Shounen - ai povídky

Setkání – 15.

Oblačná zákoutí

Postava v šedočerném oblečení se kolem sebe rozhlédne. Nevnímá krásnou přírodu, dokonce ani útes, pod kterým kráčí. Je blízko svého domova, i když dá se tak nazvat Lotosová zátoka poté, co se stalo? Zaváhá a zadrží koně. Konečně dorazil k domovu. Najednou se mu tam nechce, přestože chtěl navštívit svůj domov. I když nyní jeho domov je u Lan Zhana. Byl dost dlouho pryč a netuší, co se tu udalo. Polaská Jabuško po krku.

„Tak tu přenocujeme,“ řekne a očima hledá vhodné místo. Potom se zadívá na jezero. Je klidné a mohl by si chytit k večeři pěknou rybu. Zakření se. Skvělý nápad! Odhodlaně uváže Jabuško, které pojmenoval skoro jako Jablíčko, protože stejně jako jeho oslík miluje jablka. „Zajdu na dříví, potom chytíme nějakou tu rybku,“ řekne jen tak.

Jabuško zastřihá ušima na pánův hlas, potom se začne krmit na kuse země s trávou.

Wei WuXian už zamíří k blízkému lesu pro dříví, když… Zpozorní a mimoděk zvedne hlavu k útesu. Nevěřícným pohledem sleduje, jak z něj padá do vody bílé oděná postava. Lan Zhan mu mimoděk zaduní v hlavě. Neváhá a skočí do vody. I přes šaty plave rychle. V hlavě si přetáčí, co se právě stalo.

Tělo padalo divně, takže není při vědomí, ale co nebo spíš kdo dokázal takhle zranit Lan Zhana! Nadechne se a potopí. Najednou je rád, že se obléká do bílé barvy. Tam! Plave k němu, jak to jen jde. Klesá ke dnu jak pytel naplněný kamením. Doplave, obejme ho a pohlédne do tváře. Neuvažuje a přitiskne své rty k jeho. Donutí ho je otevřít a dá mu trochu vzduchu. Potom rukou napíše kouzlo a vyšle je. Na chvilku jsou v bezpečí, ale ne na moc dlouho. Musí na hladinu. Začne s ním plavat nahoru, když přestane a jen udržuje stejnou pozici.

Lane Zhane, co jsi provedl, že někdo touží po tvé smrti natolik, že tě hledá, přestože jsi spadl z takové výšky! Je pravda, že není v některých kruzích příliš oblíbený, ale až taková nenávist?! Ale byl velmi dlouho pryč. Kdo ví, možná má nyní víc nepřátel než má on. Musí ho zachránit za každou cenu. Ani oni dva nevydrží pod vodou věčně a má pocit, že ho budou hledat.

Najednou se zašklebí, jeho ruka rychle se natáhne a v ruce drží malého ghúla. Vida, vida, Jiang Cheng se nějak přestal o jezera starat. Dá mu příkaz, aby je odvedl na suché místo. Cuká se, ale nakonec je táhne hlouběji do jezera.  Tam, když zpozoruje menší anomálii, která by tu neměla být. Pustí ghúla, poděkuje mu a zamíří k ní. Začíná si uvědomovat, že tím, jak plavali, jim za chvilku dojde vzácný vzduch. Musí se z jezera dostat za každou cenu. Ano, to by mohlo být ono! Jestli mu instinkt to říká správně, potom tohle by mohl být průduch k jeskyni. Jsou sice dost hluboko, jenže možná to bude komín. Je to úzké pro dva. Rychle stáhne stužku, omotá jim Lan Zhana, chytí konec a táhne ho za sebou. Je to pořád lepší, než kdyby je chytli, pomyslí pokaždé, když se tělo o něco zachytí. Nechce ho raději vidět, jak bude vypadat po vynoření.

„Měl jsem pravdu,“ zajásá, když se vynoří. Nadechne se a potom vytáhne Lana Zhana na břeh jeskyně. Skloní se k němu a přiloží prst k nosu. Dýchá ale slabě. Začne se rozhlížet a tře si paže. „Fuj,“ zaprská a snaží si vyždímat šaty. Najednou kýchne a pohlédne vzhůru. Tak tamtudy se nedostanou.

Sebere pár větévek a rozdělá oheň. Přeje k zhroucené postavě v bílém. Přetočí ho na záda a prohlíží ho, ale nikde vážné zranění, když nepočítá potrhaný oděv, pár škrábanců, jak ho táhnul ústím. Potom si začne všímat tváře. Je ještě bledší než jindy. Povzdechne si, jak je omráčený jeho perfektním profilem. Jako kdysi. Nakonec si všimne modřiny na spánku. Přemýšlí, zda by mohla způsobit tento neadekvátní skok do ledové vody. Nejspíš ano, usoudí. Ovšem doktorem není.  

„Já vím, nebyl bys nadšený, ale udělat to musím,“ řekne omluvně, „ale jinak to nepůjde, moc dobře to víš. Vzpomínáš si na ten boj s tou přerostlou želvou? Dala nám zabrat.“ Zavrtí nad vzpomínkou hlavou a sundá vrchní oděv. Rozloží ho na skále. „Je to tu ale útulno, co? Jako každá jeskyně.“ Povzdechne si, jak je mu odměnou sípot. Přiloží ruku k čelu. Vyděsí ho, jak žhne. Musí ho zchladit a mokré věcí zrovna nebudou vhodné. Potřeboval by něco suchého.  Sundá ze sebe oděv, až zůstane v šedém hedvábném spodním šatě. Rozestře ho a vyvolá kouzlo. Zanadává, že ho nemůže použít opět. I tak není úplně suché, ale lépe něco než nic.

„Promiň, promiň,“ mumlá, když ho celého svléká. Nad spodním prádlem zaváhá, ale pak si řekne, že jsou manželé, takže má právo a copak už ho neviděl nahého. Je to jenom tím, že byl opět od něj odloučený. Možná si někoho našel. „Blbost,“ zavrčí. Kalhoty mu ponechá, jinak by možná i udělal tu největší blbost. Všechno rozvěsí po skále. Nakonec ze sebe stáhne taky všechno až na kalhoty. Dojde k průrvě, namočí vyšívaný šátek a přiloží mu k horkému čelu. Přikryje ho svým černým pláštěm. Nic moc usoudí, ale lepší než nic.

