6. 3. 2013
Zrcadlová maska -2.
Zimní sny - 6
Ráno ho probudí pípání telefonu. Posadí se a uvědomí si, že Cameron je opět pryč, ale je to logické. Protře si oči, potom odkopne pokrývku. Cestou do koupelny si připomene večer. Najít toho neznámého a taky být večer u Watta.
„Budu tam,“ řekne tvrdohlavě do zrcadla, když vyplivuje zubní pastu. O hodinu později už vchází do jejich kanclu.
„Dobré fotky, Sinjine!“ zařve šéf.
„Díky!“ aby nebyly, když nad nimi tolik strávil času.
„Článek mohl být lepší!“
„Nepsal jsem ho!“ zařve v odpověď. Jak jen to dokáže, že za minutu dokáže jak člověka vynést do oblak, tak zas spustit na dno mořské.
„To je mu fuk,“ otočí se k němu Ingrid, která dělá kulinářský koutek.
„Hm.“ Zvedne se a jde za nejstarším obyvatelem tohohle pekla. Způsobně se posadí na židli a čeká, až si ho všimne.
„Co potřebuješ, mladej?“
Všichni, včetně šéfa, jsou tu mladí. „Potřebuju se dostat do Zrcadlového zámku. Jak to mám udělat?“ Když někdo neví kudy kam, jde za Izákem. Prohlíží si staromódního motýlka, kovbojský klobouk, který pamatuje minulé století a sako. Všechny věci k sobě nepatří, ale pro změnu on zná každého. Šušká se, že by dovedl zařídit i audienci u královny.
„Hvězdičku z oblohy nechceš, mladej?“ zafuní, čímž Sinjina překvapí, protože je ochotný a rád předvádí, co všechno dokáže a koho zná. „To není Buckinghamský palác.“
„To jako chceš říct, že se tam nedostanu?“
Sinjin poprvé v jeho tváři vidí rozpaky. Dokonce si i pošoupne klobouk, což je věc nevídaná.
„Co tam přesně potřebuješ?“
„Vidět obrazárnu.“ Položí před něj desky. „Tuhle postavu jsem včera měl na všech fotkách. Upravovat je bylo peklo a já chci vědět, co se to sakra děje. Tenhle chlap na těch fotkách nemá co dělat. Dával jsem si zatracený pozor, takže jak?“
„Aha. Říká se, že tam straší. Celkově se to má tak, mladej. Do zámku má přístup jen pan Devenporte, jeho služebnictvo, které je nepodplatitelné a jeho tajemník. Potom hosté, které si pozve. Občas tam udělá maškarní nebo jiný ples, ale jen v známých sálech, které nikdo nefotí. Do obrazárny se dostanou jen vědci, kteří zkoumají anglickou historii. I tak čekají na vyjádření klidně rok.“
„Víš toho dost.“
„Nejen ty se tam pokoušíš dostat,“ zafuní vztekle. „Problém je, že se chová k novinářům vstřícně, dokonce ohleduplně, takže nemůžeme jen tak tam vtrhnout.“ Sinjin si vybaví švédský stůl, pití. Má pravdu. „Pokud vím, ještě žádný novinář se tam nedostal jiným způsobem než pozvánkou na ples. Tím myslím za celou dobu, co novináři existují.“
„Jako nikdo? Tomu se dá těžko uvěřit.“
„Tak tomu věř, protože mně se to nepodařilo a byl jsem všude.“
„Nedostal jsi pozvání?“
„Nedostal. I pan Devenporte je docela záhadná postava. Skoro bych někdy řekl, že je to duch.“
„Blbost. Někde nějaká informace musí být.“
„Jo je. Že se narodil. Víš, co zkusím ti pomoci, ale nic neslibuji. Zatím zajdi do Britské národní knihovny za Egertonem. Je to studnice a mohl by ti poradit, zda by se dalo něco zjistit v knihách.“
„Díky moc.“ Má tušení, že se mu do toho nechce, ale zároveň chce to zkusit a dokázat, že to zvládne. Když ne tehdy tak teď.
„Sine, kde jsi, zatraceně?!“
„Tady!“ zařve v odpověď. Určitě zase má někam jet. Taky, že ano. Vražda známé hvězdičky. I když on by řekl, že spíš to bylo předávkování, ale známý detektiv, který u toho byl, mu řekl, že je to vyloučeno. Malá drobnost, která potěší, ale zase zavazuje. Já dám to, tak to oplať, ale on s nimi vždy dobře vycházel. Jednou se mu poštěstilo nafotit přepadení. Tehdy to bylo dost ošklivé, tak ho žádali, aby to neuveřejňoval. Udělal to, ale dostal padáka. V tomhle plátku naštěstí šéf je rozumný, ale jiné ho nechtěli kvůli tomu vzít. Ale to je všechno minulost, ale tehdy se to rozhodnutí opravdu vyplatilo. Dodnes toho nelituje.
„Hele, zdekuji se.“
„Kam to zametáš?“ optají se.
„Do Národní. Šéfovi…“
„Ano?“ ozve se nad ním. V Sinjinovi by s krve nedořezal.
„Mám něco menšího v pácu, šéfe. Jestli to vyjde, bude to bomba,“ rychle ho ujišťuje. Kolegové se nepokrytě šklebí.
„O co jde?“
Sinjin polkne. „Devenporte.“ Novináři se po sobě podívají, ale šéf se na něj dívá, jak na exota.
