Ledové plošiny
1.
Nad obrovskou halou se vznáší ticho. Diváci jsou zvědaví, co přijde dál. Nikdo nezná dopředu, co si závodník vybral. Mohla by to být jízda na vodě, mořské vlny nebo hory. Najednou se ozve vzrušený hlas. Někteří zvednou hlavu ke kopuli stadionu, kde se vznáší pohodlná kukaň s komentátorem.
„Dámy, pánové, právě mi bylo oznámeno příští vzhled arény. Rád… Plošiny! Je to první jejich použití. Žádný ze závodníků se neodvážil tento vzhled použit, ale co můžeme od Edmonda Iskry čekat? Už za tuto odvahu určitě porotci přihlédnou ke známkám. Můžeme očekávat opravdu něco vzrušujícího! Á, už ho vidím. Edmond Iskry patří mezi nejnadanější krasobruslaře světa. Jeho výkony zatím nás opravňují si myslet, že dosáhne na nejvyšší příčku a tím jsou Olympijské hry za rok, později snad i dokonce Universum, ale i tak…,“ efektně se odmlčí, „jak si poradí s plošinami? Stačí jen vidět… Už jsou v pohybu! Bože, to je úchvatné!“ Podlaha se zvedne, rozdělí se na několik čtverců. Některé okamžitě vyšplhají velmi vysoko, některé zůstanou ve střední výšce a pár jich zůstane dole. Kolem celého stadionu zakrouží ve vzduchu drobné kamery, které snímají každý pohyb a přenáší do ústředí, kde se v mžiku vybírají ty nejlepší záběry, které se promítají divákovi v hale, ale i do světa.
Edmond se zadívá na plošiny. Neudělal chybu? Ale dlouho to trénoval. Cítí, že je připraven. Taky ho láká pokořit tuhle arénu. Ozve se hudba. Čeká deset sekund. Jeho oči perfektně zachycují každý pohyb plošin. Stačí špatně dopadnout, nedotáhnout gymnastický cvik nebo odrazit a člověk může počítat s koncem kariéry.
„Teď!“ řekne s ním jeho trenér, vysoký předkloněný muž. Vedle něj sedí na vozíčku mladá žena. Pevně svírá ruce, i rty. Skoro by se řeklo, že se třesou. Muž jí položí ruku na rameno.
„Klid, Beatrice, zvládne to. Věř mu.“
„Já vím, ale plošina je zrádná. Nikdy člověk neví, jak bude reagovat, nemohl si vybrat poušť? Nebo jezero! Jsou daleko předvídatelnější.“
„Tvůj bratr chce zlato, a proto si nemůže vybírat lehké věci. Musí jít dopředu.“
Beatrice se zamračí. Rukou přejede po displeji. Chce pozorovat plošiny, ne to co diváci. Bojí se o bratříčka snad proto, že zůstali sami. Očima, které už ledacos viděly, se znepokojeně dívá, jak plošiny mění výšku i směr a mezi nimi se úchvatnými skoky proplétá Edmond.
„Překrásná jízda, zatím bez chybičky a teď paterý salchow se saltem! To se málokdy vidí. Vyráží to dech. Ovšem bude mít co dělat, aby dostihl své konkurenty, zvláště Evgenije. Teď musí dolů. Je nejvýš, jak to jde. Pánové, dámy, můžeme směle říct, že jeho druhé jméno Létající labuť je dokonale. Padá dolů. Vrut, kotoul… To jsme viděli naposled před pěti lety. Vznáší se. Jeho piruety jsou dokonale. Mohu říct, že nikdo je nemá lepší.“
Edmond se zadívá dolů. Někdo by mohl dostat závrať, ale je zvyklý. Naopak ho ta výška vzrušuje. Teď… Ne! Rychle přemýšlí co dělat. Plošina se hnula nějak divně. Nešla plynule dopředu, jak měla, ale trhla sebou, zastavila a jde dozadu. Zoufale se hne. Brusle s antigravitačním zařízením zareaguji na pohyb. Dotkne se okraje plošiny a upadne.
Nad stadionem je ticho. Všichni hledí, jak visí napůl na plošině, napůl ve vzduchu. Edmond zoufale škrábe na led. Cítí, že dál nemůže. Pustí se. Doufá, že antigravitace to dá. Zadívá se dolu. Plošina tam je. Nedopadne úplně dolu. Snaží se cokoliv udělat, ale rychlost je taková, že dopadne na led. Tělo ještě slabě poskočí, trhne sebou. Zírá vzhůru na plošiny, které plují sem a tam.