„Weii?“

„Jsi vzhůru?“ zajásá, aby vzápětí zjistil, že to jen mluvil z horečky. Potřebovali by pořádný oheň a léky, ty samozřejmě zůstaly u Jabuška. Zamračeně ho sleduje. Je to na nic. Myšlenky mu přeskočí k tomu, proč je tak daleko od klanu a proč ho chtějí zabít. Jedině kdo ho napadá, je Paní ze sekty Jin nebo ten neznámý, který ho vždy napakoval do situace, kdy zaklapal bačkorami. Tentokrát nehodlá hrát jeho písničku ani nikoho jiného. Hodlá vše vyřešit a hlavně přežít. Už se mu nechce od Lana Zhana odcházet; jako by se mu někdy chtělo. Bude muset počkat až Lan Zhan se probere. Zadívá se na něj. Nikdy ho takto bezmocného neviděl, když pomine… Náramek? Má ho na ruce. Proč ho neochránil? Podivné.

Nejdřív se musí uzdravit. Vezme ho za zápěstí. Jed! Jak je to možné, vždyť zlaté jádro by mělo zneutralizovat veškerý jed. Jedině, že by byl vzácný a nahmatá další anomálii v pulsu. „Aha, někdo mu snížil jeho duchovní energii. Otázkou je čím, a proč si nedával pozor?“ Od té doby co nalezli knihu Chaosu, co zná Šerosvit, Dávný plamen, tak ani se mu to nezdá divné. Spíš je to divné, že Lan Zhan nepoznal, že se ho někdo snaží zabít. Taková kombinace, aby ho zabili. Musel se bránit. Najednou se mu vytrhne, začne se třást a házet sebou.

„No tak, klid!“ přitiskne si ho k sobě. Uvědomí si, že je to poprvé, co ho on drží v náručí, aby ho uklidnil. Uchechtne se. Většinou je to naopak. On má ve zvyku padat do jeho náruče. No, aspoň jednou je to obráceně. Hned na to se zamračí. Musí něco udělat, jenže co? Silně ho obejme, aby sebou neházel. Zafuní, protože Lan Zhan je neskutečně silný. Neměl tolik trénovat při opisech.

Co dělat? Co dělat?! Víří mu v hlavě, když se sehne a přitiskne mu rty na jeho. Vida reaguje, tak jak si myslel, pomyslí si s radosti, protože tělo se najednou zklidní. Už chce přestat, když je přetočený na zem.

„Počkej!“

„Nejsme manželé? A nemáme to dělat noc co noc?“  Wei WuXian vytřeští oči. To jsou, ale proč najednou ten rozumný tón? Zadívá se mu do očí a oddechne si. Mluví jako by byl opilý, jenže tentokrát je to spíš horečkou. „A manželé to dělají, ne?“

„No jistě,“ řekne krapet zmateně.

„Tak vidíš. Musím přece splnit své slovo,“ šeptne mu do rtů a pohltí je. Vklouzne mezi ně a líbá ho tak důkladně, až se Wei Ying skoro začne dusit. Odstrčí ho a lapá po dechu. Než stihne cokoliv říct, tak mu stáhne poslední kousek oděvu. Neví proč se cítí tak nepatříčně, přece se už milovali tolikrát a znají na sobě všechna místečka.

„Tak dobře,“ kapituluje a sám se aktivně pustí do bílých kalhot, až je nahý. Rozkošnický pohladí jeho tělo a stiskne bílé obliny zadku. „Chyběl jsi mi.“ Bude mluvit rozumně. Aspoň se bude snažit. „Er-gege,“ zašeptá smyslně. „Ááá!“ vykřikne, protože bez nějaké přípravy do něj zajede. Stiskne rty. Ví, že jindy je opatrný, tentokrát to prostě bolí a pak není při smyslech, omlouvá se, ale je mu nepohodlně, jak do něj zajede svým velkým penisem.

Lan Zhan bezmyšlenkovitě se proti němu pohybuje. Je mu dobře a tělo se soustředí úplně na něco jiného, než že je nemocné. Položí si jeho nohy na ramena, aby měl lepší přístup dovnitř.

„Jsi skvělý!“ vykřikne po nějaké době Wei WuXian, který konečně pocítil vzrušení, a bolest opadla. Zatne mu do zad prsty, až zbělají. Mezi zjizvenými zády se objeví kapky krve, ale ani jeden si toho nevšímají a pokračují v nejstarším tanci na světě. „Er gege, co kdybys krapet zpomalil? No tak, víš, jak to bolí? Oh, to je skvělý! Udělej mě!“ vykřikne při dalším přírazu, kdy cítí, jak ho skoro probodne.

Dlouhé nohy nakonec obejmou se pohybující bedra a vtáhnou o ještě víc do sebe, až Lan Zhan zaúpí slasti a vystříkne. Chvilku zírá na usmívající tvář, potom se mu podlomí ruce a on spadne na muže pod sebou.

„Zatraceně, zase nic,“ zabručí Wei WuXian před vyvrcholením. Místo, aby se snažil dostat zpod těla, tak vychutnává si známou tíhu a hlavně plnost, která v něm zůstala. Tolik po tomhle toužil, tak přál si hovět v silných pažích. „Miluji tě, navždy.“ Najednou stočí zrak na svou ruku. Bezvýrazně se dívá na mizící se jizvu a na druhou, která tam zůstává. Trvalá připomínka toho, čí tělo má. „Zmizela. Vrátil jsem se, opět.“ Políbí ho, pohladí po zádech, potom si povzdechne a nerad vyklouzne zpod těla. Klidně by si dal další kolo a potom další, až by ho prosil, aby přestal a on jako vždy by nebral na něj ohledy, naopak by přitvrdil a udělal ho nejméně třikrát. Odvalí ho na plášť a nahmatá puls. Úlevně si vzdechne. Rytmus se stabilizoval. Vida k čemu je ještě dobrý sex. Až se Lan Zhan probudí, důkladně ho tímto objevem poškádlí. Potom mu bude vyprávět, jak byl skvělý a on ho pomiluje přesně tak. Tělem mu z té představy projede vzrušení. Zaúpí, jak není schopen na nic jiného myslet. „Skutečně jsi zpustl, Wei WuXiane. Soustřeď se krapet, jo? Potom mu to můžeš omlátit o hlavu, jak tě zanedbával.“ Trhne sebou, jak něco zaslechne. To ho vzpamatuje, takže se soustředí na puls.

„Díky bohům, opravdu je to lepší,“ zamumlá a položí mu ruku vedle těla, pak ho důkladně přikryje. Zadívá se na sebe, ale vzrušení je mrtvé. Zůstane stát a kouká se na stěnu, což je lepší než se dívat na jeho milence. Ještě by ho napadlo ho znásilnit v bezvědomí. Už zase!… „Přemýšlej a ne o sexu!“ zavrčí. Nadechne se, ještě jednou, přesně jak mu to vždy doporučuje jeho miláček. Takže… Bude muset nahoru a tu bandu… Co? Přimhouří oči a slabě kývne hlavou. Rychle se obleče.