„Ok, Sine. Máš volno, ale nepočítej s tím, že se vyvlékneš z normální práce. Chci všechno.“ Všichni jsou ohromení, včetně samotného Sinjina. „Co zíráte?! Do práce!“
„Hej, Sinjine, zatraceně, co je to devenporte?“
„Jo to by mě taky zajímalo. Chci taky volno.“
„Devenporte?“ ozve se hlas Izáka. „To je nedobytný Alcatraz. Temné místo, kam novináři nemají přístup. Neznám nikoho, kdo by viděl jeho majitele nebo se mohl vyhřívat v slunci jeho přízně. Zatím nic nemám, ale už jsem odeslal dotazy.“
„Díky, Izáku.“
„No jasně.“ Sinjin vezme foťák a jde. Za necelou půlhodinu zaparkuje před moderní rozlehlou budovou. Vejde dovnitř. Hned u půjček se optá na pana Ergentona.
„Mladšího nebo staršího?“ zazní dopověď.
„Staršího.“ Chvilku čeká, zvědavý, kdo přijde.
„Dobrý den.“
„Dobrý den, jmenuji se Sinjin Evans. Rád bych se vás na něco optal.“
„Tak povídejte.“
„Děkuji. Poslal mě za vámi Izák kvůli Devenporte.“
Smích. „Ten starý kozel si nedá pokoj, že? Pojďte se mnou. Tohle bude na delší dobu.“ Překvapený Sinjin jde za ním. „Jak se má? Už dlouho jsem ho neviděl. Víte, ve válce jsme byli válečnými korespondenty. Mladými naivními mladíčky, co sežrali svět. Co jsme viděli, to je nezapomenutelné. Byli jsme v prvních řadách a přinášeli čerstvé novinky. Samozřejmě, když to schválili. Někdy jsme objevili takové věci, ale to je minulost. Tak se posaďte. Čaj?“
„Děkuji rád. Pracuji, tedy spíš fotím kriminální rubriku. Vraždy drogy, přepadení. Někdy se povede něco nafotit opravdu luxusního, ale to vás asi nezajímá. Ovšem v sobotu jsem byl na plese v Devenporte.“
„Toho si važte. Tam se jen tak někdo nedostane. Zajímalo by mě, kolik to vašeho šéfa stálo, že jste tam mohl. Nejspíš značně. Devenporte pořádá jen dva plesy. Předvánoční charitativní a později Valentýnský. Na oba dva mohou novináři. Na druhý ještě méně, než na první. Jak je vůči novinářům vstřícný, tak zároveň nekompromisní. Nemůžete na něj jen tak vlítnout. Kdyby ano, zavřely by se všechno, co vede k těm dvěma plesům. Věřte mi, že vaše fotografie budou velmi ceněny. Úplně vynahradí ztráty, které musel do té vaší pozvánky vrazit, ale mám tušení, že to není jen tak, že tu jste. Co se stalo?“
„Tohle.“ Přisune fotografii ze svých fotek.
„Devenporte.“
„Cože? Vím, že tam nebyl.“
„Tím myslím starého Devenporte. Kdysi se tam dostal jeden historik, co uměl velmi dobře malovat. Přemaloval obraz ne čtvrtého hraběte. Je to on, ale vy byste ho rád viděl na vlastní oči, že?“
„To ano, ale jak může být na všech fotografiích?“
„To by vám řekl můj vnuk. Jeho koníčkem jsou staré legendy. Asi před rokem mi vyprávěl právě o Zrcadlovém zámku. Našel v jedné staré knize, že tam straší. Že v zrcadlech se prochází poslední hrabě. Dokonce mi povídal i to, že existuje způsob jak s hrabětem promluvit.“
„To není možné.“
„Můžete tomu věřit nebo ne. Počkejte.“ Vezme do ruky starodávný telefon a vytočí číslo.
„Ingrain, prosím tě, můžeš mi říct něco o Devenporte? Mám tu jednoho mladíka, co vyfotil starého hraběte v zrcadle.“ Sinjin přikývne. Dlouho je ticho a on se neodváží je přerušit. Po dobré čtvrthodině položí sluchátko.
„Tak co?“
„Rád by měl tuhle fotografií, šlo by to?“
Sinjin si vzpomene na tuny obrázků čtvrtého hraběte. „Není problém.“
„Výborně.“ Pohodlně se usadí, nalije si další šálek Earl greye. „Jak víte, hrabě se musel vzdát svého titulu, ale bohatství mu zůstalo. Jak se to stalo, netušíme. Zřejmě je to jeden z kostlivců Devenportovy rodiny. Ovšem jejich bohatství rostlo. Jsou bohatí. Ne, jako královna, ale někde tak mezi padesátým a stým místem na žebříčku. Už tohle by nasytilo zájem novinářů. Úzkostlivě si hlídají své soukromí. Dosud se nepodařilo hlavu rodiny vyfotografovat. Víme, že je to muž. Jak jsem řekl, jediné okamžiky, kdy se k nim můžeme dostat, jsou oba dva plesy, kdy zámek je otevřený, ale ani on celý není otevřen pro veřejnost ani pro hosty. Ti co tam byli, mlčí, služebnictvo mlčí.“
„Strach?“
„Nemyslím. Strážci, služebnictvo prostě řeknou, že netuší, nevědí nebo něco obligátního. Nejen Izák se zkoušel tam dostat, ale kolem toho jména je zeď. Každý kdo by se tam dostal, získal jakoukoliv informaci, by se platilo zlatem.“
„Úplatky?“
„Nedaří se. Nebo pokud ano, potom nevíme o tom.“
„To je blbost! To je jako ve středověku!“
„Ano. On je hradní pán a my poddaní,“ řekne nevesele. „Bohužel nějakým způsobem se jim daří, že to respektujeme.“
„Co ta legenda?“
„Ach tahle. Se zrcadly začal právě hrabě po tom, co ztratil titul. To je fakt. Miloval je prý natolik, že je svázal s rodovým dědictvím.“
„Takže se nedalo nic prodat.“
„Přesně tak, ale podle dochovaných zmínek další Devenportové je ještě rozšiřovaly, až je zámek komplet zrcadlový. O čtvrtém hraběti se povídá, že je miloval natolik, že po smrti se začal v nich objevovat. Prý je oblečený stejně jako na posledním obraze.“
„No tedy.“
„Ano. K této strašidelné historce se váže ještě jedna legenda.“
„Jaká?“ optá se dychtivě.
