Sněhový labyrint
Vysoká štíhlá postava stojí na zahradě moderního domu. Ruka v rukavicích zaclání přimhouřené oči, které hledí směrem k vysokým horám. Povzdechne si.
„Opět nic.“ Ruka se spustí k teplé bundě rozepnuté u krku.
„Strejdo Andreji, kdy bude sněžit?“ houkne od branky kluk v hnědé čepici na hlavě. Na rameni se mu pohupuje aktovka. Za ním stojí další děti, které dojíždějí z vesnice do školy.
„Copak já vím? Hory mlčí. Musíte se optat jich!“ křikne s úsměvem. Jde k brance, k dětem. Jsou to uličnici, ale bez nich by to tu nejspíš vůbec nepřežil.
„Ty nic neřeknou a v televizi předpovědí tak jedině prd!“ Najednou vystrčí holej zadek. Holky s pištěním odvrátí oči. Adam se jim směje, ale hned si natáhne kalhoty. „Ale vážně, to povídal i brácha. Prej zas prd dávají.“
„Jsou tu dámy. Jestli tohle budeš dělat, tak žádnou nezískáš.“
„Jsou to ufňukané… Au!“ zaječí, protože jedna se rozežene taškou rovnou do holeně. Za smíchu ostatních začne poskakovat. Skučí, jako by ho brali na nože.
„Ale vážně, kdy bude sníh? Chceme si tu zase hrát!“ optá se v bleděmodré čepici hnědovlasá dívka s copy. „A co to bude tentokrát? Už máte nakreslený plán? Jsem strašně zvědavá.“
„To je tajemství. Nic neprozradím, ale ano plán už mám, tak doufám, že se vám bude líbit, ale bez sněhu nezmůžu nic. Jedině, že by z hor ho někdo navezl! Prostě musíte čekat.“ Ukáže na špičky velikánů, které v jasném počasí jsou nádherně vidět. Všichni se zahledí k Tatranskému národnímu parku a Tatrám.
„No jo, tak jo.“
„Aha. Tak my zase jdeme. Ahoj!“
„Domácí úkoly. Učitelka nám zas toho napařila. Ahoj!“ řekne Blanka v bleděmodré čepici.
„Dávejte na sebe pozor!“ křikne za nimi. Zadupe nohama na holé zemi. Vejde dovnitř domku. Najednou na něj padne tíseň ze čtyř stěn. Přitom si domek sám projektoval, tedy vše šlo podle něj. Není velký a jedině, co chtěl, byla velká zahrada. I tak má tu velkou koupelnou se saunou, ložnici, pracovnu, obývací pokoj a dokonce i pokoj pro hosty, ale popravdě je málokdy využíván. Kuchyň je prostorná stejně jako koupelna. Dojde ke kamnům, do kterých přiloží dřevo. Rukavice pohodí na pohovku. Natáhne nad kamna ruce, mne si je a nasává do sebe teplo. Mohl by tak stát věčnost. Přemýšlí, co má dělat, když není sníh. Když je zima, je to fajn, protože se k němu nastěhují všechna děcka z vesnice. Nemá čas přemýšlet nad hloupostmi. Léto je nejhorší. To se vrací vzpomínky, přestože se snaží zabavit jízdou na kole a turistikou. Maminka by řekla, že se fláká a měl by si najít něco zodpovědného, ale on stále doufá, že se něco stane a vrátí se na svah. Ví, že je to sen, ale uvnitř srdce po tom prahne. Taky ví, že je ta tužba zbytečná, že se neuskuteční. Vrátí se v myšlenkách zpět k létu. Děcka sice přijdou, ale spíš je zajímají vodní hrátky než nějaké sněhové sochy. Zima je fajn. Zbytek roku musí protrpět.
Uklidí rukavice, sundá teplou bundu. V teplácích se posadí na pohovku. Potom jakoby se těžko zvedne a jde ke knihovničce. Vytáhne album. Váhavě po něm přejede rukou. Hledí na ně, jako by mělo moc mu odpovědět na nevyřčené otázky. Potom ho otevře. Na přední stránce je mladík na lyžích s vysoko pozvednutým pohárem. Oči mu září a z celé postavy je vidět nadšení. Otočí na další. Opět stejná postava na sjezdovce. To bylo v Alpách. Tady v Pyrenejích. Povzdechne si a vybaví si, jak byl ideální sníh. Ani hluboký, ani zmrzlý. Snadno si vybaví vítr v tvářích, soustředění na dráhu. Otevře oči a obrátí další stránku. Tentokrát je na něm starší fotka s malým chlapcem a lyžemi. To byly jeho první lyže. Další stránka a on se dívá do své tváře. Vzpomínky by se měly ztrácet, usoudí, když zavře album. Na poslední stránce je výstřižek.
