6. 3. 2013
Zrcadlová maska -3.
Zimní sny – 6
Druhý den sedí v kanceláři, ťuká tužkou o monitor a zkoumá fotografii. Najednou někoho za sebou ucítí. Zvedne hlavu, zamžourá na nevýraznou blondýnku. Nemůže si vybavit, zda ji tu někdy viděl.
„Prý sháníš kostým,“ šeptne. Sinjin přikývne, pak si vybaví kdo to je. Jejich korektorka, která musí strávit články jeho kolegů, aby se vešly do novin, ale taky aby byly k čtení.
„Víš o něčem?“
„Možná. Mám na někoho kontakt, kdo by ti mohl říct jméno toho, koho potřebuješ nebo taky ne. Záleží, jak se mu budeš líbit.“
„Budu se snažit.“
„Dobrá. Zítra až skončím práci, pro tebe přijdu.“ S těmi slovy opět zmizí. Sinjin pochybuje, že ji tu někdo zaregistroval. Takže bude mít masku i kostým. Je rád, protože Valentýnský ples se blíží. Do té doby ten kostým musí mít. Co ale s kostýmy má společného ta blondýnka? Otočí se na kolegu.
„Hele, jak se jmenuje naše korektorka?“
„Ee… nějakou máme?“ optá se udiveně. Sinjin protočí panenky. Je zbytečné se na cokoliv ptát. Nakonec si ji vyhledá na netu. Sophia Pattinson. Aspoň zítra bude vědět její jméno, když už nic jiného. Založí si ruce, když zahřmí nad ním hlas.
„Hotovo?! Jestli si pán myslí, že bude se flákat jen proto, že dostal cennou pozvánku, tak pán se mýlí.“
„Hotovo.“
„Dobrá. Dostal jsem echo. Tady je adresa.“ Mrskne před ním papírek s adresou. Ten si to vezme a s kolegou, který do sebe rve poslední zbytky obědu, jede na další místo činu.
Další den, nervózní jak panna o první noci, vyhlíží tu drobnou blondýnku. Celý den a většinu noci, protože měl výjezd, nedokázal na nic jiného myslet. Je rád, že je konec. Všechno nechá na místě a odplíží se z místnosti. Zajásá. Nikdo si ho nevšiml.
„Jdeme?“
„Jsem se lekl!“ vyjekne Sinjin.
„Hrůzostrašnou mě ještě nikdo nenazval,“ řekne suše. Sinjin si uvědomí, že i když je fádní, je pěkně oblékána. Zavrtí hlavou, ale poslušně za ní jde. O půlhodiny později je v šoku, když zastaví v centru města před velkým domem. Tohle zrovna není bydlení pro chudé. Ani nezazvoní a už vchází dovnitř.
„Brigit.“
„Slečno, jste tu nějak brzy.“
„Ano, já vím. Vedu hosta. Chester už přišel?“
„Ano slečno.“ Vezme kabáty, pověsí je.
„Připrav čaj.“
„Ano, slečno.“
Sophia se k němu obrátí. „Jsem bohatá a co má být. Pojďte dál. Byla bych ráda, kdybyste si to nechal pro sebe.“
„Jistě.“ Poslušně za ní capká jako psík, za svou paničkou. Sophia otevře jedny dveře a vejde dovnitř. Přistoupí k muži, políbí ho na tvář. „Jak ses měl, Chestere?“
„Ušlo to, drahá,“ líný znuděný aristokratický hlas s přízvukem, který nejde napodobit. „To je on?“
„Ano. Pomůžeš mu?“
Chester složí noviny, odloží je na stolek s vázou plnou květin. „Uvidím. K čemu potřebujete kostým? Víte taky, že to není levná záležitost?“
„Už jsem si něco zjišťoval, ale snad by se to dalo domluvit.“
Smích. „Ano to je pravda. Tak proč ho potřebujete?“
Sinjin začne vyprávět, jak musel místo kolegyně jet na focení. Při jméně Devenportu Chester se usměje. Potom jak se na fotografiích objevil duch a nakonec o legendě.