Trenér s hrůzou v očích se dívá na pád. Beatrice křičí, aniž o tom tuší. K plošině už se vznáší sanitka. Na led vyskakují dva doktoři. Zkoumají Edmondovy životní funkce. Přejedou analyzátorem po těle. Na displeji naskakují poškození.
„Zábal!“ řekne jednoduše jeden z nich. „Podpůrné látky.“ Přesnými pohyby aplikuji podpůrné látky, vytahují vak, opatrně ho tam uloží a zatáhnou ho za ním. Vak se okamžitě nafoukne do průsvitného obalu. Druhý zatím vyveze ze sanitky antigravitační lehátka. Opatrně uloží vak, v kterém se vznáší Edmondovo tělo, na lehátka.
„Dámy, pánové, tohle byla tragédie. Právě jsem dostal zprávu ze sanitky. Edmond Iskry stále žije. Jeho životní funkce jsou stabilizovány, ale zřejmě ho delší dobu na ledě neuvidíme. Je to opravdová tragédie. Nikdy bych neřekl, že špatně odhadne skok. Dámy, pánové, opět zpráva. Dneska se s nimi netrhnou dveře. Závody pokračuji!“
Trenér a Beatrice hned odejdou. V autě zadá adresu nemocnice. Beatrice stále pláče, i když si otírá oči. „Jak se to mohlo stát?“ dostane ze sebe. Na mysli má stále slova komentátora, že bratr žije. Nebýt toho, zblázní se.
Trenér sevře ruce v pěst. „Netuším, ale budu chtít veškeré záznamy z kamer. Když skočil seshora, vypadalo to perfektně, ale najednou plošina tam nebyla, kde měla být. Je to divné.“
Beatriciny oči se rozšiřují. „Nechceš říct, že by ho…“
„Nevím, ale je to velká konkurence. Nechci nic říkat, ale nelíbí se mi to.“ Neměl to říkat. Jen tím Beatrici rozrušil, ale v tu chvíli neuvažoval. Její léčení pomalu končí, musí být v klidu a on provede tuhle debilitu. „Mýlím se. Vždyť Mistrovství v krasobruslení má dokonale zabezpečení. Byl to pád. Špatně to odhadl.“
„Dobrá, věřím ti a pak, kdo by asi chtěl Edmonda zabít? Jsou to hlouposti, viď.“
„Jistěže jsou.“ Proč to vlastně řekl? Byl to prostě nešťastný pád. Jestli dorazí do nemocnice v pořádku, dají ho dohromady. „Podívej se, jsme tady. Půjdeme se na něj optat.“
„Dobře.“ Vyjede ven. Vozíčkové vznášedlo koriguje jemnými pohyby prstů. Pomalu dorazí do ústřední recepce.
Beatrice natáhne ruku s identifikačním čipem. „Jsem sestra Edmonda Iskry, prosím o informace.“
Žena přijme čip, zkontroluje ho a lehce kovovým hlasem odpoví. „Pan Edmond Iskry je momentálně na sále, prosím, posaďte se. Jakmile vyjede ze sálu, ihned vám bude k dispozici ošetřující lékař.“
„Děkuji.“ Zajedou k prosklené stěně, ke stolku. Za chvilku k nim přijde žena. Usměje se. „Co to bude?“
Objednají si jenom kávu, protože na víc nemají chuť. Beatrice se dívá za ženou. „Aspoň, že roboti nepronikli do služeb. Poslední modely začínají připomínat skutečné lidi.“
„Jsi proti nim?“ Proč se o tom baví, uvažuje Thomas. Pak pochopí. Nechce se bavit o Edmondovi. Má strach, že její jediný příbuzný zemře.
„Já, nevím sama. Na některých místech mi vadí, ale jsem ráda, že mám doma pomocnici. Nevím, jak na vozíčku bych všechno zvládla, ale protestovala jsem, když mi ji Edmond pořídil. Teď jsem ráda, ale například na recepci, mohl tam stát normální člověk.“
„To mohl. Víš, začínám tvořit sestavu pro Universum. Letošní bude… Ach jo, promiň, ale nedokážu myslet na nic jiného.“
Beatrice se rozpláče. „Já taky ne. Co když…“
Thomas jí sevře ruku. „Beatrice, když dokázali dát tebe dohromady, dokážou to i u Edmonda.“
„Ale já byla nemocná! On je… Jak tam visel bez pomoci. Byl to okamžik, ale zdálo se mi to jako tisíc let. Strašné.“
Najednou zazvoní Thomasův mobil. Překvapeně po něm sáhne. Když se podívá na volajícího, překvapeně nadzvedne obočí. Vypadá stejně jako před léty, kdy se rozkmotřili kvůli jedné teorii. Je stále uhrančivý jako tehdy. Černé vlasy, černé oči planoucí vztekem. „Rhysi? Proč voláš?“
„Edmond Iskry, jak se má?“
„Nevím. Je stále na sále. Proč voláš?“
„Až ho dají dohromady, přivez ho sem. Ihned.“
„Ale… To ne. Blbneš.“
Rhys se na něj studeně podívá. „Doufal, jsem, že tentokrát to bude jiné, ale ne. Jenže nyní vím víc. A jo, je to tak. Takže?“
„Až uvidím videa.“
„Thomasi, nikdy nelžu a pak potřebuje klid. Bude u mě. Už dlouho jsem se schovával. Víš, že patříme k sobě.“
„Ty a tvoje teorie! Běž se s tím vycpat!“ vypne volání. Jako vždy ho rozčilil.