Odchod nadějného lyžaře Andreje Juhase.
Zavře album a jako by tím zavřel všechny vzpomínky. Schová ho, ale dobře ví, že ho otevře znovu, aby aspoň na chvilku opět byl v těch letech, kdy neměl na Slovensku soupeře. Postaví se k oknu. Co má dělat? Tehdy by věděl co dělat. Trénink nebo by se někde bavil, možná odpočíval. Nebyl by zde na hranici hor, kde vidí na to, co mu je odepřeno. Někdy vytáhne lyže a rozjede se nahoru, ale nikdy nedojede. Vždy se vrátí nazpět. Dobře si pamatuje poslední slova.
„Jestli někdy uvidím tebe nebo tvé lyže na svahu, potom tě zničím!“
Věří mu. On by to dokázal. Chlap bez svědomí, o kterém si myslel, že je jeho přítel. Jak se mohl tak plést? Dal by nevím co, aby mohl to vrátit. Přitiskne si hlavu k okennímu sklu. Mobil. Je rád za to vyrušení.
„Ahoj, jak se máš?“ ozve se sotva to zvedne. Ani se moc nedívá na displej. Tohle číslo má jen pár lidi na světě a samozřejmě operátor. Maminka, starostlivá kvočna ho kontroluje, jestli v tom zapadákově nezemřel. „Mám se dobře. Sníh ještě nenapadl. Je to k ničemu!“ Posadí se na pohovku, prohrábne si hnědé vlasy.
„Musíš potom poslat fotky, co jsi zase udělal. Nikdo nechtěl věřit, že ty sochy jsou tvoje. Prý nemožné, ale já říkám, že můj syn má tisícero nadání.“
„Děkuji a co brácha? Jak mu je?“
„Fajn, i když se opět poškorpil.“
„Klape jim to?“ optá se starostlivě. Jeho žena je milá holka, ale má svoje mouchy, ovšem bráška taky. Když se názorově setkají, tak to pořádně jiskří.
„Jako v každém manželství. V každém je něco, co je dobré a co je špatné. Jen je otázkou, co časem vyhraje. Potom buď skončí u právníka, nebo v márnici.“
„Vtipné, mami. Pozdravuj ho a co Juro?“
„Oh, jde to, i když nechápu, co si myslí.“
„Copak?“ Usadí se pohodlněji, protože jak zná mamku, dobře se pobaví. Po rozvodu s jeho otcem má velmi vyhraněné názory. Což jenom schvaluje, i když je mu líto, že se rozešli, ale když ho zavrhl; je to tak lepší.
„Ale, má zastaralé názory, že žena má být v kuchyni a on je pánem tvorstva. Je to sice hezká představa, ale už dávno nefunguje. No řekni: Líbilo by se ti, kdybys celý čas trávil v kuchyni? Miláčku chci tamto a tohle… Mně ne. Podruhé už ne.“
„Tak co se stalo?“ optá se na rovinu a vynechá poslední zmínku. Bylo by to na dlouho a on nechce poslouchat, jaký otec byl všivák.
„Žehlila jsem.“
„A?“ nechápe Andrej. „Co je na tom špatného?“
Smích. „No to je to. On mě u toho viděl.“
„Stále nechápu,“ přizná rozpačitě.
„Hm, víš, on má představu, že se dům uklidí sám, ale tím myslím skutečně sám. Prostě nechce vidět, že musím pracovat.“
„Ať ti pomůže!“
„Co asi dělá?“ ozve se smích. „Dalo to fušku, ale podařilo se to.“
„Co dělá?“ optá se s úsměvem. Jeho maminka je silná osobnost, která ho vždy rozesměje. Zbožňuje ji.
„Luxuje!“
„Bravo!“ vykřikne. „Tak si říkám, že bych taky měl vyprat a uvařit.“
„Andy, víš, ale neměl by ses vrátit?“
Andrej ihned ví, o čem to mluví. „Ne. Byla to příliš velká zátěž,“ řekne lež, kterou opakoval od svého odchodu z lyžařské scény. „Necítím se na to.“
Povzdech. „Já vím, že ty tréninky byly náročné, ale od té doby, jsi vůbec nejezdil. Byl jsi vůbec na horách? I po telefonu vím, že ne a přitom v sklepě máš lyže. Jenže hezky zabalené, že?“
„Jestli někdy uvidím tebe nebo tvé lyže na svahu, potom tě zničím!“
„Nechci. Mám strach, že když se na ně postavím, že skončím tam, kde jsem byl. Je to jako mávat notorickému opilci láhvi před nosem a doufat, že po nic nesáhne.“
„Máš pravdu, promiň. Já jen mám pocit, že nic neděláš!“
„Ale mami! Jak to že nic nedělám? Píšu do novin, taky dělám sochy…“
„A v létě se nudíš.“
Andrej mlčí. Mamka ho zná až příliš dobře.