„To je jako u Leii. Vzpomínáš, celou noc jsem nemohla zamhouřit oči. A Edith povídala, že viděla bílý přízrak, který seděl u její postele.“
„Zvláštní příběh,“ řekne zamyšleně Chester. Sinjin je rád, že se mu nesměje. „Je tady podmínka. Nikdy neřeknete, kdo vám masku vyrobil a hlavně adresu výrobce.“
„Souhlasím. Umím dodržet tajemství.“
„Dobrá. Je to Česká republika.“ Sinjin vyvalí oči.
„Tak daleko?“
„Říkal jsem, že to nebude levné, ale on je nejlepší. Je prostě jedinečný, že miláčku?“
„To ano. Možná se tam uvidíme, pokud dostaneme pozvánku.“
„Já to risknu,“ pronese.
„Líbíte se mi. Hnát se za chimérami není zdravé, ale někdy je to nutné. Zůstat a jen snít, tím nic nezískáte. Zde je adresa. Nechcete zůstat na večeři?“ Sinjin si připomene Camerona, ale potom přikývne. Už jsou jen přátelé, nic víc.
Když přijde domu po skvělé večeři, zapne počítač. Tak daleko nemůže jet, ale dostal i mailovou adresu, a pokud bude mít štěstí… Začne do mailu vysvětlovat, co potřebuje, i důvod proč nemůže za ním přijet. Během psaní dopisu si nalije skleničku vína. Ke konci k němu přisedne Cameron taky se skleničkou vína. Přes rameno mu čte, co píše. Je udivený, ale pokyvuje hlavou.
„Prý je nejlepší,“ hlesne Sinjin a jedním douškem dopije víno. Dívají se, jak email putuje do vzdálené země. Sinjin se pohodlně opře. Zadívá se na Camerona.
„Tomu věřím. Taky se mi dneska dařilo.“
Sinjin se zadívá na skleničku. „Povídej,“ vyzve ho. Příští den se snad tucetkrát podívá, zda mu nepřibyl email. Teprve k večeru přijde číslo skypu. Ihned si ho přidá do soukromých čísel. Netrpělivě ho vytočí.
„Dobrý večer.“
„Dobrý večer. Můžete mi říkat Adam. Ověřil jsem si vaše doporučení. Pan Chester je mým váženým zákazníkem. Takže byste chtěl kostým na Valentýna.“
„Ano pošlu vám fotografii, kterou jsem udělal, ale upozorňuji, že nechápu, co tím kostýmem se vlastně myslí.“
„Podívám se. Chcete masku nebo i kostým?“
„Obojí by nešlo? Ale rovnou říkám, že moje finance jsou omezeny. Jsem novinář ne nějaký hrabě.“
„Nevadí. Můžete mi to dát na splátky. Moje sestra je kostymérkou. Pokud dodáte příslušné míry, potom vám to ušije. Doručujeme to kurýrem.“
„Jistě. Stihnete to?“
„Určitě. Nenechám si ujít, aby moje maska se setkala s mrtvým hrabětem. Bude to poprvé, co budu dělat duchařskou masku, ale svrbí mě prsty. Mohl byste mě potom informovat, jak jste dopadl?“
„Pokud to přežiju. Ten zámek je chodící ozbrojená past. Vsadím se, že než si stihnu nandat kostým, vynesou mě v zubech.“ Smích, který ho vzruší.
„Klidně, ale nenechte poškodit kostým. Budu čekat na soubory. Málem bych zapomněl. Potřebuji vaši fotografii, stejně jako míry. Jindy bych to dělal podle odlitku, ale zde to nejde.“
„Děkuji moc.“
„Poděkovat mi můžete až po setkání. Hodně štěstí. Víte, že jste hezký,“ složí mu poklonu a vypne skype. Sinjin cítí horko ve tvářích.
„Jsi nemocný?“ optá se starostlivě Cameron, který vyšel ze sprchy.
„Ne. Řekl, že jsem hezký.“
Cameron vyprskne smíchy. „Má pravdu. Je hezké, že si toho všiml.“
Sinjin si rozpačitě přejede tvář. „Myslíš?“ Cameron ho obejme. Je udiven jeho pochybnostmi, protože zvláštní jantarové oči, tmavohnědé vlasy s nazrzlým odstínem, hezká postava a pravidelná tvář, přitahuje každého. K tomu má krásný úsměv, tedy když se směje. Ale i když je vážný tak chtě nechtě přitahuje pohledy kolemjdoucích.