„Kdo to byl?“
„Rhys. Je to kamarád, s kterým jsem chodil na univerzitě. Je to známý vědec, ale krapet si poškozuje renomé o převtělování duši. Stále se to pokouší dokázat. Jinak je právě tvůrcem Arén.“
„Cože? Myslela jsem, že je dělá firma Arena Dream!“
„Ano, ale on je hlavním konstruktérem této společnosti. Poušť nebo Jezero smrti s ostrovy jsou jeho projekty. Vlastně až on uskutečnil, že staré sporty přestaly být fádními. Už nikdo nechce vidět jednotvárnou plochu, když mohou své závodníky vidět v exotických destinacích. Změnil tvář sportu,“ pokrčí rameny.
„Proč chce, aby tam přijel?“
Thomas se zamračí. Neví, zda má ji to říct nebo ne, ale nakonec vezme v potaz její zdravotní stav. „Uvidíme. Nejdřív chci mluvit s Edmondem.“ Jestliže má pravdu Rhys, pak někdo skutečně po Edmondovi jde. A za druhé by byli si souzeni, což se zdá směšné, ale co když má pravdu? Už na Univerzitě říkal, že je na světě jen jedna duše, která patří k němu. Lpěl na tom tak, že vedl celibát. S nikým nechodil, nikoho neměl a zájemců i zájemkyň bylo dost. On a Edmond. Zdá se to celé šílené! Ovšem pokud má pravdu, potom právě konstruktér arén by dovedl pomoct. Má v tom nepořádek. Jen kdyby si vybavil, co do něho ještě na univerzitě hustil. Volat se mu nechce.
„Paní Iskryová?“
„To jsem já.“
„Doktor Belldany. Pan Edmond Iskry je momentálně v stabilizovaném stavu. Viděl jsem záznam, takže jsem byl dost skepticky, ale bude žít.“
„A bruslení?“
„Trenér?“
„Ano.“
Doktor se zadívá na Beatrici. Uvědomí si, že je na vozíčku. Zvláštní. Zřejmě nějaká degenaritivní nemoc.
„Můžete mluvit. Zvládnu to.“ Trochu se naštve. Jako by byla na umření, ale za chvilku bude chodit.
„Bruslit? Tak za tři týdny, až vstane, ale to je ta nejoptimičtější předpověď. Je v perfektním stavu a kosti se krásně regeneruji. Pokud nevznikne komplikace, pak je tu opravdu velká naděje, ale berte to prosím s rezervou, jak říkám, je ještě brzy.“
„Děkuji, doktore, mohu za ním?“ optá se Beatrice.
„Bohužel ne. Můžete zítra.“
„A já?“
Doktor váhá, ale vypadá to, že to jeho žena dovolí. „Až pozítří. Potřebuje klid, chápete?“
„Ano. Děkuji.“ Beatrice se opět rozpláče. „To ty léky a jsem ráda, děkuji, doktore Belldany. Thomasi odvezeš mě?“
„Jistě. Děkujeme.“ Zvedne se. Doktor Belldany se za ním dívá. Mluvil pravdu. Popravdě je zázrak, že to donesly hlavně kosti a skoro žádné vnitřní poranění. Naštěstí s tím, co utržil, se dokážou vypořádat. Ale když viděl záznam, myslel, že prostě skončí. Měl štěstí v neštěstí, pomyslí si.
Thomas Beatrici odveze do velké budovy. Vyjedou do patnáctého patra, odkud mají krásný výhled na Paříž. Nastěhovali se sem s Edmondem nedávno a ona ví, jak moc na něj šetřil. „Thomasi, bude v pořádku?“
„Určitě. Vsadím se, že než se nadějeme, bude opět bruslit.“
„Nechci!“ odpoví prudce Beatrice.