„Tak tě nebudu déle trápit. Kdyby sis aspoň někoho našel. Bylo by to moc pěkné.“
Andrej se otřese. To si to raději udělá sám. „Já vím, ale tady moc příležitosti není. Neboj se, někoho si najdu“ snaží se ji uklidnit. Lže a doufá, že to nepozná. Nerad přidělává mamce starosti.
„Tak dobře. Pusu.“
„Ahoj.“ Odloží telefon. A opět sám. Světýlko pohaslo. Co dělat? Televize? Kniha, Video? Počítač s prasečinkami? Schovat se za nějaký nick a dělat si co chce? Všechno je tak známé, důvěrné a nudné oproti tomu, jak ti adrenalin koluje v žilách, když svištíš po sjezdovku. Chce se ti smát radosti a potom to vítězství… Opojná vůně, která se nedá k ničemu přirovnat. Ten pocit je neskutečný. Nic se tomu nedá přirovnat.
Nakonec skončí u staré osvědčené romance Jestřábí žena. Na konci filmu zívne a jako vždy usne, jako mnohokrát předtím, na pohovce. Oheň pomalu dohořívá, plamínky skomírají stejně jako teplo, které se pomalu vytrácí. Uprostřed noci se probudí zimou. Dopotácí se do studené postele, kde si lehne. Zachumlá se, chvilku se třese a pod pokrývkou dýchá, ale potom usne, jako když ho do vody hodí.
Ráno se probudí do jasného slunečného počasí. Uvědomí si zimu, ale potom radostně vyskočí, protože si uvědomí, že je za oknem bílo. Nic moc, ale lepší něco než nic, pomyslí si při pohledu na slabý sněhový poprašek. Jen aby sníh vydržel, ale většinou jak klesne teplota k nule, tak se toho drží až do jara. Z toho sněhu bude jen malá socha, ale to nevadí. Vytáhne plán svého nového světa, který stvoří na zahradě. Podle něj každý člověk by měl svůj tajný svět, kam může utéct. Jeho světem se stalo sněhové království a přesně to letos udělá. Palác, princezny, prince, malé myšky i koně a veverku. Jen se bojí, jak to zvládne. Jestli to není příliš monumentální a náročné, ale taky začínal jednoduchými věcmi a přešel na složitější. Chce to jenom praxi. Taky má i jiné povinnosti, ale tohle má přednost. Vyjde s lopatou ven. Nejdříve shrnout sníh a potom se bude stavět. Jen, aby napadlo víc. Čím víc tím lépe!
O pár dní později
„Juhu další socha! Není to kůň? Jdeme!“ zavřeští chlapec v hnědé čepici s bambulí na konci. Otevře vrátka, aktovku pohodí ke zdi. Za chvilku už jsou tam i ostatní bez ladu a skladu. Andrej se chvilku dívá, jak si prohlížejí novou sochu ze všech stran. Za chvilku to začne, ale nejdřív dopije čaj a dojí chleba, který si připravil. Nečekal je dnes tak brzy, ale možná jim skončila dřív hodina. Rozhodně je rád, že je tu má. Dneska dodělal toho koně. Jestli se mu něco stane, přerazí je vejpůl, ale má tušení, že přinejmenším Tadeáš bude chtít vyzkoušet, jak se na takovém koni sedí. Příroda jako by ho milovala, mu nadělila trochu sněhu každý den, ale na pořádný hrad toho je málo, takže spíš udělal nějaké sochy, mezi kterými si mohou hrát na honěnou. Vykašlal se na novinové články, ty bude stíhat na poslední chvíli, ale vidět ty rozzářené dětské tváře stojí za to.
Dopije čaj, chleba nakonec odloží na linku, navleče si teplé prstové rukavice a vyrazí.
„Blanko, strejda Andrej přišel!“ zavřeští černá ušanka, zpod které září černé oči.
„Juhu!“ zavřeští ostatní. „Vyhrajeme! Do toho!“
„Jasně!“ Najednou jsou všichni proti němu. Už schytal dvě koule. Vykoukne zpoza koně, kterého si přivlastnil, když jedna mu přistane přímo na hlavě. Oho, hod vrchem, co? Uplácá kouli a hodí ji.
