27. 2. 2013
Víla 2.
Zimní sny – 6.
Druhý den se loučí. Ludovic v teplém tmavomodrém županu se dívá, jak nasedá do auta.
„Musíš jet?“
„Bohužel musím, ale pokusím se v neděli stavit. Kdyby se něco stalo, okamžitě mi volej, je ti to jasné.“
„Ano, Nico. Pierre, děkuji.“
„Není za co, pane Ludovicu.“ Vyjede z garáže. Nikdo si nevšimne dvou postav, které ledabyle postávají naproti. Ludovic vyjde schody, lehne si. Usmívá se, když si představuje, jak se o něho vikomt staral. Stará šlechtická rodina se zámkem, firmou a neví čím ještě a hlava rodiny mu ohřívala jídlo.
Telefon. Zvedne ho. Armand.
„Jsi v pořádku?“ ozve se.
„Jsem, děkuji, že jsi přijel.“
„Byl jsem zrovna na letišti, když jsi volal. Jsem asi jediný člověk, který odešel z letiště přes celnici.“ Usměje se při té vzpomínce.
„Zaplatím ti letenku,“ řekne provinile Ludovic.
„To by měl udělat ten tvůj don Juan. Na postaršího pána je hezký.“
„Je mu třicet osm! Není vůbec starý!“ brání ho.
„Přes deset let.“
Ludovic zvážní. „Já vím.“
„Ovšem hodně toho dosáhl na takový mladý věk.“
„Rozmyslí si, zda je starý nebo mladý,“ vyprskne smíchy. „Počkej telefon, hned to bude.“ Agentura?
„Ano?“
„Ahoj Ludovicu, myslíš, že bys vzal jedno focení na pondělí? Neztloustl jsi, že ne?“ ozve se v telefonu Inéz.
Ludovic se na sebe podívá. „Naopak zhubnul.“
„To je báječné, tak co bys tomu řekl?“
„Proč ne. Vezmu to.“
„Parádní. V pondělí v deset u nás. Děkuji, zlatíčko.“
Ludovic přepne na Armandův hovor.„Tak jsem zpět. Agentura volala, zda bych vzal jedno focení.“
„Ber, pokud vím, budeš fotit s jedním drsňákem.“
„Cože?“ zatahá se pramínek vlasů.
„Jo, takový drsnej typ. Něco ve stylu ďábel – anděl. Musím běžet, užij si to. Ahoj.“
„Pa, Armi a díky moc.“ Zavěsí. Do pondělí se musí dát dohromady, což znamená hodně spát. Zavrtá se pod pokrývku. Ještě se mu zdá, že voní od Nica. Co asi říkal na jeho skutečnou ložnici? Zívne a usne.
V pondělí ráno vejde do agentury Noir. „Dobré ráno, Inéz. Sluší ti to,“ ocení její ohon.
„Děkuji. Jsi milý. Za chvilku tu budou. Nevypadáš moc dobře.“
„Angína, ale trochu make upu by to mělo spravit, nebo myslíš…“
Inéz mávne rukou. „Ani náhodou. Madam chtěla přesně tebe a společnost taky. Jsou nadšení, že jsi souhlasil a to ostatní se snadno zakryje. Bude se fotit venku. Zvládneš to?“
„Určitě. Cítím se daleko lépe. Nebýt Armanda, netuším, jak by to se mnou dopadlo.“
„Inéz, přišel už Ludovic?“
„Jistě, madam. Běžte.“ Ludovic vejde do dveří, kde uvidí madam Josephine.
„Miláčku, díky bohu, že jsi to vzal, ale nevypadáš moc dobře. Stalo se něco?“ popadne ho za ruce a prohlíží si ho ze všech stran. Na dokonale nalíčené tváři se jí vytvoří vráska.
„Angína, ale to zakryje trochu make upu.“
„Dobře. Neradi bychom, kdybys to nezvládl. Společnost chce výhradně tebe. Vida Emanuel už je tady. Emanueli, to je Ludovic. Jistě už ho znáš z několika obálek. Emanuel je u nás poměrně nový, ale už si získal dobrou pozici. Chci vytvořit s vámi dvěma pěkný kontrast.“
„Já to vytvořím,“ ozve se ode dveří unylý hlas.
„Dido, vítej. Tohle je muž, který vás bude fotit. Je nejlepší. Hlídej mi je jako oko v hlavě.“
„Neboj se, Jos. Jsi jak kvočna. Tak pojďte. Ludovicu, nevypadáš dneska dobře. Stalo se něco? Budeme tě muset trochu upravit,“ říká starostlivě.
