalo, málem, že nerozdrtil stůl. Ještě že měl ten náramek a ten ho ochránil. I tak velmi zvláštní ochrana.
„Opět na cestách.“
„Hm.“
„Tak asi týden,“ pokračuje v samomluvě. Moc dobře ví, že ho Lan Zhan poslouchá. „Poslal jsem napřed Wen Ninga.“
„Proč?“
Wei Wuxian k němu natočí hlavu. „Jak proč? Nechci tam skončit bez toho, abych za sebou nikoho neměl. Záloha je fajn věc, kterou dokonce uznávají i generálové. Za druhé zjistí pár věcí, odklidí nám z cesty loutky a naposled má ti zajistit Bichen. Bez něho do toho hnízda zmijí nevlezu. Rád bych taky zjistil, jak se stalo, že tě dokázali otrávit. Podle Wen Qing to bylo několik neškodných jedu. Nějak se mi nechce věřit, že by tak maličký klan měl někoho tak znalého.“ Lan Zhan se zadívá na svého partnera. Je skutečně neskutečný. „Taky mě trápí ty loutky, co jsi viděl.“
„Proč? Jsou mrtví a zkoušejí na nich meče.“
„Právě. Nezdá se mi, že by na nich zkoušeli meče. To mohou dělat tak lidé bez znalosti, ne oni. Ne, ne, nelíbí se mi to. Jenom nevím, co s nimi měli v úmyslu.“
„Zjistíme to.“
„Ano.“ Přikývne. Minou Gusu a jdou směrem k pohoří, kde žije klan Meguji. Večerem se většinou ubytují v nějakém hostinci, i když jednou museli tábořit v lese. Nešli hned spát o deváté a on vyjmenovával bytosti, které kolem nich se zvědavě rojili, i když jakmile zjistili, kdo tam táboří, odcházeli. Obdivný pohled ho těší. Jeho bratr jen vždy řekl, ať nekecá a jde spát.
„Skutečně toho hodně víš.“
„Naučil jsem se. Nejvíc na Pohřebních pahorcích.“
„Stýská se ti?“ Moc tomu nevěří, přesto tam strávil tolik let.
„Po tom místě?“ Vzpomene si na jeskyni, na to, jak tam byl a kde se naučil skoro vše o temné magii a vytvořil Amulet Styžského tygra. „Bylo to tam temné. Svým způsobem mě hodně naučilo. Našel jsem cestu, jak mohu žít bez zlatého jádra, aniž bych se stal obyčejným člověkem, i když nevadilo by mi to.“
„A Amulet?“
„Měl umocnit mou sílu, abych mohl vládnout skutečně všem loutkám. Svým způsobem se to rovnalo zlatému jádru. Naneštěstí nešel ovládat. Tedy…“ Odmlčí se a napije se.
„Co je?“
„Musel bych mu věnovat tolik mrtvých, že by se ke mně připoutal. Nechtěl jsem to. Když jsem viděl, že ho nedokážu plně kontrolovat, zničil jsem první část. Stálo mě to hodně sil.“ Lan Zhan přikývne. „Než jsem stihl zničit druhou, zaútočili jste na mě. Víš, myslím, že bych se dokázal tam ubránit, nebýt Jiang Chenga. V poslední chvíli jsem ten druhý díl zničil a tím i sebe.“
„Takže…“
„Stalo se. Tohle je minulost. Svět mrtvých a nadpřirozených bytostí je fascinující. Myslím, že neexistuje ta pravá cesta. Záleží na povaze člověka, který Temnou cestu praktikuje. I když je pravdou, že když pracuješ se zlem, pak můžeš se k němu nachýlit, ale je to stejné, jako když pracuješ s dobrem.“ Nikdy tohle nikomu neříkal a dřív by to neřekl ani jemu. Jenže od jeho smrti se Lan Zhan změnil. „A popravdě i dobro může napáchat hodně zla,“ řekne mimoděk.
„Co je dobro? Co je zlo? Jak určit to?“
„Přesně!“ zvolá potěšeně. Skutečně se změnil.
„Bylo to těžké období, ale svým způsobem jsem byl v okruhu rodiny Wen šťastný.“
„Nyní nejsi?“
Wei Wuxian pohlédne na delikátní rysy své lásky. „Jsem. Kdyby ne, tak určitě v Oblačných zákoutích nezůstávám. Ta vaše pravidla jsou příšerná. Usmíváš se.“ Není to na jeho tváři vidět, jiní by řekli, že je stejný jako předtím, jenže on ví své. Vstane, vezme klacek a začne něco rýt do půdy. „Nahradí to Ochranný kruh, takže si můžeme odpočinout.“
„Tvůj synovec, ten stříbrný zvonek, ten je od tebe, že?“
„Ty to víš?“ podiví se.
„Napadlo mě to. Jednou jsem si ho prohlédl. Je skutečně nezvyklý.“
„Dal jsem ho své starší sestře. Tehdy to ještě vypadalo v pořádku, i když mě můj bratr vykopl ze sekty, měl jsem místo, kam patřím. Odpuzuje všechna zlá malá stvoření.“
Takže tohle mu dělá starosti. Už nikdy nebude muset hledat místo, kde by žil. Patří k němu, tak to má být. Je spokojený. Vzpomíná si, jak ho chtěl přivést už dřív do svého domova. Tolik toužil ho ochránit a nepodařilo se mu to. Tentokrát má tu sílu.
