Jdi na obsah Jdi na menu
 


15. 2. 2015

Ledové plošiny

2.

 

O měsíc později stojí u terminálu, který ho teleportuje k dalšímu teleportu, kde ho má vyzvednou pan Aidan. Je nadšený. I doktor byl spokojený. Když Betty neviděla, cvičil navíc. Paris sice s tím nesouhlasila, ale nakonec to vzdala a dávala na něj bedlivý pozor, aby se nepřepínal.

„Jsi si jistý, že tam chceš jet?“

„Thomasi, Betty, nenechám si ujít ani za nic na světě setkání s idolem. To přece nejde! Vždyť je to tvůrce arén!“ Nakonec všechno Beatrici řekli. Byla zděšená, ale pak pevně prohlásila, že jestli má Edmond pravdu, pak musí udělat vše, aby dotyčného chytili.

Vyhlásí jeho číslo teleportu. Edmond obejme Thomase, potom sestru. S kufrem jde kupředu. U vchodu se otočí a zamává oběma.

„Bude v pořádku?“

„Neboj se, bude,“ ujistí ji Thomas. V tu chvíli Edmond jim zmizí z očí.

„Pan Edmond Iskry?“

„Zde!“ Identifikuje se.

„Prosím, pojďte za mnou.“ Edmond kráčí za ženou k dalšímu vchodu. Projde dovnitř. „Destinace. Marseille, Terminál Jih. Prosím svlékněte si. Věci si odložte do boxu označeného B. Kufr do boxu C, pokud máte kovové věci, prosím, do zvláštní přepravky.“ Netečně se dívá, jak se svléká, až na sobě nemá nic kromě identifikačního přístroje.“ Edmond se postaví do průhledného Boxu označeného A.

Suchý hlas odpočítává. „Deset, devět… dva, jedna.“ Edmond pocítí jemné šimrání a najednou je někde jinde.

Suchý hlas odpočítává. „Deset, devět… dva, jedna. Chvilku vyčkejte na aklimatizování. V pořádku. Přenos je dokončen. Můžete vyjít.“

„Napít?“

„Děkuji.“ Vezme si vodu a napije se. Zahýbá tělem, jako by se chtěl přesvědčit, že má všechny údy na místě. „Oblečení?“

„Zde. Přenos proběhl v pořádku.“

„Děkuji.“ Obleče se. Personál trpělivě čeká, až se obleče. Edmond jim poděkuje, nasadí tmavé brýle a za mužem vyjde ven do slunečného dne. Nadechne se.

„Pan Edmond Iskry? Prosím, pojďte za mnou.“

„Pan Aidan?“ V ten samý moment zavolá jeho identifikační přístroj. Příjme hovor. Trochu ho překvapí, když nevidí tvář. Nevzpomíná si, kdy s někým mluvil a byla tam černá obrazovka.

„Omlouvám se, ale ne. Nemohl jsem přijet, proto posílám vám svého sluhu. Doveze vás ke mně.“

„Já… Co když je to past?“

Smích, který ho nemístně vzruší.

„Přijedete.“ Spojení se přeruší. Edmond váhá, robot čeká.

„Tak půjdeme?“

„Jistě, pane. Pan Aidan se omlouvá, ale nerad někam jezdí, zvláště když nad něčím bádá.“

„Chápu,“ řekne rozmrzele Edmond. Taky se mohl ukázat. On sem se dostal z takové dálky, ale co má jiného dělat. V autě ho mrzutost pomalu přechází hlavně díky překrásné krajině a moři. Okouzleně zírá na vodní plochu. Moci se po ní rozletět! Jistě Aréna to umožňuje, ale přece jenom je malá. Teoreticky by to šlo. Vždyť jejich brusle mají malý antigravitační pohon, ale bruslit v létě? Ne. Zkouší si představit, jak Aidan vypadá. Co si vzpomíná, moc jeho fotografii neviděl. Vždy stál v pozadí firmy. Patří mu snad? I to je možné.

„Jsme zde, pane Iskry.“ Projedou velkou bránou. Jedou ještě kus, až zastaví před bílým domem jak z pohádky.

Edmond vystoupí, rozhlédne se. Líbí se mu tu. Rozhlédne se po místě. Trávník, pár stromu a vše je tak vkusné, že to asi neroste jen tak, ale je upraveno. Udělá dva kroky k schodišti, které vede k terase, kde se nachází prosklené dveře. Žádné moderní bydlení, ale naopak hodně staré. Ale i tak se vsadí… Přestane dýchat, protože se dveře otevřou.

„Dobrý den, Edmonde.“

Edmond otevře pusu k pozdravu, ale nějak ji zapomene zavřít. Vždy si myslel, že jsou to jeho bujné představy, ale jeho sen je právě zhmotněn. Před sebou vidí milence ze svých snů a fantazii. Vysoký, pevné tělo, černé uhrančivé oči, ostře řezané rysy a smlsné rty.

Rhys přistoupí k muži, kterého chtěl nechat na pokoji, ale když se to stalo s plošinami, rozhodl se jinak. Vztáhne ruku a dotkne se teplé pokožky. Slastně zavrčí. Ten pocit z doteku je neskutečný. Věděl, že přesně takový bude.

Edmond je vykolejený. Nic podobného nečekal. K tomu se ho dotýká! „Já…“

„Pojď dál. Už jsem ti přichystal místnost, potom si promluvíme.“ Stáhne ruku, protože si připomene, proč tu Edmond je. Kéž ho dokáže ochránit!

„Já… Děkuji, že jsem vás mohl poznat!“ vyhrkne konečně, jak se mu myšlenky srovnají.

„Rhys. Ten zbytek vynech. To je tvá ložnice.“ Otevře jedny dveře. Doufá, že se mu bude líbit.

„To je nádhera!“ Jenže kde je postel? Je tu stolek, židle, knihovna, skleněné dveře na balkon s dalším stolek a židli, ale postel je fuč. Všechno je to zařízené v zelených a bílých barvách. Ty má rád.

„Zde je ložnice a koupelna.“ Vede ho do pokoje s toaletním stolkem, vestavěnou skříní a dveřmi, kterými je vidět koupelna. Vše je laděné do zelenomodré s bílými prvky.