Thomas ji chápe, ale moc dobře zná Edmonda. „Beatrice, jeho vášní je led. Neznám nikoho, kdo by měl na něj… Hm, až obsesi. Je to jeho život. Bez toho by skomíral.“
„Běž pryč.“
Thomas přikývne. Nedaleko stojí její služebná. Postará se o ni. Podle jejího výrazu momentálně nikoho nechce vidět. Nediví se jí. Z auta zavolá svému asistentovi. „Pošli mi videa z Arény.“
„Mám je všechny,“ ozve se mladý hlas. „Odesílám.“
Thomas nastaví obrazovku. Nezajímá ho nic jiného než osudný pád. Vypadá to dost zvláštně, ale nevidí už všude strašáka? Jen proto, že Edmond je perfektní skokan, tak to neznamená, že nemohl udělat chybu. Pohybem prstů videa smaže.
„Henry, dnes už nepřijedu. Jedu domu.“
„Ano, ale měl jste dneska dost telefonátů. Co s nimi?“
Novináři. Zatraceně, to se mu nehodí do krámu. „Zítra je udělám. V osm… Třicet,“ rozmyslí si to. Potřebuje si oddechnout. Hlavně, že to Edmond přežil.
„Jak je to možné?!“ bouchne do stolu útlá pěst. „To nemohl přežít!“ zamumlá. Odtrhne se od obrazovky, začne přecházet sem a tam. Musí ho zničit! Je nemožný! Nenávidí ho. Nepřemýšlí proč, jak to, ale dobře ví, že Edmond Iskry nesmí startovat na Universum, ani na Olympiádě, jednoduše musí chcípnout. „Chcípni, bastarde!“ zařve. Kopne do zdi, zaskučí bolesti. Nenávist se ještě jeho vlastní bolesti zvýší. Posadí se do křesla, které obejmou tělo. Dívá se před sebe na záznam. V hlavě to víří myšlenkami, jak provést dokonalou vraždu.
Na jihu na slunečném pobřeží, obklopen vysokou zdí a překrásnou zahradou, sedí v křesle uhrančivý muž. Černé vlasy pečlivě sčesané dozadu, černé oči zkoumají záznamy z pádu Edmonda Iskry. Prsty pohybující se po podložce zvětšují a zmenšují i ten nejmenší detail. Tvář muže je stále zamračenější. Nakonec zůstane obraz viset na vyděšené tváři. Vztáhne ruku, lehounce ji pohladí. Pak se zvedne, odchází. Tohle už zašlo krapet daleko a nejhorší je, že ten neznámý použil ke svým kejklím jeho vynález. Nedovolí, aby někdo se v jeho systému hrabal! Vytočí číslo společnosti, pro kterou pracuje. Neprosí, jen řekne. „Nikdo se k hale a záznamům ani nepřiblíží, jedu tam.“ Obleče, nerad, že musí ze své skrýše, kde se zahrabal před světem, ale tohle má přednost. Venku nasedne do vozítka, nadiktuje mu adresu nejbližšího Portálu.
Edmondovi se zachvějí víčka. Pomalu, těžce je otevře. V ten okamžiku je u něho už sestra a chodbou spěchá doktor.
„Vodu?“
Edmond chce odpověď ano, ale sotva znatelně dá najevo, že ano. Uleví se mu, když mu do těla proudí tekutina. Najednou je mu lépe. Odkašle si. Snaží se zformulovat větu. Nakonec tiše řekne. „Přežil jsem to.“
„Vítejte zpátky, pane Iskry,“ řekne bodrý hlas. „Měli jsme krapet obavy, zda jsme něco nepřehlédli. Když se to tak vezme, znovu jste se narodil.“
Edmond přemýšlí. „Myslel jsem, že je konec. Jsem unavený.“
„Samozřejmě.“ Edmond s těmi slovy usne.
„Výborně. Buďte u něj, dobře.“
„Jistě, pane doktore. Měl kliku. Byl to hrozný pád.“
„Viděla jste to?“
„Ano. Taková strašná chyba. Nikdy bych neřekla, že ji udělá. Sleduju jeho jízdy už nějakou dobu.“
„To jsem netušil, Hannah. Postarejte se o něj.“
Mladá žena s úsměvem přikývne. V očích se jí nic nezobrazí. Posadí se na židli a sleduje nehybné tělo. Tak lákavé dokončit to, co začala. Ne, poručí si, až se jí prsty zaryji do kůže, až se objeví kapka krve. Zabije ho, ale rozhodně nechce skončit ve vězení. Udělá to jinak. Musí to jinak jít, ale tady to nedokáže. Ten zatracený kokon hermetický uzavírá tělo a i nepatrné dotknutí, ihned hlásí na ústředí. Uklidní se. Sáhne do kapsy a vytáhne čtečku. Zapne si. Dokonalý obrázek, ušklíbne se pro sebe. Když sedí u pacienta, mají povolení si číst nebo něco dělat. I tak všechno hlídají přístroje a dříve než ona něco pozná, tak ji bude hlásit změnu.