„Půjdeme si lehnout.“ Od okamžiku, kdy vyšli z Oblačných zákoutí, tak se spolu nemilovali, na druhou stranu to jejich vztah prohloubilo. Zjistili, že skutečně je jim spolu dobře. „Skutečně teplounký a milý jako králíček,“ zamumlá nadšeně a obejme ho s myšlenkou na to, že je mu báječně a celý život mu tohle chybělo, usne.
Lan Zhan natočí hlavu a políbí ho na čelo. Tiše zašeptá. „Už nikdy nebudeš muset bloudit.“ Sevře ho ještě víc v náručí. Ráno se probudí za pomalého lenivého polibku. Není vzrušený, ale je mu dobře. Povzdechne si.
„Copak?“
„Budeme muset jít.“
„Hm. Máš pravdu. Můj Hanguang-jun má opět pravdu. Čím dřív to skončíme, tím dřív budeme doma. Myslím, že bych mohl zkusit vyrobit pár věcí.“ Oči mu zajiskří, když se podívá na svého partnera. Vůbec se mu z jeho náruče nechce. Vstane, luskne a zapálí oheň jen tak bez talismanu.
„Ty ho nepotřebuješ?“ optá se šokovaně Lan Zhan.
Wei Wuxian zrudne. Zapomněl se! „No víš, ehm někdy ne.“ Snad z toho…
„Nevěděl jsem to.“ I on používal talisman, pokud chtěl zapálit oheň.
„Mám to, vyrobím něco, čím to nebudeš muset dělat. Je to strašná otrava vytahovat talisman, použít ho a ne vždy u sebe máš papír a spíš se hodí na jiné věci.“ Je nadšený, že pro něj něco může udělat. „Miluji pro tebe vyrábět.“ Zadívá se na náramek. Je sám se sebou spokojený.
„Děkuji.“
„Není za co.“ Mávne rukou, jako by to byla běžná věc. Připraví čaj a ohřeje placky. Vše to dá na kus stromu, zahledí se na ochranný nápis a opatrně ho smaže. Zadívá se do lesa.
„Stalo se něco?“
„Hmm,“ zabručí. Potom se rozzáří. „Máš na mě špatný vliv. Začínám mručet jako ty. Ano, byl tu had, jenom nevím, jakého druhu byl. Musím na tom zapracovat. Chtěl si nás dát k večeři, ale ochranné znamení zafungovalo.“ Podá mu placku. Jedí a on se dívá, jak klidně ujídá. I u téhle činnosti je prostě nádherný a jeho pohyby elegantní. Povzdechne si.
„Copak?“
„Jen, že jsi prostě krásný.“ Zavrtí hlavou. On přece taky nevypadal špatně. „Víš, že ses líbil i Wen Qing?“
„Vážně? Nechal jsi ji…“ zčervená. „Nebýt toho, že jsem tě cítil…“ raději zmlkne. „Asi bych jí utekl i v bezvědomí.“
Wei Wuxian se na něj dívá. „Lan Zhane, ty skutečně nemáš žádné zkušenosti s dívkami? Neuvažoval jsi o nějaké?“
„Asi netušíš, jak náročné bylo…“
„Ale no ták! Nebyl jsi pořád v knihách,“ namítne. „To by ti neuvěřil ani váš zakladatel!“
„Věř nebo ne,“ řekne škrobeně, „ale byl, a když ne…“ odmlčí se. Wei Wuxian dychtivě čeká odpověď. „Pak tu byla jistá otravná osoba, která mě nenechala v klidu.“
„Já?“ optá se nadšeně.
„Hm. Půjdeme.“
„Tedy to bych neřekl, když si vezmu, kolik dívek ze sekt se kolem tebe točilo.“
Lan Zhan přikývne. Jenže to už byl na cestě se zamilovat do té nejpravděpodobnější osoby na světě. Do někoho, kdo ho dráždil už jen svým zjevem, a když slyšel jeho hlas, dostával vyrážku. Byl přesným opakem jeho. Nakonec se stalo, že jeho vytrvalosti a úsměvu neodolal. „Za dva dny tam budeme,“ oznámí. Usídlí se v něm nepříjemný pocit. „Je možné, že nás budou čekat. Zajímalo by mě, jak si vysvětlili mé zmizení.“
„Teleportaci. Buď tvou, nebo někoho jiného. Kdyby přišli na náramek, nikdy by ho neposlali dál.“
„Ano, taky bych řekl. Moc mě zajímá ten dryák. Řekla ti něco… Vlastně to víš.“
Wei Wuxian přikývne. „Museli ti nějakým způsobem podat vícero jedů. Ony ve skutečnosti to jedy ani nebyly, až teprve když se smíchaly, potom vytvořily jed. Co se tehdy přesně stalo?“
„Přemýšlel jsem o tom. Jenže vůdce byl stále se mnou. Jedině že by pil něco jiného než já. Podali mi čaj, nebyl špatný, vynikající taky. Směs jejich kuchaře.“
Mladík v černém oblečení zavrtí hlavou. „Ne, muselo to být něco jiného. V čaji nemohly být všechny složky.“ Začne přemýšlet, čím ho mohli otrávit. „Ty, Lan Zhane, co vůně?“
„Cože?“
„To by mohlo být ono. Kadidla a podobně.“
„Nebyly všude. Je pravda, že v Hale odvahy a v mém pokoji byly vykuřovadla a ty vůně mi vadily, tak jsem se jich hned zbavil, aspoň z mého pokoje letěly.“
„To bude ono!“ zvolá nadšeně s úšklebkem, když si představí, jak jednoduše se toho zbavil bez rozpaku, že by urazil hostitele. „Vsadím se, že ses nadechl jen tak jednou. To by stačilo, jenže nemělo to takový vliv, v jaký doufali, takže částečně jsi byl při vědomí. Někoho jiného by to přivedlo na práh smrti, aniž by si něco uvědomil. Ostatní pachy…“ zadumá se, potom tleskne. „Kovárny a podobně. Říkal jsi, že sis je prohlédl. Jedna místnost, jeden jed.“
Jemné přikývnutí. „Je to možné.“ Rád ho naslouchá, jak pátrá, co by to mohlo být. Možná právě proto je tak dobrý v Temné magii.