„Prý kdo s ním bude chtít mluvit, musí se obléct do maškarního a projít za ním do zrcadlové síně. Pak se dozví a získá bohatství, o jakém se mu nesnilo.“
„S prominutím, ale zdá se to jako skvělá snůška báji.“
Starší muž přikývne. „A přesto se každý rok prý pokouší lidé dostat tím zrcadlem.“
„To jsou… Děkuji moc.“
„Není za co. Snad vám to pomohlo, ale nedávám vám velkou naději. Pojďte, doprovodím vás nazpět. Nesnáším tak brzy tmu.“
„Já taky ne. Ještě jednou děkuji. Jak vlastně ztratil titul? Objevil se?“
„Ano,“ překvapí Sinjina potvrzením. „Jejich titul zněl hrabě z Marchu. Objevil se u vedlejší linie a zůstal dodnes. Proč se ho vzdali, netušíme dodnes. Ovšem převod titulu byl uznán.“
„Zajímavé. Něco takového se asi těžko objeví v naší pohnuté historii.“
„Není až zas neobvyklé, ale spíš možná to co má dělat s pohádkou o bájném pokladu. Jestli chcete vědět víc, pozítří tu bude můj syn.“
„Přijdu a děkuji moc.“ Zadívá se na budovu knihovny. Historka se stala ještě záhadnější. Podívá se na hodinky. Do osmé má ještě čas. Mohl by ještě něco zvládnout, ale kam by měl jít? Potom zapřemýšlí a vzpomene si na svého učitele fotografie. Mohl by z fotografií něco uhodnout.
Za dvě hodinky je na předměstí Londýna, u pěkného malého domku s garáží. Otevře vrátka, vejde dovnitř. Odněkud se vyřítí Ajax, pes těžko rozeznatelné rasy, ale zlatého srdce. Hned na něj vyskočí, jak to jenom jde.
„Vítej, synu.“
„Učiteli.“
„Přestaň s tím. Nechápu, že děláš, co děláš, když máš na víc. Pojď dál. Co tě ke mně přivádí?“
„Menší problém. Byl jsem fotit v Zrcadlovém zámku.“
„A?“
„Na všech fotkách je stejná postava a netuším, jak se tam dostala.“ Udivený pohled a pokynutí, aby šel za ním. Sejdou do sklepení, které slouží jako temná komora.
„Tak ukaž.“ Posadí se k počítači, nandá si brýle. „Stárnu,“ zamumlá. Chvilku si prohlíží fotografie.
„Tak co si o tom myslíte?“
„Ta zrcadla to nebylo nic jednoduchého, že? Buď je tam duch člověka nebo si s tebou někdo nepěkně zahrál, ale nechápu jak.“ Zalomí ruce za krkem. Sinjin se dívá na Alexandra. Je úžasný. Nejen velký znalec fotografie, ale i skvělý člověk. Někoho takového by chtěl potkat. Alexandr si stáhne gumičku, kterou má sepnuté šedé vlasy a opět si ji nandá. Sinjin ví, že takhle přemýšlí nad problémem. „Nedokážu jen pochopit, jak to udělal, že jsi ho neviděl.“
„To nevím. Dodržel jsem všechno, co jste mě naučil.“
„Dobrá. Něco vyzkouším. Jak se vůbec máš a co Cameron?“
„Ježíš, Cameron!“ Má nejvyšší čas, aby vyrazil na schůzku. K tomu vypadá jako by vstal z kanálu.
„Mazej,“ řekne s úsměvem Alexandr. „Jeď opatrně!“ houkne za ním. Sinjin přikývne, ale o hodinu později si říká, že měl na svého učitele víc dát.
„Promiň, pokuta,“ zahrčí a padne na stůl jejich oblíbené restaurace. „Tady, abys mi věřil. Nechtěli mě pustit.“ Položí před Camerona lístek od pokuty. „Mám žízeň. Dlouho čekáš?“
Cameron se ho ani nedotkne. „Půlhodiny.“
„Promiň mi to.“
„V pořádku, může se stát. Jak bylo v práci?“
„Šlo to, ale nic jsem nezjistil. Tedy moc ne.“
„Budete si přát?“ přistoupí k nim mladík. Oba k němu vzhlédnou. Tak toho tu ještě neviděli. Sinjin i Cameron si objednají. Sinjin má na chvilku pocit, že jako když se poznali. Musí najít čas na ně dva, jinak bude konec vztahu, který nechce ztratit. Dovolená bude to přesně ono. Je sice zima, ale proč by nemohli jet někam na hory a v létě k moři?