„A kruci! On někoho trefil!“ Andrej se rychle zvedne. Uvědomí si, že házel směrem k brance a zřejmě hodil moc. Ale koho mohl trefit? V zimě sem nikdo moc nechodí a na běžky není dost sněhu a i tak jezdí spíš nahoře po vyznačených stezkách. Běží k brance. S rozpaky se dívá na cizího muže, který stojí se sněhem v obličeji, který pomalu mu klouže na luxusní kabát. Ani se nenamáhá ho otřít.
„Omlouvám se, já…“
„Co mi donést ručník?“ ozve se chraptivý hlas.
„Hned!“
„My nechtěli, jen jsme si hráli. Strejda Andrej je fajn. Vážně se nechtěl trefit,“ obhajují ho děcka. Zvědavě pokukují po černém terénním autě a cizinci. Nikdy ho tu neviděli. Chce snad něco strejdovi?
„Do mě ne,“ řekne suše postava v tmavém svrchníku a šálou kolem krku. Cípem šály si utře sníh. „Do vás na sto procent.“
„Nám to nevadí, že jo!“
„Jojo. Kdo jste?“ optá se drze Tadeáš. „Nejste místní.“
„Ne, nejsem. Zaujaly mě… á děkuji.“ Vezme ručník a utře si důkladně obličej. Prohlédne si dotyčného, který tu celou katastrofu způsobil. Je mu nějak povědomý. Vypadá hezky i přes tu neforemnou bundu, pomyslí si lakonicky. Potom sklouzne pohledem na sochy.
„Co vás zaujalo?“ optá se Terézie, která začala chodit do první třídy. Ze všech je taková nejvážnější a jako jediná z dětí nosí brýle. Říkají ji Brejlovec, ale ona to bere v pohodě. Dokonce svým způsobem je na to hrdá.
„Socha. To jste dělal vy?“ ukáže na zahradu.
„No ano. Pro děcka. Hrajeme si, ale na pořádný hrad to zatím není. Sníh ne a ne pořádně spadnout. Opravdu se omlouvám, že jsem to bez uvážení hodil, ale tady nikdo nejezdí, a i když je sezóna, tak lyžaři se drží kousek dál. Sice tu projede občas auto, ale to je vzácnější než sníh.“
Muž si ho neustále prohlíží. Je mu tak povědomý, jako by ho někde viděl, ale nemůže si vzpomenout. Ty hnědé vlasy a oči, trochu jako by do šikma. Takové kočičí, by řekl. Potom mu svitne. „Já vás znám.“
Na Andrejově tváři se promítne nechuť. „Pochybuji.“
„Ale ano. Jste Andrej Juhás,“ řekne už s jistotou muž. Nemůže tomu uvěřit, ale teprve ty oči mu ho připomněly. Noviny na ně snad upozorňovaly v každém článku. Na muže jsou dost neobvykle.
„Strejdo, on tě zná! Jak víte, že se tak jmenuje?“ optá se Terézie.
„Myslím, že by to stačilo. Jděte si hrát. Fofrem nebo se rozzlobím.“
„Strejda se zlobí kvůli němu. Búúú jste hnusný!“ křikne Tadeáš a vyplázne jazyk.
„Co chcete? Nic nedám a rozhovory neposkytuji. Zmizte.“
Muž se zatváří překvapeně. Něco takového rozhodně nečekal, i když je to logické. Vzpomíná si, že neměl rád novináře.
„A jestli jdete od Zdena, tak mu vyřiďte, že dohodu dodržuji. A teď vypadněte!“ vytrhne mu ručník z ruky. Branku zabouchne. Muž je úplně ohromený. Dívá se za vzdalujícími zády.
„Hej, to není tak! Nejsem novinář! Chci jenom…“ ale postava zmizí v domě. Prsk. Koule, která se rozprskne o branku tak šikovně, že mu sníh vletí opět na obličej. Sáhne do kapsy pro kapesník.
„Já nechtěl!“ křikne nějaký kluk v černé ušance. V ruce už drží další kouli. Rozvážně přemýšlí, jak to hodit, aby toho cizince vystrnadil. Nikdo nebude rozčilovat strejdu Andreje.
„Myslím si, že chtěl,“ řekne sám pro sebe a uhne kouli. Zamává obráncům toho království a jde k autu, které nedaleko zaparkoval, když si všiml sněhových soch. Posadí se a chvilku bubnuje prsty o volant. Zvláštně se choval. Zná jeho kariéru nazpaměť, protože je velký fanda lyžování a dodnes nepochopil, proč tak najednou odešel, ale že bydlí tak blízko něho… No, to taky netušil.