„Tam samozřejmě jsi dýchal normálně. Nic ti neřeklo, že tě to později otráví. A ty druhé vůně jsi nedýchal jen proto, že ti nevoněly. Musím říct, že dotyčný má můj obdiv. Promiň.“
„V pořádku. Dokázali zablokovat můj Bichen.“
„Vysoký stupeň schopností, jenže když se zaobírají meči, pak je to logické. Neboj se, najdeme ho.“
„Vím.“ Pohlédne na něj. Je ve svém živlu. Takového ho má nejraději. Najednou zjistí, že se do něj zavěsil. Pohlédne na něj, ale tentokrát nemůže z jeho obličeje nic vyčíst. Je rád, když ho má tak blízko. Jdou vedle sebe klidně, dokud nezahlédnou město, podívají se na sebe, odloučí se. Přesto má pocit, jako by stále byl do něj zavěšený. Podívají se na sebe a zamíří do nejbližší taverny s ubytováním.
„Tak jsme tady.“ Ukáže na vesnici. „Nemyslím, že udělali nějaká opatření. Nebo je nevidíme.“
„To brzy zjistíme.“ Jemně pískne.
„Pane Wei,“ ozve se o chvilku později. Vedle nich stane černě oděná postava v klobouku. V ruce drží Suibian. „Našel jsem Bichen, jen se k němu nemohu dostat. Je přísně střežen.“ Wei Ying pohlédne na oblohu. Bude noc a to je jeho doba. Ušklíbne se. „V noci si pro něj dojdeme.“ Podívá se na svého partnera. Upřeně se dívá na vesnici. „Můžeš ho dostat?“
„Ne.“
„V pořádku. V noci mě povedeš.“
„Co chceš dělat?“ zeptá se klidně. Vzpomene si na Weny, kteří zahynuli jeho rukou. U některých by neřekl, že se tak hrůzným způsobem dokážou zabít.
„Nejdřív zjistím něco o situaci.“ Zkušeně obhlédne vesnici a zamíří si to na hřbitov. Za ním jako věrný pes Wen Ning. Lan Zhan zaváhá, potom jde za ním. „Potom zajdu do vesnice. I když je střežená, Wen Ning se v ní pohyboval docela snadno. Musíme je oddělit,“ řekne klidně. Nabere hlínu do ruky a jemně ji pouští na zem. „Zlo od dobra.“ Poklekne a zaryje ruku do hlíny. Rty neslyšně povolávají ty, kteří zde zemřeli. Hlína se začne pohybovat a objeví se ruka, potom celé tělo. Sedí a zírá na ně. Přiloží k němu hlavu a tiše spolu rozmlouvají. Jednu chvilku se zamračí. Potom jemně ho políbí na čelo a poodejde. Hlína se opět začne pohybovat, tělo se pod ní schová. Stojí a dívá se na místo, kde není poznat, že před chvilkou bylo narušené.
Lan Zhan už tohle viděl, ale i tak má z toho zvláštní pocit. „Co řekl?“ Něco se mu nelíbilo.
„Už vím, kdo to má na svědomí. Taky vím, k čemu chtěli ty oživlé mrtvé.“
„Ano?“ Asi se mu to nebude líbit, protože se to nelíbilo i Wei Yingovi.
„Pokusy s jehlami. Musíme to zastavit. Myslím, že jsi měl být jeho trumfem.“ Zadívá se na Wen Ninga. „Konkurence Přízračného generála.“
„Nikdy bych…“ zmlkne pod jeho pohledem. „Děkuji.“
„Budeme potřebovat jednu věc.“ Zadívá se na něj, potom se usměje a v očích se objeví láska a teplo. „Potřebujeme pěknou noční ukolébavku.“
„Kdy začneme?“
„Hned jak se setmí.“ Posadí se, vytáhne z váčku bílé nepopsané papíry. Rychle začne na ně čmárat znaky. Potom vytáhne panáčka.
„Je to nutné?“
„Neboj se, nebudu tam dlouho, jen chci se seznámit s terénem.“ Posadí se do lotosového sedu. Zadívá se na panáčka s širokými rukávy a zavře oči. Lan Zhan přesně pozná moment, kdy ho opustí duše a přejde do panáčka. Najednou zafouká vítr. Panáček se vznese a letí pryč.