„Co bys řekl dovolené někde na horách?“ navrhne s úsměvem. Je mu fajn a tak dlouho s ním nebyl.
„Teď před Vánocemi na to nebude čas.“
„Hm. Mám nápad.“ V hlavě se mu rozsvítí jisté datum.
„Jaký?“
„Valentýn.“
Cameron nadzvedne obočí. „Nerozumím.“
„Co kdybychom si vyrazili do Paříže nebo do Bathu?“ navrhne. „Jen my dva.“
„Chceš přibrat někoho třetího?“ optá se smíchem.
„Jistěže ne. Víš, že mi to nic neříká, ale mohli bychom, co tomu říkáš?“
„Tak dobře.“ Najednou zmlkne. Původně totiž chtěl mluvit o něčem jiném, ale co má s ním dělat? „Ale jen pod jednou podmínkou.“
„Jakou?“
Cameron si vybaví jistého muže, který na rozdíl od Sinjina má víc času. Neříká se nadarmo, že čas a dálka vztahy ničí. „Že budeme spolu častěji než jeden den v týdnu. Jako na začátku.“
Sinjin zmlkne. „A když ne?“ optá se přiškrceně.
Cameron zatočí skleničkou. Nikdy by neřekl, že tohle řekne, že tohle proběhne, ale na začátku jsou iluze, které se tak rychle ztrácejí. „Rozloučíme se.“ Zamrazí ho z těch slov. Jako by ho opustil veškerý cit. Sinjin sklopí hlavu. Opět sám. Měl to tušení už dřív, ale zavíral před tím oči. Jenže co mu zbývá?
„Sinjine?“
„Ano.“
Oba se na sebe dívají, hodnotí. Jsou spolu rádi, ale dobře si uvědomují, že se vidí ještě méně než kamarádi. Každý z nich je víc s kolegy než s tím druhým.
„Nechci to.“
„Já taky.“ Najednou netuší, co dál. Rozpačitě dělají všechno možné, jen aby se nepodívali si do očí. Cítí smutek, protože dobře v nitru tuší, že oddalují nevyhnutelné. Jenže zároveň oba mají pocit, že jejich vztah se ještě dá zachránit.
„Půjdeme? Víš co, řekni mi, co jsi zatím vypátral,“ pobídne ho Cameron. Dobře ví, že Sinjina to potěší, ale zároveň oba přestanou myslet na to, co se stalo. Sinjin se usměje a vypráví o Izákovi, o panu Ergentovi, o svém učiteli, který mu taky přislíbil pomoc.
„Chci zjistit, co se tehdy stalo,“ nadšeně mu stiskne ruku.
„Jsi skvělý fotograf. Přijdeš na to,“ ujistí ho.
„Jistěže.“ Pohladí mu prstem palce dlaň. Ucítí vzrušení a v autě na křižovatce ho políbí.
O tři dny později na něj zařve Izák. „Mladej, pojď se!“ Celá osádka se na něj zadívá. „Ty s tím Devenporte!“ Udivený Sinjin se zvedne. Dojde k němu. „Máš to. Nechápu, který bůh tě miluje, ale máš pozvánku do Devenportské obrazárny.“
„Fakt?“ posadí se na židli. Od pondělka nic nezjistil. Dneska chtěl zajít za mladším Ergentonem.
„Jo. Tady máš.“ Podá mu obálku s pozvánkou. „Musíš mi potom vše podrobně vylíčit.“
„Jistě, ale tohle je doslova trefa. Jsem napnutý a kdy mám tam být?“
Izák se zachechtá. „Za dvě hodiny.“
„To nestihnu!“ vypadne jak střela. Izák se za ním pochmurně zadívá. Má tušení, že vražedná hodina je právě kvůli tomu, aby se kandidát nestihl připravit. Žádné miniaturní kamery, žádné pořizovací přístroje. Jen on. No budou se muset spolehnout na to, co jim bude vyprávět.
Sinjin vyjede tak rychle, že pneumatiky zanechají černou šmouhu na asfaltu. Náhodný divák by přisahala, že za volantem nesedí člověk, ale závodník, tak upřeně zírá na silnici s rukama zatnutýma do volantu. Oči občas mrknou na palubku, kde má hodiny. Skřípe zuby, když minuty naskakují rychleji než by si přál.
„Skoro,“ zašeptá, když pneumatiky zahvízdají na příjezdové vestě k zámku. Odkašle si, odhodlaně zmáčkne knoflík. Před sebou vidí bránu, v jejímž prostředku je erb s maskou a mečem. Nechápe její význam, ale je mu to jedno.
„Kdo je to?“
„Sinjin Evans. Mám pozvánku k prohlídce obrazárny na pátou.“
„Jedete pozdě.“ Sinjin zaskřípe zuby. A kdo asi za to může? On ne. „Nikam neodbočujte a jeďte pomalu.“
„Ježíš, to je snad podminované nebo co?“ zavrčí, ale nemá odvahu nikam odbočit. Projede bránou, která se otevře jako kouzlem. Zadívá se na zámek s vyvýšeným štítem a dvěma křídly, které se rozpínají do stran. Uprostřed je sloupořadí a hlavní vchod. Občas mine sochu na podstavci. S překvapením zjišťuje, že jsou to nymfy a rozverní faunové. Při první návštěvě si jich sotva všiml, ale je to možné, že je to díky tomu, že je ještě trochu vidět a není v koloně aut jako poprvé. Zastaví před zámkem, vystoupí. Do rozehřátého těla ho uhodí ledový vítr. Je to jiné než v Londýně, i když zas tak daleko od něj nejsou. Vytáhne bundu podšitou kožíškem a zachumlá se. Popadne pozvánku a teprve teď si uvědomí, že má jen jeden foťák a mobil. Pokrčí rameny. Bude to muset stačit. Jde ke dveřím. Opět se otevřou jako kouzlem.
