Sněhový labyrint
2.
Štefan dojede do penzionu. Zaplatí Mariánovi, Václava propustí k vleku. Potom jde do své kanceláře. Sundá si bundu a ve svetru se zadívá na telefon. Usměje se. To tajemství odhalí, i kdyby ho to mělo zabít. Musí zjistit pravdu, proč odešel. Jako první zavolá na své bývalé oddělení, kde velmi dlouho sloužil. Přetře si nedočkavě bradu.
„Adame, ahoj.“
„Ehm Štefan?“
„Kdo jiný. Něco potřebuji. Vzpomínáš si na Andreje Juhase?“
„Počkej, podívám se do databáze. Jak mám znát každého kriminálníka…“ Smích ho přeruší.
„Byl to lyžař. Závodní.“ Štefan pohodlně sedí v křesle a dusí se smíchy.
„Ježíš a co spáchal? Hele, pokud jde o pokutu, tak si zavolej Andreu a no ten zbytek, záleží co.“
„Proč každý musí mít něco na svědomí? Prostě zničehonic odešel. Narazil jsem na něj včera tady u sebe. Považoval mě za někoho, kdo ho přišel vydírat.“
Adam přestane se usmívat. Má špatné tušení. Vydírání nesnáší. „Ehm a co já s tím?“
„Pomůžeš mi?“
„Ach jo. Hele, mám své práce dost. To si myslíš, že tu nic neděláme? To, že si tam drbeš zadek o ředitelské křeslo, neznamená, že před tebou si sedneme. Nejde to, je mi líto.“
Štefan se ušklíbne. Každý člověk má slabinu a on ji zná. Využije ji jako vždycky. „Zvu tebe a Márii na týden k sobě na chatu.“
Ticho. „Ty bastarde!“
Štefan se usmívá. Před sebou má číslo Márie. Ta by Adamovi ukázala, kdyby se dozvěděla, že něco takového odmítl. „Pobyt a jídlo máš zdarma. Tedy vše co mám já. Zbytek si platíš.“
„Sakra, ty dovedeš přesvědčovat. Ok, pokusím se něco zjistit. Jsi slizká Zmije, víš! Už předem všechny lituji. Jo, ale chci informace, protože bez nich klidně budu týden o chlebu a vodě.“
„Já vím.“ Je mu skvělé. Teď zavolá kamarádovi, který žije sportem. Přesněji řečeno lyžováním, i když v životě na lyže nestoupl, ale všechno ví a zná.
„Jurajko, ahoj.“
„Štefane, ty slizkej hade, zase se ozýváš, když něco potřebuješ? Co zavolat jen tak? Popovídat si o starých časech? O lyžování? O rodině? O počasí?“
„Andrej Juhas,“ usekne ho, protože jinak by mu vyčítal kde co. Je prostě zaneprázdněný a nemůže volat každému denně. Telefon je drahý.
„Kruci. To byla neskutečná tragédie. Nejzářivější hvězda na slovenském nebi a on si odejde. Nechápeme, co se stalo. Jeho otec ho kvůli tomu zavrhl, rozvedl se, protože to dává za vinu jeho matce, která by byla radši, kdyby vystudoval. To víš, viděl se v něm. On nemohl, tak aspoň jeho syn. Kupodivu Andrej Juhas mu splnil jeho sen a stal se nejlepším. To se málokdy stává. Ale byla to opravdová tragédie. Všichni ho přemlouvali, ale on nehnul. Byl jak kámen. Záhada na entou. Proč se ptáš?“
„Našel jsem ho doslova na svém dvorku.“
„On je v Bachledově dolině?“ optá se nedůvěřivě.
„Ne, kus níž. Pod horami. Staví sněhové sochy pro děti a píše do novin. Aspoň myslím.“
„Jo viděl jsem. Jeho články mají hlavu a patu. Umět trochu psát, píšu taky. Myslíš, že dostávají slušně zaplaceno?“
„Hele, proč odešel? Jakékoliv drby. Potřebuji to.“
Chvilku je ticho, potom šustění. „To je na dlouho, protože když pomineme dohady o tom, že za to mohou ufouni, potom je nejčastějším důvodem syndrom vyhoření. To je oficiální verze, ale já vím, že je za tím něco jiného. Povídalo se taky, že prostě ztratil chuť, talent, že je nemocný a nechce to přiznat, ale podle mě jsou to povídačky. Taky je tu teorie zlomeného srdce.“
„Ehm čeho?“
„Ježíš, ty Zmije, prostě láska. Neznáš to nebo co? Prostě ho opustil jeho partner.“
Štefan se zarazí. Špatně slyšel.„Kdo že?“
„Partner.“
„Ne, žena?“
„Ježíš, sedíš na uších nebo co? Jo, měl nějakého kluka. Známej, co po něm slídil ho vyfotil, jak cukrujou, ale myslím, že kromě mě a jeho, to nikdo neví. Zapřísahal jsem, aby to nikomu neříkal. Myslím, že to dodržel. Andrej nijak novináře a tisk nemiloval, tedy pokud to nebylo ve chvíli, kdy stál na vítězném stupínku.“
„Já to nevím, ale povídalo se přece o té krasobruslařce, ježíš, jak se jmenovala?“
„Alexandrovna Timoješevna,“ uslyší, jako by se o tom mluvilo včera a ne před léty.