„Prosím, buď opatrný.“ Nemá rád tyhle průzkumy, i když uznává jejich efektivitu a je pravda, že nikoho lepšího než svého miláčka nezná. Rozhlédne se kolem sebe, zda někdo je nepozoruje.
„Budu hlídat, pane Lane,“ nabídne se Wen Ning.
„Dobře. Meč je v pořádku?“
„Ano, pane. Je v pořádku v Hale mečů, i když je tam mnoho ukrutných loutek. Některé jsou velmi silné.“
„Rozumím.“ Stane nad svou láskou a vyčkává na jeho návrat. Doufá, že tentokrát to bude bez problémů.
Panáček zatím se klidně přemisťuje od budovy k budově. Nerad chodí naslepo, pak není překvapený. Hodně strážných, řekne si, když se jednomu přichytí na záda, ale brzy se ho pustí a skončí na lampě. Zaskučí a rychle z ní zmizí. Lampy nejsou dobrý nápad, pomyslí si, zatímco si vtiskává do paměti postavení jednotlivých domů. Třídí je na bezpečné a nebezpečné. Nebudou moci váhat a musí je zabít. Nerad to dělá, ale bude to lepší, než jejich vynálezy…
„Co je to?“ Pomalu plachtí směrem, kde viděl mizet dva strážné s meči. Přichytí se sloupu a vykoukne. Nějak moc strážných na jedny solidní dveře. Co to tam jenom mají? Číhá na příležitost. Plně ho ovládla zvědavost. Co tam můžou schovávat tak důležitého, že je to stojí tolik strážných? Přemýšlí, jak nenápadně se tam dostat. Najednou zafouká vítr a on skončí na nějaké čepici. Pevně se jí chytí a zadoufá, že půjde správným směrem a to k zamčeným dveřím. Hurá, je tam.
Jakmile je uvnitř pustí se čepice a snese se na zem. Přitiskne se k zemi, když najednou zaslechne štěkot. Úplně zdřevění. Obrátí se jedním směrem, druhým, ale nikde není úniková cesta. V duchu zavřeští, když před sebou uvidí hlavu psa, která na něj zvědavě zírá.
„Ne!“ zařve, když ucítí psí dech. Všechno v něm ztuhne a nemůže se hnout. „Nechci zemřít!“ zavyje, když najednou si uvědomí, že pes je pryč. Pomalu se sesune na zem a rukávem si otře čelo. Tohle byl zážitek, jaký už nikdy nechce zažít. Podívá se směrem, kterým pes odešel. Musím to překonat! Musím! Neee! Nakonec se hne. Zvládneš to! Zvládneš to! Říká si to jako mantru. Když dojde k ústí chodby, opatrně nakoukne. Je tam jen jeden muž a ten pes. Mazlí se s tím odporným zvířetem. Brr ještě, že Lan Zhan má rád králíky. Ti jsou bezpeční a nikoho nemohou pokousat. Jsou malí, hebcí a teploučcí. Kdyby měl to přirovnat tak pes je jeho bratr a nádherně měkký králíček jeho Hanguang-jun.
Jenže kdo je ten muž, co se s tím zvířetem mazlí? A kde je ten muž, který ho sem donesl? Statečně vykročí kupředu. Rychle se schová za džbánkem, co se tu povaluje. Máchne rukou, aby odehnal psa, protože si všimne, že se na něj pes zadíval. „Kšá!“ skučí. Nesnáší je. Umí ho vycítit, i když je v téhle podobě. Nesmí to zvíře na sebe upozornit.
„Kdy bude další dávka?“ Otočí se k muži, který se objevil z druhé jeskyně. Nevšiml si toho, protože byla zakrytá látkou podobnou skále. Kamufláž? Možná.
„Poškodilo se to. Bez toho to nemohu připravit,“ ozve se klidný hlas. „Nemohu za to.“
„Tak poškodilo, co?“ Muž k němu přijde, rozpřáhne se a uhodí ho. Potom vytáhne bič a rozežene se proti psovi. Muž se před něj vrhne. Jedna rána za druhou dopadá na mužova záda. „Do rána bude další, jinak ho podřežu.“ Sroluje bič.
„Ano, pane.“ Těžce vstane a neopomene pohladit psa.
„Dobrá.“ Vezme koš s lahvičkami a odchází. „Do rána!“
Muž jen mlčky opět přikývne.
Wei Wuxian se podívá za mužem. Už ho nestihne. Jenže jak se odtud dostane? Počkat musí zjistit, proč tu toho muže vězní. Obhlédne ho. Řetěz u nohy dlouhý jak týden se napne a muž se šourá k závěsu. Za ním ten ukrutný pes, co vrtí ocasem. Měl by se tam vypravit. Jenže je tam pes. Pes co má zuby a drápy. Hm… Tak jeden krok a ještě jeden. Jen tam nahlédneš, snaží se přesvědčit sám sebe. Prostě tam není pes. Není, pokračuje ve svém přesvědčování. Opatrně nakoukne pod závěs. Tak vida má to. Spokojený sám se sebou, že zjistil tuhle informaci, skoro zapomene na to, že je tam ten pes. Au!
„Copak to máš?“ Najednou je v nějaké ruce. „Špióna?“ Opatrně ho položí na stůl. Mohl by ho zničit, jenže… „Jmenuji se Luo Chengyun. Dostaň mě odtud.“ Možná se spletl a není to špión. Najednou něco zaslechne. Rychle ho schová do špinavého rukávu. Začne pracovat, i když netuší, jak má dodat ten extrakt z rostlin, když je ta láhev ze silného skla rozbitá.