Druhý den Edmond otevře oči. Cítí se silnější, ale když se chce pohnout, nemůže. „Sestro?“ Nad Edmondem se skloní příjemná tvář.
„Chcete něco?“
Edmond si prohlíží její perfektní tvář, hladký pážecí účes. Neví proč, ale není mu sympatická. „Trochu vody. Nemohu se hnout.“
„Aby se to pěkně hojilo. Budete tak aspoň čtrnáct dní, ale to vám řekne doktor.“
„Dobrý den, pane Iskry!“ ozve se bodrý hlas ode dveří. „Jak jste se vyspal?“
„Je mi lépe,“ připustí Edmond. Nadechne se. Tak rád by se pohnul. On, který se pohybuje od nejútlejšího věku, tak tohle svázání, to je trest. „Jak jsem na tom?“
„Co mám vám říct, mladíku? Uzdravujete se.“
„Ne, bruslení. Budu moci?“
„No, za čtrnáct dní určitě ne.“ Přitáhne si křeslo. Oči se zadívají na displej nad Edmondovou hlavou. „Popravdě netušíme.“
„Jak…“
„Čím víc se budete rozčilovat, tím déle v Kokonu budete ležet.“
Edmond zaskřípe zuby. „Dobrá.“
„Výborně. Až vás rozbalíme, budeme schopní říct víc. Návštěvy přijímat můžete. Radil bych vám se nerozčilovat a co nejvíc spát. Už moje prabába říkávala, že spánek je nejlepší lék. Víte, měla pravdu. Ale řeknu jedno, měl jste obrovské štěstí.“
Edmond pro sebe zašeptá. „To nebylo štěstí, doktore.“
„Říkal jste něco?“
„Ne, sestřičko. Jen něco pro sebe. Jsem unavený.“
„Na odpoledne se ohlásila vaše sestra. Mám vás vzbudit, kdybyste spal?“
Edmondovi se rozjasní tvář. Jeho sladká tvrdohlavá sestřička. „Jistě, děkuji.“ Unaveně odpočívá, dívá se na strop, kde se promítají příjemné obrázky. Raději by zrovna tam měl pořádný horror. Přemýšlí o celé nehodě, ale jedno ví. Někdo manipuloval plošinami. To znamená, že ho chtěl zabít, protože proč by jinak si dával tak moc práce s poškozením systému? Musel to být někdo velmi zkušený a někdo, kdo měl tam přístup, ale uvěří mu?
„Edmonde?“ ozve se zašeptání. Dovnitř pokoje vjede na vozíčku Beatrice.
„Nemusíš šeptat.“
„Jsi vzhůru, skvěle. Sestro, prosím dejte tu květinu na okno.“ Podá mladé ženě v uniformě v květináči malou květinu se žlutými kvítky. Popojede ke kokonu. Snaží se tvářit statečně, ale když vidí, jak tam nehnutě leží, brečela by. „Jak ti je?“
Edmond se pousměje. „Bylo líp. Vlastně mě nic nebolí, ale jsem šíleně unavený. Doktor říká, že bych opět mohl bruslit.“
„Edmonde… Jak… Vždyť… Sakra, mohl jsi zemřít!“ vyjede. „Málem jsem dostala infarkt.“
„Ale stále tu jsi. Vždyť víš, že je to můj život,“ řekne klidně.
Beatrice se schoulí. „Vím, ale slib mi, že už nikdy na ty plošiny se nepostavíš!“
Edmond zvažuje. I přes tu nehodu, ne to nebyla nehoda, dokázal by je pokořit a chtěl by to zkusit opět. Zadívá se do ustarané sestřiny tváře. Jediná osoba, která mu zůstala. Tolik se snažil, aby se opět postavila na nohy. Brzy léčba skončí. Bude se na svět dívat jinak a možná ona a Thomas… „Budu o tom uvažovat.“
„Edmonde! Tak dobrá, ale nevzdám se. Jsou nebezpečné. Vyber si raději džungli nebo poušť.“
„Ta je pro amatéry. Na ni umí bruslit každý,“ odmítne.
„Tak jezero nebo moře.“
„Beatrice, dost!“
„Promiň,“ ihned se kaje. Vybaví si, jak doktor ji přikazoval, že ho nemá rozčilovat. „Mohl by sis někoho najít,“ začne z jiného soudku.