„Jo, myslím. Co kdybychom si objednali kebab jako výraz toho, že máš svůj první karnevalový kostým.“
„Ten jsem měl v deseti,“ opáčí, ale už volá Jim kebab, který je nedaleko, aby jim donesli pořádnou porci plus pití. Když si přiťuknou plechovkou piva, usměji se na sebe.
Den D nastal. Ne, pro britské vylodění, ale pro něj. Kostým mu byl doručen a účet s ním. Nejdřív se mu protočily panenky, stejně tak i Cameronovi. Když rozbalili kostým, aspoň pochopili proč. Když si to na sebe vzal, měl pocit, že je dvojníkem ne hraběte. Maska nebyla stejná, ale byla plná, bez náznaku rtu, dole nadzvednuta, takže se dalo pít. Ihned si to vyhledali a zjistili, že je to typ masky bauta. Barva je totožná jako u hraběte - černá, stejně tak i hladká, ale jiný materiál. Nebo spíš lak? Doslova opak kolombíny, kterou měl ten muž. Pak ho začal obcházet Cameron, nakonec vzal fotku a postavil se před zrcadlo.
„No tedy!“
„Co je? Nějaká závada?“
„Ne, ta maska je zrcadlově převrácená.“
Ihned se začal obhlížet, ale nemohl na to přijít, až mu to začal vysvětlovat, ale i tak nepochopil, doku nevzal prsten a nedal na druhou ruku. Pochopil.
„Vypadá to, že to vzal vážně.“ Vezme kus papíru, kde je nakresleno, jak si to má vzít. Opraví si plášť se zlatou sponou. Nakonec vydoluje i klobouk s prohnutou krempou a dlouhým pérem a stejnou sponou jako je na plášti. Začte se do vzkazu.
„…Ten muž musel mít klobouk. Doufám, že jsem se trefil. Nechápu, proč ho neměl. Jestliže byste viděl, že ho nemá, sundejte si to.“
Vzkaz pokračuje dál, ale už nic důležitého. „Jo vzal. Takže hurá na maškarní.“ Je mu za tou maskou divně. Proč asi nemá stejnou jako on?
„Tak mi popřej štěstí,“ zavolal mu, protože dvacátého osmého ledna mu pomohl se odstěhovat. Prázdný byt na něj tvrdě dopadal. Makal, makal jen, aby se nemusel vracet. Jediný kdo byl spokojený, byl šéf. Když došla maska, pozval Camerona, aby ji viděl. Přijel. Paradoxně si častěji volali a více se viděli než před rozchodem.
Je překvapený, že ho nechají projít bez prohlídky. Opět červený koberec. Líbí se mi tady, pomyslí si. Identický pokoj, v jakém byli na Vánoce. Dokonce i stejní novináři, jen daleko méně. Živě se mezi sebou baví, když jsou vyzvání, že první hosté přijíždějí.
„Zrcadlový maškarní ples je velmi proslavený.“
„To je pravda. Já bych řekl, že je to menší benátský.“
„To je fakt. Masky jsou tu stejně krásné a některé dokonce byly v Benátkách.“
„Netušil jsem, že je tak slavný,“ podotkne Sinjin.
„Je, je věřte mi. Jdeme na to. Chtěla bych vědět, kdo se za nimi skrývá.“
„To se dozvíte. Tedy u většiny. Jsou zde ti, co jsou tu kvůli maskám. Ti zůstanou inkognito. Jako tamto černo červená maska. Vsadím se, že je to rodinný poklad, který se předává z generace na generaci. Tamta, ukáže na barokní sukni, nám poví, kým je.“ Sinjin jim pozorně naslouchá. Co vyrozuměl, všichni jsou tu každým rokem, takže je nováček. Měli pravdu. Černo červená maska kolem nich proplula, zatímco barokní dáma vyžbleptla své jméno rychlostí blesku.
„Tak to jsou všichni. Doufám, že pravidla budete respektovat,“ prohlásí Wood.