„Jo, přesně. Byli spolu několikrát viděni a rozešli se po tom, co odešel. Tak to bylo v novinách,“ povídá. Zahledí se na tužku, s kterou si hraje. Andrej a gay? Neodkáže si ho představit. Musí to být nějaký omyl. Přece by se to prosáklo. Známé celebrity jsou pod neustálým dohledem objektivů.
„Pche, noviny. Jedině, že by hrál na obě strany. Hele, tohle je jenom teorie. Potom tu máme další dohad, že prostě mu ruply nervy. Psychické zhroucení. K čemuž se přikláním já. Je to šílená zátěž a měl před důležitým závodem. Jeho otec na něj hodně tlačil. Snil o tom, že bude mít doma mistra Evropy. Vím z jistého zdroje, že se plánovala zimní olympiáda. Což o to, on na to měl, ale ten tlak mohl být za velký.“
„Mně se to nezdá. Žil takhle pokaždé. Vždyť šel ze závodu do závodu. Hele, jak se ten tvůj známý jmenuje?“
„Který? Mám jich hafo, včetně tebe Zmije ušatá. Víš, že nedávno takovou objevili v Africe?“
„Toho co ho vyfotil nebo viděl, jak cukruje s tím klukem.“ Ta představa je strašně divná.
„Jo ten! Počkej Alojz Jablonický. Myslím, že je teď v Bratislavě. No, neříkal bych mu můj známý, ale ochomýtá se kolem celebrit, co jsem v tomhle ranku, ale nejen kolem nich. Herci, herečky, prostě všichni kdo jsou trochu známí. Jinak osobně ho nemám rád.“
„Jasně díky moc.“
„Počkej, co jako chceš dělat? Hele, vážně je to on? Ty jeho oči jsou jedinečné. Jak vypadá?“
„Jo je na sto procent. Můžeš mi věřit. Díky moc. Kdybys něco potřeboval, máš to u mě.“ Odloží telefon, opře se do křesla. Že by byl na kluky? Ve sportu je tohle téma dost křehká věc a nejen ve sportu, ale vůbec. On měl štěstí, že si z toho jeho rodina nic nedělala a on taky ne. Když někdo něco začal, dostal po držce. Když začal u policie, jednoduše jeho uniforma dělala své. Ale co potom ta krasobruslařka, předtím ta modelka? Kdo byl před ní? Když si to tak uvědomuje, žádná po jeho boku nevydržela dlouho, ale vždy to přičítali jeho vytíženosti. Vždy byl viděn s nějakou pěknou kůstkou. Nechce tomu nějak věřit. To bude kachna, jak říkají novináři. Přesto se i tahle stopa bude muset zkontrolovat. Vytočí opět číslo Adama. Má pro tenhle starý telefon, který snad pamatuje druhou světovou, slabost.
„Ty jsi vlezlá Zmije. Pracují na tom, abys věděl.“
Štefan mu nevěří. Vsadí se, že se na to vykašlal hned, jak zavěsil. „To je od tebe hezké. Zavolám Márii, možná tě popostrčí,“ popíchne ho.
„To né! Prosím. Hned na tom začnu makat.“
„Volám kvůli tomu, že jeden známý mi povídal, že Andreje vyfotil s nějakým klukem, jak cukrují. Nějaký Alojz Jablonický. Mrkneš se mi na to?“
„Copak jsme mravnostní? No jo, co bych pro tebe neudělal.“
„Ok a ještě něco. Tohle nikde nevykládej.“
„A nechceš náhodou, abych je všechny odposlouchával?“
Štefan se usměje. „Vidíš, jak jsi chytrý i beze mě. Ahoj.“ Musí vše připravit pro slavnou postavu. Jsou tady na to zvyklý, ale tohle bude trochu něco jiného. Hned zavolá Martě, zda je obsazen pokoj, kde měl být bráška. S potěšením zjistí, že je volný. Bude spát tam, rozhodne se. Vydá příkaz ho neobsazovat. Na udivené Martino proč, nic neřekne. Co kdyby nakonec si to rozmyslel a nepřijel?