„Zůstaň tu, nechoď, brzy se vrátím. Hodný chlapec,“ zamumlá a vtiskne mu polibek na čelo.

„Weii?“ zaslechne slabě.

Pohladí ho po líci. „Ano, jsem to já. Poznal jsi mě, i když nejsi při smyslech. Musím něco zařídit a hned jsem tam. Víš, rád bych je zabil.“ Potom se ušklíbne. „Mají štěstí, tentokrát to přežijou.“ Zvedne se od přikrytého těla a vklouzne do vody. Plave, co mu síly stačí, až se dostane na břeh. Rozhlédne se a našpicuje uši. Jsou blízko. Mohlo by to zapůsobit. Vyrazí do lesa, potom se skloní k noze a rychle než si to rozmyslí, se tne nožem do nohy. Zasykne. Rychle vyrobí provizorní obvaz z pásku.

„Pomoc!“ Ještě několikrát zavolá, než konečně zaslechne kroky.

„Hele, někdo tu je.“

„Halo, prosím, pomozte!“

„Kdo jste?“

„Ye Xiu, chtěl jsem nasbírat nějaké dřevo, ale zabloudil jsem no a jsem hráč.“

„Kde je dřevo?“ optá se jeden a rozhlíží se kolem sebe.

„Když jsem ho řezal, tak no nejsem nijak šikovný,“ zabručí znechuceně a ukáže ovázanou nohu šedým pruhem z látky. „Nevíte, kde je jezero?“ Ignoruje jejich posměšný pohled a zkřivené rty. „Nechal jsem tam koně.“

„Jak vypadá?“

„Hnědý, malý s třemi vaky. Probůh, snad se mu něco nestalo?“ vyjekne úzkostlivě, udělá krok, aby efektně skončil na zemi.

„Je v pořádku.“ Nakloní se k druhému. „Nevypadá jako kultivátor.“ Potom se zadívá na postavu na zemi. „Z které sekty jste?“

Výborně. Přestali ho podezírat. „Z žádné. Jsem hráč na harfu.“

„Na co? To jsem nikdy neslyšel,“ podiví se ten druhý.

Jsem volný, podezření úplně zmizelo, pomyslí si Wei WuXian. „Hudební nástroj z provincie Kuang. Rozhodl jsem se trochu cestovat a nasbírat melodie z jiných krajů. Jenže jsem asi špatně odbočil a skončil takto. Prosím, můžete mi pomoct?“

„Co se tu děje?“

„Našli jsme majitele koně,“ vysvětlí ten vyšší a uctivě se ukloní muži v černém. „Je to hráč na harfu nebo co.“

„Och.“ Nedůvěřivý pohled.

Snad nebudu muset bojovat, pomyslí si opět Wei WuXian. „Nejlepší,“ pochlubí se. „Hraju na každý nástroj, ale nejraději mám harfu.“ O flétně raději pomlčí. Od jisté doby flétna není moc populární.

„No…“

„Šéfe, stejně tu musíme zůstat.“

„Vemte ho sebou.“

Chyba, svědci se umlčují jakýmkoliv způsobem. „Děkuji, zahraju vám. A Jabuško, jak se má?“ Zaúpí. Znechucené pohledy naprosto ignoruje.

„Jabuško? Hloupé jméno.“

„To je můj kůň. Miluje jablka. Tam je. Pánové,“ ukloní se všem, „děkuji za záchranu. Určitě by mě snědli vlci nebýt vás, pokud bych pro vás mohl něco udělat, neostýchejte se.“

Smích, že se mohou potrhat.

„Tak dost!“ Utne smích zvučný hlas jejich vůdce.

„Děkuji, děkuji,“ pořád omílá, ale v duchu je vraždí všemi možnými způsoby. Až bude fit, na každého z nich pošle Přízračného generála. Neuniknou za to, že se odvážili zaútočit na jeho miláčka. „Mohu vám, pánové, něco zahrát?“ optá se, když vidí, že si vybalují jídlo. Vypadá to, že se tu chtějí utábořit.

Muž celý v černém se na něho podívá, jako na červa, který ho obtěžuje. „Špitnete a jste mrtvej! Hlídky kolem celého jezera. Víte, kdo to je, tak dávejte bacha. Vy tu zůstanete.“

„Ano, pane.“ Lidé se rozejdou.

„Vy se ponoříte do jezera. Musíme vědět, že je mrtvý. Najdete ho za každou cenu.“ Netuší, že vzadu za opasek se drží malý červený panáček se širokými rukávy, který naslouchá místo Wei WuXiana, který předstírá, že má zájem jen o nohu. Vzdychá a brumlá jen o té noze, že chybělo málo a byl bez nohou.

„Ano, pane.“

„Prohledáte ho důkladně, je to jasné? Bez těla se nevracejte!“ zopakuje tvrdě. „Jdu zkontrolovat hlídky.“

„Ano, pane.“ Hned se svléknou a dva se ponoří do vody.

Wei WuXian se zamračí. To nemůže dovolit. Pajdavě přejde ke koníkovi a vytáhne harfu. Začne brnkat.

„Hej, přestaňte!“ křikne jeden z těch dvou na břehu.

„Omlouvám se, ale musím trénovat prsty!“ řekne se širokým úsměvem, nevinnýma očima a zahýba prsty. „Je to moje živobytí, ale pokud vám to vadí, hned přestanu.“ Zpozoruje jejich vůdce, který obešel hlídky. Zajímalo by ho, zda skutečně svou hrozbu splní.

„Pane?“

„Nechte ho.“

Děláte jednu chybu za druhou, zavrtí udiveně Wei WuXian. Ovšem jemu to hraje do not. Začne hrát různé melodie, aby je přivykl hudbě. Večerem se nesou libozvučné tóny harfy. Muži se zatím rozmístili po celém obvodě jezera. Další se občas vynoří. Škodolibě si pomyslí, že nejsou tak dobří jako obyvatelé od Lotosového mola. Je to jenom dobře, pomyslí si, když začne hrát melodii, kterou se naučil v údolí. Soustředí se na to, protože takhle ji hraje poprvé. Když zvedne hlavu, udiveně zírá na povalující muže na břehu.

Ono to funguje, zajásá v duchu a hraje dál. Musí to krapet vydržet, takže to prodlužuje, potom usoudí, že to bude stačit. „Jak se vám to líbilo?“

„Pěkné.“ Přitakají poměrně vlažně.