„Promiň, Dido, ale byl jsem nemocný. Ovšem, když jsem slyšel, kdo mě bude fotit, nemohl jsem doma ležet. Tvé fotografie jsou úžasné, jedinečné.“
„Ty lichotníku, ale pojďte, ať madam nezdržujeme. Pa!“ odvede je k dodávce, kterou řídí jeho asistent a ještě druhý muž. „Ostatní jsou už na místě. Jeane, vezmi sebou přikrývku. Ludovic byl nemocný.“
„Jsi Ok?“ ozve se od volantu.
„Jistě. Jsem rád, že opět s vámi mohu fotit.“
„To my taky.“ Dojedou na místo, kde stojí karavan. Ludovic zajme jedno místo, druhé Emanuel. V jednu hodinu už cítí, jak ho to zmáhá, ale vezme si prášek proti bolesti. Je rád, že zabere. Jeho maskérka, která se představila jako Katrin, mu nosí kbelíky kávy.
„Tak dost, milánkové. Byli jste všichni úžasní. Končíme.“
Ludovic je rád. „Děkuji, Katy.“
„Já jsem ráda. Musím říct, že se mi s vámi dělalo moc dobře. Většinou líčím modelky, ale ty nejsou nikdy spokojeny,“ nakažlivě se usměje. Je vidět, že si z toho nic nedělá. Ludovic ji oplatí úsměv. Nastoupí k ostatním a nechá se vyhodit poblíž svého bytu. Cítí se unaveně, ale těch pár ulic přejde. Mohl by po cestě nakoupit čerstvou zeleninu. Zastaví se a zakašle. Celou dobu to držel v sobě, ale teď klidně může. Už se těší do postele. Vytáhne mobil a zavolá Nicovi. Měl by už být doma, takže by ho na jednáních neměl rušit.
„Ludovicu, je vše v pořádku?“
„Ano. Právě jsem byl na focení. Neboj se, cítím se velmi dobře. Bylo to skvěle. Uvažuji o návrat.“
„Peněz máš dost. Nemáš to zapotřebí.“
„Já vím a je to díky tobě, ale nechci být jen doma.“ A čekat. Věčně čekat, kdy zavoláš, kdy budeš mít čas, ale to neřekne. Potřebuje se nějak rozptýlit, protože ho napadají takové myšlenky jako, že ten vztah ukončí. Po té nemoci snil, jak je s ním doma. Unavený Nico se vrátí k němu do jeho bytu, dá mu pusu a postěžuje si. Je snad něco neobyčejnějšího než být s milovaným člověkem? Podle něj ne. Jenže Nico má manželku, tři děti, dům, společnost a k tomu je vikomt. V dnešní době to možná není nic moc, ale ve vysokých kruzích je to jiné. Homosexuální vztah by ho politicky zruinoval. To on nechce.
„Vždycky tě to bavilo, že?“
„To ano. Děkuji.“
„Za co? Moje svolení nepotřebuješ, jsi dospělý, Ludovicu. Co kdybych zítra na večer přijel?“
Ludovic se zastaví nedaleko svého bytu. „Objednám něco dobrého a připravím večeři. Co říkáš sushi?“
„Velmi rád. Už se těším.“
„Naval mobil!“ ozve se hrubě a už mu ho někdo tahá z ruky.
„Tady.“ Podává mu ho, ale telefon letí na zem a jeho přimáčkne pořádný vazoun ke zdi.
„Vida, pěkná květinka,“ ozve se další.
V Ludovicovi se všechno sevře. Ta ironie nevěstí nic dobrého. „Hele, nechte toho. Nic jsem vám neudělal. Jestli chcete prachy, dám vám je.“ Těká očima z jednoho na druhého. Tři proti jednomu je trochu moc. Má strach.
„Ale ty my si taky vezmem, že jo?“
„Jasan, šéfe,“ přitaká vazoun, „ale když tak koukám, jak ta naše květinka je tu samotná, tak si říkám, proč bychom ho nemohli trochu rozehřát.“ Ostatní se oplzle zasmějou. Ludovic se vyděsí.
„Ludovicu, Ludovicu, co se děje?!“ ozývá se v telefonu. Nerozloučili se, což je divné. Nikdy mu nezapomene říct pa. Trochu dětinské, ale zvykl si na to. Neklidně se podívá na hodinky, potom odhodlaně zvedne telefon. Zavolá rovnou jednomu známému detektivu, který kdysi vyšetřoval jednu nepěknou aféru. Vysvětlí mu po telefonu, co se stalo.