O týden později Andrej zaparkuje u penzionu. Sotva otevře, už vidí Štefana, jak se k němu hrne.
„Ahoj!“ říká s úsměvem od ucha k uchu. „Jsem rád, že jsi konečně přijel. Kam chceš nejdřív? K hromadě sněhu, do svého pokoje nebo do jídelny něco sníst? Snídal jsi?“ Tyká mu, jako by se znali léta, ale on ten pocit má. Adam sice nevolal, ale určitě na tom pracuje, protože volala Mária, která se ptala, kdy by mohli přijet. Decentně ji řekl, že až Adam skončí s případem. Jen poznamenala, že doufá, že to bude do konce zimy.
Andrej se cítí Štefanem úplně převálcovaný a nemůže se rozhodnout. „Do pokoje. Uložím si tam věci.“ Mohl by dojíždět, ale popravdě nechce se mu jezdit tu dálku sem a tam. Zabouchne dvířka u auta. Vezme kufr, který mu skoro vytrhne z ruky ten mladík, co byl u něj dole. Když ho zahlédl, rozpomněl se na Štefanovy příkazy. Host číslo 1.
„Pojď dál.“ Má sice plno, ale jeden pár odjel dřív, protože si dotyčná zlomila nožku, za což její partner jí tak nadával, že se i sníh zazelenal. Dal mu tenhle luxusnější pokoj, než byl ten bratrův. Nejraději by ho ubytoval u sebe, ale možná takhle to bude lepší. Jen ho zneklidňuje, že od jeho kamaráda nic nepřichází. Ani se mu nemůže dovolat, ale bude to snad v pořádku. Zaúkoloval ještě jednoho známého, ale ten mlčí jako zařezaný. Možná něco vypátral. Ale jestli na to zapomněl, může si hledat místo na hrob.
Jde za ním, dívá se mu na záda a zadek, nohy a přemýšlí zároveň, zda je na muže nebo ne. Udělá rychlý krok a doslova se na něj přilepí. Andrej nechápavě se otočí a udělá krok dopředu, ale nijak to nekomentuje. Štefan je ještě víc zmatený. Za prvé neví, proč to udělal. Za druhé reakce Andreje. Zatraceně má to potíže! Otevře pokoj, kde je koberec, velká postel, televize, sprchový kout a psací stůl. Na oknech záclony se závěsy. Na stěnách jsou horské krajinky od jeho strejdy, který rád maloval hory.
„Pěkné.“ Andrej položí kufr, jde k oknu a vyhlédne ven přímo na lyžařský vlek a na prostranství, kde je hromada sněhu. Usměje se. „Tak já se do toho hned pustím,“ řekne nadšeně.
„Jistě. Potřebuješ něco?“ když mu z radosti začal tykat, tak toho nenechá.
„Ne. Všechno jsem si přivezl. Je tu krásně a je tu teplo,“ řekne nakažlivě. Bál se, jak bude přivítán, ale podle jeho úsměvu, bylo vidět, že ho opravdu čekal. K tomu je tu krásně a on zatím nepocítil smutek nad tím, že nemůže jezdit.
„Večer pořádáme posezení u krbu. Přijďte. Povídáme si nebo hrajeme, tak různě, jak kdo má chuť a náladu.“
„Dobře. Uvidím, jak budu unavený.“
„Za tři týdny pořádám karneval na lyžích,“ nadhodí. Kvůli tomu by ho chtěl. Chce ho vidět na začátku průvodu jako sněžného krále.
„Nejezdím,“ odmítne. „Omlouvám se.“
„Ne, já se omlouvám. Zapomněl jsem.“ Dotkne se omluvně jeho ramene. Projede jim proud, tak ji stáhne nazpět. Jsou to blbosti. Andrej na kluky není. Nebo by se mohl optat přímo. „Andreji, co je na tom pravdy, že jste odešel kvůli tomu, že vás opustil partner?“ nezní to škrobeně?
Andrej ztuhne. „Cože? Co je to za nesmysl!“ rozkřičí se. „Kdo tohle vykládá?! Jméno! Zažaluji dotyčného! To jsou pomluvy!“
Štefan je v šoku, proto se ho snaží uklidnit. „Ehm, jen drby. Netuším. Někdo mi to říkal, ani nevím kdo.“ Ustoupí, protože Andrej je rozzuřený. Zdá se, že ho to trochu uklidnilo, ale i tak.