Má to, ale nejdřív musí dojet, tam, kde je jeho domov. Bydlí tak velmi blízko něj. Neskutečné. Vědět to dřív, pokusil by se s ním seznámit. Rád by dostal na svou otázku odpověď, ale podle jeho chování by to neřekl ani své babičce. Možná má něco proti novinářům, ale podle toho, kam se zahrabal, tak nechce vidět svět. Praští do volantu. Jedině co nechápe, tak kdo je Zdeno a proč dodržuje dohodu. Jakou dohodu? Povzdechne si, protože si uvědomí, že se v něm probudila zvědavost. Nastartuje auto, protože si uvědomí, že i jeho auto se stalo terčem útoku těch malých spratků. Někdo by je měl vychovat. Nastartuje. V zrcátku vidí dětské hlavy vedle sebe, jak se za ním dívají. Má to ale strážce! Usměje se. Ovšem on projde přes každou pevnost. Musí vypátrat, co se to děje. Byl jeho velkým idolem, a když odešel ze scény, dlouho nechtěl věřit, že je to pravda. Dokonce se opil. Taky je pravdou, že to byla jeho první láska. Hodně platonická, ale když ho viděl, tak v posteli snil, co vše s ním dělá. Později na to nějak zapomněl, ale když znovu viděl ty kočičí oči, vše se vrátilo. Tehdy snil jako puberťák o tom, že s ním chodí. Bože, to byly fantazie. Od té doby nic. A to mu tehdy bylo dvacet šest? Asi tak nějak. Nebyl žádný nezkušený mladíček.
Jede dál po silnici vedoucí k Bachledově dolině. Z hlavy vytěsní všechny ty erotické scénáře, kde ho zachraňoval a dostal tu nejlepší odměnu – tedy pořádný sex - a vrátí se k jeho slovům. Jakou dohodu uzavřel? Kdo je ten Zdeno? Přezdívka nebo skutečné jméno? Koho by se mohl optat? Jurajko. Určitě. Je to fanatik, že většího nezná.
Projede Národním parkem, který miluje. Ještě stále nemůže uvěřit, že zdědil po strýčkovi Štefánovi penzion a ještě k tomu v tak krásné krajině. Jistě lyžování miloval od mala, ale bydleli v Bratislavě, tak se sem moc nedostal. Ovšem teď? Má vše: Penzion, vlek a dokonce to co teď potřebuje – Andreje. Je to moc pěkné jméno.
Tak jsem tady. Zaparkuje na vyznačeném místě, které je pro něj vyhrazeno. Sezóna ještě naplno nezačala, ale už teď má plno lidi dychtivých si zalyžovat i na písku, ale zatím se musí spokojit se sněhem z děla. Zabouchne dveře.
„Ahoj, Marto. Teplíčko, teplíčko.“
„Pane Štefane, jak bylo doma?“
„Moc dobře. Akorát bráška má zlomenou nohu, takže nepřijede. Vztekal se jako sto čertů.“
„To je mi líto, právě jsem někoho odřekla.“
„Klidně někomu to dejte. Kde je Václav?“
Marta ohrne ret. „Někde se fláká. Nejspíš u vleku. Na to ho užije prohánět sukně, ale aby pořádně makal, to už ne.“
„Skvěle. Potřebuji ho. A zavolejte Mariána, že potřebuju jeho náklaďák. Ať přifrčí.“ Pohodí vesele klíči a zamíří k apartmá, které obývá majitel penzionu. Teď je jím on. Život je úžasný. Převleče se do péřovky a manšestrových kalhot. Narazí si na uši čepici a vyrazí ven. Doufá, že už tam budou.
„Václave!“
„Hej, Štefane, jsem tady, co potřebuješ?“ křikne vysoký mladý kluk s ježkem na hlavě, co trvale odmítá nosit čepici, že prý mu nesluší. „Vlek jsem předal Andree, umí to s ním.“
„OK. Mariáne, ahoj,“ zakřičí na nákladní auto, i když ví, že ho neuslyší. Z náklaďáku seskočí vysoký hubený muž s cigaretou v puse. Dveře auta se nezavřou, ty třísknou, aby se vůbec zavřely. „Co potřebuješ od mé rachotiny?“
„Chci něco udělat pro jednoho známého z doliny.“
„E? Tak to vysvětli starému morousovi u skleničky.“ Pozve se k baru, kde obsluhuje nejhezčí kost v celém okolí. Štefan to ví, ale nechá to být.
„Tak co to bude, pane Štefan?“ osloví ho servírka stejně jako jeho zemřelého strýčka. Jednoduše je to nemůže odnaučit. Nakonec to vzdal. Mariáno znalecky se podívá na vodku, potom na blondýnu s velkým výstřihem, která je štědrá v ukazování svých vnad, ale zbytek si úzkostlivě střeží.
Štefan mu vylíčí svůj plán.