„Je to jiný distrikt,“ řekne omluvně.
„Jen se podívejte k jeho domu, prosím vás.“
„Nedošla mu baterie?“
„Ne,“ odsekne chladně. Na to je Ludovic jako ďas. Zvedne se, že pojede tam sám, když se ukáže Chantal.
„Chci si s tebou promluvit o té Americe.“
Zakleje. „Jistě, povídej.“ Posadí se nazpět a doufá, že detektiv splní jeho přání.
„Tady to bude fajn, no né?“ optá se svých kumpánů, když zatáhnou svou oběť do menšího průchodu.
„Jasně, čéče!“ rozpřáhne se, zacvičí prsty a uhodí Ludovica do břicha. Ten se s heknutím předkloní, ale druhý ho chytí za dlouhé vlasy a zvedne mu hlavu. Než stihne cokoliv udělat, přijde další rána. Ludovic chce zakřičet, ale jsou na to připravení a zacpou mu ho páchnoucím hadrem.
„Tak, kurvičce, se nezamlouvá naše společnost, chlapi,“ prohodí jejich šéf.
„To je ale škoda, že? Jsme takoví milí.“ Ludovic na zemi si přeje, aby umřel. Dovede si slušně představit, co ho teď čeká. Kopnutí do zad ho posune blíž ke zdi. Uvědomuje si ucházející mluvu, i když s přízvukem odněkud z jihu. Nechte mě, prosí o smilování a zároveň si přeje, aby se někdo objevil a zachránil ho. Ucítí na těle ruce, které ho svlečou. Schoulí se do sebe, ale není mu to nic platné, naopak to vyvolá ještě větší smích. Snaží se vypnout mozek, nevnímat, co se děje, ale není mu to nic platné, protože vědí, co dělají. Probírá se, když do něj praští nohou nebo rukou, aby byl pěkně vzhůru.
„Pěkná děvka s dírou jako kráva, co? Aspoň teď ji takovou bude mít!“ oplzle se zachechtají.
„Jo, co vzkaz, šéfe?“ Jeden z mužů mu zvedne hlavu za vlasy. Facka Ludovica opět probere.
„Máme pro tebe vzkaz. To je za to, že se kurvíš s jinými.“
Nechte mě! Prosím! Prosím! Řve v duši. Když se do něj vecpe další, obrátí se mu žaludek. Najednou mu mozek vypne a on šťastně leží na zemi a nevnímá, jak do něj pronikají.
„Vomdlel?“ zasupí jeden z nich.
„Asi jo, kurva. Zase si nic neužijeme. Vůbec nic nevydrží. Prober ho… Padáme, někdo jde!“ křikne jeden, co stojí na hlídce. Rychle si zapnou džíny. Poslední ještě kopne do těla. K tělu doběhne muž v černé bundě. Skloní se k mladíkovi. Zasykne, když uvidí krev. Vytáhne služební mobil a zavolá sanitku. Doufá, že tu bude rychle. Přikryje ho bundou, protože oblečení je potrhané. Pohladí ho po světlých vlasech. Bastardi! Ještě zkontroluje, zda žije. Aspoň, že tak, ale jizvy bude mít do smrti. Chudák kluk. Nervózně se dívá na hodinky a v duchu kleje. Nemá odvahu opustit toho chudáka, když konečně zaslechne sirény. Překvapí ho rychlost, s jakou tu jsou. Vyběhne na ulici a mává na sanitku. Uleví se mu, když ho dají do sanitky. Hned za ním přijede policejní auto.
„Co se tu stalo?“
„Znásilnění.“ Jak k tomu přišel, už neřekne. „Jel jsem okolo, když jsem si všiml, co se děje.“
„Poslední dobou je toho čím dál víc. Kristovo noho, ten tedy vypadá,“ prohodí. „Je to tu dost zastrčené.“
„Jo.“ vyjde ven. Míchat se do toho nebude. Opře se o zeď a přemýšlí, zda vytáhnout cigaretu nebo ne.
„Pane, telefon toho mladíka.“ Detektiv pohlédne na staršího muže v teplém kabátu a staromódním klobouku.
„Díky moc.“
„Není za co.“ Detektiv se za ním dívá, když se ozve další sanitka. Udiveně na něj hledí.
„Kde je ta oběť?“ optají se ho jeden ze záchranářů.
„Cože? Už ho odvezli.“
„Sakra, zase tu byli funebráci dřív,“ řekne nespokojeně.