Edmond se zahledí na postel. Je velká. Je skutečně velká a on najednou vidí, jak se vznáší nad Rhysem. Ošije se.

„Nelíbí?“ zašeptá těsně u hlavy. Nemůže se nabažit, že tu je. Dýchá jeho vůní, jako nejdražší parfém světa.

„Ne, líbí se. Je to krásné. Cítím se tu dobře.“

„Výborně. To jsem rád. Nechceš si se mnou dát čaj?“

„Spíš něco studeného. Šťávu nebo něco podobného. Cesta sem byla úmorná.“

„Pedro, dones ovocnou šťávu do zahrady. Půjdeme?“ natáhne ruku. Edmond se automaticky do ní zavěsí. Když si uvědomí, co udělal, zrudne, ale nechá ruku ve velké hřejivé.

Počkám, jen chvilku, myslí si Rhys, který vede Edmonda do zahrady. Musí si na mě zvyknout. O Edmondovi ví celá léta, ale on ne. Je těžké mít ho po boku a držet se zkrátka. Dovede ho k bílému stolku s dvěma pohodlnými židlemi, na kterých jsou květované polštářky. Výhled mají na velký bazén a kvetoucí zahradu.

„Můžeš zde používat, co budeš chtít.“

„Pane, šťáva a káva.“

„Děkuji, můžeš jít.“ Otočí se k Edmondovi. Bože, je tak dokonalý se svými hnědými vlasy, modrýma očima. I kdyby hledal mikroskopem, nenajde na něm chybičku. „Jsem rád, že tu jsi.“

„A já taky. Nikdy jsem tě nepoznal. Chtěl jsem vidět toho, kdo stvořil arény.“

„Jen vedlejší produkt mého bádání,“ mávne rukou. „Ale jsem rád, že jsi jimi nadšený.“ Když tu sedí, napadají ho další témata k arénám. Má to! Louka plná růží. To bude určitě výzva. Ano Edmond byl jeho inspiraci odjakživa. A chrám, nějaký starověký, to by šlo taky provést.

„Nadšený? Je to krása! Nemohu se dočkat, až se vrátím k bruslení.“ Zadívá se do obličeje, který mu bere dech.

„Nejdřív, ale musíme vyřešit určitou věc.“

„Ano, vím to. Mohu se optat, zkoumal jsi záběry?“

„Jistě. Někdo mýma plošinami manipuloval!“ řekne prudce, skoro vztekle. Jeho vynález a k tomu na nich byl Edmond! Edmond se zatváří ohromeně. Jestliže to říká tvůrce arén, potom se mu to nezdálo. Poslední dny, kdy se uzdravoval, se skoro přesvědčil, že se mu to zdálo. „Musíme dotyčného lapit. Nechci, aby se ti cokoliv stalo.“ Skoro dodá, že ho miluje věky.

„Když jsem visel z plošiny, zdálo se mi, že se zastavila a pohnula nazpět. Proč to vyšetřovací komise nezjistila? Proč jsi jim to neřekl?“

„Řekl, ale nepřijali to. Nevím proč. Možná to považovali za výplod mé fantazie, ale dodal jsem jim přesné výpočty. Kdybys udělal, co jsi chtěl, dopadl bys dobře, i když na samý okraj, co jsi potom chtěl udělat?“

„Přejet plochu a skočit na další plošinu.“

Rhys odloží šálek s kávou. „Jen přejet?“

„Jistě, co by se tam asi dalo dělat?“

Rhys se usměje, zvedne se. „Pojď, něco ti ukážu. Mám pocit, že se některé sporty zvrhly. Viděl jsi nějaká videa z dvacátých let minulého století? Nebo ještě starší?“

„Jistěže. Thomas mi je promítal, ale popravdě jejich výkony s dnešními jsou nulové. Co skákali? Ani vruty nemohli dělat nebo podobné věci,“ pokrčí rameny. Nechápe, kam ho vede. Najednou stojí před dveřmi. Vejde dovnitř, kde jsou sedačky a promítací plátno? Mělo by to být, ale čert ví, co to může být. Posadí se. Je krapet znechucen. Nechce se dívat na nějaké slaboduché jízdy, touží mít s Rhysem sex. Nechápe tu svou posedlost. Nikdy k sexu nijak netíhl a nechyběl mu. Byl spokojený s tím, že mohl bruslit.

Rhys se postaví k aparátu. Jeho soukromé kino. Nechal si tehdejší videa převést na dnešní kvalitu. Jistěže ho to stalo spoustu peněz, ale k čemu by mu byly? Samozřejmě mu nepustí dvě videa, ale pár ano. Otočí se k svému hostu. Je tady u něj, v bezpečí. Ochranou, kterou nechal instalovat, se nedostane nikdo.

Nechá potemnět sál, pak zapne přístroj. Posadí se do křesla. Rád se dívá na staré jízdy. Má pocit, že dnešní už nemají toho ducha, kdy skutečně záleželo nejen na tréninku, ale taky na štěstí. Mnoho faktorů, které dneska jsou ovlivněny.

Edmond potlačí zívnutí. Zatraceně, co to… Ztuhne, nakloní hlavu. Takhle ostře staré jízdy neviděl. Kolem něj duní hudba. Dívá se na ženu. Je to tak… jiné.

Rhys mlčí, nic neříká. Rozumí tomu šoku. Za léta hodně nahrávek ztratilo svou kvalitu a dnes už zajímají jen historiky. Narovná se. Jeho oblíbenec. Je zvědavý co mu řekne.

Edmond zpozorní, když uvidí muže v černém. Jazyku nerozumí, ale první pohyb ho doslova přiková k plátnu. Když se rozjede drobnými krůčky, vydechne. Tohle je bruslení! Tohle… Jeho mozek začne pracovat na plné pecky. 

„Vrať to!“ poručí, když skončí jízda.

Rhys se usměje a pustí mu novou jízdu.

„Sak… Nech to!“ Edmond studuje pohyby muže. Je skvělý. Nádherně skáče, ale i projev a ty kroky… Ty kroky jsou fascinující. Jako by mu patřil led. Musí ho vidět znovu a důkladně prostudovat. Najednou je tma, potom se objeví světlo. Edmond se otočí k Rhysovi.