„To jsem rád. Ještě jednou děkuju za záchranu.“ Mávnutí ruky, jako když odhání mouchu ze stolu. „Už se těším do Ciyui na víno. Prý je nejlepší v tomto regionu? Císařský úsměv, že? Aspoň tak mi to říkali.“

„No ano, je to skvělý víno.“

„Nejlepší jsem zatím pil… Někam jdete?“ optá se, protože po jeho slovech se po sobě dívají a jeden se zvedne. Klidně sleduje, jak jeden po druhém mizí v nastávající noci. Zavrtí hlavou. Vypadá to, jako by zapomněli na své záměry a poslouchají nové. Mocný nástroj. Ještě dobře, že na něj nefunguje a teď do jezera. Rychle se zbaví obvazu, Jabuško odváže a vede ho k místu nad ústím jeskyně. Pro jistotu ho přiváže.

„Ještě, že jsou tak špatní plavci,“ zabručí, když skočí do vody jen v kalhotách.  Rychle plave k místu, kde zanechal Lan Zhana. Proplave tunelem a vyškrábe se do jeskyně. Dřepne si a položí studenou ruku na čelo. Spokojeně přikývne. Horečka ustupuje. To je moc dobře. Nadzvedne ho a vede ho k ústí. Udělá to stejně jako předtím a táhne ho za sebou. Zadoufá, že jádro už bude fungovat daleko lépe. Když jsou venku, popadne ho pod paží a táhne nahoru. Jakmile vyplave, zkontroluje mu tep. V pořádku. Vytáhne ho na břeh a připoutá ho na Jabuška.

„Já vím, že se ti nikam nechce, jenže ho musíme dostat do bezpečí,“ říká mu. Obleče se a popadne ho za otěže. Ví přesně, kde jsou a ví, kde má hledat skrýš. Oba dva si musí nutně odpočinout. Spěchá, jak nejvíc to jde, protože netuší, jak dlouho melodie Záměru vydrží. I tak je to neskutečný nástroj, pomyslí si, když si vybaví, jak muži se prostě jen tak rozešli. Zničující zbraň, opraví se Mimoděk vrhá pohledy na svůj náklad, zda ho po cestě neztratil. Když minou podle něj bezpečnou hranici, usměje se. Rázuje si to k domkům, které jsou rozsety podél jezer sekty Lotosového mola. Rozhlíží se a hádá, kolik toho se od jeho smrti změnilo. Moc ne, usoudí nakonec, když konečně zpozoruje malý domek. Zamíří si to k němu. Je dovedně ukrytý jako ostatní, jenže on zná je všechny, však v nich často pobýval.

Uváže Jabuška u stavení, odváže Lan Zhana a vtáhne ho dovnitř. I když už má jiné tělo, přece jenom je nižší než jeho miláček a bohužel krapet slabší. Ye Xiu válečníkem nebyl, přesto je to skvělé tělo, aspoň není zmrzačené, staré, není ženské, dětské…brr a není ani eunuch. No, není to výhra? Prostě vždy byl klikař.

 Rozhlédne se po stavení. Vypadá to tu přesně jako za jeho první smrti. Stůl, židle, jedno lůžko, truhla a nějaké nádobí. Je rád, že Jiang Cheng se o tyhle domky stará. Položí ho na postel a ihned zkontroluje tep. Je v pořádku, čímž se mu uleví. Vyjde ven, sundá z Jabuška všechny vaky a nakonec ho odstrojí. Přesto ho pevně uváže. Vnese vaky dovnitř. Má tam nějaké jídlo, ale nejdřív se musí o Lan Zhana postarat.

Svlékne mu oblečení a nechá jen bílé spodní prádlo. Očima hltá jeho postavu. Nakonec se jemně pleskne přes tvář, aby se vzpamatoval. „Jsi zhýralec, Wei WuXiane,“ zamumlá a pořádně přikryje pokušení dekou. Zadívá se do bledého obličeje se sinavými rty a jemně si povzdechne. Takhle si to nepředstavoval. Myslel si, jak mu padne do náruče a místo toho tady takhle nemohoucně leží. Přetře si oči a uvědomí si svou únavu. Bude si muset taky trochu odpočinout. Už není ze železa jako dřív.

Najednou mu zvlní rty úsměv, shodí šat, boty a lehne si k miláčkovi. Ani neví jak a je na boku a pevně ho svírá svalnatá paže.

„Báječné,“ zamručí a otře se o něj. „Hej, to se nedělá! Počkej, nejsi při smyslech?“ natočí se, aby mu viděl do obličeje. Možná dobrý nápad to nebyl, protože je nahý jak novorozeně. „Kdepak, můj HanGuang-Jun má jen skvělé nápady,“ pošeptá mu a přehodí mu nahou nohu přes jeho. „Hej! Nech toho! Musíš si… Ách!“ vykřikne, protože Lan Zhan nebere na něj ohle, tlačí na otvor v jeho zadku a dožaduje se vstupu, což trvá jen sekundu a zajede dovnitř.

„Můj.“

„Jistěže!“ potvrdí a vykřikne, protože přirazí krapet prudčeji. „No tak, nech toho! Nebo ne! Počkej, mohu si to rozmyslet?“

„Ne.“

„Já vím! Ach jo, to je ono! Zkusit jsem to mohl,“ řekne blaženě, přestože může tak akorát mluvit a nic jiného, jak je na něj nabodnutý. Jako masíčko… Brr… Jenže to mu všechny myšlenky se vymetou a jen křičí slasti, jak se do něho noří, když je na čtyřech a bezostyšně ukazuje svůj otevřený otvor.

„Co kdybys…Áá,“ opět vykřikne a kdyby nebylo záhlaví, je na zemi, tak prudce do něj zajede. Už nestačí cokoliv říkat, protože dlouhé přírazy a hlava v podušce mu brání v jakékoliv řeči. Tohle chtěl, po tomhle se mu stýskalo. Po něm se mu stýskalo!

„Už budu!“ vykřikne a vystříkne. Skoro zemdleje, ale jak svého miláčka zná, nespokojí se s jeho jedním uděláním a za chvilku už bude tu druhé. Nyní vnímá daleko lépe, jak někdy říká, odbornou práci jeho těla a zvlášť toho dlouhého nástroje, co mu bezostyšně rve vnitřek. Je prostě velký a úžasný a dokonale ho uspokojuje, což mu říká při každé příležitosti.