„Drby! Nesnáším je. Není na tom nic pravdivého. Jdu pracovat!“ vezme rukavice a zmizí. Štefan si oddechne. Výbuch nebyl dlouhý, ale děsivý a snad i proto že to prostě nečekal. Teď si ovšem vybrat.
Andrej vztekle pochoduje. Zdeno si musel pustit hubu na špacír, jinak to není možné, aby tohle někdo jako obyčejný majitel penzionu věděl! Jenže jakmile to půjde do světa, potom jejich dohoda neplatí. Neví, zda to chce nebo ne, ale spíš ne.
Štefan zatím se dívá, jak lopatou nabírá sníh, jak vytahuje z kapsy nějaký papír a dívá se do něj. Vyměřuje půdorys. Místa má dost. Je mu smutno, že tak reagoval a stále netuší, zda je nebo není.
Pro děti to bude zábava, ale řekl by, že to zláká k podobným hrátkám i dospělé. Neví, jak se vůči němu chovat. Ale jak si má ten výbuch brát? Jako to, že je znechucený nebo naopak, že je vyděšený, že to někdo ví? Ještě dost dlouho se dívá, jak pracuje. Některým lidem odpovídá, když se ho na něco ptají. Je úžasný. Jestli je na kluky, chce ho získat. Poslední dobou nějak moc přemýšlím, usoudí.
Po večeři s Andrejem se posadí ke krbu. S ostatními si povídají, jedí jednohubky, upijí víno. Potom osamí. Doufal v to.
„Budu muset jít.“
Štefan přikývne. Celou dobu tu bojuje s chutí se ho dotknout, polaskat, políbit. Úplně se třese, což je u něho nezvyklé. Nevzpomíná si, že by někdy byl tak… nadrženej.
„Dobrou noc.“
„Dobrou noc.“ Nechá odeznít. Jde ještě do své pracovny, kde rozsvítí lampičku. Deset hodin, ale únava na sjezdovkách většinou vykonává své, takže moc nikdo dlouho neponocuje. Přece příští den musí být opět na lyžích.
Telefon. Zvedne ho. Už nevěřil, že to zvedne. Tamtoho během večeře odepsal. „Adame?“
„Kdo jiný!? Snad ne nějaká labuť? Dal jsi mi zabrat, ale za čtrnáct dní mi chystej pokoj,“ praví spokojeně na druhém konci Adam. Nohy na druhé židli a dívá se na papíry, kde má poznámky.
„Máš to?“ optá se dychtivě. Pevněji sevře telefonní sluchátko.
„Jo. Nakonec se ten tip na toho pornofota ukázal správnej.“
„Pornofota?“
„Jo dělá pornografické snímky. Já jim tak říkám. Nemám je rád.“
„Počkej, přece…“ Andrej a pornoherec? To snad ne! To je absurdní. To by bylo jako, kdyby on skočil z mostu kvůli holce.
„Co mě nepřerušovat? Děkuji,“ ozve se sarkasticky. „Takže tenhle fotograf je známej, že dělá porno, což není nic protizákonného. Ovšem taky velmi rád pořizuje skrytou kamerou i jiné fotky než normální nebo pornografické, což už trestné je. Z jistého zdroje jsem se dozvěděl, že prý má i dost fotek, většinou jsou v jeho soukromé sbírka, o slavných lidech. Prostě sběratel, ale nevydírá je. Většinou jsou to neškodné prasečinky nebo nahotinky. Prý čím odvážnější tím lépe. Nejlépe s roztaženýma nohama bez oblečení a s někým dalším. Ty si cení nejvíc. Prý je to umění, říká. Znáš to. No a doslechl jsem se, že možná má i toho tvého Andreje. Samozřejmé se to nikde nevykládá a on je natolik chamtivý, že tyhle poklady neukazuje. Prej se nebude dělit se světem o poklady. Ještě, že tak, protože by nejspíš už skončil v kudlou v zádech. Možná si to ale uvědomuje a cení si svého života.“
„Ježíš Mária.“
„Co je? V kostce je to všechno.“
„Nic víc?“
„Hele, víš, co mi to dalo práce? Ovšem zajímavé je, že se tak rychle stáhnul ze sportu.“
„Ty myslíš, že ho vydíral? Právě jsi řekl, že to nedělá.“
„Nemyslím. To bychom tady měli hodně zajímavou atmosféru, ehm nic. Spíš bych tipoval, že někdo to zjistil a decentně si je půjčil. Nevím, do jaké míry jsou sportovci takovými fotkami zranitelní. Hele, já jenom tipuji a říkám drby.“
„Jako všichni slavní lidé,“ hlesne. Takže ho někdo nafotil při jeho hrátkách? Ale proč odešel? Měl zářivou kariéru. Je to všechno divné a ten Jablonický obzvlášť.