„Dobrý den, pane Evansi. Mé jméno je…“
„Wood. Těší mě taky. Mám tu pozvánku k prohlídce obrazárny.“ Má pocit, že s tím pan Wood nesouhlasí, ale kašle na něj.
„Vím o tom, prosím, pojďte dál.“ Vede ho opět zrcadlovými chodbami, až k místnosti. V Sinjinovi zatrne. Konečně zjistí pravdu. Vejde dovnitř a strne. „Velmi se omlouvám, ale je přísný zákaz pořizovat v obrazárně… Stalo se něco?“ Sinjinovi se zkřiví obličej do grimasy. Neví, zda se má smát nebo plakat.
„Ne, nic.“
„Dobře. Jestli vám to nevadí. Mobil fotoaparát a další jakékoliv pořizovací zařízení.“
„Mozek mám tu položit tak?“ optá se ironicky.
„Ne, pan Devenporte tohle nevyžaduje.“
„Pan Devenporte musí být sadistický dědek,“ zamumlá nahlas. Je mu fuk, co si pomyslí. Na tácek odloží všechno včetně hodinek. Co kdyby náhodu v tom byla bomba, pomyslí si ironicky. Škoda, že není Bondem. Ten by svedl i za tu chvilku někde ukrýt kameru.
„Prosím, pojďte za mnou,“ přejde Wood poznámku o svém zaměstnavateli. S kamennou tváří ho vede zrcadlovými chodbami dál a dál, až stanou před velkolepými dveřmi. Wood je rozevře. Sinjin, málem nedýchajíc, vejde dovnitř. Opět strne, ale tentokrát díky tomu co vidí. Hned naproti němu je v životní velikosti portrét a jak hádá, pak tohle je čtvrtý ne hrabě z Marchu, později jen pan Devenporte. Očarovaně jde k němu blíž. Wood zavře dveře a postaví se vedle nich. Zkoumavě pozoruje hosta, který dostal pozvánku, i když není historik. Očividně ho zajímá právě hrabě.
Jako by měl před sebou nadměrně zvětšenou fotografií, kterou pořídil před pár dny. Vysoké boty, neslušně obtisklé kalhoty, kabátec, který zakrývá rozkrok, ale malíř zřejmě i přes to neodolal zvýraznit velikost. Plášť se zlatou sponou přehozený přes jedno rameno a sahající až na zem. Jedna ruka se zlatým prstenem je opřena o bok. Stejně jako na fotce, i tenhle má strniště a na tváři masku, jako by měl tam jizvu. Lehce vlnité tmavé vlasy mu spadají na ramena. Oči… Přistoupí blíže. Jak může mít muž takové oči? Nechápe tomu, ale kdyby tam naproti němu seděla kočka, pak by to chápal, ale tohle je muž. Koutky zvednuté nahoru a tuší, že má krásné velké řasy. Pak se rozhlédne a uvědomí si jedno. Zřejmě rodinný rys pouze ale u mužů. Zvláštní. Poodstoupí. Rozhodně tohle je muž z jeho fotografie, což znamená jedno. Prapředek musí mít v současnosti dvojče nebo opravdu vyfotil ducha.
Teď když ho má před sebou, neví, co má dělat. Otočí se k Woodovi. „Tenhle obraz nemohu vyfotit.“
Wood zavrtí hlavou. „Je mi velmi líto.“
„Chápu. Ty oči…“
„Rodinný rys týkající se pouze mužské větve. Ženy bohužel tyto oči nedědí.“
„K tomu zelené.“
Wood mlčí. Co k tomu dodat. Vypadá to, že tenhle novinář sem přišel jen kvůli tomu, ale co tu chce? Proč mu pan Devenporte udělil povolení vidět obrazárnu. Přitom je na povolenky skoupý.
„Tak děkuji moc.“
„Samozřejmě.“ Otevře dveře, Sinjin se ještě jednou otočí k obrazu.
„Neštvou vás všechna ta zrcadla? Vždyť jenom to čištění…“
„Ano, ale patří to k zámku. Pan Devenporte si takovou výstřednost rozhodně může dovolit.“
„Chápu. Pan Devenporte je vůbec výstřední člověk, že?“
„Netuším, pane Evansi. Děkujeme za návštěvu zámku. Na zpáteční cestě, prosím, dodržujte pokyny, jaké jste dostal při příjezdu.“
„Vybuchl bych?“
Wood se pousměje. „Ne. Psi.“
„Ach tak. Mohu ještě jednu otázku?“ Wood přikývne. „Jak přišel hrabě o titul?“
Wood zvažuje. „Jistě vám to jednou řekne sám, pokud bude chtít.“ Sinjin pochopí, že je konec audience. Povzdechne si. Opatrně vyjede ze zámku.
„Pane,“ lehká úklona. Vysoký muž přistoupí k oknu. Zadívá se za odjíždějícím autem.