„O tomhle jsi mluvil? O těch krocích nebo o těch saltech té černé krasobruslařky předtím?“

„Jistě. Přejet plochu zvládne každý, ale co trochu víc?“

Edmond přikývne. „Co bude dál?“

Rhys zamrká. „Co tím myslíš?“

„S tím vrahem. Proč jsi mě sem vylákal? Jenom kvůli těm jízdám to nebylo. Tak proč?“

Rhys se zadívá na plátno. „Protože nechci, abys zemřel.“

„To já taky ne. Mohu se ještě na ty jízdy podívat?“

„Kdykoliv chceš, ale už je dost pozdě. Nenecháme to na zítra?“

Edmond studuje Rhysovou tvář. Přikývne. Dneska už mu nic neřekne a popravdě i on potřebuje si pár věcí rozmyslet. Rhyse, potom svou nehodu a nakonec jízdu, kterou právě viděl. Měl tušit, že tahle návštěva nebude jen tak.

„Půjdu do svého pokoje.“

„Jistě. Chceš doprovodit?“

Zřejmě o mě zájem nemá, no nebudu se ztrapňovat, pomyslí si Edmond. „Ne, děkuji. Mám hlavu jako buben,“ řekne krapet odtažitě. „Musím o hodně věcech přemýšlet.“

„Dobře.“ Rhys sleduje štíhlou postavu. Vzdaluje se mu a on chce, aby byl u něho blíž. Chce toho tolik? Tolik let se bál, že když budou spolu, něco se stane, ale co když je to naopak? Co když se mu stalo něco proto, že s ním nebyl?

Mají ještě čas. Netuší kolik, ale nespěchal doteď, tak není důvod. Zítra mu ukáže jeho. Nechápe tomu. I když věří v reinkarnaci, ti dva krasobruslaři z minulých století je trochu moc, protože jsou to jeho kopie. Vlastně on sám sobě je kopii. Všechno vypne, protáhne se a jde do jiného sálu. Převleče se a začne cvičit nebo spíš tančit. Když zjistil, kým byl v minulém životě, zkusil to jen z legrace. Byl v šoku, že mu to šlo tak dobře, že dokonce dostal pár nabídek od profesionálních souborů. Tím svou teorii jenom podpořil.

Edmond se převaluje ve velké posteli. Přemýšlí o všem možném. Když si lehne na záda, povzdechne si. Sakra, ani jedna myšlenka nezůstane v hlavě déle než minutu. Aby ji vůbec rozebral, to je nadlidský úkol. Posadí se, prohrábne hnědé vlasy. Aniž ví, co vlastně dělá, vstane. Otevře dveře, zavře a jde dál. Hledá.

Najednou stane před dveřmi, neví, zda jsou to ty správné, ale stiskne kliku, která povolí. Vstoupí dovnitř. Salónek stejně jako u něj. Natočí hlavu na jednu stranu, pak na druhou. Zahledí se na stejný balkonek, jako má on u svého apartmánu. Pak udělá krok do leva. Tiše vstoupí do ložnice. I přes tmu vytuší, že postel je prázdná. Přistoupí k ní.

„Blbe,“ zamumlá. Opět si prohrábne vlasy. Otočí se, vyhekne. „Sakra, vylekal jsi mě!“ vyjede na nahého Rhyse. Ten zírá na vetřelce. Čekal by i mimozemšťana, ale Edmonda ne.

„Co tu děláš?“

„Já?“ Rozhlédne se, jako by hledal únikovou cestu. „To kdybych věděl.“ Oči spočinou na rtech. „Vlastně vím, tohle.“ Přistoupí, až se ho skoro dotýká a políbí ho. „Nemohu spát, tak jsem přišel,“ řekne jednoduše.

Rhys se usměje. Neodolá ho popíchnout. „Popovídat si nebo na šálek bylinkového čaje?“

Edmond na něj zírá. Jeho hlava to zpracovává.

„Dělám si legraci.“ Toužebně se zahledí do modrých oči. Vlastně nevidí jejich barvu, ale ví, jaké jsou. Pohladí ho po tváři. V té chvíli jejich emoce vybuchnou. Obejmou se, líbají jako o závod. Nemohou se nasytit jednoho druhého. Myšlenky létají z jedné věci na druhou a ani jeden se nesnaží je zachytit. Jen vnímají toho druhého. Chuť, vůní, strukturu těla. Ruce se snaží dotknout každé částečky těla, které mají na dosah, jako by měly zmizet. Lehké Edmondovo pyžamo zmizí jako mávnutím proutku a oba se k sobě tisknou nazí. Jejich vzrušené penisy se o sebe třou. Najednou se Rhys od Edmonda odpoutá. Přejede mu tvář, potom ho něžně, ale nekompromisně dostrká k posteli.

Edmond pochopí a sám se rozvalí na posteli. Poprvé v životě si připadá žádoucí. Nemůže se dočkat, až ucítí Rhysovou tíhu na svém těle. Nemůže se dočkat, až sevře ho kolem boku a on vstoupí do jeho zadku. Chce ho pohltit, chce ho vynést do nebe. Ví, že to Rhys udělá i pro něho. Přejede své rozjitřené tělo. Touží po polibcích, po dotecích.

Rhys nečeká. Nepředpokládal, že ho tu uvidí, spíš ho chtěl pomalu svést, ale copak může mu odolat. Posadí se k němu, dívá se, jak se vzrušuje krátkými pohyby. Potom, ale oči spočinou na vzrušený nalitý úd. Nakloní se, neváhá a vezme ho do úst.

Edmond slastně vykřikne, pak položí ruku na hedvábné černé vlasy. Čechrají je, zajíždějí do nich a mimoděk mu hlavu víc tiskne ke klínu. Nemůže se nabažit, jak ho kouří. „Už budu, sakr…“ zavrčí a vyvrcholí. Pár kapek dopadne na tvář, ale většinu semene Rhys spolkne. Opět se posadí. „Světlo,“ řekne jasně. Rozsvítí se, až Edmond přimhouří oči. „Méně, méně,“ až je Rhys spokojený. Dívá se na Edmondovo tělo na jeho spokojený výraz. Byl blázen, že se k němu nehlásil dřív. Už dávno se spolu mohli milovat. Ruku položí na hruď, zaváhá, ale pak pomalu ji posouvá dolů, až je v klíně. Edmond roztáhne nohy. Rhys sklouzne rukou ještě níž k zadku, až se dotkne konečníku.