„Samozřejmě,“ ujistí ho všichni. Sinjin se vmísí do davu. Fotí o sto šest a snaží se skrz objektiv zjistit, jak tehdy ten duch mohl se dostat na fotografie, ale nedaří se mu to. Skoro pokaždé fotografii zkontroluje, ale všechny jsou v pořádku. Je mu trochu smutno, že tam hrabě není. Jedenáctá. Padesát pět minut do setkání s ne hrabětem nebo vynesením v zubech. Nenápadně se odklidí do novinářského pokoje. Postranního Woodová pohledu si nevšimne.
Nikdo tu není, ale není co se divit, když každý toužit chytit ten nejlepší záběr, příběh nebo drb. On teď bude chytat ducha. Zasměje se sám nad sebou a rychle se svlékne. Jen aby tu neměli kamery. Za těmi zrcadly se může schovat cokoliv, myslí si při oblékání, ale zas na druhou stranu nemusí shánět zrcadla. Trochu upraví klobouk, který se pomačkal, nasadí si ho na hlavu a vyjde ven. Na chvilku se zastaví, aby ztišil bušící srdce. Do půlnoci je ještě půlhodina. Do té doby musí hledat.
Wood vytřeští oči, když zahlédne masku. Ihned se rozeběhne do sálu. Začne hledat, až najde ve stínu toho, koho potřebuje. Ihned ho odvede.
„Pane, ten novinář Evans se převlékl do masky.“
Překvapený pohled, potom se zasměje. „Tedy je dobrý. Nechte ho být.“ V duchu, ale si říká, co tím sleduje? Ulovit kachnu? „Při odchodu ho prohledejte.“
„Ano.“ Je rád, že ví co dělat. Jde pana Evanse hledat, když si uvědomí, že má stejné oblečení jako čtvrtý hrabě v obrazárně. Nechápavě vrtí hlavou. No, jeho starost to není. Dostal příkaz nic nedělat.
Je to tady, když se zadívá na hodinky. Je sám v chodbě plné zrcadel. Otáčí se, když najednou se mu zatočí hlava. Potřese ji, ale to už v šoku se dívá, jak se ze zrcadla vynořuje postava. Postaví se proti němu. Je stejný jako on. Má i klobouk, ale jsou si zrcadlově opační. Až na masky.
„Chtěl jsi mě vidět?“
„Umíte anglicky,“ vydechne. Neví, proč si myslel, že to neumí.
„Jistěže. Pojďte se mnou.“ Napřáhne k němu ruku.
„Je pevná.“
„Jsem člověk jako vy, jen zamrzlý v čase,“ řekne se smíchem. „Sleduji vás lidi, jak se proházíte mezi zrcadly. Nejste první, kdo by si přál mého bohatství. Chcete ho?“
„Netoužím po něm. Chci vědět, jak jste udělal, že jste na mých fotografiích.“ Je úžasný, pomyslí si a jeho ruka tak pevná. Cítí se bezpečně, tak jinak. Jako by létal.
„Já? Hrál jsem si. Rád si hraju, protože co jiného mám dělat. Za zrcadly se nudím a vy jste přímo vybízel k tomu. Nerad si hr...“ Bum. Ne hrabě na něj udiveně pohlédne. Drží se za tvář, kam mu dopadla Sinjinova dlaň.
„Víte, kolik mi dalo práce ty fotky upravit? Kolik jsem se nadřel?!“
Pevné rty zvlní úsměv, udělá krok, obejme ho a přitiskne rty na jeho. Sinjin ztuhne. Nemůže věřit, že se líbá s duchem, ale něco v něm povolí a on odpoví. Nemůže jinak, protože to co se děje, nechápe.
„Tvá maska mě sem povolala, ale tvůj polibek mě vrátil mezi lidi. Mohu vědět, kdo ji vyrobil?“
„Adam Vanin,“ vydechne mimoděk, aniž by uvažoval na zákazem, ale tomu podmanivému pohledu se nedá odolat.