„Nevím, ale tipoval bych ho, že jestli říkáš, že ho někdo vydíral, potom jsou tyhle fotky. Na nic jiného jsem nepřišel. Zaúkoloval jsem i drogové. Je čistej jako padlej sníh. Dokonce i správně jezdí. Žádná pokuta za celou dobu, co má řidičák. Prostě svatej nebýt těchto ehm nepodložených informací, ale znáš to; na každém šprochu je něco pravdy.“
„Je sportovec. Drogy by nikdy nebral,“ odmítne.
„Hele, drogy berou všichni. I sportovci.“
„No jo já vím. Díky moc a máš u mě pokoj. Netušíš, kdo je na těch fotkách?“ ozve se rychle, než to zavěsí.
„Netuším, ale kdyby to bylo něco nevinného, nejspíš by se nestáhl, že?“
Štefan si představí štíhlé tělo v obskurních pozicích. Otřese se. Tohle by nemělo být. Hajzl jeden! „To je pravda. Ještě jednou díky.“ Odloží telefon, zadívá se nahoru, protože nad ním spí Andrej. Vydírají ho kvůli pornu? Natočil nějaký snímek? Proč tedy? Nebo je v tom něco víc? A co s tím má udělat? Nebo to bylo nedobrovolné? Někdy lidé potřebují peníze. Půjčit tělo je snadná záležitost, když to snese. Nepasuje to na něj, ale za svou policejní kariéru se setkal s věcmi, o kterých by řekl, že to prostě nepůjde. S lidmi, kteří na to nevypadli a dělali věci, že by se z toho člověk poblil a za tváří nevinnosti se skrývaly hrůznosti. Možná má druhou tvář. Tu, kterou nikdo nezná. Musí znát pravdu.
Kým vlastně Andrej je?
Zvedne se a vyjde do podkroví. Zaťuká na dveře, když si uvědomí, že Andrej nejspíš šel spát. Už se obrací, když se dveře otevřou. Zajíkne se, protože je jen v kalhotách a ručníkem kolem krku. Nejspíš vyšel ze sprchy. Představa jeho nahého těla s vodními kapičkami na svalech, jak kloužou dolů, je nesnesitelná, usoudí. Vzrušující. Čert vem, zda točil porno!
„Potřebuješ něco? Stalo se něco?“ Na horách člověk nikdy neví, co se přihodí v příští minutě. „Potřebujete dobrovolníky?“
„Ne, jen mohu dál? Omlouvám se, že vyrušuji,“ řekne, když si opět uvědomí pozdní hodinu. Sice jsou ve středisku, ale spousta lidí jde brzy spát, aby ráno byli na svahu s vycházejícím sluncem. I on rád, takhle někdy vyjede a čeká na první sluneční paprsek.
„Jistě.“
Štefan projde kolem něho. Krásně voní. Nejspíš se osprchoval, ale když si vezme, co vše udělal, nediví se a to musel pracovat teple oblečený. Otočí se k němu. Je bezradný, protože neví, jak začít. Andrej si ho nevšímá a jde do koupelny. „Hned tam budu.“ Po chvilce je slyšet fén. Štefan se posadí do křesla. Rozhlédne se po věcech, ale kromě oblečení není nic vytaženého. Ani fotka nic, když nepočítá na nočním stolku mobil.
„Tak co se děje?“ optá se mrzutě. Chtěl jít spát a on se mu tu napakuje.
Štefan se zpříma zadívá na štíhlou postavu v teplácích a bílém triku. Je to sexy, uvědomí si. Pěkný chlap, který by mohl dělat modela nebo pornoherce. Alojz by mu zaplatil jistě dost. Otázkou je, zda by to přijal, ale lidé mají svou cenu. Někomu stačí stovka, jiný se nespokojí s miliony. Záleží na tom, jak je slavný, na svědomí a dalších věcech. Ovšem jsou nabídky, které neodmítne nikdo. Možná jednu takovou dostal? „Říká ti něco jméno Alojz Jablonický?“ Vypadá jako jedna z jeho sněhových soch. Úplně ztuhlý. Takže zná. Neuleví se mu, naopak. Jak moc ho dobře zná?