Edmond se ušklíbne. Zatracená sestra! Proč ho tolik chce vidět pod čepcem?
„Nějakou příjemnou pěknou dívku nebo muže. Máš zástupy fandů a jsi stále sám. Jestli budeš čekat, tak zkysneš.“ Nejraději by ho hýčkala a brečela, ale i to ji doktor zakázal. Když mu to slibovala, myslela si, že ho zaškrtí. Edmond se zatváří pobaveně. Nemoc ne nemoc, sestra prostě zůstane stejná a je tomu rád. Momentálně na nějaké ňu ňu nemá náladu.
„Dobrá, slibuji, ale víš co?“
„Stále čekáš na tu obrovskou lásku?“
Edmond se zardí. „A kdyby?“
Beatrice si povzdechne. „Měl bys méně číst ty červené slátaniny. Můj doktor říká, že s nimi nikam nedojdeš.“
Edmond se nechce vybavovat o své vášni k četbě červených románů, neboli o lásce. Nejsou nijak v módě, ale on k nim tíhne. Nechápe, proč zrovna jim propadl. „Kdy přijde Thomas?“
Beatrice se zamračí. „Povolení má na pozítří.“
„Dobrá, chci si s ním popovídat. Mohl by mi přinést pásky ze závodu?“
Beatrice sevře rty. „Ne. Potřebuješ klid. Nebudeš se rozrušovat.“
„Sakra, Beatrice, potřebuju je vidět!“
Sestra v koutku pokoje přimhouří oči. Ten jeho tón se jí nelíbí. Tuší něco? Ne, nemůže. Byla to obyčejná nehoda. Možná vyleze nějaká konspirativní teorie o Iskryho pádu, ale pochybuje, že bude mít delší životnost než bakterie.
„Ne,“ odmítne tvrdohlavě Beatrice. „Doktor to zakázal a ty by ses neměl rozrušovat. Uvidíš je, až se uzdravíš.“
„Jsi…“
„Ano?“
Edmond skoro zaskřípe zuby. „Jsem unavený. Chce se mi spát.“ Zavře oči. Naslouchá, jestli skutečně odjede. Je tu s ním stále. Zná ho až moc dobře. Otevře oči. „Jsem skutečně unavený. Prohlédnu si je, až mi bude lépe.“
„Dobře. Jsem ráda. A abys věděl, zítra přivedu Thomase.“
Edmond jí poděkuje očima. „Beatrice, ty a Thomas, no víš.“
Ta vyprskne smíchy. „Tedy čteš ty svoje románky a neumíš se vyjádřit? Nevím, jak na tom jsme. Víš, že ho mám moc ráda, ale nikdy jsme se spolu o tom nebavili.“ Zvážní. „Víš, nejdřív bych se chtěla vedle něho postavit, pak možná se optám, zda by se mnou chtěl sdílet život.“
„Hodíte se k sobě.“
„Jsi romantik. Běž spát.“
Edmond se usměje. Teď si je jistý, že skutečně odejde. Pomalu cítí, jak se ho zmocňuje spánek, když někoho ucítí. Trhne sebou. Lehounce, ale spánek ho úplně pohltí. Nad kokonem hledí na Edmonda stažená nenávistná tvář. Je to jen záblesk emocí, aby se vzápětí dokonalá tvář vyhladila do nic neříkající masky. Sestřička se opět usadí do rohu. Navolí detektivní knihu. Ušklíbne se. Románky. Je to měkkota. Dostane ho.
Další dny Edmond netrpělivě čeká, až ho Thomas navštíví. Když ho konečně uvidí, uleví se mu. Usměje se. „Ahoj.“
„Edmonde, nevypadáš zrovna fit.“
„No vidíš, taky se to snažím říct svému doktorovi, ale ten říká, že mám být rád, že nejsem na márách. Sestřičko, mohla byste odejít? Děkuji.“
„Nemohu.“ Hannah je zvědavá na důvod, proč ji tu nechce.
Edmond se zamračí. Nechce, aby jejich rozhovor slyšela třetí osoba, a k tomu sestra se mu prostě nelíbí. Někdy z ní má husí kůži.
Thomas si Edmonda udiveně prohlíží. „Vždyť se nic neděje.“
„Ne, zazvoním na doktora. Je to soukromý rozhovor. Jak pokračuješ s ostatními a řekl ti doktor něco víc než mně? Pořád říká, lepší se to, lepší, nic neřekne.“ Natáhne se, zazvoní. Hannah by ho nejraději něčím praštila, ale moc dobře ví, že to nejde. „Ihned to oznámím panu doktorovi Belldanymu.“
„Jak chcete.“
Thomas ho nepoznává. Vždy byl slušný až milý a najednou skoro vrčí. Nerozumí tomu. Hannah vztekle odejde. Venku zalituje, že nezapnula nahrávání, ale vrátit se nemůže a na obrazovce v sesterně zvuky nezachytí. Aspoň si postěžuje doktoru.