„Jsi cvok,“ usoudí nakonec Mariáno. „Ale ty jsi tu pán, ty to platíš. Tak jdeme na to. Barbarko, opět se ptám, nechcete si mě vzít?“ Hodí do sebe skleničku, jako by se nechumelilo. „Mám baráček, pár tisícovek na kontě. Nebudete muset na nic sáhnout.“
„Kuš!“
„Ach jo, zase odmítnutý. Mám já to ale pech, ale jednou ji zlomím,“ dodá nadějně.
Štefan se usměje. Nějak pochybuje, protože by musel mít miliony na kontě a být o dvacet let mladší. Jemu je to jedno. Jemu se víc líbí instruktor lyžování ze sousední boudy. Ovšem Andrej je jiná třída. Ten je skvostný. Vzpomene si, jak ho obdivoval na sjezdovkách. Je škoda, že zahodil kariéru, ale proč? Musí to zjistit, už jenom proto, že s ním má své plány. Musí ho dostat na svah.
Po dvou letech opět, pomyslí si znepokojeně Andrej. Vyhodil ho a kašle na to, jestli si bude u Zdena stěžovat nebo ne. Bože, co chce ještě víc? Peníze? Dá mu je, ale ať ho nechá na pokoji. Nebo to byl nějaký dotěrný novinář? Jistě píše sloupky o lyžování pro noviny, ale kolegu by mohl nechat na pokoji. Kdo to asi je? Nevypadal špatně, ale to Zdeno taky a zbytek taky. Proč jen tehdy se nechal tak pobláznit? Jedna noc a těžce za to platí. Kašle na vše. Už nejezdí. Víc toho neudělá, i kdyby mělo to prasknout. K čertu se vším. Neudělá to. Na otce, i když ho to ještě bolí, kašle, ale má maminku, bráchu. Těm to nemůže udělat.
Hledí na zahradu s dětmi. Ať napadne více sněhu! Při práci zapomíná na vše a dětský smích ho vždy uklidní. Má pocit, že minulost neexistuje, když s nimi běhá po zahradě a kouluje. Možná jen doufá, že vrátí ztracené dětství, které strávil víc na lyžích než koulováním. Usmívá se, když pozoruje, jak Tadeáš opravdu leze na koně. Dost!
Otevře okno. Zakřičí z plna plic: „Stmívá se, domů!“
„Už?!“
„Jo, nebo rodiče budou mít o starost. Tadeáši, mazej a neschovávej se za tou veverkou! S tím koněm jsem to taky viděl!“
„Jak jsi mě viděl?!“ Zpoza veverky vyjde kluk, který se od sněhu oprašuje. Ve tváři má mrzutý výraz. Andrej ví, že u nich doma to neklape, ale nemůže tu být.
„Podle bambule, ty pitomče,“ pronese Uršula znalecky. Rozeberou si aktovky a šourají se domů. Andrej zavře okno. Vytáhne z ledničky plastovou dózu s bramborami, paprikou a kuřecími stehýnky obalené v pálivé omáčce. Strčí do mikrovlnky. I přes toho cizince byl to pěkný den a doufá, že jich bude víc. Tentokrát se nenechá rozházet. Svou část dohody plní.
Nají se, potom si zahraje počítačovou hru na netu, dokud nezívá. Podívá se na práci, ale vůbec se mu do toho nechce. Měl tehdy poslechnout trenéra a učit se víc, ale otec tvrdil… Některé věci se nedají napravit. Zhoupne se na židli a očima bloudí po stropě. Zastaví se na obraze, který kdysi dávno dostal. Diplom by se tam vyjímal pěkně, ale není na to starý? Vrátí se do původní polohy. Školu většinou prolejzal právě díky laskavosti učitelů, ale jak na tom byl? Za normálních okolností by po kariéře dělal trenéra nebo něco podobného, ale podle té dohody prostě nemůže. Sakra!
Najede na vysoké školy. Vyjedou mu obory, které by chtěl dělat. Rozhodne se. Nechce pořád psát články o lyžování o tom, co se stalo. Jsou nejen mizerně placené, ale strašně jednotvárné. Mohl by zkusit něco jiného. Měl by konečně vylézt ze svého doupěte a neschovávat se tu za sněhovými sochami. Stáhne si přihlášku, kterou vyplní. Snad to zvládne. Přece až zas takové nemehlo není.
„Běž spát, zombíku,“ řekne si o hodinu později, když si přejíždí pálící oči. Vypne počítač a zaleze do postele. Na stole leží obálka s přihláškou.