„Počkejte, jsem detektiv. Kdo vám volal?“
Jeden ze záchranářů pokrčí rameny. „Nevíme. Jen jsme dostali příkaz sem dojet. Chvilku nám trvalo, protože jsme uvízli v zácpě.“
„Chápu, ale už si ho odvezli vaši kolegové.“ Oba dva se zatváří zmateně, ale potom pokrčí rameny.
„Jedeme, jsou tu další,“ houkne na něj řidič. Muž přikývne, nasouká se dopředu.
Detektiv se za nimi dívá, potom se podívá na telefon. Aspoň zavolá příbuznému, jenže na prvním místě je známé číslo, potom už nic. Nakonec vytočí první číslo.
„Ludovicu?“
„Omlouvám se, ale jsem detektiv Blanc. Mohu se vás optat, zda pan Ludovic Leroux má nějaké příbuzné? Jste na prvním místě v jeho seznamu.“ Na místě, kde většinou bývají rodiče, manželky, příbuzní nebo milenci.
„Co se stalo? Pokud vím, nemá.“ Nicodéme svírá telefon, že ho div nerozmáčkne. Něco špatného se stalo. Cítí to v celém těle.
„Chápu. Bohužel…“
„Detektive, jestli mě to neřeknete, máte padáka, že nikde nenajdete práci. Víte, že to mohu zařídit.“
Detektiv se naštve. Aby mu nařizoval…
„Mám o něj strach.“
To ho dostane. Sice netuší, co ti dva spolu mají společného, ale nakonec řekne. „Přepadli ho. Je v nemocnici svatého Ludvíka.“
„Děkuji vám.“ Opatrně odloží telefon. Opře se o stůl. Uvědomuje si, že se nemůže hnout. Když si představí, jak musel trpět, jak ho zbili… Proč jim nedal peníze nebo šlo o víc?
„Kam jedeš?“ ozve se klidný hlas jeho manželky.
„Do nemocnice.“
„A co hosté?“
„Pošli je pryč.“
„Jsou to tví hosté, Nicodéme. Já už nebudu tvé zálety krýt.“
Nicodéme se postaví, otočí se k ní. „Dobrá. Zařídím si to sám. Děkuji.“ Mine ji jako by byla vzduch. Ta stiskne rty i ruce. Bastard, pomyslí si neuctivě. Nasupeně odejde.
„Pierre, nemocnice Sv. Ludvíka.“ Vytáhne mobil, diář a odřekne schůzku. Dotyčný je naštvaný, ale tohle je důležitější.
„Stalo se něco, pane?“
„Přepadli Ludovica,“ řekne tiše.
„To ne!“
„Ano, právě jsem dostal zprávu. Jedeme.“ Pierre se na něj podívá. Vypadá přepadle a otřeseně a nediví se mu. Byl by taky. Dnešní ulice nejsou bezpečné. Sotva se dostal z nemoci, tak tohle. Zaparkuje na parkovišti u nemocnice. Nicodéme zamyšleně hledí na nemocnici, potom si to zamíří rovnou za představeným. Přispívá téhle nemocnici dost, aby pro něj něco udělala. Ihned je vpuštěn.
„Vítejte, vikomte z Agde.“
„Dobrý den. Potřebuji maličkost.“
„Pro vás všechno.“
„Právě přivezli sem jednoho pacienta. Mám o něj zájem. Chci, aby měl tu nejlepší péči. Jelikož nemá příbuzné, jeho příbuzným jsem já, rozumíte?“
„Jistě a jméno?“
„Ludovic Leroux.“
„Rozumím. Hned se poinformují.“ Chvilku se domlouvá. Občas se zatváří zhrozeně, ale většinou přikyvuje. „Je na aru. Už je mimo nebezpečí, ale dále ho vyšetřujeme.“
„Jak je na tom?“
„Pár přelomených žeber, četné modřiny, krvácení. Nejhorší je to znásilnění…“
„Cože?! Co jste to řekl?“
„Znásilnili ho. Máme tyhle případy tady den co den. Bude se z toho nějakou dobu dostávat, jestli vůbec kdy se dostane. Stalo se něco?“
Nicodéme se posadí. „Ne, nic. Jen jsem to nevěděl.“ Před očima má hebké vlasy, tělo, které trpělo. Zabije je parchanty. Najde je, i kdyby je měl vykopat z hrobů.