„Nepoznávám tě.“
„Někdo mě chtěl zabít.“
Thomas ztichne. Přemýšlí, jak reagovat. „Hloupost. Byla to nehoda. I Svaz to prohlásil.“
„Ne!“ odmítne prudce Edmond. „Tohle nebyla moje chyba. Viděl jsem to. Držel jsem se té plošiny a zřetelně jsem viděl, jak se nepatrně zastavila a hnula se jiným směrem.“
Thomas by se ho rád dotknul. „Počkej. Bylo to strašně rychle, visel jsi dolu a nezdálo se ti to?“ vybaví si Rhysův hovor. Ten tvrdil totéž. Co když komise Svazu se mýlila? I on měl ten dojem.
„Nezdálo. Pořád jsem si ten moment vybavoval, ale pokud Svaz to prohlásil, pak se nedá nic dělat, ale bojím se.“
„Po takovém pádu, to je logické, ale myslím…“
„Ne, nebojím se postavit na brusle. Mám strach, že opět zaútočí.“
„A když nemáš pravdu?“ Thomas má toho dost. Nejdřív ten pád, teď tohle.
„A co když mám?“ opáčí mu Edmond. „Co když zaútočí opět?“
Thomas přejde k oknu. Pak se otočí k svému svěřenci, ale i příteli. „Mám návrh. Ozval se mi starý přítel z Univerzity. Náhodou je to instruktor plošin.“
„Cože, Ty znáš samotného Rhyse van Aidana?!“ vykřikne. Kdyby mohl, posadil by se a Thomasem zakvedlal.
„No ano, znám.“ Prohrábne si nafialovělé vlasy. „Požádal mě, zda bys k němu zajel.“
„Cože? K němu na návštěvu?“
Thomas jeho nadšení přežvykuje, pak si povzdechne. „Ano.“
„Jistěže chci se s ním seznámit. Tvůrce Arén. Neskutečné. Proč jsi mi to neřekl dřív? Počkej!“ Najednou si uvědomí, že ho asi nechce vidět jen tak. „Proč mě chce vidět?“
„Tvrdí totéž co ty.“
Edmond je ohromený. „Vážně?“ Jestliže to tvrdí sám velký Aidan, pak se mu to opravdu nezdálo. „Co záznamy?“
„Mám.“ Nedělá chybu? Snad ne, ale Rhys Edmondovi neublíží. Možná dokonce přijdou na to, že to byla nehoda.
Edmond si Thomase vážně prohlíží. „Pojedu. Možná jsem měl vidiny, ale pokud ne, pak po světě chodí nějaký člověk, který by byl rád, kdybych byl mrtvý. Možná nám pan Aidan pomůže v tom. Určitě má lepší informace než my.“
„Tak dobře, ale nejdřív se musíš uzdravit. Co ti vadí na sestřičce?“
Edmond se zarazí. „Cože? Oh, ano, já sám nevím. Prostě mi nesedne a teď povídej, jak jsi daleko s Beatricí.“
Thomas se pousměje. „Tvá sestra je tvrdohlavá, ale snažím se, vážně.“ Začne vyprávět o Beatrici, dokud ho nepřeruší doktor Belldany. Je rozčilen a Edmond trpělivě snáší jeho výčitky. Za ním stojí ta sestra Hannah. Nelíbí se mu její pohled, ale může být rád, že dostal jako ošetřovatelku sestru, ne robota, i když v tomto případě…
„Tak a konec návštěv. Pacient je unavený.“
Edmond se skutečně cítí unavený, ale zároveň je vzrušený tím, že uvidí velkého Aidana. Vzpomíná si přesně na den, kdy Arena Dream představila Arény. Několik z nich bylo cvičných. Byl nadšen stejně jako svět.
„Tak ahoj.“
„Ahoj, Thomasi. Pozdravuj sestru a někam ji vyveď, ať se zbytečně netrápí.“
„Dobře. Nashledanou.“ Vyjde společně s doktorem. Otočí se k němu. „Rád bych, kdybyste k Edmondovi dali jinou sestru.“
Belladany se zastaví. „A důvod?“
Thomas si vybaví Rhysovu teorii o duších. Sakra, tohle tu mu nemůže vykládat. „Je zvyklý na starší ženy nebo roboty. Nesedne mu,“ řekne na rovinu.