„Tady.“
„Děkuji.“ Vezme lahvičku a všechny ze téhle sekty pošle do pekla.
„Mám vám připomenout, že to musí být do rána. Tohle bude pojistka.“ Napřáhne meč a uhodí psa do lebky. Ten se svalí. Kopne do něj při představě, jak ho bude vléct. Nakonec ho vezme do náruče, protože příkaz zněl neublížit mu. Muž němě zírá, jak odnášejí jeho společníka. Zničeně se posadí, když si vzpomene na panáčka. Vytáhne ho. „Netuším, kým jsi, ale zachraň mého společníka a mě, prosím.“ Snad to není špeh jeho věznitelů. Pomalu jde k východu a natáhne ruku, jak nejdál dokáže.
Wei Wuxian zachytí proudění vzduchu. Postaví se, i když riskuje, že může být zničen. Otočí se k bledému obličeji. Je asi tak ve věku Lan Zhana, ale nic mu neříká. Ani to jméno, i když napovídá, že by to mohla být sekta Luo. Vyskočí a spočine ve škvíře. Muž se ukloní a opět zamíří k pracovnímu stolu.
Panáček se škrábe škvírou. „Už nikdy více,“ zabrumlá si pro sebe. „Konečně,“ zajásá a vzlétne ve větru. Širokými rukávy řídí směr, až konečně přistane na delikátní ruce. Obejme jeho prst a přitiskne se k němu. Tohle je bezpečí.
„Je všechno v pořádku?“
„Je. Už jsem zjistil něco o tom jedu.“ Postava v černém se zvedne a zadívá se na vesnici. „Vězní tam muže jménem Luo Chengyun. To on pro ně ten dryák vyrábí. Říká ti to něco?“
„Kupodivu ano. Jen jsem o něm slyšel, nikdy jsem ho neviděl. Měl by být asi tak starý jako my. Slyšel jsem, že se věnuje jedům a protijedům. Žije někde na západ od nás.“
„To by odpovídalo.“
„Co se tam stalo?“
„Ale no… Tak dobře. Byl tam pes.“ Lan Zhan se na něj podívá, ví o jeho strachu ze psů. „To nic. Už vím kdo, co a jak. Takže se tam vydám. Zapečetím domy, které s tím nemají nic společného.“
„Dobře. Sešlu spánek a uzemním je, zatímco tam budeš.“
„Výborně. Donesu Bichen a potom je zničíme.“
„Chceš ho osvobodit?“
„Ano.“
„Dobře.“ Posadí se do lotosového sedu a jedním plynulým pohybem se objeví guquin. Položí na něj ruce a potom začne hrát. Melodie sletí dolů k vesnici a obalí ji do lahodných tónů melodie.
Wei Wuxian načrtne rychle znamení. Nijak netouží po cestě mezi domy usnout. V klidu vejde do vesnice. Obejde tělo strážného, druhé. Lan Zhan je prostě velmi efektivní. Vedle něj se objeví Wen Ning. Ukáže mu na velký krásný dům obklopený stromy. Jde ke dveřím, chce otevřít, ale nejde to.
„Otevři se!“ přikáže a kopne do nich. Ty se rozletí. Vejde dovnitř, aniž ho kdokoliv zadrží. Krásné meče. Najednou na něj zaútočí dva černě odění muži. Vrazi? Uhne se a nechá dost prostoru pro Wen Ninga. Nijak se nedívá, jak souboj dopadne. Proti Přízračnému generálovi nemají šanci.
Klidně jde dál, aniž naslouchá zvukům litého boje. Po chvilce ustane. Tady! Zamíří si k sněhobílému meči ve stojanu. Vezme ho do ruky a otočí se ke dveřím. „Wen Ningu, mám ho. Půjdeme.“ Klidně překročí mrtvolu s vykroucenou hlavou. Venku se rozhlédne. Melodie stále zní a on je perfektně chráněn. Na Wen Ninga melodie nemá pražádný vliv.
Jde od domu k domu a na dveře umístí amulet. Některý zapečetí dům, že se nikdo z něj nedostane, na jiné přilepí talisman, co přitahuje zlo.
„Hotovo.“ Pokyne směrem k Lan Zhanovi. Bude svítat. Perfektní doba na útok. V poklidu vykročí tím směrem. Všichni spí, nikdo se nevzbudil. Nakonec stane vedle svého miláčka s mečem v ruce.
Lan Zhan zvedne oči a zadívá se na sněhobílý meč, aniž přestane hrát. Oči se mu rozjasní.
„Můžeš přestat.“ Podá mu meč. „Bojím se, že je zapečetěný.“
Lan Zhan ho zkusí vytasit, ale sotva se pohne. Svraští brvy a udeří do něj celou svou sílou. Ucítí, jak praskne a meč vyletí. Radostně se na něj zadívá. „Tvůj se sám zapečetil. Jít proti duchu meče je zbytečné, tohle zapečetil člověk, proto to šlo.“
„Věděl jsem, že se ti to podaří.“ Zadívá se na vesnici. Po ulicích se prohání omračující temno. Cítí, že obrácené talismany přitahující zlo začínají působit.