Měl hezké oči. Oříškové s příměsi zelené, pomyslí si a nechápe, proč se mu vybavili a proč si na to tak najednou vzpomněl. Zachumlá se ještě víc, aby zaplašil všechny představy, které ho přepadají. Ráno se probudí rozlámaný s odhrnutou pokrývkou, jako by v noci divočel. Dojde do koupelny, když uslyší klakson. Zastaví se, jde ke vchodovým dveřím, kterými vykoukne ven. Zacvaká zuby a na rukou mu naskočí husí kůže. Nechápavě hledí na nákladní vůz, potom sklouzne k postavě v modré péřovce. Po chvilce si uvědomí, že to je ten chlap ze včerejška. Neví, jak to ví, ale kdo by to byl? Chce něco? Chce odškodné? Nic nedostane. Zapře, že nějakou sněhovou kouli hodil.
„Počkejte, nechoďte pryč! Něco vám vezu!“ křikne Štefan, když vidí, že škvíra u dveří se zavírá. Zatraceně, to je tak podezřívavý nebo co? Bude zvonit tak dlouho, dokud se ta zatracené dveře neotevřou.
Andrej zabouchne dveře. Sakra, proč otravuje, ale nakonec se obleče a vyjde ven. Má v puse nepříjemný pocit, protože se nestihl umýt, ale jakmile se toho dotěry zbaví, potom zaleze na hodinku do vany. „Co chcete?“
„Vezeme vám sníh!“ opáčí s úsměvem Štefan. Zavázat si někoho je první krok. Neodolá té nabídce, protože tady není ani smítko sněhu.
„No jo mladej! Mám vzadu fůru sněhu. Moc pěkný sošky! Dělal sám?“ křikne z kabiny auta hubený řidič s cigaretou v puse. Vedle něj sedí ještě nějaký chlápek, který zívá na celé kolo.
„Sníh?“ nějak nechápe. Podívá se na náklaďák, ale ten je přikrytý plachtou.
Štefan s rukou na vrátkách a širokým úsměvem, přikývne. „Přesně. Stěžoval jste si, že máte málo sněhu, tak jsem ho vám dovezl.“
„To si děláte…“ polkne.
„Mákli jsme na tom půlku odpoledne a v noci taky. Otevřete nám nebo ho mám odvézt nazpět?“ Pochybuje, že odmítne.
Andrej si představí rozzářené dětské oči a ten vysoký hrad postavený jako iglú. Co má dělat? Otevře bránu. Auto zahrčí, roztřese se a potom zacouvá, natočí se a vjede do zahrady.
„Hej, mladej, kam to chceš složit?“
„To je jedno.“
„Tak pod ten strom?“
„Klidně.“ S údivem se dívá, jak zacouvá. Potom vyskočí z kabiny jen v svetru, jako by nebyla zima a otevře postranice. Sníh se začne valit dolů.
„Je ze sněžného děla, tak snad vám bude vyhovovat,“ ozve se za ním.
„Já se omlouvám za včerejšek. Pomohu vám. Co za něj chcete?“
„Nic. Jen je nechte pracovat. Jsou za to placení,“ odmítne. Už je mu zavázán a sotva řekne: Ne.
„Tak aspoň udělám čaj,“ nabídne se. „Sice sníh není, ale zima už je docela slušná.“
„To budeme rádi.“ Andrej si neuvědomí, že ten cizinec jde za ním. Zjistí to až na chodbě, ale když už tu je, co má dělat? Jen doufá, že to nebude žádný danajský dar. Natočí do konvice pořádnou dávku vody, nakrájí chleby, které namaže silnou vrstvou pomazánkového másla a obloží klobásou.
„Jmenuji se Štefan Pánik.“
„Jako ten hokejista?“ vyklouzne mu.
„Ne. Bohužel ne. Shoda příjmení. Jsem majitel penzionu nahoře na Bachledově dolině. Včera jsem jel okolo a viděl ty sochy. Upoutaly mě. Musím říct, že v širém kraji jsem nic podobného neviděl. Děláte je dlouho?“ Určitě ne, ale konverzace je základ úspěchu. Vyzvědět, zjistit, použít. Čím víc informaci tím lépe. Kdyby to dělal už dřív, jistě by se deníky o tom zmínily.
Andrejovi je horko, protože vykládal takové věci. „Omlouvám se, myslel jsem, že to je zas nějaký reportér.“
„Ale vy jste novinář.“
„No ano, ale někteří stále si myslí… Ale to je minulost.“
Štefan se na něj dívá. Vidět ho v televizi a vidět ho tak blízko, tak to je úplně něco jiného. Je prostě úžasný. Je to sice už nějaký rok, co odešel ze sportu, ale stále si zachovává tu štíhlost, jakou měl na svazích. Opravdu je moc hezký, ovšem takoví nejsou pro něj a určitě má přítelkyní, i když to tu na to nevypadá.