„V pořádku, Woode. Pozvěte ho na Valentýnský ples.“
„Ale, pane… Ano, pane.“ Nerozumí svému zaměstnavateli, ale je mu zavázán víc, než by kdy mohl odčinit, ale to jsou všichni na zámku.
„Ahoj, Camerone. Promiň, že jedu pozdě.“
„Zase případ?“ Do Cameronova hlasu se vloudil hořký tón. On si udělal volno, ale zdá se že Sinjinovi na obnově jejich vztahu tolik nezáleží.
„Ne. Byl jsem na zámku.“
Cameron nechápe. „Kde?“
„V Zrcadlovém zámku. Viděl jsem ho, Camerone. Je nádherný. Víš, že v jejich rodině se dědí zelené kočičí oči?“
„Aha pan ne hrabě.“
„Přesně tak. Vzali mi všechno. Dokonce jsem musel odepnout hodinky. Pak mě vzal do obrazárny. Je úžasná, ale nejskvělejší je právě pan hrabě.“ Klesne na pohovku. „Jenže co z toho.“
„Vyfotil jsi ducha.“
„Pravděpodobně. Přesto se ve mně všechno tomu vzpírá. Nevěřím na duchy. Fajn mohl bych vyfotit jednoho, ale aby byl na každé fotce? A proč já? Proč ne další?“
„Ptal ses ostatních?“
„Jo. Nikdo nic nemá. Jediný další fotograf si mě teď dobírá a posílá mi legrační vtipy s duchy!“ zakloní se, vyhodí do vzduchu polštář. „Rád bych věděl pravdu.“ Cameron ho mlčky pozoruje. Je jak malé dítě. Nadšený, zvědavý a absolutně mu nevadí, že jejich vztah krachuje. „Bude v tom velké tajemství. Zítra zajdu za mladým Ergentonem. Camerone, stalo se ti něco, promiň mi to zpoždění. Jsem osel.“
„Ne, nejsi, jen jdeš za tím, co chceš. To je dobře.“
„Ne, není. Měl jsem být tady.“ Vstane, přisedne si k němu. „Mám tě rád.“
„Já taky.“ Polibek se prodlouží, ruce se dostanou pod oděv. Sinjinovi ale přesto do podvědomí proklouzne vysoká postava se strništěm a kočičíma očima.
Vánoce i Silvestr minul, aniž by si to Sinjin nebo Cameron uvědomil, i když ten druhý snad víc. Bylo tolik práce, hlavně u Sinjina, že neměli na nic moc čas, což mrzelo hlavně Camerona. Jednoho dne si vzal knihu a začetl se s rozhodnutím, že to takhle dál nejde.
„Ahoj, proč nespíš?“ ozve se u Camerona hlas. Ten sklapne novou knihu do Cusslera. Má rád špionážní věci, kde dobro nakonec zvítězí. A osamělé hrdiny co zachraňují svět, zbožňuje. Sinjin se svalí do křesla. Je unavený. Vražda malých děvčátek a sebevražda otce, matka se zhroutila. Nehezký pohled, kdy člověk netuší, proč to udělali a kdo je viníkem.
„Čekám tu na tebe.“
Sinjin se narovná. Najednou únava přešla, i když číhá v pozadí jako věrný kůň. Ten jeho tón je... „Proč? Je pozdě.“ Na jazyku má hořkou pachuť, ale pocit, že ví, co mu chce Cameron říct, odhání. V duchu si říká, že ne, ale…
„Našel jsem si nové bydlení,“ řekne. Celou dobu i při čtení přemýšlel, jak to říct, ale na nic lepšího nepřišel.
Sinjin zvadne. Tak je to tu. Cameron čeká, co na to Sinjin. Nechce, aby mu říkal, že ho miluje, chce ani neví co, ale nechce dál žít v tomhle vakuu. „Věděl jsem to. Nestačilo to. Jsem osel.“ Nadechne se v hlavě dokonalý zmatek, co má říct. Prosit? Brečet? Co má udělat? „Kdy chceš pomoct se stěhováním?“
„Prvního února už mám zaplacený podnájem.“
„Měsíc.“ Cítí, že to rozhodnutí je trvale, ale pranic se mu nelíbí, ale má zkusit to zvrátit? Zadívá se mu do očí. Spíš než uvidí, tak vytuší, že ho prosí, aby to nedělal. „Musíš mi ukázat, kde to je,“ řekne, ale je mu hrozně. „Promiň, myslím, že si vyjdu ven.“ Sebere kabát a vyrazí ven. Zabouchne dveře.
Cameronovi je hrozně, ale jinou cestu neviděl. Dlouho zvažoval to a ono, ale stále viděl jen cestu rozchodu. „Promiň, Sinjine.“ Unavený z toho krátkého rozhovoru jde spát.
Sinjin se vrátí o dost později. Posadí se na pohovku. Ví, že Cameron je v ložnici, ale jít za ním? Nakonec si lehne na pohovku. „Zatraceně,“ zakleje bezmocně. Co má dělat? K ránu usne, ale když vstane, cítí se rozlámaně. Na kuchyňské lince najde svačinu. Udiveně na ní hledí. Nevzpomíná si, kdy naposled mu ji udělal. Je tu nějaká šance, napadne ho, ale pak zavrtí hlavou. Ne, tohle je spíš snaha o omluvu. Má pocit, že tohle je správné odhadnutí celé situace. Musí se pokusit nějak tu celou situaci odlehčit. Vezme si ji do práce.