„Mohu?“

Edmond se usměje. „Chci to.“ Přetočí se na břicho. Rhys polkne. Popravdě nečekal to, ale nemůže pozvání odmítnout. Položí ruku na kříž. Očima hladově chvilku sleduje pevné obliny, až prsty nedočkavě sklouznou níž. Pevně sevřou svaly.Rhys si mimoděk olízne rty. Tohle je ráj. Určitě. Prstem sjede ke konečníku, zajede jedním prstem dovnitř. Je tak úžasně úzký, že se vzruší, aniž by si ho musil honit.

Edmond je zvědavý, co bude dál. Jasně ví to, ale netuší, co udělá Rhys. Zajede do něj, bude ho připravovat nebo co, vlastně? Skoro nedýchá, jak se snaží odhadnout další Rhysův tah.

Rhys si dobře vědom, že se možná už miloval už dávno a možná nikdy ne s mužem. Nechce se ptát, nechce vědět, zda před ním někdo byl. Přál by si, aby byl úplně prvním. Jenže je to hloupost. Vytěsní myšlenky na sex a už se jenom věnuje Edmondovi. Když má pocit, že je připravený, vyhoupne se nad něj a penisem zatlačí na připravený vstup. Pomalu do něj ho zasouvá.

„Bolí?“

„Trochu. Pády byly daleko horší,“ zabručí. Je mu dobře a nechápe, proč zrovna má potřebu mluvit.

Rhys se usměje, ale když je v něm nadoraz, zastaví se.

„Rhysi, co pokračovat?“ pobídne ho bez rozpaku Edmond.

Rhys se rozesměje. Má co dělat, aby z něj nevyklouzl. Políbí ho na krk a potom se povytáhne a opět do něj zajede. Edmond slastně zavrní. To je přesně ono, co si celou dobu přál a co odsouval. Byl cvok. Měl mu vlézt do postele hned, jak ho uviděl. Vlastně to udělal. Rozesměje se do polštáře, čímž vyděsí Rhyse. Přestane se pohybovat.

„Edmonde, stalo se něco?“

Edmonda starostlivost ještě víc rozesměje, až se mu otřásají ramena.

„Edmonde?“

„To je dobrý, promiň, Rhysi. Já… Můžeš ještě?“ není si jistý, zda Rhys může pokračovat v načatém díle, ale cítí jeho plnost v sobě. 

„To ti hned předvedu.“ Pokračuje, i když mu v hlavě vrtá, co se stalo. Edmond se usmívá. Vzrušení je pryč, ale pohoda ne. Je mu dobře, že Rhys pokračuje, že ho svým smíchem neodradil. Najednou ucítí cukání a potom krátký výkřik. Vlastně je mu nejlépe z toho, že se Rhys dokázal ukojit. I on se cítí dobře. Tak to má být, ne?

„Co se stalo? Nebrečel jsi, že ne?“

Edmond se stále ještě dívá do polštáře. Brečet? Dojme ho to. Udělá pohyb a naznačí, aby z něho slezl, protože stále ještě je v něm. Přetočí se. Líbí se mu slabé osvětlení, protože vidí do Rhysovy tváře. „Ne.“

„Aha.“ Chce se ho optat, zda se mu to líbilo, ale pak to spolkne. Lehne si vedle něj, pohladí po tváři. Je čas na něžnosti.

„Nemá to být obráceně?“ popíchne ho hýčkaný Edmond. Nemůže se Rhysových rukou nabažit. Má je snad všude a on se jim otevírá jak květina slunci. Nechá ho, aby si s ním dělal, co chtěl.

„Ne. Tak mi řekni, co se stalo?“

„Jsi tvrdohlavý. Nic, smál jsem se.“

„Aha.“

Edmond se usměje, přetočí se na záda. „Jen jsem si říkal, že jsem ti měl vlézt do postele hned, jak jsem tě uviděl, spokojený?“

„Hned? A kvůli tomu ses smál?“

„Jo. Prostě mě to rozesmálo.“ Spokojeně se vyhřívá, ale pak zvážní, jak se mu do myšlenek připlete vrah. Nebýt náhody, ne spíš to byl um lékařů a včasné pomoci, je mrtvý. Nikdy by Rhyse nepotkal.

„Co je ti?“

Edmond sebou provinile trhne. Sem do postele by měl patřit sex, ne myšlenky na vraha. „Nic, omlouvám se.“

Rhys ho znepokojeně sleduje. „To ten vrah?“ nadhodí. Edmond se pocítí ještě provinileji. „Uhodl jsem? Je to logické. Mě straší do první chvíle, kdy jsem tě viděl spadnout.“

„Sledoval jsi mě?“

„Jistě. Jsi můj miláček, to nevíš? Kvůli tobě jsem vynalezl Arény. Pořád jsem si říkal, že potřebuješ něco, co se k tobě hodí.“ Edmond sedí, nevěřícně se dívá na spokojeného Rhyse. Jeho hlava to nepobírá. Kvůli němu Arény? Rhys mu klidně vykládá, kolik mu dalo práce celý systém vymyslet, ale hlavně uvést do chodu. „Když jsem tě viděl poprvé na poušti, nedýchal jsem.“

Edmond zaúpí. „Vždyť jsem spadl! Třikrát! Byla to nejhorší jízda v mém životě. Proklel jsem arénu do sedmého kolene a tvůrce taky, ale pak jsem se do nich zamiloval. Když jsi ukázal plošiny, rozhodl jsem se na nich startovat stůj co stůj. Trenér mi říkal, že jsem blázen, že je to obtížné, že se to nedá naučit, ale trval jsem na tom. Byla to výzva. Mohl jsem získat vše nebo ztratit vše. Ztratil jsem. Nedokončil jsem jízdu, ale taky se nezúčastnil Mistrovství Universum.“

Rhys mu pohladí hladkou tvář. „Dal bys ji, kdyby někdo ji nezmanipuloval, a pak budou příští hry.“

„Já vím. Sakra, chtěl jsem startovat teď. Než získám kondici a k tomu ty staré jízdy. Už mě neláká skákat do výšek, dělat piruety, ale něčím se živit musím.“

„Trénovat?“

„Nemám trpělivost. Uvidím. Mohl bych dělat oboje.“ Lehne si. Rhys přes ně přetáhne pokrývku, ale rukou pohladí vedle sebe teplé tělo. Vzruší se. Něco se mu musí odrazit v očích, protože Edmondovy rty se zvlní v úsměvu. Zavrtí se a přitiskne se k statnějšímu tělu. „Ale teď, co si dát jinou gymnastiku?“

Rhysovou hlavou se mihne, že Edmond ještě neviděl všechno, ale má mu ukázat minulost? Co když je to náhoda a on se plete?