„Chápu. Momentálně spí. Dali jsme mu léky a uklidňující injekci.“
„Dejte mu samostatný pokoj.“
„Samozřejmě. Zařídím to. Chcete ho vidět?“
„Ne. Nechám ho spát. Zítra přijedu na pátou. Prosím, dejte vědět, že jsem jeho příbuzný.“
„Samozřejmě. Nestihl jsem vám poděkovat za váš poslední příspěvek, který značně vylepšil kardiologické oddělení.“
„Můžete počítat se mnou i do dalších let, pokud bude v pořádku.“
Muž stiskne rty. „Jistě. Nebojte se, bude v pořádku.“
„V to pevně doufám.“ Třískne dveřmi. Nikdo na chodbě není, tak se opře o dveře. Znásilněn, zbit! Bože, musel trpět. Jeho miláček… Někdo mu bude muset něco vysvětlit. O hodinu později sedí v kavárně. Naproti němu sedí starší prostovlasý muž. Před sebou má položený klobouk. Když vidí vikomtův obličej, není mu zrovna do zpěvu.
„Roberte, můžete mi to vysvětlit?“
„Pane vikomte, je mi to líto. Hned jsem zavolal sanitku i policii, ta vůbec nedorazila, ale byli tři. Kdybych zasáhl, mohl by přijít o spolední šanci na záchranu.“
„Chápu. Popište mi celý průběh.“
Robert sevře rty. „Když jsem ho uviděl, někam volal. Pak ho začali obtěžovat ti tři chlápci. Pěkní vazouni.“ Netuší, že každým slovem mu vráží dýku do srdce. „Nejdřív to vypadalo, že chtějí jen peníze a mobil, potom to přešlo do strkání. Myslel jsem, že si ho jen podají a odejdou. To už jsem zavolal policii i sanitku. Zkusil jsem se k nim přiblížit. Když s tím začali, ale něco bych měl.“
„Co?“
„Měli pro něj vzkaz a vyznali se. Zřejmě tohle dělají na zakázku a mají to rádi. Pořád ho probouzeli. Vypadá to, že se snažil tomu uniknout. Jo, musel si je někdo najmout.“
Už nic neříkej, prosí ho v duchu Nicodéme.
„Neslyšel jsem to celé, ale znělo to přibližně takhle: … tebe vzkaz. To je za to že se kurvíš… Zbytek jsem bohužel neslyšel dobře. Ale řekl bych na sto procent, že tohle nebyla náhoda. Oni tam čekali. Musel si je někdo najmout,“ přikývne, jako by se ujišťoval.
„Dobrá. Děkuji. Zatím máš volno, ale potom ho budeš hlídat dál.“
„Samozřejmě. Pane vikomte, omlouvám se, že jsem nemohl udělat víc.“
„V pořádku.“ Schová mobil. Vyjde z nemocnice. V hlavě mu pořád zní Robertova slova. Kdo mohl ho najmout? Je tak nádherný. Kolik tak asi nepřátel může mít? Kdo by byl schopný tohle udělat? Jeho miláček v těch špinavých pazourech. Musí je najít. Ihned zavolá detektivovi, co mu volal.
„Najděte je.“
„Jak?“
„Pošlu vám svědka.“
„Cože? On nějaký, počkejte… Muž v kabátě, klobouku. To byl on?“
„Ano. Dostaňte je nebo za sebe neručím.“
Detektiv si povzdechne. Zřejmě se už dozvěděl, co se stalo. No, osobně udělat to jeho dceři, manželce, bratrovi, tak by jednal stejně, ale najít je v tomhle městě, to nebude lehké. „Pokusím se.“
„Vy je najdete.“ Tím ukončí hovor.
„Pierre, domů.“ Musí si něco vyřídit, protože ten vzkaz… Tohle už zašlo příliš daleko. Pierre se mrkne na svého zaměstnavatele. Je nasraný, pomyslí si neuctivě. Panu Ludovicovi se muselo stát něco moc špatného, když je v tomto stavu. Raději mlčí a neptá se, co se stalo. Zaparkuje před domem. Nicodéme vyjde do druhého patra. Zastaví služebnou.
„Kde je paní?“
„U sebe, pane vikomte.“
„Děkuji.“ Jde dál, zaklepe. Vejde dovnitř. Sedí u stolku a něco píše. Vzedme se v něm nenávist, posílená posledním rokem.