„Použil jsi obrácené talismany?“
Wei Wuxian přikývne. Vytáhne flétnu a začne hrát. Ti co spali spánkem spravedlivých a nechrání je Ochranný amulet, okamžitě se probudí. Některé polije studený pot, když si uvědomí zvuk flétny. Je to sice třináct let, přesto si živě pamatuji, co všechno způsobila. Vykročí a za ním Lan Zhan s Bichenem v ruce.
Nad vesnici se objeví první sluneční paprsky, temná noc ustupuje světlu. Ani nemusí nic dělat, jen ničí ty, kteří se na ně zběsilé vrhají. Občas najdou mrtvého v zvláštní pozici, jak raději spáchali sebevraždu.
Melodie utichne, meč je schován do pochvy, flétna s rudým střapcem je zastrčená za kožený pas, jak už nejsou potřebné. „Chybí hlava klanu. Zajdeme do jeskyně. Wen Ningu, ať nikdo neodejde z vesnice.“ Vyrazí tím směrem. Strážní jsou vzhůru a s hrůzou na ně čekají. Lan Zhan nemusí na nic čekat a Bichen sám vyletí z pochvy. Několik seku a strážní se válí v krvi na zemi. Až na jednoho. Začne rychlý tanec smrti, jenže málokdo je tak dobrým šermířem, jakým je Hanguang-jun.
„Mrtvý,“ oznámí klidně Wei Wuxian a začne ohmatávat poslední mrtvolu. Zpoza pasu vytáhne klíč. Je rád, protože dveře jsou zapečetěny a silné. I když meč Lan Zhana by si s tím poradil. Otevře dveře a sehne se, jak nad ním proletí šípy. Bichen roztočí větrnou smršť a ničí je, podívají se po sobě, potom poklidně vstoupí dovnitř.
„Kdo tam je? Ještě to nemám.“ Wei Wuxian s flétnou v ruce se hluboce ukloní. „Vy nejste z klanu Meguji. U všech bohů, zachraňte mě. A Drak, kde je?“
„Drak?“
„Můj pes.“ Wei Wuxian se otřese. Zadívá se na Lan Zhana. „Viděli jste ho někde?“
„Ne.“
„Najdeme ho.“ U toho nemusí být. Prohlédne si místnost. Tady žil a vedle pracoval. Musel tu být vězněn velmi dlouho. Nelíbí se mu to. Možná je nevinným, taky je možná viníkem. „Co jste tu vyráběl?“
Muž pohlédne na stůl. „Jedy. Tedy tak, aby to nešlo poznat.“ Sklesle se posadí. „Je to moje chyba.“ Nadechne se. „Kdybych tušil, kam to povede, raději bych si vytrhl jazyk!“ prohlásí plamenně. „Využili toho a unesli mě. Zamkli mě tu.“
„Nemusel jsi to dělat.“
„No,“ začervená se. „Měli Draka. Nějak je napadlo, že je pro mě důležitý a vyhrožovali mi, že když nebudu spolupracovat, zabijí ho. Je to jediný můj přítel! Nemohl jsem ho jen tak utratit. Tak jsem souhlasil. Myslel jsem, že bych mohl uprchnout, až jejich ostražitost poleví, jenže jejich vůdce byl značně nedůvěřivý a už tu jsem skoro tři roky.“ Nadzvedne šat a ukáže řetěz.
„To je hodně.“
Muž přikývne. „To ano. Snad je v pořádku.“ Dělá si starost o svého přítele. „Proč jste tady?“
„Jehly.“
„Ach ano. Viděl jsem je. Stačilo mi to jednou, abych věděl, že takto nechci skončit.“
„Vysvětli.“
Luo ChengYun se zadívá na muže v bílém oblečení. Vedle něj si připadá jak vandrák. „Vy nic nevíte?“
„Našli jsme jehly, vím, k čemu se používají, ale proč si myslíš, že bys skončil jako mrtvá loutka?“
„Oni to dělali. Ne všichni z klanu to věděli. Viděli jen mrtvé v klecích. Nejdřív jsem si myslel, že prostě je oživí po smrti. Proto jsem raději dělal, co chtěli. Když jsem se k nim dostal, poznal jsem to. Byli jiní. Nebyli tolik ztuhlí. Dokonce, nejsem si tím jist, použili jehly na živé.“ Otřese se. „Takhle skončit jsem nechtěl, to raději jsem byl tu zavřený.“
„Jak to víš?“
Muž se křivě pousměje, zadívá se na ruce. „Byl jsem doktor, známý. Přivedli mi ho k zašití. Měli byste je všechny vyhladit!“
Wei Wuxian se zadívá na Lan Zhana. Ten kývne a vyjdou ven. Než se dostanou k ústí jeskyně, vyletí z pochvy meč a rozsekne u nohy řetěz. Muž výskne a jde za nimi. Musí najít Draka a uprchnout.