 

Druhý den ráno Edmond spokojeně mhouří oči na moře. Je azurově jasné a sluníčko už teď hřeje o sto šest. Zadívá se na Rhyse, který sedí vedle něj. Cítí, že je to ten pravý. Jenže musí nejdřív vyřešit tu nehodu nebo má přiznat, že to byla vražda? Netouží mít někoho… Ale co, když ho nechá na pokoji?

„Rhysi, co když toho nechá?“

„Pochybuji. Jestliže si někdo dal takovou práci, aby obešel všechny kontroly a byl natolik šikovný, pak mířil cíleně. Nechal jsem si vpracovat profil. Podle zprávy to zopakuje.“

„Ale co když jde po někom jiném? To, že jsem spadl, mohla být náhoda.“

„I to je možné,“ připustí, „Ale co když jde po tobě?“ Zrovna u snídaně se o tom nechtěl bavit, ale žádná chvíle by nebyla ta pravá. Potřebuji to vyřešit a ne spát se stínem po boku.

„Pak ho musíme chytit,“ prohlásí rezolutně Edmond. Vstane od stolu, protáhne se. Je si dobře vědom lačného Rhysova pohledu. Těší ho, že je pro něj přitažlivý. „Co jsi mi chtěl ukázat?“

„Nevím … Tak dobře. Pojď se mnou.“ Vede ho opět do kinosálu.  Posadí ho, opět zaváhá, ale nakonec pustí první záznam. Edmonda zprvu nic neupoutá, ale potom se nadzvedne ze židle. Zamrká. To je… přece ON! To není možné! Vykřikne. Nesleduje, co jede, ale jenom muže.

Rhys jako vždy očarovaně pozoruje jak jízdu, tak krasobruslaře. Záznam pochází z roku 1956 a jemu, tedy týmu počítačových expertů dalo zatraceně práce, aby ho zrestaurovali do této podoby. Dokonce to chtěli vzdát, ale on trval na svém.

Konec záznamu. Úklony muže na plátně, rozzářené oči, vlasy lehce rozcuchané jízdou tvoří obraz šťastného muže, který dosáhl vše, po čem toužil.

„To…“

„To je Edmond Forbes.“

Edmond se roztřese. Dokonce stejné jméno… „To …“

„Vypadá to šíleně, že?“

Edmond mlčí.

„Mám pustit další?“

„Ne! Ano!“ Sevře opěrky židle. Má strach a zároveň je zvědavý. Srdce mu bije jak splašené. Ještě snad trochu a rozbije se…  Opět ten stejný muž. Zase na ledě stojí on. Jede jinak, ale cítí, že patří k nim.

„Promiň.“ Rhys ho obejme kolem těla. Snaží se uklidnit chvějící tělo. „Neměl…“

„Ne, jsem rád, že jsem to mohl vidět. Jsem to já?“

„Netuším, ale kdysi dávno jsem viděl mladého krasobruslaře - tebe a předtím tyhle záznamy. Když jsem se stal slavným, nechal jsem je zrestaurovat. Netuším, zda jsi jejich reinkarnaci nebo ne. Možná je to teorie, náhoda, čert ví. Důležitý jsi ty. Edmonde?“

„Kde jsi ty? Jestli je to reinkarnace, pak tam musíš být. Jsi nebo jak to je?“ Edmond se přestane chvět. Pevně se zadívá do Rhysovy tváře. Na pozadí jich dvou skáče Edmond Hansen.

„Ano, jsem tam. Pokud bychom vážně brali do důsledku, že osud se opakuje, potom jsme perfektním příkladem. Něco ti pustím.“ Vypne záznam z Mistrovství světa.  Pustí další. Na plátně se objeví Rhys v křesle a naproti němu sedí jiný muž.

 

„Mohu vám položit otázku?“

„Jistě, od toho tu jsem.“

„Je to otázka na tělo a všichni zde, i na obrazovkách s napětím čekají na vaši odpověď.“ Štíhlý muž přikývne. „Máte partnera?“

Muž zkamení, potom se usměje. „Jistěže.“

„Cože? Potom, kdo je to?“ Je slyšet šum. „Váš přítel Edmond Hansen zemřel, pak…“

„On jim je. Vždy bude. Jestliže poznáte dokonalost, pak se nespokojíte s ničím jiným. Zůstane vždy se mnou. Přirovnávám to k tanci, který nikdy nemusíte opravovat, protože je bezchybný.“

„A váš tanec je dokonalý,“ polichotí mu moderátor. „Byla to strašná tragédie, omlouvám se a teď nám něco řekněte o chystaném turnaji. Jen na okraj je věnován a nese jméno neméně slavného krasobruslaře Edmonda Hansena, vašeho přítele. Jistě vás inspiroval.“

„Víc, než kdy jsem si myslel. Tak dobře, Leve, něco vám poodhalím za zákulisí mé nové Show.“

 

„To není možné.“

„Říkal jsem si to pokaždé, když jsem tančil. Nu což, tohle je jenom zkrácený záznam. Edmond měl nehodu. Skončil na vozíčku, ale nakonec zemřel. Nikdy se mi nepodařilo zjistit jak, ale Rhys… Je dost zvláštní se na něj dívat, mluvit o něm a vidět, že vypadá jako já. Rhys zůstal do konce života sám.“

„Takže…“

„Jestliže bychom měli brát do důsled…“

„Co ten první Edmond?“ vpadne mu do řeči.