Postava v černo červeném klasickém obleku se zachvěje. Ano, maska je Adamova práce a kdyby mohl, na ty dva skočí, aby z nich vytřásl, co vědí, ale má jméno a jméno je vše. Najde ho snadno a potom bude mít to co oni. Zavlaje černý plášť. Za maskou pohrává vítězoslavný úsměv. Konečně!
„Máte krásnou maska,“ řekne. Sinjinovi se zatočí hlava, chytí se za ní, když postava ho zachytí a on s údivem zírá, jak se před ním rozestupuje velké zrcadlo. „Mé království, má doba. Jsi můj, chycen v mé síti. Hned jak jsem tě viděl, věděl jsem, že jedině ty mě odtud dostaneš, můj princi.“
„Počkat, to je šílenství.“
„Není láska šílenstvím, můj pane?“ opět ho políbí na pevné rty. „Tvé oči, tvůj vlas a pevné tělo mi zamotalo hlavu. Chceš vidět mé bohatství? Zde je.“ Ukáže na srdce. „Je staré, ale ty jsi je omladil. Toužím po tobě jako po tvých polibcích. Je čas hříchů, je čas lásky, není to tak? Tam všichni se baví, proč my ne?“
„Proč ne?“ zahodí veškerou opatrnost. Odhodí klobouk, ale u sundání masky zaváhá, ale když se ho dotknou pevné ruce, stáhne si masku.
„Tak krásný, tak rozkošný.“
„Hloupost,“ zamumlá rozpačitě. Nepřipadá si ani krásný ani sexy, ale pod tím pohledem… Kočičí oči zelené jako smaragd. Posadí se, zírá na mučivě dokonalou tvář. V očích zelený oheň, který plane jen pro něj. Nemůže se nasytit té tváře. Rozum mu našeptává, že všechno je jen sen, ale srdce touží, aby to byla pravda.
„Hranice snů je právě teď. Hodina, kdy je všechno možné. Proč bychom toho nevyužili v náš prospěch?“
„Jsi ná-nádherný,“ vykoktá zmateně. Má pocit, že se mu nedostává dechu a všechno kolem něj je podivně rozostřené.
Smích, který říká, že to ví. „Jsi stejný jako já. Patříš ke mně,“ mazlivě se mu otře tváří o dlaň.
Proč mám pocit, že je smutný, pomyslí si nelogicky Sinjin. Všechno mu připadá jako růžový sen, když ho líbá, pomalu svléká a hladí, kam dosáhne. Hýčká ho, jako nikdy nikdo. Vůbec si neuvědomuje, že jenom on je nahý, ale hrabě je oblečený a dokonce neodložil masku. Vyhřívá se v dotecích jako motýl, co právě roztáhl své křídla. Když ho vezme do úst, vydechne slasti.
„Já…“
„To je ono.“
Hrabě se dívá do tváře stažené rozkoší a pak uvolnění. Nemůže se vynadívat, protože nezná nic kouzelnějšího.
Sinjin malátně leží, když si uvědomí, že jenom on vyvrcholil. Sedne si na postel. Stále se cítí divně, ale vše přijímá tak, že to tak prostě má být. Nakloní se, dívá se mu do zelených očí, které by chtěl vidět nezastíněné maskou. Políbí ho na pevné usmívající rty. „Neudělal ses,“ prohlásí.
„Čekám a nemusím.“
„Proč ne? Cítím se královsky!“ rozpřáhne paže, jako by objímal nejen pokoj ale celý svět.
„Chceš?“ optá se váhavě. Sinjin se odvážně klekne na čtyři. Neuvažuje, co dělá, ale chce, aby se hrabě cítil jako on. Jako motýl, který se vyhřívá v slunci, protože nikdy žádného neviděl za deštivého počasí.
Hrabě neváhá, vyhoupne se na postel. Pohladí lahůdku, kterou zde má. Stále ještě váhá, ale pak v něm něco povolí, nadzvedne kabátec, stáhne ke kolenům kalhoty a pomalu si to nasměruje do tepla. Slastně zahrčí, když do něj proniká. Pozná, že neměl nikoho delší dobu, ale když je uvnitř, všechno se vytratí a on se cítí bezmocně jako kulička vržená do víru. Pohybuje se proti tělu, které ho ochotně přijalo do své náruče.