„Teď já!“ Chce ho povalit, ale není mu to umožněno a je posazen na sedícího Lan Zhana. Ještě takto nebyli a líbí se mu to. Je to pohodlné. Nadšeně se na něm začne pohybovat, když najednou zasykne, jak jsou jeho bradavky pevně sevřeny v štíhlých dlouhých prstech. Dívá se, jak si s nimi hraje, dokud to nejsou tvrdé kuličky.

„Nepohybuješ se.“

„Já vím… bolí to,“ zaskučí, ale zároveň jim projede bolest, jak jsou zmáčknuty. „No tak, co je nechat?“ zažadoní, protože má toho dost.

Jedna ruka se ztratí, aby se objevila s prsty obalenou lepkavou tekutinou. „Ne!“ popadne ji a vsaje prst do úst. Opět se začne pohybovat nahoru a dolů, zatímco saje potřísněné prsty. Občas ho jemně kousne.

Lan Zhan dělí svou pozornost mezi zduřelou citlivou bradavkou a krkem, který je tak snadno dostupný. Zakousne se a saje. Malými polibky posévá ho, kam až dosáhne. Každé pokousané místečko pečlivě olíže.

„Už fakt nemohu!“ zaskučí a dosedne s vědomím, že právě si vrazil Lan Zhanův úd až někde do krku. Stoupne si a ignoruje, že z něho tečou všechny možné tekutiny. Možné, že je i natržen, protože ho to fakt bolí a štípe.

„Ne! Už ne!“ žadoní, když je povalen na postel a opět do něj zajede neukojitelný penis. Zatne mu ruce do zad, jako by se neměl čeho přidržet. Už jen sípe a snaží se popadnout dech pod těmi přírazy. Má pocit věčnosti, než tělo strne a vlévá do něj jednu dávku za druhou. Drží se ho a vychutnává dozvuky milování.

„Můj.“

„Ano. Dneska to bylo… inspirativní,“ řekne mu do ucha. „Červenáš se. Och,“ vyhekne, protože opět leží na něm nehybné tělo. Zvedne mu ruku a štíhlé prsty položí na zápěstí.

„Výborně králíčku. Tohle ti musím vážně připomenout jako léčebnou pomůcku a zároveň, aby dohlédnout, abys ji nikde neprovozoval. Můj králíček je pouze můj. Nehodlám se o něj s nikým dělit. A konečně mohu spát,“ zamumlá mu do krku a políbí na tu alabastrovou voňavou pokožku. Tentokrát na svém polštáři usne ihned i v této prapodivné poloze.

„Ááá!“ zívne si a natáhne ruce. V tom si uvědomí, že tentokrát je to jiné než dřív. Neleží sám, ale po boku toho nejhezčího muže na světě. Zřejmě se v noci někdy přetočili, takže jsou nazí a tisknou se k sobě v dost propletené poloze. Nijak netouží je rozplétat, jenže je den.

„Vážně nikdo není takový jako ty,“ řekne mu bez ostychu do rtů a jemně ho políbí. Vymaní se z jeho paží, nohou. Posadí se a vezme ho ještě jednou za zápěstí. Spokojeně přikývne. Je to daleko lepší.

Nají se, očistí je oba, potom usedne na podlaze a vytáhne zelenkavou flétnu. V údolí u mistra se naučil pár melodii, které sice skřípou, za to mají dobrý účinek na lidské zdraví. Ušklíbne si, jak si vybaví hlas mistra, zvláště to jeho. „Nikdy nevíš, kdy se to bude hodit.“ Měl pravdu, což on nesnáší, když má pravdu někdo jiný než on. Výjimkou je samozřejmě jeho velký sněhobílý králíček.

Začne hrát. Jemné tóny ovinou postavu, která leží pod přikrývkou. Lehounce letí kolem domku až daleko za hranice. Wei WuXian hraje jednu melodii za druhou. Snaží se předat veškerou svou sílu svému miláčkovi. Nevnímá sebe, své okolí, skoro ani Lan Zhana, tak je soustředěný na flétnu u svých rtů.

Netuší, jak dlouho hrál, když se rozletí dveře a v nich stojí mohutná statná postava se vzteklé sevřenými pěstmi. Vzduchem proletí fialový blesk a zasáhne šedě oděnou postavu, až se zastaví o stěnu. Wei WuXian vykřikne bolestí, pustí flétnu a melodie se roztříští do prostoru.

„Hej!“

„HanGuang-Jun! Co ten tu dělá?!“ Najednou postava zavrčí a hrne se k lůžku.

On ho skutečně nenávidí, uvědomí si Wei WuXian a vyhrabe se na nohy, jak nejrychleji to jde. Skočí k posteli přímo do dráhy Jiang Chenga. Schytá takovou pecku od biče, že skončí na posteli. Před očima se mu dělají mžitky, ale snaží se svým tělem chránit nehybné tělo. V duchu posílá svého bratra do pekla. Má pocit, že to trvá věčnost, co se jeho tělo chvěje pod údery. Není ani schopen cokoliv vymyslet.  

„Pane?“

Wei Ying je vděčný za to vyrušení, protože nejspíš by svůj život skončil počtvrté.

„Co je?“

„Já jen, že to je HanGuang-Jun. Jestli…“

Jiang Cheng se ovládne. „Na mém území je flétna zakázána.“

Wei WuXian se nadechne a vstane. Prkenně se ukloní svému bratrovi. „Zdravím. Mé jméno je Ye Xiu a jsem z jihu. Hraju na všechny možné nástroje.“ Nechci nic říkat, ale vypadá ještě chladněji a vztekleji než kdysi. „Toho muže jsem vylovil z jezera, když tam spadl. Zřejmě ho někdo chtěl zabít. Našel jsem tuto chatku a omlouvám se za své pochybení.“

„Ye Xiu?“

„Ano, rozhodl jsem se nějakou dobu cestovat…“

„To mám vám věřit? Nejspíš jste jako on!“ vyprskne a prohlédne si jeho spodní šedý lehký šat z hedvábí, až skončí na zčervenalém krku. Je jasné, od čeho ty skvrny jsou a že je jich požehnaně. Takže vznešený mladý pán si našel náhradu za jeho bratra! Rozzuří ho to ještě víc. „Máte hodinu ho sbalit a vypadnout. V mém domě se tyhle nepřístojnosti dít nebudou!“

„Potřebuje odpočinek!“ zvolá šokovaně.