„Nezjistil jsem toho druhého, ale i on zůstal sám. Často mluvil o Kórine Ogatovi, což byl malíř starého Japonska, ale osobně si myslím, že to byl někdo, koho potkal po válce.“

„Musíme ho chytit, ale jak?“

„Nevím,“ pokrčí bezradně rameny Rhys.  Oba se na sebe dívají. Na pozadí mluví Rhys. Nevnímají ho. Najednou Edmond přikývne.

„Já vím.“ Zvedne se, přechází. Zadívá se na perfektní rysy minulého Rhyse. Jsou si tak neuvěřitelně podobní, že to až bolí. „Nechám vyrobit speciální brusle.“

„Nechápu.“

„Dnešní brusle fungují na bázni gravitace. Proto mi to taky částečně zachránilo život, ale já oznámím světu, že předvedu jiný tanec. Jejich.“ Ukáže na plátno. „Bez antigravitace, tak jak se bruslilo. K tomu, ale potřebuji nové brusle. Dotyčného to jistě zaujme. Moc dobře ví, že podruhé k arénám se nedostane, ale brusle, to je něco jiného. Tam má šanci je poškodit. Zatím budu trénovat. A při té příležitosti. Protože nepohybují, že si to nechá ujít, ho lapíme, souhlasíš?“

„Nelíbí se mi to.“ Rhys si povzdechne. Vystavuje ho riziku. Když se zadívá do Edmondovy tváře, pozná, že si to prosadí, ať bude chtít nebo ne. „Dobře. Jak chceš to provést?“

„Nejdřív zavolám svému trenérovi. Zařídí konferenci. Potom se to vypustí do světa. Myslím, že bych to mohl stihnout na nové Mistrovství kontinentů. Dotyčný nesmí nic tušit.“

„Dobře. A já se zatím postarám o bezpečnost.“

„Dobře a ještě něco, budu bruslit na plošinách.“

Rhysovi ztuhne tvář. „Není…“

„Je. Je na ten tanec perfektní. Jen se musí to dobře načasovat. V noci se mi to neustále promítalo hlavou. Musí se to dobře načasovat. V několika případech je tam mezera, ale právě tam bych mohl udělat skoky. Jen musím to nejdřív vyzkoušet.“ Nakažlivě se usměje. „Těším se jako malý.“

„Nepřemluvím tě.“

„Ne. Jdeme.“ Otočí se k plátnu. Rhys se právě zvedl a potřásá si rukou s moderátorem. „Nesmí nás už rozdělit. Jestliže ta teorie je pravdivá, potom už dál nesmí vyhrávat. Zařídíš to?“ Nakloní hlavu na stranu a usměje se, ale oči zůstávají vážné, naléhavé.

Rhys vážně přikývne. „Nerozdělí.“ A jestli ano, pak půjdou společně.  Zadívá se na Edmonda.  Má ho odnést do postele? Je tak rozkošný.

„Půjdu.“

„Cože?! Já… mys… no… ehm…“ zasekne se.

„Později.“ Edmond políbí šokovaného Rhyse na rty. „Nejdřív práce, pak zábava. A musím jít začít trénovat. Potřebuji taky ty záznamy. Trenér bude v šoku. Na něco takového není zvyklý.“  Rhys stihne vztáhnout ruku, ale nahmatá prázdno. Pak se rozesměje. Jeho plány šly do kytek, ale popravdě je tu plán a šance, že budou spolu. Šance? Omyl. Jistota. I tak by ho zajímalo, jak je to ve skutečnosti. Spousta lidi věří v reinkarnaci, ale skutečně se rodili v dobách minulých? I Edmondův vrah?

„A dost! Teď je teď a někdo skutečně chce Edmonda zabít. To nemá nic společného s minulostí.“ Vstane a jde do komunikační místnosti, která spojuje ho s firmou. Posadí se a vyvolá oddělení bezpečnosti.

„Romane, zdravím.“

„Rhysi? Co chceš?“

Rhys se usměje. Romanovi z toho úsměvu zatrne. Nelíbí se mu, ale na rozdíl od něj Rhys je všemocný. Samozřejmě udělá, co si bude přát. „Co si přeješ.“

„Vždy jsi byl vnímavý. Poslouchej.“ Začne mu vysvětlovat, co vše má udělat. „Hlavně se to už s plošinami nesmí opakovat. Je mi jedno, jak to zařídíš, ale ať k tomu má přístup já, ty a tím bude konec.“

„Prrr, to bude…“

„Je mi to jedno, ale k tomu systému se nesmí nikdo dostat.“

Roman zvažuje. „Jsi si jistý, že to nebyla nehoda?“ Rhys se mu pevně zadívá do očí. „Nikdo nic nezjistil, ale je pravdou, že ty je znáš nejlépe z všech. Dobrá, budu ti věřit. Prověřím si to.“

„Můžeš, ale jak říkám, nikdo ať na dálku, nebo nablízko, se k tomu nesmí dostat. A zabezpeč to tak, aby hlásilo, ne vyhlásilo poplach, kdyby někdo se chtěl dostat k jádru.“

„To nebude levné. Firma…“

„Já na firmu kašlu. Klidně to zaplatím z vlastní kapsy, ale nebudu muset, to mi věř. Najmi, koho chceš. Nejlépe Black Hawks.“

Roman nadzvedne obočí. Nejdražší strážní tým na světě? „Ty? Tohle ti správní rada nepovolí.“

„Přesvědč je. Oba dva je utáhneme. Nemůžeme si dovolit, aby naše arény byly propírány a ztratily tvář.“

Roman si povzdechne. „Moc mi věříš.“

Rhys se opět usměje. „Myslíš?“

Roman pochopí. Pokud se něco stane, zaplatí za to a draze. Nemá vycouvat? Ale potom zvítězí pýcha. Ten dotyčný, pokud to provedl, musel být skvělý. Lepší než on a jeho oddělení. Nemá rád prohry. Chytí toho parchanta, co z nich nadělal osly.

„Skvělé.“

Edmond zatím se spojí s Thomasem. „Jak jde?“ vyhrkne bez úvodu, bez úsměvu, s obavami.