V posledním okamžiku vytáhne penis a postříká ho. Oddechuje a nedotýká se ho. Sinjin si lehne a oddechuje. Usmívá se, nakonec se přetočí a protáhne. Zamžiká, když si uvědomí, že je hrabě oblečený.
„Proč jsi oblečený?“
„Jsem duch.“
Sinjin ho obejme. „Pravda. Je to škoda, pane duchu. Chci, abys byl se mnou. Chce se mi spát, proč? Odejdeš se mnou?“
Hrabě ho políbí. „Tak spí,“ poručí mu. Opatrně ho uloží do postele, sám se upraví a přejde k oknu. Vztekle bouchne do rámu zrcadla, ale potom se uklidní. Zadívá se na hodiny, potom přejde k Sinjinovi.
„Je čas se rozloučit. Je jedna hodina, příteli. Je škoda, že nemůžeme být spolu, ale musím zůstat zde v zmrzlém času.“ Pracně ho obleče, když se ozve první úder. Otočí se k zrcadlu, dotkne se ho a projde jim. Sinjin se přetočí na bok, pak se schoulí s úsměvem na rtech.
„Vstaňte!“
Sinjin se probudí a vyděsí se. Kde je? Pak zamrká a uvědomí si dvě věci. Maska zmizela a nad ním stojí starostlivě se tvářící Wood.
„Co se stalo?“ V puse má pachuť a žaludek ne zrovna pevný.
„Velmi se omlouváme za své hosty, ale zřejmě vám někdo podal drogu. Chvilku nám trvalo, než jsme vás našli.“
Sinjin opírajíc se o zeď vstane. Je mu opravdu hnusně. Pak si vybaví sex, hraběcí tvář. Stočí pohled na ruku. Uvědomí si, že kromě toho druhého má ještě jeden prsten. Je mu trochu volný, proto sevře ruku, aby ho neztratil. Ten neměl. Wood na něm taky ulpí.
„Co je to?“ pokývne k prstenu.
„Kompenzace za tuto nepříjemnost. Pán Devenporte by nerad, kdyby se někdo dozvěděl, že se hostům podařilo sem propašovat drogy.“
„Tak to byl jenom sen,“ zašeptá zničeně. Viděl hraběte, ale nepřivedl ho do své doby.
„Příště už se to nestane.“
Sinjin se opře o zrcadlo. „Vám nevadí, že jsem v masce?“
„Prohledal jsem vás,“ uklidní ho. „Neměl jste při sobě žádné záznamové zařízení. Jelikož jste si oblékl masku, stal jste se automaticky naším hostem. Prosím, pojďte za mnou.“
„No ano. Kafe by nebylo?“
„Samozřejmě. Jménem Devenportů se vám ještě jednou omlouvám.“
„Nechte už těch omluv. Moje chyba.“ O hodinu později vyjede branou, ale ještě než mu zmizí zámek z dohledu, otočí se za ním. Chtěl by tu zůstat navždy a klidně by mohl zmrznout v čase.
„Je vše v pořádku, Woode?“ optá se tajemníka sytý hlas pana Devenporte.
„Ano, pane. Jsem si jistý, že nic neřekne. Ranní noviny.“
„Výborně. Dnes tu pro nikoho nejsem.“
„Ani pro pana…“
„Pro toho obzvlášť ne. Včera v noci tu byl pan hrabě di Cavoure.“
„Ano vím. Chtěl odejít, ale nakonec se bavil, až do vašeho zásahu.“ Nalije čaj do míšeňského porcelánového šálku.
„Zjistil, co neměl, Woode.“
„To je mi líto, pane.“ Devenporte se zamračí. Vzpomíná si, jak se s ním loučil.
„Zjistil jste, co jste chtěl?“
Muž v černém plášti se zastaví. „Sám jste mi to řekl.“
„Nikdy bych to neřekl, kdybych věděl, že tam číháte.“
„Je to moje věc!“
„Pak to použijte rozumněji než já.“
„Jak jsem řekl, Devenporte, tohle je moje záležitost.“
„Tak jako u vás visí už deset let jistá maska?“ Černo červená maska se prudce otočí. „Rád zjišťuji vše o lidech, co se cpou na můj ples. Najít svoje dvojče je velmi těžké, že? Zvlášť, když šanci zahodíte do kanálu.“ Hrabě se vztekle napřáhne, ale to už po hostitelově boku stojí dva muži.