„Co tu děláš? Sem nemáš přístup.“
Nicodéme zavře dveře. „Zašla jsi moc daleko, Chantal. Očekávám, že urychleně podepíšeš rozvodové papíry nebo skončíš ve vězení.“
„Co si to dovoluješ?!“
„To co sis dovolila ty. Ještě štěstí, že jsem ho dal hlídat.“
„Ty buzerante! Ty teplouši! Vypadni z mého pokoje.“
Nicodéme ledově klidný k ní přistoupí, rozpřáhne se a uhodí. „Bolí to, že? Zkus tohle někde říct a nepočítej s tím, že by sis cokoliv odnesla. Sbohem, Chantal.“
Ta si uvědomí, že je konec. „Co chceš dělat?“
„To je moje věc, ale jedno vím jistě. Už nechci tě nikdy v životě vidět.“ Odejde. Ta se posadí do křesla. Sevře rty, potom se ušklíbne. Nic nezmůže. Jen planně vyhrožuje. Nikdo proti ní nebude svědčit, i když si myslela, že když ho někdo přefikne, tak ho nechá být, ale zřejmě se přepočítala. Jen počkej, ty buzerante, tohle si nedáš za klobouk. Přistoupí ke skříňce, kde si nalije whisky. Na jeden zátah ji vypije.
Nicodéme se usadí do svého oblíbeného křesla v pracovně. Udělala to. Někoho si najala, ale jak ji zná, nevzdá se tak snadno. Bude je muset najít, jinak nepovolí rozvod. Už rok se snaží se z toho dostat, ale zarytě všechno snáší a nepoddává se. Obdivuje ji za to, ale taky moc dobře ví, proč to dělá. Přišla by prakticky o dost, ale hlavně o titul, který ji otevíral dveře do společnosti. Jakmile by nepatřila do jeho rodiny, stala by se opět nulou a to nechce.
„Ludovicu,“ skloní hlavu a začne brečet. „Já, je to moje chyba, promiň. Promiň, miláčku.“ Otřes si tváře a narovná se. Opět je to vikomt, který nedává znát na sobě slabost. V hlavě se mu rozjedou plány, jak to všechno skloubit. Když hodiny odbijí půlnoc, jde do ložnice. S pomocí komorníka se svlékne a lehne si. Když si vybaví usměvavou tvář, hebké vlasy, zářivé oči, které z něho udělaly krále. „Miluji ho,“ přizná si to, jako když si to přiznal už dávno. „Měl jsem mu to říct.“ Po převalování nakonec usne trhaným spánkem. Druhý den ráno plní svoje povinnosti jako vždy, jen odmítne snídat s Chantal.
V pět hodin je vpuštěn do Ludovicova pokoje. Nedá na sobě znát, jak ho všechny hadičky vyděsí. Sedne si na židli a vezme jeho ruku do své. Políbí ji do dlaně, potom jednotlivé prsty. Hlídá každý jeho záchvěv obličeje.
„Nico?“
„Jsem tady. Jsem u tebe. Všechno bude v pořádku.“
Ludovic zavře oči. „Je mi blbě. Všechno mě bolí.“
„Já vím, ale uzdravuješ se, miláčku. Budeš v pořádku, doktor to povídal.“
„Myslíš?“ otevře oči, prohlíží si jeho ustaranou tvář. Nico netuší, nač myslí, ale po chvilce je opět zavře. Usnul, pomyslí si něžně, ale zároveň i vztekle. Ty parchanty by pozabíjel. K večeru odejde. Měl by být úplně někde jinde, ale nedokáže od něj odejít.
Druhý den, s kyticí tulipánu, jde opět do nemocnice, když ho těsně přede dveřmi zastaví sestra. Tváří se rozpačitě.
„Stalo se něco?“ usměje se.
„Nemohu vás tam pustit.“
„Mám povolení.“
„Já vím, ale pan Leroux vás nechce vidět. Ráno se probral,“ řekne na vysvětlenou. Nicodéme sevře kytici, pak ale sestru odstrčí. Chce to slyšet od něj.
„Ludovicu?“
V první chvíli se zatváří radostně, ale potom se stáhne do sebe. Ráno, když se probudil, měl čas přemýšlet. Všechno ho bolelo, ale neřekl si o uklidňující prášky. Všechno se vrátilo s dvojnásobnou sílou, ale nejvíc to, že už není dobrý pro Nica.
„Co tu chceš?“
Nicodéme se zatváří ohromeně. „Přišel jsem tě navštívit.“ Položí tulipány na stolek. „Proč jsi sestře řekl, že mě nechceš vidět?“ Chce se ho dotknout, ale ruka zmizí pod pokrývkou. Nicodéme nechápe, co se to tu děje. Přece viděl radost v obličeji nebo se mu to zdálo?