„Dobrý. Poslouchej. Nebyla to nehoda. Měl jsem pravdu.“

„Sakra, já věděl, že Rhys tě do něčeho naveze.“ Mysli se mu mihne školní léta. Ty jeho teorie!

„Máš pravdu. Rozhodli jsme se ho chytit.“

„Zbláznil ses?! Předáš to policii a je to! Vyšetří to! Ty se do ničeho nemíchej, nebo chceš přijít o další Mistrovství Universum? Ani náhodou! V tomhle nejedu!“

„Pojedeš,“ řekne tvrdě Edmond. „Zařídíš s novináři videokonferenci. Představíš nový program jízdy…“ Thomas vytřeští oči, „a taky nové brusle speciálně vyrobené pro mě.“

„Přijedu! Čekej, blázne!“ řekne jednoduše. Zavěsí. Edmond pozná, že nemá cenu volat nazpátek. Jen, aby Rhys nezakázal Thomasovi přístup na panství. Polibek na krk ho vzruší.

„Co je?“

„Thomas přijede. Můžeš někoho pro něj poslat, Možná bude to lepší, než takhle po telefonu. Ještě zavolám firmě, která pro mě brusle vyrábí. Chvilku.“ Spojí se s firmou.

„Pane Laselský.“

Staršímu muži se rozjasní tvář. „Edmonde, copak chceš? Viděl jsem ten pád. To nebylo bruslemi! Myslím, že někdo hýbnul plošinami. Ale brusle jsou v pořádku, že?“

„Máte pravdu.“ Jak to ví? Mihne se Edmondovi hlavou.

„Sakra. Věděl jsem to v momentě, když ses držel prsty za okraj plošiny. Ten skok byl správný, přece se tomu věnují celý život! Hned jsem své paní řekl. To musela být cizí vina.“

„Ano, byla. Brusle mi zachránily život. Omlouvám se, že volám až teď. Děkuji, ale chci po vás něco speciálního.“

„Ano?“

„Brusle ze starých času, ale s technologiemi dnešních dnů a bez antigravitace. Nebudu ji potřebovat.“

Muž se zatváří překvapeně. „Znám to, ale nebudeš skákat jako doposud. Maximálně pět otoček, pokud je trochu upravím.“

„Perfektní. Počítal jsem jen s čtyřmi. Je možné, že dotyčný se o ně bude velmi zajímat.“

Muž přimhouří oči. „Tím myslíte toho manipulanta? To může zkusit, ach chápu, chcete ho chytit a policie?“

„Bezpečí bude mít to na starosti Arena Dream.“

„Dost neobvykle, ale hádám, že nevěří, že to nebyla nehoda. I v televizi a v novinách se povídá o nehodě. Špatný výpočet skoků, ale tomu nevěřím! Zmetek! Samozřejmě jsem nápomocen.“

„Ale ty brusle udělejte.“

Muž je ještě víc překvapen. „Myslíte to vážně?“

„Naprosto,“ přisvědčí Edmond. „Představím je a novou, tedy staronové bruslení. Musím vám poděkovat za svůj život.“

Muž se usměje. „Udělám, co bude v mých silách. Hned začnu na nich pracovat.“

„Děkuji.“

„Zamáčkněte toho švába!“ řekne ještě muž a hovor ukončí. Edmond se posadí. Cítí se unavený a k tomu ještě Thomas. Jen aby nevzal sebou Beatrici! Na šíji ucítí prsty. Je to tak příjemné, když mu začnou hníst svaly.

„Ještě trochu.“

„Nechceš si lehnout?“ nabídne mu Rhys.

Edmond zvrátí hlavu, takže se dívá do Rhysovy tváře. Jeho uhrančivý pohled v něm vzbuzuje touhu být s ním. Opře se o něj a Rhysovy ruce se kolem něj ovinou jak liána.

„Nevím. Asi ne. Chtěl bych už to mít za sebou. Od té nehody se cítím příšerně unavený.“

„To je tím zraněním.“

„Nevím sám. Myslím, že ne. Cítím se starý. Blbost, co? Ne, je to tím, že tam někde číhá, Nevíme kdo to je, neznáme tvář, ani proč to dělá. Snažili se mě přesvědčit, že je to můj výmysl, že je to tím, že jsem prohrál. Není. Věděl jsem, že za tím je něco víc.“

„Dostaneme ho.“

„Já vím. Nepůjdeme si zaplavat? Musím taky, ach jo,“ povzdechne si. „Budu se muset vrátit. Kvůli tréninkům.“

Rhys se ve vteřině rozhodne. „Pojedu s tebou.“

Edmond vytřeští oči. Rhys opustí své překrásné bezpečné sídlo? „To nemusíš,“ namítne chabě.

„Ale já chci. Je čas skončit se schováváním, ale líbí se ti tu, ne?“

Edmond se rozesměje. „Tady by byl spokojený každý. Je tu krásně a cítím se tu jako doma.“

„Výborně. Budeme tu bydlet, až to skončí,“ řekne spokojeně. Edmond se rozesměje ještě víc, ale pocítí úlevu. Vstane, obejme, políbí Rhyse na rty. Bezpečný přístav, mihne se mu hlavou, když ho objímá. Je rád, že konečně si někoho našel a on s ním počítá. Věří mu, že ho nikdy nezklame.

„Miluji tě,“ zašeptá. „Moc.“

Rhys ho pevně objímá. Hledí na druhý konec místnosti. V očích má odhodlání, že nikdy nedopustí, aby ho ztratil. Zaťukání.

„Pedro?“

„Pane van Aidane, pan Thomas Bedwood se ohlásil. Mám ho pustit dál?“

Edmond s Rhysem se na sebe podívají. Vždyť to byla jen chvilka, co s ním mluvil. Musel nejen použít teleport, ale i zřejmě kurýrní přepravu, jinak to není možné.

„Oh, samozřejmě. Doveďte ho do zahrady.“

„Ano, pane van Aidane.“ Pedro odejde. Edmond přestane objímat Rhyse. Místo toho ho vezme za ruku. Společně jdou do zahrady. Už z dálky pozorují přecházejícího Thomase. Pomyslí si, že zrovna šťastně nevypadá.