„Copak svačinka?“
„Jo,“ hlesne. Jenže taková, která spíš vzbuzuje smutek než radost, že na něj partner myslel, ale nemohl ji tam nechat nebo vyhodit. Je to jako pilulka od pana doktora.
„Jsi nějak přešlý.“
„Starej se o sebe,“ zavrčí. Mohli by si hledět svého koryta, pomyslí neuctivě. Nemohou se starat o někoho jiného? Popadne svačinu a zaleze do sklepa k počítači. Vzhlédne a uvidí čtvrtého ne hraběte. Úplně ve víru práce na něj zapomněl.
Pomalu ho sundá ze šňůry. Ani neví, proč ho dávno neuklidil. Najednou si uvědomí, že nikam nemusí spěchat, na nikoho brát ohledy. Může si dělat, co chce. Opojný pocit, ale pak si uvědomí, že bude spát na pohovce. Žádné tulení, žádné vylití si vzteku, frustrace nebo slyšet někoho jiného než kolegy v práci. Smutné i opojné zároveň. Mohl by si pořídit psa, ale kdo by se o něj staral. Ne.
„Kde seš, člověče? Šéf tě všude shání. Málem, že nerozebral barák na cihly.“
„Beton a sklo. Už jdu. Co se děje?“
Lizzy, jinak Lizard pokrčí rameny. „Netuším, ale vypadá, že vyhrál hlavní závod.“
Sinjin se podiví. Jejich šéf je nerudný věčně nabručený chlap, který se umí rozzářit jedině při sólokapru, nebo když má jeho vnouče narozeniny. Cože je jednou do roka.
„Tak tady jste. Pojďte dál. Já věděl, že se to vyplatí.“ Sinjin se ohlédne po kolezích, kteří se tváří udiveně. „Tady to je!“ praští s malou obálkou o stůl. „Tohle je výhra. Jak jste to dokázal?“
„Ale co?“
„Máte pozvánku na Valentýnský maškarní ples na zámek Devenporte. Tak koho jste podplatil?“
„Nikoho,“ řekne udiveně. Otevře obálku. Opravdu pozvánka. Nechápe, ale proč zrovna on? Nebo je to kvůli jeho návštěvě obrazárny? Že by se panu Woodovi tak zalíbil? V tom si uvědomí, že tam bude fotit a může opět ho vidět. Dokonce snad tentokrát přijde na to, co se tehdy před vánocemi stalo.
„Patříte mezi pět týmů z celé Británie, které tam jedou. Chápete to?“
„Ne, ale pojedu tam.“ Co jiného by měl dělat? Sen o Bathu nebo Paříži se včera rozpustil jako kostka ledu. Ani ta louže nezbyla. Takhle aspoň nebude přemýšlet o tom, že je sám.
„Výborně. Už jsem si myslel, že řeknete, že musíte něco slavit. Výborná práce!“ plácne ho. „Tak mazejte makat.“
„Ano, pane,“ řekne uctivě. Vyjde ven. Kolegové se na něj sesypou jako mouchy.
„Tak co? Co ti chtěl? Máš padáka? Prémie?“ sype se na něj ze všech stran.
„Ne, jedu fotit Valentýnský maškarní ples na zámek Devenporte,“ vysvětlí jim, když nastane chvilku ticha.
„No, gratuluji ti,“ řekne suše Suzy. „To ses dostal do elity.“
„Počkej, chceš to?“
Suzy se zaškaredí. „Ty jsi to dostal a nikdo nemůže tě zastoupit.“
„Ale tehdy…“
„Tehdy to byl charitativní ples. Tohle bude o něčem jiném. No, hodně štěstí.“
Sinjin si povzdechne. Tohle nechtěl. Se Suzy jsou dobří kamarádi, ale tohle je teď mezi nimi jak kláda.
„Ona to vezme, neboj se, mladej. Jen to musí skousnout, ale je to její chyba, že tehdy tam nechtěla, i když kdo ví, proč tam jedeš. Co chceš dělat?“
„Co by? Fotit. Jdu pryč.“ Pozvánku pohodí do šuplíku, vyjde ven. Za chvilku dostane hlášku o jedné loupeži. Na vraždy je ještě světlo, ale vyjede. Lepší tohle než přemýšlet, kdo zařídil jeho znovu pozvání. Tohle nebude stát za to, pomyslí si, když si prohlíží místo činu a později fotografie. Rozhodne se, že to přece jen předloží šéfovi. Aspoň uvidí, že pracuje. V půlce cesty zahlédne Britskou knihovnu. Aniž uvažuje, stočí auto přímo k ní.
Opět jde k recepci, kde mu položí stejnou otázku. Mladšího nebo staršího? „Mladšího.“
„Prosím, chvilku počkejte.“ Sinjin čeká, rozhlíží se kolem sebe. Docela nával, ale pak si uvědomí, že je mizerné počasí, leden a kdo by byl venku?
„Pan Evans? Těší mě.“
Popravdě čekal někoho staršího, ale před ním stojí hubený vysoký mladík, dokonce je vyšší než Cameron. Usmívá se a zpytavě se na něj dívá. Má pěkný souměrný obličej, dokonce by řekl, že je hezký. Chybí mu aura, pomyslí si.