„Wen Ningu?“
„Ano?“
„Potřebujeme najít vůdce. Je tu?“
„Ano. Určitě neodešel, pokud neodletěl na meči a v noci.“
„Ano. Taky si myslím, že se někde schovává. Mrtví by mi to řekli. Možná tam, kde tě odnesli?“
„Byl jsem v bezvědomí, nepamatuju si toho moc. Snad jen že to bylo malé místo a páchla tam krev. Taky to nebylo v domě s okny, plály tam lampy nebo svíčky, možná nějaká tajná komnata.“
„Dost pravděpodobné.“ Počkají, až vězeň vyjde ven. Wei Wuxian vytáhne talisman a hodí ho dovnitř. Uslyší jen výbuch. „Tak hotovo. Jeden úkol je za námi. Nevíš něco o tajné komnatě?“
„Nevím.“
„Najdeme. Wen Ningu, doprovoď ho… Ne, nejdřív najděte toho psa Draka, potom ho odsud vyveď a přijď.“ Sledují ho, jak odchází. „Půjdeme.“ Rozhlédne se, potom se skloní k zemi. Řízné se, pár kapek, zaklínadlo. Mohutný poryv větru je skoro porazí. Wei Wuxian se chladně dívá na paseku, kterou způsobil. Natočí se a ukáže na velkou budovu. „Tam.“ Luskne a po větru ani památky.
Lan Zhan si pomyslí, že je to působivé. Vejdou do Haly odvahy. Rozhlédne se. Sice byl v bezvědomí, ale dobře si zapamatoval, jak hala vypadala. Všechno je na místě, až na jedno… Zamíří si to k paravánu. Očima hledá důvod, proč není na místě. V hlavní hale se nepřesouvají věci jen tak pro zábavu. Udeří mečem do podlahy. Nic. Ještě dvakrát, teprve potřetí se ozve jiný zvuk. Vzpomene si na jejich tajnou komnatu v knihovně. Zkusí párkrát dupnout. Najednou podlaha se posune a objeví se schody.
„Tady.“ Oba se dívají dolů. Lan Zhan jde jako první s mečem před sebou. Za ním Wei Wuxian.
„Vítejte. Konečně zde máme dvě nejsilnější mrtvoly,“ ozve se radostně vůdce klanu ZiYuan.
„Lan Zhane, víš, o čem mluví?“
„Netuším,“ odpoví klidně. Vytasí Bichen a rychlými seky dostane strážné vůdce. Pohlédne na svou lásku. Podle toho, jak se tváří, bude chtít ho rozcupovat na kousky.
„Děkuji,“ poděkuje Lan Zhanovi. „Víš, neměl jsi sáhnout na mého Hanguang-juna. Tohle ti neodpustím. Jak vidím, uchránil ses moci mého amulety, ale této flétny ne.“ Přiloží ji ke rtům a místnosti se rozlehne melodie, která okamžitě ovine vůdce klanu a ovládne ho. Rozhlédne se kolem sebe a v duchu si přikývne.
Vůdce se rozhlédne s ním, jak je pod vlivem flétny. Zamíří si to ke stolu, na kterém ležel přivázaný Lan Zhan, a u kterého jsou rozloženy nástroje na stolečku. Vezme štíhlý nůž a zabodne si ho do nohy. Zkroutí jim, aby ho dostal hloub. Vykřikne, ale něco ho nutí pokračovat a vezme další. Druhá noha. Příkaz ať pokračuje dál s dalším nožem. Vrazí si ho do paže.
Jen tak dál! To je za každou minutu, kterou musel Lan Zhan trpět! Pomyslí si s nenávisti Wei Wuxian.
„Jehly!“ přikáže mu s pomocí Chenqing.
Muž sáhne po jehlách a vraží si je do těla, až poslední dvě skončí v očích. Omdlí bolestí, ale flétna dál mu přikazuje, aby pokračoval. Se zachroptěním se začne plazit k truhle. Tápajícími rukama ji otevře, nahmatá štíhlou dlouhou jehlou. Kterou používal k ovládání mrtvých a vrazí si ji do hlavy. Tělo se vzepne a potom se zhroutí.
Lan Zhan ustoupí na schody, posadí se na ně a klidně se dívá, jak hraje. Je nádherný, pomyslí si obdivně. Dělá mu to starosti, ale věří, že tuhle stránku zvládne, i když kdyby byla jiná situace, jeho pomsta za Wei Yinga by byla stejně krutá. Je konec, když vidí mladíka s flétnou u boku. „Znič to tu.“
„Jak si přeješ.“ Jde kupředu a vytáhne talisman. „Nechceš to tak nechat?“
Lan Zhan zavrtí hlavou a dál stojí na stejném schodišti. Klidně sleduje, jak vyvolává ničivé ukrutné duchy. Ti doslova roztrhají mrtvá těla. Ze stínů vystoupí ghúl, který zatne zuby do mrtvého masa vůdce. Krvežíznivý smích s mlaskavými zvuky hodování se nese místnosti jako ozvěna. Miluji ničit a teď mají volnou ruku.
Wei Wuxian se dívá, jak ničí, potom pokyne rukou a ustoupí na schody. Vyběhnou nahoru, potom z haly.
„Konec.“
„Zapečetil jsem je tam. Potravu tam mají a pochybuji, že by je zdejší kultivátoři zvládli. Můžeme odejít. Jen stáhnu ty amulety.“ Přiloží Chenqing k rtům a zničí všechny amulety na dveřích, které vzplanou rudým plamenem, když zaslechne štěkot.
„Draku! Ke mně!“
„Moc neposlouchá, že Lan Zhane?“ oznámí mu za tělem v bílém šatě.
„Není tu.“
„Jo já vím. Wen Ningu!“ zakřičí. Neměl ho odvést na okraj vesnice? Co tu ještě dělá?