„Hodinu! Jestli vás zde nebo na svém území najdu za hodinu, potom vás zabiju!“ V místnosti zapraská fialový bič. Otočí se, až zavíří fialovo-šedý šat a vyjde ven. Hlídej je, zda odjedou. Hned mi to nahlas.“

„Ano, pane.“

„To snad ne!“ zvolá Wei WuXian, když si uvědomí, že musí se sbalit. Rychle přejde k tělu. Naštěstí se mu nic nestálo, ale on má záda naprosto zrychtovaná. Nyní sám by potřeboval nějakou mastičku. „Promiň mi to. Netušil jsem, že je tak… Musíme jet.“ Oblékne ho do suchého oděvu a potom sebe. Rozhlédne se, zda nic nezapomněl, ale domek je stejný, jako když přijel. Vyvede ho ven. Nadechne se, protože netuší, jak ho dostane na Jabuška. Nakonec splavený jako by pršelo, vezme koníka za otěže. Podívá se po strážci, zda ho zná. Ani se nehnul, aby mu pomohl. To za strýčka by se nestalo. Nikdy nikoho neodmítl, ani nevyhodil a razil, že nemohoucímu se má pomoci. Bylo jen skutečně pár lidi, co nesnášel.

„Jdeme, Jabuško, někam jinam. Nejsem zde vítání,“ rýpne si do strážce. Je mu fuk, zda to řekne, ale nejspíš ano. Rozhlédne se. Musí jinudy, ne kudy přijel, tam jistě už jsou ti chlapi a pátrají po těle jeho miláčka. Jde, i když je unavený. Za hodinu chůze si uvědomí jedno, nestihne se dostat z území Lotosového mola. Je konec. Možná to tak mělo být, vzápětí pevněji sevře otěže. Musí to dokázat, nesmí se vzdát. Vždy je nějaké východisko! Pitomý Jiang Cheng! Vykročí, když si uvědomí fialový hvizd. Skutečně ho ta nenávist začíná moc ovládat.

„Jdeme pryč!“

„Něco jsem řekl.“

„Nemohu jít rychleji. Je vážně nemocný, nevidíte?“ Začne s doprošováním. „Nevím, jak velké území máte. Přece nechcete zabít nevinného!“

„Nevidím tu nikoho, kdo by byl nevinný,“ zamumlá skoro sám pro sebe a ruku mu obtočí fialové záblesky od biče.

„Pak–“ začne, když ho přeruší silné a hlasité: „Haf“ Haf! Haf!“ V tu chvílí má pocit, že jeho duše volně pluje k nebesům. Nenávidí psy! Sevře otěže tak, že mu zbělají klouby. Otevírá ústa k jekotu, když zaslechne slabé sípání.

„Weii…“

To oslovení, ten chraptivý hlas ho vzpamatuje. Jestli by se Jiang Cheng dozvěděl, že je naživu, tak tu skutečně oba zařvou. Mimoděk pohlédne směrem k štěkotu, který je čím dál hlasitější. Žehrá nad svým osudem. Mohl by vzít roha, ale je tu koník a na něm Lan Zhan. Nesmí ho opustit!

Z lesa se vyřítí dva obrovští psi, co jsou skoro tak velcí, jak koně a řítí se přímo na Wei WuXiana.

Umírám…

„Haf! Haf!“ Oba psi se ho dotknou, nasají vzduch a zavyjí. Potom způsobně se u něj usadí s vyplazenými jazyky.

Umírám, moje duše tu není, když naprosto ztuhle tu stojí s dvěma velkými psy po boku.

„Psi, jen psi!“

„Jo já vím, ty chytráku,“ zamumlá a pohlédne do velkých hnědých očí. Otřese se pod jejich pohledem.

„Co…“ Ruku Jiang Chenga mu opět ovinou fialové záblesky od Zidianu. Psi se jak na povel otočí, postaví se před Wei WuXiana, koně, do útočící formy a silně zavrčí. S nízko postavenými hlavami a očima upřenýma na ruku vypadají jak starodávní váleční psi na obrazech.

Nesnáším psy! Lan Zhane, pomoc! Řve v duchu, protože je úplně paralyzovaný.

„Hvizd!“ Psi obrátí hlavu, odkud přišli, ale zůstávají v útočícím postavení. Z lesa se vynoří jezdec na nádherném hnědáku. Obhlédne skupinku a zamíří si to k nim. „Bao, Bai! Ke mně!“ křikne jezdec zvučným hlasem. Psi odběhnou a posadí se ke koni. Wei WuXian má pocit, že jeho duše se právě vrátila do jeho těla, i když má co dělat, aby zvládl třes.

„Zdravím! Oh, někdo je tu nemocný?“ Fialové záblesky zmizí jako kouzlem a Jiang Cheng hledí na ženu v červeném. Je nádherná. Nikdy krásnější ženu neviděl. „Mohu nějak pomoci?“ Zářivě se usměje, nakloní se a popleská svého koně po krku.

Wei WuXianovi se to protiví, ale netuší, jak dostat Lan Zhana do bezpečí. „Ano. Tady tenhle muž je raněný, potřebuji ho dostat do města k nejbližšímu doktorovi,“ řekne statečně. Snad mu dotyčná pomůže.

„Zajímavé, proč HanGuang-Juna nepřevezete na Lotosové molo?“

„Netuším, kde to je.“

Dívka pohlédne na psy, ti ji oplatí pohled, a usměje se. „Chápu. Pojedu s vámi. Mohu vás doprovodit do nejbližšího města?“

Ne! „Ano. Budu rád, když mi někdo ukáže cestu.“ Ukloní se vůdci Lotosového mola a zatáhne za otěže. Nepochybuje, že nebýt dívky a její přítomnosti, potom jsou mrtví. Skutečně by nikdy neřekl, že jeho bratr bude takto zaslepený.

„Děkuji vám.“

„Zle vás zrychtoval. To byl Zidian?“

„Ten fialový bič? Pak ano. Nechápu, proč byl tak příkrý. Vylovil jsem, jak jste to říkala?“ Předstírání je těžké, pomyslí si. „Děkuji. Zjevila jste se tu jako víla.“

„HanGuang-Jun, Jadeitové dvojče ze sekty Lan. I když nyní tam mají skutečná dvojčata.“ Zasměje se a klidně se zadívá na muže v šedých šatech.

 „Tam zrovna mířím!“ zvolá radostně. „Myslíte, že byste mě tam navedla? Takže se jmenuje HanGuang-Jun.“

„Ale jistě, i když se přiznám, že po HanGuang-Junovi pátrám taky.“

„Proč?“

„Ztratil se. Jeho bratr vyslal všechny učedníky i mistry, aby po něm pátrali. Přidala jsem se a nakonec jsem skončila tady. Úplná náhoda, že jsem zaslechla bič. Jsem zvědavý člověk, tak jsem přišla se podívat, co se děje. Bílá bezvládná postava se stužkou na čele, kdo jiný by to mohl být, než ten koho všichni hledají?“ Pokrčí rameny a sesedne. Uchopí svého hnědáka za otěže. „Bai, Bao, něco ulovte. Se mnou jste v bezpečí. Jsem ráda, že jsem vás objevila. Omlouvám se, jsem Du Sai.“ S otěžemi v ruce, které stiskne k sobě, se ukloní.