„Jak?“
„Ptal jsem se.“ Neprozradí mu, že býval poldou a prostě to jeho bývalý kolega vypátral. „Proč…“
„Co chceš?“
„Nechápu.“ Teď je zmatený.
„Co chceš? Prachy? Klidně dám. Mně? Taky.“
Štefan se zvedne. Jeho? Bral by, ale za jiných podmínek. „On tě vydíral? Ne, on ne, tak kdo?“ Rychle pochopí, že to opravdu byl někdo jiný, ale kdo? Proč?
Andrej ztuhle stojí. Nezná jméno. Nikdo ho nemůže zjistit. „Co chceš?“
„Já nic? Jen jsem byl zvědavý.“ Štefan se stáhne. Nic nezjistil. Jen to, že je vydíraný natolik, že je ochotný zaplatit cokoliv. I sebou samým. Měl by být bezcharakterním bídákem a vzít si, co se mu nabízí? Nahrbí se, jako když v mládí boxoval. Má nebo ne?
„Tak vypadni.“
Štefan se zvedne z křesla. Má pocit, že vše co mohlo být mezi nimi, je pryč. S rukou na klice se pootočí. „Je to pravda, že jsi na muže?“
Ticho, že by se dalo krájet. Štefan déle nečeká a odejde. Dveře tiše zavře. Má pocit, že vše bylo tím tichem vyřčeno. Ale taky si to dokonale posral. Teď jen může mlčet. Sakra, je blb rohatej. S nechutí jde to celé zaspat.
Ráno napůl očekává, že Andrej bude pryč, ale ten je tu stále. Dívá se na něj z okna a hltá jeho pohyby. Chtěl by… Vyťuká opět číslo svého přítele. Musí něco s tím udělat.
„Juraj… to jsi ty. Co je to tentokrát? Tvůj dluh u mě nebezpečně narůstá.“
Štefan s pohledem na Andreje pokrčí ramenem. Je mu jedno, zda je pornoherec nebo ne. „To je fuk. Řekni, kdo by mohl chtít odstranit Andreje ze závodního lyžování?“
„Snadné. Půlka konkurence. Všichni, kteří byli pod ním,“ zachechtá se, jako by řekl dobrý vtip. „Zrovna snídám. Hele, ten chlapec nepíše špatně. Víš, že sotva dokončil střední školu?“
„To je fuk,“ řekne, ale trochu ho to zarazí. „Uch, co to zmenšit na pár jmen?“ Dlouhé ticho. „Tak kdo by ho mohl nejvíc ohrozit?“
„Jeho otec.“
„Cože? Nechápu. Vždyť je to jeho syn. Byl to on, kdo ho tam dotlačil nebo ne?“ Vzpomíná si na to jasně. Šedá eminence v pozadí Andrejových úspěchu. Jistě, kromě jeho trenéra.
„Jo. Jenže se povídá, že Andrej chtěl změnu. Už svého otce neposlouchal, jako když mu bylo dvanáct nebo patnáct.“
„Uch to dá logiku, ale vyšachovat ho ze sjezdu? Tratil by na tom, ne?“
„Divná je logika, ale jo mohl to být on. Potom to byl největší jeho rival. Zdeno Volček. Nebýt Andreje, on je na špici. Taky co odešel, tak tam byl. Tedy je. Je dobrej, ale chybí mu styl. To něco, čím se Andrej odlišoval. Asi jako Pljuščenko. Nemusí vyhrávat, ale lidi ho stejně miluji. Ale oni i vyhrávají,“ dodá lakonicky.
„To zní lépe. To je fakt.“ I to házení sněhu mu jde tak nějak elegantně. Kolik dostal za ty fotky nebo o nich nevěděl? Kde je pravda?
„Hm, nevím. Potom tu byl jeho další rival Alexandr Jurček. Stále mluvíme jen o naší slovenské scéně. Mohl to být…“
„Ne,“ hned to zamítne. „Musel to být někdo blízký.“ Spíš se přiklání k tomu, že nic netušil, ale jeho policajtská dušička bere v úvahu i tu druhou stránku. Tu temnou, kterou lidé si nechtějí přiznat.