„Nechtěl jsem tě vidět. Budu si stěžovat u vedení nemocnice.“
Nicodéme přimhouří oči. Nechápe, co se tu děje. Myslel, že bude mít radost, ale zatím to vypadá, že ho vyhazuje. „Na to máš právo,“ čímž vezme Ludovicovi vítr z plachet. Místo na Nica se zadívá ven. „Najdeme je.“ Smích ho zarazí.
„Nenajdete. Chci spát, jdi pryč.“ Ví, že si nic k němu nebude dovolovat, ale kdyby se ho dotkl, nejspíš by se sesypal.
„Zůstanu tu s tebou.“
„Co tak najednou? Nemáš nějaké jednání? Jsem unavený. Nechci tě tu Nicodéme.“
Nicodéme nechápe, proč ho odmítá. Nedává to na sobě znát, ale poslechne ho. Neví, zda nedělá chybu. Jakmile odejde, Ludovic popadne květiny a začne brečet, až usne. Až sestra sebere pomačkané květiny, narovná je a dá do vázy. Lítostivě se zadívá na mladíka a stejně tiše zavře dveře.
Nicodéme se vrátí domů. Posadí se do svého oblíbeného křesla. Cítí, že se stalo něco špatného, ale neví kde. Jako by ho Ludovic odmítal, ale jaký by mohl mít důvod? Před tím než opustil nemocnici, zašel se informovat, jak na tom je. Doktor mu potvrdil, že je mimo nebezpečí, ale po psychologické stránce se teprve bude vzpamatovávat. Nebyl rád, když zjistil, že nemá žádnou rodinu. Taky mu řekl, že by měl být při něm, ale jak, když ho ze svého života vyhazuje?
Zamračí se, protože si uvědomí, že přesně tohle udělal, ale jaký důvod by mohl mít? Určitě to má co dělat s tím znásilněním, ale bylo by možné, že už nesnese jakýkoliv dotek? Určitě se cítí hrozně. Popravdě si to neumí ani představit. Bude se muset s někým poradit. Nejlépe s nějakým odborníkem. Povzdechne si. Jen doufá, že už nebude pozdě.
Další den opět jde za ním. Podle sestřičky, která zdá se má srdce, se dozví, že se má lépe. Klidně jí poděkuje a vejde dovnitř, jako by se nic nestalo.
„Už jsem ti řekl, že tě tu nechci vidět!“ Ludovicův řev ho vyděsí.
„Důvod?“ Neví, co by jiného řekl. Tulipány jsou na místě, i když vypadají značně povadle. Položí vedle nich Ludovicovy oblíbené bonbóny z hořké čokolády.
„Nechci je. Vezmi si je sebou.“ Bolí ho, jak je dokonalý, perfektní, jak se ovládá. A on? Troska, která se klepe, když k němu někdo přistoupí.
„Máš je rád.“
„Nemám. Končím.“
„Nerozumím ti.“ Stojí, dívá se na něj. Ani nedokázal se na něj podívat. Co má dělat? Jít k němu a zatřást jim, že zde není nějaký násilník, ale on nebo odejít a nechat ho být?
„Je to jednoduché. Rozcházím se s tebou.“ Jeho srdce křičí, že nechce, ale když si uvědomí, že nesnese jeho dotek, tak… „Bude to lepší. Stejně to nemělo budoucnost.“
„To je snad společné rozhodnutí,“ snaží se zvrátit jeho rozhodnutí.
Ludovic má co dělat, aby udržel klid. „Nechci vás už vidět, vikomte z Adge.“
Nicodéme udělá krok, ale když vidí, jak se ještě víc odtáhne, až skoro spadne z lůžka, vrátí se na původní místo. „Opravdu to tak chceš?“ Doufá, že…
„Ano.“
Co mám dělat? Chvilku zírá na nehybnou postavu. Apaticky se otočí, tiše zavře dveře. Ludovic se schoulí pod pokrývku. Ještě stále ho všechno bolí a žebra má nalomená, aspoň to říkala ta doktorka.
„Stalo se něco?“ ozve se za Nicodémem. Ten se ohlédne. Za ním stojí ta příjemná sestřička.
„Nic.“
Ta nakloní hlavu. Chvilku ho zkoumá.„Chcete jméno jeho psychologa a psychiatra?“
„Ano,“ vyhrkne.