Wei WuXian se zadívá na dívku v červených nákladných šatech. Ve vlasech je zastrčená zlatá jehlice s perlami, na ruce překrásný jadeitový náramek. Absolutně ji nezná, přesto u sedla má meč. Z které sekty nebo klanu může být? Je to záhada.  Ale i tak je rád, že se objevila.

„A vy jste?“ optá se s úsměvem.

Wei WuXian se ukloní s otěžemi v rukou. „Ye Xiu a hraju na harfu.“

„Hrajete na harfu? Tady se hraje na guqin. Mistra zrovna vezete na hřbetě svého koně.“

„Ano, ale taky rád hraju na flétnu. Chtěl jsem jet do sekty Lan kvůli skladbám. Je to velká sekta?“

„Jedna z pěti největších v okolí. Za chvilku překročím hranici Lotosového mola. Ten muž ve fialovém byl jeho vůdce. Víte co, jednou si musíme dát duet.“

„Určitě. Ach tak. Nepředstavil se. Hned nás hnal pryč, i když nechápu proč. Už jsme na území sekty Lan? Nebo jiné?“ snaží se předstírat nevědomost. Musí říct, ta dívka je krásná, ale na druhou stranu se s ním, s cizím člověkem baví tak neformálně. Jako by byla zvyklá mluvit s cizími lidmi. Kdo to asi je? Někoho mu připomíná. Jako by ji viděl nebo slyšel už dřív. K tomu ti psi.

„Už vím!“ mimoděk zvolá.

„Ano?“

„Nic. Nic. Jen jsem si něco vybavil.“ Takže to byla ona, kdo jim pomohl v útěku, když prchali před vrahy sekty Jin a on byl těhotný. To byla fakt noční můra. „Ti psi jsou vaši?“

„Ano. Našla jsem je jako štěňata. Jejich matka zemřela a já si je ponechala. Jsou velmi oddaná.“

„Rozumím.“

„Máte strach ze psů?“

„Já? Ne.“ ještě štěstí, že si jeho chování nevšiml Jiang Cheng. To by měli skutečně velké problémy a nezachránila by je ani tahle mladá dáma. „Tam je město!“

Lže, ale co! Každý má nějakou chybičku. „Přidáme do kroku,“ pobídne svého společníka v šedém a zatáhne koně víc. Ten poslušně za ní jde.

„Ještě jednou děkuji. Kdybyste cokoliv, kdykoliv potřebovala, obraťte se na mě, i když nejsem zdejší.“ Hluboce se ukloní. Nebýt jejího zásahu a toho dávného… nebyl by tu.

„Bratře!“ Wei WuXian s dívkou se otočí k postavě v modré. Za pasem má flétnu, v ruce drží meč. Očima se dívá na napůl zhrouceného muže na malém koníkovi. „Co se stalo?“

„Nejdřív doktora?“ navrhne s mírným úsměvem dívka v červeném.

Lan XiChen se na ní obrátí a zůstane viset na jejím obličeji, potom se zadívá do očí, které se na něj dívají s pobavením, ale taky trochou ostražitosti, jako by nevěděla, co má čekat od toho velkého silného muže. Jsou jak hvězdy na noční obloze, pomyslí si.

„Jistě, pojďte za mnou.“ Rázně vykročí do středu města. Snaží se nedívat na svého bratra a na ty dva. „Zde.“ Pomůže ho odvázat a vezme ho do náruče jako by nic nevážil. Všichni vejdou dovnitř. „Doktore Luo!“

„Co… Óó… Sem, sem!“ odstrčí paraván, za kterým stojí lůžko.

Lan XiChen jemně bratra uloží na čisté lůžko. Hned si k němu sedne doktor. Zkoumá tep, potom přikývne. „Luo ChengYune!“

„Ano, strýčku? Bože, to je přece druhý mladý pan Lan! Co se mu stalo?“ Hned si sedne místo svého strýčka. „Jed?“ Starší muž přikývne. „Hned to bude,“ mumlá přimhouřenýma očima. „Mám to! Připravím lék. Bude v pořádku. Potřebuje odpočinek.“ Vystrká Lan XiChena, Wei WuXiana a Du Sai ven. Ti se p sobě rozpačitě podívají.

„Myslí…“

„Chci vám oběma poděkovat. Mé jméno je Lan XiChen, jsem vůdce sekty Lan. To je můj bratr. Mohu vědět, co se stalo?“ Du Sai s nohou pozvednutou ji spustí. Už chtěla odejít, jenže tohle by ji taky zajímalo. „Nedaleko je útulná hospoda. Můžeme tam v klidu posedět.“ Ustaraně se zadívá se na paraván, který zakrývá tělo jeho bratra. Včera už málem odjel, ale povinnosti ho zdržely. Ještě tak, jinak by bratra propásl. „Tudy.“ Vede je do hospody, kde byl ubytován. Vezme si soukromý salónek a nechá donést čaj se zákusky.

„Ještě jednou děkuji za bratrův život. Mohu vědět, kde jste se s ním setkali?“

„Mé jméno je Ye Xiu a jsem hráčem. Rozhodl jsem se cestovat, ale přiznám se, nemám silný orientační smysl a ztratil jsem se. Zastavil jsem u nějakého jezera s převisem.“

„To je území, které patří Lotosovému molu.“

Lan XiChenovy brvy se jemně svraští. Poslední dobou se sektou Lotosové molo nevychází a netuší proč. Jedině co ho napadá je to, že se nějakým způsobem dozvěděl, kde skončila jeho snoubenka. Pravda s Lan Zhanem nevyházel kvůli Wei Yingovi už dřív, ale tohle zašlo moc daleko.

„Chtěl jsem se tam utábořit. Když jsem uvázal Jabuško, najednou jsem viděl padat nějakého muže do vody. Víte, padal nenormálně, tak jsem se za ním potopil a doufal, že ho najdu. Když jsem chtěl vyplavat, všiml jsem si ruchu na břehu.“ Upije.

„Voda je tam velmi čistá.“

„To je,“ přitaká. „Naštěstí jsem našel jednu jeskyni s tunelem.“ Pochybuji, že tohle některý z nich bude potřebovat.