„Chápu, dobře, pokusím se najít mu někoho jiného. I když sestra Hannah je velmi zkušená.“
„Já vím, ale bude lepší, když bude mít u sebe někoho, s kým se bude cítit dobře.“
„Rozumím. Máte pravdu. Psychický stav u tak velké nehody je velmi důležitý. Pacienti jsou ve větší pohodě. Určitě se tím zařídím, ale proč nám to neřekl sám?“
„On je takový. Nerad přidělává lidem starosti.“
„Chápu. Jak jsem řekl, najdu mu někoho jiného.“ Pomalu dojdou ke vchodu do nemocnice. Thomas se s doktorem rozloučí a přemýšlí, kam Beatrici vzít. Pak ho napadne divadlo. To by ji mohlo zajímat. Nebo snad něco jiného? Večeře? Nakonec to vzdá. Nejspíš se jako vždy Beatrice optá. To bude nejlepší.
Edmond s napětím očekává sundání kokonu. Nemůže se toho dočkat. Zadívá se na sestru. Je starší, usměvavá a líbí se mu více než Hannah. Neví proč, ale druhý den, co Thomas odešel a on zjistil, že zná Aidana, odešla. Byl rád. S touhle sestrou si dokonce i začal povídat. Když zjistil, že nic neví o krasobruslení, snaživě ji začal přesvědčovat, že by se na to měla podívat. Teď ho čekají vyšetření, a jestliže dobře dopadnou, potom půjde domu. Den předtím přesvědčil Beatrici, že si zajede k známému. Nebyla nadšená, ale nakonec si dala říct. Musel jí slíbit, že jí bude volat každý den. Zadívá se na ní. Už stojí, jen s hůlkou v ruce. Vedle ní stojí Thomas. Snad konečně do toho praští.
„Tak teď uvidíme.“ Belldany namačká tlačítka na displeji, který Edmonda hlídal od té nehody. Kokon pomalu se stáhne. Edmond pohne váhavě rukou. Má radost, že to jde.
„Ještě se nehýbejte!“ řekne ostře doktor. Pomalu odstraňuje za pomocí sestry zbytky kokonu. Potom vezme rameno a začnou skenovat Edmondovo tělo. Na displeji naskakují různé údaje. Na Belldanyho tváři se objevuje spokojený výraz.
„Tak co?“ optá se napjatě Edmond.
„Mladíku, máte kliku jako hrom. Všechno je v pořádku, ale teď si pro změnu budete muset zvykat se hýbat. Nebojte, svaly nejsou atrofované, ale ten odpočinek jím dal zabrat. Bude to chvilku trvat, než se vzpamatují.“
„Jak dlouho? Za měsíc mám závody!“
„No tedy! Tak na ně zapomeňte. Vy si vstanete z rakve a hned byste se vrhal do soutěžení. Tělo je křehká věc. Tak dva měsíce, když si budete dávat pozor.“
„Dva…“
„Edmonde!“ ozve se ostře Beatrice. „Nebojte se, pane doktore, já na něj dám pozor.“
Edmond se pod jejím pohledem přikrčí. Dřív on říkal, co má dělat, co ne, teď se to změnilo a jak hádá, procházka růžovým sadem nebude.
„Výborně.“ Určitě ho nenechá dělat hlouposti. Ti sportovci jsou všichni stejní. Nejraději by hned vyskočili a začali běhat, ale zapomínají na tělo. „Pak za týden můžete si ho odvézt.“
„Proč?“
„Rehabilitace. Sestra Paris půjde s vámi. Vybral jsem ji s ohledem na její zkušenosti fyzioterapeuta. Dohlédne na další vaši léčbu.“
„Děkuji, pane doktore.“
„Hlavně nevyvádějte a myslete na to, že tělo máte jedno.“
„Ano, prosím.“ Doktor jim pokyne a vyjde.
„Chvála bohu?“ pronese procítěně Beatrice. Posadí se na židli. Nejraději by se rozbrečela. Thomas Beatrici položí ruku na rameno.
„Bude v pořádku, uvidíš.“
„Však se bude šetřit,“ řekne Beatrice odhodlaně.
„Ano, Betty.“
„No, proto!“ řekne šťastně, že všechno dobře dopadlo. Zadívá se na Thomase. Cítí totéž co ona. Povzdechne si. Přednost má její bratříček, potom ona. Možná, až bude u toho svého přítele, potom si dovolí i ona snít.
Edmond chce zvednout nohu.
„Pomalu to půjde.“
Edmond vzhlédne k dobrácké tváři sestřičky. Chce vykřiknout: Kdy! ale dobře ví, že je to zbytečné.