„Pak tihle. Zdeno, dokonce dalo by se říct, s ním trénoval, ale Andrej nevím, buď měl větší talent, nebo víc dřel nebo měl víc štěstí, nevím, ale byl o hodně lepší. Možná by dostával víc, i kdyby byl jako dvojka. Ještě něco?“
„Ne. Děkuji moc.“
„Já si to jednou vyberu.“
Štefan ví, že ne, ale nechá to být. Jurajko je rád, že mu může pomoct. Miluje lyžování, a když někdo mu něco zadá, tak se dovede roztrhnout, aby to zjistil. Kdo to, ale byl? Andrej si jistě dal záležet na tom, aby nikdo to nezjistil jak v jednom směru, tak v druhém směru. Ty fotky kdyby mohl, tak by ukryl na mořské dno. Rozhodně, ale nemůže dovolit jedno. Zamračí se, jak přemýšlí, co s tím udělat. Bude muset opět zapracovat Adam. Udělá to, ať to stojí, co to stojí.
Večer se na něj dívá. Adam po dlouhém přemlouvání souhlasil, ale musí se přiznat, že se musel uchýlit k nekřesťanskému vydírání a to poté, kdy ještě někam telefonoval. Celé dopoledne trnul, že to prostě nepůjde. U oběda si oddechnul. Netuší, jak to chce udělat, ale oba mají známosti všude. Možná lépe to nevědět. Zítra pojede do Bratislavy, aby byl u toho.
„Můžeš si sednout ke mně,“ nabídne mu, když kolem něj prochází.
Andrej zaváhá, ale potom si jde sednout někam jinam. Dalo by se říct, co nejdál od něj. Štefan si povzdechne. Zkazil, co se dá. Má cenu bojovat? Ale rozhodně má cenu bojovat za to, aby ho viděl zpět na lyžích, i kdyby měl duši černou jako smola. Večer u krbu se k němu nenápadně přesune. V duchu se ušklíbne, protože má pocit, že vybuchne chtíčem jako zelenáč. Proč zrovna on? Tím, že je slavný? Nebo čím? Proč někdo na člověka působí takhle a někdo odpuzuje? Čert ví. Později opět zbudou jenom oni dva. Andrej se beze slova zvedne. Nechce ho vidět. Kdyby nedal slovo, tak by odtud už odjel, ale je pravdou, že to chce postavit. Už několik lidí nadšeně jásalo, že tu něco takového bude. Je rád.
„Počkej!“
„Co chceš?“
„Nic. Jen si promluvit o sochách,“ řekne zoufale, protože netuší, jak se k němu dostat. Andrej se zastaví a potom kývne hlavou ke svému pokoji. Nechce se o tom bavit na chodbě. Štefanovi se ulehčí. Je rád, že ho přestal považovat za hrozbu. Jde za ním a má pocit, že je těsně u něj. Uvnitř pokoje se posadí.
„O čem chceš mluvit?“ vypálí Andrej. Prohlíží si ho. Proč zrovna on? Nejdřív ho naštve, potom zase ne – je jak na váhách. Podle toho co se dá na druhou stranu, tak tam se zhoupne. Jednou v oblacích, podruhé na zemi a zas pošupajdí do pekla. K čertu s ním! To mu nemůže dát pokoj? A jak to zjistil?
„Ehm o platbě, co to je a kdy to asi bude.“
Andrej se zamračí. „Nevím, kolik to stojí. Nikdy jsme za to nebral peníze. Víš co? Nech to jako platbu za ten sníh, co jsi mi přivezl. Děcka byla nadšená. Stavím labyrint, kde uvnitř bude překvapení.“
„Cože?“ Skvělá myšlenka. Teď si teprve uvědomí, že to bude opravdu labyrint. „To je skvělé! Klidně ti vyklidím i větší plochu, pokud budeš potřebovat.“
„Doufám, že ano. Klidně toho můžeš využít.“
„Jsi velkorysý.“
Andrej pohne neznatelně rameny. „Nevím, kdy to bude. Myslíš, že bys mi mohl nahrnout ještě trochu sněhu? Možná bych přistavěl ještě kus zdi. Když jsem to projektoval, netušil jsem, kolik budu mít místa. “
„V noci bude padat.“
„Tak máš méně práce. Ještě něco?“
„Za sníh je to málo. Dám ti, co si řekneš.“
„Nevím,“ řekne podrážděně. Pro něj to není práce, ale potěšení. Něco, čím se krásně odreaguje.
„Tak to necháš na mě?“ Aspoň okamžik v jeho přítomnosti.
„Ano.“
Štefan se zvedne a jde kolem něj, když se zastaví, otočí se k němu, přistoupí a políbí ho. V hlavě má vymeteno a celým tělem prostupuje chtíč. Nemyslí na následky, jen poslouchá svou touhu.
Andrej ztuhne, potom povolí. Ustoupí.