„Pojďte. Neměla bych vám to dávat, nejspíš vám nic neřeknou, ale můžete si s nimi promluvit. Po psychické stránce na tom není dobře. Ráno na vizitě museli přivést doktorku.“
„Cože?“
„Je to normální. Tady, máte. Jen…“
„Budu o tom mlčet a děkuji moc.“ Usměje se. Musí jí poslat pořádnou bonboniéru. Přečte si její jméno na visačce.
„Není za co.“ Nicodémovi se trochu uleví, ale vzápětí si uvědomí, že vlastně se s ním rozešel. Už nemá nijaké právo ho navštěvovat, nikdy neuvidí jeho úsměv, zářivé oči, nedotkne se hebkých vlasů ani nepohladí štíhlé tělo. Zničeně se posadí do auta. Pierre, když ho uvidí, tak mlčí.
Doma Nikodém se obrátí k sluhovi, který mu odebere kabát. „Až se vrátí madam Chantal, řekněte jí, že ji čekám v pracovně.“
„Ano, pane.“ Nicodéme vyjde nahoru, nalije si sklenku a kouká do zdi. Nechce se mu nic dělat. Popijí a čeká na tu, která to všechno způsobila. Je jen rád, že nechal Ludovica hlídat. Kdyby věděl čeho je schopna, tak by mu najal nějakou ochranku. Nebýt té divné předtuchy…
„Chtěl jsi se mnou mluvit?“
Nicodéme pohlédne na svou manželku, kterou si vzal, když mu bylo sotva dvacet. Přání rodin. „Dosáhla jsi svého. Rozešel se se mnou.“ Chantal se zatváří vítězoslavně, že se Nicodémovi udělá špatně. „Přesto se s tebou rozejdu. Nemohl bych žít vedle osoby, která je schopná spáchat něco takového.“
Chntal v šoku udělá krok. „To nemůžeš! Byla to jen obyčejná děvka!“
„Pracuje jako známý model a má víc, než kdy ty budeš mít.“
„Nemyslí si…“
„Odejdeš tak, jak jsi přišla. To co mám zaplatit, zaplatím, ale ani o euro víc. Děti, to je jiné.“
„Jak myslíš, že jim bude, co? Přemýšlel jsi něčím víc než kalhotami?“
„Nežijeme ve středověku. Jestliže nepodepíšeš papíry, najdu něco, čím tě zničím. Každý člověk má ve skříni kostlivce. Tím jsem s tebou skončil. Na zámku už nejsi vítaná, stejně jako tady. Můžeš odejít.“
„Jak si to dovoluješ?! Jsem tvá…“
„Byla jsi má manželka. Už nebudeš a déle tě tu nechci vidět. Sbohem, Chantal.“ Kdyby chtěla něco dělat, má dost materiálů, aby ji úplně potopil.
„Ty parchante!“ zaječí, udělá pár kroků, ale chladný pohled ji zarazí.
„Někdo, kdo najme pár lidi, aby někoho znásilnili, mi nestojí za to, abych se jim déle zabýval. Můžeš odejít po svých nebo zavolám své lidi.“
Chantal zalapá po dechu. Tentokrát to myslí vážně. Otočí se a odejde. Nicodéme se napije. Potřebuje to zapít. Zničila, co mohla, ale na vině je i on, že se tehdy poddal, ale dokud nepotkal Ludovica, nikdy si neuvědomil, jak moc mu něco v životě chybí. Přál by si, aby vše proběhlo klidně, ale má pocit, že se Chantal bude stavět na zadní. Jenže vše je mu k ničemu, když je vlastně sám.
Zadívá se na sklenici vodky. Tohle je důvod se důkladně opít, ale kdyby ho ráno vyfotily noviny, pěkně by si na něm smlsly. Opět žádné pití, přitom by chtěl zapomenout na chvíli, kdy ho vyhodil. Nic o něm nechce slyšet. Bude to muset akceptovat, ale je to zatraceně hnusný pocit. Jako by plaval v něčem slizkém, z něhož se nemůže vyhrabat.
„Měl jsem si dávat větší pozor,“ zabručí. Ale nepředpokládal, že po letech, co jen vedle sebe žijí, udělá tohle. Musela cítit to delší dobu. „Pozdě hledat, kde člověk udělal chybu.“ Vstane, zakroutí krkem. Zítra se spojí s těmi psychology. Uvidí, co mu poradí. Jen doufá, že má naději. Jestli ne, co se stane, Nicodéme?
„Nic. Nic se nestane,“ odpoví za sebe. Hodí zbytek sklenice do sebe a láhev schová. Jde spát nebo se opravdu opije.