„Čekal jsem vás dřív.“
„Omlouvám se, ale práce.“
„Nevadí, pojďte tam.“ Ukáže na jeden vzdálenější stolek s lampou. Posadí se. „Co byste rád věděl?“
„Něco o Zrcadlovém zámku. Byl jsem v obrazárně.“
„Opravdu? To se povede málokomu. Gratuluji. Já stále ještě čekám na povolení, ale mám velkou naději, že ho dostanu,“ řekne bez vši závistí. Sinjin se pocítí trapně, že on ho hned získal, zatímco někdo kdo zná toho víc než on, stále čeká na pozvání. „Moc vám toho nemohu říct, ale musím poděkovat za fotografii. Podle známého je to ne hrabě,“ řekne s úsměvem.
„Jistě. Jaká je tu šance, že na té fotografii byl duch?“ čeká smích, ale nic takového se neozve.
„Dost velká. O zrcadlech se říká všelicos a ne hrabě byl jimi posedlý, což se dá říct i o jejich nástupcích. Když jsem pátral po legendách o starých zámcích, narazil jsem na věci, které buď jsem musel přijmout nebo bych se zbláznil. Lidi většinou to odmítají, ale popravdě ony existují. Dřív jsem byl velký skeptik, ale teď věřím, i když popravdě dál rád bych žil svůj nevěřící život.“
„Co se váže s tou legendou?“
„Vy myslíte, abyste mohl promluvit s ne hrabětem?“
„Ano.“
„Hm. Kostým, maska a správný čas. Obligátně pět minut před půlnoci. Jedna z legend dokonce tvrdí, že v tu dobu můžete hraběte přivést do své doby, aby s vámi zůstal navždy.“
Sinjin se zatváří nechápavě. „Jako přivést do mé doby? Vždyť je mrtvý.“
„Legenda vypráví, že jeho tělo se nikdy nenašlo. Taky prý v rodinné hrobce skutečně není, ale nemám to ověřené. Je to informace sto let stará.“
Sinjin potřese hlavou. Když by to vzal jako realitu, pak ten nádherný chlap s kočičíma očima by mohl být… „Hloupost.“
„Moc ne. Jsou věci, které… Promiňte.“ Zvedne se, poodejde s omluvným výrazem pro Sinjina a okolí. Začne něco šeptat. Po chvilce vypne telefon. „Omlouvám se, ale budu muset jít. Chcete to zkusit?“
„Ano.“ Připadá si jako člověk, který si právě vystlal cestu do blázince Cane Hill.
„Pak jak říkám kostým, maska a hodně štěstí. Víc toho tam nepíšou. Kostým musí prý bejt identické dvojče ne hraběte, ale jiná legenda povídá, že musí být zrcadlový. Takže vybrat si je těžko. Nashledanou a kdyby něco, ozvěte se.“ Pokyne mu hlavou a odejde. Vysoká klátící se postava, která rozdává podivné nakažlivé vzrušení.
„Takže maska, ale kde ji sehnat?“ zamumlá pro sebe. Potom si vybaví pozvánku na valentýnský ples. To bude příležitost, jak to otestovat. Fotky už bude mít a nic většího se nemůže stát, než že ho vynesou v zubech. Usměje se, ale pak si uvědomí, že jede domu, kde bude Cameron, ale co kdyby připravil menší překvapení? Po cestě zastaví v pizzerii, odkud si nechávají posílat pizzy. Koupí dvě. Sobě se sýrem a Cameronovi s tuňákem.
„Ahoj.“
„Ahoj, jsi tu brzy.“
„Stavil jsem se v Britské knihovně a podívej se, co jsem koupil.“
„Slavíme snad něco? Tuňák?“
„Jo.“ Zamračí se, když hledá skleničky. Neudělal chybu?
„Nemusel jsi.“
Sinjin se zastaví s rukou na skleničce. „Ty jsi taky ráno nemusel. Já…“ povzdechne si, vytáhne skleničku, potom druhou. „Cítím se vinný.“
„Já taky.“ Oba stojí nad pizzou. „Jdeme na ní.“ Neřekne: Vrátíme čas, zkusíme to znovu a Sinjin je podivně rád. Posadí se před televizí, otevřou víka.
„Dostal jsem pozvánku na Valentýnský ples. Fotit. Vzal jsem to. Taky jsem byl za tím vědcem v Britské knihovně. Prý abych se setkal s ne hrabětem, potřebuji masku a kostým.“
Na pizzu sletí kousek táhnoucího sýra. „Cože?“
„Jo chci zkusit se s ním setkat.“ Křivě se pousměje. „Nemám teď mnoho co na práci. Nemám ani toho holuba.“
„Tak si ho pořiď.“
„A všechno mi tu zasere. Ne. Chci ten kostým, takže zítra půjdu hledat někoho, kdo vyrábí masky a šije kostýmy. Podle toho chlapa nemůže to být jen tak obyčejná maska a kostým dokonce zrcadlový, ale co tím legendy myslely?“ zadumá se, urve další trojúhelník a nacpe si pořádné sousto do pusy.
„Jsi cvok,“ řekne. Sinjin se na něj překvapeně podívá. Usmívá se a on cítí, že tíseň, vina, smutek jako by spadly a rozbily se. Jistě zůstává tam něco, ale ta rozlučka se přehoupla do jiných rozměrů. A pak je rád, že nemusí se ptát, zda se budou moci někdy vidět. Nepřátelé z nich nebudou.
Skleničky s džusem o sebe cinknou. „Na hraběte.“ Zasměji se.