Štefan vztáhne ruce, ale potom je nechá klesnout. Sakra, jak se to mohlo stát? Beze slova prominutí nebo omluvy jde pryč. Pootevře dveře, když je pevná ruka zavře. Za sebou cítí Andreje. Lehounce se o něj opírá. Vzruší ho to.
Andrej stojí za ním se sklopenou hlavou. Neví, proč to dělá, ale byl dlouho sám. Možná ten polibek, to handrkování o peníze, netuším sám. „Už to víš. Je to jedno. Je to všechno fuk.“ Přitiskne se k němu ještě víc. „Jo jsem na kluky. Líbí se mi, rád to s nimi dělám,“ šeptá mu do krku. Štefan ohromeně cítí na svém pozadí jeho vzrušené mužství. Nemůže tomu uvěřit. „Zhasni.“
„Ale.“
„Lampička stačí, ne?“
Má pravdu. Zhasne, i když nechápe, proč to neudělá Andrej. Šílenství! Napadne ho, když se k sobě přitisknou a začnou ze sebe neurvale stahovat věci. Jako dva puberťaci, co se toho nemohou dočkat nebo dva zoufalci po ročním půstu, ale když se jeho tělo dotkne Andrejova nahého, i tyhle myšlenky se mu vykouří z hlavy. Ovládá ho jedno - sex.
Klekne si, rukama přejede jemně ochlupená stehna, rozhrne chloupky kolem penisu. Dotkne se ho a pak ho vezme do úst. Slastně přivře oči, jak se snaží mu udělat co nejlépe. Jemně mu hněte koule, olizuje po celé délce, aby ho vzápětí sevřel mezi rty. I zuby přidá a jazykem do něj tepe, až naběhne ještě víc. Olízne ho na špičce a ochutná průhlednou tekutinu.
Andrej rozkoší zavrní a přitiskne si ho ještě víc ke klínu, jako by chtěl, aby ho celého pozřel. S výkřikem vyvrcholí. Zmalátní a nechá Štefana, aby ho očistil. V hlavě se mu začínají rovnat myšlenky. Je blázen, ale chce víc.
Štefan se zvedne a políbí ho na rty. Svým naběhlým pohlavím se otírá o jeho břicho. Hýčká ho, když ho Andrej vmanévruje na postel a donutí ho sednout. Musí mu to vrátit a nejen proto, že se to má, ale i taky, že to chce. Chce vědět, jak chutná, jaké vydává zvuky, jak se chová. Chybělo mu to. Tak moc! Rukou ho pohladí a podebere koule. Líbí se mu jeho tělo, jeho penis. Hladí je bříškem prstu a vzpomíná, kdy naposled s někým byl. Nachýlí hlavu a vezme je do úst. Stefan se opře rukama o postel, zvrátí hlavu a vnímá lehké pohyby jazyka a ruky. Když vyvrcholí, dovolí si lehnout. Nohy nechá roztažené. Konečně se cítí dobře, ale i tak v sobě cítí neukojenost. Otevře oči. Nad ním se s vážným výrazem naklání Andrej.
„Takže jsi na muže. Myslel jsem, že ne. Vídával jsem tě s modelkami, krasobruslařkami a já nevím s kým ještě. Vždy jsem si říkal: Hele další pěkná kůstka. Dokonce jsi byl tajný idol, i když jsi byl mladší. Fantazíroval jsem… ehm to je jedno. Předstíral jsi to?“
Mlčení.
„Proč nic neříkáš? Nechtěl jsi, aby někdo věděl, že jsi na chlapy? Nebo proč?“
Andrej se zadívá na bělostnou šeď venku. V pokoji je příjemně a vznáší se tu vůně sexu. Rozhodne se stejně, jako před okamžikem. Ukradne si chvilky, protože tady snad nic nehrozí. „Chceš zůstat na noc?“
Štefanovi se zastaví dech, srdce, ale potom se rozhýbou jako vždy. „Rád.“
„Proč…“ chce se vyptat na všechno, ale zarazí ho tvrdý Andrejův pohled.
„Chceš jít k sobě?“
„Ne.“
„Tak co kdybychom mlčeli? Nebo k tomu potřebuješ mluvit?“ Políbí ho přímo do klína.
Štefan se v duchu zakaboní, ale přikývne. „Jenom mlčeli?“
„To je jedno, prostě nic neříkej.“ Na chvilku uniknout z reality. Políbí ho. Kamery tu nejsou, to ví, protože se po nich díval hned, jak mu řekl o Jablonickým.