Ťukot na okno. Oba uvidí vysokého vyhublého muže, jak něco ukazuje. Andrej ihned jde ven. Venku je halda sněhu, vyšší než je on.
„Složeno, mladej. Tak pojedeme, šéfe?“
„Připravil jsem trochu čaje a nějaké chleby. Určitě máte hlad. Prosím, pojďte dál.“
„To je fajn!“ řekne ten druhý mladší muž a už se hrne dovnitř. Andrej se zadívá na hromadu sněhu. Paráda. Hned se pustí do práce.
„Stačí to, nebo mám přivézt další?“ optá se za ním. Prudce se otočí. Jeho přítomnost je tak zneklidňující. Netuší, proč to dělá, co tu chce. Je záhadnější než kruhy v obilí.
„Jezusku, to stačí!“ vykřikne. „Než to udělám, tak do té doby něco napadne.“
„Velmi dobré,“ zaslechnou hlas z kuchyně.
Štefan přemýšlí, jak se s ním vídat častěji. Potom ho to napadne. Proč vlastně je tu zalezlý? Pozve ho k sobě. Na domácí půdě bude méně nejistý, snáz vyzví, co potřebuje. Nechápe, že ho to nenapadlo. „Nechcete si k nám přijet zalyžovat?“
„Ne!“
Štefana to zarazí, protože je rozhodné, pevné a nekompromisní. Skoro by řekl vyděšené. Má to nějakou spojitost s tou dohodou, co má dodržovat? Proč vlastně odešel? Kvůli syndromu vyhoření? Každý to jednou za život zažil, ale je to divné. Nevypadal na to. Právě že odešel na vrcholu své kariéry, dalo by se říct, že odešel před svým nejdůležitějším závodem.
„Omlouvám se.“
„Ne, to je v pořádku. Snažím se lyžím vyhýbat.“ Nemůže jinak. Snad nepozná, že lže.
Štefan si pomyslí, že lže. Nerozumí, koho chce tou báchorkou oblafnout. „Chápu.“ Co teď? Odjet? Na talíři skoro už nic nemá a nějak pochybuje, že by ho pozval sám od sebe, aby se přijel na sochy podívat. V tom pochopí, proč ho chce vidět. Nejen, že se mu líbí, ale chce vypátrat to tajemství, které ho obklopuje a které mu nedovolí jezdit na lyžích. „Víte, mám malý penzión.“
„Už jste to říkal. Nahoře je krásně a jsou tam výborné sjezdovky,“ přikývne Andrej, rád, že už nevyzvídá.
„Děkujeme, i když určitě jsi jezdil na daleko větších a nebezpečnějších, ale chtěl bych poprosit o něco.“
„O co?“ optá se obezřetně.
„Nepostavil byste u nás něco podobného? Pro děti a samozřejmě to zaplatím!“ Takhle ho bude mít na blízku a zároveň vyluští jeho hádanku. Dráždí ho tajemství, ale ještě víc, že prostě odešel. Co si vzpomíná, tak byl to pro všechny šok.
„No…“
„Prosím. Jen něco pěkného, abych se odlišil od ostatních a přilákal další návštěvníky. Věřte, sněhu tam budete mít dost. Samozřejmě pobyt hradím!“ Dostane pokoj, který měl patřit bráškovi.
„Já, ale nejdřív to musím dodělat tady.“
„Dobře.“ Jak má slib, tak se toho nepustí. Je hezkej, i když má pocit, že je takový smutný. Tehdy na sjezdovkách zářil. Teď je vyhasnutý. „Budu vás očekávat…“ naznačí, kdy přijede. Musí mu to slíbit. Něco mu říká, že je to člověk, které své sliby dodržuje.
„Tak koncem týdne?“ optá se váhavě Andrej. Přivezl mu sníh, takže je mu zavázán. Nejspíš to tak chtěl, ale popravdě jen tam přijede, odvede práci a vypadne.
„Výborně. Cestu asi znáte a jak říkám, kromě sebe nemusíte nic brát. Všechno tam bude. Moc se těším.“
Andrej zaváhá, ale potom si řekne. Sochy nejsou lyže. Nedotkne se svahu, takže dohodu dodrží. Podívá se na Štefana. Je zajímavý. Díky zlomenému nosu není nijak hezký, ale je zajímavý. Taky hodí trochu nahrbeně, jako by boxoval. Líbil by se mi, řekne si s jemným mrazením.
„Děkuji moc!“ zakřičí za nimi, když odjíždějí. Potom se vrátí k hromadě sněhu. Jde stavět hrad alias iglú. Děti budou nadšené a on taky.