„No, já mám šanci, vy své dvojče nikdy nenajdete.“
„Ne, já ne, ale já to na rozdíl od vás vím, pane hrabě di Cavoure,“ řekne tiše. Oba dva strážci se k němu otočí.
„Casimire…“ obrátí se k němu starostlivě jeden ze strážců.
„Nechtě mě být.“ Odejde.
„Uvidíme, jak dopadne jeho touha.“ Vezme noviny a začte se do článků. Wood se smutně na něj dívá, ale musí respektovat jeho přání.
Sinjin ve stejnou dobu s hadrem na hlavě se snaží vybavit, co se to v noci událo. Vzpomíná si na vše, ale není možné, aby měl sex s duchem. „Prostě se ti to všechno zdálo. Po příjezdu hned se šel podívat na fotografie. Ani jediný duch. Bylo mu z toho smutno. K tomu ten drahý prsten. Až neadekvátní za mlčení o drogách. Dneska už nikoho nezajímá, že na večírku jsou. Spíš by lidi šokovalo, že tam nejsou. O feťácích se už nepíše. To by musela být nějaká hvězda, aby se o tom psalo. Epizoda, která se nestala. Zrcadlový zámek zapíše na seznam zakázaných myšlenek.
Najednou se pousměje. Ten sex byl krásný. „I když to byl sen, chtěl bych něco takového zažít. Už si asi těžko zvyknu na něco horšího, ale brát kvůli tomu drogy nebudu. Jdu spát.“ Ani nedojde do ložnice, ustele si na gauči a usne jak špalek. Usmívá se, jak se mu zdá o zámku se zrcadlovými chodbami, po kterých jde on s hrabětem. Čím dál víc on je nahý, ale hrabě zůstává oblečený. Jen rty a oči si zřetelně vybavuje. Odpoledne se přetočí, otevře oči a zívne. Posadí se a zaúpí. V první chvílí netuší, co to je, ale pak si uvědomí jedno. Zadek. V hlavě má chaos, když si začíná uvědomovat pravdu.
„Já jsem ten sex měl.“ Pak se vyděsí. Co když něco chytil? Co když jich bylo víc? Ježíš, co jsem tam dělal?! Zajde za doktorem a bude to. Sakra jen aby nechytil kapavku nebo nedej bože aids, ale proč si pamatuje jen hraběte a nikoho jiného? Potřese hlavou, ale zvedne se. Zná jednoho doktora, který snad bude…
„Kde seš? Chci fotky!“ zařve do telefonu šéf.
„Nenávidím mobily!“ zařve v dopověď, ale poslušně jede do redakce dodat fotky.
„Co to mělo znamenat?“ ozve se v kanceláři šéfův hlas.
„Co by? Jasná pravda. Nenávidím mobily, hlavně v neděli, kdy bych mohl mít trochu volno! Takhle mi zkrachoval můj dlouholetý vztah! Neměl jsem volno.“
„Jsi novinář, sakra, co chceš?! Máš si ho udělat. Dej je sem a padej.“
„No jo.“ Když mu odevzdá fotky, vypadne k Jimovi. Ten mu odebere krev a provede výtěr.
„Jestli se to někde provalí…“
„Za co mě máš, Sinjine. Cos prováděl?“
„Někdo mi něco dal do pití na večírku. Bohužel jaksi si zbytek napůl nepamatují.“
Doktor pokývá hlavou. „To je normální. Je jen škoda, že většina lidí hned nepřijde. Jo jsi trochu odřený, ale ne poraněný. Netypoval bych to na víc než na jednoho dva.“
„Ty…“ Jim se zachechtá, zavolá sestřičku, kterou pošle do laborky.
„Zavolám ti a teď mě omluv, ale jsou tu další.“
„Díky moc.“ Večer se mu uleví, že je čistý, i když na HIV prý si bude muset počkat. To vydržím, pomyslí si.