„Já věděl, že ho do něčeho zatáhneš!“ obviní Thomas Rhyse sotva je uvidí.

 „Do ničeho mě nezatáhnul a posaď se. Jak se má Beatrice?“ optá se. Je rád, že ji nechal doma a nic jí neřekl.

„Dobře! Co je to za pitomost?! Nikdo už nechce vidět staré tance!“ odsekává jednotlivá slova. „Všichni chtějí vidět ladnost s akrobatickými prvky. Nebezpečí, to je přitahuje,“ chrlí na ně. Dívá se z jednoho na druhého. Velmi brzy mu dojde, že se stali milenci.

„Já vím, ale co jízda na plošinách?“

„Co…“ zasekne se. V údivu hledí na Edmonda. Hlava mu vůbec to nechce pobrat. „Zbláznil ses!“

„Ne. Vím, co dělám. Připravíš jízdu snů.“

„Nic neudělám. Nechám tě odvézt do nemocnice a vyšetřit. V tom opravdu nejede. Plošiny nezvládneš s antigravitačními bruslemi, a jak chceš je zvládnout s normální a klasickou jízdu? Vyskočíš snad 5 metrů?“

„Ne, ale stačí jen trochu. Laselský mi potvrdil, že mohu udělat 5 otoček.“

„Nikdo nechce pět otoček. Chtějí vidět deset s vrutem uprostřed!“ Pak si uvědomí, že řekl nesmysl. Posadí se. „Skutečně to nebyla nehoda?“ optá se zoufalým hlasem.

„Nebyla.“

„Ach jo. Tak jděte na policii. Ta dotyčného chytí.“

„Byl jsem tam. Nechtěli se tím zabývat, ale mám jisté konexe. Nakonec řekli, že to byla nehoda,“ zdůrazní Rhys poslední slovo.

„Ale chytit ho sami? Jste blázni.“

„Ne, já ho chytat nebudu. To má na starosti bezpečnostní oddělení Arena Dream. Osobně se mi nelíbí, že Edmond chce dělat volavku, ale nepřišli jsme na jiný způsob.“

Thomas mlčí. Ti dva se rozhodli. Má od toho vycouvat? Jenže je tu ještě Beatrice. Určitě by chtěla, aby jim pomohl. Co, sakra, má dělat? Co?! Jak se vůbec mohl do té šlamastyky dostat? „Dobrá, pomohu. Co chcete, abych udělal?“

„Jsi nejlepší, Thomasi,“ řekne zářivě Edmond. „Za prvé potřebujeme tiskovou konferenci. Dotyčný se to musí dozvědět. Hádám, že osobně na mě nezaútočí, ale je možné, že bude chtít poškodit brusle. Proto se soustředíme na ně. Oznámíme show ve starém stylu na moderním povrchu. Plošinách. Hádám, že po mém pádu moc populární nejsou.“

„To nejsou. Nechceš si vybrat jiné prostředí?“

„Ne. Právě naopak. Musím dokázat, že jsem se jich nelekl. Bude to náročnější, ale věřím, že se to podaří.“

„Ty si navymýšlíš. Jako by nestačilo skákat normálně. Dobrá, já něco zkusím, ale nemohu tady. Musíme na stadion a trénovat. Nějaké starší tance jsem viděl, ale nemám tušení, co vše si můžeme dovolit. Tentokrát, ale potřebujeme mít i simulaci plošin. Musíme vědět, že to skutečně půjde. Ty mlč,“ obrátí se na Edmonda. „Musím vědět, že to jde. Podruhé bys nemusel přežít. Je to jenom show, jinak budeš skákat normálně?“

„Ano.“

„Dobrá. Upřímně, nejsem tím nadšený.“

„My taky ne, ale Edmond se nemůže chovávat až do smrti někde ve věži. Potřebuje k životu brusle, ledovou plochu. Plošiny zůstanou vyjmuty z Arena Dream. Místo toho stvořím něco jiného. Samozřejmě, že bude vám vše k dispozici.“

„Dobře. Spojím se s Laselským. Budeme potřebovat více bruslí. To, ale nikdo nebude vědět. Představeny budou jen jedny. Co, když se nechytí?“

Edmond sevře opěrky u křesla. Pevně se zadívá Thomasovi do očí. „Musí. Nebude se moci ke mně dostat, ale k bruslím ano.“

„Moc nevěřím, že se to podaří.“ Thomas se zvedne. Nechá jim ještě den. „Zítra tě čekám na stadionu.“

Edmond přikývne. Dostane strach.

„Pedro, vypr… Nebo půjdeme s tebou.“

Thomas se kolem sebe rozhlédne. „Máš to tu krásné.“

„Děkuji.“

„Vždy jsi věděl, co chceš. Splnilo se ti to.“

Rhys se usměje. „Tobě snad ne?“ Thomas je překvapený. Má vlastně pravdu. Rozloučí se a odjede s kurýrní přepravou. Edmond osamí s Rhysem. Otočí se k svému milenci.

„Víš, co nás teď čeká?“

„Milování?“ nadhodí Rhys

„Ne, peklo.“

„Proč?“

„Protože nebudu moci být s tebou. Musím být dokonale chráněn a taky proto, že chci, aby nechtěl zabít tebe.“

Rhys je překvapen. To mu nedošlo. Bude muset vydržet příšerný půst, ale k čertu, jestli se to podaří, bude mít všechny dny. Snaží si nepřipustit neúspěch, i když podvědomě ví, že je tu šance, že vrah je může dostat. Místo dalších úvah, popadne do náruče Edmonda. Ten se zazmítá.

„Natáhneš si záda! Pusť! Mám své nohy!“ Je překvapen, když je skutečně položen na zem.

„Máš pravdu. Rozhodně nepromeškám v posteli poslední společné chvíle. Tak alou!“ plácne Edmonda po zadku. Ten se zamračí, ale pak se rozeběhne.

„Chyť si mě!“

„K čertu, je rychlý,“ zabručí nevěřícně Rhys. Než se pohnul, Edmond byl v domě. Mohl by se optat domu, kde se nalézá, ale neudělá to. Místo toho v něm roste vzrušení z hledání.

Komentář

Lledové plošiny 3.