„Jste skvělým plavcem.“

Wei WuXian rozmarně pokrčí rameny. „To jsem. Však jsem se narodil u moře. Jako malý jsem se často potápěl pro perly. Ale než moře mě zlákalo umění hudby,“ řekne nakažlivě se smíchem. „A nyní cestuji.“

„To je krev,“ řekne najednou Du Sai s pokrčením nosu.

„Úplně jsem zapomněl. Omlouvám se.“ Ukloní se, vyjde ven a zamíří si to k doktorovi.

„To byl Zidian?“ Očarovaně hledí na její dokonalou oválnou tvář.

„To byl. Vůdce sekty Jiang Cheng to tentokrát krapet přepískl,“ řekne zamračeně dívka. „Mé jméno je Du Sai.“ Ukloní se a zadívá se do světlých očí svého protějšku. Lehce ji zachvátí panika a tváře zrůžoví. S tak intenzivním zájmem se už setkala, ale nikdy ji nic to neřeklo a nyní jí je tak divně. Uhne očima.

„Lan XiChen. Moc děkuji, že jste pomohla tomu muži dopravit mého bratra sem.“

„To nic. Měl byste to s vůdcem sekty z Yunmengu vyřídit. Půjdu.“ Ukloní se.

„Počkejte! Doprovodím vás.“

„Není třeba, mám pomocníky,“ řekne s širokým úsměvem a šibalskými ohníčky v očích. Najednou se k němu nakloní. „Zajímá vás kdo to je?“

O krok ustoupí. Má pocit, že všechno v něm hoří. „Ne.“

„Nevadí. Pojďte.“ Popadne ho za paži a vleče před hospodu. „Bai, Bao, to je pan Lan XiChen. Je to tak správně?“ Psi k němu přijdou a očichají. „Líbíte se jim.“ Řekne už omráčenému Lan XiChenovi, který není zvyklý na takový zájem. „Íja!“ Pobídne koně do klusu. Psi se rozběhnou za ní a zařadí se do po boku koně. Bai nalevo, Bao napravo.

A JÁ? Proletí Lan XiChenovi hlavou, až se zarazí. Dotkne se čela, ale horečku nemá. Potřese hlavou a raději se vydá za bratrem.

„Je hezký, že?“ promluví dívka s bezvýraznou tváří ke psům, ale odpověď nečeká. „Líbí se mi a vám taky. Nemám na to čas,“ řekne. „Ale hezký je,“ řekne a zasměje se. Pobídne koně do cvalu.

„Doktore Luo?“

„Pojďte dál. Už jsme provedli detoxikaci, ale vnitřní stabilizaci se musí provést jinak. To pilulky tak lehce nezvládnou. K tomu mám pocit, že je s ním něco špatného.“

„Viděl jsem na hlavě malou modřinu.“

„Počkejte, to mě nenapadlo. Ano mám ji. To vysvětluje hodně. Omlouvám se, ale nenapadlo mě to u tak znalého kultivátora.“

„Je to zvláštní, ale potřebuji nějakou mast.“ Otočí se a ukáže záda. Látkou místy prosakuje krev. „Máte na to něco?“

„To je… Posaďte se.“

Wei WuXian se posadí, když najednou zaječí a před očima mu zatančí hvězdičky ve všech možných barvách. Má pocit, že srdce mu vyskočí z hrudi, jak doktor rychle strhl látku. Ani nestihne vykřiknout bolestí.

„Už bude dobře.“

„Zabiju… vás!“ zachraptí, jak se snaží popadnout dech. Záda má v jednom ohni. „Nejste doktor, jste tyran!“

„Chtělo by to klid, aspoň tak týden. Docela vás zřídili, ale mohlo být hůř.“

„Vy se smějete! Skutečně vás zabiju.“

„Ještě tu jsem,“ odtuší lehce doktor Lou. „Prosím tě připrav hojivé obklady a mastičku s protijedem na Zidian,“ nařídí svému synovci, který se jednoho dne objevil na jeho prahu se psem neurčitého původu a naprosto mimo. Tak ho vzal k sobě. „Už je lépe, ne?“ optá se po ošetření zad. Nechápe, čím si vysloužil krutou pozornost vlastníka Zidiana.

„Je, děkuji. Za ta slova se omlouvám.“

„Takhle je to vždy nejlepší, jen se bojím, že vaše oblečení je naprosto k ničemu.“

„Je to jen oblečení.“ Vytáhne náhradní a se sykáním se obleče. Rozhodně tohle doktorovi nezapomene. Tu bolest si bude pamatovat do konce života.

„Mohu dál?“

Doktor se lehce ukloní. „Jen pojďte. Mám dobré zprávy. Měl by se za chvilku probudit, ale jeho vnitřní dráhy by chtěly stabilizovat.“

„Vezmu ho do sekty. Neměl odcházet,“ řekne jemně a zamračeně. Potom se ukloní muži v šedém. Na chvilku znejistí, jak jeho obličej mu něco říká. Wei WuXian s nachýlenou hlavou a s jemným úsměvem na rtech vyčkává, zda mu to dojde nebo ne. Nedošlo, když postřehne sotva znatelné zakroucení hlavou. „Zaslechl jsem doktora, že potřebujete klid. Mohu vám nabídnout naše pohostinství?“

Neměl to nějak v úmyslu, ale na druhou stranu možná to bude tak lépe. Musí se dozvědět, co se Lan Zhanovi stalo. „Děkuji za nabídku pod jednou podmínkou.“

„Ano?“

„Jsem hráč na harfu. Rád sbírám různé melodie a slyšel jsem, že vlastníte jich mnoho.“

Lan XiChen se krapet zachmuří. Díky hudbě zažili už hodně nepříjemnosti. Zahledí se do obličeje muže. Koho mu jenom připomíná? A ten jemný jako by vševědoucí úsměv. „Samozřejmě. Bohužel některé texty jsou vyhrazeny pouze pro členy sekty.“

Wei WuXian se ukloní. „Samozřejmě.“

„Bratře?“

„Lan Wangji?“ Hned k němu přejde. „Jak se cítíš?“

„Líp.“

„Proč… Vezmu tě domu.“

„Bude to tak lepší.“ Ztiší hlas. „Nic si nepamatuji.“

„Uzdravíme tě.“

„Já vím,“ řekne unaveným tónem a zavře oči, když je zprudka otevře a ruka mu vystřelí na rameno. Dívá se do obličeje svého bratra. V hlavě má chaos a nedokáže posbírat myšlenky.

The  Untamed  - Plány - 16.