„Ano, pane Weii?“
„Nemají být pryč?“
„Našli jsme ho. Jenže najednou se nám vytrhl a někam běžel. Tak jsme se vydali za ním.“
Wei Wuxian se zamyslí. Psy nesnáší, jenže tehdy jim mimoděk s Jin Lingem velmi pomohl. „Půjdeme za ním.“
„Proč?“
„Proč proč? Neptej se! Jdeme, než si to rozmyslím!“ Vyjede zle s nervy za pochodu. „To zvládnu, to dám,“ mumlá s rukama kolem Lan Zhanovy paže. Ten ho nechává být. Naopak mu to dělá dobře, když ho potřebuje. Když si pomyslil, že se postavil ukrutným duchům, vyvolal je a teď se bojí psa. Je to velký paradox.
„Tam něco je!“ volá na ně z dálky Luo Chengyun. Ukazuje na díru v zemi. Kolem jsou vozíky a boudy, hroudy zeminy. Vypadá to tu jako v dole, ale proč by měli skoro ve vesnici důl? Z téhle části přiléhá k horám. Neví o tom, že by se tu vyskytovala ruda. Ozve se slabý štěkot, který umlkne. „Draku! Ke mně!“ volá zoufale. Snad se mu něco nestalo? „Draku!“ Najednou se ukáže hlava. Vrhne se k svému pánovi, který ho nadšeně objímá.
„Wei Yingu, co mě pustit?“
„Cože?“ optá se a podívá se do Lan Zhanova obličeje. Potom si uvědomí, že je v jeho náručí. Jak a kdy se tam dostal, nechápe. „Uch no… Ehm… Je to pohodlné,“ napadne ho a koutkem oka sleduje toho strašného psa.
„Je to jenom pes. Malý.“
„To je jedno!“ zavrčí. „Lan Zhane, něco má v hubě, seber mu to.“
„Nemohu, držím tě.“
„Uch to je pravda. Já to zkusím,“ řekne, ale spíš se k němu přimáčkne ještě víc. „Hej, Luo Chengyune, seber mu to a dones nám to! To v tlamě… Nech ho tam!“ zavřeští s očima navrch, když vidí, jak pes ho následuje. „Tohle nepřežiju.“
„Držím tě. Nic ti neudělá.“
„Jo jo, povídala… Ukaž. Jehly?“ Podívá se na psa, potom na jehly, nakonec na důl. Tohle je trochu moc. Zničehonic se pes zvedne a odplíží se. „Děkuji ti.“ Opustí jeho náruč, i když co si bude říkat, klidně by v ní zůstal dál. Uhladí si vlasy, jako by se nic nestalo. „Jdeme.“ Vezmou sebou lampu a vejdou dovnitř. Prohlížejí si stěny. Wei Wuxian se sehne, zvedne hroudu ze země. „Je to důl,“ řekne ustaraně. „Jehly byly tenké, ale nebyla to obyčejná měď.“
„Železo.“
„Ano k tomu velmi kvalitní. Museli najít tohle ložisko a začít těžit. Nejdřív bych řekl, že to zatajili před územní správou. Možná to Wenové objevili a nakonec přešli k výrobě jehel. Co si budeme říkat; vynášelo jim to víc.“
„Ano.“
„Co uděláme?“
„Zničit to se mi nechce. Je málo dolů na železo k tomu tak kvalitních.“
„Všichni, co je vyráběli, jsou mrtví.“
„Ano,“ přikývne. „Zabijeme loutky a všechny jehly zabavíme. Potřebovali bychom někoho, komu budeme důvěřovat, že už opět důl neotevřou, tedy že jehly nebudou vyrábět. Ničit celý klan se mi nechce. Nadělá to velké škody.“ Vzpomene si na Wen Qing. „Mám to!“ uculí se.
„Hm.“ Co zase vymyslel?
„Necháme to na bratrovi Nie. Je to v jeho kompetenci a jehly nenávidí stejně tak jako zlo. Nikdy nezapomene, jak se snažili ovládnout jeho bratra. Vyčistí okolí od loutek, takže mu zdejší obyvatele budou vděční. Bez toho, kdo je ovládal, jsou nic. A bude to dobrý počin při jeho nástupu jako jeho Excelence.“
„Máš pravdu, to by bylo řešení. Hned jak dorazíme do Oblačných zákoutí, tak za ním vyrazíme a vysvětlíme mu celou záležitost. Přitom nebude chtít vyhladit celý klan.“
„Tak a nyní, co budeme dělat, když všechno máme vyřešeno, pane Nosící světlo?“ Sklouzne na lampu, která je osvětluje. Vypadá to tu krapet strašidelně. Najednou pískne a usměje se. „Mám nápad.“
„Jaký?“
„Vyzkoušíme to a jsem strašně na svého Hanguang-juna natěšený, protože jak mě držel v náručí, měl jsem necudné myšlenky.“
„Byl jsi vystrašený.“
„To taky.“ Obejme ho rukou kolem pasu a pustí na zem kouli, kterou vymyslel. Při dopadu se objeví bílý plamen, který je pohltí. „Malá chybička, to vylep… Jiang Chengu! Zewu-june!“ vykřikne v šoku při dopadu do jejich vlastní postele v Oblačných zákoutích.
